Případ Mein Kampf: soud musí prokázat subjektivní motivaci nakladatele
Vážený pane Čulíku,
Nevím, zda je vhodné zveřejňovat komentáře k odsouzení M. Zítka za vydání
knihy "Mein Kampf". Případ se nyní dostává do stadia odvolacího řízení,
takže jakékoli emotivně laděné komentáře zavánějí snahou o nepřípustné
zasahování do nezávislosti soudů.
Soud v tomto případě musí na základě důkazů, které jsou mu předloženy,
posuzovat zejména subjektivní motivaci nakladatele, neboť pro uznání vinným
je nutné prokázat úmysl, že knihu vydal proto, aby tím podporoval nacismus
či jiné obdobné politické hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačování
práv a svobod občanů nebo hlásá národnostní, rasovou, třídní nebo
náboženskou zášť. Může se ovšem jednat i o úmysl nepřímý, kdy hlavním cílem
nakladatele byl podnikatelský zisk, avšak současně byl srozuměn s tím, že
vydáním knihy budou podpořeny skupiny, které se hlásí k nacismu (což dovodil
soud prvého stupně).
Jednoznačně by se o trestný čin jednalo v tom případě, že by kniha byla
vydána s předmluvou či doslovem, které by vychvalovaly autora knihy nebo
myšlenky v knize obsažené. Protože toto p. Zítko neudělal, avšak na druhou
stranu ani v předmluvě či doslovu nepřipomenul zhoubné důsledky, které mělo
praktické naplňování Hitlerových myšlenek, je posuzování soudu velmi
obtížné.
Rozsudek soudu prvého stupně však působí kontroverzně. Pokud soud nebyl o
vině M. Zítka žalovaným trestným činem jednoznačně přesvědčen, bylo jeho
povinností hledat další důkazy a nevynášet rozsudek nebo (jestliže se jeví
vyloučené, že by se našly další důkazy, které by případ více osvětlily) M.
Zítka obžaloby zprostit pro nedostatek důkazů. Pokud by soud byl naproti
tomu o vině M. Zítka jednoznačně přesvědčen, pak se jeví trest uložený na
samé dolní hranici trestní sazby § 260 odst. 2 tr. zákona nepřiměřeně nízký,
neboť nacismus je považován za jedno z nejnebezpečnějších politických hnutí
a kniha byla vytištěna v poměrně vysokém nákladu.
Pochybnosti o tom, zda předmětná kniha skutečně nepodporuje potlačování práv
a svobod občanů, ve mě vyvolalo, když jsem ji viděl vystavenou v
knihovničce v jedné policejní kanceláři v Kongresové ulici v Praze. Možná je
opravdu pro některé české policisty příklad nacistické policie, která "uměla
rázně zatočit" s "rasově méněcennými lidmi", levicovými extremisty,
homosexuály a "jinou podobnou verbeží", opravdu inspirující a M. Zítko k
těmto tendencím přispěl.
Je-li citován pouze JUDr. T. Sokol, který v této věci nevystupuje jako
nezávislý právní odborník, ale jako obhájce (který je podle zákona o
advokacii a etických pravidel advokacie povinen chránit zájmy obžalovaného a
proto pokud sám obžalovaný vinu nepřizná, nesmí vyslovit názor, že
obžalovaný je vinen, i kdyby on sám byl o jeho vině přesvědčen), a na druhé
straně nejsou citovány argumenty obžaloby, jde o jednoznačně o nevyvážené
zpravodajství.
Ale, jak jsem uvedl již v úvodu, nesnažme se justici ovlivňovat a nechme ji
konat v přesvědčení, že v tomto případě nakonec dospěje ke spravedlivému
rozsudku.
Poznámka JČ: Podle britských zákonů by bylo trestným činem pohrdání soudem publikovat vůbec jakékoliv poznámky k probíhajícímu trestnímu řízení, tedy i tento příspěvek Jaroslava Štemberka. Osobně nezpochybňuji konkrétní soudní řízení v Zítkově případě, ale argumentuji, že pokus zakazovat jakékoliv politické verbální projevy, tedy i tiskem, jsou nebezpečným útokem na svobodu projevu, který může vést právě k onomu "fašismu", jemuž se zákazem Mein Kampfu mnozí snaží zabránit. To neznamená, že bychom neměli ostře argumentačně vystupovat proti zhoubnosti fašistických názorů. Nikoliv je však mocensky potlačovat.
