Poezie pro cestující. Proč nevystavit v pražském metru tyto verše?
Nevím, snad květen tehdy byl,
vyprávěl kdosi o Madoně
a já se ihned vypravil
a jel jsem za ní do Třeboně.
Dnes, kdy ji znám, i tisíc mil
trmácel bych se ve vagóně.
Vyprávěl kdosi o Madoně,
nevím, snad květen tehdy byl.
Na dlažbě - ne, spíš na záhoně
klečel jsem v růžích, abych skryl
svůj zmatek, dlaní oči cloně.
Jak se však modlit bezúhonně?
Nevím, snad květen tehdy byl.
(Jaroslav Seifert)
Bože, učiň mne neviditelným!, to jistě bylo tajné přání členů Rady České televize na jejich včerejším zasedání. Rada na jedné straně jednomyslně odmítla schválit statutární dokumenty předložené ředitelem a nepřijala ani jeho verzi, jak to bylo s jejich tajemným zmizením, na druhé straně se však zalekla odpovědnosti hlasovat o jeho osudu. To není dobrá zpráva, protože ředitel odsunutý na neurčitou dobu na "death row" bude v ČT přibližně stejně autoritativní figurou, jako kdyby do jeho křesla na Kavčích horách posadili plyšového opičáka.
Na co Rada čeká? Nová ředitelova zpráva (pokrok: netajná!) není o nic uspokojivější než ta minulá, protože zdržení v plnění termínů ani nedostatky v personálním obsazení redakce zpravodajství prostě vysvětlit nelze, a čekat od něj jakousi geniální "Čubači obhajobu" je pošetilé. Ředitel má právo na podporu Rady - anebo na odvolání. Godot nepřijde.
Nemalé rozpaky vyvolává i nově zřízená instituce "koordinátora problému" (kauza Člověk v tísni bude mít dokonce dva). Co tento institut, který by se asi víc hodil do Spojených Textáren z deníčku Moby Dicka, přinese, ponechme budoucnosti (osobně bych se ale "koordinátorem problému" žádným kolektivním orgánem jmenovat nenechal, protože podle mého nemoderního přesvědčení se problémy nekoordinují, ale řeší).
Smutek pak padá ze způsobu, jak Rada naložila s případem Ondřeje Gini. Aniž by se pokusila zaujmout k postupu vedení ČT jakékoli stanovisko, prostě vzala na vědomí, že se pan Giňa s televizí na svém odchodu z obrazovky "dohodl". Obsah takové dohody je zahalen tajemstvím; představuji si ji jako konverzaci z neosvětleného podchodu někde na periferii velkoměsta: "Dohodneme se: Ty mi dáš všechny prachy, a já ti za to nerozbiju hubu. Platí?" Giňa přijal. (TP)
Poznámka TP: Velmi pochybný je také bod 4 zápisu. Podle § 3 jednacího řádu Rady musí Rada hlasovat o všech návrzích svých členů, a to "v pořadí, v jakém byli (sic!) vzneseny" (§ 3, odst. 4, jednacího řádu). Návrh F. Mikše je s tímto ustanovením v rozporu a byl proto zřejmě nehlasovatelný. Pokud páni radní chtějí mít možnost projednáváné záležitosti odročovat, musejí příslušnou proceduru implementovat v jednacím řádu, jinak, jak se obávám, bude jejich jednání znepokojivě připomínat výroční schůzi dobrovolného sboru hasičů ve Spodní Lhotě.
Poznámka JČ: V ČR, zdá se, je tento způsob jednání oblíbenou metodou, jak destabilizovat a rozložit instituci: totiž neposkytnout jejímu šéfovi podporu, ani ho neodvolat.
Připomíná mi to přednášku Jiřího Peheho o české politické kultuře z 26. 10. 1997. Uvedl tehdy v Scheinfeldu, hovořil ovšem o politice, nikoliv o situaci ve veřejnoprávní televizi, ale princip je to stejný:
Problém, který v české politické kultuře existuje, je sklon k politickému opatrnictví a kulantnosti. Když se podíváte, jakým způsobem se řeší politické krize například v Polsku nebo v Maďarsku, český přístup k řešení politických krizí je odlišný. Tady se uplatňuje česká tradice opatrnictví, z tradice první republiky, že se lidé spíše drží za scénou, obraz je dokonalý, a když skutečně dojde ke krizi, neučiní se nic rozhodného, neudělá se jasný politický řez, který by do situace vnesl novou dynamiku a energii a možná i pročistil zanesené komunikační kanály.
Pokračuje se spíše tím způsobem, čemu se říká v angličtině "muddling through", pohybem skrz to usazené bláto. (...) Naskytlo se několik příležitostí - skoro nezbytností - provést radikální řez, ale jednalo se prostřednictvím kompromisů v zákulisí. (...) Čeho jsme byli svědky, bylo neustálé ubývání energie a dynamiky v celém politickém systému, který vyčerpává svou energii především na to, aby udržel status quo.
Existuje argument, že by radikálnější změna stála společnost mnoho energie, to je pravda, ale zároveň s tím nová energie vzniká.
Tak jak to bylo s privatizací Mladé fronty Dnes?
"Vladimír Mečiar se podobnou logiku domáhal odškodnění za to, že si Česká republika osvojila vlajku bývalého Československa," napsal včera Václav Pinkava. K tomu dodává Dalibor Žůrek
To s Mečiarem je trochu jiná záležitost.Patří do oblasti mezinárodního práva.
Jestliže stát zanikne, a některý nástupnický stát si ji neosvojí, je tato vlajka " volná"
a může si ji osvojit kdokoli. - Třeba Gronsko :-)). Mečiar by měl nějaké právo, jen kdyby si tuto vlajku zvolil také za vlajku SR, a tuto vlajku měly tedy státy oba. Pak by bylo nutné jednání a asi by došlo k finančnímu narovnání.
Ale to se nestalo.
MF je, nebo byl podnik. Patří tedy do obchodního práva. Po jeho zániku zůstávají práva a majetek. TAM PATŘÍ I ZNAČKA, ( třeba stále zůstává značka Poldi jako určitá hodnota, stejně Škoda atd) Rovněž abonenti jsou určitý majetek, i když nehmotný, ale ocenitelný. Také je otázka jak se převedl majetek v původní redakci - anebo se založila redakce nová ?
A co archivy ?
Rozhodně to tunelování bylo.
Problém je jen v tom, že původní " zloději" již svůj "lup" prodali.
Poznámka JČ: Pokud vím (psal o tom snad Jičínský v Právu), Slováci určitý nárok na stížnost měli, neboť prý bylo po rozčlenění Československa dohodnuto, že ani ČR, ani Slovensko nebudou nadále používat dosavadní vlajku, ale ČR posléze navzdory dohodě rozhodla jinak.
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 