Když mají ředitelé podniků motivaci a prostředky jednat ve vlastním zájmu, když se jejich zájmy neshodují přesně se zájmy akcionářů a když různé formy vlastnictví neposkytují motivaci (nebo poskytují jen nedostatečnou motivaci) pro kontrolu ředitelů podniků, jak tedy mohou velké firmy fungovat? Když je maximalizace hodnoty firmy klíčem k úspěchu tržní ekonomiky a když místo toho firmy budou maximalizovat příjmy pro ředitele, jak tedy můžeme věřit, že tržní ekonomika funguje dobře?
Prvním je silná kontrola ředitelů, a to i s hlediska těch nejmenších akcionářů. Opatření, která by zbavila vlivu malé akcionáře, musejí okamžitě vyvolat právní protiakci. Ředitelé přitom smějí mít vysoký stupeň osobní právní zodpovědnosti. Jen dvě země šly touto cestou a zajistily dostatečnou právní ochranu, takže se tam udržely různé formy vlastnictví akcií.
Druhou možností je jeden silný (spolu)vlastník, takže se mu vyplatí hlídat vedení podniku. Samozřejmě i tak je vládne obava z nedostatečné kontroly. Nehledáme však dokonalost, ale životaschopné řešení, nebo z hlediska reforem řešení, které odvrátí katastrofu. Ale to vyvolává nový problém: jak si můžeme být jisti, že nebude většinový akcionář sledovat své zájmy na úkor akcionářů menšinových? Jedno řešení je zřejmé - zlikvidovat minoritní akcionáře. Tím se vracíme ke klasické formě vlastníkem řízené firmy. Toto řešení však má vážná omezení - znamená to totiž například, že firma se může rozšiřovat jen pomocí půjček.
I když známý model Franco Modglianiho a Mertona Millera argumentoval, že korporativní finanční struktura nevadí, jejich analýza ignorovala rozhodující otázky jako bankrot a asymetrii informací, a to jsou právě otázky, které jsou zde středem zájmu. Roli bank posoudím dále, ale nyní chci poznamenat, že přílišné spoléhání na banku vystavuje firmu fluktuacím poptávky a cen a silně zvětšuje pravděpodobnost bankrotu, v důsledku vysokých transakčních i manažerských nákladů.
Třetí cestou jsou silné zákony na ochranu minoritních akcionářů před majoritními. Tato legální ochrana je poněkud jiná než ta, o níž jsme se zmínili dříve. Opatření podniknutá v zájmu "firmy" - dlouhodobá životaschopnost, ochrana pracovních míst, může snížit hodnotu akcií a podpořit dlouhodobý příjem managementu, ale to nebude přesun hodnot od malých akcionářů k velkým. Zde se malí akcionáři "vezou" na zájmech velkých akcionářů, aby hodnota akcií byla zachována.
V nedávné studii pro Světovou banku klasifikoval Alex Dyck z Harvardu země podle síly ochrany akcionářů a podle koncentrace akcionářů. Hypotéza byla jednoduchá: jen země s velmi silnou legislativou dokázaly udržet různé formy vlastnictví. Výsledky potvrdily, že žádná země se slabou legislativou neměla diverzifikované vlastnictví. Z tohoto úhlu vyniknou slabiny kupónové privatizace, ať se jevil lidový kapitalismus na první pohled jakkoliv přitažlivý. Tato forma privatizace se snažila využít součinnosti jevů. jimž se snažily všechny jiné země z rozumných důvodů vyhnout: totiž slabé právní ochrany sloučené s různými formami vlastnictví.
Je ještě jiný kontrolní mechanismus, který staví teorii firmy na hlavu: když firmu nekontrolují vlastníci (akcionáři), ale banky. Akcionáři mají práva, ale při diversifikovaném vlastnictví musejí jednat společně, aby mohli tato práva vykonávat, a jednoduše nemají motivaci, aby tak činili. Když existuje dominantní věřitel, vyplatí se mu firmu hlídat nebo když je více věřitelů, kteří spolupracují, tj. jednají podle dohody, vyplatí se zvolit vedoucí skupinu, aby firmu kontrolovala. Když jde o krátkodobé půjčky, nebo o řadu půjček, pak má věřitel právo kontroly, a když se vypůjčovatel nechová, jak si věřitel přeje, může si věřitel vynutit splacení půjček, nebo vnutit firmě bankrot. Za těchto podmínek nemá většina firem přístup k jiným zdrojům a hrozba bankrotu je reálná.
Banky ovšem nemají zájem maximalizovat hodnotu firmy, spíše mají zájem o minimalizaci chyb. Ale při hlídání podniků se banky alespoň pojišťují proti nejhorším chybám a nejhorším příkladům manažerského rozkrádání.
Z tohoto pohledu vznikl další problém. Počátkem reforem jsme já i další autoři varovali, aby si nikdo nepletl banky v bývalých socialistických zemích se skutečnými bankami
Tyto banky nehlídaly, ani nekontrolovaly podniky a nejsou k tomu ani motivovány. V řadě případů se banky v postkomunistických zemích staly zdrojem "měkkých rozpočtových omezení" a jindy se staly nástrojem, jímž se přelévalo státní bohatství do rukou politických kamarádů.
Z toho vidíme potíže zemí, které se snažily o rychlou privatizaci, které nemohly, nebo nechtěly prodávat podniky cizincům. Tehdy nebyli v zemi majitelé bohatství, schopni koupit aktiva. Pak zbývala kupónová privatizace nebo půjčky z bank. Většina lidí, kteří se zabývali kupónovou privatizací, si uvědomovala tento problém, ale většina si myslela, že kupónové investiční fondy převezmou dohled nad podniky. Budou agregovat zájmy tak, aby se zmírnil problém veřejných statků. To mělo smysl, ale chtělo to jít dále. Pamatují se, že jsem se tehdy ptal: kdo bude hlídat ty instituce, které mají hlídat podniky? A investiční fondy se pak skutečně staly velmi účinným nástrojem pro rozkradení majetku.
Tento stav byl zhoršen tím, že byly tyto investiční fondy uzavřené. V otevřených fondech si totiž mohou nespokojení investoři vybrat své peníze, a tak efektivně zabránit jejich zneužití.
Rozsah a význam řízení korporací pro reformy je zjevný. Podle standardní teorie by uzavřené investiční fondy neměly nikdy prodávat akcie se slevou (vzhledem k ceně daných akcií), protože existuje jednoduchá strategie, jak zvýšit tržní hodnotu akcií - rozpustit fond a prodávat akcie přímo. Nedokonalost trhu pro manažery (takeovers) vysvětluje, proč se v rozvinutých zemích akcie a uzavřené vzájemné fondy často prodávají se slevou až do 10%.
Ovšem v České republice se prodávalo se slevou až 40 a více procent. Navíc standardní teorie praví, že existuje-li akcionář s kontrolním balíkem (20 a více procent akcií), jeho zájem poskytovat veřejný statek dozoru nad firmou a managementem zvyšuje tržní hodnotu firmy. Empirické studie to potvrzují. V České republice však kontrolní zájmy dovolují tomu, kdo má nad firmou rozhodující vliv, rozkrást aktiva, která nehlídají právní omezení. A tak se zdá, že když v podniku v ČR získá moc jeden velký akcionář, jeho tržní hodnota klesá - odráží to totiž očekávání trhu, že hlavní vlivný akcionář nebude vytvářet v podniku bohatství, ale naopak využije svého vlivu na to, že ho rozkrade.
Protože podniky potřebovaly provozní kapitál a nemohly ho získat v důsledku slabosti trhu cenných papírů, musely se obrátit k bankám. Byla vytvořena jen fasáda kapitalismu, ale kapitálový trh, nutná podmínka kapitalismu, nefungoval.
Kdyby banky byly bývaly skutečnými bankami, mohly vykonávat dohled. Banky však bankami ve skutečnosti nebyly. Problém bank byl hlubší. Vlastnit podnik poskytovalo velkou opční hodnotu. Když měl podnik větší hodnotu než kolik za něj banka zaplatila, vlastník si ponechal rozdíl. Když byla hodnota podniku nižší, vlastník jednoduše bankrotoval. Ještě horší však bylo, že vlastnit podnik poskytovalo velké možnosti pro rozkrádání. Právní struktura umožňovala přesměrovávat bohatství firmy do rukou "vlastníka", přičemž vlastník měl jen omezenou osobní zodpovědnost. V mnoha zemích jasně převýšila při těchto krádežích vzhledem k slabé právní struktuře návratnost úsilí při rozkrádání návratnost úsilí věnovaného tvorbě hodnot.
Rozkrádání a opční hodnoty spojené s vlastnictvím znamenaly (při neexistenci úvěrových trhů fungujících v atmosféře konkurence), že bylo možno silně vydělávat poskytováním půjček. Půjčky dostali ne ti, kdo by použili aktiva firmy nejefektivněji, ale osoby s politickými konexemi a ti, kteří věděli nejlépe, jak systém manipulovat. Kdyby existovaly skutečné banky, k tomuto zneužívání majetku nemuselo dojít, anebo by bylo méně markantní.
Zkrátka proces transformace i privatizace, dokazují staré poučení z tržního hospodářství - rozhodující jsou pobídky. Také je zjevné to, co mnozí tzv. reformátoři nepostřehli: jen za vysoce ideálních podmínek mají pobídky efektivní výsledek. Deformované pobídky vedou k rozkrádání, nikoliv k tvorbě hodnot. V mnoha transformovaných zemích se přesně toto stalo.
Privatizace bez účinných finančních institucí a legálních struktur byla vstupem na neprobádané území - byl to rozsáhlý experiment, kde již existující teorie naznačovala silné výhrady.
Ve skutečnosti byly problémy hlubší a předpověditelná selhání byla podstatnější. Uvedu dva rysy. První se týká konvertibility kapitálového účtu, to je téma snad relevantnější pro diskusi o makroekonomické a kurzovní politice než o privatizaci. V typickém Coaseho modelu jasně ovlivnily mechanismy popsané dříve rozložení bohatství, ale nemusely mít velký vliv na účinnost ekonomiky. Vždyť ostatně Coase argumentoval, že pokud neexistují transakční náklady, původní rozdělení bohatství neovlivňuje účinnost, pokud jsou vlastnická práva jasná.
V uzavřené ekonomice však by měli vlastníci nového bohatství mít pobídky investovat své bohatství do činnosti s největší návratností. Coase ovšem ignoroval transakční náklady (agency cost). A ti, kteří prokázali největší schopnost shromáždit pro sebe politické výhody, nebyli nutně nejvhodnějšími lidmi pro tvorbu bohatství, nebo dokonce pro získávání ředitelů, kteří by byli toho schopni. Proto svěřit bohatství země těmto "loupeživým baronům" nebyl nutně nejlepší způsob maximalizace hospodářského růstu.
Dovolit ale těmto loupeživým baronům vyvážet peníze dramaticky zvětšilo jejich možnosti. Museli se rozhodnout - je očekávaná návratnost větší v zahraničí nebo doma? Zastánci loupeživých baronů mohou argumentovat, že problém nebyl u oligarchů, ale způsobila ho vláda. Avšak stability se dosahuje pomocí společenského konsensu. Je těžké dosáhnout takového konsensu, když nemá proces privatizace (a celkové transformace) nemá alespoň minimální stupeň legitimity.
Jak reaguje televizní studio ČT Brno na kontrolní zprávu, která odhalila neregulérnosti
Stručné stanovisko vedení TS Brno ke Kontrolní zprávě
1) Vzhledem k tomu, že kontrolní zpráva obsahuje celou řadu zákonem chráněných osobních údajů, předpokládáme, že se jedná o interní záležitost. V případě jejího zveřejnění se Česká televize i příslušná odpovědná osoba vystavuje riziku trestního stíhání a finanční sankci.
2) Ačkoli se tzv. kontrolní skupina vůbec nezabývala problematikou dramaturgie, obsahuje zpráva z této kontrolní akce otvírací kapitolu Dramaturgie plnou překvapivých konstatování - ředitel studia údajně sloučil svoji funkci s funkcí šéfdramaturga! (pozice šéfdramaturgů v ČT vůbec neexistuje). I letos byl v ČT potvrzen tzv. producentský systém, který brněnská organizační struktura bezezbytku naplňuje. Není nám nic známo o tom , že ve všech dalších producentských centrech ČT nějaký šéfdramaturg působí. Konstatování, že ředitel studia vylučuje dialog vedoucí ke zlepšení pořadu, je o sobě tak nelogický a nesmyslný, že s ním ani nelze profesionálně polemizovat. Je doložitelné, že naopak volání po zlepšení komunikace mezi brněnským studiem a pražským programovým ředitelstvím vychází právě a jen a jen z Brna (srov. zápisy Kolegia generálního ředitele). A i kdyby byl nějaký podíl na špatné komunikaci i na brněnské straně, pak bychom očekávali, že na tuto situaci budeme okamžitě v zájmu celé ČT i divácké obce neprodleně upozorněni! Kdopak asi tuto část psal? Je absurdní a vykonstruovaná. Pro objektivní zhodnocení konstatovaných špatností přikládáme také vyjádření všech programových producentů TS Brno:
3) Vyjádření producentů k závěrům kontrolní zprávy, týkající se dramaturgie
1) Spojení funkce šéfdramaturga s funkcí ředitele TS
Ke spojení došlo rozhodnutím GŘ (tehdy ještě I.Mathé). Není v moci podřízených
pracovníků měnit RGŘ a nikdo z následujících generálních ředitelů tuto situaci nezměnil.
2) Zkreslená komunikace
Potvrzujeme zjištění kontrolní skupiny, že v oblasti dramaturgie dochází pravidelně
k poruchám komunikace - jsou to ovšem poruchy mezi Prahou a Brnem: na brněnské
podněty buď nikdo v Praze nereaguje nebo je e-mailová pošta bez čtení vymazávána.
(Chcete-li malý příklad, zde je:
Vaše zpráva
Komu: Čapek Václav
Kopie: Pittermann Jiří; Hubač Ivan; Müllerová Alena; Drahoš Zdeněk; Kaláb Petr
Předmět: Zpráva o Barválu
Odesláno: 2.10.2000 14:35
byla odstraněna bez přečtení dne 20.10.2000 13:10.)
Na tuto zkušenost jsme upozorňovali na společném zasedání Rady ČT a GŘ v Brně, kde pan Mgr. D.Chmelíček prohlásil, že moravská studia jsou ve skupině, připravující vysílací schéma, zastoupena Dr.A.Jurdou (z Ostravy). Při této příležitosti se pan GŘ ani slovem nezmínil, že by v brněnském studiu byla špatná úroveň dramaturgické práce.
Naprosto odmítáme námitky, týkající se přípravy vysílacího schématu, kdy ředitel údajně
zasahuje dramaturgům do jejich kompetencí nebo nepřipouští dialog o pořadu. Z našich
zkušeností vyplývá, že je naopak vítána aktivita producentů a jejich dramaturgů, a úspěšné projekty jsou v Praze ředitelem studia osobně podporovány. To je koneckonců mnohdy také jediná cesta, jak kvalitní brněnské pořady v centrálním studiu a vysílání umístit. Co se týká nedostatečného předávání dramaturgických informací mezi vedením TS Brno a ředitelstvím programu ČT, máme zkušenosti i opačné - viz "ztráta" kompletní nabídky TS publicistiky a dokumentaristiky do vysílacího schématu 2001, a naopak "přiložení" osobní nabídky pouze jednoho dramaturga - Břetislava Rychlíka. I to svědčí o komunikaci a respektování kompetencí ve vztazích mezi TS Brno a ČT Praha.
Podpisy:
Pavel Aujezdský, Jiří Florian, Karel Fuksa, Marie Kučerová, Josef Souchop, Ivan Tuček
Poznámka k cestovním a režijním aktivitám Karla Fuksy: je průkazné, že K.Fuksa zajistil množství cenných a pro veřejnoprávní obrazovku vhodných dokumentů. To vždy za výjimečně nízké výrobní náklady, zejména zajištěním vhodných koprodukčních partnerů - např. ORF, příp. STV. Z tohoto pohledu jsou jeho aktivity pro ČT nesporně přínosné. Přiznáváme, že tím docházelo k jistému oslabení jeho producentské pozice, což budeme řešit. Jeho aktivity schvaloval nadřízený, k porušení interních předpisů nedošlo.
4) Skrytá reklama ve vysílání RZ: pro stále aktuální, přetrvávající a zároveň se vyvíjející názor v oblasti reklamy, či skryté reklamy byl letos pořádán ČT odborný seminář na toto téma. Názor o skryté reklamě v našich zpravodajských pořadech zásadně odmítáme. Ve všech třech případech se jednalo o informace veřejně dostupné z ostatních médií, bez jakéhokoliv komerčního podtextu či dopadu. Zmiňované dva dokumenty připravila naše Redakce zpravodajství a sportu, přičemž je zcela zřejmé, že obě vysílané události se v ničem nevychylují od obdobných sportovních akcí provázených stovkami log. Prvoplánové nájezdy či dominantní záběry těchto log v našich pořadech nejsou. Rádi doplníme o dvě informace: oba dokumenty naše redakce připravila téměř zadarmo a oba se dočkaly ocenění na festivalu sportovních filmů. V průběhu uplynulých let jsme se v této oblasti s kritikou ze strany ČT Praha nesetkali a nebylo s námi vedeno správní řízení ze strany Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.
5) Hospodaření:
Kontrolní skupina se zabývala časově i obsahově velmi rozsáhlou činností ČT Brno. Obecně lze konstatovat, že kontrolní skupinou nebylo v oblasti hospodaření nalezeno žádných zásadních problémů tak, jak byly skandálně až s kriminalizujícím podtextem naznačeny. Nepotvrdil se tak střet zájmů, tunelování, neexistence technické koncepce, skandální nehospodárnost, výpověď pronájmu studia Netopýr, "černé duše" rodinkaření, či porušování elementárních zásad v pracovně-právních vztazích. Nebráníme se přitom tomu, že řada věcí vždy může být lépe či precizněji řešena. Je ovšem třeba zdůraznit časový horizont posuzovaných věcí a legislativní vývoj zejména v první polovině 90.let, který nevytvářel nejvhodnější a stabilní právní atmosféru. S ohledem na rozsah zkoumané agendy a kontrolní zprávy vyjadřujeme či zpochybňujeme jednotlivá diskutabilní, nepřesná či nepravdivá tvrzení, přičemž předpokládáme, že v souvislosti s nápravnými opatřeními bude možno některé skutečnosti dále rozvést, upřesnit či zcela vyvrátit, což ostatně připouští respektive předpokládá i sama kontrolní komise.
6)
ad 5)
Kontrolní skupina v předložených dokumentech, zejm. smlouvách, neshledala zásadní závady a konstatuje, že předložené dokumenty shledává platnými. Konstatuje, že smlouvy jsou standardního charakteru. Zmínka, že některé mohly být podrobnější, však dále pokračuje konstatováním, že prvé smlouvy byly uzavřeny v době 1993, kdy platil teprve krátce zcela nový obchodní zákoník a jeho interpretace nebyla ještě zcela sjednocena. Navíc již je věc individuálního přístupu ke smluvní praxi, zda koncipovat tu či onu smlouvu zevrubněji či obsahově stručněji. Podstatné zůstává, aby ať ta či ona forma smlouvy, byla právně bezvadná a platná.
Prodej pozemku byl projednán a odsouhlasen Radou ČT v roce 1994. Pronájem nebytových prostor byl rovněž odsouhlasen Radou ČT v roce 1994.
V této souvislosti nutno také vycházet z toho, že legislativní úprava předpisů o České televizi se v té době dotvářela některými novelami. I zde trvalo jistou dobu, než se sjednotila správná interpretace těchto změn. Navíc četnost nových právních předpisů v této době byla tak enormní, že bylo zapotřebí nemalé doby nejen k prostudování těchto norem, ale také k jejich následné aplikaci v právní praxi. Přes kritizovanou časovou prodlevu písemného souhlasu s pronájmem byla celá akce předem projednána a schválena tehdejší Radou ČT. Za naprosto neadekvátní považujeme srovnávání podmínek těchto smluv se smlouvou o pronájmu studia "Netopýr", kdy se jednalo o objekt vrácený v restituci s nutností kontinuálního zachování výroby pořadu v tomto objektu. K nájemní smlouvě na studio Netopýr dále uvádíme: tato smlouva byla již uzavřena v roce 1993 a dosud žádnou kontrolou nebyla napadena. Po celou dobu své existence nebylo nájemné valorizováno, čímž lze naopak říci, že tímto studio ušetřilo řádově miliony Kč.
K připomínce týkající se znaleckých posudků máme za to, že není podstatné a právně významné, zda byl znalecký posudek zadán kupujícím či prodávající. Ze zákona o znalcích je tato připomínka nepřiléhavá, poněvadž znalec je vázán svým znaleckým slibem a musí vypracovat posudek objektivně ať tak činí z podnětu té či oné strany.
ad 6)
Závěry kontroly v personální oblasti pak vyznívají pro TS Brno jednoznačně pozitivně. Kontrolní komise konstatuje, že nebylo potvrzeno žádné porušování zásad pracovně právních vztahů ani ředitelem studia ani jiným vedoucím pracovníkem. Fluktuace zaměstnanců - zjm. mladých talentovaných tvůrců - rovněž nebyla z analýzy potvrzena. Kontrolní skupinou bylo zjištěno, že v průběhu roku 1999 a 2000 odešli toliko tři tvůrčí pracovníci (shodou okolností všichni z redakce zpravodajství).
"Rodinkaření" nebylo zjištěno.
ad 7)
Konstatování kontrolní komise, že postup TS Brno ve skladovém hospodářství je řešen standardně, v souladu s interním předpisem ČT, považujeme za pozitivní výsledek. Proplácení honorářů v RZ bude předmětem dalšího šetření "jarního" auditu. Stanovisko komise k výpravným prostředkům považujeme za nesprávné a bude v souvislosti s nápravnými opatřeními doloženo.
ad 8)
V tomto bodě se kontrolní skupina v podstatě zaměřila na popis producentského
systému a konstatování obsahu výrobních složek vybraných pořadů. Honoráře režiséra
Jiřího Sequense za náměty byly výjimečně zvýšeny vzhledem k tomu, že autor námětů měl
výrazné výdaje při získávání a zpracovávání archivních informací a materiálů z první
republiky. V producentském systému je nutno konstatovat, že celkové náklady na cyklus
nebyly překročeny. Dále se pak jedná se o formální nedostatky při kompletaci výrobních
složek pořadů. Chybějící doklady (autorské smlouvy uloženy u E. Kubatíkové, rozpočet a
zpráva o výrobě pořadu u produkčního Pinkase, honorář kameramana zahrnut ve smluvní
mzdě) budou do složek okamžitě po jejich vrácení zařazeny.
ad 9)
Ze závěru kontrolní komise vyplývá, že TS Brno zajišťovala dodavatele akcí formou tzv. poptávkového řízení, což v dané situaci považujeme za postačující. Jak již bylo shora konstatováno, není tento postup v rozporu se zákonem. U některých stavebních akcí byl kontrolní komisí shledán tento postup za dostačující. Ostatní stavební akce budou dále šetřeny v souvislosti s nápravnými opatřeními.
Naprosto odmítáme tvrzení o postupném respektive účelovém zvyšování cen dodatky k jednotlivým smlouvám. Dodatky byly uzavírány vždy výhradně v souvislosti s výskytem nepředvídatelných okolností nepostihnutelných v projektu, doložitelných zápisem ve stavebním deníku.
ad 10)
Kontrolní skupina obdržela podklady pro dislokace objektů TS Brno jak v dlouhodobé perspektivě, tak i k jednotlivým dislokacím změnám posledních 10 letech. Dospěla k závěru, že postup vedení TS Brno v dislokacích je koncepční. Konstatovala, že investiční akce jsou součástí "investičního plánu České televize".
Při prodeji dvou ojetých vozů Favorit firmě Spolstav nebyly žádné závady shledány. Studiu je doporučováno postupovat do budoucna stejně jako v ČT v Praze.
Pokud se týká nákupu dvou vysokozdvižných plošin, nepovažujeme jejich nákup - na rozdíl od kontrolní skupiny - za nehospodárný. TS Brno nedisponuje žádným jiným technickým prostředkem pro práci ve velkých výškách.
Kontrolní zprávu jsme obdrželi 6.12.2000. Vzhledem k finiši závěru roku poskytujeme v této chvíli proto stručné stanovisko a i nadále se budeme 37 stránkové zprávě podrobně věnovat. Při konečné redakci našeho stanoviska je zřejmé, že tato zpráva byla předána dennímu tisku. To považujeme za úmyslnou medializaci, zveličování a účelové poškozování nejen TS Brno, ale celé České televize. (Byla distribuována pravděpodobně pracovníky ČT Praha.)
V Brně 11.12.2000
Zdeněk Drahoš
Hana Grunová
Petr Kaláb
Karel Soukup
Ivo Vaněk
Pavel Kronika
Příloha...
Vážení přátelé,
dovolujeme si Vám poskytnout text, který je reakcí na článek B. Rychlíka "Nevolnictví aneb Dramaturgie v České televizi" uveřejněný v Lidových novinách 16. 11. 2000. Lidové noviny nám nedávají dostatečný prostor pro odpověď.
Producenti ČT Brno
Kdo je tady nevolníkem?
Když umíral starý moudrý rabín, vzkázal svým blízkým: Všechno je jinak. A jinak je všechno i s brněnským studiem České televize. Tedy jinak, než si představuje Břetislav Rychlík.
Je třeba hned na začátku poznamenat, že na základě denunciací skupinky několika ambiciózních lidí, vedených amatérským režisérem amatérského kroužku Zdeňkem Plachým, je nyní ve studiu hloubková kontrola, jejíž výsledky budou předloženy generálnímu řediteli ČT. Ten s nimi seznámí Radu ČT. Lze se právem domnívat, že bude zjištěn skutečný stav věcí - počkejme si tedy.
Místo vyvracení jednotlivých nesmyslných nařčení jak Z. Plachého, tak B. Rychlíka se podívejme, jak celý problém vznikl. Je třeba předznamenat, přestože Břetislav Rychlík nemá pro práci dramaturga potřebnou kvalifikaci, byl K. Fuksou osloven pro nepopiratelně dobré tvůrčí nápady. Mýlil by se ovšem ten, kdo by se domníval, že B. Rychlík přistoupil k práci s minimální pokorou, že by se pokoušel zvládnout základní postupy dramaturgické přípravy pořadu, že by vyvinul byť minimální aktivitu v úsilí o poznání televizních technologií. Místo toho vytvořil s manželkou (posléze rovněž zaměstnankyní ČT) tandem. "Doma se domluvili, doma schválili, doma pochválili..." Důsledkem byla totální nepřipravenost některých pořadů, které produkce právě pro tuto nehotovost odmítala přijmout do výroby. Takový režim práce pochopitelně není možné trpět dlouho. Přesto byla manželům Rychlíkovým poskytnuta další příležitost. Důsledkem byl rozvrat tvůrčí skupiny. A ovšem nynější pokřik.
Pane Vaculíku, víte od pana Rychlíka i tohle?
Ani varování však nepomohlo. Místo, aby se zamyslel, začal B. Rychlík objíždět různé lidi a soustavnými stesky na všeliká příkoří a protivenství je získávat na svou stranu - inu, stokrát vyslovená lež se asi přece jen stává maličko pravdou. A tak vznikl problém Česká klišé. Předně je třeba říct, že výzva Čestmíra Kopeckého mohla směřovat k autorovi nebo do vlastní tvůrčí skupiny. Nikam jinam. Chtěl-li tedy vyrábět Česká klišé, mohl to beze všech omezení ve vlastní tvůrčí skupině udělat. Přesto námět producent K.Fuksa akceptoval. Projekt se postupně vyvíjel, až nabyl podoby, v níž pražský autor (P.Rut) s B. Rychlíkem suplujícím i režiséra a zatím i s brněnskými kameramany (u dalších pokračování se počítalo s pražskými režiséry V. Křístkem, J. Hřebejkem a nepochybně i s pražskými kameramany, případně i střihači) natočili převážně v Praze první díl cyklu. Svou kvalitou první díl producenta neoslnil, proto ho odmítnul. Na to má jako pracovník, nesoucí odpovědnost za programovou činnost tvůrčí skupiny, plné právo. Protože nic nenasvědčovalo tomu, že by se pilotem naznačené pojetí mělo změnit, došel producent a s ním i vedení studia k názoru, že mimo jiné i z ekonomických důvodů (byly B. Rychlíkovi ústně sděleny) není takový projekt účelné vyrábět v Brně. I zcela neinformovaného člověka napadne, proč nevyrábět svou povahou pražský projekt v Praze? Proč platit cestovné a noclehy Pražanům v Brně a brněnskému štábu v Praze? Proč neúčelně vynakládat prostředky na cosi, co může být bez problémů vyrobeno v Praze? Na rozdíl od představ B. Rychlíka je právě toto důkazem skutečnosti, že autor je svobodná bytost a může svůj projekt, který je navíc podporován hlavní dramaturgyní publicistických a dokumentárních pořadů ČT A. Müllerovou, umístit tam, kde jsou pro jeho uskutečnění lepší podmínky. Všechno ostatní je obyčejná lež.
B. Rychlík argumentuje tím, že do vztahu autor - divák nemá nikdo vstupovat. Pokud si autor Rychlík udělá vlastní televizi, může se mu jeho přání částečně splnit. Částečně proto, že i zde jsou jistá omezení, daná platnými zákony. V televizi veřejnoprávní je situace taková, že za pořady, vyráběné ve tvůrčí skupině, odpovídá producent tvůrčí skupiny. Nelze mu tedy upírat právo o pořadech, za něž nese všestrannou odpovědnost, rozhodovat. Na druhé straně v ČT existuje řada tvůrčích skupin, mimo jiné i proto, že existuje řada různých přístupů k televizní tvorbě. Je tedy možné projekt nabízet na více místech. Je tohle nevolnictví?
Pokud už slovo "nevolnictví" padlo, řekněme rovnou, že si jako nevolníci připadáme my, producenti. My neseme osobní odpovědnost. Producent tvůrčí skupiny je podle interních předpisů ČT jako jediný oprávněn předkládat programové návrhy za tvůrčí skupinu programovému ředitelství. Jak je tedy možné, že se do výrobního úkolu tvůrčí skupiny dostal projekt, který producent nenabízel? Je to zřejmé porušení interních předpisů, pracovního postupu a kompetencí na jednotlivých stupních řízení.
Zajímá nás, vůči komu vyvodí generální ředitel odpovědnost?
B. Rychlík patrně vůbec netuší, že pořad, který vyrobila a zaplatila Česká televize, je také majetkem České televize. Jak je tedy možné, že autor obchází domácnosti svých příznivců a promítá jim pořad bez vědomí producenta tvůrčí skupiny a ředitele studia? (Viz O. Neumann, Rybičky a klišé v Brně, Týden 45/2000, str.26.)
Jaký bude postoj generálního ředitele a jaké vyvodí z takového přestupku závěry, odpovídající hrubému porušení pracovní kázně? (Práva k námětu zakoupená ČT, mohou být např. zcizena, zneužita.)
Je ovšem třeba přiznat, že jsou v článku B. Rychlíka pasáže, s nimiž není možné nesouhlasit. Tak například problém dlouhého čekání na vyjádření producenta k přijetí či nepřijetí projektu. Jako producenti jsme sami na tento problém mnohokrát opakovaně poukazovali, naposledy při říjnovém výjezdním zasedání Rady ČT v Brně za přítomnosti generálního ředitele ČT Mgr. Dušana Chmelíčka, s poukazem, že takový přístup neprospívá dobrému jménu ČT. Výsledek? K projektům které jsme nabízeli v květnu t.r. se nikdo z vedení programu ČT nevyjádřil dodnes, ani k připomínkám k vysílacímu schématu. Hlavní dramaturgyně Alena Müllerová - a máme to od ní písemně! - prostě na ně nebude odpovídat!
Jak tedy máme jednat s autory?
Nemá smysl polemizovat se všemi polopravdami, které B. Rychlík nakupil ve svém článku, takže jen krátce. Hovoříme-li o publicistických a dokumentárních pořadech, zcela nepovšimnuty zůstávají pořady nepochybně vysoce kvalitní. Připomeňme si z nich např. publicistický pořad Za dveřmi je AG, dlouhou sérii portrétů významných osobností v cyklu Kdo je..., dvoudílné dokumenty Mexické dobrodružství Maxmiliána Habsburského (v koprodukci se zahraničními partnery) nebo mimořádně pozoruhodný dokument Deník Otty Wolfa. Neměli bychom přejít mlčením ani další publicistické pořady - Klub Netopýr, Z očí do očí. A co vícedílné dokumenty, žel předčasně zesnulého, Petra Hviždě Stínoví vojáci a Dukla - krev a mýtus ?
Pochopitelně ani dramatická tvorba není tak jednostranná, třebaže se na ní B. Rychlík zatím nepodílel. Jeho výběr kritizovaných titulů je příliš okatě účelový. Paralelně s kritizovanými tituly a v časové posloupnosti po nich vznikala také díla kvalitní a dotýkající se problémů současnosti. Jmenujme zde např.. díla Antonína Přidala Políček číslo 111 (o praktikách StB), Valčík na uvítanou (podle Ferdinanda Peroutky), Elektrický nůž (o problémech politických vězňů). Dále to byl film o těžkostech návratu z emigrace, téma navýsost současné a naléhavé - Návrat do cizí země (scenárista D.Makovička). Byly vytvořeny zdařilé inscenace podle děl - a za aktivní spolupráce významných moravských autorů - J.Trefulky (TV film Veliká svatba, inscenace O bláznech jen dobré, Na krásné vyhlídce), I. Kříže (Někdo zvoní, Na dvojce je Pavarotti, Pozvání na zámek, Noční stráž, Pravda o zkáze Sodomy), A. Goldflama (Slavný Peterka, Červená knihovna, Matylda a Emilie), V. Suchánek (3 díly VIA LUCIS). Na motivy divadelní hry P. Ruta "Dnes naposled" byla realizována inscenace Poslední v hlavní roli s Břetislavem Rychlíkem. A neměli bychom pominout ani film Jaromila Jireše podle scénáře Jaroslavy Moserové Dvojrole. A tato linie tvorby samozřejmě pokračuje - v těchto týdnech točil řecký režisér G. Agathonikiadis (mnoho let žil jako emigrant v ČR a vystudoval zde FAMU) příběh o brněnském dětství řeckého chlapce, který s rodiči prchl z Řecka před občanskou válkou.
Dále není možné pominout literární pořady a literární portréty - vznikl zde např.. cyklus portrétů básníků z okruhu tzv. katolické moderny: portréty Jakuba Demla, A. Pammrové, Josefa Floriana, Bohuslava Reynka, Susanne Renaudové, Václava Renče, Jana Zahradníčka, Jana Čepa, Otakara Březiny, Ivana Jelínka, Zdeňka Rotrekla a dalších za spolupráce předních moravských autorů J. Oliče, Z. Kaprála, K. Křepelky, J. Kuběny. Za cyklus umlčovaných a vězněných katolických básníků získala redakce Cenu křepelek. Vyroben byl také umělecký dokument o režiséru Františku Čechovi, politickém vězni - autor scénáře a režie Břetislav Rychlík. Byly natočeny portréty Ivana Blatného, Ludvíka Kundery, Oldřicha Mikuláška, Jana Skácela, dlouholetého politického vězně arcibiskupa Karla Otčenáška, disidenta a později biskupa Václava Malého, Prof. Tomáše Halíka a dlouhé řady dalších. Kromě toho byl vysílán pravidelný pořad Divadelní premiéry, který byl kulturním servisem, zprostředkujícím divákům v celé republice kulturní dění v regionu. (Pořad zrušilo minulé vedení ČT.)p>
Tyto a další pořady, které diváci jistě dobře znají, získaly řadu domácích i zahraničních ocenění, mj. např. T. Brodská Českého lva za výkon ve filmu Dvojrole. Že by i to byl projev spiknutí domácích a mezinárodních komunistických centrál proti Rychlíkovi? Ostatně, neberme tak tuze vážně jeho antikomunismus - jeho sympatie k občanskému sdružení Brno 20/21 a koordinace útoků s bývalými zaměstnanci ČT, ba dokonce i ČST, jsou zřejmé. Ostatně, chceme-li už hovořit na toto téma, mezi producenty brněnského studia ČT jsou i lidé, kteří proti komunismu v době komunismu skutečně něco dělali. Byl by ovšem div, kdyby o tom Rychlík něco věděl.
Hovoříme-li ale o programech, stranou by neměly zůstat ani projekty, které se neuskutečnily, protože i ty tvoří profil práce tvůrčí skupiny a studia: oslyšeny programovým vedením ČT zůstal např. magazín tradiční kultury, cyklus Sedm podob lásky (Goethe, Hostovský, Robinson Jeffers a další), nabízela televizní adaptaci Těsnohlídkových soudniček a mnoho, mnoho dalších projektů... Přerušen byl např. pozoruhodný projekt P. Hviždě Nečekaná setkání - nenašly se na něj údajně peníze. A je toho mnohem, mnohem víc. Není vinou tvůrčích skupin, že se projekty neuskutečnily.
Tohle jsou doložitelná fakta. Tohle všechno buď Rychlík neví, nebo nechce vědět. Místo toho, aby si zjistil, jak se skutečně věci mají, plete páté přes deváté, sčítá hrušky se švestkami (to je těch údajných 68 režií K .Fuksy), blouzní o zakuklených
komunistech a spolu se svými kamarády oprašuje v novinových kampaních jejich praktiky. A zneužívá k nim i lidí, kteří by měli více zvažovat, zda k zaujímání veřejných postojů stačí dramaticky znějící dezinformace mladého muže bez odpovídající kvalifikace a s neukojenými ambicemi.
Na základě výše uvedených skutečností a zkušeností s B. Rychlíkem, zvláště s ohledem na jeho soustavnou pomlouvačnou kampaň proti brněnskému studiu České televize a tím proti nám všem, odmítáme s ním nadále spolupracovat.
V poslední "Katovně" připomněl Jan Rejžek Orwellovy Dvě minuty nenávisti. My připomeneme z téhož George Orwella jinou myšlenku: NEVĚDOMOST JE SÍLA. Zdá se, že dost velká. A pro některé i neodolatelně lákavá.
Producenti brněnského studia České televize:
Pavel Aujezdský, Jiří Florian, Karel Fuksa, Robert Fuksa, Marie Kučerová,
Darina Levová, Josef Souchop, Ivan Tuček, Hana Vrbová
Případ Mein Kampf: soud musí prokázat subjektivní motivaci nakladatele
Vážený pane Čulíku,
Nevím, zda je vhodné zveřejňovat komentáře k odsouzení M. Zítka za vydání
knihy "Mein Kampf". Případ se nyní dostává do stadia odvolacího řízení,
takže jakékoli emotivně laděné komentáře zavánějí snahou o nepřípustné
zasahování do nezávislosti soudů.
Soud v tomto případě musí na základě důkazů, které jsou mu předloženy,
posuzovat zejména subjektivní motivaci nakladatele, neboť pro uznání vinným
je nutné prokázat úmysl, že knihu vydal proto, aby tím podporoval nacismus
či jiné obdobné politické hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačování
práv a svobod občanů nebo hlásá národnostní, rasovou, třídní nebo
náboženskou zášť. Může se ovšem jednat i o úmysl nepřímý, kdy hlavním cílem
nakladatele byl podnikatelský zisk, avšak současně byl srozuměn s tím, že
vydáním knihy budou podpořeny skupiny, které se hlásí k nacismu (což dovodil
soud prvého stupně).
Jednoznačně by se o trestný čin jednalo v tom případě, že by kniha byla
vydána s předmluvou či doslovem, které by vychvalovaly autora knihy nebo
myšlenky v knize obsažené. Protože toto p. Zítko neudělal, avšak na druhou
stranu ani v předmluvě či doslovu nepřipomenul zhoubné důsledky, které mělo
praktické naplňování Hitlerových myšlenek, je posuzování soudu velmi
obtížné.
Rozsudek soudu prvého stupně však působí kontroverzně. Pokud soud nebyl o
vině M. Zítka žalovaným trestným činem jednoznačně přesvědčen, bylo jeho
povinností hledat další důkazy a nevynášet rozsudek nebo (jestliže se jeví
vyloučené, že by se našly další důkazy, které by případ více osvětlily) M.
Zítka obžaloby zprostit pro nedostatek důkazů. Pokud by soud byl naproti
tomu o vině M. Zítka jednoznačně přesvědčen, pak se jeví trest uložený na
samé dolní hranici trestní sazby § 260 odst. 2 tr. zákona nepřiměřeně nízký,
neboť nacismus je považován za jedno z nejnebezpečnějších politických hnutí
a kniha byla vytištěna v poměrně vysokém nákladu.
Pochybnosti o tom, zda předmětná kniha skutečně nepodporuje potlačování práv
a svobod občanů, ve mě vyvolalo, když jsem ji viděl vystavenou v
knihovničce v jedné policejní kanceláři v Kongresové ulici v Praze. Možná je
opravdu pro některé české policisty příklad nacistické policie, která "uměla
rázně zatočit" s "rasově méněcennými lidmi", levicovými extremisty,
homosexuály a "jinou podobnou verbeží", opravdu inspirující a M. Zítko k
těmto tendencím přispěl.
Je-li citován pouze JUDr. T. Sokol, který v této věci nevystupuje jako
nezávislý právní odborník, ale jako obhájce (který je podle zákona o
advokacii a etických pravidel advokacie povinen chránit zájmy obžalovaného a
proto pokud sám obžalovaný vinu nepřizná, nesmí vyslovit názor, že
obžalovaný je vinen, i kdyby on sám byl o jeho vině přesvědčen), a na druhé
straně nejsou citovány argumenty obžaloby, jde o jednoznačně o nevyvážené
zpravodajství.
Ale, jak jsem uvedl již v úvodu, nesnažme se justici ovlivňovat a nechme ji
konat v přesvědčení, že v tomto případě nakonec dospěje ke spravedlivému
rozsudku.
Poznámka JČ: Podle britských zákonů by bylo trestným činem pohrdání soudem publikovat vůbec jakékoliv poznámky k probíhajícímu trestnímu řízení, tedy i tento příspěvek Jaroslava Štemberka. Osobně nezpochybňuji konkrétní soudní řízení v Zítkově případě, ale argumentuji, že pokus zakazovat jakékoliv politické verbální projevy, tedy i tiskem, jsou nebezpečným útokem na svobodu projevu, který může vést právě k onomu "fašismu", jemuž se zákazem Mein Kampfu mnozí snaží zabránit. To neznamená, že bychom neměli ostře argumentačně vystupovat proti zhoubnosti fašistických názorů. Nikoliv je však mocensky potlačovat.
Dietologie a dietologové
Jak tedy máme zdravě jíst?
Vážený pane Čulíku,
včerejším článkem jste píchl do velice složitého ale taky potřebného a
čtenářsky určitě vděčného tématu - jak zdravě jíst. Nevím zda si jste jist,
jak složitou věc otevíráte k diskusi? Věřím však ve Vaše schopnosti a ve
stále rostoucí vliv Vašich novin, takže je tu naděje, že toto téma důsledně
rozeberete a hlavně, že k veřejné diskusi přitáhnete ty odborníky, kteří se
dietetikou živí nebo snad dokonce i ty odborníky, kteří o tom něco vědí...
Vůbec to nebude jednoduchá diskuse (viz marná diskuse statistika Dr. Husáka
z počátku 90. let s našimi oficiálními dietology) - je zde ve hře příliš
předsudků, málo vědomostí (funkce těla je zatím jen poodhaleným tajemstvím)
a hlavně mnoho peněz potravinářského průmyslu.
Pokud chcete uspět alespoň trochu zasvěceně řídit tuto záplavu často
protichůdných názorů, doporučuji Vám přečíst podle mne významné dílo v tomto
oboru, na které jsem narazil čistě náhodou: "Vstupte do zóny - příručka,
která vám pomůže -trvale snížit tělesnou hmotnost, - reaktivovat vaši
genetickou výbavu, -předcházet nemocem, -dosáhnout vysoké tělesné
výkonnosti, -zvýšit duševní produktivitu" od Ph.D. Barry Searse. Originál
vyšel v roce 1995 ("The Zone") v Harper Collins Publisher, Inc. v New Yorku,
v roce 1997 vyšel překlad Jiřího Radvanského v Alpressu Frýdek Místek.
Je
zatím k dostání za 69,- Kč v obchodech s levnými knihami. I zde se
doporučuje určitý optimální poměr živin - je úplně jiný, ale hlavně se zde
taky říká, že kdo nejí tuky, nezhubne...
V knize je přístupným způsobem
popsána a vysvětlena teorie působení jídla na hormonální systém a obsahuje i
dost pádné podpůrné argumenty. Když už mluvíte o "zdravotnickém
establishmentu" a citujete recenzi z The Times (BL 3.8.2000), dovolím si
ocitovat "článek" z Práva z 1.12.2000 (protože originál z The New York Times
je mi nedostupný):
Tuky hubnuti nevadi?
Jiste jste to uz take zaznamenali, jednou je nejaka potravina naramne zdrava
a po case zacnou bit odbornici na poplach, ze se ji musime vystrihat.
Stastni to lide, chtelo by se rici na adresu tech, co mohou snist cokoliv a
nic to s jejich organismem neudela.
Americky list The New York Times nedavno prisel s novou revolucni tezi.
Napsal, ze tricet let prani mozku nas normalnich lidi prislo vnivec. Podle
posledniho vyzkumu skupiny americkych lekaru dieta bez tuku nejenze nevede
ke zhubnuti, ale naopak clovek nabira dalsi kilogramy!
Miliony Americanu zreknuvsich se svych oblibenych jidel, protoze obsahovala
tuk, jsou na rozpacich. Od dob, kdy jsou stoly v domacnostech plne jidel bez
tuku nebo s jeho nepatrnym mnozstvim, pribyl prumerny stravnik v pase o
padesat procent.
Otazka, cim to je, byla tedy plne na miste. Odpoved odborniku je tato:
Producenti sice zaplavili trh potravinami bez tuku, ale bohatymi na kalorie.
Lide frustrovani dietou zakazujici jim jist maslo, maso, orechy a syry
hledali utechu mj. v "suchych", ale kalorickych dortech a podobnych
sladkostech. Dr. Robert Atkins, specialista na dietetiku, proto radi vsem,
kteri chteji zhubnout: Tuky muzete jist, ale vyhybejte se uhlovodanum (sacharidum)! Pricina tloustnuti je prave premira uhlovodanu."
Normalni clovek aby ted resil nove dilema: tuky nebo uhlovodany? Uvazime-li
zivotnost podobnych revolucnich teorii, bude asi nejjistejsi drzet se
osvedcene stredni cesty, nemyslite?
Poznámka JČ: Do určité míry jde v posledních řádcích článku pana Dvořáka o nedorozumění. Australští vědci v čele s britským dr. Leedsem v knize, o níž jsme informovali, poukazují na to, že podle klinických zkoušek vede k hubnutí konzumace uhlovodanů s nízkým glykemickým indexem, které se v krvi rozpouštějí pomalu a pomalu zvyšují koncentraci cukru v krvi - to vede k aktivaci inzulínu a ten zvyšuje rychlost tělesného metabolismu. Potraviny s nízkým glykemickým indexem jsou především luštěniny a těstoviny, určitý druh rýže (Basmati) atd.
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 
