Komplex líného sedláka na zabláceném dvorku
Z dosavadního běhu událostí v české vánoční a novoroční krisi se mi jeví jako význačné tyto tři momenty:
1/ Bezprostředním impulsem k rychlému rozběhu událostí byl stále se zvyšující tlak několika mocenských skupin na konečné rozdělení, či lépe - rozsápání, zbytků kořisti, kterou přinesla klausiánská transformace. V zápalu rvačky účastníci ztrácejí opatrnost i zbytky rozvahy.
S tím souvisí potřeba těchto mocenských skupin konservovat status quo, zakopat se ve svých posicích, a obavy z možných trestních stíhání. Na jakž takž viditelné figury a formace jsou navěšeny opravdu hrozivé stíny partiček a principálů, jako z toho nejděsivějšího shakespearovského divadla.
2/ Obecná neúcta k právu a k platným zákonům, k těm dobrým, byť nedokonalým, a pak i k těm dokonce špatným a na objednávku ušitým. České hulvátství a nevychovanost, lhaní, absence lidské slušnosti a solidarity, zkaženost, zlodějna v drobném i en gros.
To vše jistě souvisí s převahou české společnosti k atheismu a s neúctou k duchovnímu životu vůbec. Začalo se nedobře, pokračovalo se nedobře, a nyní se sklízí plody této setby.
Začalo to zvláštní prací Komise pro vyšetřování událostí 17. listopadu, zametáním zločinů předešlého režimu pod koberec, "znárodňováním" podniků šéfičky a zaměstnanci, pak přišla aféra Bartončík, vyskytlo se několik záhadných úmrtí, unikl seznam členů Syndikátu novinářů, objevily se a rozšiřovaly se tzv. Cibulkovy seznamy, jistí lidé i novináři měli přístup do tajných achivů ministerstva vnitra, objevila se brutalita a provokace policie při různých výtržnostech v Praze a to byl již jen květ onoho zasetého pelyňku, etc., etc..
Zaděláno, dobře zaděláno. Těch pár volajících na poušti bylo označováno za levičáky nebo za spolupracovníky bývalé politické policie. Nespokojení byli napomenuti, že se měli narodit v jiné zemi. /K. Steigerwald, MfDnes/. Existuje zde i specificky český fenomén sousedské škodolibosti, závistivosti a udavačství.
3/ Moment třetí, jest zde převažující obecná nespokojenost se současnými společenskými a hospodářskými poměry v tomto státě, zklamání z nenaplněných očekávání, kocovina z revoluční euforie i prosté nechutenství, které zasáhlo mnoho tzv. slušných lidí. Rozkolísané a vlastně kruté poměry existenčně a existenciálně zasáhly sociálně slabší vrstvy v jejich živobytí, kdy se je třeba každodenně ptát, jak přežít v zemi, kde neoficiální ideologií a praxí je sobectví, vládnou zvyklosti tržiště a jako vlajka, vysoko, se třímá postulát - nechť se každý postará sám o sebe. Řád pralesa, v jeho parteru, pravda. Naštěstí, trochu výše, nad korunami vysokých stromů ještě poletuje pár ptáčat.
Komplex méněcennosti líného sedláka na svém zabláceném dvorku, stále opilého dělníka v nikdy nepraných a rozedraných montérkách, zapšklého úředníčka s věčně nastavenou křivou rukou; vůči relativně bohatším a civilisačně ustáleným západoevropským sousedům -rozervanost - chceme k nim, chtějí nás, patříme tam vůbec? o to však zlomyslnější k ubožejším východním sousedům a ke vzmáhajícímu se Rusku.
Neměl jsem a ani dnes nemám zvláštní sympatie vůči "rebelům" z ČT, naopak, měl jsem vždy k těmto sebevědomým mladíkům a mladuchám velké výhrady a skepsi, k jejich nedovzdělanosti, aroganci, neprofesionalitě; k jejich servilnosti vůči parlamentním a vládním panákům.
Nebyli však v dějinách první, kteří se s ohněm v srdci vrhli jako první k rotačkám.
To by šlo pochopit, co nelze přijmout je fakt, že "kluci a holky z naší školky", t.j. z prestižních škol minulého režimu, byli vyvrženi přímo do Velkého Listopadu a tato partička, dnes v LN, MfDnes, v rádiu i v ČT, měla pěkně ostré lokty a všude si otevřeli dveře. Jejich legitimací byla mladá tvář a planoucí oči.
Nic nevěděli a skoro nic nevědí dosud, pohybují se jen ve své virtuální společnosti, čtou stejné knihy, chodí na stejné bijáky, na stejné hauzy, jen to školení jejich rodičů, jak se v životě vyznat a prorazit ve společnosti a mít se dobře, to v nich trvá a jednou se jim z toho stane pohádka mládí.
V práci, ti mladí komentátoři, /ach Bože, jak mohou komentovat, když ještě nic nevědí, žádné pozadí, StB na ně, Gestapo/, moderátoři, jen opisují navzájem od sebe, teď bych mohl říkat jména; kdo jako, v Bulgakovovi, jako ten divný regenschori dává tón a pak je v Mistrovi a Markétce ta skvělá pasáž, kdy na odboru pro estrády všichni zpívají tu báječnou píseň - Bajkal, ten úžasný Bajkal. a nejde to zastavit, a ten regenschori se vymizel a oni stále opěvují ten Bajkal.
Voldánová, Maršál, Kaizr, Klepetko, vlastně ještě pořád opěvují ten svůj Bajkal a doufají že jejich předseda estrádní komise se snad vrátí...Klepetko, rychle utíkej k mamince do Roudnice, už nikdy to nebude jako předtím, už nikdo Ti neučeše tak rafinovanou pěšinku, vem tam místo plavčíka na plovárně dokud je čas, teď v zimě...
Kdykoli jsem se pokusil telefonicky vyjádřit svoje výhrady vůči relacím ČT, oddělení PR ČT se chovalo drze a odmítavě, byla to parta, které jakoby patřil svět a dávali to pěkně najevo. To byla éra Puchalského, který přivedl Lovitta a svoji partu z Opavy a několik zběhlíků z The Prague Post.
Přišli ze severní Moravy brutálně dobýt Prahu, měli energii a hormony rozjeté v krevním oběhu a takhle to dopadlo; někomu z politiků se tahle partička zalíbila, řekli si, tihle mlaďoši si potřebují vydělat prachy a ochutnat moc, dejme jim to, ale za to musí pěkně zobat z ruky, že.
Programově, mezi sebe, do svého "kolektivu" nepřijali nikoho, kdo byl starší než oni, pravda, s vyjímkou pana Velíška a Dvořáka. Tu dobrovolnou klausuru jim však přeji a proto částečně souhlasím i s Honzou Urbanem, že dnes to jsou už jiní lidé, a když jim bude dáno i v budoucnosti působit v médiích, budou to zřejmě poučenější, pokornější a lepší pracovníci, i lidé. /Nějak se z toho vypařil ten "evropský" komentátor LN Martin Schmartz/.
Ivan Odillo Štampach dobře a klidně podal rozklad nynější situace; jsem na rozpacích z aktivit Tomáše Halíka. Chci věřit, že koná bona fide, vzpomínám i na aktivity Václava Malého, nynějšího pražského biskupa, na Letné v 89, stál jsem tehdy nedaleko něho a spontánně jsem se připojil k Pater Noster, ke kterému ten snad téměř milion lidi vyzval, já jsem to cítil velice dobře, ale nevím, zda to udělalo dobře těm ještě neobráceným. Nevím, zda se dá kázat Slovo na takto společensky, ba co dím - davově vypjatých místech.
Nedovedu si na takových místech představit sv. Františka;
Savonarolu, ano. Zdá se mi, že jistým věcem přísluší patřičná místa a směšování profánního se sakrálním je přinejmenším - obtížné. Katolicismus právě v sobě přináší nejen klidnost, ale i takovou zvláštní časovost, v tom, že se rozlišuje časné a věčné, neřku-li- časové. Vzpomeňme si na jednoduchou, ale obtížnou praxi našeho kardinála Tomáška a na jeho tiché a klidné úsilí.
Desetiletí duchovní obnovy vyhlášené za minulého obtížného režimu...ostatně pan kardinál taky objekt Cibulkových seznamů.
Co vyděsilo, to byl ten neslušný hlas ulice, sprosté hlasy a nadávky, byť byly směřovány na tzv. protivníky "národa", anonymy, útoky po internetu, fysické ataky. Když někdo sestupuje dolů, neubližujeme, přece. To je ta další neblahá česká kvalita - nesvornost, zášť vůči tzv. poraženým.
Vzpomeňme si na tu pěstičku s mečíkem v pražském znaku, kdy to bylo do původního tvaru přidáno a co o tom prorocky pravil Franz Kafka. Ta pěstička se jednou obrátí vůči nám.
Přišlo mi několik e-mailových výzev, vskutku revolučních proklamací, co s tím; je přece zřejmé, že nad horoucím srdcem revolucionáře může být jen chladná rozvaha a dobré skutky dovedené do důsledků.
Ulice je ulice, slovo je slovo, čin je čin. Jest dobré, zamyslet se nad smyslem současných dějin, někde v komůrce ducha svého. Chovat se vždy a stále slušně a až do konců.
Pax et bonum
Antonín Nový
P.S. Venku v Praze teď v pátek v noci prší. Zasedá parlament a hospody tady na Vinohradech jsou plné jaksi vzrušených lidí. Výčepní pro to neměl vysvětlení. Lidé postávají i před parlamentem. Bramborové divadlo pokračuje a neschopní aktéři se snad bojí jít domů. Vybudovali se docela komfortní pelíšek na Malé Straně, ale nenapadlo je, že z pelíšku by se jednou mohla stát děsivá past.
