O jednom civilizačním konfliktu

Jak jsem podpořil Dopravní podnik hlavního města Prahy čtyřmi sty korunami - doufám, že jim to bude k dobru

Jan Čulík

V neděli dopoledne 10. září kolem jedenácté hodiny jsem čekal v Praze na vlak na stanici metra Staroměstská, když mě z perónu u kolejiště vylákalo do hlavní chodby metra to, čemu Britové říkají "commotion" - hluk, nářek a vzrušené hlasy. Vyšel jsem a zjistil jsem, že c.k. revizor Dopravního podniku hlavního města Prahy - jak to na tomto místě bývá - chytil další oběť. Snědý muž středních let s černým knírem mírně neurvalého vzezření, jemuž (jak se ukázalo při příchodu blíže) páchlo z úst cigaretami, tam křičel na distinguovanou, křehkou manželskou dvojici čistě a úpravně oblečených francouzských důchodců. "To byste takhle mohla jezdit na jediný lístek pořád," hulákal na ně. Stará paní, na kterou revizor řval, se rozplakala. Když v křiku pokračoval - chtěl na postarších francouzských turistech pokutu čtyři sta korun -dáma se ve vzlykotu sesula k zemi a v bezbranném pláči usedla na obrubník jednoho ze sloupů metra. Starý manžel stál bezradně vedle ní. "No, jen žádný tyjátry," reagoval revizor kultivovaně. "Když můžou platit pokutu naši lidi, co byste nemohli platit vy!" křičel dál revizor svými páchnoucími ústy. "La police! La Police!" volal bezmocně starý pán. "Jen si zavolejte policii, bude vás to stát dva a půl tisíce, takhle jenom čtyři stovky," vyhrožoval revizor. Plačící paní na zemi zoufale listovala ve francouzsko-německém slovníku a snažila se tam ukazovat na různá slova, ale bylo to k ničemu.

Scéna přilákala kromě mne ještě nějakou dívku a postupně jsme vyzvěděli, o co jde. Moc francouzsky neumím, ale plačtivému vysvětlování francouzské dámy jsem porozuměl. Měla na sobě volný zapínací svetr s kapsami. V nich měla dvě jízdenky na metro, jednu ze včerejška použitou a jednu neoznačenou. Starší lidé přece často špatně vidí bez brýlí na tištěný text. Při vchodu do metra si francouzská paní obě jízdenky spletla. Podruhé označila v značkovacím strojku už použitý lístek z předchozího dne - v druhé kapse jí zbyl lístek neoznačený. Oba ukázala revizorovi a to vyvolalo ten řev.

Myslím, že těch čtyři sta korun pokuty těm distinguovaně vyhlížejícím francouzským turistům nemohlo vadit - je to - i pro penzisty myslím - ze západního pohledu dost malá částka. Stáli bezradně před hrubým útokem na svou lidskou důstojnost, před nímž se nedokázali bránit. Neříkám, že se jim něco podobného nemohlo nikdy stát jinde, ale většinou v zemích se západními zvyklostmi (včetně zemí, kam jezdí lidé ze Západu na dovolenou) - asi ne. Mnohokrát jsem někde na Západě udělal nějakou chybu a byla mi s přátelským úsměvem prominuta. I kdybychom se na to měli dívat jen cynicky: podnikatelé vědí, že takový přístup je pro ně z hlediska reklamy daleko plodnější, než být na zákazníky neurvalý. (Dva dny před svou nynější cestou do České republiky jsem si v Glasgowě kupoval v obchodě pevné, kvalitní boty, cena 65 liber [něco pod 4000 Kč]. Když jsem si je vyzkoušel, prodavač mi je přinesl k pokladně, a účet byl najednou jen - 5 liber [cca 300 Kč]. "Jak to," ptal jsem se. "Byly zlevněny, pane, už to byl poslední kus," zněla odpověď. Zlevnění zboží, které si už zákazník rozhodl koupit, o tak radikální částku, bylo, přiznám se, i pro mě poněkud nezvyklé.) Jinak mám dojem, že se přece jen v západních zemích - nepočítám rasisty a extremisty - dává častěji před nacionálním přístupem přednost lidství. - Ale byli jsme tady, v Praze, uprostřed České republiky, ti Francouzi byli turisté v pro ně neznámé, exotické, na první pohled atraktivní zemi - jaký dojem si z té Prahy tito lidé odnesou?

Pokusil jsem se to revizorovi vysvětlit: "Víte, tohle je kulturní nedorozumění. V zemi, kde tito lidé žijí, by jejich vysvětlení úřady věřily, že se ta paní bez brýlí spletla. Proč by totiž tito turisté pracně splétali spiknutí, aby okradli pražský Dopravní podnik!" Ano, je to pravda. Dojde-li třeba v Británii k soudním sporům, kdy nějaký člen veřejnosti obviňuje nějaký podnik či nějakou službu z něčeho nekalého či podvodného, každá taková stížnost se bere vážně, neboť jaký důvod by měl postižený si svou stížnost vymýšlet? Proto také v případech, kdy se třeba řeší u soudu znásilnění, a proti svědectví oběti je beze svědků jen svědectví násilníka, soud bere svědectví znásilněné ženy vážně, i když jde o situaci, které se udála beze svědků. Kromě toho existují metody (podrobný několikanásobný výslech), jimiž lze zjistit, zda svědek lže či nelže, i když svědčí o situaci, kde nikdo jiný nebyl.

Revizor byl neústupný: "Kdyby vás chytli v pařížském metru bez lístku, platil byste obrovskou pokutu, anebo by vás dokonce dali do klece." Dobře, ale co s tím měli společného tito křehčí francouzští turisté? Octl jsem se zde snad uprostřed nějaké zuřivé nacionální války, kterou vede pražský Dopravní podnik proti francouzským důchodcům, protože případný trest za jízdu načerno je v pařížském metru velmi přísný?

Co je čtyři sta korun v poměru s lidskou důstojností? Vytáhl jsem pětistovku a nabídl jsem, že tu částku zaplatím. Přestala veškerá agresivita. Revizorovi šlo "o peníze až v první řadě". Cílem bylo prostě vytlouct z těch lidí stůj co stůj ty čtyři stovky - lidi to nebyli, byl to zdroj peněz. "Doufám, že mi dáte stovku nazpět," řekl jsem trochu zaražen, když jsem viděl, jak se revizor vrhl po mé pětistokorunové bankovce. Rychle, kulantně a  mlčky mi vrátil sto korun a vydal mi "Doklad o zaplacení přirážky 400 Kč, Dopravního podniku hlavního města Prahy č. 0026681: "Uloženo dle Smluvních přepr. Podmínek PID v souladu se zákony č. 111/94 Sb. a č. 266/96 Sb v platném znění. Neplatí jako jízdní doklad." Revizor na stvrzence vyplnil datum: 10.9., linku (nečitelně) a čas: 11.15. Absolutně žádnou identifikaci osoby, která částku vybrala, stvrzenka neobsahovala.

Předpokládám, že citované zákony neobsahují klauzule o zachovávání lidské důstojnosti.

Francouzský penzista se vzpamatoval a zjistil, co dělám. Začal energicky protestovat: "Non! Non! Non! Monsieur! Monsieur! Non!" Řekl manželce něco jako "Rychle, dej mi quatre-vingt francs (osmdesát franků)." Zjevně, nešlo o ty peníze, šlo o lidskou důstojnost. A teď jsem vlastně urazil i toho pána, neboť jsem zaplatil za jeho partnerku.

Utekl jsem.

Byl jsem v takovém duševním rozpoložení, že bych řekl, že se mi to všechno jen zdálo.

Ale sen to nebyl: ten Doklad o zaplacení přirážky 400 Kč pořád mám.