Co je nového v České republice

O víkendu zveřejnily Občanské právní hlídky dvě hrůzná svědectví dvou mladých Pražanů, která publikujeme na prvním místě těchto Britských listů:

Když jsem vstoupil do dveří na oddělení, na chodbě za třemi vstupními schody jsem viděl po pravé straně jak klečí (jeden blíž ke dveřím) nebo schouleni do klubka leží (druhý blíž k lomu chodby) dva lidé, do kterých policisté bili obušky, nejméně dva na jednoho, další stáli a koukali. Policistů tam bylo opravdu hodně. Lidé na zemi sténali a křičeli, křičeli i policisté, byl tam velký hluk.

Když jsem zatočil za roh vlevo, byla mříž na schody otevřená do uličky a před ní zády ke mně klečel nějaký mladík. Měl hnědé delší vlasy, vypadal alternativně, troufám si tvrdit, že to byl cizinec, protože k nikomu z Čechů se takhle hrubě nechovali. Jeden policista ho držel vzadu za hlavu, druhý zprava za rukáv či rameno. Policisté mladíkovi dvakrát udeřili hlavou o mříž. S úst zadrženého začala téct proudem krev se slinami (pramínky) a zjevně mu i podle zvuku vyrazili zuby.

(...) Byli jsme všichni nuceni klečet. Slyšel jsem, ale neviděl, jak bijí a nadávají ostatním zadrženým, zpočátku Čechům i oběma cizincům, později již pouze cizincům. Čechům dovolili stát, ale Polák, u kterého našli masku a dva šátky, musel dál klečet a byl opakovaně bit a urážen, např. „Ty zmrde jeden polskej! Ty parchante!"(...)

Na chodbě jsem slyšel jak za mnou bijí Poláka kvůli kukle, kterou u něj našli. Chvíli poté jsem slyšel pravděpodobně nejkrutějšího policistu, jak říká „Ty jsi spadl ze schodů, že jo ?“. Polák odpovídal polsky, že nechápe, co tím myslí. Policista otázku zopakoval a Polák zastrašeně odpověděl, že ano.

Podrobnosti v prvním textu dnešních Britských listů.

I mezi dalšími pozoruhodnými příspěvky v Neviditelném psu, je poněkud znepokojující toto zvolání k boji, které tam i v jinak opravdu výjimečném článku publikovala Jita Splítková:

Co vzkázat policii? MYSLETE HLAVOU, ROZLIŠUJTE MEZI LIDMI A MYDLETE JENOM AGRESIVNÍ HAJZLY A NE SLUŠNÉ LIDI !!!

(Ondřej Neff však konstatuje, že to není výzva k násilí proti demonstrantům, ale naopak výzva, aby policie nebila nedemonstranty.) Uměřený, neemocionální či rozmyslný ten text však tedy není.

Aby nebylo mýlky. Britské listy v žádném případě neschvalují násilí, páchané v Praze demonstranty, stejně tak jako neschvalují používání policejních provokatérů a bití či mučení demonstrantů i náhodných chodců na policejních stanicích. Uznávají, že v dnešním světě, který je možná tvrdší, než se mnohým obyvatelům Prahy může z jejich teplého zákoutí zdát, využilo tvrdé jádro demonstrantů zcela cynicky a dosti profesionálně relativně nízké míry násilí k tomu, aby ve světových sdělovacích prostředcích mediálně zastínili pražské zasedání MMF a Světové banky. To se jim také podařilo. Zastávám názor, že pokud si přeje nějaký politický aktivista prosazovat své politické cíle až násilnými prostředky a pokud porušuje zákony nějaké země, měl by být za páchání trestných činů pohnán k soudu a tomu musí od počátku čelit. Měl by si být vědom, že tohle se může stát a ve věci své kauzy to riskovat. Soud pak musí rozhodnout, do jaké míry lze či nelze porušování zákonů považovat v každém jednotlivém případě za trestný čin či za čin ve veřejném zájmu. Bohužel, a to je jistě kontroverzní, trestné činy páchané z politických důvodů se ve světě dnes občas promíjejí. Příklad: bývalý britský špionážní agent David Shayler porušil britské zákony tím, že prozradil celou řadu utajovaných skutečností na britskou rozvědku - argumentuje, a teď to řeší soud, že to bylo ve veřejném zájmu, protože rozvědka porušovala zákon. Soud by v případě pražských demonstrantů musel rozhodovat, zda ublížení na životě několika desítkám českých policistů a rozbití asi deseti výkladních skříní bylo ospravedlnitelné při protestech proti Mezinárodním měnovému fondu a Světové bance, argumentují-li aktivisté, že tyto společnosti údajně páchají na světě daleko větší zlo. Pokud by měli tito aktivisté silného mezinárodního zastánce, obávám se, že by asi byli propuštěni.Ať se nám to líbí či nelíbí, na světě to v současnosti bývá tak, že i těžké zločiny bývají z politických důvodů promíjeny. I vrazi, příslušníci Irské republikánské armády, odsouzení do vězení, byli nyní většinou z vězení v důsledku severoirského politického narovnání propuštěni. Je pravděpodobné, že vrahu Slobodanu Miloševičovi, ve snaze ulehčit jeho rezignaci, bude navrženo kompromisní řešení, v jehož rámci přestane být považován za válečného zločince... Atd. Je to správné? (JČ)

to, co se objevuje nyni v Britskych Listech, ohledne INPEGU a ceske policie, me presvedcuje o tom, ze jste odporne hovado, nepratelske zemi, kde jste bohuzel narodil.

Jestli nekdy nekde uvidim vas zabi ksicht, vezmu vas v ramci demonstrace proti blbosti dlazebni kostkou po hlave, vy dusevne pokrouceny zmrde.

Igor Sutovsky, MD, Tokyo

Zcela nové "provedení" vládního zmocněnce pro lidská práva Petra Uhla měli příležitost spatřit účastníci včerejší tiskové konference Občanských právních hlídek (OPH). Zatímco ještě před dvěma lety vystupoval P. Uhl v tisku proti nově zavedené 48-hodinové lhůtě, na kterou smí policie víceméně bez udání důvodu kohokoli zajistit (a jež je skutečně světovou raritou), po neúspěchu fundamentalistické politiky v kauze Matiční změnil vystupování a stal se daleko víc než aktivistou hájícím lidská práva standardním politikem, jenž v prvé, druhé i třetí řadě obhajuje vlastní kariéru a politické přežití.

Tento posun však nemusí znamenat pro skutečné obhájce lidských práv špatnou zprávu: P. Uhl se sice drží vládní verze dokonale profesionálního zásahu, při němž je občas vyražený zub zadrženému kosmetickou vadou na tváři policejní bravury, ale je třeba si uvědomit, že v atmosféře, kdy 90 % místních politiků začalo veřejně vyznávat kult pendreku, je i takto mírná podpora iniciativě OPH tancem mezi vejci. Aktivisté vědí, že nový "Uhl bez principů" svou podporu okamžitě stáhne, pokud by se dopustili chyby, a tím se paradoxně vytváří tlak na profesionalitu jejich práce. A co je neméně důležité, získali spojence, jenž bude mnohem přijatelnější i pro většinovou, tj. netolerantní a xenofobní populaci. (TP)

http://dailynews.yahoo.com/h/p/ap/20000926/wl/czech_world_economy_pro_ewg.html

http://search.news.yahoo.com/search/news_photos?p=prague&c=news%5fphotos&n=10&b=41&h=s

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

E-mail: tisk.oph@centrum.cz

Výběr ze svědeckých výpovědí o událostech na obvodním oddělení Policie ČR v Praze 9 Ocelářská v noci z 26. na 27. září 2000

Datum události: 26.-27.9.2000

Počátek: před půlnocí Konec: cca 6.10

Místo kde k události došlo:

Štěpánská ulice, policejní autobus, Obvodní oddělení PČR Praha 9 Ocelářská

Identifikace svědků:

Jméno: Josef Kudlík

Zaměstnání: expedient

Věk: 20

Oblečení: zelená balonová bunda "Marlboro Adventure", mikina šedá, černé džíny, kožené kotníkové boty, celkově seriozní, introvertní dojem

Jméno: AB (je k dispozici OPH a orgánům činným v trestním řízení)

Zaměstnání: student University Karlovy

Místo trvalého pobytu: Praha

Věk: 18

Oblečení: khaki kraťasy, bílé tričko, celkově seriozní dojem, studentský typ

JK: Ne, pouze možná na předtištěném formuláři o podání vysvětlení, ústně vůbec, při zadržení ani na obvodním oddělení. Nesdělili mi moje práva ani žádné obvinění.

AB: Ano, před podáním vysvětlení (policisté to označovali za "výpověď").

JK: Ten den jsem byl v práci do 18.00 do večera... Po zprávách, kolem 21. hodiny jsme se rozhodli, že se půjdeme do centra podívat..... Žádné škody jsme neviděli, šli jsme středem Václavského náměstí..... Byl tam nesemknutý shluk lidí, vypadal jako rozpuštěné shromáždění, nikdo se nijak neprojevoval slovně ani fyzicky...

Tak jsme seděli asi hodinu až do cca 22.45. V ten moment přišla od Můstku skupina lidí, kteří dorazili k nám a po chvíli, co se radili, se část, asi 150 přítomných, oddělila a šla do Štěpánské. My jsme se k nim přidali a šli jsme přímo s nimi, nevěděli jsme ale, kam jdou. Ani v tuto chvíli se nikdo nijak neprojevoval. Poté jsme narazili na policejní kordón se štíty a černými přilbami, pod kterými měli kukly... Začali jsme se radit, co uděláme dál. Po cca 15 minutách nás najednou bez jakéhokoliv varování další kordon odřízl od Václavského náměstí. Nevím kdy a jak se tam vzali, najednou tam byli a postupovali rychle k nám. Došli k nám tak blízko, že mezi naší skupinou a oběma kordony byla minimální možná bezkontaktní vzdálenost. V ten moment bylo jasné, že jsme se dostali do situace, do které jsme se dostat nechtěli. Šel jsem k policistům směrem k VN a zeptal jsem se, jestli mohou odejít, že jsem hodný a pokojný člověk. Policista na mne zakřičel, že jsem "hovno hodnej", rozmáchl se a udeřil mne obuškem přes levou ruku. Ztratil jsem se zpátky do davu, bez iluze, že se odtud dostanu...

AB: Cca od 15.00 jsem byl v centru Prahy, ze zvědavosti jsem chtěl pozorovat demonstrace. Šel jsem s davem z Václavského náměstí přes Náměstí míru k Nuselskému mostu, Nuslemi až na M Vyšehrad, potom na 5.května, po trase tramvaje k Muzeu a Opeře (cca 20.30), pak s dalším davem přes Magistrálu do Holešovic, kolem zadní brány a zpátky kolem Hiltonu, Masarykovo nádraží až na spodní část Václavského nám. (cca 23.15). Průvod šel po většinu času potichu, bez skandování a jakýchkoliv násilných přestupků proti osobám či majetku.. Uprostřed Václavského nám jsme se zastavili, nevěděli jsme, co se stalo, někdo řekl, že se něco děje ve Štěpánské, kde jsme došli k policejnímu kordonu, za kterým policie zajišťovala nějaké osoby. Cca po pěti minutách nám návrat na Václavské nám. odřízl další kordon policistů, kteří bez výzvy k opuštění prostoru celý úsek ulice uzavřeli a neumožnili nikomu odejít. Poté přijel policista s megafonem a vyzval nás, ať bez odporu nastupujeme do autobusů. Na místě byl OPH. Policisté mi odmítli sdělit důvod, proč nemohu odejít, chovali se nenásilně, korektně, ale nekomunikovali. Po prohledání a přiložení plastikových pout nás naložili do autobusu, toho dál od VN.

Délka transportu na policii:

JK: Vyráželi jsme přesně v 0.15, vozili nás po Praze něco přes hodinu. Objeli jsme policejní stanice Ocelářská, Prosek, a nejméně jednu další stanici. AB předčítal v autobuse kartičku o právech zadržených. Policisté měli kamenné tváře i když lidé naříkali, že mají pouta příliš utažená. Jeden ze zadržených šel dopředu k mříži a požádal policisty, aby mu pouta sundali a přiložili znovu, že se mu zařezávají. Policisté prohlásili, že je to v pořádku a nic neudělali....

AB: 1,5 hodiny, stavěli před čtyřmi stanicemi, na jednu se nakonec vrátili (OO PČR Ocelářská). Po cestě se mi podařilo uvolnit si pouta a z mobilního telefonu půjčeného od jiného zadrženého jsem poslal SMS matce a zavolal na centrum právních hlídek, mluvil jsem s Centrem a poté mi zavolal jejich právník.

JK: Ano, bit, i když méně než ostatní.

Kde?

Jednak jeden úder obuškem ve Štěpánské, jednak na OO PČR v Ocelářské před výslechem.

Detaily:

Bití probíhalo po cestě z autobusu na chodbu, kde nás nutili klečet. Dostal jsem asi čtyřikrát obuškem a dvakrát mne kopli. Já ani nikdo jiný ze zadržených, které jsem viděl a slyšel, přitom nekladl aktivní, pasivní ani slovní odpor. V chodbě na služebně mne strhli do kleku, ve srovnání s chováním policistů k ostatním zadrženým se ale ke mně se chovali relativně dobře.

Po předvedení na služebnu jsem musel klečet na rozšířené centrální chodbě, dokud si pro mne nepřišli pro podání vysvětlení, podle mého odhadu asi tři čtvrtě hodiny. Při klečení jsem musel držet ruce na zdi nad hlavou. V levém koleně mám povolené vazy od fotbalu, takže po návratu ze služebny jsem musel mít koleno tři dny stažené obvazem. Při klečení mne kolena bolela, dřevěněly mi nohy. Nohy jsme museli držet od sebe, když je dal člověk blíž, policisté mu je rozkopli, mně asi dvakrát. Přitom docházelo ke kroutícímu momentu na klečící kolena, bylo to nepříjemné. Všichni kolem mne museli také klečet, viděl jsem na ně koutkem oka. Snažil jsem se dívat do zdi, aby si policisté nemysleli, že koukám na ně. Když se někdo pokoušel ohlédnout, srovnali mu hlavu směrem ke zdi, někdy tvrdě, někdy méně.

Vysvětlení jsem podával v kanceláři v prvním patře. Po jeho podání mne odvedli zpátky dolů, kde už jsem si mohl sednout na zem. Žádné další fyzické ústrky jsem nezažil.

AB: Ano.

Kde?

Na chodbě OO PČR Ocelářská.

Detaily:

Po vystoupení z autobusu po druhé ráno (šli jsme po jednom) mne jeden policista dovedl se strkáním na služebnu, na chodbě v úrovni hlavního vchodu mne (pravděpodobně jiný) policista hodil na zem. Byli za mnou, neodvážil jsem se ohlédnout. Při pádu jsem si ulomil špičku zubu - trojky vlevo nahoře, k zubaři půjdu k pondělí (poškození zubu potvrzuje člen OPH, který výpověď zapsal). Na sobě jsem našel několik dalších zranění, ale nevím, kdy a kde přesně mi je policisté způsobili - jedná se o naražení nosu, oděrku na čele (od plastikových pout - viz dále), levý kloub spodní čelisti a naražená pravá klíční kost. V okamžiku, kdy jsem ležel na zemi, do mě uvedený policista, který stále řval, dvakrát kopl a jednou udeřil pěstí. Poté mne přizvedl do kleku, přinutil mne zvednout ruce vzhůru a opět prohledal. V kapse mi našel pouta, která jsem si v autobuse sejmul, stáhnul mi je přes čelo na pár vteřin dozadu přes hlavu a odřel mi tak čelo. Když jsem se pokoušel na policistu ohlédnout, udeřil mne do hlavy a křičel, abych se neotáčel. Někdy v té době mi byla přiložena normální pouta. Po celou dobu jsem přitom nekladl žádný odpor, slovní ani fyzický, velmi jsem se bál.

Odvedli mne na chodbičku ke sklepu, kde jsem byl nucen pokleknout a následně klečel cca 20 minut. Mezitím se za mnou děly další věci, které jsem neviděl, pouze slyšel, včetně bití dalších zadržených. Násilí proti mně se dopouštěl především jeden policista, jehož číslo jsem neviděl, ale poznal bych ho podle hlasu a obličeje. Stále nám nadával a bil zejména přítomného Poláka a Francouze. Po dvaceti minutách nám hodnější, mladý policista, který se násilí, pokud vím, nedopouštěl, dovolil stát. Od klečení na dlaždičkách jsem měl podlitinu a oděrku na pravém koleni.

JK: Ve Štěpánské mi policista přiložil plastiková pouta na jedno použití, které se mi podařilo s pomocí ostatních po cca hodině v autobuse sejmout. Ačkoliv jsem neměl pouta příliš utažena, ještě dnes jsou na mých rukách viditelné stopy po jejich přiložení a necítím hřbet palce pravděpodobně kvůli kompresi nervů nebo krevního oběhu. K použití pout neměla podle mne policie žádný zákonný důvod, nijak jsem se nebránil a neměl jsem ani jak a kam utéci.

V Ocelářské jsem musel klečet dlouho na zemi s rukama na zdi, ale pouta mi už nepřiložili.

AB: Ano, v autobuse plastiková pouta na ruce, která se mi podařilo po cca 20 minutách uvolnit a sejmout. Původní záměr policistů nechat nám je až na stanici. Na policejní stanici jsem dostal obyčejná pouta až do doby výslechu, asi na hodinu a půl.

JK: Ano, samozřejmě. Nadávali nám všem dohromady ("Prasata, demolujete Prahu!", "Zkurvený anarchisti!", "Zasraný levičáci!", a podobně) i individuálně. Na mne osobně při výslechu křičeli např. "Zasranej dobytku, bydlíš tady a přitom to tu demoluješ", "Dobytci, kdyby bylo po nás, rovnou vás postřílíme!", "Zasranej komunisto!" a řadu dalších, prakticky při každém slovním kontaktu, zejména při výslechu.Jeden policista po zjištění mé adresy výhrůžně prohlásil, že bydlí ve stejné ulici (Voskovcova) a že se určitě ještě někdy potkáme. Chování policistů vyvolávalo ve mně silný strach, bál jsem se i pohnout hlavou ve strachu před fyzickým napadením. Když šel kolem policista, všechno ve mně ztuhlo a přál jsem si jen, aby se kroky u mě nezastavily.

AB: Když mne hodili na zem, všem nám nadávali, když jsem klečel, nikdo mne už neurážel, ale panovala tam silná atmosféra strachu.

JK: Ano.... Při výslechu mi opět OP kontrolovali. Ačkoliv znali mojí totožnost, musel jsem po výslechu až do rána, cca 3 hodiny čekat na příjezd daktyloskopa a fotografa. Ti mi odebrali otisky prstů, jednotlivých na obou rukou i celých dlaní, a třikrát mne vyfotografovali, všechno zepředu z různé vzdálenosti.

AB: Ano.... Identifikaci prováděli... podle OP, ale sejmuli mi i otisky všech prstů a celé dlaně, fotografie anfasu s číslem ze třech různých vzdáleností.

JK: Co jsem ve Štěpánské dělal, ale jinak se moc neptali - vysvětlení jsem podal sám, souvisle jsem mluvil a policisté do toho věcně moc nevstupovali. Pořád na mne ale křičeli a nadávali mi. Protokolovala to jediná policistka, kterou jsem na stanici viděl. Když jsem popisoval přítomnost hlídek OPH ve Štěpánské, policistka prohlásila, že jsou "to taky pěkný svině".

AB: Kdy, kde, proč a co jsem v průběhu demonstrací dělal, iniciále atd...). K žádné konkrétní výpovědi mne nenutili, vyslýchající policista byl korektní.

JK: V žádném případě, zakázali nám zavolat si i z vlastního mobilního telefonu. Nijak to nezdůvodňovali, odpovědí bylo prosté "ne!".

AB: Ne, nepožádal jsem o to., nemělo cenu se ptát, jediným výsledkem by bylo bití, bál jsem se požádat i o to jít na záchod. Předpokládal jsem navíc, že mne nemohou držet dlouho.

JK: Ne.

AB: Ne, za pět hodin nic.

JK: Ne, ani náhodou.

AB: Ne.

JK: V žádném případě, když jednomu zadrženému klesala únavou hlava, přišel k němu policista a řekl mu, aby moc neusínal, že by mu mohla spadnut hlava a mohl by si ublížit. Dále uvedl "Ty se tady teď vyspíš a zítra budeš zas řádit".

AB: Ne, původně jsme museli klečet, potom stát, nakonec jsem si mohli sednout na zem, ale jeden zadržený, který usínal, byl policisty buzen.

JK: Neměl jsem potřebu, myslím, že by mi to ale umožnili. Základním předpokladem ovšem bylo troufnout si říct.

AB: Problém. Dvě hodiny v autobuse naše žádosti ignorovali, když jsme klečeli, nikdo se neodvážil zeptat, až do doby, než jsme byli vyslechnuti a mohli jsme si sednout.

JK: Po šesté hodině ráno, bylo šero. Po odebrání otisků prstů jsem čekal už asi jen deset minut, pak mi vrátili klíče a pustili mne. Propouštěli nás po jednom. Dva předvedení, kteří se znali, na sebe chtěli počkat před stanicí. Když to slyšel policista, začal křičet, že to nepřipadá v úvahu, že po propuštění musí zmizet. To se odehrálo uvnitř před propuštěním jednoho z nich. Po propuštění jsem šel rovnou do práce.

AB: Po výslechu jsem cca 1,5 hod. čekal na sejmutí otisků prstů a fotografování. Cca 10 min. poté mi byl vrácen OP a byl jsem propuštěn před služebnu, mezi 5.15 - 5.30. Na můj dotaz, jaké je číslo policisty který do nás kopal mi policista, který mne vyváděl ironicky odpověděl, že nic neviděl a nařídil mi odejít ("Vodpal, zmiz...").

JK: Štěpánská: Jednomu z mladíků sevřeném společně se mnou mezi kordony byl úderem obuškem vyražen mobilní telefon, kterým telefonoval a následně byl vtažen do kordonu. Nechoval se nijak násilně, neprovokoval, co říkal do telefonu nevím (viz bod 8). Jinak bylo jednání policie bylo vzhledem k okolnostem cekem korektní, i když podle mého mínění nezákonné.

Autobus: Všichni v autobuse byli svázáni plastikovými pouty na jedno použití, které staženy různým lidem různě - např. dívky vedle mne se z nich samy vyvlékly, ale někteří lidé je měli utaženy tak, že byly zařízlé a jejich ruce byly viditelně nateklé. Policisté byli na tyto případy upozorňováni, ale podle nich bylo vše v pořádku.

OO PČR Ocelářská: Když jsem vstoupil do dveří na oddělení, na chodbě za třemi vstupními schody jsem viděl po pravé straně jak klečí (jeden blíž ke dveřím) nebo schouleni do klubka leží (druhý blíž k lomu chodby) dva lidé, do kterých policisté bili obušky, nejméně dva na jednoho, další stáli a koukali. Policistů tam bylo opravdu hodně. Lidé na zemi sténali a křičeli, křičeli i policisté, byl tam velký hluk.

Když jsem zatočil za roh vlevo, byla mříž na schody otevřená do uličky a před ní zády ke mně klečel nějaký mladík. Měl hnědé delší vlasy, vypadal alternativně, troufám si tvrdit, že to byl cizinec, protože k nikomu z Čechů se takhle hrubě nechovali. Jeden policista ho držel vzadu za hlavu, druhý zprava za rukáv či rameno. Policisté mladíkovi dvakrát udeřili hlavou o mříž. S úst zadrženého začala téct proudem krev se slinami (pramínky) a zjevně mu i podle zvuku vyrazili zuby. Když jsem procházel kolem bitého, pokusil jsem se otočit, ale nešlo to. V chodbě za mříží jsme na chvíli zastavili, takže jsem úkosem viděl, jak kaluž krve pod mříží po odvedení bitého (nejspíš na uličku ke sklepu nebo přímo do sklepa) utřel policista hadrem.

Odvedli mne dál do rozšířené části chodby, kde jsem si musel kleknout. Čerstvé krve po zemi na rohu chodby kde jsem klečel bylo více, nejspíš už od dřívějška. Kolem mne klečelo nejméně pět osob, z toho jedna po levé a  jedna po pravé straně, další naproti za mými zády. Všichni museli klečet s rukama na zdi nad hlavou až do doby, než byli odvedeni k podání vysvětlení. Lidem kolem mě policisté občas rozkopnuli nohy od sebe nebo přirazili hlavu ke zdi, ale to už jsme tam byli samí Češi, takže to nebylo tak brutální. Od mříží od schodiště se však neustále ozývaly údery a bolestný křik a později i pláč. Rány se ozývaly i z prvního patra, jejich původ ale neznám, pravděpodobně nějak souvisely s výslechy.

Když jsem šel do prvního patra k výslechu, měl jsem možnost na okamžik zahlédnout i schody vpravo, které vedly dolů, a chodbu, která se nejspíš stáčela někam doleva. Tam jsem viděl dvě až tři osoby, které klečely na zemi, za zády měly pouta, těsně kolem nich stáli policisté a vypadalo to, že je tlačí na zeď, přímé bití jsem ale v tuto chvíli neviděl. Pak mnou předvádějící policista smýknul směrem ke schodům nahoru a už jsem nic neviděl.

Když jsem se vrátil, směl jsem si sednout na zem, vedle místa, kde jsem předtím klečel, seděl AB, v rohu nejdále od vchodu klečel Francouz s pouty na rukou, a to až do doby, než jsem byl propuštěn. Když nás hlídali mladí hodnější policisté, dovolili na návrh AB, aby si mohl sednout, ale jen ve chvílích, když to nevidí další policisté. Protože ale kolem každou chvíli někdo chodil, musel Francouz klečet prakticky pořád. Chovali se k němu mnohem hůř než k nám, byli k němu velmi hrubí fyzicky i slovně, např. mu neustále tvrdě otáčeli hlavu do zdi, když si na chvíli sedl na paty, udeřil ho hlídkující policista přes záda. Někteří policisté si asi mysleli, že je Angličan, poznal jsem to podle toho, že srovnávali své chování s britskou policií v případě, že by Češi přijeli demolovat Londýn. Oslovovali ho posměšně "Jean-Pierre" a dalšími zkomolenými francouzskými jmény, předháněli se v tom, kdo bude "vtipnější". Francouz jim ale asi moc nerozuměl.

AB: V autobuse žádné násilí nebylo, ale lidé měli do masa zaříznutá plastiková pouta, policie ignorovala jejich žádosti uvolnění.

Na stanici jsme byli všichni nuceni klečet. Slyšel jsem, ale neviděl, jak bijí a nadávají ostatním zadrženým, zpočátku Čechům i oběma cizincům, později již pouze cizincům. Čechům dovolili stát, ale Polák, u kterého našli masku a dva šátky, musel dál klečet a byl opakovaně bit a urážen, např. "Ty zmrde jeden polskej! Ty parchante!", jeden policista uměl polsky, ale policista, který se dopouštěl nejvíce násilí (i na mně) ho nutil, aby mluvil česky.

Po mně byl na chodbu přiveden mladík, který ve chvíli, kdy ho policisté nutili kleknout upozornil, že má nemocné vazy v levém koleně a proto klečet nemůže. Nějaký policista na něj začal vulgárně řvát, že jestli si neklekne, s kolenem mu opravdu něco udělá. Zadržený si proto klekl, za několik minut (10) mu hodnější, dohlížející policista dovolil, aby vstal. Postupně směli vstát všichni Češi i cizinci, ale když se vrátil nejkrutější policista a viděl, že cizinci stojí, násilně je přinutil opět si kleknout.

Na chodbě jsem slyšel jak za mnou bijí Poláka kvůli kukle, kterou u něj našli. Chvíli poté jsem slyšel pravděpodobně nejkrutějšího policistu, jak říká "Ty jsi spadl ze schodů, že jo ?". Polák odpovídal polsky, že nechápe, co tím myslí. Policista otázku zopakoval a Polák zastrašeně odpověděl, že ano.

Při výslechu z patra nad námi jsem slyšel stejného policistu křičet na vyslýchaného, aby někoho označil. Pak ho dovedl dolů, vyslýchaný vzlykal, že si nevzpomíná. Policista zařval "Ty si ještě vzpomeneš" a odvlekl ho zpátky nahoru. Podle reakcí vyslýchaného soudím, že byl průběžně bit, ale neviděl jsem to.

Když jsem se vrátil z výslechu, všichni Češi už směli sedět, ale Francouz stále musel klečet. Situace se opakovala: hodný dohlížející policista mu na můj dotaz povolil usednout, ale po návratu toho krutého si zase musel kleknout.

Další, dosud nezaznamenané postřehy:

JK: Naprosto jsem nechápal jednání policie, ke které jsem měl a mám kladný vztah. Pořád věřím, že se jedná o výjimky, nehodlám nijak vystupovat proti policii jako takové. Můj celkový dojem z protestů byl velmi špatný, podle toho co jsem viděl v televizi jsem jasně sympatizoval s policií. Po téhle zkušenosti jsem bohužel poznal, že práce policie měla i hodně stinné stránky, že je schopná věcí, o kterých jsem se domníval, že se dějí pouze v televizi. Myslím, že za normálních okolností nejednají způsobem, jakým se chovali k nám, ani s vrahy.

Policisté na služebně nebyli označeni čísly ani odznaky, měli pouze modré uniformy s krátkým rukávem a kožené rukavice.

.................................................

Oba svědci písemně potvrdili, že všechny jimi výše uvedené údaje jsou pravdivé a úplné. Uvědomují si, že za poskytnutí úmyslně nepravdivé výpovědi mohu být trestně odpovědní. Zároveň souhlasili s jejich uveřejněním.

Tomáš Pecina

Události, které se minulé úterý odehrály v ulicích pod Vyšehradem, vidělo na vlastní oči odhadem 50 tisíc lidí. Všichni ostatní si museli utvořit názor na základě zprostředkovaných informací, v převážné míře podle toho, co o událostech napsala nebo odvysílala média. Obrovský nepoměr mezi těmito dvěma skupinami ukazuje, jakou roli hrají prostředky masové komunikace v moderním světě: nejenže "co není v televizi, nestalo se", ale z hlediska percepce širokými vrstvami obyvatel ustupují události v rostoucí míře do pozadí a jsou nahrazeny více nebo méně "ošetřenými" mediálním obrazy.

Pro západní sdělovací prostředky jsou boje levicových radikálů s policií notně obnošená vesta. Zahraniční novináři se proto snažili notoricky známé reálie různými způsoby ozvláštnit a zatraktivnit: např. televize BBC odvysílala rozhořčený projev primátora Kasla, jenž si (velmi obstojnou angličtinou) stěžoval, jak barbarské je házet dlažební kostky po policistech, kteří chrání "pokojné shromáždění MMF", francouzský Le Monde sáhl k laciným klišé a bez výraznějšího vztahu k realitě glorofikoval mluvčí INPEGu Chelsea Mozenovou a "militantní anarchistku" Alici Dvorskou. Protože se ale nestalo nic, co by vybočilo z běžné normy podobných akcí ve světě, zájem západního tisku o dění v Praze rychle opadl.

Zcela jinak přistoupily k nepokojům místní sdělovací prostředky. První reakcí byl naprostý úžas, protože v Praze se dělo něco, co novináři doposud znali jen z televizních záběrů a fotografií. Okamžitě poté nastoupilo zveličování. Přestože demonstranti vytloukli výlohy v deseti obchodech a způsobené hmotné škody dosáhnou cca. 20 milionů korun, zpravodajství vypadalo tak, jako kdyby hlavní město leželo v troskách a škody šly do miliard. Takové jednání je pochopitelné u komerčních stanic a deníků, protože ty si dramatizací událostí zvyšují sledovanost a náklad, neomluvitelné ovšem je, že se podobného jednání dopustila i veřenoprávní televize.

Vystrašenému obyvatelstvu byla poté předložena "legenda o bitvě pod Vyšehradem", a k tomu již přistoupila jednotlivá média odlišně. Televize Nova a bulvární tisk vsadily na xenofobní notu a zaměřily se heroizaci policistů a oslavu jejich zákroku proti nepřátelským (protože cizím) radikálům. Vinni (kolektivně) byli všichni, kdo do Prahy přijeli demonstrovat. Velké neprofesionality se dopustila i moderátorka Primy, která hosta pořadu K věci A. Dvorskou verbálně napadala a neumožnila jí se hájit. Ostatní média se předháněla v projevech znechucení a nesouhlasu (viz kupř. tento článek Jitky Splítkové v Neviditelném psu), aniž by splnila svou základní zpravodajskou povinnost udržet si odstup a usilovat o nestrannost.

Vrcholu dosáhla hysterie proti anarchistům ve středu a ve čtvrtek. Televize vysílaly populistické a paušalizující výroky politiků (Václav Klaus: "Jsou to prostě kriminální živly!") a odepřely druhé straně právo obhajovat svůj názor, když obvinění z toho, že policie nasadila provokatéry, a jejich stížnosti na výhrůžné SMS zprávy, které zaplavují jejich mobily, označily za drzé a nehorázné výmysly. O den později pak zpravodajství opanovala zpráva, že si protestující přivezli vybavení za mnoho milionů korun, jímž rušili policejní radiovou síť - zpráva ovšem pominula otázku, jak účinné bylo toto rušení, když údajně způsobilo sekundové snížení úrovně signálu jednou za několik hodin a nebylo dokonce schopno docílit přerušení spojení. V atmosféře mediálně posilované nenávisti k demonstrantům a sympatií k policii se nikdo na takové detaily nezeptal. Podobně si žádná televize si nedovolila odvysílat záběr BBC, na němž policisté na Václavském náměstí bijí a kopou demonstranta, který leží znehybněn na zemi. Česká společnost, krmená po dva dny legendou a hrubě manipulována, byla konsensuálně shledána neschopnou snést pravdu, a inkriminující záběr tak leží v trezorech všech televizních stanic dodnes.

Stejně málo přesné jako informace o profesionálním o obětavém zásahu policistů (i když mnozí se jako profesionálové chovali, řada z těch, které jsem viděl v podvečer v Nuslích a zejména večer na Vinohradské třídě, byla zmítána emocemi a měla k tomuto ideálu velmi daleko) byly i údaje o účastnících protestů. Těměř nic z toho, co se o nich odvysílalo a napsalo, není pravda. Anarchisté nebyli agresivní k novinářům (byli naopak velmi přátelští), nebyla to "tupá hovada" (M. Macek) ani opilci (M. Zeman), nýbrž lidé fundamentalisticky přesvědčení o své pravdě a odhodlaní všemi prostředky za ni bojovat. Skutečnost nedopovídají ani charakteristiky démonizované skupiny "Ya Basta!"

Určitou výjimku mezi deníky (včetně internetových) představují Lidové noviny, které sice v pátek otiskly absurdně zjednodušenou "typologii" demonstrantů a úroveň většiny jejich komentářů k nepokojům je naprosto žalostná, ale neoslavovaly policii a zveřejnily zprávu o policejních provokatérech, kteří se podle řady svědků účastnili násilí. S charakteristickou povrchností k událostem minulého týdne naopak přistoupila Česká televize: zprávu o Američance, která vyskočila z okna policejní služebny, pojala takovým způsobem, jako by její čin jen tím víc dokládal zlotřilost demonstrantů.

Překvapující je, že hysterie neutichla ani o víkendu. Vladimír Železný, který jindy nemůže přijít české policii na jméno, použil ve Volejte řediteli pro policisty označení "ti naši", v Sedmičce na Nově oba hosté pořadu soupeřili v siláckých výrocích a v nedělní Partii na Primě se k populismu přihlásil i ministr Mertlík výrokem, že tak jako je ministerstvo vnitra odpovědné za "každou neoprávněnou ránu pendrekem", nesou organizátoři demonstrací plnou odpovědnost za veškeré násilí, jehož se dopustili jejich účastníci. Vrcholem televizní trapnosti bylo pak Naostro na ČT, v němž moderátor bez uzardění tvrdil pravý opak toho, co o týden dřív tváří v tvář ministru Grossovi.

Jan Čulík se domnívá, že médii podněcovaná reakce veřejnosti má původ v tom, že Češi, kteří konformně a víceméně bez odporu snášeli dvacet let normalizace, byli natolik ohromeni a traumatizováni pohledem na lidi, kteří jsou ochotni riskovat pro své politické přesvědčení zdraví a život, že museli co nerychleji tuto nepříjemnou vzpomínku vytěsnit, a proto přijali legendu o recích za plastovými štíty a primitivních, divokých agresorech. Jiná verze tvrdí, že šlo o výsledek vynikající práce PR-oddělení ministerstva vnitra, jež si výměnou za řadu exkluzivních materiálů a informací koupilo loajalitu redaktorů místních televizí, a novinám (vycházejícm až o několik hodin později) nezbylo než tuto legendu přijmout.

Nevím, která verze lépe odpovídá skutečnosti, nicméně sám fakt, že česká média dokázala v takové míře překroutit skutečnost a dát účelovou podobu tak významné události, se mi jeví jako neobyčejně znepokojivá: jak můžeme věřit informacím, která nám média zprostředkovávají o událostech tisíce kilometrů vzdálených, když jsou zcela nepřesná v popisu dějů, které se odehrály uprostřed našeho hlavního města?

Úryvek z delšího článku o pražských protiglobalizačních demonstracích z minulého týdne a reakci českých médií a veřejnosti na ně, který dnes vychází anglicky v týdeníku Central Europe Review.

Není přehnané říci, že Češi byli silně šokováni antiglobalizačními demonstrancemi z minulého týdne, které pro ně zůstávají absolutně nesrozumitelné.

Problém není jen to, že mnoho Čechů pohrdá mladými demonstranty ze zahraničí, které považují za "zbohatlické a rozmazlené levicové šílence", ani, že biedermeierovská česká společnost se děsí násilí, které nikdy, ani na takto nízké úrovni, nezažila. Pražští občané byli hluboce šokováni zejména tím, co viděli jako naprosto zcela "tvrdošíjnou rozhodnost" demonstrantů, kteří byli ochotni až s pozoruhodnou krutostí podpořit své politické přesvědčení násilnostmi, bez ohledu na zdraví jiných osob (zejména policistů). Problém je myslím daleko hlubší a je příznačný pro celou českou existenci.

Česká duše je hluboce ztraumatizována desetiletími zotročení v sovětském impériu. Direct action, přímé, dokonce i násilné akce, jsou pro většinu Čechů nesrozumitelné - Češi jsou vysoce pragmatičtí a individualističtí a nechápou, že by někdo mohl zastávat určité politické názory tak silně, že by byl ochoten je obhajovat až k vlastní smrti. Život a přežití, případně přežívání, je pro většinu Čechů nejvyšší hodnotou, které dávají přednost před vším jiným. Zdá se, že existuje v současnosti jen málo Čechů, kteří by byli ochotni za nějakou myšlenku obětovat svůj život. (Možná tu existuje určitá paralela s Angličany, kteří, podle Jeremy Paxmana - viz jeho nedávnou knihu The English - také nechápou, že by mohli riskovat živoat za nějakou myšlenku. Při pohovoru o místo profesora na Cambridžské univerzitě se zmínil slavný světový profesor literatury George Steiner, Neangličan, že by byl ochoten v obraně určité myšlenky vyzvat soupeře na souboj, píše Paxman. Profesuru nedostal: takový postoj byl shledán cizím a extrémním.Angličané nechápou, dodává Paxman, jak mohlo v Paříži v devatenáctém století zemřít za věc pařížské komuny několik desítek tisíc osob...)

Historická zkušenost velí Čechům, že je vždycky nakonec možné přežít, za jakéhokoliv režimu, pokud člověk učiní vhodné kompromisy, je možno žít docela pohodlně. Představa,že by člověk mohl a měl věřit v nějaké hodnoty tak silně, že by měl být ochoten za ně dát v sázku svůj život je pro většinu Čechů nesrozumitelná.

V roce 1977 podepsalo Chartu 77 méně než 300 občanů a během dalších 12 let, do pádu komunismu, nestoupl počet signatářů Charty 77 nad 2000 - a to v zemi s 15 miliony obyvatel. Obdobně, i protest Jana Palacha, studenta, který se v lednu 1969 upálil na protest proti ruské okupaci a sílící "normalizaci" vyvedl českou společnost značně z míry. Sice mnozí Češi uznávají oběť Jana Palacha, pro většinu z nich je však takový čin nepochopitelný. Navzdory existenci historických postav, jako byl Jan Hus a Jan Palach, absolutní postoj, kdy někdo brání určitou myšlenku až do smrti, či na úkor lidského života, je v ČR považován za nelidský, cizí, "asijský".

Tento postoj se nutně střetl s postojem demonstrantů. Aniž bych si přál nějak bagatelizovat jejich násilí, demonstranti byli natolik profesionály, že si uvědomovali, že se v dnešním světě nedostanete do médií, pokud nepoužijete (i když třeba jen symbolického či mírného) násilí.

Avšak tato "krutost" demonstrantů ukázala názorně Čechům, čeho sami nejsou schopni. Museli vytlačit vědomí této slabosti ze své mysli (pokud nejste schopen bránit svůj postoj "až do smrti" a jiní toho schopni jsou, znamená to, že se potenciálně stáváte v krizových situacích otrokem, protože se musíte podřídit), a tak podlehli hysterickému záchvatu o cizích vandalech a násilnících.

Je velmi znepokojující, že se tento záchvat hysterie proměnil, jak se zdá vyplývat z četných svědectví, v rukou české police, v brutalitu, páchanou na náhodně zatčených demonstrantech (žádným osobám, bitým na policejních stanicích, nebyl soudně prokázán žádný trestný čin) a zejména na cizincích.

Postscript

Hus

Šestého dne v červenci,
někdy pozdě k ránu,
zdály se mi čtyři sny
přesně podle plánu.

A ten pátej, to byl hnus,
trval jenom chvíli -
zdálo se mi, že jsem Hus,
co ho upálili.

Kolem kvanta křesťanů
víceméně z nudy
čekala, zda přestanu
hlásat jistý bludy.

Odvolal jsem, co jsem moh,
bylo toho hodně
(já už jako malej hoch
míval hrůzu z vohně).

Odvolal jsem, co jsem moh,
a přislíbil jsem změnu,
a stejně mě nakonec
šoupli do plamenů.

Už to se mnou skutečně
vypadalo blbě,
když tu jsem se probudil
s cigaretou v hubě.

Postel byla v plamenech,
pálila mě pusa,
a já cítil, že jsem Čech
krajan toho Husa.

Štěpán Kotrba

Adekvátnost zásahů policie se nyní prošetřuje. Občanské právní hlídky, které monitorovaly zásahy policie, už v neděli prezentovaly porušení zákona zasahujícími policisty a jejich právníci podávají trestní oznámení - prozatím v souvislosti s případem Josefa Kudlíka. Informoval o tom na tiskové konferenci mluvčí OPH.

Petr Uhl, vládní zmocněnec pro lidská práva v té souvislosti nabídl policisty napadenému občanovi pomoc svého úřadu.

Fotograf Luboš Wišniewski byl jako novinář vybavený policejní vestou napaden u objektu MV 28. 9., 26. 9. v Nuslích na něj házeli dlažební kostky policisté, ne demonstranti.

Policisté mnohdy nerespektovali akreditace s poukazem na policejní uzávěru, jako například v Anglické ulici ještě 27. 9. Na našich snímcích je 40 policistů v civilu uprostřed jedné jediné demonstrace, která navíc byla povolena.

Renata Kalenská hovořila s policistou v civilu, který se do těch nejtěžších situací 26. 9. v Nuslích šel "jen tak podívat"... A za této situace, kdy policie bude čelit dalším a dalším důkazům o neadekvátnosti počínání některých svých příslušníků a o individuálních přehmatech zasahujících a vyšetřujících policistů, chce ministr vnitra zákonnou úpravou povolit střelbu na (byť nepovolené) shromáždění?

Připomíná mi to situaci ve Federálním shromáždění v době, kdy se přijímal zákon, který dostal později přízvisko PENDREKOVÝ. Jenže tentokrát není jeho iniciátorem skomírající komunistický režim, ale demokraticky zvolení představitelé demokratické země, notabene sociální demokraté. Přitom protestů proti politice MMF a SB, které v Praze proběhly, byli účastny i delegace sociálně demokratických a socialistických stran z celé Evropy. Naprostá většina demonstrujících se přitom chovala pokojně. V Izraeli, kde policie používá gumových projektilů proti bojovníkům Intifády, je jen za posledních několik dní od začátku židovského Nového roku 22 mrtvých demonstrantů. To chce i český ministr vnitra?

Policie nemusí používat zbraní, stačí používat prostředky, které zbraněmi nejsou a přitom dokáží útočníky zastavit stejně účinně. Čeští zbrojní inženýři byli nápadití a tak vznikla zbraň nezbraň.

Policie je totiž již teď vybavena vrhači projektilů KRAKEN SF1, které vyrábějí Poličské strojírny. Metný expansní přístroj KRAKEN SF1 je zbraň ráže 59 mm, určená pro nízkorychlostní střelbu na blízké cíle. Jako střelu je možné použít tenisový míček ( do 30 m) nebo speciální střely obsahující slzný či nervově paralytický plyn, či oslepující a ohlušující náplň ( do 100 m). Lze použít i speciální tzv. kontejnerovou střelu s gumovými broky.

Zbraň je určena pro obranu jednotlivce, kdy výkon zbraně stačí na spolehlivé zastavení útočníka, ale nezpůsobí smrtelný úraz. Lze ji použít při obraně proti zvířeti či násilníkovi, ať už jednotlivému nebo v davu. Výhodou zbraně je, že ji lze použít i v uzavřených prostorách. V případě použití ozbrojenými pořádkovými silami pro vrhání speciálních střel (granátů) do vzdáleností a výšek kam není možné granát hodit ručně je třeba ocenit vysokou přesnost střelby a tím i bezpečnost ostatních účastníků případného konfliktu. Rovněž tak bezpečnost pořádkových sil nalézajících se mimo dosah odvety.

Otázka je, zda je opravdu použití takové techniky odůvodněné. Zažil jsem ty nejhorší situace na vlastní kůži a tvrdím, že ani použití KRAKENu odůvodněné nebylo. Bylo sice rozbito pár výloh, to ano. Bylo sice vytrháno a házeno pár stovek dlažebních kostek, to ano. Bylo sice pár desítek zraněných, nedošlo však k žádnému vážnému zranění (přeražený obratelz okna skákající umělkyně z Rakouska nepočítám také) ani úmrtí.

Byly mnohé dramatické situace, které ale ještě více zdramatizovaly televizní kamery... řadu znich najdete i na našich fotografiích..

Ale ministr vnitra chce střílet? Kým? Policisty, kteří řvali nepříčetně i na novináře? Policisty, kteří byli sprostí a suroví na zadržené v celách? Policisty, kteří jsou také jen lidé a tato zkušenost pro ně byla tou první a nejhorší v jejich dosavadní kariéře?

Po kom? Po rozdováděných fanoušcích fotbalových utkání Baníku Ostrava? Když po střelbě do levicových, anarchistických a komunistických demonstrantů volá pravicová opozice, je to nebezpečná ale přeci jen politicko-folklórní rétorika. Pokud státní represivní orgány uvažují o eskalaci agresivity jako systémovém opatření na obranu pořádku, zároveň tím uznávají, že situaci přes rozsáhlé náklady, lidskou mobilizaci, manévry a cvičení policie nezvládla.

Chce snad ministr vnitra naznačit, že až budou někdy v budoucnu demonstrovat odboráři za zvýšení svých mezd, dá do nich sociálnědemokratický ministr střílet?

Bude i v Čechách za týden dvaadvacet mrtvých jako v Izraeli? Předseda ČMKOS Falbr nedávno hovořil o postupující idiotizaci vedení ČSSD. Myslím, že vztáhnout toto hodnocení i na ministerstvo vnitra by nebylo tak dalece od věci.

Ivan Sosna

Tak jsme si mysleli, že po deseti letech už jsme zkušení kapitalisté. Zcestovalí, bez obalu vykřikující, že ten či onen politik je blbec, argumentující hrdým "já jako daňový poplatník", zvyklí na internacionální reklamy a v hypermarketech nakupující internacionální zboží. Člověk, nadržený předchozími desetiletími, se učí rychle.

Jenže ouha. Stačilo jedno zasedání finančních mocných, jeden pořádný den militantních protestů, a zděšený občan volá: tak to tedy ne, my Prahu nedáme, měli je osolit, hovada!

Před semknutým národem sbírají politici levné body, policisté, ještě před pár dny houfně kritizovaní za korupci a skandály, jsou za hrdiny a mezi lidem zjevně panuje lítost, že se vůči agresivním (cizáckým!) demostrantům nepoužilo pořádné demonstrace síly. Přitvrdit, pracovní tábory, zmydlit, střílet...

Svatá prostoto! Před pouhými jedenácti lety jsme se zalykali zlobou za "zásah" na Národní třídě, nyní by někteří chtěli do demonstrantů střílet!

Jistě, na hrubý pytel hrubá záplata, měl ses proti té spršce dlažebních kostek postavit a teprve pak rozumovat, řekne mnohý. Jenže tenhle argument neberu. Proti demostrantům stáli profíci, kteří si práci policisty vybrali dobrovolně a kteří jsou za ni (v relacích ČR nadprůměrně) placení. Odvedli jsou práci, zčásti uspěli, zčásti ne, ale netroufám si ji hodnotit. Byl by ovšem hloupý ministr, aby nekul žhavé železo patetickým výrokem o policii, na niž by stát a národ měl být hrdý, rozumím komentářům dalších politiků, přiživujících se na propolicejní euforii a na panující náladě. Ale ač ji nechci přeceňovat, děsí mě militantnost občana, tak zjevně vyplývající ze zveřejňovaných ohlasů a anket. A chybí mi dostatek rozvážných hlasů nad věcí.

Jistě, máme nárok na to být zaskočení touto svého druhu první skutečně velkou konfrontací s realitou světa takzvaně svobodného, s tím, že i takové jevy k demokracii patří. Nezapomeňme ale, čím tu policie dlouhé roky byla, nezapomeňme na vážné vnitřní problémy, s nimiž se stále potýká, a nechtějme ji nyní pod dojmem řežby u Pakulu vybavit právy, která by pro uniformu mohla být tak lákavá ke zneužití!

Ne že bych souhlasil s ničením a je mi líto především malých soukromníků, pokud byli skutečně postiženi. Když to ale mírně vyhrotím, raději snesu vytlučené sklo McDonaldů a pár bank, pro které je oprava položkou halířovou či korunovou, než buzeraci každého barevně vlasatého nonkormního mládežníka. Do organizace této akce se ostatně vložilo tolik set milionů, že se položka za opravy dlažby, zábradlí a značek musí krčit až kdesi na konci.

A snad bychom si měli připomenout, že před 32 lety to v Paříži při studentských bouřích vypadalo hůře než nyní v Praze, i to, jak v tom bouřlivém jaru 68 kvasila skoro celá západní Evropa. A co se nestalo: tehdejší studentští rebelanti, dnes úctyhodní pětapadesátníci, jsou vesměs blahobytnou oporou establishmentu. Daniel Cohn-Bendit - tuším, že poslanec Evropského parlamentu či Rudi Dutschke - jména-legendy. Bouřlivák Joschka Fischer - německý ministr zahraničí. "Mladí revolucionáři - staří hófráti," zní sice poněkud opovržlivá, ale vůbec ne nepravdivá a věky ověřená moudrost...

Protest, radikalismus a rebelie k mládí vždy patřily. Tento postoj má svou hodnotu a je součástí svobodného (ba i nesvobodného) světa. V konglomerátu idealistických, ghándíovsky krotkých, pragmatických i militantních proudů to možná všechno v kritických chvílích splývá, nepodlehněme ale pokušení "s tou pakáží tvrdě zatočit."

Nepodlehněme snaze podat odpůrce jako zdrogovaný dav feťáků. Hovoří-li mluvčí Ministerstva zdravotnictví o třech (!) civilistech hospitalizovaných "pro drogovou závislost" (z více než deseti tisíc demonstrantů), musím se zeptat, kolik asi bylo v ten den "slušných" Pražáků pod vlivem jiné drogy - alkoholu...

A to už vůbec nemluvím o tom, že soustředění na vržené dlažební kostky a rozbité výlohy brání uvažovat a mluvit o podstatných věcech obsahových. Tedy třeba o kritizovaných institucích nebo o efektu pražského zasedání.

O ten bychom ale přijít neměli. Snad si ministr Mertlík už pořizuje vidle. To aby jimi mohl přehazovat ty miliardy, které k nám díky této právě skončené a prý zaručeně lukrativní akci přitečou.

Přitečou - nepřitečou? Chtěli jsme svobodu a demokracii, tak ji máme se vším všudy. I s lekcemi jako tato pražská.

P.S. Až do pátku minulého týdne jsem neměl mnoho času pražské události a jejich podání v médiích sledovat. Tento příspěvek jsem napsal v pátek dopoledne po nahlédnutí do tisku a zjištění, jaké nálady ve veřejnosti panují. Až v sobotu večer jsem si přečetl pozoruhodnou (sebe)kritiku v Mladé frontě DNES (Tomáš Klvaňa: Surfování na bulvární vlně, 30/09/2000). Ať už byla popudem k přiznání, že česká seriozní média, MFD nevyjímaje, se s podáním událostí nevypořádala moc dobře, čistá sebereflexe nebo (také) kritika zvenčí, myslím, že tento popel na vlastní hlavu, v české kotlině neběžný, zaslouží uznání.

Byla to zkrátka lekce opravdu všestranná.

Štěpán Kotrba

Co se vlastně v  minulých dnech v hlavním městě České republiky stalo? Do parníčku na Vltavě narazil zaoceánský křižník globalizace. Mokrých mnoho, krev skoro žádná, ale toho vyděšeného křiku...

Poprvé od uvolnění hranic krátce po revoluci Češi zažili vpád světa "tam venku" na vlastní oči. Barevně, ne černobíle. Ne tak jako "sametová revoluce 89" (Na Štěpána bez Štěpána, zlý a hloupý Jakeš proti moudrému a statečnému Havlovi) ,"mediální" bitva o Kuvajt (zlý Saddám, hodní a bezbranní Kurdové a Kuvajťané, stateční Američané), "humanitární" bombardování jugoslávské infrastruktury (nacionalistický tyran Miloševič, hodní drogoví bossové z albánské UCK, dokonalé chirurgicky přesné nálety na vybrané civilní cíle v Srbsku, které dostane k  rekonstrukci EU), ubozí Romové (utíkající od sociálních dávek v Kč a Matiční ulice a socialistického Zemana do "otevřené náruče" Doveru k  socialistickému Blairovi na několikaměsíční placenou dovolenou a sociálním dávkám v GBP).

Tehdy jsme seděli v teple svých panelákových "králikáren" a u pivečka sledovali "Události" s velkým U a jsoucí hodně daleko. Nyní jsme se dívali přímo z oken a byli přitom "na dostřel". Co více si mohl kdo přát, než mít možnost konfrontovat své představy, něčí mediální výtvory a opravdovou realitu.

Tisíce českých rodin má ve svém středu děti, domnívající se, že musí ČINEM přispět k záchraně světa před měšťáckou lhostejností SVÝCH RODIČŮ. Tisíce českých dětí od svých ctihodných rodičů manifestovalo svůj nesouhlas s bídou daleko ve světě, aniž by kdy skutečnou bídu zažily. Tisíce dětí zažily DIRECT ACTION podle všech pravidel a získaly novou zkušenost.

Zkušenost s ANGAŽOVANOSTÍ, jejími klady, jejími riziky. Zkušenost s KOLEKTIVEM. Zkušenost s osobní zodpovědností.

Ne všichni obstáli a i to je zkušenost. Paříž 68, Praha 69 dokázaly změnit svým emocionálním nábojem a svými ideály celou generaci prarodičů. Nepřenositelně.

Měšťácká degradace ideálů za normalizace tam i onde poškodila svým "budováním kapitalismu" či "budováním socialismu" na duši většinu dětí těch rodičů. Stali se poslušnými loutkami, hrající pouze za peníze a pro peníze.

Děti jejich dětí se SETKALY uprostřed "milostivého" podzimu 2000 - pouze na několik dní uprostřed Evropy - s realitou světa, brutálně obnažující a odhalující své rozporuplnosti ("zlí" globalisté a stejně "zlí" antiglobalisté - "hodní" globalisté a stejně "laskaví a citůplní" antiglobalisté, "suroví" policisté a  "stateční" policisté, socialisté protestující, socialisté obhajující, anarchisté, skinheads černí i červení, apolitičtí i radikálně političtí, komunisté, trockisté, ekologové i sociální reformátoři, univerzitní profesoři radikálnější než jejich studenti, dělníci revoluce i její ideologové, naivkové a  magoři, násilníci i budhističtí kněží, stále ještě idealističtí potomci dětí květin i nabuzení tanečníci technopárty).

Pravda mimo vědecké (objektivní) poznání přitom není černobílá. Nikdy.

Toto vše byla "pravda" kategorie subjektivního, sociálního poznání. A  mnoho prostoru mimo ni zbývá ještě ve světě falešného (zájmového) vědomí - v ideologiích.

Obě strany vleklého civilizačního sporu vedou tedy stále nesmiřitelnou (tu faktickou, tu mediální) válku. Na jedné straně pustošené deštné pralesy, vybíjené velryby, bída či hladovějící děti někde strašně daleko, na straně druhé dlažební kostky strašně blízko - přímo pod vašimi okny nebo nad vaší hlavou.

Vítězství - alespoň to pudové, povrchní a vítězství mediální - je jasné, zvláště když ho pronáší mladý, sympaticky kudrnatý blondýn s nepředstavitelnou funkcí v MMF kouzelně špatnou češtinou...

Deštné pralesy vaše měšťácké pohodlí neohrožují, dlažební kostky ohrožují vaše zdraví či život - a hlavně VÁŠ MAJETEK. A ten blondýn přeci je takový slušný, proti němu že protestují ti smradlaví vagabundi s fialovými vlasy?

Zničený chodník (který zaplatí pojišťovna) "platíte" vy z daní, výlohu McDonald´s (který schválně zůstal na ráně a nechráněný nikým - jaká to náhoda) asi "zaplatíte" také. Přitom ty ďábelská kuřecí křidýlka jsou tak dobrá... PRÓOČ?

Poté, co v Praze zasedání obou finančních institucí skončilo, průzkum Gallupova ústavu zaznamenal, že čtvrtina respondentů neví, zda MMF a SB někomu pomáhá. Zatímco před úterními demonstracemi s protestujícími souhlasilo 29% lidí, po střetech s policií a  násilnostech v pražských ulicích klesla podpora na 17%.

O zásahu policistů si polovina Pražanů myslí, že byl adekvátní, druhá polovina se přiklání k tomu, že zákrok byl nedostatečný (!). Za přehnaný nepovažoval zákrok žádný z oslovených Pražanů. 

Útržky myšlenek na okraj kontrasummitu

Navštívil jsem řadu jednání Kontrasummitu. Hovořili tam profesoři sociologie, filosofie a  politologie z věhlasných i méně věhlasných univerzit. Hovořili jazykem, který přeložen do češtiny byl ne nepodobný úvodníkům Rudého práva před více než deseti lety. Nešlo většinou o dialog, šlo o jednosměrnou komunikaci, monolog.

Výjezdní zasedání vysokoškolské studijní skupiny s praktickými ukázkami v ulicích.

Ani náhodou netvrdím, že neměli většinou pravdu o bídě třetího světa, ani náhodou netvrdím, že hovořili nesmysly o "krizi kapitalismu".

Pouze tvrdím, že většina přednášek svědčila o ubohé průměrné studijní úrovni a množství znalostí jejich běžných posluchačů. Většinu z argumentů už průměrně vzdělaní čeští posluchači znají a ve svém poznání jsou daleko dál - díky profesionálům z Vavrouškova okruhu (STUŽ - Společnost za trvale udržitelný život), Dětem země, Karlu Kosíkovi, komentátoru Práva Janu Kellerovi, filosofu Václavu Bělohradskému, knězi Ivanu Odilo Štampachovi, ekologickému hnutí Duha, hnutí Země především, Přátelům Země, hnutí NESEHNUTÍ , informační síti ECN a dalším. Ani časopisy A-Kontra či SOCSOL neobsahují místy až tak primitivní ideologické argumenty, jako některá vystoupení na kontrasummitu.

Nemyslím si, že všichni přednášející dosahovali kvalit českých filosofů a  sociologů. CHYBĚL MI ZDE ČLOVĚK, MAJÍCÍ INSPIRATIVNÍ A PROVOKUJÍCÍ KVALITY NOAMA CHOMSKÉHO.

Chyběl mi názor, který by situaci nepopisoval, ale dával realistický a proveditelný návod, JAK JI ŘEŠIT.

Například přednáška Lese Lewidowa O "neoliberálních" technologiích a kolektivním odporu byla snůškou tezí, majících svůj původ v předminulém století u  rozbíječů strojů.

Jak jinak chápat jeho odpor ke  globálnímu rozvoji komunikačních a informačních technologií v procesu výuky studentů, než jako zpátečnictví? Vždyť počítače neberou pedagogovi práci, počítače ho jen nutí ke konfrontaci s myšlenkami na celé planetě, nutí ho k samostudiu po celý život, nutí ho k opuštění snadno vyvratitelných tezí balamutících studenty a nutí ho neustálému dialogu. Emancipují studenta a umožňují mu se daleko lépe připravovat na semináře, nepodlehnout jakékoliv ideologické manipulaci, korigovat své poznání a svou zkušenost s myšlením celé virtuální komunity. Nutí obě strany k  otevření zdrojů argumentace, odkrytí tajných zřídel poznání a k brutální upřímnosti, kde lež má opravdu krátké nohy. Nutí každého pedagoga být osobnost, nebo odejít. To všechno ale profesor Lewidow neřekl.

Škoda. Protože pak by musel připustit, že proces globalizace není černobílý boj ubohého a ponižovaného člověka proti bezduchým strojům a zájmům tučných velkokapitalistů, ale složitý proces integrace společnosti, mající za cíl budování nadregionálních, nadnárodních a nadstátních řídících struktur, a to včetně těch občanských.

BP je jednou, Greenpeace jsou druhou stranou toho stejného globálního procesu. Vyšší integrace společnosti, která začala už před desetitisíci let prvními státy, říšemi, pokračovala v celé evropské historii a díky renesanci dostala i svůj emancipační a občanský charakter. OSN a EU byly jejími posledními institucionálními dětmi. Také svou přebujelou byrokracií a neefektivností vynaložených prostředků nejsou ideální světoví hráči a přesto si bez nich světovou politiku a globální bezpoečnost dovedeme představit stěží.

Mělo by jít a mohlo by jít o zprůhlednění financování a kontrolu činnosti všech těchto nadnárodních institucí, kontrolu nad jejich počínáním, nepřipuštění jejich odcizení, emancipace z dohledu demokraticky volených zástupců, mělo by docházet ke snížení počtu řídících a schvalovacích stupňů, nižším výdajům na jejich správní agendy, měla by se prosadit jejich informační povinnost vůči světové veřejnosti, mělo by dojít k participaci občanských a aktivistických struktur na rozhodování těchto institucí. To vše jsou legitimní požadavky. Překrylo je ale násilí několika stovek jednotlivců.

Zákulisí informační války o budoucnost

Radikální, nerealistické a  nesprávné je ale heslo BUĎME REALISTÉ - ZRUŠTE MMF A SB !

Nelze opustit špatně fungující model a nemít žádný jiný, stejně jako nelze opustit pomalou loď na  moři, když není kam přestoupit.

A tak i česky roztomile žvatlající Mats Karlsson musí pochopit, že nemálo viny na konfrontační náladě světové omladiny má na  svědomí jeho instituce.

Tím, že nejasně a nesrozumitelně málo komunikuje s  veřejností, tím, že nepřipustí participativní model, tím, že provokuje milionovými limuzínami namísto metra či městské hromadné dopravy.

Tím že své materiály netiskne na ekologické materiály, ale jako výpravné a zbytečně nákladné publikace. Tím že svá jednání uzavírá před veřejností a omezuje akreditaci většího počtu žurnalistů (autor tohoto článku např. akreditaci do Kongresového centra nedostal, přesto že se prokázal novinářským průkazem žurnalistické organizace hostitelské země - s odůvodněním, že přišel 23. 9. POZDĚ).

Tím, s jakým odstupem se staví k obyčejným lidem.

Vidět finančníka v  jeansech a ve svetru není pro něj deklasující, naopak. Pohrdání ubohými, které SB a MMF předvedla v Praze přes původní přísliby, nepřinese pro její budoucnost nic dobrého.

Neoddlužené země třetího světa se nestanou demokratičtějšími, naopak. Možná se stanou neoliberálními rejdišti věčně hladových štik kapitalistického rybníka, temnými korupčními tůněmi, inkubátory mezinárodních zločineckých skupin.

Nejdříve projdou fází řady krvavých nepokojů, levicových i pravicových diktatur, pak budou vyrabovány "podnikateli" první vlny, následně poučeny o liberalizaci ekonomiky a vyrabovány druhou vlnou... Na  politiku obou institucí, kterou nalinkovaly zde v Praze, doplatí statisíce normálních lidí, které její "dobré" rady budou muset odpracovat. (Stejně jako v  Čechách, kde "rady" obou institucí způsobily víc škody než užitku.

Statisíce lidí (včetně většiny z české kotliny) na globalizaci ale "vydělají". Brutální kapitalistický vykořisťovatel dětské práce v Asii je zde v Čechách spasitel - strategický investor do našeho skomírajícího průmyslu.

Vítejme jeho dolary, neboť z nich je zaměstnáván a krmen český měšťák, nevolící pak například komunisty. p>Nedejbože ! Utopme jeho latentní protesty a levičácké snahy o  rovnostářství alespoň v minimálním dostatku, spotřebě, dejme mu mediálně filtrovaný pohled "za hranice všedních dnů", pošleme jej za jeho dvouměsíční plat na deset dní k moři a on dá pokoj.

Bude volit nás, protože nemá hlad, protože se dostl NA ZÁPAD, protože bydlí, protože SNÍ. Globální zkratka motivů české politické scény není sice stoprocentně výstižná, ale dostatečná pro pochopení mnohých mocenských i mediálních reakcí českých politiků. Zprava i  zleva.

De-globalizace, s  níž přišli mnozí zeleně uvažující přednášející, také není řešení. Protože dnešní společnost nelze izolovat. Není to technicky možné. De-konstrukce bez re-konstrukce je destrukce. Bytí daleko předstihlo vědomí a informační a  komunikační technologie znemožnila jakoukoliv izolaci, regionalizaci, jakoukoliv železnou oponu. Informace se díky internetu a satelitům šíří online, peníze týmiž kanály též. Lidé letadly a auty o něco pomaleji, avšak stále chtějí být onimi NEW AGE TRAVELLERS.

Postavila nás ovšem ta samá informační revoluce před jinou výzvu: SOCIÁLNÍ DETERMINACE VZDĚLÁNÍ, majetkové bariéry poznání a  kvalifikace. Její překonání lze jen za cenu inherencí společnosti do procesu vzdělávání, finanční kompenzací nákladů a to znamená mít stát, který by toho byl schopen a ochoten.

Za nejhorší výstřelek já osobně považuji multilaterální dohodu o investicích - MAI, připravovanou s přestávkami už několik let za zády parlamentů i občanů, kterých by se měla  - velmi drasticky až drakonicky - dotknout.

Zde je na místě a  také existuje celosvětové hnutí proti politice WTO, jehož aktivity zde v Čechách ale nikdo nesleduje. Protože ekonomové jsou převážně liberálního ražení, hovoří pouze o výhodách, nikoli už o  důsledcích bezbřehé liberalizace, kterou WTO pomocí MAI prosazuje.

Přitom řešení problému je po ruce, ale ještě jsme k němu nedospěli: je jím co nějširší PARTICIPACE.

Demokratizace globalizace, demokratická kontrola globalizace, udržení silných států jako protiváhy nadnárodním korporacím, socio-ekonomicko-ekologický pohled na globalizaci, nejen ten ekonomický. Široká, demokratická, neblokovaná a on-line informovanost, nediskriminační a co nejúplnější poznání. Musíme vidět a vědět, jaké dopady má to které konkrétní rozhodnutí MMF, SB, OSN, OSCE a dalších  institucí vyššího stupně integrace společnosti pro tu kterou konkrétní zemi, region, obec. Musíme vidět a vědět, jaký je ekologický, sociální i ekonomický rozměr problému. Jaké jsou dopady na možnost dalšího rozvoje dotyčné země.

Aby se díky ekonomické "internacionální pomoci" nestalo totéž, co předvedly v roce 69 Brežněvovy tanky "internacionálně pomáhající" Československu. Dvacet let TEMNA. Ale demokratizace má prozatím stejně daleko k demokracii, jak daleko má voda k vodce...

Mediální vepřové hody

Pominu li mediální zpravodajskou hostinu, které podle mého informačně v češtině nejlépe zvládala dvě média - MfD (ve svém on-line zpravodajství www.idnes.cz) a www.ekolist.cz (ve svém on-line zpravodajství)  a  v angličtině jednoznačně IMC (v komentářích a  rozhovorech na praha.indymedia.org ), obrazově nejlépe my :))) , v  rovině komentátorské se česká, ale i řada světových médií vyznamenala svou servilitou a aktivismem s obráceným znaménkem.

Policie je najednou plná hrdinů a  "válečných" veteránů, ministr vnitra je génius taktiky, trest za všechna vandalství bude strašlivý, antiglobalisté i ekologové celého světa se budou smažit v ohni pekelném.

Co je ale podstatné, mediální adorace silového řešení a  nekomunikace s odpůrci globalizace zastřela úplně původní diskusi.

Filosofa Kosíka tak hodila do stejného pytle s vandaly ničícími KFC. Kdo je proti globalizaci, je zločinec a lump.

OBČAN, ta posvátná kráva politiky, se nasral.

Nesmírně nebezpečná je tato pravicově komsomolská teze ve chvíli, kdy je občan díky přestálému šoku z "vnějšího světa demokracie" ochoten vyměnit onu odvrácenou tvář demokracie  - "RADIKÁLNÍ OBČANSKÉ PROTESTY" a "DIRECT ACTION" za pohodlí a bezpečí OMEZENÍ OBČANSKÝCH a LIDSKÝCH PRÁV SILOU, včetně porušování zákona ozbrojenými složkami státu, ospravedlňované veřejným zájmem a  posvěcené průzkumem veřejného mínění, jednoznačně svědčící pro represi.

Jak jinak chápat šokující a populistické vyjádření místopředsedy ODS Miroslava Macka? Čeká Českou republiku také pravicová diktatura?

Demokracie není ani nejlevnější, ani nejefektivnější správa společných věcí. Je nejméně efektivní například proto, že nelze porušit presumpci neviny a pro podezření z "jiných" názorů odepřít vstup do země někomu, kdo se zde pak zúčastní demonstrace.

Je nejdražší, protože obrana proti zločinu stojí daleko více než předcházení myšlence na  zločin.

Právo demonstrovat je stejným právem, jako právo nesouhlasit s  demonstrací. Právo na protest je součástí ústavních práv. A jedno procento občanů má stejná práva, jako zbývajících devadesát devět.

Policie tedy musí chránit i právo demonstrovat (souhlas či nesouhlas, hlasitě či potichu, nalevo či napravo). Toto právo je vyšší právní síly, než právo jet autem po silnici nerušen demonstrací či něčími názory.

A tak prokapitalisticky naladěná část české společnosti (včetně části politiků) křičí STŘÍLEJTE DO DEMONSTRANTŮ, protikapitalistická část společnosti (včetně části politiků) je zmatená  - tohle je ta "západní" levice?, zakřiknutá a MLČÍ, média se předhánějí v bulvárních výkřicích, český měšťák je rád, že se JEMU nic nestalo a je ochoten z ministra vnitra pomalu udělat ombudsmana. Mediální klišé přehlušilo - jako už tolikrát - podstatu.

Pubertální vidění na obou stranách

Výsledek? Nikdo nepochopil, co se stalo v Kongresovém centru, NIKOHO TO VLASTNĚ NEZAJÍMÁ. Rodiče jsou rádi, že UŽ JE KLID a že se právě JEJICH dítěti nic nestalo.

Děti jsou rády, že neokusily DEMOKRACIE pendreku a zažily vzrůšo. Politici se na něčem POTICHU dohodli za lhostejnosti zbytku společnosti vůči desetitisícům účastníků POKLIDNÝCH DEMONSTRACÍ NESOUHLASU, jsa mediálně krytí výtržnostmi několika DESÍTEK profesionálních výtržníků (Na rozbití výlohy prodejny Mercedes Benz stačili dva výrostci). p> Tiskoví mágové MMF a SB jsou také rádi. Nic lepšího si totiž nemohli přát. Potichu zmizeli a nikdo si toho ani nevšiml. Ale rozbitá výloha McDonald´s a KFC bude dělat firmě  reklamu zadarmo ještě dlouho.

Antiglobalistrické bojůvky jsou spokojeny, protože Kongresového centra přeci jen proniklo několik desítek jejich bojovníků. Jako malí a slabí pokořili MOCNÉ A BOHATÉ TOHOTO SVĚTA.

Davidové proti Goliáši globálního kapitálu a  miliard dolarů. Novináři jsou také spokojení, protože o této skvrně na mediální pověsti policistů NEMUSELI referovat (oficiálně to nikdo neviděl, oficiálně se to vlastně nestalo).

Jen ty předlužené a nepokoji zmítané země třetího světa vlastně každý přehlédl jako planinu. To proto, že díky Zemanově bůčku a prdelačce nikdo vlastně neměl hlad.

---

Návštěvníci z MMF jsou zhnuseni pražskými "erotickými" billboardy

(Článek F. Wilsona vyšel v týdeníku Prague Post.)

Stála na čtyřech a byla téměř nahá, zobala muži z ruky. Velikostí byla skoro jako malý automobil a vévodila Praze asi týden.

Byla to mladá dívka na reklamě na časopis Esquire.

Její přítelkyně, reklama na jiný časopis, Quo, na pražských billboardech vydržela déle. Má ruce dané do rozkroku a sedí rozkročmo na velké sklenici piva. Cover story časopisu Quo má titulek "Pivo pro novou generaci".

Sex a reklama se spolu v České republice vyskytují často, zejména v časopisech pro muže. Ale Mezinárodní měnový fond a Světová banka přivedly do Prahy nové oči -a většina příchozích byla sexuálními reklamami otřesena.

"Jsem tím šokován," řekl Eddy Nix, jednatřicetiletý tvůrce dokumentárních filmů z Wisconsinu, který uvedl, že ho udeřily provokativní záběry jako kladivem do hlavy. Nix je odpůrcem globalizace, vyučuje na střední škole historii a vyjádřil názor, že drzá reklamní kampaň, využívající sexuálního ponižování, je důsledkem "hyperkapitalismu".

Dokazuje to, že zadavatelé reklamy se sníží k nejnižšímu společnému jmenovateli, jen aby mohli prodávat svůj výrobek," řekl Nix, který byl otřesen tím, co charakterizoval jako "rozhraní mezi technologií a sexem".

Nixovy názory sice představovaly názory protiglobalizačních aktivistů, ale stejně šokováni byli i zaměstnanci banky. Kathleen Whitová, Američanka, která pracuje v oddělení pro zahraniční styky v Mezinárodním měnovém fondu, byla těmito inzeráty tak šokována, že nenacházela slov. "Je to absolutně odporné," byla její reakce.

Editor české verze časopisu Esquire, který billboard schválil jako součást hlavního článku ze srpnového čísla "Jak přimět ženu, aby vám žrala z ruky", se odmítl jakkoliv omlouvat. "To je úroveň, kterou tady naši čtenáři dobře znají a přijímají," dodal. Česká verze časopisu Esquire je franchise a nemá žádnou redakční souvislost s americkou verzí časopisu.

Hájit se česká verze časopisu Esquire nemusí, číslo je vyprodáno. "Na dobrou reklamu," odpovídá šéfredaktor René Decastelo spatra "reaguje veřejnost v České republice záporným způsobem. Hodnoty a měřítka české veřejnosti jsou jaksi syrová a atavistická."

Decastelo neučinil s časopisem Esquire zas nic tak novátorského. I obří multinacionální firma jako Nescafé, jejíž reklamy jsou na Západě většinou krotké a dokonce orientované na rodinný život, tiskne v časopise Esquire reklamu s kreslenou postavičkou muže, který se dívá na řadu žen s velkým poprsím. "Co máš doma, máš," zní český text.

Reklama je na cappucino.

Ale po zemi lezoucí žena velikosti automobilu přece jen vyvolala pozornost české Rady pro reklamu. Rada konstatovala, že reklama, která byla odstraněna už několik dní poté, co byla zveřejněna, porušila předpisy pro reklamu, které konstatují, že "reklama nesmí obsahovat prvky, které brutálním způsobem ponižují lidskou důstojnost."

Náměstek šéfredaktora časopisu Esquire Jan Dvořák řekl, že je to všechno nesmysl. "Je to kontroverzní, vyvolává to pozornost, což je celým účelem reklamy," uvedl. "Kdyby četly americké ženy náš časopis Esquire, stěžovali by si, že je sexistický, ale nemyslíme, že by se tím české ženy nějak zabývaly. Můžou se nad tím zasmát."

Ale ono to tak není.

"Nevím, jestli se mám smát nebo brečet," řekla Barbora Pěchotová (22), členka české ženské organizace ProFem.

Uráží to i některé české muže. Viktor, který odmítl zveřejnit své příjmení, konstatoval, že jsou ty reklamy nechutné a ponižující. "Je strašné ukazovat českou ženu, jak sedí nahá na pivu. Navozuje to dojem, že muži mají jen dvě potřeby - pivo a sex."

---

Na ulicích na mě z novinových stánků koukají obscénní fotky žen

Markéta Banková

Milý pane Čulíku, čtu již delší dobu vaše Britské listy a chtěla bych Vám je pochválit.

A taky za ne i poděkovat. Žiji v Praze, je mi 31 let, a tak jsem měla možnost zažít jak komunismus, tak novou dobu kapitalismu a svobody.

Strávila jsem však také přes rok v USA a často tam cestujíi, mám tedy možnost srovnávat. Bohužel, mnoho věci se zde od komunismu nezměnilo - především mezilidské vztahy.

Mrzí mne, že jako žena musím v ČR neustále bojovat s lidskými předsudky a s českým šovinismem. Když pořád poslouchám urážky, nebo naopak "pochvaly" typu: "Jsi chytrá ženská, dokonce skoro už jako chlap", chuť žít dál v této zemí mi to nepřidá. Na ulicích na mne z novinových stánků koukají obscénní fotky žen, anebo titulky z časopisu Esquire typu: "Jak umlčet tu vaší slepičí? Jak ukázat ženě, kdo je tu pánem?"

Pak se dozvím, že nejhorší verbež jsou feministky, a jak je to "Americe strašný".

V Americe jsem žila, a "jak je to tam strašný" jsem viděla. Je to tam "tak strašný", že se tam lidé (bez rozdílu pohlaví) dokážou mnohem lépe bavit, komunikovat, hodnotit druhého podle toho "jaký je" a ne "jaký by měl (podle jejich představ) být" a vůbec života radostněji užívat.

Nedivím se pak svým kamarádkám, že se, přesto že již bylo po revoluci, provdaly raději do ciziny.

Jsem ráda, že Vás časopis věnuje i této problematice. Není to samozřejmě jediný problém, kterého se dotýká a který mne zajímá. Česká kultura - a tím myslím kulturu v širším slova smyslu - se bude muset asi ještě dlouho formovat. Věřím, že časopisy jako Britské listy takovému vření a dobrému formování napomáhají.

zdraví

Markéta Baňková

http://www.bankova.cz

http://www.nycmap.com

http://mesto.avu.cz

---

Z ministra ochráncem

Ivan Hoffman

Tisková konference, ohlášená ministrem spravedlnosti, se uskuteční dnes, ale vyjádření politiků o tom, zda podpoří, či nepodpoří Otakara Motejla v případě jeho demise jako kandidáta na ombudsmana, jsou už několik dní v plném proudu.

Zdá se, že politici již vědí, co ministr řekne, a jestliže mu předem nabízejí prestižní úřad veřejného ochránce práv, možná si od toho někteří slibují, že si Otakar Motejl svými výroky na tiskovce nebude chtít příští kariéru pokazit.

To, že jeho několikaletá práce na reformě soudnictví vyšla nazmar, nezavinila pouze opozice. Díl viny na tom nese i vládní strana, která se příliš nesnažila předjednat Motejlovým zákonům ve sněmovně podporu. A bez předchozích konzultací nemá ani sebelepší zákon šanci.

Aby opoziční poslanci zvedli ruku pro vládní návrh, musí k tomu mít důvod. Například slib, že příště vládní poslanci zvednou ruku pro návrh opoziční.

Ministr Motejl se domníval, že v případě reformy soudnictví se jedná o ryze odborný, nepolitický problém a navíc se asi se dotkl ješitnosti zákonodárců, když se občas nechal slyšet, že hlasují o něčem, čemu vůbec nerozumějí.

I to mohl být důvod, proč se svými zákony neuspěl.

Dnes se očekává, že Otakar Motejl znechuceně práskne dveřmi.

Pokud by je ovšem pouze tiše zavřel, třeba by se skutečně mohl stát veřejným ochráncem práv.

V této instituci by pak mohl zastupovat občany i v těch problémech, které by vůbec nemuseli řešit, kdyby uspěla jeho reforma soudnictví. Podat demisi jako ministr spravedlnosti a pak kandidovat na veřejného ochránce práv by v tomto smyslu bylo projevem masochizmu. Má to Otakar Motejl zapotřebí? Sotva.

Ale kvůli lidem v nouzi by to vzít mohl.

Vysílá se v pondělí 2. října ráno.

---

Hanba Britským listům!

Vlastimil Obereigner

Česká republika je policejní stát...

Měl bych pro pana redaktora Britských listů vážně myšlenou radu: Pod hlavním titulem přidat řádku, ve které by případní čtenáři byli varováni (asi tak jak je to zákonem stanoveno na krabičkách cigaret) že čtení uveřejněných materiálů může u lidí se slabším srdcem, či jinými poruchami cévního systému způsobit infarkt či podobnou újmu na zdraví. Možná i poruchám zažívacího ústrojí, protože po přečtení pátečního vydání a nedělní "aktualizace" se mi chtělo zvracet. Na štěstí mám srdce i žaludek v pořádku.

Jsem už 2 měsíce v Praze a i když jsem v těch nejkritičtějších dnech vynechal brouzdání ulicemi, mohu říci, že jsem viděl i slyšel dost. Bydlím co by dlažební kostkou dohodil (jak se teď v Praze říká) od Kongresového centra, takže jsem i cosi viděl a hlavně slyšel. Na rozdíl od slavného cyklisty, který vše osobně zkontroloval a nic zvláštního ani neslyšel natož aby viděl! ( Přece slzný plyn jen šumí a nebouchá!)

To řádění, o kterém se prý jen nedostatečně veřejnost dovídala, způsobili policisté. Stovky za demonstranty převlečených policistů ozbrojených dlažebními kostkami se vrhli na své kolegy a mířili tak dobře, že jich přes padesát muselo být odvezeno do nemocnice. Když už nebylo co dělat, vrhli se na výkladní skříně a s policejní důkladností je vytřískali. A když už se vyřádili a nebylo co rozbíjet, začali lámat kosti pokojným demonstrantům. Najde se snad někdo, kdo tomu nevěří? Přečtěte si přece samozřejmě pravdivé a ověřené výpovědi obětí policejní zvůle, v policejním státě - naší České republice. Taková brutalita vůči pokojným aktivistům, kteří se sjeli z celého světa jen proto, aby pod prapory velkého Lenina, velkého revolucionáře Guevarry a pod srpy a kladivy projevili svoji nevoli s kapitalismem a své sympatie s chudými africkými zeměmi, kterým světové banky vnucují zbraně, kterými se navzájem vraždí.

Něco podobného jsem zažil před krátkým časem v USA, kdy jsem by zase ne příliš daleko od Seattlu a kde se velkým dílem vyznamenali anarchisté z oregonského Eugenu, kde mají své hlavní hnízdo. Slyšel jsem tehdy podobné zkazky. Tam ale totálně selhala policie, nebyla na takové drancování připravena a velitel policie následně ze své funkce odstoupil.

Britské listy si troufaly vyslovit otázku - kdo zvítězil? Policie, nebo demonstranti. Může být hloupější otázky?

Myslím, že se mohu považovat za slušného člověka. Každý takový, při pozorování toho barbarského řádění jen svíral pěsti nemohoucností. Kdo zvítězil? Podle průzkumů jen 1.2 procenta tázaných našlo nějakou míru souhlasu s těmi hovady. I to je moc!

Poslouchal jsem celou řadu debat s tzv. odpůrci globalizace . Jejich argumenty jsou velice chabé, zastaralé a lehko vyvratitelné. Pod stejnými hesly a prapory pochodovali i čeští komunisté se soudruhem Ransdorfem včele. Pryč s kapitalizmem! V jednotě je síla! Jen to - Se Sovětským Svazem na věčné časy chybělo!

V demokratické společnosti mají i takové stvůry možnost projevit své názory, je jim dán větší prostor, než si zaslouží. Nemají mnoho sympatie a chtěl bych doufat, že jich ubylo po tom co se v Praze stalo a čeho byla veřejnost svědkem.

Myslím, že je zbytečné rozebírat jednotlivé nehoráznosti, které si pan redaktor dovolil uveřejnit. K tomu mohu jen říci - HANBA!

Vlastimil Obereigner

---

Ukvapené závěry o policejních provokatérech

Ad LN 29.9.2000,článek Lucie Tvarůžkové

Martin Stín

V minulých dnech jsem LN nabídl ke zveřejnění dva texty, týkající se nepokojů při zasedání MMF a SB. Ze srovnání s pátečním úvodníkem šéfredaktora LN pana Šafra vyplývá, že naše pohledy na události jsou velmi podobné. Považuji to za doklad nezaujatosti následujícího nesouhlasu s dnešním článkem Lucie Tvarůžkové.

Skutečnost, že někdo, kdo se zůčastnil rozbíjení výkladů, prošel kordonem policie, nepovažuji za důkaz, že šlo o policejního provokatéra. Nedovedu si představit, že by policejní akce byla řízena tak precisně, aby při velkém počtu nasazených policistů bylo možno zařídit, že na daném místě budou v určenou dobu právě ti, kteří policejního provokatéra znají a budou ho tedy tolerovat a chránit. Mimo to mám dojem, že policie zpravidla na místech bezprostředních násilných střetů nezadržuje účastníky a snaží se je pak dopadnout na méně frekventovaných místech. Článek jiný "důkaz" neobsahuje. Řekl bych, že na text, umístěný pod tučným titulkem na druhé straně listu, tedy již svým provedením a umístěním působivý, je to žalostně málo.

Mám navíc osobní zkušenost z účasti snad na všech nepovolených manifestacích v r.1988 a většině v r. 1989. Sám jsem několikrát prošel kordonem bílých přileb směrem ven, aniž bych dostal pendrekem. Řešil jsem tak několikrát situaci, kdy jsem při své poněkud menší pohyblivosti měl obavy, že mě prchající dav povalí a ušlape. Prostě jsem se přitiskl na zeď, nechal dav přeběhnout a s nevinnou tváří staršího solidního pána jsem se vydal policistům vstříc. Prošel jsem také několikrát kordonem zpět k manifestantům. Průchod mi byl znemožněn jen jednou na Staroměstském náměstí. Aby jste se nemuseli zbytečně ptát: neměl jsem na čele ani na zadnici razítko STB a byl jsem tak bezvýznamný, že mě žádný pražský policista nemohl znát.

Nechci s jistotou tvrdit, že by naše policie nebyla schopna použít provokatéry, ale obviňovat ji z toho na základě tak chatrných důkazů je neopodstatněné.

---

Lituji policisty

Martin Stín

Jako reakci na muj text "Lituji policisty..." , sireny internetovym casopisem Cs-club, jinak mnou vazený pan Ross Hedvicek 27. zari 2000 ve 21:15 napsal (cituji):

Nevim jestli LITUJI POLICISTY

To litovani policistu je sporne. Vas policejni system je totiz porad primym pokracovatelem SNB, VB a StB - nikdy nebyl ocisten a priveden na uroven s socialnnimi standarty demokratickych zemi. Vas policejni system je porad na urovni moskevske GAI...atd.atd. (konec citatu)

Myslim, ze jsem vuci ceske policii velmi kriticky. A mel jsem moznost v polistopadovem obdobi dlouhodobe pozorovat cinnost policie v zapadni Evrope. Povazuji se proto za dosti objektivniho k  tomu, abych s nazorem p. Hedvicka trochu polemizoval.

Za uplynulych 11 let se totiz zakladni policejni masa obmenila. Mladi policiste absolvovali skoly vedene ponekud jinym zpusobem nez kdysi, zejmena zbavene komunisticke politicke indoktrinace. Nekteri dostali i prilezitost rozsirit si kvalifikaci v zahranici. Tito lide jsou spise apoliticti a velka cast z nich se proste snazi delat sve remeslo tak, jak se patri. Rekl bych, ze profesionalni vyspelost mladych nizsich dustojniku zejmena v kvalifikacne narocnejsich slozkach (napr. v kriminalni sluzbe) je velmi slusna. A na ulicich si nechavala rozbijet hlavy prave tato obnovena policejni masa, ktera nema se starym rezimem uz nic spolecneho.

Samozrejme, vyssi velitelske kadry neco pamatuji. Prezivaji ze stareho rezimu, jsou nekdy naladeny kriticky vuci novemu vedeni policie a vsem zmenam, ktere v policii probehly a probihaji. Profesni zdatnosti se ne vzdy mohou merit s mladsimi, lepe vyskolenymi kolegy. Presto jsou buhviproc stale povazovani politickym vedenim statu za "nepostradatelne odborniky". Mladi policiste se na tento typ svych nadrizenych nedivaji prave s laskou, protoze velmi presne chapou,jak by radikalnejsi obmena na vyssich stupnich rizeni veci prospela. Dava to generacnimu problemu v policii zvlastni raz a nekdy se projevuje ve vnitrnim napeti.

Spokojeni tedy nemuzeme dosud byt, ale pri nejmensim se blyska na casy. A nastoupeny vyvoj bude pokracovat.

---

Policejní provokatéři? Je to pokus diskreditovat policii

Jan Halva

Vážený pane Čulíku,

měl jsem dojem, že do BL nepouštíte neověřené teorie bez důkazů. BL z 27.9. jsou však plné textů pana Kotrby. Nevím sice kdo je pan Kotrba, ale jeho počáteční úvaha o tom, že nepokoje jsou apriori organizované provokatéry z řad policie (jak se pokouší naznačit hned v úvodu) je na pováženou. Nejde o to, že by bylo možno uvažovat o šíření poplašné zprávy, jde spíš o pokus o diskreditaci policie. Co kdyby se milý pan Kotrba pokusil přinést nějaký ten důkaz. A to, že někde jsou neoznačení policisté v civilu, takovým důkazem rozhodně není. Viděl je snad někdo organizovat demonstranty (chce se mi spíš říct teroristy), házet kameny, zapalovat auta? Poznámka o tom, že by raději viděl v ulicích armádu je zcela signifikantní. To by se mu pak kritizovalo, když by místo vycvičených profesionálů nastoupili amatéři. Jenže má smůlu, policie je čím dál profesionálnější a nyní má za sebou i veřejnost. Nutno přiznat, že oprávněně.

Mrzí mne ještě jedna věc. Snaha pana Čulíka postavit vše konfrontačně Češi versus cizina. Např. text: "To asi pěkně naladí občany v Čechách proti lidem ze zahraničí, proti světu ne? Řeknou si, my tady žijeme pokojně a oni sem přijedou ničit?

Ale musíme si uvědomit i to, že sem přijeli ze zahraničí stejně tak pánové, které pozvala pravicová vláda Václava Klause a vůči níž má současná vláda Miloše Zemana přes svoji hostitelskou roli přece jen ideové výhrady. " Nádherná ukázka demagogie a ještě to poučení na závěr. Dovolte, abych vás ujistil, že nevím o reakcích tohoto typu. Jediné, co by vaší touhu po xenofobii mohlo trochu uspokojit byl komentář, že doma by se s Italy a Řeky jejich policie nemazlila tak jako v Praze.

Mrzí mě i vaše obhajoba metod pouličních výtržníků. I když, možná by to byl způsob, jak by pan Kotrba mohl proniknout do Neviditelného psa. Stačilo by na to pár zapálených aut a vybitých výkladů?A kdyby ne, co tak na někoho hodit zápalnou láhev. Možná ano, ale pro mne je tento přístup naprosto nepřijatelný. Vždyť by pak nejlepším způsobem reklamy byl atentát ve stylu Lockerbie. Vám se opravdu toto násilí nehnusí? Vám nevadí prosazování menšinových názorů násilím? A jakou míru násilí jste ochoten ještě tolerovat?

P.S. A pokud chcete doplnit nějaký text, buďte pro tentokrát tak laskav a dejte mi jej přečíst. abych se k němu mohl vyjádřit. Vaše pravda posledního slova je dost nefér.