Palachovský komplex: reagovali jsme tak hystericky, protože nechápeme postoj totální angažovanosti?
Jan Čulík
Motto:
... Možná, že ty demostrace jsou (velice malou) daní za světovost a výhody hlavního města. You can not have your cake and eat it too! Navíc v Praze a jinde v ČR existuje spousta "tichého" násilí. Zdá se, že v ČR platí, že pokud i ti největší hajzli vystupují "slušně", mají neskutečně větší naději na úspěch než pár idealistických demonstrantů - "chuligánů"...
Když průvan zvedne růžek háčkované dečky na televizi v obýváku, už je oheň na střeše...
(Alex Juchelka na Fóru Britských listů)
Úryvek z delšího článku o pražských protiglobalizačních demonstracích z minulého týdne a reakci českých médií a veřejnosti na ně, který dnes vychází anglicky v týdeníku Central Europe Review.
Není přehnané říci, že Češi byli silně šokováni antiglobalizačními demonstrancemi z minulého týdne, které pro ně zůstávají absolutně nesrozumitelné.
Problém není jen to, že mnoho Čechů pohrdá mladými demonstranty ze zahraničí, které považují za "zbohatlické a rozmazlené levicové šílence", ani, že biedermeierovská česká společnost se děsí násilí, které nikdy, ani na takto nízké úrovni, nezažila. Pražští občané byli hluboce šokováni zejména tím, co viděli jako naprosto zcela "tvrdošíjnou rozhodnost" demonstrantů, kteří byli ochotni až s pozoruhodnou krutostí podpořit své politické přesvědčení násilnostmi, bez ohledu na zdraví jiných osob (zejména policistů). Problém je myslím daleko hlubší a je příznačný pro celou českou existenci.
Česká duše je hluboce ztraumatizována desetiletími zotročení v sovětském impériu. Direct action, přímé, dokonce i násilné akce, jsou pro většinu Čechů nesrozumitelné - Češi jsou vysoce pragmatičtí a individualističtí a nechápou, že by někdo mohl zastávat určité politické názory tak silně, že by byl ochoten je obhajovat až k vlastní smrti. Život a přežití, případně přežívání, je pro většinu Čechů nejvyšší hodnotou, které dávají přednost před vším jiným. Zdá se, že existuje v současnosti jen málo Čechů, kteří by byli ochotni za nějakou myšlenku obětovat svůj život. (Možná tu existuje určitá paralela s Angličany, kteří, podle Jeremy Paxmana - viz jeho nedávnou knihu The English - také nechápou, že by mohli riskovat živoat za nějakou myšlenku. Při pohovoru o místo profesora na Cambridžské univerzitě se zmínil slavný světový profesor literatury George Steiner, Neangličan, že by byl ochoten v obraně určité myšlenky vyzvat soupeře na souboj, píše Paxman. Profesuru nedostal: takový postoj byl shledán cizím a extrémním.Angličané nechápou, dodává Paxman, jak mohlo v Paříži v devatenáctém století zemřít za věc pařížské komuny několik desítek tisíc osob...)
Historická zkušenost velí Čechům, že je vždycky nakonec možné přežít, za jakéhokoliv režimu, pokud člověk učiní vhodné kompromisy, je možno žít docela pohodlně. Představa,že by člověk mohl a měl věřit v nějaké hodnoty tak silně, že by měl být ochoten za ně dát v sázku svůj život je pro většinu Čechů nesrozumitelná.
V roce 1977 podepsalo Chartu 77 méně než 300 občanů a během dalších 12 let, do pádu komunismu, nestoupl počet signatářů Charty 77 nad 2000 - a to v zemi s 15 miliony obyvatel. Obdobně, i protest Jana Palacha, studenta, který se v lednu 1969 upálil na protest proti ruské okupaci a sílící "normalizaci" vyvedl českou společnost značně z míry. Sice mnozí Češi uznávají oběť Jana Palacha, pro většinu z nich je však takový čin nepochopitelný. Navzdory existenci historických postav, jako byl Jan Hus a Jan Palach, absolutní postoj, kdy někdo brání určitou myšlenku až do smrti, či na úkor lidského života, je v ČR považován za nelidský, cizí, "asijský".
Tento postoj se nutně střetl s postojem demonstrantů. Aniž bych si přál nějak bagatelizovat jejich násilí, demonstranti byli natolik profesionály, že si uvědomovali, že se v dnešním světě nedostanete do médií, pokud nepoužijete (i když třeba jen symbolického či mírného) násilí.
Avšak tato "krutost" demonstrantů ukázala názorně Čechům, čeho sami nejsou schopni. Museli vytlačit vědomí této slabosti ze své mysli (pokud nejste schopen bránit svůj postoj "až do smrti" a jiní toho schopni jsou, znamená to, že se potenciálně stáváte v krizových situacích otrokem, protože se musíte podřídit), a tak podlehli hysterickému záchvatu o cizích vandalech a násilnících.
Je velmi znepokojující, že se tento záchvat hysterie proměnil, jak se zdá vyplývat z četných svědectví, v rukou české police, v brutalitu, páchanou na náhodně zatčených demonstrantech (žádným osobám, bitým na policejních stanicích, nebyl soudně prokázán žádný trestný čin) a zejména na cizincích.
Postscript
Hus
Text písně Jiřího Dědečka z osmdesátých let.
Šestého dne v červenci,
někdy pozdě k ránu,
zdály se mi čtyři sny
přesně podle plánu.
A ten pátej, to byl hnus,
trval jenom chvíli -
zdálo se mi, že jsem Hus,
co ho upálili.
Kolem kvanta křesťanů
víceméně z nudy
čekala, zda přestanu
hlásat jistý bludy.
Odvolal jsem, co jsem moh,
bylo toho hodně
(já už jako malej hoch
míval hrůzu z vohně).
Odvolal jsem, co jsem moh,
a přislíbil jsem změnu,
a stejně mě nakonec
šoupli do plamenů.
Už to se mnou skutečně
vypadalo blbě,
když tu jsem se probudil
s cigaretou v hubě.
Postel byla v plamenech,
pálila mě pusa,
a já cítil, že jsem Čech
krajan toho Husa.
