Jak si senátoři představují demokracii? - Aneb děti malují Senát
Senát ČR vyhlásil dětskou malířskou soutěž o Senátu. Libuše Benešová prohlásila v nedělním vysílání Radiožurnálu, že děti od věku předškolního po adolescentní mládež se mohou inspirovat například tématy "Senát jako ústavní instituce", nebo také jednotlivými senátory, případně "Jednání Senátu".
Myslel jsem, že se potrhám smíchy. Vidíte taky ten krásný obraz od desetileté Madlenky S., který zobrazuje vážnost Madlenčina vztahu k české ústavnosti a Senátu jako jejímu vrcholnému vyvrbení?
Představuji si, jak kandidáti vzoru Šlouf 99 sedí modelem skupině mladých pionýrů, a ty portréty potom! Senátoři sice nabídli také téma "Valdštejnský palác, jeho okolí a interiéry", ovšem to je typicky totalitní představa, že někdo má s chutí namalovat hezký dům, a přitom vskrytu posloužit zvýznamnění instituce státu, případně tak do sebe na celý život vrýt kladný vztah k našemu (lidově) demokratickému zřízení.
Nemrazí vás? Mě ano. Prostě některé formy politického chování by měly být tabu aspoň pro zodpovědné politiky (a to jsou právě ti zvolení).
Neprosazuji politickou korektnost, ale žádám, aby víc přemýšleli o takových cestách prosazování demokracie, které jsou demokratické, nikoli manipulativní, a aby se politici vyhýbali třeba tupé touze po sebeoslavě.
Možná někde vyhrabu a paní Benešové pošlu skvělou knížku "Pětkrát hurá demokracii" od Litevky Rimy Martineniene a Dána Eigila Kjaergaarda, kterou u nás v roce 1995 přeložila Lenka Jandová a vydala Agentura STROM s podporou OSF Praha. Obsahuje téměř návod na různé postupy, jakými se dá, třeba s dětmi, společně naučit demokratickému jednání v celé škole, a také pak takovou demokracii provozovat.
Právě politici by přece měli znát, kde opravdu vzniká demokratický postoj, a jak se utváří vztah k demokratickému uspořádání společnosti, aby nemuseli kopírovat totalitářské vzory, které do nich kdysi zlovolně napumpovali bolševici. Prozatím nehodlám předpokládat, že by se senátoři chtěli formám přímé demokracie záměrně vyhýbat...
Už slyším, jak mnozí volají, že se přece stát nedá přímou demokracií řídit. To ani netvrdím, ačkoliv myslím, že to jenom nevíme, ne že to nejde. Nezkoušeli jsme to, tuším, a nebyly ty prostředky, jako je internet... Jak vůbec si tedy demokracii představují sami občani? Víme o tom něco?
Pro spoustu lidí je demokracií určitě jen ta zastupitelská. O tom, že by demokratické mohlo být například "ať má slovo a je vyslechnut každý!", se u nás moc reálně neuvažuje.
Všimněme si sporů kolem referend: Ukazují, že jsme s to uvažovat leda o tom nejobtížnějším, celoplošném využití přímých forem demokracie, a není divu, že se tu národ neshoduje.
Demokratické právo promluvit a být slyšen se naopak dá úspěšně uplatňovat spíš v menších skupinách, například ve škole a třídě, nebo v menší obci, a ovšem v různých spolcích. Zdá se mi, že Češi byli jako občanská společnost okradeni o jednu z velkých vymožeností: o schopnost spolčovat se za účelem řešení věcí kolem sebe.
Snad si mnozí pamatují a jiní se o tom učí, že v začátku padesátých let bolševici zakázali a rozpustili většinu spolků. Promyšleně tak vzali občanům nejen kus jejich života, ale taky cvičiště pro demokratické chování a vyjednávání, podobně jako když Margaret Thatcherová za své vlády prosadila výrazné omezení pravomocí městských rad velkých měst (tehdy většinou v rukou labouristů), kde se "cvičí" politikové pro vyšší posty, takže zdecimovala konkurenční opozici na dlouho dopředu.
Jaké problémy nám přináší politika založená naprosto převážně na zastupitelských formách demokracie, nemusím podrobně vykládat - např. svévolnost zvolených, občanský postoj "pánbůh vysoko, car daleko", nesrozumitelnost řeči i jednání politiků a s ní propojený nárůst korupce a mafiánských praktik.
Je určitě hezké, když děti malují a když jejich obrázky visí na stěnách Valdštejnského paláce. Myslím, že by se senátorstvo mohlo učit, že krásné jsou nejen obrázky o nich samých, a mohlo by například uspořádat dražbu a ze svých osobních kapes nakoupit jakékoliv hezké dětské obrazy a podpořit nějaký dobročinný účel. Tím by se od nich děti možná naučily, že například sbírat na chudé se dá nejen přímým doprošováním, ale i různými společenskými aktivitami, ve kterých se zároveň trénuje vyjednávání, vzájemný respekt a schopnost vyvíjet konkrétní postupy pro dosažení konkrétních cílů (tomu by se mělo říkat politika...).
