Pomáhat druhým je šlechetné a morální, ale mělo by se to dělat i moudře!
Svět je i nadále polární. Dělítkem už není ideologie a -ismy, ale bohatství. Mluvme ale raději o chudobě protože ona, a s ni spojena bída, identifikuje 48 zemí světa jako nejméně rozvinutých, z nichž obyvatel Mosambiku musí přežit celý rok s 80 dolary. Američan má na toto období vysoko přes 30 000 dolarů, co je 375 krát více než má Mosambičan. Čechovi se žije zhruba 11 krát lépe než komukoliv ze 48 nejméně rozvinutých zemí světa.
Chudoba a bída plodí zášť a nenávist. Chudí si z bohatství tvoří konečný cíl k dosažení kterého je každý prostředek dobrý. Tím se chudoba stává pro bohaté potencionálním rizikem kterému třeba předcházet. Když na ostrově Portoriku, teritoriální součásti Spojených států, byla několik let po sobě neúroda, začalo masové stěhování Portoričanů z ostrova na kontinent USA. Stěhovali se nejchudší, nejmíň vzdělaní a s nimi se stěhovala nezaměstnanost, kriminalita a sociální napětí. Vláda USA zareagovala tak, že v Portoriku zrušila federální daně aby sem přilákala průmysl, prohloubila systém sociálních dávek, podpořila školství a to vše ne pro lásku k Portoričanům, ale aby je udržela na ostrově. Byl to akt eliminace rizika. Když padl koloniální systém a moc přešla do rukou domácích elit, u mocných nastal hlad po bohatství a rostla bída chudých. Ti s pasy mateřských zemi utíkali do Anglie, Francie, Holandska, řešit svoji tíživou ekonomickou situaci. Dělo se to za podmínek bipolárně rozděleného světa kdy upevňování a rozšiřování sfér vlivu znamenalo přežiti nebo smrt systému. Zrodila se pomoc rozvojovým zemím. Na straně jedné šlo o tzv. internacionální pomoc, na druhé straně o pomoc třetímu světu. V obou případech byl cíl stejný. Byla to kombinace politických a ekonomických zájmů spojena s prosazováním politického vlivu.
Skončila studená válka, ale chudí zůstali i nadále chudými. Zůstala i polarita, ale teď má název Sever-Jih, rozumí se tím většina chudých zemi na Jihu polokoule a bohaté, nebo relativně bohaté, země na Severu. Prostředky ušetřené z výdajů na zbrojení se měli poskytnout na pomoc chudým zemím a na rozvoj. Jak už mnohokrát předtím, vize se nenaplnily. Naopak, konec studené války se paradoxně podepsal na snižování rozvojové pomoci a spolupráce.
Výjimkou těchto trendů není ani Česká republika. Komunistické Československo bylo v podstatě dárcovskou zemí. Řada firem působila v zahraničí za vládni peníze, vysílaly se stovky expertů, kteří působili v zahraničí, ať už na základě bilaterálních dohod, nebo v rámci mezinárodních organizaci. Československo tak zanechávalo ve světě poměrně výraznou stopu. Po roce 1990 byly, až na malé výjimky, ukončené všechny programy rozvojové spolupráce. Dnes Česká republika figuruje na seznamu 165 zemí světa které rozvojovou pomoc přijímají. Z Evropské Unie ji přijímáme prostřednictvím programu PHARE, Světové banky, OSN prostřednictvím rozvojového programu UNDP (United Nations Development Program). Viceprezident Světové banky Mats Karlsson nám koncem srpna ale naznačil, že mezi státy poskytujícími pomoc by Světová banka ráda viděla Českou republika, ministr financi to rovněž připustil. Slovinsko již tento krok učinilo a Světová banka ho čeká i od ostatních kandidátů na členství v Evropské unii.
Jsme ale zároveň i zemí dárcovskou. Zavazuje nás k tomu členství v OSN a v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Vláda České republiky v roce 1995 přijala koncepci a zásady zahraniční pomoci. Z prvních, téměř půl miliardy korun, se v roce 1996 realizovalo jenom asi dvě třetiny vinou nedokonalých a často až naivních projektů. V roce 1997 se původních 650 miliónů, seškrtalo vlivem povodni na 361 miliónů. V průměru poskytujeme asi 0, 05% hrubého domácího produktu (HDP), zatím co v ostatních zemích OECD to je 0,22%.
Rozvojová pomoc, kterou Česká republika poskytuje, byla od začátku vnímána jako povinnost a ne jako něco, co představuje bytostní zájem České republiky. Schází tady hluboké společenské vědomí o prospěchu rozvojové a humanitární pomoci nuzným. Že vynaložené prostředky nejsou vyhozené peníze, ale přinášejí nezanedbatelný efekt pro naší zem. Jde zde samozřejmě o prosazování politického vlivu, prošlapáváni cestiček pro komerční aktivity a tok soukromého kapitálu. Vyspělé země se orientují na svoje bývalé kolonie, Francie podporuje zejména frankofonní země Afriky, z Portugalska jde 90% všech prostředků do Angoly, Mosambiku, opět bývalých kolonii. Sledujme obchodní a finanční aktivity Španělska ve Střední a Jižní Americe a porozumíme o co tady jde. Je dobře, že i naše vláda se začíná orientovat na oblasti kde ještě pořád máme dobré jméno.
Co nám pořad schází je správná koncepce, fungující organizační schéma které bude garantovat efektivitu vloženého kapitálu. Řídící funkci má Ministerstvo zahraničních věci, odbor zahraniční pomoci. To je v pořádku, rozvojová a humanitární pomoc je určitá forma zahraniční politiky. Realizaci pomoci jsou pověřená jednotlivá ministerstva a oni se stávají i gestoři zodpovědní za realizaci příslušných ročních plánu. Zde se značně lišíme od zemí OECD. Tam funkci ministerstev plní rozvojová agentura u které o granty žádají státní a nevládni instituce včetně jednotlivých ministerstev. Rozvojová agentura s úspěšnými žadateli uzavře kontrakt a sleduje věcné plnění.
To vše a ještě mnoho navíc bylo obsahem Letní školy rozvojové pomoci kterou letos už potřetí organizovala 21. - 26. srpna Palackého Univerzita v Olomouci, ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí a UNDP. Zúčastnilo se ji více jak šedesát studentů z Čech a Slovenska, kteří na vlastní náklady naslouchali zkušenostem odborníků z ministerstev, pracovníků humanitárních organizací od nás, z Rakouska, Velké Británie, ale i tajemníka norského velvyslanectví, jedné z nejštědřejších zemi světa. V lavicích posluchárně nezasedli jenom nováčci, ale i bývali absolventi Letní školy s čerstvými zkušenosti z humanitárních akcii, nebo vedoucí úspěšných občanských sdružení. Spojovala je snaha pomoct, udělat něco užitečné a prospěšné pro lidí v nouzi, nerozmělnit svůj život v lehké zábavě, i když schopnost se bavit dokázali poslední večer vrchovatě. Je tu velký potenciál a silná motivace. Nadšení je spjato s profesionalitou. Je na čem budovat, mnozí přednášející je svými zkušenostmi silně inspirovali. Byla by škoda to promarnit. Zklamaný by byl i hlavní organizátor Dr. Nováček, vedoucí Centra interdisciplinárních studii Univerzity Palackého, který spolu s Dr. Ulčákem Letní školu organizují.
