Česká média hrubě překroutila demonstrace z minulého týdne
Motto:
Nepobihal jsem po ulicich, nemam chut dostat pres budku ani od anarchistu ani od policajtu. Ovsem televize i radio to pojaly jako valku v primem prenosu, takze informaci mam sichr vic, nez kdybych se tisnil nekde v davu 3000 vykrikujicich blbecku. --- (z příspěvku na diskusním fóru Britských listů)
Události, které se minulé úterý odehrály v ulicích pod Vyšehradem, vidělo na vlastní oči odhadem 50 tisíc lidí. Všichni ostatní si museli utvořit názor na základě zprostředkovaných informací, v převážné míře podle toho, co o událostech napsala nebo odvysílala média. Obrovský nepoměr mezi těmito dvěma skupinami ukazuje, jakou roli hrají prostředky masové komunikace v moderním světě: nejenže "co není v televizi, nestalo se", ale z hlediska percepce širokými vrstvami obyvatel ustupují události v rostoucí míře do pozadí a jsou nahrazeny více nebo méně "ošetřenými" mediálním obrazy.
Pro západní sdělovací prostředky jsou boje levicových radikálů s policií notně obnošená vesta. Zahraniční novináři se proto snažili notoricky známé reálie různými způsoby ozvláštnit a zatraktivnit: např. televize BBC odvysílala rozhořčený projev primátora Kasla, jenž si (velmi obstojnou angličtinou) stěžoval, jak barbarské je házet dlažební kostky po policistech, kteří chrání "pokojné shromáždění MMF", francouzský Le Monde sáhl k laciným klišé a bez výraznějšího vztahu k realitě glorofikoval mluvčí INPEGu Chelsea Mozenovou a "militantní anarchistku" Alici Dvorskou. Protože se ale nestalo nic, co by vybočilo z běžné normy podobných akcí ve světě, zájem západního tisku o dění v Praze rychle opadl.
Zcela jinak přistoupily k nepokojům místní sdělovací prostředky. První reakcí byl naprostý úžas, protože v Praze se dělo něco, co novináři doposud znali jen z televizních záběrů a fotografií. Okamžitě poté nastoupilo zveličování. Přestože demonstranti vytloukli výlohy v deseti obchodech a způsobené hmotné škody dosáhnou cca. 20 milionů korun, zpravodajství vypadalo tak, jako kdyby hlavní město leželo v troskách a škody šly do miliard. Takové jednání je pochopitelné u komerčních stanic a deníků, protože ty si dramatizací událostí zvyšují sledovanost a náklad, neomluvitelné ovšem je, že se podobného jednání dopustila i veřenoprávní televize.
Vystrašenému obyvatelstvu byla poté předložena "legenda o bitvě pod Vyšehradem", a k tomu již přistoupila jednotlivá média odlišně. Televize Nova a bulvární tisk vsadily na xenofobní notu a zaměřily se heroizaci policistů a oslavu jejich zákroku proti nepřátelským (protože cizím) radikálům. Vinni (kolektivně) byli všichni, kdo do Prahy přijeli demonstrovat. Velké neprofesionality se dopustila i moderátorka Primy, která hosta pořadu K věci A. Dvorskou verbálně napadala a neumožnila jí se hájit. Ostatní média se předháněla v projevech znechucení a nesouhlasu (viz kupř. tento článek Jitky Splítkové v Neviditelném psu), aniž by splnila svou základní zpravodajskou povinnost udržet si odstup a usilovat o nestrannost.
Vrcholu dosáhla hysterie proti anarchistům ve středu a ve čtvrtek. Televize vysílaly populistické a paušalizující výroky politiků (Václav Klaus: "Jsou to prostě kriminální živly!") a odepřely druhé straně právo obhajovat svůj názor, když obvinění z toho, že policie nasadila provokatéry, a jejich stížnosti na výhrůžné SMS zprávy, které zaplavují jejich mobily, označily za drzé a nehorázné výmysly. O den později pak zpravodajství opanovala zpráva, že si protestující přivezli vybavení za mnoho milionů korun, jímž rušili policejní radiovou síť - zpráva ovšem pominula otázku, jak účinné bylo toto rušení, když údajně způsobilo sekundové snížení úrovně signálu jednou za několik hodin a nebylo dokonce schopno docílit přerušení spojení. V atmosféře mediálně posilované nenávisti k demonstrantům a sympatií k policii se nikdo na takové detaily nezeptal. Podobně si žádná televize si nedovolila odvysílat záběr BBC, na němž policisté na Václavském náměstí bijí a kopou demonstranta, který leží znehybněn na zemi. Česká společnost, krmená po dva dny legendou a hrubě manipulována, byla konsensuálně shledána neschopnou snést pravdu, a inkriminující záběr tak leží v trezorech všech televizních stanic dodnes.
Stejně málo přesné jako informace o profesionálním o obětavém zásahu policistů (i když mnozí se jako profesionálové chovali, řada z těch, které jsem viděl v podvečer v Nuslích a zejména večer na Vinohradské třídě, byla zmítána emocemi a měla k tomuto ideálu velmi daleko) byly i údaje o účastnících protestů. Těměř nic z toho, co se o nich odvysílalo a napsalo, není pravda. Anarchisté nebyli agresivní k novinářům (byli naopak velmi přátelští), nebyla to "tupá hovada" (M. Macek) ani opilci (M. Zeman), nýbrž lidé fundamentalisticky přesvědčení o své pravdě a odhodlaní všemi prostředky za ni bojovat. Skutečnost nedopovídají ani charakteristiky démonizované skupiny "Ya Basta!"
Určitou výjimku mezi deníky (včetně internetových) představují Lidové noviny, které sice v pátek otiskly absurdně zjednodušenou "typologii" demonstrantů a úroveň většiny jejich komentářů k nepokojům je naprosto žalostná, ale neoslavovaly policii a zveřejnily zprávu o policejních provokatérech, kteří se podle řady svědků účastnili násilí. S charakteristickou povrchností k událostem minulého týdne naopak přistoupila Česká televize: zprávu o Američance, která vyskočila z okna policejní služebny, pojala takovým způsobem, jako by její čin jen tím víc dokládal zlotřilost demonstrantů.
Překvapující je, že hysterie neutichla ani o víkendu. Vladimír Železný, který jindy nemůže přijít české policii na jméno, použil ve Volejte řediteli pro policisty označení "ti naši", v Sedmičce na Nově oba hosté pořadu soupeřili v siláckých výrocích a v nedělní Partii na Primě se k populismu přihlásil i ministr Mertlík výrokem, že tak jako je ministerstvo vnitra odpovědné za "každou neoprávněnou ránu pendrekem", nesou organizátoři demonstrací plnou odpovědnost za veškeré násilí, jehož se dopustili jejich účastníci. Vrcholem televizní trapnosti bylo pak Naostro na ČT, v němž moderátor bez uzardění tvrdil pravý opak toho, co o týden dřív tváří v tvář ministru Grossovi.
Jan Čulík se domnívá, že médii podněcovaná reakce veřejnosti má původ v tom, že Češi, kteří konformně a víceméně bez odporu snášeli dvacet let normalizace, byli natolik ohromeni a traumatizováni pohledem na lidi, kteří jsou ochotni riskovat pro své politické přesvědčení zdraví a život, že museli co nerychleji tuto nepříjemnou vzpomínku vytěsnit, a proto přijali legendu o recích za plastovými štíty a primitivních, divokých agresorech. Jiná verze tvrdí, že šlo o výsledek vynikající práce PR-oddělení ministerstva vnitra, jež si výměnou za řadu exkluzivních materiálů a informací koupilo loajalitu redaktorů místních televizí, a novinám (vycházejícm až o několik hodin později) nezbylo než tuto legendu přijmout.
Nevím, která verze lépe odpovídá skutečnosti, nicméně sám fakt, že česká média dokázala v takové míře překroutit skutečnost a dát účelovou podobu tak významné události, se mi jeví jako neobyčejně znepokojivá: jak můžeme věřit informacím, která nám média zprostředkovávají o událostech tisíce kilometrů vzdálených, když jsou zcela nepřesná v popisu dějů, které se odehrály uprostřed našeho hlavního města?
