Musím si skutečně nechat líbit obscénní chování mužů?

Včera dopoledne se na mě obrátil před obchodem Superdrug v londýnské Clapham High Street asi pětašedesátiletý muž. Měl doširoka otevřené oči, byl neoholený, byl čistý, ale trochu ošuntělý, kymácel se směrem ke mně a ukazoval mi kus papíru. Proč? Nečekala jsem na to, abych to zjistila. Jakmile mi pohlédl do očí, vyhrkla jsem rychlé "Ne" a zmizela mu z cesty. Teprve když jsem si to potom v klidu rozmyslela, uvědomila jsem si, že jsem odmítla unaveného, trochu zmateného starce, který mě žádal o informace, jak se orientovat na rušné londýnské ulici.

Bohužel jsem za posledních několik let přišla o svou městskou spontánnost a radost. Když chodím v současnosti po městských ulicích, jsem plná napětí, dávám si pozor a nedůvěřuju. Vždycky jsem taková nebyla. Bývala jsem jako štěně, byla jsem ráda, že jsem venku a v rušném městě. Tak co se změnilo? Jen ten smutný fakt, že v současnosti nemůžu vyjít v jižním Londýně na ulici, aby mě okamžitě neobtěžovali muži.

Mladí muži, staří muži, střízliví, opilci, čistí, špinaví, černoši, běloši, v osobních autech, v náklaďácích nebo mimo ně. Téměř každý den, v kteroukoliv dobu. Volají na mě, obscénně se na mě smějí, utrhují se na mě, mlaskají na mě. Štípají mě do zadku, tahají mě za šaty, jednou mi zmáčkli prs.

Někteří to dělají výhrůžně, civí na mě a sdělují mi erotické obscénnosti. Jiní - je to stejně nepříjemné, i když to není na první pohled tak zastrašující - slovně hodnotí mé vlasy, šaty, chování."Čau kočko! Usměj se, lásko! Ten klobouk je senzační!" Když nereaguju, zvyšují hlas: "Hele, ty blondýnko, já s tebou mluvím!"

Kdybyste jim řekli, co si to dovolují (nikdy jsem se neodvážila), reagovali by jako neviňátka, že tím nic nemysleli. Ale oni vědí přesně, co mají na mysli: "Hele, ženská, nemysli si, že můžeš jít tady po ulici v klidu, seš pro nás, seš moje, já si s tebou můžu hrát, tenhle prostor není tvůj, je můj a já si do něho mohu vstupovat, kdykoliv se mi zachce. Seš tady pro mou zábavu, ženská."

Neustálé nenápadné obtěžování vede k tomu, že po deseti minutách pěší chůze z domova do práce přicházím do kanceláře udýchaná, vystresovaná a rozčilená. Nelíbí se mi to. Nechci muset tohle pociťovat. Nechci takhle žít. Proč musím začínat každý den v bojovné náladě, jen proto, že chci hájit právo být sama sebou?

Ale nejsou to jen chlapi na žebříku nebo na chodníku. Nejodpornější jsou muži nikoliv v náklaďácích, ale v relativně luxusních automobilech - ve fordech, v astrách a ve volvech. To jsou ti zbabělci, kteří si sedí odporně ve svých ocelových krabicích, jsou znuděni na červenou na křižovatce, dívají se vám do očí, koulejí na vás očima, dělají na vás grimasy, dělají jazykem výmluvné "erotické" pohyby.

A na koho se to vlastně dívají? Na průměrně vypadající čtyřicetiletou matku tří dětí. Ano, jsem relativně vysoká, jsem blondýnka a jsem dobře oblečená, ale myslím si, že to, jak člověk vypadá, s tím nemá zrovna moc společného. Jsem k dispozici.

Když si stěžuji svému partnerovi (který se mnou plně sympatizuje), poukazuje na to, že 1. vypadám šťastně, 2. každé ráno se češu a dělám si make-up, 3. nejezdím do práce ve špičce, a tak jsem na ulici v době, kdy tam mnoho dalších žen, vyhlížejících jako ženy s profesionální kvalifikací, není.

Odpovídám, že většinou mám na sobě texasky a že už dávno nevypadám tak mladá a čerstvá a atraktivní, jako když mi bylo dvacet, a tehdy se mi tohle nedělo, mohla jsem chodit po ulicích v klidu. Proč teď? Proč zrovna já? Proč tolik?

Odpovědí musí být, že zcela zjevně nejsem jediná. Spousta žen, žijících ve velkých městech, se musí každodenně vyrovnávat s tímto obtěžováním. Když hovořím s přítelkyněmi, dovídám se, že je jen dvojí možnost jak se vyhnout otevřenému obtěžování: jezdit všude autem anebo chodit s kočárkem. Mateřství ještě pořád dává ženám sexuální anonymitu - i když musím říct, že jsem sama dostala od úplně neznámé osoby vážný sexuální návrh jedinkrát, když jsem byla osm měsíců těhotná se svým třetím dítětem.

Ale moje děti jsou každý den ve škole a já nechci jezdit autem. Zdálo se jako dobrý nápad pořídit si psa, a v zimě, když mě táhla má kólie, přestala jsem trošku být ženou, stala jsem se jen člověkem se psem. V zimě, v dlouhém kabátě, s čepicí a slunečními brýlemi, mě tolik neobtěžovali. Tak jsem nabyla naděje, Teď, v srpnu, bez kabátu, jdu po ulici a z náklaďáků se šíří výkřiky: "Kočko, dej nám pusu!"

Zavolala jsem na policii, která mě vyslechla se sympatiemi a přiznala, že nemůže nic dělat. Toho večera mi zatelefonovala policistka, aby ode mě zjistila "další podrobnosti".

"Je to zajímavé," řekla, "ale mě se nedávno stalo úplně totéž, skoro na témže místě - možná, že to byl ten samý kluk."

"A chytili jste ho?" zeptala jsem se.

"Já jsem to neudala."

"Proč ne," zeptala jsem se překvapeně.

Začala mluvit šeptem. "Oni by si ze mně tady na policejní stanici dělali legraci. Víte. Že to má něco společného s prsy. Bývali by si mysleli, že je to strašně legrační."

"Cože? Vaši kolegové policisté?"

"Ano. Prosím vás, nikomu o tom neříkejte."

Tehdy jsem o tom nikomu neřekla, ale říkám to teď vám, protože bylo její přiznání smutné, absurdní, děsivé, neuvěřitelné a protože se mi to taky zdá vysvětlením, proč ona a já a do určité míry my všechny vlastně snášíme to nesnesitelné."

Takže jestliže jste chlap a myslíte si, že je tenhle článek legrační nebo pitomý anebo že dělám scény ohledně hloupostí, znovu si to rozmyslete. Představte si, že někam spěcháte, přemýšlíte o nějakém problému a já si vás na ulici začnu prohlížet rentgenovýma očima a zeptám se vás, jakou barvu mají vaše spodky. Anebo vás štípnu do prsní bradavky. Anebo vám začnu osahávat varlata. Že jste z toho trochu vyvedeni z míry? Ale prosím vás, kde je váš smysl pro humor? Vždyť to byla jenom legrace.