Léta devadesátá - česká literatura a společnost

Toto je shrnutí referátu Vladimíra Karfíka na konferenci pro zahraniční bohemisty, jak si jej v poznámkách zaznamenal Jan Čulík.

Česká literatura směřuje k marginalizaci. Blíží se vize zániku literatury jako knihy, výroby textů jako průmyslových výrobků. Literaturu opouštějí významné osoby a věnují se jiným sférám společenské činnosti. Literatura se stává okrajovou zálibou.

Existuje česká literatura devadesátých let? Existuje, ale sepětí se společností je volnější. Setrvačnost literárního vývoje je větší. Začátkem devadesátých let zavládlo očekávání, že se po pádu komunismu všechno změní. Základní proměna je ale problematická. Společenské vědomí dnešní České republiky není totožné s vývojem společenských institucí. Společnost neodpovídá proměnám společenského vědomí. Literatura ještě neřekla mnoho nového k proměnám společenského vědomí.

Je velkým problémem, jak se orientovat v tříšti literatury. Na analýzu literatury od pádu komunismu je příliš krátká doba. Skepse narůstá.

Jen na začátku devadesátých let odpovídala situace literatury historické chvíli. Od literatury se čekalo velice mnoho, že do ní vstoupí vše, co bylo potlačeno. Zájem o literaturu však byl krátkodobý. Vstup předchozích, dříve zakázaných děl do literatury byl problematický. Díla předtím existovala v kritickém vakuu. Svobodná literatura není jiná, nebyla jiná než ostatní literatura. Ne všechno, co vzniká svobodně, má uměleckou hodnotu. Ne všechno, co začalo tehdy vycházet, je dodnes živé. Autoři začátkem devadesátých let vydali za 2 roky často čtyři až pět knížek. To trh nemůže absorbovat. Literární díla ze samizdatu se octla v devadesátých letech v jiném kontextu, v jiném rozložení společenských sil. Na jednodušší aktuální otázky lépe odpovídala publicistika. Literatura ztratila kouzlo neznámého. Přežilo jen málo hodnot.

Díla, která začala vznikat v devadesátých letech, nejsou literaturou devadesátých let, její kořeny sahají do šedesátých až osmdesátých let. Devadesátá léta stojí na autorech z let šedesátých, kteří vytvořili svá základní díla v šedesátých letech (Kundera, Vaculík, Šiktanc, Diviš, Kabeš, Wernisch.)

Obrat k autenticitě

Na začátku devadesátých let určila některá díla následující vývoj. Vyskytli se autoři, kteří přinesli určitou novinku - obrat k autenticitě. Umění undergroundu přineslo v sedmdesátých letech novou uměleckou výpověď o světě, v sepětí s nekonformní hudbou, vznikl kontakt mezi tvůrcem a divákem, docházelo k improvizacím, k provokacím. Literární underground má ale kolísavou hodnotu. Je o to, kdo ty věcí vnímá: kdo nebyl účastníkem, pro toho je zveřejněný materiál je text - není schopen nést významy toho, co lidé prožili.

Žádaným zbožím byla na začátku devadesátých let literatura jako svědectví: kde je pravda, co lidé prožili.

V sedmdesátých letech se obnovila osobní individuální výpověď - deníková literatura. Už předtím měla kořeny v literatuře francouzské. V českém kontextu byl prototypem autora Jakub Deml (Šlépěje), pak Milada Součková, která napsala svědectví týkající se doby kolem roku 1939, éru okolo února 1948 zaznamenal Jan Hanč (Události). S tím souvisí Jiří Kolář, jehož dílo je jako svědectví - nepřestávající deník - od roku 1946 až do poloviny devadesátých let. (Očitý svědek, Jásající hřbitov, Přestupný rok).

Na konci sedmdesátých let obnovil tradici české literatury Ludvík Vaculík svým Českým snářem - vrátil se trochu k Demlovi. Jeho Český snář je intimní zpověď. Průlomem v české literatuře je Vaculíkova vlastní tvůrčí metoda: psal a publikoval nyní své deníky od mládí. Deník je pro něho forma uměleckého stylu.

Českým snářem se otevřela celá vrstva doby: dalším memoárovým dílem je kniha Let let od Josefa Hiršala a Bohumily Grégrové, kde se prolíná také osobní výpověď s dobovým svědectvím. Kde je zakopán pes Pavla Kohouta vychází z osobních zážitků v době počátků Charty 77, z nichž byl vytvořen román.

Někteří autoři vsadili jen na autenticitu. Igor Chaun: jen neredigované je pravdivé. Autentický text však musí být zároveň textem uměleckým. Martin Putna: čím jsem upřímnější, tím jsem pravdivější.

Lubomír Martínek vytváří jiný typ také nefabulované prózy, která však obsahuje myšlenkovou reflexi.

Vedle proudu literatury, snažící se u autenticitu, existují prózy, vytvářející vlastní, fiktivní svět: Daniela Hodrová, Michal Ajvaz. I jejich texty mají kořeny v osmdesátých letech. Jejich autoři jim dávají provokativně artistní podobu. Jiným typem literatury je Jiří Kratochvil - který si říká postmoderní autor. Jeho dílo je zvláštní konglomerát reálných, ireálných i absurdních prvků. Je to svět moderní grotesky - neexistují v něm hranice času, místa, živočišných druhů. Dílo Kratochvilovo je složeno z reálných detailů. Jeho imaginace je pažravá. Využívá naprosté marginálie. Má v textu Trockého i Klause. Nikoliv aby dílo aktualizoval, ale aby ukázal věci v groteskních souvislostech. Není to postmoderní literatura, ale literatura karnevalová, jak tomu rozuměl Bachtin.

Jaroslav Putík - měl schopnost zapisovat autentické zážitky, ale nerezignoval na formu románu. Je to zčásti groteskní, zčásti autobiografický, zčásti fiktivní autor. Putík je považován za autora šedesátých let. Má pátravý pohled, odstup od skutečnosti, ironický přístup. Vyjadřuje postoj dnešního člověka. V jeho dílech se vyskytují lidské figurky.

Vedle Jiřího Kratochvila je objevem devadesátých let Roman Ludva (Smrt a křeslo), který je trochu pod vlivem Jana Čepa. Píše prózu na základě svébytnosti básnického jazyka, a do textu včleňuje akci - detektivku

Poezie

Emil Juliš píše silnou poezii - verše velmi věcné, maximálně zatížené lidským osudem, hmotností krajiny (devastované severní Čechy)

Karel Šiktanc publikoval velkou báseň Český orloj. Jeho další sbírky Hrad Kost, Šarlat, směřují k oproštění a do jeho poezie stále více proniká soudobá realita. Stejně vstoupildo devadesátých let Ivan Diviš svou politickou a rouhačskou poezií.

Petr Kabeš - je enigmatický básník, ukrývající své odpovědi za slova. Odklonem od běžných básnických prostředků je charakterizována tvorba Ivana Wernische. Pavel Šrut svou básnickou skladbou Zlá milá se vrátil k holanovské linii. Zbyněk Hejda je nejsilnější zjev z básníků katolického zaměření, má vztah ke smrti a k érosu.

Introspekce v mladé české poezii se snaží odtabuizovávat věci "jak sedím na záchodě" - to nemá v dnešní situaci smysl.

Na to, abychom našli v literatuře devadesátých let to, co charakterizuje dnešní situaci devadesátých let, si musíme zatím ještě počkat. Zatím se v literatuře vyskytují aktuální velké témata jen v podobě barvotiskové.

Vladimír Macura - píše literárněhistorické studie, a jeho studium se projevuje v jeho románech. Dílo Jáchyma Topola - není hotové. Michal Viewegh je talentovaný autor, který dokázal spojit literaturu s čtivostí. Pavel Kohout své knihy příliš režíruje. Za polovičkou kniha ztrácí pravděpodobnost. Autorovi je příliš vidět za oponu. Hvězdná hodina vrahů je realistická obraz května 1945.