Pražská lekce
Asi nejsmutnějším obrázkem je militantní mimopražský chasník, rozhořčený
na základě obrázků v televizi. Bydlím kousek od Náměstí míru (Náměstí Míru?)
a kromě rachotu vrtulníků a houkaček aut se v našich končinách vůbec nic
nedělo. Tím nechci zpochybňovat násilí, omezené nicméně na jediný den a na
vybraná místa...
Tak jsme si mysleli, že po deseti letech už
jsme zkušení kapitalisté. Zcestovalí, bez obalu vykřikující,
že ten či onen politik je blbec, argumentující hrdým "já
jako daňový poplatník", zvyklí na internacionální
reklamy a v hypermarketech nakupující internacionální zboží.
Člověk, nadržený předchozími desetiletími, se učí rychle.
Jenže ouha. Stačilo jedno zasedání finančních mocných,
jeden pořádný den militantních protestů, a zděšený občan
volá: tak to tedy ne, my Prahu nedáme, měli je osolit, hovada!
Před semknutým národem sbírají politici levné body,
policisté, ještě před pár dny houfně kritizovaní za
korupci a skandály, jsou za hrdiny a mezi lidem zjevně panuje lítost,
že se vůči agresivním (cizáckým!) demostrantům nepoužilo
pořádné demonstrace síly. Přitvrdit, pracovní tábory,
zmydlit, střílet...
Svatá prostoto! Před pouhými jedenácti lety jsme se zalykali
zlobou za "zásah" na Národní třídě, nyní by někteří
chtěli do demonstrantů střílet!
Jistě, na hrubý pytel hrubá záplata, měl ses proti té spršce
dlažebních kostek postavit a teprve pak rozumovat, řekne mnohý.
Jenže tenhle argument neberu. Proti demostrantům stáli profíci,
kteří si práci policisty vybrali dobrovolně a kteří jsou za
ni (v relacích ČR nadprůměrně) placení. Odvedli jsou práci,
zčásti uspěli, zčásti ne, ale netroufám si ji hodnotit. Byl
by ovšem hloupý ministr, aby nekul žhavé železo patetickým
výrokem o policii, na niž by stát a národ měl být hrdý,
rozumím komentářům dalších politiků, přiživujících se
na propolicejní euforii a na panující náladě. Ale ač ji
nechci přeceňovat, děsí mě militantnost občana, tak zjevně
vyplývající ze zveřejňovaných ohlasů a anket. A chybí mi
dostatek rozvážných hlasů nad věcí.
Jistě, máme nárok na to být zaskočení touto svého druhu
první skutečně velkou konfrontací s realitou světa takzvaně
svobodného, s tím, že i takové jevy k demokracii patří.
Nezapomeňme ale, čím tu policie dlouhé roky byla, nezapomeňme
na vážné vnitřní problémy, s nimiž se stále potýká, a
nechtějme ji nyní pod dojmem řežby u Pakulu vybavit právy,
která by pro uniformu mohla být tak lákavá ke zneužití!
Ne že bych souhlasil s ničením a je mi líto především malých
soukromníků, pokud byli skutečně postiženi. Když to ale mírně
vyhrotím, raději snesu vytlučené sklo McDonaldů a pár bank,
pro které je oprava položkou halířovou či korunovou, než
buzeraci každého barevně vlasatého nonkormního mládežníka.
Do organizace této akce se ostatně vložilo tolik set milionů,
že se položka za opravy dlažby, zábradlí a značek musí krčit
až kdesi na konci.
A snad bychom si měli připomenout, že před 32 lety to v Paříži
při studentských bouřích vypadalo hůře než nyní v Praze,
i to, jak v tom bouřlivém jaru 68 kvasila skoro celá západní
Evropa. A co se nestalo: tehdejší studentští rebelanti, dnes
úctyhodní pětapadesátníci, jsou vesměs blahobytnou oporou
establishmentu. Daniel Cohn-Bendit - tuším, že poslanec
Evropského parlamentu či Rudi Dutschke - jména-legendy. Bouřlivák
Joschka Fischer - německý ministr zahraničí. "Mladí
revolucionáři - staří hófráti," zní sice poněkud
opovržlivá, ale vůbec ne nepravdivá a věky ověřená
moudrost...
Protest, radikalismus a rebelie k mládí vždy patřily. Tento
postoj má svou hodnotu a je součástí svobodného (ba i
nesvobodného) světa. V konglomerátu idealistických, ghándíovsky
krotkých, pragmatických i militantních proudů to možná všechno
v kritických chvílích splývá, nepodlehněme ale pokušení
"s tou pakáží tvrdě zatočit."
Nepodlehněme snaze podat odpůrce jako zdrogovaný dav feťáků.
Hovoří-li mluvčí Ministerstva zdravotnictví o třech (!)
civilistech hospitalizovaných "pro drogovou závislost" (z
více než deseti tisíc demonstrantů), musím se zeptat, kolik
asi bylo v ten den "slušných" Pražáků pod vlivem jiné
drogy - alkoholu...
A to už vůbec nemluvím o tom, že soustředění na vržené
dlažební kostky a rozbité výlohy brání uvažovat a mluvit o
podstatných věcech obsahových. Tedy třeba o kritizovaných
institucích nebo o efektu pražského zasedání.
O ten bychom ale přijít neměli. Snad si ministr Mertlík už
pořizuje vidle. To aby jimi mohl přehazovat ty miliardy, které
k nám díky této právě skončené a prý zaručeně lukrativní
akci přitečou.
Přitečou - nepřitečou? Chtěli jsme svobodu a demokracii, tak
ji máme se vším všudy. I s lekcemi jako tato pražská.
P.S.
Až do pátku minulého týdne jsem neměl mnoho času pražské události a jejich podání v médiích sledovat. Tento příspěvek jsem napsal v pátek dopoledne po nahlédnutí do tisku a zjištění, jaké nálady ve veřejnosti panují. Až v sobotu večer jsem si přečetl pozoruhodnou (sebe)kritiku v Mladé frontě DNES (Tomáš Klvaňa: Surfování na bulvární vlně, 30/09/2000). Ať už byla popudem k přiznání, že česká seriozní média, MFD nevyjímaje, se s podáním událostí nevypořádala moc dobře, čistá sebereflexe nebo (také) kritika zvenčí, myslím, že tento popel na vlastní hlavu, v české kotlině neběžný, zaslouží uznání.
Byla to zkrátka lekce opravdu všestranná.
