Severní pól je bez ledu
Když navštívila na palubě ledoborce letos v srpnu skupina amerických turistů severní pól, bylo zjištěno, že není potřeba bořit žádný led. Všechen led na severním pólu roztál. Je to další příklad globálního oteplování, které vyvolává záplavy v Bangladéši a v jehož důsledku se v Africe rozšiřují pouště, ptal se dne 23. srpna deník Guardian.
Kdyby se tam na to tehdy někdo díval, býval by si pomyslel, že se nějaká strašlivá, obří mořská kreatura pokouší zespodu se prolomit na povrch ledem. Bylo to na severním pólu, 17. března 1959, bílá, větrem bičovaná, prostora panenského sněhu najednou začala praskat zespoda.
Aniž by bylo cokoliv slyšet, ledem prorazil na povrch obří černý předmět a zastavil se, hrozivě, v divočině.
Bylo to právě toho dne, co velitel James Calvert a jeho posádka americké jaderné ponorky Skate vstoupili do historie tím, že zkontrolovali nejdramatičtějším možným způsobem tloušťku ledu na severním pólu, trupem ponorky, o níž doufali, že je posléze odveze zase domů.
Od té doby takovýmto způsobem navštívily severní pól desítky ponorek, včetně ponorek britských. Dlouhá, někdy napjatá, někdy nudná, plavba pod ledem, pak hledání cesty vzhůru, trhlina v ledu, oblast volné vody, nebo místo, jde je zmrzlá vrstva mezi vodou a nebem dostatečně tenká na to, aby se dala prorazit, a pak opatrné zvednutí ponorky na povrch, někdy se strach vyvolávajícím skřípotem a hlukem, jak se lámou ledy. A pak, alespoň pro britské či americké námořníky, fotbal na severním pólu.
Tyto plavby na severní pól se konaly v rámci případ na budoucí apokalyptické války. Měření tloušťky ledu sonarem, při tom, jak ponorky pluly temnými vodami, byl jen vedlejší produkt. Ale když vědci začali analyzovat výsledky těchto měření, povšimli si podivné věci: rok za rokem led slábnul. Uprostřed obav z globálního oteplování, po ukončení studené války, se nyní zdá, že hlavním dědictvím oněch plaveb k severnímu pólu pod mořem se stává varování ohledně jiné apokalypsy, kterou také vyvolal člověk a která je stejně destruktivní - povodně a hladomory světa, přehřívaného pod dekou skleníkových plynů.
Letos v srpnu byla překvapena skupina amerických turistů, když dorazili na palubě ruského ledoborce na severní pól a zjistili, že tam není vůbec žádný led. Severní pól, o němž si představujeme, že je to nekonečná bílá planina, byl otevřeným mořem. Nad vodou létali racci. Nejbližší led, na nějž bylo možno bez nebezpečí vystoupit, byl ve vzdálenosti asi deseti kilometrů.
"Vyvolalo to pocit znepokojení," konstatoval dr. James McCarthy, oceánograf a jeden z turistů. "Ukázalo se, že je globální oteplování skutečné, a poprvé jsme byli svědky jeho důsledků tak daleko na severu."
Odborrníci na Arktidu četli apokalyptické zprávy ve sdělovacích prostředcích se smíšenými pocity. Na jedné straně věděli, že volná, nezamrzlá voda na severním pólu není nic příliš neobvyklého. I v zimě způsobuje vítr, který udržuje led neustále v pohybu přes celou Arktidu, praskliny, ledové nahromaděniny i mezery, kde je volná voda. Ponorka Skate prorazila na povrch v roce 1959 právě takovým místem ve volné vodě, které teprve nedávno zase zamrzlo.
Avšak odborníci také věděli, že turisti byli svědky něčeho úplně nového - že je led po celém arktickém regionu velmi tenký, i na místech kde býval, historicky, až tři metry tlustý. Důkazů je stále víc. Americké námořnictvo zveřejnilo svá data, britské námořnictvo právě vydalo své nejnovější údaje pro účely analýzy a o Rusech se povídá, že své informace chtějí dát na trh. Z výše 1300 km dokáží satelity měřit tloušťku ledu s neobyčejnou přesností - až na 10 cm. Všechno ukazuje na to, že led v Arktidě taje a za padesát let tam v létě zřejmě nebude vůbec žádný led.
"Průměrná tloušťka ledy v létě poklesla od roku 1970 do současnosti o 40 procent," konstatoval Peter Wadhams ze Scottova Ústavu polárních výzkumných studií v Cambridgi, veterán arktických podmořských plaveb. "To je skutečně velký úbytek. A satelitní fotografie dokazují, že se zmenšuje o prostor zaledněné oblasti, každých deset let o pět procent. Touto rychlostí led do padesáti let úplně zmizí."
Arktida bez ledu. Máme se nad tím vzrušovat? Když se rozpustí led v mořích, hladina moří nestoupne: rozpustí-li se kostky ledu v limonádě, limonáda nepřeteče. Obchodní loďstva si budou moci zkrátit cestu z Evropy do Japonska o téměř 8000 kilometrů tím, že se poplaví přes severní pól. Do oblasti se přesunou rybářské čluny a naftové společnosti. Ale bude to katastrofa pro zvířata, jako jsou lední medvědi, bude to znamenat konec poslední velké divočiny na světě. A pro lidstvo to může znamenat začátek skutečně velké podnebné katastrofy.
Současná debata o příčinách ztenčování ledu v Arktidě je jednou z nejostřejších a nejbedlivěji sledovaných diskusí v celém oboru podnebných změn. Počítačové modely podnebí na světě předpovídají, že jestliže dojde ke změnám, v Arktidě k nim dojde dříve a rychleji než kdekoliv jinde na této planetě.
Otázka v celé diskusi je jednoduchá: je příčinou tání ledu na severním pólu globální oteplování, anebo je to součástí jiného meteorologického cyklu, kdy led během desetiletí se pravidelně ztenčuje a pak zase tloustne?
Dr. Wadhams se domnívá, že je příčinou globální oteplování, i když jiní vědci říkají, že je obtížné to určit. Podle Wadhamse led taje, protože je pod ním teplá voda. Představa, že by vítr mohl způsobit, že se tloušťka ledu zase zvýší, je velmi nepravděpodobná.
Jestliže se skutečně zjistí, že příčinou tání ledu v Arktidě je skleníkový efekt, bude to mít dva důsledky: jeden přímý, jeden demonstrativní. Jestliže budou moci vědci poukázat na to, že zmizel led tam, kde kdysi chodili odvážní průzkumníci severního pólu, pomůže jim to probudit svět k tomu, že člověkem způsobené podnebné změny mohou radikálně změnit náš život.
A přímým důsledkem bude to, že zmizení zářivého bílého ledu ze severního pólu bude znamenat, že planeta Země přijde o obrovskou odrazovou plochu, která odrážela zpět k slunci jeho teplo. Volná voda je tmavá a absorbuje teplo lépe. Jinými slovy, zmizí-li led, povede to k dalšímu zvýšení globální teploty.
Jiný přímý důsledek by byl zvlášť nepříjemný pro Británii a severní Evropu. Podle některých modelů by přibližně za 100 let přestal fungovat Golfský proud. Znamenalo by to, že v Británii a v severní Evropě velmi podstatně poklesne teplota.
Tání ledu v Arktidě se zdá být prvním varováním. Rozpuštění ledu v Arktidě nevyvolá hned záplavy. Avšak roztají-li starobylé ledovce v Grónsku a v Antarktidě, kterou jsou až kilometr tlusté, to záplavy vyvolá. Očekává se, že v příštím století stoupnou hladiny moří o 70 centimetrů, což dále ohrozí katastrofami země, ležící v nížinách, jako je Bangladéš. Rostoucí teplota povede k šíření poušti v Africe. Jinde dojde ke zvýšení srážek, což bude vyvolávat záplavy.
Skeptikové poukazují na to, že neexistují spolehlivé záznamy o počasí delší než 100 let, takže je nemožné rozeznat přirozené meteorologické cykly a změny, způsobené člověkem. Avšak analýza ledu a vzorků sedimentu z doby před statisíci lety dokazuje, že nynější stoupání teploty je nenormální.
Přijímané teorie o změnách na oběžné dráze Země, které prý vyvolávají doby ledové, předpovídají, že k příští době ledové dojde za 25 000 let a že se blížíme přirozenému teplotnímu vrcholu v cyklu ledových dob. Rozdíly v průměrné globální teplotě jsou velmi malé: stačí rozdíl jen 4 stupňů, aby vznikly vinohrady v severském Yorkshiru anebo naopak ledovce ve Skotsku. Jinými slovy, přidáváme-li několik stupňů k přirozené teplotě naší planety v době, kdy stejně dosahuje maxima, zahráváme si s ohněm.
Politicky - a někteří vědci konstatují, že i prakticky - se možná nedá nic moc dělat, kromě toho, že bychom se měli pokusit ochránit rozvojové země, které zřejmě globálním oteplováním utrpí nejvíce.
Nejméně po dobu několika následujících generací zažije Evropa a severní Amerika podnebné změny, které budou sice dostatečně dramatické na to, aby si jich lidé povšimli, ale nebudou natolik dramatické, aby se nedaly zvládnout.
Což Západu umožní,aby ignoroval země a ekosystémy, které jsou ohroženy daleko větším rizikem.
Musím si skutečně nechat líbit obscénní chování mužů?
Tento článek Julie Myersonové vyšel v úterý 29. srpna v deníku Guardian.
Včera dopoledne se na mě obrátil před obchodem Superdrug v londýnské Clapham High Street asi pětašedesátiletý muž. Měl doširoka otevřené oči, byl neoholený, byl čistý, ale trochu ošuntělý, kymácel se směrem ke mně a ukazoval mi kus papíru. Proč? Nečekala jsem na to, abych to zjistila. Jakmile mi pohlédl do očí, vyhrkla jsem rychlé "Ne" a zmizela mu z cesty. Teprve když jsem si to potom v klidu rozmyslela, uvědomila jsem si, že jsem odmítla unaveného, trochu zmateného starce, který mě žádal o informace, jak se orientovat na rušné londýnské ulici.
Bohužel jsem za posledních několik let přišla o svou městskou spontánnost a radost. Když chodím v současnosti po městských ulicích, jsem plná napětí, dávám si pozor a nedůvěřuju. Vždycky jsem taková nebyla. Bývala jsem jako štěně, byla jsem ráda, že jsem venku a v rušném městě. Tak co se změnilo? Jen ten smutný fakt, že v současnosti nemůžu vyjít v jižním Londýně na ulici, aby mě okamžitě neobtěžovali muži.
Mladí muži, staří muži, střízliví, opilci, čistí, špinaví, černoši, běloši, v osobních autech, v náklaďácích nebo mimo ně. Téměř každý den, v kteroukoliv dobu. Volají na mě, obscénně se na mě smějí, utrhují se na mě, mlaskají na mě. Štípají mě do zadku, tahají mě za šaty, jednou mi zmáčkli prs.
Někteří to dělají výhrůžně, civí na mě a sdělují mi erotické obscénnosti. Jiní - je to stejně nepříjemné, i když to není na první pohled tak zastrašující - slovně hodnotí mé vlasy, šaty, chování."Čau kočko! Usměj se, lásko! Ten klobouk je senzační!" Když nereaguju, zvyšují hlas: "Hele, ty blondýnko, já s tebou mluvím!"
Kdybyste jim řekli, co si to dovolují (nikdy jsem se neodvážila), reagovali by jako neviňátka, že tím nic nemysleli. Ale oni vědí přesně, co mají na mysli: "Hele, ženská, nemysli si, že můžeš jít tady po ulici v klidu, seš pro nás, seš moje, já si s tebou můžu hrát, tenhle prostor není tvůj, je můj a já si do něho mohu vstupovat, kdykoliv se mi zachce. Seš tady pro mou zábavu, ženská."
Neustálé nenápadné obtěžování vede k tomu, že po deseti minutách pěší chůze z domova do práce přicházím do kanceláře udýchaná, vystresovaná a rozčilená. Nelíbí se mi to. Nechci muset tohle pociťovat. Nechci takhle žít. Proč musím začínat každý den v bojovné náladě, jen proto, že chci hájit právo být sama sebou?
Ale nejsou to jen chlapi na žebříku nebo na chodníku. Nejodpornější jsou muži nikoliv v náklaďácích, ale v relativně luxusních automobilech - ve fordech, v astrách a ve volvech. To jsou ti zbabělci, kteří si sedí odporně ve svých ocelových krabicích, jsou znuděni na červenou na křižovatce, dívají se vám do očí, koulejí na vás očima, dělají na vás grimasy, dělají jazykem výmluvné "erotické" pohyby.
A na koho se to vlastně dívají? Na průměrně vypadající čtyřicetiletou matku tří dětí. Ano, jsem relativně vysoká, jsem blondýnka a jsem dobře oblečená, ale myslím si, že to, jak člověk vypadá, s tím nemá zrovna moc společného. Jsem k dispozici.
Když si stěžuji svému partnerovi (který se mnou plně sympatizuje), poukazuje na to, že 1. vypadám šťastně, 2. každé ráno se češu a dělám si make-up, 3. nejezdím do práce ve špičce, a tak jsem na ulici v době, kdy tam mnoho dalších žen, vyhlížejících jako ženy s profesionální kvalifikací, není.
Odpovídám, že většinou mám na sobě texasky a že už dávno nevypadám tak mladá a čerstvá a atraktivní, jako když mi bylo dvacet, a tehdy se mi tohle nedělo, mohla jsem chodit po ulicích v klidu. Proč teď? Proč zrovna já? Proč tolik?
Odpovědí musí být, že zcela zjevně nejsem jediná. Spousta žen, žijících ve velkých městech, se musí každodenně vyrovnávat s tímto obtěžováním. Když hovořím s přítelkyněmi, dovídám se, že je jen dvojí možnost jak se vyhnout otevřenému obtěžování: jezdit všude autem anebo chodit s kočárkem. Mateřství ještě pořád dává ženám sexuální anonymitu - i když musím říct, že jsem sama dostala od úplně neznámé osoby vážný sexuální návrh jedinkrát, když jsem byla osm měsíců těhotná se svým třetím dítětem.
Ale moje děti jsou každý den ve škole a já nechci jezdit autem. Zdálo se jako dobrý nápad pořídit si psa, a v zimě, když mě táhla má kólie, přestala jsem trošku být ženou, stala jsem se jen člověkem se psem. V zimě, v dlouhém kabátě, s čepicí a slunečními brýlemi, mě tolik neobtěžovali. Tak jsem nabyla naděje, Teď, v srpnu, bez kabátu, jdu po ulici a z náklaďáků se šíří výkřiky: "Kočko, dej nám pusu!"
Chlapci, který mě chytil za prs, bylo asi patnáct nebo šestnáct let. Byl dobře oblečený a hezký. Na hlavě měl walkmana, ruce mu volně plandaly u těla. Bylo to slunečného květnového rána, když se naše cesty setkaly. Uskočila jsem - způsobil mi bolest. Než jsem se dostala z šoku a uvědomila jsem si, že na mě fyzicky zaútočil, byl pryč.
Zavolala jsem na policii, která mě vyslechla se sympatiemi a přiznala, že nemůže nic dělat. Toho večera mi zatelefonovala policistka, aby ode mě zjistila "další podrobnosti".
"Je to zajímavé," řekla, "ale mě se nedávno stalo úplně totéž, skoro na témže místě - možná, že to byl ten samý kluk."
"A chytili jste ho?" zeptala jsem se.
"Já jsem to neudala."
"Proč ne," zeptala jsem se překvapeně.
Začala mluvit šeptem. "Oni by si ze mně tady na policejní stanici dělali legraci. Víte. Že to má něco společného s prsy. Bývali by si mysleli, že je to strašně legrační."
"Cože? Vaši kolegové policisté?"
"Ano. Prosím vás, nikomu o tom neříkejte."
Tehdy jsem o tom nikomu neřekla, ale říkám to teď vám, protože bylo její přiznání smutné, absurdní, děsivé, neuvěřitelné a protože se mi to taky zdá vysvětlením, proč ona a já a do určité míry my všechny vlastně snášíme to nesnesitelné."
Takže jestliže jste chlap a myslíte si, že je tenhle článek legrační nebo pitomý anebo že dělám scény ohledně hloupostí, znovu si to rozmyslete. Představte si, že někam spěcháte, přemýšlíte o nějakém problému a já si vás na ulici začnu prohlížet rentgenovýma očima a zeptám se vás, jakou barvu mají vaše spodky. Anebo vás štípnu do prsní bradavky. Anebo vám začnu osahávat varlata. Že jste z toho trochu vyvedeni z míry? Ale prosím vás, kde je váš smysl pro humor? Vždyť to byla jenom legrace.
Proč je reklama tak hloupá?
Buďte moudrými podnikateli a podporujte samostatné myšlení, aby vás brzo neznárodnili
Chtěl jsem jen napsat, že je dobře, jak Britské listy vyvěšují svou
vlastní Poezii v metru. Mě taky některé ty básně v metru moc nestrhly, i
když si cením toho, že přece konečně jen někdo sehnal sponzora a přemluvil
Metro.
Je zajímavé, že se běžné obchodní firmy nederou o to, aby takovou
akci sponzorovaly - vždyť by byly napsané na každém plakátku s básní, a je
to něco jiného, než obyčejný reklamní poster, tak snad to zvyšuje
pravděpodobnost, že si toho lidí všimnou, ne?
Osobně si myslím, že je to
zase tím, že rozhodující lidé v českých firmách a v jejich reklamních
odděleních jsou bohužel v podstatě nekulturní a nevzdělaní - nemyslím na
množství vysvědčení že školy, ale na vzdělanost jakožto lidský a společenský
rozhled...
Mám zkušenost, že je těžké přemluvit kohokoliv, aby sponzoroval
vzdělávání, protože významné firemní osoby dětinsky podléhají neblahým
vzpomínkám a strachům z vlastních školních let, a myslí si, že sponzoringem
dnešních školních reforem by asi nějak finančně odměnili své nenáviděné
učitelé z dob namnoze předpřevratových... není to náhodou zastydlá puberta?
Podobně to myslím vypadá se vztahem majitelů peněz i ke kultuře - i ona byla
u některých lidí více součástí školy než součástí rodinné výchovy, a proto k
ní dneška mají vztah bojácný a ukřivděný.
NEVYČÍTÁM JIM TO!
Chápu, že co
zlého nám škola udělala jako dětem, věží v nás hluboce a po celý život a
není věci rozumového rozhodování se toho zbavit. Jen na to chci upozornit,
protože doufám, že aspoň někteří, ti chytřejší, se pokusí svou negaci školy
překonat, když si uvědomí její prameny.
Ještě jeden argument pro péči o vzdělanost:
Když politikové a národohospodáři smějí počítat s tím, že národ je vpodstatě
neschopen kriticky uvažovat, vyhodnocovat důvěryhodnost informací, které k
němu média a propaganda přinášejí, pak je nasnadě, že se mohou rozvíjet
takové ostudné komedie jako spory mezi Zemanovými poradci o diskreditaci P.
Buzkové.
Podstatou toho, že mohou o ní vypouštět jakékoliv pomluvy nebo pravdivé
zprávy, aby ji znemožnili, i podstatou toho, že se pak mohou vzájemné udávat
a špinit, je myslím to, že počítají s tím, že národ voličů jim sedne na lep,
skočí na špek - tím, že pomluva stejně jako pravdivá špatná zpráva o
komkoliv má u nás mocný "odběr", že se chytí a šíří a působí.
Kdyby se
museli obávat toho, že při případně pravdivé zprávě o kolaboraci, osobním
nemravném chování atd. si každý Čech udělá svůj názor podle toho, jaké sám
vyznává hodnoty, pak by se museli obávat, že mnoho lidí si řekne "No jo, ono
to s tím týráním dítěte může být různé - někdo ji viděl holku plácnout přes
zadek, a hodí se mu to rozmazat, jenže já proti občasné facce nejsem...",
jiný naopak bude souhlasit s nejpřísnějším tretem pro rodiče-mučitele, nebo
se někteří voliči dají znechutit tím, že někdo je v registru STB, a jiní si
řeknou "Ale k čemu budeme pořád hledat minulé viny?" - prostě kdyby měl
každý SVŮJ názor, ať takový, nebo makový, hlavně když svůj a podložený
úvahou a argumenty, pak by pomlouvači a propagandisti měli velmi těžkou
práci nakukat veřejnosti o Buzkové že je světice, nebo hanebnice.
A který podnikatel si myslí, že pro jeho zboží jsou lepšími odběrateli
manipulovatelní hlupáci, měl by si uvědomit, že tito lidé budou volit vlády,
které ho možná znárodní pro "nadměrné zisky" a podobná hlupáctva. Typ člověka, který tupě konzumuje zboží, taky tupě konzumuje ideje a přináší tupé politické a
hospodářské poměry.
Být myslícím podnikatelem se nedá nikomu přikázat, ani se mu nedá zakázat
být tupým byznysmenem, nejde o zákazy-příkazy. Moudré jednání je dnes
častější ve společnosti lidí s rozhledem a vzděláním, a v národech, kde se o
tohle pečuje, je i větší pravděpodobnost, že se moudřejší lidí procpou
dokonce i do tak nemoudrých míst, jako je premiérství nebo poradcovství
vlády...
Přemysl Čech byl letitým externistou Reflexu a znali jsme ho z novinářské činnosti v České televizi. K obsahové korektnosti zmíněného článku jsme dosud nedostali žádnou připomínku a ani Miloš Kužvart nám k němu dosud neposkytl vyžádané stanovisko.
Zhruba týden po otištění Čechova materiálu zavolal redaktor Prague Business Journal a zeptal se mě, zda vím, že Přemysl Čech pracuje pro PR agenturu Burson Marsteller, která zastupuje společnost TVX Bohemia důlní.
Odpověděl jsem, že tato skutečnost mi není známa. Dále chtěl vědět, zda bychom dotyčný text publikovali i v případě, kdy bychom o současných aktivitách Přemysla Čecha věděli.
Odpověděl jsem, že nikoli.
Odpověděl jsem, že nikoli. Co z této události plyne?
Za prvé je nepochybné, že Přemysl Čech závažným způsobem poškodil důvěryhodnost Reflexu.
Za druhé poskytl Přemysl Čech konkrétní a doložitelný příklad toho, jak si zvykly některé PR agentury fungovat na českém mediálním trhu.
Za třetí předvedl Přemysl Čech, jak závratně snadno se mohou šířit účelově zabarvené informace, když se rezignuje na základní pravidla lidské slušnosti.
S napětím očekávám stanovisko etické komise Syndikátu novinářů a Asociace PR agentur, jimž tímto dávám případ na vědomost.
Původně jsem vám chtěl adresovat několik rozjímavých adventních postřehů. Bohužel se tak nemohlo stát. Přesto vám přeji pohodu a čas k soustředění na věci podstatné. Veselé vánoce.
ST - FŽ UK film. a telev. žurnal. Praha 81
P- od 82 redaktor ČST, postupně Hlavní redakce publicistiky a dokumentaristiky, Televizní klub mladých, od 85 Ústřední redakce Televizních novin, kde v letech 88-90 moderátor Hospodářského zápisníku, nyní media relations director agentury Burson Marsteller
Sociologové se na základě odpovědí reprezentativního vzorku 1600 osob z 83 městských i venkovských obcích v srpnu 1999 pokusili proniknout do té oblasti lidských vztahů, které lidi raději skrývají.
V deníku Obščaja gazeta (http://www.og.ru/mat/i3.shtml,, text přetiskl také server www.nns.ru/interv/int2073.html) dne 24. srpna 2000 jeden z autorů projektu Igor Mojsejevič Kljamkin hovoří o hlavních poznatcích a doporučeních, vyplývajících z výzkumu.
Řada tzv. stínových společenských vztahů se prosadila v ruské společnosti velmi dávno, z hlediska jejich zákonnosti je lidé již považují za neutrální. Jsou to především neformální vyúčtování rozmanitých služeb "mimo pokladnu" - lékařských, nájemních vztahů atd. Nikdo se za to nestydí a neskrývá to. Dokonce i ty vztahy, které jsou považovány za otevřeně kriminální, jsou tak rozšířeny a tak zřídka trestně stíhány, že i o nich ruští občané hovoří bez větších zábran.
Celá třetina občanů přiznává, že se dopouští nějakých prohřešků. A celých čtyřicet procent jich se přiznává k ochotě vstoupit "do kontaktů se stínem". Úroveň tolerance společnosti ke stínovým činnostem je mimořádná. Tak 42 procent dotázaných nevidí žádný velký hřích v tom, když řadový občan skrývá své příjmy před daňovými orgány. Četní jsou dokonce ochotni prominout to i "načalstvu", pokud je vůči podřízeným "dobré" a nechá jim z toho nějaký díl. Na 47 procent považuje za normální dostávat výplatu "na ruku". Ve vědomí té nejaktivnější a činorodé části obyvatel vykrystalizovala orientace na stínovou, rádobyobčanskou společnost. Rádoby ve smyslu kvazi, pseudo, neboť tato společnost stojí na nelegálních, nikoli právních základech, které nahrazují stát, kompenzují jeho nečinnost a zároveň podřizují státní instituce svým zájmům. Pokud se objeví hrozba zdraví nebo majetku, deset procent občanů jde hledat ochranu ke kriminálním autoritám a jen necelých třicet procent u orgánů právo chránících - což vede sociology k závěru, že již lze považovat nahrazování státu stínovými rádobyobčanskými strukturami za reálný jev.
Největší ochotu přijmout stínová pravidla hry lze najít u lidí, kteří sice dosud nepodnikali, ale chtěli by. Tato sociální skupina je zřejmě přesvědčena, že legální podnikání v Rusku není možné. Ale ti, kteří už nějakou zkušenost s podnikáním mají, zastávají v mnohém právě opačný názor. Zdá se, že tihle lidé už mají dost pololegální existence, nechce se jim dělit se zkorumpovanými úředníky a bandity, vědí, že právní řád je pro ně ekonomicky výhodnější, proto jsou ochotni "vystupovat ze stínu". Zdá se, že právě ti nejmenší, drobní podnikatelé jsou jediným světlem v ruském panství stínu, "stínovém carství". Jen v jejich prostředí lze nalézt utvářející se objednávku na civilizovaný právní řád.
Ale ani ostatní sociální vrstvy a skupiny nepovažují kriminalizaci společenských vztahů za nutnost. Přes 80 procent respondentů vyslovuje názor, že se stínovou ekonomikou, s korupcí je třeba bojovat, a to bezohledně. Ale většina odsuzuje zlo z důvodů morálních, nikoli právních. To odlišuje tuto většinu od podnikatelské menšiny, pro kterou jsou kriminální poměry nepřijatelné proto, že omezují její zákonná práva a poškozují její ekonomické zájmy.
Morální zábrany před stínovým pokušením odpadávají v té míře, v jaké se pokušení stává uskutečnitelným. Navíc, reakce morálního protestu obvykle doplňuje represivní typ myšlení.
"Moralisté" neuznávají jiná opatření boje s ekonomickou kriminalitou než trestní. Tak 23 procent respondentů je pro zavedení mimořádných zákonů, zatímco pro liberalizaci zákonodárství a vytvoření příznivějších podmínek pro podnikání se jich vyslovuje 21 procent.
Zdá se, že existuje rozpor v tom, že ti, kteří se spoléhají na represivní aparát státu, musí tomuto aparátu důvěřovat, ale to popírají jiné výsledky výzkumu.
Jde o to, že uvedený rozpor je reálný, ale v hlavách občanů, ne v poznatcích výzkumu, komentuje Kljamkin. Z jedné strany - sázka na policejní opatření. A z druhé - Rusové považují policii a soudy za státní instituce, kterými kriminalita nejvíc prorůstá. Na takové paradoxy lze ve společenském vědomí narazit na každém kroku. Jakoby všichni byli přesvědčeni, že hlavním společenským zlem je "zlodějská moc"; ale titíž lidé, 38 procent dotázaných, je ochotno volit starostou, poslancem, gubernátorem člověka s kriminální minulostí, zejména, "bude-li se za něho žít lépe". Mravní protest proti kriminálním pořádkům je jen nejasný a nestálý pocit. Spolehnutí na něj není, racionální strategii, jak vyvést zemi ze stínu, na něm budovat nelze.
Za této situace je přirozené, že se lidé upínají k silnému vůdci s pevnou rukou. Není náhodou, že Federální služba bezpečnosti (FSB, bývalá vnitřní KGB) má mezi mocenskými strukturami nejvyšší důvěru. Ale nelze dělat závěr, že ve společnosti byla zformulována objednávka na diktaturu. Tady jde opět o "zmatení citů" a světonázorový chaos. Společnost si žádá silného, pevného vůdce - ale současně jen pětina občanů věří ve samospasitelnou sílu mimořádných opatření, většina pak se bojí diktatury víc, než anarchie. Zdá se, že represivní nálady nejsou příliš agresivní, je to spíš zbytkový, rudimentární jev.
Podle těchto sociologů se nabízí takový závěr: Pokud moc půjde vstříc společenským náladám, nic kloudného se jí nepodaří. Je otázkou, nakolik současné ruské vedení chápe, na kterém konci tunelu je světlo. Konání mocenských orgánů je podobně rozporné, jak masové vědomí. Pokoušejí se zalíbit zároveň jak těm, kdo volají po represích, tak těm, kdo od státu očekávají promyšlená ekonomická a právní řešení. Tak z jedné strany vláda navrhla daňová opatření, podněcující občany, aby čestně přihlašovali své příjmy, ale na druhou stranu se naděje na rovnoprávný dialog moci a byznysu zatím nesplňují.
Byrokracie zřejmě hodlá hovořit s podnikateli jako s těmi hlavními, kdo porušují právo, a nedělá nic pro očistu vlastních řad, pro odstranění podmínek pro korupci ve státním aparátu. Cožpak lze vést regionální byrokracii k pořádku cestou posílení byrokracie centrální, klade k posledním Putinovým krokům pochybovačnou otázku Kljamkin. Podle názoru 40 procent dotázaných osob jsou orgány místní i ústřední moci ve stejné míře kriminalizovány. Přerozdělení pravomocí mezi nimi neovlivní míru jejich korupčnosti.
Východisko je třeba hledat v celonárodním dialogu s cílem sladit zájmy co nejrůznějších vrstev a skupin ve společnosti, vypracovat obecně přijatelná pravidla civilizovaného chování, jak k tomu došlo v řadě jiných zemí. A to nejen mezi byznysem a mocí.
Rozhovor v Obščej gazetě i podrobnější materiál o předběžných nálezech výzkumu veřejného mínění má svou vypovídací hodnotu jak pokud jde o stav společenského vědomí v Rusku, tak pokud jde o názory jistě vlivné části vzdělanců, odrážející se v interpretaci výsledků a v námětech na řešení společenských problémů. Sporné pak bude, nakolik zachycený stav vědomí vzorku obyvatelstva a interpretující vědomí sociologů reálně odrážejí, o co v Rusku jde.
Proč nevystavit? :-)
Temelín - volně podle Bohuslava Reynka
Temelínské zátiší
Družbě oken, lásce dveří
mastná klika z dveří věří.
Dobou, po níž letí peří,
dveře svoji lásku měří.
Vedle dveří už jen stěna
cihlová a čerstvě zděná,
pevná jako česká měna
v samotě je ponořena.
Nad ní strop a v stropu víka,
na něž voda zdola stříká.
Mnohý o nich denně říká,
že pod nimi hejkal hýká.
Záření hvězdné, záření ve výši,
copak já o Tobě hezkého napíši?
Strašidelné stěny bílé
přinášejí těžké chvíle
těm, již chodí dlouhé míle,
by propadly české víle.
Kde to jsme? Tak kdo to ví?
Kdo mně na to odpoví?
Tam svou dívku uloví
ten, kdo není makový.
Píšeme vám z Temelína,
kde seděla služba líná,
která dosud knoflík spíná,
připíjí si sklenky vína.
Kolem svítá, oheň hoří,
chladící věž už se boří,
i strašidla na Okoři
kupují si zájezd k moři.
Anděl spásy, ten tu není,
smrtka na nás zuby cení,
nabízí nám odpuštění,
které život v pekle změní.
Vídeň již střílí na Prahu,
Praha je poté na tahu,
ozbrojí rychle svou ostrahu,
padá však rázem na podlahu.
Probouzím se, zlý sen mizí,
způsobil ho agent cizí,
jenž byl včera na dostizích,
mluvil o svých černých vizích.
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 