středa 30. srpna O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Výběr nejzajímavějších článků z  poslední doby Podnebí: Severní pól je bez ledu Postavení žen: Musím si skutečně nechat líbit obscénní chování mužů? Proč je reklama tak hloupá? Buďte moudrými podnikateli a podporujte samostatné myšlení, aby vás brzo neznárodnili (Ondřej Hausenblas) Politika a sdělovací prostředky: Mladá fronta DNES versus premiér Miloš Zeman versus politická kultura (J. B. Akláb) Dokumenty: Přemysl Čech: Měl by bývalý pracovník PR agentury být novinářem v ČT? Rusko: Občané a pololegální existence (Petr Bradáč) Parodie: Temelín - volně podle Bohuslava Reynka (Luboš Motl) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Petr Bradáč

Sociologové se na základě odpovědí reprezentativního vzorku 1600 osob z 83 městských i venkovských obcích v srpnu 1999 pokusili proniknout do té oblasti lidských vztahů, které lidi raději skrývají. V deníku Obščaja gazeta (http://www.og.ru/mat/i3.shtml,, text přetiskl také server www.nns.ru/interv/int2073.html) dne 24. srpna 2000 jeden z autorů projektu Igor Mojsejevič Kljamkin hovoří o hlavních poznatcích a doporučeních, vyplývajících z výzkumu.

Řada tzv. stínových společenských vztahů se prosadila v ruské společnosti velmi dávno, z hlediska jejich zákonnosti je lidé již považují za neutrální. Jsou to především neformální vyúčtování rozmanitých služeb "mimo pokladnu" - lékařských, nájemních vztahů atd. Nikdo se za to nestydí a neskrývá to. Dokonce i ty vztahy, které jsou považovány za otevřeně kriminální, jsou tak rozšířeny a tak zřídka trestně stíhány, že i o nich ruští občané hovoří bez větších zábran.

Celá třetina občanů přiznává, že se dopouští nějakých prohřešků. A celých čtyřicet procent jich se přiznává k ochotě vstoupit "do kontaktů se stínem". Úroveň tolerance společnosti ke stínovým činnostem je mimořádná. Tak 42 procent dotázaných nevidí žádný velký hřích v tom, když řadový občan skrývá své příjmy před daňovými orgány. Četní jsou dokonce ochotni prominout to i "načalstvu", pokud je vůči podřízeným "dobré" a nechá jim z toho nějaký díl. Na 47 procent považuje za normální dostávat výplatu "na ruku". Ve vědomí té nejaktivnější a činorodé části obyvatel vykrystalizovala orientace na stínovou, rádobyobčanskou společnost. Rádoby ve smyslu kvazi, pseudo, neboť tato společnost stojí na nelegálních, nikoli právních základech, které nahrazují stát, kompenzují jeho nečinnost a zároveň podřizují státní instituce svým zájmům. Pokud se objeví hrozba zdraví nebo majetku, deset procent občanů jde hledat ochranu ke kriminálním autoritám a jen necelých třicet procent u orgánů právo chránících - což vede sociology k závěru, že již lze považovat nahrazování státu stínovými rádobyobčanskými strukturami za reálný jev.

Největší ochotu přijmout stínová pravidla hry lze najít u lidí, kteří sice dosud nepodnikali, ale chtěli by. Tato sociální skupina je zřejmě přesvědčena, že legální podnikání v Rusku není možné. Ale ti, kteří už nějakou zkušenost s podnikáním mají, zastávají v mnohém právě opačný názor. Zdá se, že tihle lidé už mají dost pololegální existence, nechce se jim dělit se zkorumpovanými úředníky a bandity, vědí, že právní řád je pro ně ekonomicky výhodnější, proto jsou ochotni "vystupovat ze stínu". Zdá se, že právě ti nejmenší, drobní podnikatelé jsou jediným světlem v ruském panství stínu, "stínovém carství". Jen v jejich prostředí lze nalézt utvářející se objednávku na civilizovaný právní řád.

Ale ani ostatní sociální vrstvy a skupiny nepovažují kriminalizaci společenských vztahů za nutnost. Přes 80 procent respondentů vyslovuje názor, že se stínovou ekonomikou, s korupcí je třeba bojovat, a to bezohledně. Ale většina odsuzuje zlo z důvodů morálních, nikoli právních. To odlišuje tuto většinu od podnikatelské menšiny, pro kterou jsou kriminální poměry nepřijatelné proto, že omezují její zákonná práva a poškozují její ekonomické zájmy.

Morální zábrany před stínovým pokušením odpadávají v té míře, v jaké se pokušení stává uskutečnitelným. Navíc, reakce morálního protestu obvykle doplňuje represivní typ myšlení.

"Moralisté" neuznávají jiná opatření boje s ekonomickou kriminalitou než trestní. Tak 23 procent respondentů je pro zavedení mimořádných zákonů, zatímco pro liberalizaci zákonodárství a vytvoření příznivějších podmínek pro podnikání se jich vyslovuje 21 procent.

Zdá se, že existuje rozpor v tom, že ti, kteří se spoléhají na represivní aparát státu, musí tomuto aparátu důvěřovat, ale to popírají jiné výsledky výzkumu.

Jde o to, že uvedený rozpor je reálný, ale v hlavách občanů, ne v poznatcích výzkumu, komentuje Kljamkin. Z jedné strany - sázka na policejní opatření. A z druhé - Rusové považují policii a soudy za státní instituce, kterými kriminalita nejvíc prorůstá. Na takové paradoxy lze ve společenském vědomí narazit na každém kroku. Jakoby všichni byli přesvědčeni, že hlavním společenským zlem je "zlodějská moc"; ale titíž lidé, 38 procent dotázaných, je ochotno volit starostou, poslancem, gubernátorem člověka s kriminální minulostí, zejména, "bude-li se za něho žít lépe". Mravní protest proti kriminálním pořádkům je jen nejasný a nestálý pocit. Spolehnutí na něj není, racionální strategii, jak vyvést zemi ze stínu, na něm budovat nelze.

Za této situace je přirozené, že se lidé upínají k silnému vůdci s pevnou rukou. Není náhodou, že Federální služba bezpečnosti (FSB, bývalá vnitřní KGB) má mezi mocenskými strukturami nejvyšší důvěru. Ale nelze dělat závěr, že ve společnosti byla zformulována objednávka na diktaturu. Tady jde opět o "zmatení citů" a světonázorový chaos. Společnost si žádá silného, pevného vůdce - ale současně jen pětina občanů věří ve samospasitelnou sílu mimořádných opatření, většina pak se bojí diktatury víc, než anarchie. Zdá se, že represivní nálady nejsou příliš agresivní, je to spíš zbytkový, rudimentární jev.

Podle těchto sociologů se nabízí takový závěr: Pokud moc půjde vstříc společenským náladám, nic kloudného se jí nepodaří. Je otázkou, nakolik současné ruské vedení chápe, na kterém konci tunelu je světlo. Konání mocenských orgánů je podobně rozporné, jak masové vědomí. Pokoušejí se zalíbit zároveň jak těm, kdo volají po represích, tak těm, kdo od státu očekávají promyšlená ekonomická a právní řešení. Tak z jedné strany vláda navrhla daňová opatření, podněcující občany, aby čestně přihlašovali své příjmy, ale na druhou stranu se naděje na rovnoprávný dialog moci a byznysu zatím nesplňují.

Byrokracie zřejmě hodlá hovořit s podnikateli jako s těmi hlavními, kdo porušují právo, a nedělá nic pro očistu vlastních řad, pro odstranění podmínek pro korupci ve státním aparátu. Cožpak lze vést regionální byrokracii k pořádku cestou posílení byrokracie centrální, klade k posledním Putinovým krokům pochybovačnou otázku Kljamkin. Podle názoru 40 procent dotázaných osob jsou orgány místní i ústřední moci ve stejné míře kriminalizovány. Přerozdělení pravomocí mezi nimi neovlivní míru jejich korupčnosti.

Východisko je třeba hledat v celonárodním dialogu s cílem sladit zájmy co nejrůznějších vrstev a skupin ve společnosti, vypracovat obecně přijatelná pravidla civilizovaného chování, jak k tomu došlo v řadě jiných zemí. A to nejen mezi byznysem a mocí.

Rozhovor v Obščej gazetě i podrobnější materiál o předběžných nálezech výzkumu veřejného mínění má svou vypovídací hodnotu jak pokud jde o stav společenského vědomí v Rusku, tak pokud jde o názory jistě vlivné části vzdělanců, odrážející se v interpretaci výsledků a v námětech na řešení společenských problémů. Sporné pak bude, nakolik zachycený stav vědomí vzorku obyvatelstva a interpretující vědomí sociologů reálně odrážejí, o co v Rusku jde.