|
|
Anatomie (ubíjející) replikyDo diskuse k roli médií ve veřejném diskursuMiloš ŠtěpánekVe svém "okurkovém" zamyšlení o zvýšení přínosu Britských listů ke zkvalitnění veřejného diskurzu jsem se zabýval okrajovým redakčně-technickým aspektem tematické koncentrace diskusí. Rozhodující je ovšem zaměření na klíčové problémy Česka a vize jeho budoucnosti. Bezvýznamná však snad není ani postupná identifikace balastu, co veřejný prostor zbytečně zapleveluje a kroků k jeho uvolnění.Určité rezervy vidím i v mediální prezentaci uzákoněných či dobrovolných "profesních" organizací, pracujících ve kdekteré oblasti lidské činnosti. Za svůj bohulibý cíl ostentativně vyhlašují - na kongresech a tiskových a jiných slavnostních konferencích - zkvalitňování činností svých členů, ba branže jako celku, a zejména pak ochranu veřejnosti před jejich (případným, avšak krajně nepravděpodobným) nekalým působením. Při tom mají zpravidla také spadeno na působení státu ve svém oboru, zejména činnosti regulační, a tvrdí, že jsou schopny tyto funkce vykonávat (dokonce lépe) samy. Obecné námitky proti korporativismu mají podobně dlouhou životnost a malou účinnost jako v Česku "osvědčená", více než desetiletá libertariánská (až anarchická) argumentace proti etatismu. Ve "filosofické" rovině nelze archetypální spory tohoto druhu nikdy dovést do konce. Působivá by naopak jistě byla přesvědčivá sebeočistná aktivita etických či disciplinárních orgánů těchto profesních orgnizací. Přes standardní rizika zneužití kritiky do vlastních řad a prezumpci neviny členů podezřívaných z prořehřešku, je s podivem, jak vzácná jsou jejich aktivní oficiální vystoupení v roli hlídače vlastních kodexů. Zvláště srovnáváme-li s pohotovostí a počtem vystoupení na obranu vlastního "corps d'esprit", jakmile v sebemenším pociťují jeho uražení či ohrožení. Uvádím namátkově jen dva čerstvé příklady, i když podobných quasi-principiálních "diskusí" je téměř nekonečně. A to úmyslně vylučuji témata v úzkém slova smyslu politická, nemluvě o politikářských.
Jenže ono to moc nefunguje ani nyní u nás, když reklamní obrat je vyšší než rozpočtová kapitola státního školství. A v obratu jsou i reklamy na psí a kočičí žrádlo na zeměkouli, kde více než miliarda lidí hladoví. Nejde samozřejmě o to, že by ovečky neměly mít u představitelů svých profesních zájmů náležité zastání. Je mi však líto místa i času, které téměř stejné "kauzy" v médiích opětovně zabírají. Profesní organizace zvládly umění využívat médii očividně lépe než většina státních orgánů. Vědí, že ohlas zpráv o positivních výsledcích každodenní činnosti je minimální. Pochopily zdokonalenou definici "novinky" (místo dřívějšího "muž pokousal psa" platí od letošního léta "dáma pokousala muže, když to před tím odmítl provést její pes") Jejich "myšlenkové" arsenály obsahují (parafrázuji Pozn. 1) v nepřeberném množství hesla a zkratky, které v naší zemi, zahalené v husté mediální mlze, vytlačují z veřejného prostoru povědomí o problémech, a přispívají k obrovské proliferace žvástu a rozptylování pozornosti, která je v současném světě nejúčinnější formou kontroly informací. Povinností novinářů - tedy alespoň těch, kteří se hlási k roli "čtvrtého pilíře demokracie"! - by mělo být mediální mlhu rozptylovat, problémy kompetentně nastolovat, žvást usvědčovat, pozornost soustřeďovat, podstatnými informacemi entropii snižovat. I když z požadavků na profesionalitu slevíme pro vleklou "komentaritidu" zpravodajství i chronickou nekvalifikovanost komentářů, neoddiskutovatelnou povinností žurnalistiky je pěstování paměti. V médiích vystupují i politici a představitelé nejrůznějších profesí, jejichž role je jiná. Zejména jejich "smrtonosné" repliky by neměly zůstávat bez příslušného odkazu. Novináři hodní tohoto titulu musí souvislosti připomínat, poukazovat na závěry již dříve dosažené a tím omezovat dosud tak časté tápání debat v ďáblově kruhu a znovunastolování již vyřešených problémů. To je jedna z cest k tak žádoucímu uvolňování veřejného prostoru pro prioritní otázky dosud neujasněné. Jak se k takovému úkolu staví profesní Syndikát? Miloš ŠtěpánekPozn. 1 Václav Bělohoradský, Rozum a trauma - rekviem za debatu, která nebyla. Salon Práva č. 110 (1. 4. 1999). Črta se zabývá špatně reflektovanými aspekty vstupu ČR do NATO. |
|