Severní pól je bez ledu

Kdyby se tam na to tehdy někdo díval, býval by si pomyslel, že se nějaká strašlivá, obří mořská kreatura pokouší zespodu se prolomit na povrch ledem. Bylo to na severním pólu, 17. března 1959, bílá, větrem bičovaná, prostora panenského sněhu najednou začala praskat zespoda.

Aniž by bylo cokoliv slyšet, ledem prorazil na povrch obří černý předmět a zastavil se, hrozivě, v divočině.

Bylo to právě toho dne, co velitel James Calvert a jeho posádka americké jaderné ponorky Skate vstoupili do historie tím, že zkontrolovali nejdramatičtějším možným způsobem tloušťku ledu na severním pólu, trupem ponorky, o níž doufali, že je posléze odveze zase domů.

Od té doby takovýmto způsobem navštívily severní pól desítky ponorek, včetně ponorek britských. Dlouhá, někdy napjatá, někdy nudná, plavba pod ledem, pak hledání cesty vzhůru, trhlina v ledu, oblast volné vody, nebo místo, jde je zmrzlá vrstva mezi vodou a nebem dostatečně tenká na to, aby se dala prorazit, a pak opatrné zvednutí ponorky na povrch, někdy se strach vyvolávajícím skřípotem a hlukem, jak se lámou ledy. A pak, alespoň pro britské či americké námořníky, fotbal na severním pólu.

Tyto plavby na severní pól se konaly v rámci případ na budoucí apokalyptické války. Měření tloušťky ledu sonarem, při tom, jak ponorky pluly temnými vodami, byl jen vedlejší produkt. Ale když vědci začali analyzovat výsledky těchto měření, povšimli si podivné věci: rok za rokem led slábnul. Uprostřed obav z globálního oteplování, po ukončení studené války, se nyní zdá, že hlavním dědictvím oněch plaveb k severnímu pólu pod mořem se stává varování ohledně jiné apokalypsy, kterou také vyvolal člověk a která je stejně destruktivní - povodně a hladomory světa, přehřívaného pod dekou skleníkových plynů.

Letos v srpnu byla překvapena skupina amerických turistů, když dorazili na palubě ruského ledoborce na severní pól a zjistili, že tam není vůbec žádný led. Severní pól, o němž si představujeme, že je to nekonečná bílá planina, byl otevřeným mořem. Nad vodou létali racci. Nejbližší led, na nějž bylo možno bez nebezpečí vystoupit, byl ve vzdálenosti asi deseti kilometrů.

"Vyvolalo to pocit znepokojení," konstatoval dr. James McCarthy, oceánograf a jeden z turistů. "Ukázalo se, že je globální oteplování skutečné, a poprvé jsme byli svědky jeho důsledků tak daleko na severu."

Odborrníci na Arktidu četli apokalyptické zprávy ve sdělovacích prostředcích se smíšenými pocity. Na jedné straně věděli, že volná, nezamrzlá voda na severním pólu není nic příliš neobvyklého. I v zimě způsobuje vítr, který udržuje led neustále v pohybu přes celou Arktidu, praskliny, ledové nahromaděniny i mezery, kde je volná voda. Ponorka Skate prorazila na povrch v roce 1959 právě takovým místem ve volné vodě, které teprve nedávno zase zamrzlo.

Avšak odborníci také věděli, že turisti byli svědky něčeho úplně nového - že je led po celém arktickém regionu velmi tenký, i na místech kde býval, historicky, až tři metry tlustý. Důkazů je stále víc. Americké námořnictvo zveřejnilo svá data, britské námořnictvo právě vydalo své nejnovější údaje pro účely analýzy a o Rusech se povídá, že své informace chtějí dát na trh. Z výše 1300 km dokáží satelity měřit tloušťku ledu s neobyčejnou přesností - až na 10 cm. Všechno ukazuje na to, že led v Arktidě taje a za padesát let tam v létě zřejmě nebude vůbec žádný led.

"Průměrná tloušťka ledy v létě poklesla od roku 1970 do současnosti o 40 procent," konstatoval Peter Wadhams ze Scottova Ústavu polárních výzkumných studií v Cambridgi, veterán arktických podmořských plaveb. "To je skutečně velký úbytek. A satelitní fotografie dokazují, že se zmenšuje o prostor zaledněné oblasti, každých deset let o pět procent. Touto rychlostí led do padesáti let úplně zmizí."

Arktida bez ledu. Máme se nad tím vzrušovat? Když se rozpustí led v mořích, hladina moří nestoupne: rozpustí-li se kostky ledu v limonádě, limonáda nepřeteče. Obchodní loďstva si budou moci zkrátit cestu z Evropy do Japonska o téměř 8000 kilometrů tím, že se poplaví přes severní pól. Do oblasti se přesunou rybářské čluny a naftové společnosti. Ale bude to katastrofa pro zvířata, jako jsou lední medvědi, bude to znamenat konec poslední velké divočiny na světě. A pro lidstvo to může znamenat začátek skutečně velké podnebné katastrofy.

Současná debata o příčinách ztenčování ledu v Arktidě je jednou z nejostřejších a nejbedlivěji sledovaných diskusí v celém oboru podnebných změn. Počítačové modely podnebí na světě předpovídají, že jestliže dojde ke změnám, v Arktidě k nim dojde dříve a rychleji než kdekoliv jinde na této planetě.

Otázka v celé diskusi je jednoduchá: je příčinou tání ledu na severním pólu globální oteplování, anebo je to součástí jiného meteorologického cyklu, kdy led během desetiletí se pravidelně ztenčuje a pak zase tloustne?

Dr. Wadhams se domnívá, že je příčinou globální oteplování, i když jiní vědci říkají, že je obtížné to určit. Podle Wadhamse led taje, protože je pod ním teplá voda. Představa, že by vítr mohl způsobit, že se tloušťka ledu zase zvýší, je velmi nepravděpodobná.

Jestliže se skutečně zjistí, že příčinou tání ledu v Arktidě je skleníkový efekt, bude to mít dva důsledky: jeden přímý, jeden demonstrativní. Jestliže budou moci vědci poukázat na to, že zmizel led tam, kde kdysi chodili odvážní průzkumníci severního pólu, pomůže jim to probudit svět k tomu, že člověkem způsobené podnebné změny mohou radikálně změnit náš život.

A přímým důsledkem bude to, že zmizení zářivého bílého ledu ze severního pólu bude znamenat, že planeta Země přijde o obrovskou odrazovou plochu, která odrážela zpět k slunci jeho teplo. Volná voda je tmavá a absorbuje teplo lépe. Jinými slovy, zmizí-li led, povede to k dalšímu zvýšení globální teploty.

Jiný přímý důsledek by byl zvlášť nepříjemný pro Británii a severní Evropu. Podle některých modelů by přibližně za 100 let přestal fungovat Golfský proud. Znamenalo by to, že v Británii a v severní Evropě velmi podstatně poklesne teplota.

Tání ledu v Arktidě se zdá být prvním varováním. Rozpuštění ledu v Arktidě nevyvolá hned záplavy. Avšak roztají-li starobylé ledovce v Grónsku a v Antarktidě, kterou jsou až kilometr tlusté, to záplavy vyvolá. Očekává se, že v příštím století stoupnou hladiny moří o 70 centimetrů, což dále ohrozí katastrofami země, ležící v nížinách, jako je Bangladéš. Rostoucí teplota povede k šíření poušti v Africe. Jinde dojde ke zvýšení srážek, což bude vyvolávat záplavy.

Skeptikové poukazují na to, že neexistují spolehlivé záznamy o počasí delší než 100 let, takže je nemožné rozeznat přirozené meteorologické cykly a změny, způsobené člověkem. Avšak analýza ledu a vzorků sedimentu z doby před statisíci lety dokazuje, že nynější stoupání teploty je nenormální.

Přijímané teorie o změnách na oběžné dráze Země, které prý vyvolávají doby ledové, předpovídají, že k příští době ledové dojde za 25 000 let a že se blížíme přirozenému teplotnímu vrcholu v cyklu ledových dob. Rozdíly v průměrné globální teplotě jsou velmi malé: stačí rozdíl jen 4 stupňů, aby vznikly vinohrady v severském Yorkshiru anebo naopak ledovce ve Skotsku. Jinými slovy, přidáváme-li několik stupňů k přirozené teplotě naší planety v době, kdy stejně dosahuje maxima, zahráváme si s ohněm.

Politicky - a někteří vědci konstatují, že i prakticky - se možná nedá nic moc dělat, kromě toho, že bychom se měli pokusit ochránit rozvojové země, které zřejmě globálním oteplováním utrpí nejvíce.

Nejméně po dobu několika následujících generací zažije Evropa a severní Amerika podnebné změny, které budou sice dostatečně dramatické na to, aby si jich lidé povšimli, ale nebudou natolik dramatické, aby se nedaly zvládnout.

Což Západu umožní,aby ignoroval země a ekosystémy, které jsou ohroženy daleko větším rizikem.