Totalitní prvky v dnešní české politice
Při diskusích v humanitních oborech je často velkou překážkou vzájemného porozumění nemožnost jednoznačného, exaktního definování pojmů. Diskutující se nemohou dohodnout, protože používajíce stejného slova mají na mysli každý něco jiného. Příkladem může být pojem nezávislosti jedince, hrající roli například v řešení sporu mezi zastánci stranického systému tvorby politické moci a obhájci práva na život tak zvaně nezávislých politiků. Prohlíží-li si Václav Klaus na televizní obrazovce Václava Fischera stejně pobaveně, jako by šlo o nově objevený živočišný druh, a usmívá-li se jeho nezávislosti, má tak trochu pravdu, protože jeho oponent je v obecném slova smyslu zcela určitě také na něčem nebo na někom více či méně závislý. Zatímco v případě Klausovi milých disciplinovaných jedinců, kteří se do politiky spořádaně protlačili přes politické strany a jednu z vazeb své závislosti tak otevřeně přiznávají, zdroje podmíněnosti Václava Fischera nelze jednoznačně pojmenovat. Je možné, že si jich ani není vědom a patrně je jimi jeho rozhodování jako senátora určováno podstatně méně, než počínání jeho ve stádě žijících kolegů usneseními stranických orgánů.
Václav Fischer mluví ovšem o nezávislosti úplně jiného obsahu. O nezávislosti svobodného jedince, kterého žádné usnesení nebo přesvědčovací masáž mozku nemohou zahnat do ohrady a přinutit ho, aby aspoň občas zapomněl na vlastní názor, zapřel své svědomí, plivl na sliby voličům a společně se svým stádem disciplinovaně zdvihl ruku ve prospěch nesmyslu, který mezi sebou vyhandrkovali straničtí bossové. Není divu, že představa možného vpádu na naši politickou scénu většího počtu chaotů, vyznávajících nezávislost uvedeného druhu, Václava Klause značně irituje, protože by zřejmě podstatně narušili sice skřípající, ale přesto poklidně fungující zaběhaný mechanismus utváření smluvněopoziční politické vůle. Nahněvaně proto ironizuje "sólování" v politice. Ušlo mu, že nejvýraznější osamělý běžec moderní české politiky, který dokázal plout politikou bez pevné vazby na velké politické strany a doslova proti všem, který se prosazoval mnohem důsledněji a svébytněji než laskavý Václav Fischer a byl proto dobovým tiskem nazýván "ohavným zrádcem národa", je jako jediný ze svých vrstevníků ještě šedesát pět let po odchodu z politiky nesouměřitelným vzorem pro české politiky. Kdo z "mužů z ulice" dnes zná jména Klausových předchůdců, kdysi slavných vůdců politických stran předválečného Československa ? Téměř nikdo, zato "sólista" TGM zůstal nesmazatelně zapsán v paměti národa. Praxe je měřítkem pravdivosti teorie: hle, co naše moderní politické dějiny vypovídají o síle a hodnotě svobodně myslícího nezávislého politika !
Nemění to ovšem nic na tom, že Fischerem nadšeně propagovaná účast nezávislých osobností v zastupitelském systému by mohla nakonec způsobit potíže, pokud by byla dovedena do extrému. Nedovedu si představit, že by shromáždění několika desítek nezávislých poslanců, nadaných příslovečnou českou hašteřivostí, dokázalo v technicky únosné lhůtě dospět k nějakému rozhodnutí. Strany nebo jiné korporace jako základna pro tříbení a sjednocování názorů mají svou nepominutelnou funkci.
Náš současný stranický systém má ovšem své bolesti a omezení. A brilantní volební úspěch Václava Fischera je vzkazem české veřejnosti politikům, že národ příliš nejásá nad způsobem, jakým mu strany vládnou. Na tvorbě a dělbě moci se dnes podílí úzké společenství parlamentních politických stran s členskou základnou čítající sumárně pár set tisíc osob. Strany nelze považovat za elitu národa ve smyslu souboru nadprůměrně kvalitních jedinců a nemůžeme jim proto ani z tohoto hlediska přiznat právo nadřazovat se nad neorganizovanou většinu. Stejně tak rozhodnutí nezávislého zdatného jedince nelze považovat div ne za drzost nepovolaného laika, jak nám ve vztahu k Václavu Fischerovi naznačil neomylný politický profesionál Václav Klaus. Skutečné rozhodování je v rukou nepočetných skupin stranických funkcionářů, přičemž jejich praktická síla stoupá od spodu nahoru. Ve skutečnosti nám vládne několik desítek jedinců, přesvědčených o své nepostradatelnosti a neomylnosti, bez ohledu na to, že nás vedou od jedné pohromy k druhé. Kdoví, zda je sociální základna současného režimu širší než ta předlistopadová ! Klub politických stran je uzavřený téměř stejně pevně jako kdysi Národní fronta. Chybí v něm sice vedoucí strana, ale díky volebnímu kvoru a stanoveným pravidlům financování stran je proniknutí do něj pro případný nový politický subjekt prakticky nemožné. Aktivní uplatnění nezávislých jedinců způsobem naznačeným Václavem Fischerem je v tomto systému okrajovou záležitostí. Jedinec nemůže v podstatě uplatnit svůj politický názor v praxi jinak než prostřednictvím této nové národní fronty. Většina z nás má ovšem možnost do některé strany vstoupit a na její půdě hájit své mínění na veřejné záležitosti. Ale co s tou zdrcující většinou, která se z jakýchkoli důvodů do existujících stran nehrne ? Z těch vlastně náš současný politický systém dělá občany druhého řádu, jejichž postavení je sice lepší než nekomunistů v předlistopadovém režimu, ale přece jen podřadné.
Posuzováno z hlediska průchodnosti, snadnosti mocenské manipulace, toto uspořádání politického systému značně zjednodušuje nalézání společné vůle uvnitř vládnoucí hrstky. Přirozeně proto vyhovuje politikům, pro které se moc stala samoúčelem, pro které technika tvorby, dojednání a uskutečnění politických rozhodnutí je důležitější než sám obsah politiky. Mají totiž jistotu, že jim jejich čarování nemůže zvenčí rušit nikdo z nepovolaných. Tento systém má mnoho prvků totality. Líbí se Václavu Klausovi, jemuž vyhovuje, protože podstatně zjednodušuje jeho působení politika, který opravdu, ale opravdu ví vždy lépe než ostatní, čeho je národu třeba. Nevyhovuje Václavu Fischerovi, který vidí zkamenělost současného stranického systému a chápe, že jeho bariéry znemožňují uplatnění tvořivosti myšlení mimo strany stojící většiny národa.
Nelze čekat, že by Václav Klaus někdy zaujal k úloze nezávislých zástupců voličů jiný postoj. Jde o velmi silnou a nepochybně kvalitní osobnost se specifickým působením na politickou scénu. Není náhodou, že ODS splývá mnoha občanům s jeho tváří, čili že působí trvalým dojmem one-man-show. Takto silná individualita se schopností podmanit si své okolí samozřejmě inklinuje k určitým totalitním názorům. Kdyby se Václav Klaus nestyděl a chtěl být upřímný sám k sobě i k občanům, musel by přiznat, že více než zastupitelská demokracie by mu byla blízká vůdcovská role v nějaké variantě osvícené diktatury. Zatím však to, čím potírá Václava Fischera, bych nazval modrou totalitou: v demokracii dle jeho představ se všichni demokraticky zorganizují ve straně a budou podporovat jeho opravdu, ale opravdu správné názory na potřeby společnosti a metody jejich řešení, protože skutečně,ale skutečně nenajdou lepšího vůdce, a to na věčné časy a nikdy jinak.
