Jaké bylo první Naostro?
Musím, říct, že od pořadu, který měl za sebou více než měsíční přípravu a který aspiroval na to stát se vlajkovou lodí programu České televize, jsem - v řadě směrů - očekával víc. V některých jiných je ovšem nový titul příslibem a mohl by - pokud tým, který ho připravuje, bude ochoten tvrdě na něm začít pracovat - vrátit veřejnoprávnímu médiu část lesku, o který se v minulých letech nechalo připravit oběma velkými komerčními konkurenty.
K technické stránce: Znělka s tématem žiletky je příliš drastická, samotné studio připomínající Hardtalk televize BBC je naopak navrženo - graficky i barevně - poměrně dobře. Problémem jsou detaily: struktura a reliéf fialového koberce by neměla být na obrazovce patrná (působí to dojmem provinčnosti), bodové světlo, ač pro tento typ pořadu mnohem vhodnější než difúzně nasvícená "Polednice", je bodové až příliš a zdůrazňuje povrch pleti.
Stůl, u kterého diskutující sedí, nemá vyřešenu přední desku, podobně není dobře nastavena velkoplošná obrazovka, v níž se odrážejí tváře účastníků i reflexy ze studia. Kamery zabírají zbytečně velké celky, měly by se soustředit na tváře a gestikulaci diskutujících - celé studio by pak možná sneslo o trochu méně světla na pozadí, aby jeho detaily v těchto záběrech nerušily. Chronickou závadou je, že moderátor má před sebou opět nevzhledný balík papírů místo flexibilního spojení se svým týmem.
To jsou ovšem drobnosti, které se dají snadno napravit. Daleko důležitější je moderátorův projev, a zde došlo zejména proti předchozímu protagonistovi A. Zelenkovi k jistému posunu směrem k vyšší profesionalitě a lepšímu působení na diváka. Šímův projev je podobně jako Zelenkův konkrétní a korektní, ale není tak upovídaný, moderátor působí inteligentněji a "televizněji".
Velký deficit je ovšem v tom, že Milan Šíma má ve zvyku neklást přesné otázky, jen je naznačuje, a tím dává "oběti" šanci zvolit si, o čem přesně chce hovořit. Druhým problémem je omluvný tón: moderátor, pokud se skutečně nedopustí pochybení nebo nezdvořilosti, by se neměl tázanému za své otázky omlouvat, invektivy by měl přejít s kamennou tváří a zdvořile trvat na své otázce. Podobně musí zcela bezohledně diskutujícího přerušovat, pokud se mu zdá, že ten nehovoří k věci. Jen tak debatéři pochopí, že si napadáním moderátora nepomohou, a podrobí se jeho autoritě.
Co bylo ovšem nejslabší stránkou pořadu, byly dva vstupy přes velkoplošnou obrazovku. Pořad má mít formát "1-on-1", jeden na jednoho, a nelze povinnost oponentury přenášet na nikoho třetího. To byla zásadní vada všech poledních debat, a zdá se velmi nešťastné, že zdědila i "Večernice". Projev Ireny Válové byl těžko srozumitelný a až nepochopitelně afektovaný, Richard Falbr naopak působil omluvně a smířlivě, ale ani jeden neřekl nic víc, než na co se mohl zeptat sám Šíma.
Závěrem: Nový pořad má velký potenciál, ale také značné nedostatky, nad nimiž by nemělo vedení televize zavírat oči. Místy vypadal ne jako prestižní měsíc připravované dílo, ale jako improvizovaný polotovar, na němž tým začal pracovat dva dny před uvedením. Jako nevhodný se jeví i čas vysílání v neděli večer. Proto hodnotím: tři a půl bodu z deseti, a těším se na druhý pokus příští týden.
Precedens pro ČR? O britských zákonech se nyní rozhoduje v Evropě
Bude evropský zákon o lidských právech chartou pro kverulanty?
Vliv Evropské unie v jednotlivých evropských zemích sílí. Ve Velké Británii vchází platnost evropský zákon o lidských právech. Podle mnohých pozorovatelů je to právní zemětřesení, je to největší změna britského zákonodárství za posledních 300 let. Shrnujeme článek, který k tomu vyšel v sobotu 2. září v deníku Financial Times.
Boxer Mike Tyson tvrdí, že má nezadatelné právo říkat, že vyrve svým soupeřům srdce z těla a že sežere jejich děti. Mnoha lidem se to nelíbí - zejména těm, kteří Tysonovi čelí v boxerském ringu - ale jestliže to chce říkat, může to říkat.
Tento argument přesvědčil minulý měsíc British Boxing Board of Control, Řídící radu po britský box, aby nezakazovala Tysonovi vystupovat v Británii za to, že vyhrožoval Lennoxu Lewisovi. Právník Geoffrey Robertson, odborník na lidská práva, varoval tuto Radu, že kdyby Tysona za tyto výroky potrestala, vyvolalo by to žalobu za porušování Tysonova práva na svobodu projevu.
Je to ukázka nejradikálnější změny britského zákonodárství za posledních tři sta let. Jde o Zákon o lidských právech. 2. října 2000 začlení Velká Británie Evropskou konvenci o lidských právech do svého domácího zákona. Zvykové právo, které má tradici už od Magna Charty z r. 1215 bude nahrazeno písemným zákonem.
Objevují se rané signály právní přílivové vlny. Bulvární britský list The Sun připravoval minulý měsíc své čtenáře na "noční můru", která postihne "všechny, od nejnebezpečnějších vrahů až po nejvyšší představitele armády".
Deník Sun tvrdil, že vojáci se budou moci soudit, pokud budou potrestáni za nesplnění rozkazů, že bude porušením zákona nutit děti, aby nosili školní uniformy, miliony úředníků si prý vysoudí právo nemuset chodit do práce v obleku a s kravatou, celá řada zákonů o automobilovém provozu bude uvržena v chaos.
Ovšem z toho není nic moc jisté. V Británii neexistuje precedens pro zákon o lidských právech a nikdo dosud neví, jak ho budou soudy interpretovat. Avšak odborníci jsou přesvědčeni, že jeho dopad bude složitý a daleko širší, než co píší titulky v bulvárním tisku.
Tento zákon poprvé přináší do Británie celou řadu dokumentů vyšší právní síly než jsou domácí britské zákony. Soudy budou mít povinnost interpretovat existující zákony v souladu s novými právy, pokud to bude znamenat, že bude nutno se zbavit precedentů, platných po dlouhá staletí.
Tato radikální ústavní změna přivádí stoupence britské pravice k zuřivosti. "O podrobnosti skoro vůbec nejde: jde o princip, který je nepřijatelný. Jestliže se vám nyní nelíbí, jaké zákony parlament schvaluje, můžete parlament odvolat. Ale když se vám v budoucnosti nebude líbit, jaké zákony vytvářejí soudci, nebudete s tím moci udělat vůbec nic," konstatuje Norman Tebbit, kdysi ministr ve vládě Margaret Thatcherové a někdejší předseda Konzervativní strany.
Není to úplně přesné. Nový zákon nedává vyšším soudům právo rušit existující zákony. Když soudci dojdou k závěru, že je nějaký existující zákon neslučitelný se Zákonem o lidských právech, mohou vydat "deklaraci neslučitelnosti". Pak bude muset parlament přednostně buď neslučitelný zákon opravit, anebo předat případ Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
To, že se nyní o britských zákonech rozhoduje v Evropě - už nyní mají britští občané právo na odvolání k soudu ve Štrasburku - velmi rozčiluje některé britské konzervativce.
Tento ostře nacionalistický britský postoj je poněkud ironický vzhledem k tomu, že celá Konvence o lidských právech je v první řadě dílem sira Davida Maxwella Fyfa, hlavního britského prokurátora pro válečné zločiny u soudu v Norimberku. Sir Winston Churchill hrál hlavní roli při vytváření Evropského soudu pro lidská práva.
Avšak kritikové tvrdí, že byla tato Konvence zneužita právníky a je nyní využívána k účelům, které její původci před padesáti lety vůbec neměli na mysli. Například předpovídají právní odborníci, že zákaz otroctví a nucených prací, který byl včleněn do konvence po zkušenostech z druhé světové války, by mohl být brzo využíván podnikateli, kteří chtějí velmi často jezdit do zahraničí na podnikatelské cesty.
Britská vláda pevně odmítá obvinění, že přijala pro Anglii chartu kverulantů. Ministr vnitra Jack Straw poukazuje na Skotsko, kde byla Konvence o lidských právech částečně začleněna do skotského zákona už v květnu 1999 v rámci decentralizace Skotska. V prvním roce však z 587 případů předložených soudům podle konvence jich vyhráli předkladatelé pouze 17.
Ale tvrzení ministrů, že nový zákon nepovede k vlně soudních sporů, je poněkud ochromován skutečností, že připravili fond ve výši 60 milionů liber, jehož účelem je pomoci soudům vyrovnat se v prvním roce s přílivem novým případů.
Vliv nového zákona bude zřejmě pociťován daleko šíře než v typických oblastech lidských práv, jako "práva na život", soudních verdiktů a zadržování žadatelů o asyl ve vazbě. Oblast pracovního zákona je dobrým příkladem.
Lisa Grantová se soudila s železniční společností South West Trains, protože společnost odmítla vydat zlevněnou čtvrtletní jízdenku Jill Perceyové, partnerce, s níž Grantová žije. Do je služba, kterou firma South West Trains automaticky poskytuje heterosexuálním partnerům svých zaměstnanců. Případ, v němž Grantová prohlašovala, že se stala terčem diskriminace, byl v roce 1998 předložen Evropskému soudnímu dvoru. Grantová prohrála.
Dosud neexistuje v britském zákonodárství nic, coby zabránilo zaměstnavateli propustit zaměstnance za to, že je to homosexuál, anebo odepřít homosexuálovi stejná práva, jaká mají jeho heterosexuální kolegové. Většina velkých penzijních fondů ve veřejném sektoru má předpisy, které brání tomu, aby byly peníze z fondů vypláceny osobám, které nejsou manželskými partnery. Celá řada soudních případů také zjistila, že v britském právu nemají zaměstnavatelé povinnost chránit homosexuální zaměstnance před obtěžováním a před nadávkami či výsměchem od kolegů.
Zákon o lidských právech tohleto všechno bezpochyby změní.
Jinou významnou zkouškou bude otázka zaměstnavatelů, kteří odposlouchávají zaměstnance či sledují je videokamerami nebo jiným zařízením. Jde to dál než monitorování e-mailů či telefonních rozhovorů. Některé firmy využívají průmyslovou televizi ve snaze zabránit krádežím v podnicích.
Právníci specializující se v oblastech pracovního práva hovoří také o případech lidí, kteří se prohlásili dlouhodobě nemocnými, ale firma získala videonahrávku, jak tancují na diskotéce. Firmy pravidelně užívají soukromých detektivů ve snaze zjišťovat podvody anebo únik informací ke konkurenci.
"Viděla jsem fotografie lidí v rodinném kruhu, které mohl být pořízeny jen fotoaparáty se speciálními teleobjektivy a mám teď jeden případ, kdy dal zaměstnavatel zaměstnanci laptop a vybavil ho odposlouchávacím zařízením," konstatovala jedna právnička. "Většina tribunálů už nyní odmítá zabývat se takovýmito důkazy a právo na soukromí v novém zákoně to ještě dále ztíží," uvedla.
K podstatným změnám by mohlo dojít i na pracovišti. "Jestliže vás nyní nadřízený trestá za to, že máte poměr s někým ve firmě, který se zaměstnavateli nelíbí, je možné, že to bude považováno za porušení práva na soukromí, pokud firma nebude mít velmi specifický předpis, který takový poměr zakazuje," konstatoval John McMullen, šéf odboru pro pracovní právo v právnické firmě Pinsent Curtis.
Také je možné, že se nikomu nebude moci předpisovat jak se oblékat. "Dalo by se argumentovat, že předpisy, které zakazují si propichovat části těla železnými předměty, porušují právo na svobodné vyjadřování," praví Sara Leslieová, šéfka odboru pro diskriminaci a lidská práva v jiné právní firmě, Irwin Mitchell. Omezování práva na dodržování náboženských svátků by mohlo být napadnuto jako porušení práva svobodného projevu, svědomí a vyjadřování. Bude asi nutno přepracovat disciplinární procedury, aby plně dodržovaly principy, které definuje právo na spravedlivý soud.
Není však pravděpodobné, že stěžovatelé ve všech případech svou věc vyhrají. Jen málo práv v novém zákoně jsou totiž práva absolutní. Například právo na rodinný a soukromý život je možno porušit, jde-li o právní zásah v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářství nebo "v zájmu prevence proti chaosu či zločinnosti, v zájmu ochrany zdraví a morálky a svobody jiných osob".
Avšak firmy nemohou předpokládat, že se jim podaří vyhnout se trestu, budou-li jen citovat tyto výjimky. Výjimka musí být skutečně výjimečná a nevyhnutelná.
Je stárnutí způsobované "oxidačním stresem"?
Dlouhověkost: Vědci objevují "tajemství věčného mládí"
Zdá se, že mikroskopický červ, který žije v zemi, právě vědcům prozradil tajemství nesmrtelnosti, anebo jim alespoň poskytl velmi zajímavé informace, které by jednoho dne mohli vést k tomu, že si člověk vezme pilulku a dožije se více než 120 let.
Hlístice, červ caenorhbditis elegans normálně umírá na starobu ve věku asi dvaceti dní, ale ve výzkumné práci, která byla publikována týden, informují vědci, že se jim podařilo prostřednictvím léků život tohoto červa zdvojnásobit.
Poprvé vědci dokázali, že je možné zpomalit prostřednictvím farmaceutických výrobků proces stárnutí a odložit smrt. Velkou otázkou je, zda by se to mohlo stát pro lidi elixírem života.
Angloamerický tým vědců použil dvou substancí, které napodobují přirozené tělesné procesy jak snižovat poškození organismu způsobované vysoce reaktivními vedlejšími produkty normálního metabolismu - takzvanými volnými radikály kyslíku.
Vědci nazývají toto poškození "oxidačním stresem" a účelem těchto substancí je zlikvidovat volné radikály, jakmile se objeví, takže nemají příležitost zaútočit na zdravé tkáně a na tělesnou DNA.
Simon Melov z Buck Institute for Age Research v Kalifornii uvedl, že výzkum vyvolává otázku, zda se stane lidské stárnutí vyléčitelným, podobně jako třeba infekce plic či zlomená noha.
"Toto jsou první výsledky, které nám dokazují, že stárnutí je nemoc, kterou lze léčit příslušnými léčebnými prostředky," uvedl dr. Melov. "Další studie vyšších organismů v blízké budoucnosti nám pomohou zodpovědět otázku, zda můžeme skutečně přijmout stárnutí jako nevyhnutelnou věc."
Gordon Lithgow, další člen vědeckého týmu z Manchester University uvedl, že z výsledků jak se zdá, vyplývá, že je stárnutí "vyřešitelný biologický problém". Existuje naděje, že v budoucnosti bude možno vyvinout léky, které budou zabraňovat anebo odloží nemoci spojené s věkem.
Nejnovější výsledky tohoto výzkumu vyšly v časopise Science. Dokázaly, že "oxidační stress" je v procesu stárnutí klíčovým faktorem. To, co dokáže zabránit poškozování organismu v důsledku "oxidačního stresu" bude zřejmě tak vyhledávané jako viagra, lék prot impotenci.
Substancemi, použitými při experimentu, byly syntetické verze dvou přirozených enzymů, superoxidové dismutázy a katalázy, které proměňují škodlivé kyslíkové volné radikály ve vodu a normální, neškodný kyslík.
Červi, chovaní v prostředí těchto substancí, žili o 30 až 120 procent déle než byla průměrná délka života červů chovaných mimo toto prostředí.
"Byli jsme fascinováni tím, čeho jsme byli svědky v mikroskopu. Když červi bez těch enzymů začali umírat, červi s enzymy plavali energicky svým prostředím, plni života," konstatoval dr. Lithgow. "Pokaždé, když jsme experiment opakovali, fungovalo to a uvědomili jsme si, že jsme objevili něco velmi významného." Dodal: "Bude to teď vyžadovat hodně další práce, než přesně zjistíme, co se vlastně děje."
Genetické studie červů, much a myší ukázaly, že významnou roli při určování rychlosti, jíž živoucí organismy stárnou, hrají geny. Některé genové studie souhlasí s myšlenkou, že stárnutí je ve velké většině důsledkem nahromadění škod, způsobených oxidačním stresem.
Mušky, žijící na ovoci, se normálně dožijí 45 dnů, ale ty mušky, které mají mutace, podporující produkci antioxidantů, se dožijí až 75 dnů - některé se dožily až 95 dnů. Výzkum ukázal, že myši s genetickou mutací žijí v průměru o 30 procent déle než normální myši. Vědci také zjistili, že tyto myši mají rezistenci vůči jedu, který působí tak, že vytváří kyslíkové radikály.
"Je to absurdně jednoduchá myšlenka, že je stárnutí důsledkem oxidačního stresu, ale všechna data tím směrem ukazují," konstatoval dr. Lithgow.
Pokusy zjistit, zda tyto substance fungují u lidí, se zřejmě budou konat dříve, než se dalo očekávat. Už existují plány uspořádat klinické zkoušky u pacientů, kteří trpí popáleninami způsobenými radiací, o nichž je známo, že produkují volné radikály, které způsobují oxidační stres.
"Tyto léky byly vyvinuty proti nemocem, které způsobují oxidační stres. Jsou to nemoci, spojované se starobou, jako je Parkinsonova choroba a Alzheimerova choroba, kde se vědci domnívají, že oxidační stres je jejich součástí."
Jiný vědecký výzkum ukazuje, že omezení počtu kalorií, konzumovaných během života, může také hrát důležitou roli při jeho prodlužování. Dosud však nebylo prokázáno, že tento princip funguje nejen u zvířat, ale u lidí. Je ale známo, že lidé na světě, kteří nemají dost co jíst, se většinou dožívají vyššího věku než ti, kteří se přejídají.
Myši a krysy, které jsou krmeny jen asi polovičním množstvím potravy než normální hlodavci, žijí až o třetinu doby déle než jejich dobře živení kolegové. Jsou lehčí a menší, ale mají lepší výsledky při zkouškách vytrvalosti a méně často se u nich vyskytuje rakovina.
Někteří vědci vyjádřili názor, že omezování přísunu kalorií jen snižuje míru metabolismu, takže zvíře přežívá hladovou dobu s tím, že se bude rozmnožovat později, až se časy zlepší.
Zpomalením metabolismu však zvířata produkují menší množství toxických vedlejších látek, zejména volných radikálů. Tím snižují oxidační stres a zvyšují svou šanci na delší život. To znovu dokazuje, že stárnutí je převážnou měrou důsledkem akumulace toxických vedlejšíchh produktů v organismu.
. "Žádný ´mechanimus stárnutí´ jako takový neexistuje. V těle nám probíhají procesy, které způsobují stárnutí jako vedlejší důsledek," konstatoval dr. Lithgow.
Jednoho dne, s pomocí červu hlístice, by měli vědci najít způsob, jak zbraňovat nebo dokonce zvrátit poškozování našich tkání, jemuž říkáme stárnutí.
Konečným cílem je zlepšit kvalitu života ve starším věku, nikoliv jen umožnit nemocným lidem, aby žili déle.
Co ty Rakušáci furt pruděj?
Přesně tohle si asi řekne nejeden našinec, když se průběžně dovídá, jak rakouští politici (nejenom Haider a Schüssel) vytrvale útočí tu na Temelín, tu na Benešovy dekrety a ondy zase na naše kýžené členství v EU.
Proč se nad tím ale pohoršujeme? Oni přece jen dělají svou práci, kvůli které si je rakouský daňový poplatník financuje a kterou od nich očekává! Jsou přece placeni za to, aby bojovali za rakouské zájmy - a oni to vytrvale dělají. Pravda, přihřívají si přitom i svou osobní polívku a nikdy nezapomenou myslet na svou politickou budoucnost, takže jsou někdy zatvrzelejší a "zahryznutější" než naštvaný pitbul - ale i to k zastupitelské demokracii patří. (On si žádný náš politik triko nehoní, nikdo nikdy nemaže budoucím voličům med kolem huby?)
Rakouský volič - jako ostatně kterýkoli jiný - nechce vidět své zástupce jen na svorných dýcháncích s bratrskými státníky. Chce od nich činnost, akci, výsledky - ve svůj prospěch. Je to snad špatné?
Také mně by se líbilo, kdyby se moji politici prali o moje zájmy a permanentně dusili ty, kdo je podle mého názoru ohrožují. Kdyby místo žabomyších Štiřínů, Olov a podobných malých českých přestřelek byli v Evropě a ve světě vidět a slyšet. Kdybych mohl mít pocit, že svou energii nevyčerpávají ve vnitrostranických půtkách, v mediálních exhibicích, případně v diskusích o norování jezevčíků a cyklistických helmách pro pobožné babičky, nýbrž v koncepčních záležitostech. Kdyby bývali nechtěli být papežštější než papež a nezačali hned s horlivou podlézavostí štěkat na "nedemokratické" Rakousko, čímž jsme si nijak nepomohli a spíše bychom se nyní měli stydět.
Tak takové bojovníky za své zájmy bych si přál. Asi bych věděl, že to občas přehánějí, ale pokud by to bylo v mezích, toleroval bych jim to. Věděl bych totiž taky, že nám v cizině nikdo za krásné modré oči nic nedá a že si všechno musíme zasloužit a leckdy i vybojovat.
Není už přece rok 1990, nečekáme na příspěvky na likvidaci následků komunismu a tváříme se, že jsme už samostatní, demokratičtí, tradičně mazaní a už taky trochu protřelí.
A jestliže už víme, jak to chodí, tvrdě bojujícím zahraničním politikům se nedivme, nad jejich rétorikou a skutky se nepohoršujme a vychovávejme k něčemu podobnému i ty své.
Pokud by si někdo myslel, že je autor v záležitosti
Rakouska takto chytrý až nyní, kdy už je jasné, že mezinárodní
sankce padnou a kdy se už i v našich médiích začíná psát
podle toho, nechť si najde články
Budeme bojkotovat Rakousko? z 19. února (www.skisports.cz/text-haider.htm) a
Haider, Medienbilder und Kommunikation (pouze německy)
z 2. července (www.skisports.cz/text-haiderbilder.htm)
Už jsem citoval výrok Robina Daye, nestora britských novinářů, zakladatelů moderního průrazného politického televizního rozhovoru, že podrážděná reakce na nějaký výrok či zveřejněný text zpětně subjektivně ovlivňuje jeho vyznění a může tak proměnit i nejnevinnější otázku v něco nesmírně drzého a troufalého. Tak bude-li politik reagovat na nevinnou novinářovu otázku:"Budete kandidovat v příštích volbách?" rozhořčeným výkřikem "No, co si to dovolujete," vytvoří tak zpětný dojem, že vznesená otázka byla nepřístojně sprostá.
Jak to konstatovali už mnozí, v porovnání s českým tiskem přinášejí Britské listy množství nových, v českém kontextu jinak nedosažitelných informací. Čtenáři poukázali na to, že co se myšlenkového vývoje českých sdělovacích prostředků týče, jsou Britské listy přibližně dva až tři roky v předstihu (povšimněte si, jak se témata, jimiž se zabývá třeba první výbor z Britských listů, ...jak Češi myslí, který obsahuje především texty zveřejněné v roce 1996-1997, dostávají do obecnějšího povědomí v ČR teprve kolem roku 1999.)
Toto není ovšem nijaká zásluha Britských listů samotných, je to dáno jejich těsným kontaktem se západními sdělovacími prostředky. Opakovaně mě fascinují osoby, pro které je tato skutečnost neviditelná, kterým nevadí unavená, nepřemýšlivá a v kruhu se pohybující konvenčnost většiny českého tisku, na Britské listy, publikující většinou daleko inteligentnější, složitější a objevnější články než česká média, však ostře útočí. Má to snad něco společného s psychologickým ustrojením těchto členů české společnosti? V rámci nejistoty si musejí dokazovat, že druhořadé hodnoty kolem nich jsou ve skutečnosti vynikající. Časopis jako Britské listy, přinášející nové a zpochybňující myšlenky, by jejich nejistotu zřejmě ještě posílil. Žít v myšlenkové nejistotě je nepříjemné, i když je to normální stav lidské existence. Proto je nutno myšlenkově "nebezpečný" list, jako jsou Britské listy odmítnout, případně se ho pokusit nějak bagatelizovat či zdiskreditovat. Stačí snad pohlédnout třeba jen na přehled nejzajímavějších článků z poslední doby na titulní stránce BL, či do obou knižních výborů z Britských listů - soudný čtenář dojde k závěru, že obviňování BL z neserióznosti je zástupné, nesmyslné a neférové. Zvlášť absurdní je odsuzovat jako "pavlač" oba knižní výbory z Britských listů, v kterýchžto pečlivě redigovaných svazcích se "lidové", "nepodložené" hlasy samostatně vůbec nevyskytují, a to, co je v obou knihách, jsou spolehlivé informace. Nechť Josef Šimandl věcně ukáže, co je v těchto svazcích podle jeho názoru nepodloženého.
Upozorňuji, že názor redaktora Britských listů na Ústav pro jazyk český a na jeho práci je velmi mírný až pochvalný. Vyplývá to z níže znovu citovaných poznámek, které četl i Josef Šimandl. Proto hněvivá reakce překvapuje, i jeho přesvědčení, že snad Jan Čulík zastává vůči Ústavu pro jazyk český nějak nepřátelský postoj. Jan Čulík o ÚJČ a o českém jazyce napsal těchto několik zběžných poznámek:
Nelze si ani představit,že by na výrobcích v britských supermarketech uváděli místo váhy (weight), že balíček má "hmotnost" (mass). Je to směšné. Přitom si nemyslím, že je tím angloamerický vědecký diskurs v oboru fyziky o něco ochuzován.
(K otázce položené panu profesoru Krausovi. Možná je to otázka skutečně složitá a nelze ji uspokojivě zodpovědět. Pokusím se objasnit svou otázku příkladem: Ptal jsem se, jak rozlišíme od normálního jazykového vývoje třeba takový případ, že se mladí novináři v televizi Nova nenaučili ve škole řádně porozumět určitým jazykovým jevům, a tedy svou neznalou jazykovou praxí na televizní obrazovce, která má na českou společnost obrovský vliv, radikálně omezí v některých aspektech komunikační schopnosti češtiny. Možná jsem z hlediska profesionálního jazykovědce hlupák, ale odpověď , že o tom, zda je to chyba nebo vývoj, především rozhoduje úzus, se mi nezdá uspokojivá a, ano, zdá se mi v tomto případě vyhýbavá.)
Josef Šimandl ve svém článku rozbírá různé vážné prohřešky a nedostatky ve vzdělání pisatelů v oboru český jazyk (podívejte se, jak primitivně a neinformovaně píší, vždyť ani neumějí česky, to je přece pod úroveň, abych se s nimi bavil!) a v této souvislosti kritizuje i Jana Čulíka ironicky za jeho "podivnou akuzativní vazbu" Ptal jsem se na to při nedávném semináři pro zahraniční bohemisty odborníky z Ústavu pro jazyk český. Ano, je to překlep - napsal jsem -y namísto -ů. Ano. Nemám peníze na korektory a pravidelní čtenáři vědí, že se v Britských listech vyskytují občas tiskové chyby - v diskusi, která na toto téma v BL před časem proběhla, konstatovali někteří čtenáři, že jsou ochotni překlepy tolerovat, vzhledem k tomu, že se z Britských listů dovídají dosti podstatné, nové skutečnosti. Kdybych mohl, rád bych vydával BL bez překlepů.
Jenže myslím, otázka je složitější. Vylučuje určitá míra "neznalosti" člověka z práva účastnit se veřejného diskursu na dané téma? Jak vědí čtenáři Britských listů, zastávám (anglosaský?) demokratický názor že nikoliv. Vylučování je nebezpečná věc. PhDr. Šimandl prokazuje rozsáhlé, profesionální znalosti v oboru českého jazyka a jazykovědy, kdybychom však přijali jeho postoj, že ten, kdo není dostatečně erudován, má mlčet, mohl by někdo z diskuse vyloučit i jeho, protože by mu například mohl vyčíst, že není dostatečně seznámen s principy demokratické diskuse. Anebo by někdo mohl označit jeho vědecké názory za nevědecké - třeba vědci, kteří se s jeho pojetím jazykovědy neztotožňují. Je si dr. Šimandl opravdu jist, že by se to nemohlo stát?
Ano, je únavné a iritující reagovat na "hlouposti" z řad veřejnosti, ale mám spíš pocit, že profesionální pracovníci v určitém oboru by měli ve veřejné diskusi seznamovat se svými ověřenými informacemi i ty občany, kteří se na ně obrátí se svými připomínkami, námitkami či "útoky", ať jsou jakkoliv neinformované.
Jak Josef Šimandl ví, protože podobné reakce jeho Ústav musí jistě dostávat také, vztah Čechů k jazyku i k jakékoliv jazykové "regulační" instituci je osobní a citový. S překvapením jsem zjistil (což jsem ovšem měl vědět) z příspěvků, zveřejněných v BL, které Josef Šimandl kritizuje, i z příspěvků jiných, týkajících se češtiny, že ač často neinformovaný, vztah mnoha lidí k českému jazyku je intenzivní a hlubinný. Možná, že by si Ústav pro jazyk český měl vážit těchto pokusů lidí zamýšlet se - ač neinformovaně - nad tím, jak používají své rodné řeči a ne je za jejich neprofesionalitu zatracovat.
Lidi považují jazyk za součást svého bytí, vlastně za součást svého majetku, je to nástroj, který každodenně používají. Proto zřejmě také - ať v dobrém či špatném, ať informovaně či mylně - považují za své "vlastnictví" i jakýkoliv Ústav, který současný stav jazyka popisuje, dělá ohledně něho určité závěry a ty závěry publikuje. Osobují si právo "do jeho práce kecat". Josef Šimandl má jistě pravdu, že názory, publikované v Britských listech, nevycházejí z žádného sociologického vzorku a tedy nemají ze striktně vědeckého hlediska význam - přesto však si myslím, že je signifikantní, že kdykoliv se vrátí na stránky časopisu téma českého jazyka, přijde pokaždé z čtenářské obce Britských listů, čítající pravděpodobně asi 20 000 osob, podstatné množství velmi živých reakcí.
Mezi nimi bohužel přežívá i názor, že je prý Ústav pro jazyk český jakýmsi pozůstatkem komunistické minulosti. Humanitní vědy byly komunismem silně postiženy a každý se přece musel učit z učebnic češtiny pravopis i syntax často na větných příkladech z komunistické propagandy. Je to dědictví politováníhodné, avšak bohužel reálné. Nijak tím neobviňuji z komunismu nynější osazenstvo Ústavu pro jazyk český.
Máme se snad divit, že tento nepřátelský postoj vůči jazykovědným institucím přežívá u lidí často dodnes? Je rozumné se nepokoušet práci jazykovědných institucí těmto lidem vysvětlovat a jejich "démotické" hlasy odmítnout, že jsou to prostě blbci, s nimiž se my odborníci nebudeme bavit?
V článcích, jako byl text pana Janečka, jsem, přiznám se, považoval - možná chybně - za podružný jeho výrok, že "pracovníci ÚJČ nepokročili s erudicí za padesátá léta" - nenapadlo mě, že to bude ÚJČ považovat za útok, ohrožující jeho existenci natolik, že v souvislosti s tímto výrokem bude hovořit o žalobě. Zaujal mě v tomto textu obecný, dost intenzivně pociťovaný postoj, jaký zjevně mnozí Češi vůči ÚJČ mají, jako fenomén. Myslím, že je legitimní tyto postoje ventilovat, protože bychom o nich měli vědět a měli bychom na ně reagovat. Přirozeně, že v BL nezveřejňuji všechno, ale texty, které mě nějakým způsobem zaujmou, protože jsou nějak podnětné, třeba i svou chybnou argumentací, a pak diskuse, kteeré vyvolají.
Možná není čtenářská obec Britských listů prověřeným sociologickým vzorkem, je to však čtenářská obec v poměrech české společnosti velmi kultivovaná (články v Britských listech jsou nezřídka složité) a z oněch několika desítek reakcí e-maily, které čtyři roky, od začátku existence BL, dostávám denně, jsem se musím říci osobně poučil o způsobu myšlení a jednání - v dobrém i špatném smyslu - v českém národě daleko podrobněji než z jakýchkoliv vědeckých studií. Možná právě proto mám trochu větší trpělivost s neinformovanými názory veřejnosti a větší pokoru a porozumění pro ně než Josef Šimandl.
Mimochodem, pan Janeček se zabýval v kritizovaném textu zajímavou a ve věku počítačů dosti praktickou otázkou, totiž dodnes skutečně rozumné řadit slova začínající na ch stále ještě za h. Odpověď pana Šimandla, že o tom rozhoduje stát, není uspokojivá. On Ústav pro jazyk český v těchto záležitostech nedodává státu žádné expertízy?
Protestujete, že Britské listy dostatečně neumlčují "lidové hlasy", které kvůli své "hlouposti" nemají právo být vysloveny, a obtěžovat lidi, kteří jsou skutečně informovaní a vzdělaní.
Takový postoj podezřívá veřejnost, že nemá vlastní mozek a že si v rámci otevřené, probíhající diskuse obyčejní lidé nejsou schopni utvořit na publikované věci rozumný názor. Musejí jím ho vnutit elity.
Není ovšem pravda, že jsou Britské listy neredigovanou "pavlačí", která je přispívá k chaosu světa. Jak už jsem se zmínil, objektivní a nestranný čtenář uzná, že jsou Britské listy neocenitelným a v českém kontextu výjimečným zdrojem informací, které se do českého prostředí jinak většinou nedostávají. Cennou informací jsou v dynamickém diskursu, jaký umožňuje internet, i ony panem Šimandlem tak odmítané "démotické" reakce na to, o čem se mluví. Jsem přesvědčen, že bychom měli vědět, jak lidé reagují, a nezastávám názor, že je nutno tyto texty potlačovat. Vybírám z nich to, co z nějakého hlediska považuju za zajímavé, případně za provokující, rozrušující myšlenkové sterotypy. Pevně věřím v soudnost čtenářů.
Vzhledem k tomu, pane Šimandle, že si myslíte, že správný názor musejí nevzdělanému lidu vnutit elity, je podle vás potřebné vědět, kdo co píše: nemá prý smyslu hodnotit názor jako takový, musíme předem vědět, jaké místo dotyčný pisatel zastává či nezastává v hierarchii českého kulturního establishmentu. I kdyby takové hodnocení nebylo zcestné v každém kontextu, v českém kontextu je zvlášť zavádějící, protože po tragických více než padesáti letech totalitarismu jsou české intelektuální elity stále ještě velmi zdecimované a to, že někdo zaujímá v ČR nějakou oficiální kulturní funkci nebo ho tisknou v nějakých novinách, neznamená vůbec nic, i když si samozřejmě příslušníci tohoto kruhu navzájem pochvalují, jak jsou dobří.
Velkou výhodou přirozeně je, že se tento místní diskurs odehrává v tajné domácí, české řeči, které nikdo zvnějšku nerozumí, a tak to, co je v ČR vychvalováno jako nejvyšší kvalita, nebývá posuzováno v mezinárodní konkurenci.
Připomíná mi to poznámku amerického politologa Andrewa Stroehleina, který před časem napsal: "Zkuste poslat do Lidových novin článek, ale zatajte jméno jeho autora. Redakce nebude schopna zhodnotit, zda článek otisknout či ne, protože ho nehodnotí podle obsahu, ale podle toho, kdo to napsal." Argumentace, že názor Petra Jánského (mimochodem vydavatele trojdílného zpěvníku "Já, písnička", který dnes najdete ve všech českých školách) je irelevantní, jenom proto, že publikuje jen v Britských listech, není sama o sobě příliš přesvědčivá. Skutečně chcete vážně argumentovat, že kdyby panu Jánskému zveřejnili článek v papírovém českém celostátním deníku (v Mladé frontě Dnes?? v Lidových novinách??) jeho názory by to legitimovalo? Jako jazykovědec nepociťujete pokleslou úroveň těchto tiskovin? Možná ne, pokud to, co je jazyková norma vlastně tvoří úzus, takže když budou psát v těchto listech primitivně, zanedlouho se to stane všeobecně přijímaným standardem.
Tady se vám může zdát, že si protiřečím, neboť v předcházejících řádcích zastávám zdánlivě stejně elitářský postoj jako vy. Rozdíl je v tom, že já nechci hlasy, které považuji za nepřesvědčivé či dokonce primitivní, potlačovat: chci s nimi vstupovat do rozumné diskuse a vysvětlovat, proč nemají pravdu. Ony přirozeně mají právo činit totéž.
Tyhle otázky se však v Evropě řešily už dávno, někdy na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy mnozí varovali před zavedením všeobecného volebního práva. Nezavedou ti blbci obyčejní občané společnost svým hloupým rozhodnutím u volebním urny do katastrofy?
Kupodivu se demokratické společnosti rozhodly - už kolem roku 1900 - toto riziko přijmout. Ukázalo se, že obyčejní lidé mají většinou daleko zdravější rozum než vládní (i intelektuální) elity.
Kdybych měl hodnotit z mezinárodního hlediska český diskurs tak přísně jako vy, pane Šimandle, musel bych konstatovat, že je za světem zpožděn a že jeho převážná většina jsou nenápadité, často nepříliš dobře vyjadřované konvenčnosti (především v důsledku uzavřenosti české společnosti, nebo alespoň těch lidí, kteří v této společnosti určují mediální diskurs, a dále v důsledku poklesu české vzdělanostní úrovně zejména v sedmdesátých a v osmdesátých letech); došel bych k názoru z výšin své arogance, že se s takovými lidmi nemá cenu vůbec bavit. S takovým přístupem hluboce nesouhlasím, myslím si, že by se člověk měl stavět ke svému společenství s pokorou. Myslím si, že je daleko plodnější konfrontovat místní diskurs s myšlenkami odjinud a rozvádět veřejnou diskusi o tom, proč a jak se liší tento diskurs od diskursu ve světě. Srovnáváním myšlenek a jejich konfrontací vznikají užitečné, nové pohledy na svět.
Vím, vrací se to pořád: mnozí středoevropští intelektuálové mají problém se základními pojmy demokracie. Je jim nepříjemná: chtěli by raději diktaturu elity, nechtějí to ovšem přiznat - chtěli by vládnout sami a - pro zejména pro zahraniční potřebu - jen tomu říkat demokracie.
Ohlas na příspěvky dr.
Josefa Šimandla
Vážený pane e-kolego,
přečetl jsem si oba Vaše příspěvky (též zde) z 1. září a musel
jsem obdivovat práci, kterou jste si s nimi zjevně dal. Přiznám
se, že jsem boje o užitečnost a odbornost ÚJČ nesledoval a
podobně šly mimo mne i spory o o(d)střelovače, přesto mám z
Vaší argumentace pocit, že asi máte leckdy pravdu.
Z několika kumulovaných zajíců, jež ve svých příspěvcích
honíte, mě zaujal Váš razantně projevovaný nesouhlas s
charakterem Britských listů, resp. s tím, že neselektivně
otisknou jakýkoliv došlý příspěvek.
Myslím, že je to skutečně určitý problém nejenom BL, ale
internetu vůbec. Komunikační demokracie (anarchismus? - každý
asi pojme podle svého gusta) je tu tak dokonalá (bezbřehá?),
že skutečně musíme připustit existenci i toho, co se nám
nelíbí. Netroufám si ale říci, co je horší: zda praxe, kdy
vydavatel/šéfredaktor apod. rozhoduje (podle čeho?) o tom, co
se otiskne či neotiskne, nebo situace, kdy existuje internetové
fórum s mnohem větší šancí na publikování názoru. Ono to
zase tak úplně volné není: Jan Čulík asi (nechť potvrdí
či vyvrátí, může i prozradit, kolik asi procent došlého
nakonec publikuje) určitou formu výběru provádí. Subjektivní,
námi neovlivnitelnou, ale to už je právo vydavatele.
Za nějakých 4000,- za rok si nakonec může každý zaplatit
svou doménu a vydávat své Listy. Může v nich prezentovat
tvrdé porno, návod k výrobě bomby, systematicky kydat špínu
na BL a Čulíka, na ÚJČ a na kohokoli jiného. To je sice
nemilé ba ošklivé a hnusné, ale jak tomu zabránit?
Prosívat došlé příspěvky, ověřovat a vykonávat další základní
redakční úkony je náročná činnost, vyžadující
profesionalizaci. MFD v příloze k vlastní desetiletce uvádí
cca 500 redaktorů, ostatní zaměstnance nepočítaje, a pokud
si dobře pamatuju, nedávno zmínila snad 80 lidí připravujících
iDNES. Nechcete toho od Čulíka trochu moc? (Měl by zase říci
on.)
Bylo by asi zajímavé vědět, kdo je kdo, a je to možná dobrý
podnět k úvaze. Na druhé straně - anonymita občas zřejmě
umožňuje nejenom bláboly, ale i zajímavé informace nebo názor,
pod nějž se autor nechce podepsat vlastním jménem. Možná někdy
ne bezdůvodně...
Nelíbila se mi ale jedna věc. Máte silné výhrady vůči BL a
vůči způsobu, jakým je Jan Čulík dělá. To je naprosto v
pořádku, mějte je a ventilujte je. Leccos z toho je věcí názoru,
o leccos se lze přít a nakonec shodnout nebo neshodnout.
Proč ale, vedle výhrad zcela věcných a konkrétních, musíte
ještě mávat tak silnými slovy? Nezlobte se na mě, ale svým
výlevem o pavlači jste v mých očích ztratil dost z glancu
jazykově a argumentačně kultivovaného autora obrany ÚJČ.
Nemám extra dobrý pocit z někoho, kdo prostě musí vylít
tolik zloby v situaci, kdy vlastně jde o zcela věcné záležitosti.
(Doufám, že nejsem přespříliš naivní a že ve hře nejsou
skryté motivy jiné, o nichž nevím. Snad Vám Čulík nechodil
za ženou, či dokonce ona za ním, snad nebojujete profesně.
Ale to my čtenáři nepoznáme.)
Jinak řečeno, věcnými
argumenty - a ne že by na těch Vašich nic nebylo! - byste
alespoň podle mého gusta docílil více.
Jestli tedy stojíte o jiné, lepší BL - diskutujme, navrhujme,
vyzývejme, tlačme - ale věcně. Ta pavlač je sice zpestřením,
svým (spíše bulvárním) způsobem dodává šťávu, dokonce
obveselí, ale asi k ničemu nepovede.
Ale i kdybyste se chtěl jen jednorázově ohradit a jinak Vám
BL byly ukradené, z pozice zákulisního nezasvěcence nechápu,
proč tolik emocí. Nebo je Čulík takový bídák, že jiná
slova nezaslouží? Jestli má na triku horší věci než to, že
publikuje bez ověřování, prozraďte je! Třeba se pak od něho
odvrátí jak čtenáři, tak přispěvatelé a BL budou namydlené.
Nebylo by ale lepší, kdyby sloužily mimo jiné ke kultivaci
mateřštiny a také třeba k popularizaci fundovaných názorů
ÚJČ? Určitě byste byl jako odborník i kultivovaný stylista
na palubě přínosem. Neznám Vás, nevím, jak Jan Čulík, ale
já bych o Vás stál.
Tak si to i s tím vyznáním na konci přeberte. Kvůli ničemu
jinému jsem to ostatně nepsal. Nejde mi o to, abych Vás dusil
nebo ve Vašem věku poučoval, nýbrž hlavně o kultivaci
diskuse - této i obecně.
(Jméno je pravé a v BL už
proběhl odkaz na mé internetové stránky, na nichž se kliknutím hned z indexové strany můžete
dozvědět leccos dalšího.)
Posílá Jana Dědečková své články všude?
Dnes už se nepíše přes kopírák, ale e-mailem
Věc: Otázky ke "Stížnosti z deníků České slovo a Zemské noviny" BL 2000-08-31
Vážený pane zástupče šéfredaktora, vážený pane Čulíku,
vězte, prosím, že se mi také těžko hledají slova. Titulek v Britských listech "Stížnosti z deníků České slovo a Zemské noviny" BL 2000-08-31 vzbuzuje dojem, jakoby se některé noviny dělaly, jak píšete, "přes kopírák". Zajímalo by mě, jaký je rozdíl mezi Zemskými novinami a Českým slovem a jak se dá zástupcovat šéfredaktorům tolika novin najednou?
Promiňte mé věci neznalé otázky, ale chtěl bych se pozastavit nad Vaší výtkou: "Proč posílá Jana Dědečková své články všude?", kterou takto veřejně adresujete radní České televize paní Dědečkové. Potřeboval bych k pochopení hrotu Vaší otázky a Vaší redakční etiky a politiky znát ještě další skutečnosti. Zajímalo by mě, jestli jste si článek, který vedle Vás uveřejnily i elektronické Britské listy, u Jany Dědečkové objednali, jestli paní Dědečková je Vaším kmenovým autorem, nebo jestli jste s paní Dědečkovou uzavřeli smlouvu, kde byste jí zavázali exkluzivitou, jestli jste i Vy splnili závazky z takové smlouvy plynoucí apod. Nebo zda se jednalo o komentář (nebo spíše veřejnost zajímající názor - stanovisko radní České televize), který nikým nevázaná paní Dědečková, poskytla ČS, ZN, LN, BL a případně dalším k volné redakční úvaze.
Je totiž pro mě jako čtenáře a ještě více jako koncesionáře potěšitelné, že existují radní, kteří jsou otevření tlumočit své názory veřejnosti. Je známkou jisté relevance těchto názorů, že o ně projevilo zájem více novin. Jsou to právě radní České televize, kteří veřejnost zastupují vůči instituci veřejné služby, a redaktory Vašich novin správně zaujalo, že názor radní by mohl zajímat i Vaše čtenáře. Poté, co se tak stalo, by bylo vhodné se spojit s autorkou a vykoupit od ní právo na publikaci za sjednaných podmínek - stalo se tak?
Mám své zkušenosti, že některé noviny takto nepostupují dokonce ani v případě redakcí vyžádaných komentářů, tím nastolují situaci, že autoři hledají uplatnění pro své zboží na trhu i jinde. Je výhodou pro nás čtenáře, že noviny, které z nějakých důvodů se rozhodly, že nebudou publikovat názory, které nás zajímají, si nemusíme kupovat.
Mám ještě poslední otázku na jakou novinářskou etiku a jaké dřevní doby "psaní přes kopírák" pan Slezák tak nostalgicky vzpomíná? Počítače se v redakční praxi i v Čechách používají minimálně od roku 1989. Od té doby (minimálně) lze autora uvědomit o záměru redakce článek otisknout a zajistit si tak jeho souhlas k otištění nebo exkluzivitu např. faxem, e-mailem, nebo telefonicky apod. Udělal to pan Slezák včas, aby si získal právo na exkluzivitu textu paní Dědečkové?
Před tímto výpadem vůči ženě, jejíž texty redakce Čs a Zn považovala za pozoruhodné, byl můj vztah k panu zástupci šéfredaktora indiferentní. Poté mám jeho veřejný text za neomalenost.
Poznámka TP: Případ Slezák-Dědečková je charakteristickou ukázkou, co způsobí zanedbání komunikace. Pokud se redakce neobtěžuje dohodnout se s autorem na podmínkách publikace, nemůže dost dobře očekávat, že se autor bude cítit vázán jakýmisi blíže nespecifikovanými smluvními omezeními. Znám paní Dědečkovou jako velmi konsekventního a odpovědného člověka a jsem přesvědčen, že kdyby si pan Slezák dal práci a okamžitě na její dopis odpověděl, k žádným problémům nedošlo.
Praxe je bohužel taková, že editoři českých deníků zpravidla na nabízené články neodpovídají vůbec, bez ohledu na to, zda je mají nebo nemají v úmyslu publikovat. Pak se ale nemohou divit, že si občas přivodí nepříjemnou situaci. Když už se to stane, měli by přiznat svou chybu a ne autorovi zupácky vynadat, jako to předvedl Milan Slezák. Kdyby se takto k partnerovi zachoval editor některého západního deníku, s pravděpodobností hraničící s jistotou se dá předpovědět, že druhý den by si už hledal nové místo. Čeští vydavatelé tak citliví nebývají a tak se dá - opět s pravděpodobností hraničící s jistotou - očekávat, že nás pan Slezák bude svou neprofesionalitou obšťastňovat nadále.
Poznámka JČ: Ano, ale v Británii podle mé zkušenosti jen deník Times (a tuším také Daily Telegraph) posílá autorům všech čtenářských dopisů, zaslaných do redakce, zdvořilý (částečně předtištěný) korespondenční lístek, že redakce děkuje za vyjádřený názor. Nejsem si jist, jak by i redakce britských deníků reagovaly na zaslání článku jen tak na blind. Když chci něco publikovat v britském tisku, nečinil bych to bez předchozí telefonické dohody s příslušným redaktorem.
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 