Quis Custodiet Ipsos Custodes?
Joseph Stiglitz
I.
První část úvodní přednášky bývalého hlavního ekonoma Světové banky na konferenci v Paříži, červen 1999. Podrobně kritizuje reforní návrhy Západu pro transformující se ekonomiky, zejména šokovou terapii. Argumentuje, že institucionální realita byla ignorována ve světle podstatné ekonomické teorie, která uvádí, že je důležitá. (Challenge, listopad-prosinec 1999, str. 26-67). Následuje volný překlad Tibora Vaška, jazykově upravil Jan Čulík.
Dvě ekonomické události dominovaly dvacátému století. První je vznik a pád socialismu a druhou je transformace socialistických zemí v tržní ekonomiky. Zatímco názory na první událost jsou jednotné - centrální plánování nemůže nahradit trhy, a ani tržní socialismus nemůže nahradit pobídky spojené s kapitalismem - pobídky vyrábět zboží levněji, vyrábět, co spotřebitelé chtějí, a inovovat. Zkušenosti z přechodu na tržní ekonomiku jsou méně jasné. Na ty se chci zaměřit.
Fakta jsou dost znepokojující. S jednou výjimkou - jsou dané země na tom hůře než před transformací. Většina ještě nedosáhla úrovně HDP z r. 1989. Tyto výsledky jsou potvrzené dalšími ukazateli jako délka života obyvatel a jejich životní úroveň.
Ještě bezútěšnější je statistika chudoby. Pro 18 z 25 zemí, pro které máme údaje, vzrostla chudoba v průměru ze 4% na 45% obyvatelstva, použijeme-li normu 4 dolary na den, což dokazuje zničující změny v životní úrovni. Rusku a dalším zemím východní Evropy se zřejmě podařilo zrušit starobylý hosodářský zákon o vztahu ekonomického růstu a nerovnosti. Jim se povedlo od počátku transformace zaznamenat nižší hospodářský růst a současně vyšší růst nerovnosti.
Existuje jediný pozoruhodný úspěch, který jsem úmyslně dosud vynechal, a to je Čína. Má počet obyvatel větší než všechny transformované země dohromady a za dvacet let transformace její hospodářství rostlo v průměru ročně o 9.5%. Chudoba klesla z 60% na 22%. Tři čtvrtiny přírůstku příjmů v rozvojových zemích byl uskutečněn v Číně.
Nedávno vyjádřila řada ekonomů, kteří hráli důležitou roli v transformaci, optimismus ohledně Ruska v knihách nazvaných např. "Jak se stalo Rusko tržním hospodářstvím" apod. Překvapující bylo, že chyběly údaje pro takový optimismus. Aby bylo jasno - pro zemi bohatou na přírodní zdroje není těžké najít investory, pokud jsou dobré ceny. Mnohem obtížnější je však vytvořit průmysl a sektor služeb. Ze všech zahraničních investic šlo do Ruska v r. 1994 do výroby jen 7%, zatímco do těžby surovin 57%. V roce 1997, pokud máme správné údaje, dosáhly investice do výroby jen 3%.
Existují i další anomálie. Řada principů vyplývajících z tzv. "zdravého rozumu", jak ukazují konkrétní údaje, byla porušena. Tak např. princip, že kdo liberalizuje rychle a úplně, při malé inflaci, bude na tom lépe. Země východní Evropy nevykazují kladný vztah mezi rychlou liberalizací a růstem. Ve skutečnosti země, které rostly rychleji v úvodním stadiu transformace, nevykazují větší růst v pozdějších letech. Nejnovější údaje vrhají pochybnosti na dogma o nízké inflaci: země, které rostly rychleji, měly vyšší, ne nižší inflaci. V této otázce jsou dnes dedukce mnohem méně jasné, než co mnozí tvrdili v r.1996.
Rozdíly v počátečních podmínkách i v poloze zemí vyvořily pro různé země různé příležitosti a tyto rozdíly mohly rozhodovat o úspěchu a rychlosti tranformace (z čehož vyplývá, že pozorované korelace mohou být zavádějící, poznatek který zastánci ortodoxních receptů, zdá se, často přehlížejí). Nicméně je pozoruhodné, nakolik svět nyní vypadá jinak, než jak mnozí na počátku transformace očekávali. Země, které byly kárány za pomalost a neúplnost transformace jako Uzbekistán a Slovinsko jsou na tom lépe, zatímco země vyhlašovaná za vzor - Česká republika - naráží na potíže.
Tyto údaje jsou překvapivé a měly by sloužit alespoň k ochromení důvěry v předešlé principy "zdravého rozumu". Mělo by být jasné, že co zde uvádím, není konečný výsledek, já jen tvrdím, že mnozí poskytovali přílišnou a nezaručenou důvěru dřívějším principům "zdravého rozumu". Přitom jsem odnikud pracně a složitě nezískával data, jen jsem vzal několik standartních ukazatelů a provedl jednoduché korelace. Ať už jsou koeficienty statisticky významné nebo ne, výsledky přesto slouží ke zpochybnění dřívějších názorů, které zdůvodňovaly opačné statistické a ekonomické vztahy. Je zapotřebí detailnější analýzy.
Jak uvedu později, mnoho klíčových konceptů je vnitřně velmi sporných. To vyvolává otázky o příslušných ukazatelích: Je firma soukromá, když vydá akcie a tyto akcie pak vlastní státní podnik? Nebo když je privatizace financovaná "měkkou" půjčkou z banky? Jak se dovíme, zda je půjčka měkká?
Velké množství zemí v transformaci poskytuje množství různých variant politiky, z kterých by bylo možno vyvodit smysluplné závěry, tyto země se však silně liší ve svých dějinách i v geografické poloze a jsou obdařeny různými přednostmi. Pokud nezohledníme tyto rozdíly, zpochybníme jakékoli závěry. I když zohledníme všechny proměnné, zůstane ekonomický systém nedostatečně identifikován. Navíc politika transformace zůstane do značné míry endogenní, ovlivněná podmínkami země.
Jsou špatné výsledky země způsobeny pomalou liberalizací nebo tam působily jiné faktory, které vedly k pomalé liberalizaci a růstu? Skutečnost, že někteří pomalí reformátoři si v delším horizontu vedli lépe, může poskytnout více informací o vlivu rychlosti transformace než jen konstatování, že některé země liberalizovaly a rostly počátkem reforem rychleji. Jen když se podíváme na vztah vzájemně se potvrzujících částí teorie a faktů, můžeme získat jistý stupeň jistoty. Údaje o poklesu HDP a růstu chudoby potvrdily nezávislé statistické analýzy.
Dokonce i výsledky týkající se inflace nejsou v nesouladu s daty ani s teorií. Inflace je tradičně problémem, protože zasahuje do fungování cenového systému. Když však jsou opatření proti inflaci spojena s pohybem mimo tržní systém - existuje-li výměnný obchod - cenový systém funguje ještě méně dokonale. Teorie o cenové a mzdové rigiditě hlásají, že zatlačí-li se inflace pod kritický práh, dojde k zásahu proti schopnosti ekonomiky se dynamicky přizpůsobovat. Jasné je, že kritický práh musí být vyšší, když jde o větší změny, a pro reformující se ekonomiky tyto změny byly obzvláště velké.
Jedno je jasné - přechod na tržní hospodářství nepřinesl to, co jeho nadšenější hlasatelé slibovali. Zajisté jednotlivé země neudělaly všechno správně, ale žádná země to nikdy nedokáže, a je-li kapitalismus tak křehký, že nedokáže přežít normální lidské chyby, pak jeho přednosti, alespoň pro tento svět, jsou zajisté zpochybnitelné.
Ostatně dlouhodobá kritika socialismu spočívala v tom, že je příliš utopický a tedy nepoužitelný.
Rozpaky nad krachem tolika experimentů jsou zvláště trapné, když teorie byla ve svých předpovědích jasná: zkreslené ceny, centrální plánování a utlumená iniciativa v důsledku nejasných vlastnických vztahů znamenaly neefektivní alokaci zdrojů. Snížení těchto deformací, decentralizace rozhodování a privatizace - i když ne dokonalá - měla přivést země blíže ke křivce jejich výrobních možností. Výroba měla stoupnout, ale místo toho poklesla".
Když jsem uvedl tyto argumenty na konferenci ve Washingtonu, dostal jsem řadu odpovědí. Jedna byla, že výroba se neměří správně. To může být pravda, ale při značném výměnném obchodu lze najít argumenty jak pro nadhodnocení, tak pro podhodnocení údajů o objemu výroby. Dalším argumentem bylo, že pokles výroby bylo možno očekávat, když bylo nutno přece likvidovat ztrátové podniky.
Takové úvahy ukazují na úroveň zmatku, který by měl být pro ekonoma trapný. Relevantní ztráty je nutno počítat z hodnoty výstupu v poměru k ceně daných zdrojů. Když je podnik ztrátový,a jeho výstupy se použijí jinde, pro efektivnější účely, výstup by měl vzrůst. Ovšem výstup nevzroste, když se převedou zdroje z málo produktivního podniku se převedou do podniku uzavřeného (stojícího). Pohyb k tržní ekonomice měl přivést země blíže k jejich možnostem a pak po efektivních investicích zvýšit tyto možnosti. To se nestalo.
Na své přednášce ve Washingtonu jsem předložil několik hypotéz pokoušejících se vysvětlit tyto jevy. V jednom je shoda. Je mnohem méně snadné vytvořit tržní ekonomiku, než se původně myslelo.
Je v první řadě zapotřebí institucionální infrastruktury - která zajišťuje nejen dodržování dohod, ale také politiku soutěže, zákon o bankrotech a finanční instituce a regulace - je žádoucí. A i když vytvoření infrastruktury vyžaduje čas, bez ní privatizace může vést spíše k rozkradení aktiv než k tvorbě bohatství. Regresní analýza vlivu privatizace na růst HDP v reformních zemích neprokázala žádný statisticky významný efekt privatizace na ekonomický růst. Když však byla regresní analýza doplněna o to, jakým způsobem se provádí řízení podniků, země které měly úspěchy v řízení korporací a v restrukturalizaci, vykazovaly pozitivní efekt privatizace.
V dřívějších diskusích jsem se soustředil na několik otázek:
nedostatky v řízení korporací, kombinované s volným pohybem kapitálu a omezující makroekonomickou politikou způsobily, že pro ty, kteří získali kontrolu nad ohromným ruským průmyslem a jeho přírodními zdroji, bylo výhodnější přelít bohatství do zahraničí než jej investovat doma,
zatímco fungující tržní hospodářství potřebuje jak konkurenci, tak soukromý majetek, reformy se soustředily více na to druhé, což může být vysvětlením rozdílu ve vývoji v Číně a Rusku. Důsledky privatizace, kromě prodeje cizincům, nebo kromě dělení podniků na malé, místně řízené závody, byly bezútěšné,
další základní rozdíl mezi Čínou a Ruskem byl to, že Čína se soustředila na podniky a na tvorbu pracovních příležitostí a nikoliv na restrukturalizaci existujících výrobních zdrojů,
destrukce sociálního a organizačního kapitálu (dobré vůle občanstva) v průběhu reformy - i toho mála dobré vůle, která v těchto zemích vůbec existovala - bylo to snad způsobeno rychlostí a strukturou reformy, bez odpovídajícího důrazu na tvorbu nového sociálního kapitálu. V důsledku toho zřejmě selhává ekonokika Ruska a jiných zemí bývalého Sovětského svazu,
i když všichni účastníci debat o reformě uznávali důležitost politických procesů, mnohé strategie reforem byly založeny na předpokladech politické dynamiky, pro kterou neexistovala ani teorie, ani praxe. Záleží na posloupnosti reforem, zčásti proto, že konkrétní reformy vytvoří zájmové skupiny, které mohou další reformy usnadňovat nebo blokovat. Scestné názory byly založeny na naivní víře v něco, co je známo jako Coaseho věta, tj., že jakmile jsou jednou vlastnická práva příslušným způsobem někdomu připsána, pak nutně vznikne účinné institucionální uspořádání. Taková víra ignoruje obě obecné teorie, které praví, že může existovat neefektivní institucionální rovnováha a že vývojové procesy nemusí být efektivní,
další zmatek je spojen s rozhraním mezi makroekonomikou a mikroekonomikou. Široce se rozšířila víra v Sayův zákon (myšlenka, která byla zdiskreditována už před třičtvrtě stoletím), že dělníky, kteří nejsou dostatečně využíváni, lze propustit a trh se o ně nějak postará a vytvoří nové pracovní příležitosti. Stabilita cen (nízká inflace) není konečným cílem, ale prostředkem k základnějším cílům, jako je rychlejší ekonomický růst. A když se to přežene - pod kritickou hladinu - nejenže se cena za stlačení inflace nevyrovná získaným výhodám, ale výhody mohou být ve skutečnosti záporné. Makrostabilita sama o sobě neznamená mikrorestrukturalizaci.
Řízení korporací (Corporate Governance)
Alfred Marshall shrnul koncem devatnáctého století v přednášce v r. 1897 úspěchy končícího století a problémy pro nastávající XX. století. Mezi nimi bylo také to, o čem se nyní hovoří jako o řízení podniků. Problém byl, jak zajistit aby manažer jednal v zájmu majitele firmy, tj. akcionářů.
Koncem šedesátých let jsem, spolu s jinými, uvedl otázku řízení korporací do kontextu s problémem nedokonalých informací a veřejných statků:
majitelé měli nedokonalé informace o možnostech ředitelů podniků a nemohli z výsledků zpětně vysoudit, zda činili ředitelé správná rozhodnutí. V důsledku nedokonalosti informací vznikla nutnost přesunout zodpovědnost na ředitele podniků
ředitelé podniků to nejen věděli, ale i mohli podniknout akce ke zhoršení asymetrie informací, čímž posílili svoji rozhodovací autoritu
tyto problémy mohou nastat, i kdyby existoval jen jeden vlastník, který delegoval své rozhodovací pravomoci... Ale ve většině velkých společností vedly různé formy vlastnictví ke vzniku tzv. problému veřejných statků. Když totiž nějaký akcionář pracuje usilovně na zlepšení řízení firmy, všichni akcionáři jsou pak zvýhodněni stejně - řízení se tak stalo veřejným statkem.
Když mají ředitelé podniků motivaci a prostředky jednat ve vlastním zájmu, když se jejich zájmy neshodují přesně se zájmy akcionářů a když různé formy vlastnictví neposkytují motivaci (nebo poskytují jen nedostatečnou motivaci) pro kontrolu ředitelů podniků, jak tedy mohou velké firmy fungovat? Když je maximalizace hodnoty firmy klíčem k úspěchu tržní ekonomiky a když místo toho firmy budou maximalizovat příjmy pro ředitele, jak tedy můžeme věřit, že tržní ekonomika funguje dobře?
Existují čtyři různé způsoby, jak toto dilema vyřešit
Prvním je silná kontrola ředitelů, a to i s hlediska těch nejmenších akcionářů. Opatření, která by zbavila vlivu malé akcionáře, musejí okamžitě vyvolat právní protiakci. Ředitelé přitom smějí mít vysoký stupeň osobní právní zodpovědnosti. Jen dvě země šly touto cestou a zajistily dostatečnou právní ochranu, takže se tam udržely různé formy vlastnictví akcií.
Druhou možností je jeden silný (spolu)vlastník, takže se mu vyplatí hlídat vedení podniku. Samozřejmě i tak je vládne obava z nedostatečné kontroly. Nehledáme však dokonalost, ale životaschopné řešení, nebo z hlediska reforem řešení, které odvrátí katastrofu. Ale to vyvolává nový problém: jak si můžeme být jisti, že nebude většinový akcionář sledovat své zájmy na úkor akcionářů menšinových? Jedno řešení je zřejmé - zlikvidovat minoritní akcionáře. Tím se vracíme ke klasické formě vlastníkem řízené firmy. Toto řešení však má vážná omezení - znamená to totiž například, že firma se může rozšiřovat jen pomocí půjček.
I když známý model Franco Modglianiho a Mertona Millera argumentoval, že korporativní finanční struktura nevadí, jejich analýza ignorovala rozhodující otázky jako bankrot a asymetrii informací, a to jsou právě otázky, které jsou zde středem zájmu. Roli bank posoudím dále, ale nyní chci poznamenat, že přílišné spoléhání na banku vystavuje firmu fluktuacím poptávky a cen a silně zvětšuje pravděpodobnost bankrotu, v důsledku vysokých transakčních i manažerských nákladů.
Třetí cestou jsou silné zákony na ochranu minoritních akcionářů před majoritními. Tato legální ochrana je poněkud jiná než ta, o níž jsme se zmínili dříve. Opatření podniknutá v zájmu "firmy" - dlouhodobá životaschopnost, ochrana pracovních míst, může snížit hodnotu akcií a podpořit dlouhodobý příjem managementu, ale to nebude přesun hodnot od malých akcionářů k velkým. Zde se malí akcionáři "vezou" na zájmech velkých akcionářů, aby hodnota akcií byla zachována.
Země se slabými zákony nemají diverzifikované vlastnictví
V nedávné studii pro Světovou banku klasifikoval Alex Dyck z Harvardu země podle síly ochrany akcionářů a podle koncentrace akcionářů. Hypotéza byla jednoduchá: jen země s velmi silnou legislativou dokázaly udržet různé formy vlastnictví. Výsledky potvrdily, že žádná země se slabou legislativou neměla diverzifikované vlastnictví. Z tohoto úhlu vyniknou slabiny kupónové privatizace, ať se jevil lidový kapitalismus na první pohled jakkoliv přitažlivý. Tato forma privatizace se snažila využít součinnosti jevů. jimž se snažily všechny jiné země z rozumných důvodů vyhnout: totiž slabé právní ochrany sloučené s různými formami vlastnictví.
Je ještě jiný kontrolní mechanismus, který staví teorii firmy na hlavu: když firmu nekontrolují vlastníci (akcionáři), ale banky. Akcionáři mají práva, ale při diversifikovaném vlastnictví musejí jednat společně, aby mohli tato práva vykonávat, a jednoduše nemají motivaci, aby tak činili. Když existuje dominantní věřitel, vyplatí se mu firmu hlídat nebo když je více věřitelů, kteří spolupracují, tj. jednají podle dohody, vyplatí se zvolit vedoucí skupinu, aby firmu kontrolovala. Když jde o krátkodobé půjčky, nebo o řadu půjček, pak má věřitel právo kontroly, a když se vypůjčovatel nechová, jak si věřitel přeje, může si věřitel vynutit splacení půjček, nebo vnutit firmě bankrot. Za těchto podmínek nemá většina firem přístup k jiným zdrojům a hrozba bankrotu je reálná.
Banky ovšem nemají zájem maximalizovat hodnotu firmy, spíše mají zájem o minimalizaci chyb. Ale při hlídání podniků se banky alespoň pojišťují proti nejhorším chybám a nejhorším příkladům manažerského rozkrádání.
Z tohoto pohledu vznikl další problém. Počátkem reforem jsme já i další autoři varovali, aby si nikdo nepletl banky v bývalých socialistických zemích se skutečnými bankami
Tyto banky nehlídaly, ani nekontrolovaly podniky a nejsou k tomu ani motivovány. V řadě případů se banky v postkomunistických zemích staly zdrojem "měkkých rozpočtových omezení" a jindy se staly nástrojem, jímž se přelévalo státní bohatství do rukou politických kamarádů.
Z toho vidíme potíže zemí, které se snažily o rychlou privatizaci, které nemohly, nebo nechtěly prodávat podniky cizincům. Tehdy nebyli v zemi majitelé bohatství, schopni koupit aktiva. Pak zbývala kupónová privatizace nebo půjčky z bank. Většina lidí, kteří se zabývali kupónovou privatizací, si uvědomovala tento problém, ale většina si myslela, že kupónové investiční fondy převezmou dohled nad podniky. Budou agregovat zájmy tak, aby se zmírnil problém veřejných statků. To mělo smysl, ale chtělo to jít dále. Pamatují se, že jsem se tehdy ptal: kdo bude hlídat ty instituce, které mají hlídat podniky? A investiční fondy se pak skutečně staly velmi účinným nástrojem pro rozkradení majetku.
Tento stav byl zhoršen tím, že byly tyto investiční fondy uzavřené. V otevřených fondech si totiž mohou nespokojení investoři vybrat své peníze, a tak efektivně zabránit jejich zneužití.
Rozsah a význam řízení korporací pro reformy je zjevný. Podle standardní teorie by uzavřené investiční fondy neměly nikdy prodávat akcie se slevou (vzhledem k ceně daných akcií), protože existuje jednoduchá strategie, jak zvýšit tržní hodnotu akcií - rozpustit fond a prodávat akcie přímo. Nedokonalost trhu pro manažery (takeovers) vysvětluje, proč se v rozvinutých zemích akcie a uzavřené vzájemné fondy často prodávají se slevou až do 10%.
Ovšem v České republice se prodávalo se slevou až 40 a více procent. Navíc standardní teorie praví, že existuje-li akcionář s kontrolním balíkem (20 a více procent akcií), jeho zájem poskytovat veřejný statek dozoru nad firmou a managementem zvyšuje tržní hodnotu firmy. Empirické studie to potvrzují. V České republice však kontrolní zájmy dovolují tomu, kdo má nad firmou rozhodující vliv, rozkrást aktiva, která nehlídají právní omezení. A tak se zdá, že když v podniku v ČR získá moc jeden velký akcionář, jeho tržní hodnota klesá - odráží to totiž očekávání trhu, že hlavní vlivný akcionář nebude vytvářet v podniku bohatství, ale naopak využije svého vlivu na to, že ho rozkrade.
Protože podniky potřebovaly provozní kapitál a nemohly ho získat v důsledku slabosti trhu cenných papírů, musely se obrátit k bankám. Byla vytvořena jen fasáda kapitalismu, ale kapitálový trh, nutná podmínka kapitalismu, nefungoval.
Kdyby banky byly bývaly skutečnými bankami, mohly vykonávat dohled. Banky však bankami ve skutečnosti nebyly. Problém bank byl hlubší. Vlastnit podnik poskytovalo velkou opční hodnotu. Když měl podnik větší hodnotu než kolik za něj banka zaplatila, vlastník si ponechal rozdíl. Když byla hodnota podniku nižší, vlastník jednoduše bankrotoval. Ještě horší však bylo, že vlastnit podnik poskytovalo velké možnosti pro rozkrádání. Právní struktura umožňovala přesměrovávat bohatství firmy do rukou "vlastníka", přičemž vlastník měl jen omezenou osobní zodpovědnost. V mnoha zemích jasně převýšila při těchto krádežích vzhledem k slabé právní struktuře návratnost úsilí při rozkrádání návratnost úsilí věnovaného tvorbě hodnot.
Rozkrádání a opční hodnoty spojené s vlastnictvím znamenaly (při neexistenci úvěrových trhů fungujících v atmosféře konkurence), že bylo možno silně vydělávat poskytováním půjček. Půjčky dostali ne ti, kdo by použili aktiva firmy nejefektivněji, ale osoby s politickými konexemi a ti, kteří věděli nejlépe, jak systém manipulovat. Kdyby existovaly skutečné banky, k tomuto zneužívání majetku nemuselo dojít, anebo by bylo méně markantní.
Zkrátka proces transformace i privatizace, dokazují staré poučení z tržního hospodářství - rozhodující jsou pobídky. Také je zjevné to, co mnozí tzv. reformátoři nepostřehli: jen za vysoce ideálních podmínek mají pobídky efektivní výsledek. Deformované pobídky vedou k rozkrádání, nikoliv k tvorbě hodnot. V mnoha transformovaných zemích se přesně toto stalo.
Provoz kapitalismu zajišťují propojené instituce
Snažil jsem se ukázat, že provoz kapitalismu zajišťují propojené instituce. Není to jen soukromé vlastnictví, ale také finanční instituce a legální struktury. Ty v reformovaných ekonomikách chyběly.
Privatizace bez účinných finančních institucí a legálních struktur byla vstupem na neprobádané území - byl to rozsáhlý experiment, kde již existující teorie naznačovala silné výhrady.
Ve skutečnosti byly problémy hlubší a předpověditelná selhání byla podstatnější. Uvedu dva rysy. První se týká konvertibility kapitálového účtu, to je téma snad relevantnější pro diskusi o makroekonomické a kurzovní politice než o privatizaci. V typickém Coaseho modelu jasně ovlivnily mechanismy popsané dříve rozložení bohatství, ale nemusely mít velký vliv na účinnost ekonomiky. Vždyť ostatně Coase argumentoval, že pokud neexistují transakční náklady, původní rozdělení bohatství neovlivňuje účinnost, pokud jsou vlastnická práva jasná.
V uzavřené ekonomice však by měli vlastníci nového bohatství mít pobídky investovat své bohatství do činnosti s největší návratností. Coase ovšem ignoroval transakční náklady (agency cost). A ti, kteří prokázali největší schopnost shromáždit pro sebe politické výhody, nebyli nutně nejvhodnějšími lidmi pro tvorbu bohatství, nebo dokonce pro získávání ředitelů, kteří by byli toho schopni. Proto svěřit bohatství země těmto "loupeživým baronům" nebyl nutně nejlepší způsob maximalizace hospodářského růstu.
Dovolit ale těmto loupeživým baronům vyvážet peníze dramaticky zvětšilo jejich možnosti. Museli se rozhodnout - je očekávaná návratnost větší v zahraničí nebo doma? Zastánci loupeživých baronů mohou argumentovat, že problém nebyl u oligarchů, ale způsobila ho vláda. Avšak stability se dosahuje pomocí společenského konsensu. Je těžké dosáhnout takového konsensu, když nemá proces privatizace (a celkové transformace) nemá alespoň minimální stupeň legitimity.
