Poezie pro cestující. Proč nevystavit v pražském metru tyto verše?
Malá svatební
Den vzpomínání. Dvacet dlouhých let,
krátkých jak jedno dlouhé políbení.
Přijmout je, dar i plod, a nemyslet.
že bílý šeřík voní do vězení
přes dálky, dálky nekonečných let.
Jak sršel v tisíceru hvězdicích
onoho jitra na rozbřesku března
v tvé náruči, v tvých očích zářících -
i v srdci mém! V něm trvá dál a nezná,
co je to vadnout, ani v tesknicích.
Ten mladý den! Co slibů v sobě nes!
Pršelo tenkrát na rašící stromy.
Pršelo štěstí, pršel bílý bez.
Odpusť mu, drahá, byl tak nevědomý
ten den. Co z něho zůstalo ti dnes?
Že vějíř světa ohnivěji měl
se rozevřít? Že láska tanečněji
křesati mohla jiskry z našich těl?
Snad naplno se teprv rozeznějí
ty tóny, jimiž mladý den se chvěl?
Kytice bezu - zkošatělý sad.
Jím bloudím lačný, lačnější než kdysi.
A z duší dvou, jimž teprv dláto ztrát
a hořkosti vtesalo rodné rysy
zní dvojí ano nad hudbu všech snad.
(Václav Renč, 1956 [báseň z vězení])