Jak dosáhnout hospodářské prosperity
Britská vláda začíná připravovat předvolební program pro příští volební období. Deník Guardian začal zveřejňovat vlastní návrhy, co by vláda měla v nadcházejících letech dělat. Recept komentátora Victora Keegana pro obchod a průmysl, který vyšel včera, jako by v mnoha ohledech přesně odpovídal tomu, co potřebuje i Česká republika. Posuďte sami.
Vláda by měla přejmenovat ministerstvo průmyslu a obchodu: mělo by se jmenovat ministerstvo pro technologii a pro internet. To by vyslalo okamžitý důležitý signál o klíčové roli informační revoluce. Kdyby totiž nemělo toto ministerstvo nic jiného na práci, než aby naléhalo na soukromé podniky i veřejné instituce, aby přeorganizovaly svou práci tak, aby to odpovídalo internetovému věku, zasloužilo by si svůj rozpočet desetkrát.
Konec konců, budoucí hospodářský růst Velké Británie bude záviset na tom, jak rychle přijmeme nové technologie.
Dobré je, že to nebude stát mnoho peněz. Ministerstvo průmyslu a obchodu už nyní vydává jen málo finančních prostředků. Letos vydalo jen 3,7 miliard liber a to se má zvýšit o 23 procent, ale to jen proto, že je nutno vydávat peníze do pozůstatků staré technologie, na výdaje spojené s jadernými elektrárnami a uhelným průmyslem.
To skutečně důležité, co by ministerstvo mělo udělat pro novou ekonomii, nemá nic společného s penězi. Jde o změnu struktury a o vytvoření konkurenceschopnosti. Toto ministerstvo je nyní potenciálně mocnější, než kdy bylo, protože má právě možnost určit parametry, v jejichž rámci bude fungovat nová ekonomika.
Vezměte si například aukci částí rozhlasového spektra pro třetí generaci mobilních telefonů, jejímž prostřednictvím ministerstvo vydělalo 22,5 miliard liber. Bez ohledu na to, zda si myslíte, že je to obrovský finanční úspěch anebo naopak recept na vznik telefonů, které si nikdo nebude moci dovolit, ukazuje to, jak obrovskou moc má stále toto ministerstvo.
Britské ministerstvo průmyslu a obchodu také hrálo čelnou roli v tom, že celá Evropa přijala GSM jako standard pro nynější generaci mobilních telefonů. Nevyvolalo to tehdy skoro žádnou publicitu - nic není nudnějšího než zpráva o standardizaci - avšak vytvoření tohoto společného evropského systému je hlavním důvodem, proč Evropa nyní v oblasti mobilních telefonů vévodí světu.
Televize
Labouristé by měli navrhnout dva projekty obdobného významu. Zaprvé, analogové televizní vysílání by mělo být co nejdříve zrušeno. Nakonec budou všechny televize digitální, budou poskytovat lepší rozlišovací schopnost, přístup na internet, e-mail, interaktivní sport, nakupování z domova a možná dojde ke spojení počítače a televizního přijímače. Uvědomme si, že země, které přejdou k digitální technologii jako první, budou mít nad světem výhodu průkopníka - budou moci vyvíjet výrobky a služby, které pak budou prodávat do celého světa.
Jediný vážný argument proti brzké likvidaci analogové televize - že si chudí lidé nebudou moci dovolit digitální televizi - je mocný, ale dalo by se to vyřešit tím, že se bude digitální televize chudým lidem dotovat z peněz, které stát vydělá dražbou analogového spektra, které bude uvolněno přechodem na digitální vysílání.
Telefony
Zadruhé by labouristé měli trvat na tom, aby byl monopol British Telecomu na "místní smyčku", na poslední kilometr telefonní linky od ústředny k vám do domu, byl okamžitě zlikvidován a otevřen soupeřícím podnikům, nabízejícím širokopásmový přístup. Cílem musí být dostat broadband (to jest vysokorychlostní spojení, schopné vysílat videosignál oběma směry) do co největšího množství domů a bytů v co nejkratší době.
Tento argument se táhne už déle než patnáct let. Konzervativci odmítli nabídku společnosti British Telecom, že zavede broadband do britských domácností, pokud jí vláda dovolí vysílat do domácností zábavné pořady (jako velmi ziskové video on demand), protože by to ochromilo politiku konzervativní vlády, která podporovala kabelové společnosti, hlavní konkurenty společnosti BT. Konzervativní ministry tehdy nenapadlo, že kdyby byly do domácností zavedeny vysokokapacitní optické kabely jako všeobecný standard, nebylo by zapotřebí rozkopávat ulice a zavádět konkurenční kabelové optické systémy.
British Telecom se snaží si zachovat monopol na místní smyčku ve snaze ochránit své příjmy. Vláda by mu tento monopol měla odebrat co nejdříve, aby se všude co nejrychleji rozšířila širokopásmová komunikace, aby jí mohli zákazníci využívat a aby firmy na základě této technologie mohly vyvinout nové výrobky a služby a začít je také prodávat do světa.
Labouristé by tohle měli udělat v součinnosti s ministerstvem obchodu a průmyslu formou manažerského poradenství zdarma. Cílem musí být zajistit, aby firmy, zejména malé firmy, začaly co nejdříve podnikat prostřednictvím internetu. Premiér sice přislíbil, že chce učinit Británii nejvýhodnějším místem na světě pro e-commerce, ale vláda sama tomu úsilí není v čele. Vládní internetové stránky se sice zlepšují, ale profesionální nejsou.
A když jde o citlivé otázky, jako je vládní úsilí monitorovat veškerý e-mailový provoz v rámci zákona o vyšetřovacích pravomocích (Regulation of Investigatory Powers Act), ministerstvo průmyslu a obchodu to celé přenechalo ministerstvu vnitra. Británie bude proto mít v tomto ohledu snad nejdrakoničtější režim na světě.
Irsko
Situace ohledně monitorování e-mailového provozu by mohla vést k tomu, že se britské podniky začnou přesouvat do Irska, kde vládne režim, který je vůči podnikatelům přívětivější a e-mailová komunikace mezi firmami je bezpečnější. Tohle je další příklad, kdy má vláda obrovskou moc a nic to nestojí. Vláda by měla přislíbit, v zájmu podnikatelství, ale i v zájmu občanských svobod, že navrhovaný zákon o monitorování e-mailového provozu zruší.
(...)
Nicméně existuje ještě několik oblastí, kde je nutno vydávat peníze. Nikoliv formou staromódních státních dotací, ale jako stimulaci dalšího rozvoje. Je pravda, že britská vláda nyní uznává význam vědeckého výzkumu a rozpočet na vědecký výzkum má stoupnout z 1,6 miliard liber v letošním roce na 2,2 miliardy liber v roce 2003-4, jenže to stále neřeší zanedbanost vědeckého výzkumu, k němuž docházelo po dobu dvaceti let.
Dokončení projektu lidského genomu ukázalo, jak naléhavé je být schopen převádět dobré nápady z laboratoře do průmyslových výrobků světové třídy. Má-li mít Británie prospěch z explozivního rozvoje, který se očekává v průmyslovém sektoru biotechnologie, musejí být dány k dispozici finanční prostředky - třeba jako pobídky pro investory - mají-li být britské schopnosti v tomto oboru proměněny v materiál pro hospodářský růst v jednadvacátém století.
Totéž se týká alternativních energetických zdrojů, jako je vítr a sluneční energie, na které ministerstvo průmyslu a obchodu úplně zapomnělo. Je to šílené, ministerstvo je nuceno vydávat desítky milionů liber na likvidaci problémů, spojených s odumírajícím uhelným a jaderným průmyslem a nemá možnost vydávat podstatnější finanční prostředky na ekologicky čisté zdroje energie.
Moc by to nestálo, uzavřít mezeru mezi výzkumem čisté obnovitelné energie a trhem. Byla by to dlouhotrvající investice s jistou návratností a na inflaci by to nemělo skoro vůbec žádný vliv.
Vážné pochybnosti britských anesteziologů
Odebírají se tělesné orgány "mrtvým" pacientům skutečně bezbolestně?
Čelní britští anesteziologové požadují, aby každý "mrtvý" pacient, z jehož těla se získávají orgány pro transplantaci, dostal před jejich odstraněním umrtvení, aby byla vyloučena možnost, že by mohl pociťovat bolest.
Více než dvacet let poté, co byla určena definice "mozkové smrti", což umožnilo transplantace srdce, pronikla kontroverze, která trvá už určitou dobu v britských operačních sálech, nyní přímo na veřejnost. Velký prostor jí v sobotu 19. srpna věnoval deník Guardian.
Otázka, zda může či nemůže pociťovat bolest pacient, jehož mozkový kmen byl prohlášen za mrtvý, jehož srdce však stále ještě tluče, když mu chirurgové odebírají orgány pro transplantaci, je považována mezi anesteziology už dlouho za kontroverzní, ale emoce se poslední dobou v Británii v této věci podstatně vzedmuly poté, co byly loni zveřejněny přepisy Intensive Care Society (Společnosti pro intenzivní péči), kde se konstatuje, že umrtvování pacientů v takovéto situaci není nutné.
Redakční komentář v časopise Anaesthesia, který vydává britská Royal College of Anaesthetists nyní požaduje, aby bylo umrtvování běžně užíváno při operacích, při nichž se z těla odstraňují srdce, plíce, játra a slinivka břišní. Tyto operace se konají, když je pacient připojen na ventilátor.
I když nechtějí anesteziologové hovořit o těchto záležitostech veřejně, protože se obávají, že by to mohlo ohrozit transplantační program, který i tak trpí velkým nedostatkem darovaných orgánů. Přesto však soukromě vyjadřují opakovaně pochybnosti ohledně toho, co se asi děje v mozku dárce, i když mozkový kmen už nereaguje na testy a je zcela vyloučeno, že by pacient přežil jen několik dní, i když je připojen na podpůrné přístroje.
"Skoro všichni anesteziologové vám přiznají, že je jim celá věc nepříjemná a že mají velké pochybnosti," konstatoval Philip Keep, anesteziolog v nemocnici pro Norfolk a Norwich. "Zdravotní sestry to opravdu snášejí velmi špatně. Říznete toho pacienta nožem a jeho puls a jeho krevní tlak radikálně stoupnou. Když pacientovi nedáte nic na utišení, začne se na operačním stole kroutit a není možné s operací pokračovat. Chirurg nás vždycky žádá, abychom pacienta ochromili."
Lékařství dosud vždycky argumentovalo, od té doby, co byla v letech 1976 a 1979 určena měřítka, kdy a jak dochází k smrti mozkového kmenu , že prý takovéto reakce nemají nic společného s mozkem. Jsou to prý automatické reflexy, přesně takové reakce, jako když kladivo udeří do kolena anebo ruka se náhodou dotkne horkých kamen.
Avšak i když většina anesteziologů přijímá, že pacient je v komatu, z něhož se nemůže probrat, a že už nemá vědomí, většina z nich raději pacienta umrtvuje.
"Haemodynamickou reakci" (náhle zvýšený krevní tlak a tep) "lze považovat za reakci organismu ve stresu a pravděpodobně k ní dochází v páteři," konstatují anesteziologové. Kromě toho, dodávají, smrt není náhlá událost, ale je to proces a naše omezené chápání tohoto procesu by mělo vyžadovat opatrnost a neměli bychom předpokládat, že není zapotřebí umrtvujících prostředků.
Lékaři také poukazují na to, že podle některých vědeckých studií přetrvává činnost některých mozkových buněk, i když mozkový kmen, který mozek spojuje s páteří a odpovídá za vědomí, už nereaguje.
Co je vlastně smrt
Smrt - to bývala ta chvíle - a pro mnohé tomu tak je dodnes - kdy se nám zastaví srdce a naposledy vydechneme. Ale pro teenagera, který dorazí na jednotku intenzivní péče s katastrofickým poškozením mozku po automobilové havárii, tomu tak vůbec nemusí být. Jeho srdce, plíce, játra a slinivka břišní by mohly být využity pro záchranu života někoho jiného před smrtí, avšak tyto orgány lze odstranit z těla dárce pouze v tom případě, pokud dárci stále ještě bije srdce.
V roce 1976 určila konference britských lékařů a čelných lékařských fakult, to, čemu se tehdy říkalo mozková smrt a čemu se dnes říká přesněji smrt mozkového kmene. Tyto zkoušky umožnily lékařům a rodinám učinit strašlivé rozhodnutí vypnout ventilátor, který způsoboval, že příbuzný dál dýchá, a nechat ho zemřít.
Další definice, zveřejněná v roce 1979, upřesnila, že mozková smrt je okamžikem skutečné smrti - okamžikem smrti přestala být chvíle, kdy přestává tlouci srdce. A to je nyní právní definice. Znamenalo to, že transplantace srdce, které se prováděly ve Spojených státech a v Jihoafrické republice, se mohly začít provádět i v Británii.
Mnozí však jsou přesvědčeni, že ve spěchu napomoci transplantacím, velmi důležité nové lékařské metodě, došlo k zamlžení vážných filozofických a etických otázek, v důsledku čehož se anesteziologové dostali do vážného dilematu.
Anesteziologové souhlasí že lidé, jejichž mozkový kmen je mrtvý, nemohou přežít a nemají měřitelné vědomí světa kolem sebe, existují důkazy elektrické činnosti v některých částech jejich mozku - i když to možná jsou jen známky jeho rozkladu. A na monitorech se ukazuje velké zvýšení krevního tlaku i tepu, jakmile udělá chirurg první řez.
Podle Philipa Keepa z nemocnice pro Norfolk a Norwich je problémem to, že odumření mozkového kmene bylo uznáno za oficiální smrt. Je přesvědčen, že by transplantační program nijak nepoškodilo, kdyby se za smrt dále považovalo až zastavení srdce a kdyby se uznalo, že smrt v tradičním slova smyslu při odebírání orgánů ještě nenastala.
"Velice podporuji transplantace," uvedl. "Jenže celou záležitost je třeba znovu promyslet. Jistě nemá smyslu vyhazovat orgány, které by mohly dobře posloužit jiným lidem, ale jsem proti neúplné pravdě, jíž jsme se zde stali určitou obětí."
Skoro nikdo, kromě osob s určitým náboženským přesvědčením, netvrdí, že definice smrti založená na odumření mozkového kmene je nějak nesprávná. Časopis Anaesthesia ve svém redakčním komentáři poznamenává, že "se plně uznává, že je zbytečné poskytovat podporu lékařskými přístroji pacientům s odumřelým mozkovým kmenem."
Retrospektivní studie z roku 1981, která analyzovala případy 609 pacientů s klinickou diagnózou odumřelého mozkového kmene ukázala, že žádný z nich nepřežil.
Tito pacienti nesmějí být zaměňováni s pacienty v persistentním vegetativním stavu, z nichž se někteří nakonec uzdraví. Pacienti s PVS, jako například Tony Bland, oběť katastrofy na fotbalovém stadionu v Hillsborough, jehož rodina dostala od soudu svolení, aby byly lékařské přístroje vypnuty, mají aktivní mozkový kmen.
Kritéria pro odumření mozkového kmene jsou přísná. Zaprvé, pacient musí být v komatu, v němž nereaguje, a musí být neschopen vlastního dýchání, v důsledku poškození mozku, většinou při nehodě.
Zadruhé musí být jasné, že žádné léky, hypothermie nebo jiné odstranitelné podmínky nevyvolávají pacientovo bezvědomí. Zatřetí, dvakrát ve dvojí různou dobu musí být provedena série testů, zda mozkový kmen reaguje.
Mozkový kmen je ta část mozku, která spojuje hlavní mozek (cerebrum) s míchou. Je to "dálnice" pro přenos informací z hlavního mozku do nervového systému. Vyvolává dýchání a působí vědomí.
Zkoušky smrti mozkového kmene jsou jednoduché. Vykonávají se u pacientova lůžka. Ventilátor je na deset minut vypnut, aby se zjistilo, zda se pacient pokusí sám dýchat, i když krev musí být dál okysličována, jinak orgány určené k transplantaci budou poškozeny. Do pacientových očí se posvítí ostrým světlem a lékař se dotkne jeho rohovky, aby zjistil, zda pacient mrkne. Na uši se nalije ledová voda, do průdušnice se vloží sonda a pacientovo oko se bolestivě stlačí. Když dvakrát na tyto zkoušky pacient nereaguje, je certifikováno, že jeho mozkový kmen odumřel. Pokud nefunguje mozkový kmen, nemůže podle britských kritérií fungovat ani mozek.
Ale ve Spojených státech a v některých evropských zemích se provádějí ještě další zkoušky, včetně elektroencefalografie, která měří elektrickou činnost v mozku, a do hlavních žil se vstřikuje kontrastivní látka, aby se dokázalo, že krevní oběh není v činnosti. Ve Spojených státech odumření mozkového kmene nestačí. Komise amerického prezidenta vyžaduje "nezvratné zastavení všech funkcí celého mozku, včetně mozkového kmene."
Giles Morgan, předseda Intensive Care Society, přiznává, že je možno zaznamenat určitou mozkovou činnost v některých částech mozku i po odumření mozkového kmene. "Je to neorganizovaná, náhodná činnost. Celý mozek se funkčně rozkládá."
David Wainwright Evans je bývalý kardiolog, který odešel z nemocnice Papworth hospital, provádějící transplantace, předčasně do důchodu, protože nesouhlasil z osobního přesvědčení z odstraňováním orgánů z těla osob, jejichž mozkový kmen odumřel, argumentuje, že by měly být změněny formulace na dárcovské kartě, kterou u sebe nosí mnozí potenciální dárci tělesných orgánů.
"Je na ní napsáno, že lékaři smějí odebrat mé orgány po mé smrti," konstatuje Evans. "Je docela dobře možné, že dárce má úplně jinou představu o tom, co je jeho smrt, než lékaři. Protokol byl uzavřen a vy jste mrtví, ale není to tatáž smrt, jakou jste si při podpisu dárcovské karty představovali vy."
Jiní argumentují, že by se neměl ohrožovat transplantační program filozofickou diskusí o tom, kdy nastává smrt, a dárcům orgánů by se v každém případě mělo dávat umrtvení.
"Nenosím v současnosti dárcovskou kartu, protože vím, co se děje," uvedl jiný lékař. "Kdybych věděl, že dostanu umrtvení, tak bych ji nosil."
Kursk
Všichni členové posádky jsou mrtví
Ruské námořnictvo potvrdilo že havarovaná jaderná ponorka Kursk je celá zaplavena vodou a všech 118 členů posádky zahynulo.
Toto oficiální prohlášení bylo vydáno několik hodin poté, co norští potápěči otevřeli zadní únikový poklop ponorky a nenašli nikoho mezi živými.
Ponorka Kursk se zřítila na mořské dno 12. srpna po katastrofální explozi během námořního cvičení.
Norští činitelé oznámili, že je ruská vláda požádala o pomoc při vyprošťování mrtvol posádky. Podle ruské televize nebyl zaznamenán žádný únik radioaktivního materiálu.
Rusko plánuje mezinárodní akci, v jejímž rámci má být Kurs vyzvednut z mořského dna. Plány vyzvednout Kursk prostřednictvím pontonů mají být hotovy do tří týdnů.
Vzhledem k tomu, že se norským potápěčům podařilo relativně rychle otevřít vstup do ponorky, vyvolává to podle komentátorů další otazníky, proč se to Rusům nepodařilo.
Ruské politické vedení i vedení armády je nyní pod obrovským kritickým tlakem sdělovacích prostředků. Putin si bude muset rozmyslet, zda z armády propustit některé její vedoucí představitele. Jenže tím by mohl ochromit svou podporu a právě na podporu armády spoléhá.
Ruské námořnictvo nemělo potápěče
Podle listu Guardian bylo ruské úsilí zachránit posádku Kursku od samého začátku k ničemu, neboť ruské námořnictvo nemělo hlubinné potápěče.
Bez ručního navádění od potápěčů nebylo v žádném případě možné, aby ruské miniponorky našly správné místo, jak se připojit ke Kursku.
Sovětský svaz míval družstva hloubkových potápěčů, vycvičených pro záchranné akce pod vodou, ale námořnictvo je muselo zrušit, protože na ně nemělo peníze.
Členové posádek ruských ponorek ostře zatočili na ruské úřady: "Bez potápěčů je nemožné zachránit námořníky, kteří se dusili ve svém hrobě. Všechno, co se odehrávalo v Barentsově moři, byla pouhá fikce," řekl Jurij Filčenkov, bývalý potápěč z námořnictva, který nyní pracuje na ropných věžích v moři, deníku Komsomolskaja pravda. Uvedl, že několikrát telefonoval námořnictvu a chtěl mu nabídnout svou pomoc.
"Bez potápěčů miniponorka jen tloukla o stěny Kursku jako slepé kotě," řekl člen posádky jiné ruské ponorky.
"Z tisku a z televizního zpravodajství jsme nabyli dojmu, že se všechno koná podle běžné praxe při katastrofách v takové hloubce. Nejprve se vydají do té hloubky potápěči ve zvonu, určí rozsah a charakter škod, zhodnotí situaci a pak je učiněno rozhodutí, co dál. Avšak z nejnovějších zpráv je zřejmé, že prvními potápěči byli až Norové a že naši lidé se snažili připojit se ke Kursku bez potápěčů. Jsme naprosto šokováni," konstatoval Igor Kozyr, bývalý námořní kapitán, který velel ponorce, z Petrohradu.
Podle Filčenka měla severní flotila - jejíž součástí byl Kursk - ještě před patnácti lety spolehlivou záchrannou službu. To, že Kurs ztroskotal ve hloubce 100 metrů, tehdy nebyl problém. "Nám se podařilo vyzvednout potopené lodi z hloubky i 200 metrů," uvedl Filčenkov.
Není jasné, zda o tom všem byl informován Putin. Je pravděpodobné, že šéfové námořnictva budou odvoláni, až vyjdou tyto skutečnosti jasně najevo během vyšetřování.
Název Česka a česká národní totožnost
Panove Sosna http://www.britskelisty.cz/0008/20000807h.html a Pinkava http://blisty.internet.cz/0008/20000808h.html pisi o nazvu "nasi republiky" v anglictine. Jejich prispevky me inspirovaly k uvaze lingvisticko-statisticke. Dovolim si tvrdit, ze nemcina a anglictina jsou lepe vybaveny pro popis ceske statnosti a zemepisu nez soucasna cestina. Dovolim si take pricinit, ze scitani lidu, ktere umoznuje jednotlivci oznacit pouze jednu narodnost, jen velmi nedokonale popisuje skutecnou identitu respondentu.
Podle pana Sosny je nejasnost a vseobecna libovule v anglickem pojmenovavani Ceska (odpurci tohoto nazvu prominou) dusledkem toho, ze cesti politici se v roce 1993 nechteli rozhodnout pro zadnou z variant. Ruzne ceske vladni a akademicke instituce ovsem v prubehu devadesatych let nabadaly k pouzivani slova Czechia, cinily tak ale spise nenapadne a potichu. Politici si nechteji pohnevat zastance zadneho 'smeru', a tak radeji pouzivaji bezbarve 'the Czech Republic'. Kdyz zemi nepojmenuji politici, ujmou se slova poradatele svetovych vystav. Na letosni vystave Expo jsme Czechia - nejlepsi ze vsech spatnych moznosti.Vytvareni novych statu dava zjevne prostor pro jazykove inzenyrstvi.
Nejasnosti byly i v roce 1918. Ocituji z knihy Jana Galandauera Vznik Ceskoslovenske republiky 1918: programy, projekty, perspektivy, ktera popisuje mimo jine postaveni Slovenska v ceskem programu vytvoreni slovanskeho narodniho statu. Pripojeni Slovenska k ceskemu statu bylo v roce 1917 'uplne novum', do te doby volali po "vyrvani kusu uzemi z tela Uherska" jen nemnozi radikalove. A jako si v roce 2000 nevime rady nad nazvem zapadniho zbytku Ceskoslovenska, tehdy nikdo nevedel, co si pocit se Slovenskem, nejen politicky, ale ani lingvisticky.
'Ceska verejnost mela o Slovensku jen mlhave predstavy... J. Hajsman si... vsiml, ze lide si casto pletou Slovaky s Jihoslovany. Se Slovinci zasedali cesti poslanci na risske rade... Proti tomu styky cesko-slovenske byly zejmena za svetove valky velmi skrovne. Slovensko... zustavalo pro ceskou verejnost terra incongnita.... S vitezstvim radikalismu myslenka pripojeni Slovenska k ceskemu statu zvitezila v ceske oficialni politice. Razila si cestu i v terminologii: vedle terminu cesky stat se prosazuje i stat ceskoslovensky. Novemu terminu napomohlo i to, ze se jiz v devatenactem stoleti vzilo adjektivum "ceskoslovansky". Melo v cestine nahradit neexistujici terminologicke rozliseni mezi "cesky" ve smyslu etnickem a "cesky" ve smyslu geografickem, k cemuz je nemcina vyzbrojena dvema vyrazy: "tschechisch" a "boehmisch". "Ceskoslovansky" znamenalo "cesky" ve smyslu etnickem, oznacovalo prislusnost k ceskemu narodu, chapanemu jako jazykove spolecenstvi. Tento termin se skutecne vzil a byl pouzivan. Od pridavneho jmena "ceskoslovansky" neni aspon akusticky a opticky daleko k adjektivu "ceskoslovensky", a tak tato nahodna podoba prispela k zobecneni pojmu "ceskoslovensky narod" a "ceskoslovensky stat". Az do konce [prvni svetove] valky zustalo zamenovani vyrazu "cesky" a "ceskoslovensky" bezne (s.170-175).'
Nazev budouciho statu nebyl uplne jasny ani v Masarykove Prohlaseni nezavislosti ceskoslovenskeho naroda ve Washingtonu 18. rijna 1918. Mluvilo se v nem sice o ceskoslovenskem statu a ceskoslovenskem narode, ale slovo Ceskoslovensko se v nem nevyskytlo. Prozatimni ustava z 13. listopadu 1918 pro jistotu nazev statu ani nezminila, zrejme proto, ze tehdy jeste nebylo zcela jasne, jestli nejake Ceskoslovensko bude - madarska vlada povazovala Slovensko za madarske uzemi. I kdyby bylo existovalo v roce 1992 nebo 1993 nejake prohlaseni nezavislosti Ceska, nemuselo by tedy nic vyresit. Soucasna ceska ustava mluvi pouze o 'Ceske republice'. Bylo by ovsem nefer vyzadovat urcovani jazykoveho uzu pri pojmenovani zemi od politickych dokumentu, ktere maji cil deklarovat ci definovat formu statu.
Anglictina ma slovo pro Cechy, "Bohemia", a pro Moravu, "Moravia". Pridavna jmena jsou "Bohemian", "cesky" a "Moravian", "moravsky". Dale ma anglictina slovo "Czech", ktere je jednak podstatnym jmenem, "Cech", a jednak pridavnym jmenem, "cesky". Cestina ale nerozlisuje mezi "Bohemian", obyvatel Cech a "Czech", etnicky Cech, zijici v Cechach, na Morave nebo jinde. Nemcina se vyznacuje podobnymi jemnustkami jako anglictina (viz vyse), bezpochyby proto, ze pro Nemce byl po staleti jejich pobytu v ceskych zemich rozdil mezi "boehmisch" a "tschechisch", zatimco Cechum to zrejme tak dulezite neprislo. Proto je Ceska Lipa "Boehmisch Leipa", nikoliv "Tschechisch Leipa" a proto je Cesky les "Boehmerwald". Podobnou "vyjadrovaci chudobu" pravdepodobne vykazuje vetsina evropskych jazyku pri oznacovani "sve" zeme. Cestina ale musi navic zapolit s tim, ze adjektivum "cesky" se vztahuje jak na Cechy, tak na cele Cesko vcetne Moravy a (moravskeho) Slezska.
Podle historika Josefa Valky (Lidove noviny, 18. ledna 1997) to byl Josef Jungmann, kdo vymyslel, ze kdo v Cechach mluvi cesky, je Cech, kdo nemecky, je Nemec. "Byl to navrat ke stredoveke jazykove koncepci cesstvi, ktera se spojila s hospodarskymi, socialnimi, kulturnimi i politickymi tuzbami modernich jazykovych Cechu, ale nedavala zadnou sanci vytvoreni obcanskeho statniho naroda." Nevim ovsem, jestli pred Jungmannem cestina mela oznaceni pro obyvatele Cech, aniz by nejak oznacovala jeho etnicitu. Etnicka prislusnost az do devatenacteho stoleti stejne velky vyznam nemela.
Byli to nejen Nemci zijici v ceskych zemich, ale i Moravane, kdo mel s Jungmannovou definici problemy. (Byvalym) ceskym Nemcum ci nasim slovenskym bratrim na vychode uz to muze byt skoro jedno, ale mnohe Moravany zene cesky jazyk do slepe ulicky. Kdyz rikaji "nejsme Cesi", neni jasne, jestli mysli "nejsme z Cech", coz je ocividne a nikdo by nezpochybnoval, nebo jestli chteji rici "jsme zvlastni narod, povazujeme se za odlisnou etnickou skupinu". To druhe muze znamenat, ale u vetsiny Moravaku neznamena, i volani po federalizaci Ceska http://mujweb.cz/www/modestr/index.htm ci po separatnim state http://www.ecn.cz/tandit/msi/.
Mnohym Moravanum by myslim vyhovovalo deklarovat se zaroven jako Cesi (etnicky) a jako Moravane (zemepisne ci kulturne). Bohuzel, scitani lidu, jak probehlo v roce 1991 a jak je planovano pro rok 2001 http://mujweb.cz/www/modestr/index.htm umoznuje oznacit se pouze jako prislusnik jedne narodnostni cili etnicke skupiny. Je to mozna obvykla praxe, at census probiha v kterekoliv zemi, ale stejne mnohe spise zatemnuje nez objasnuje.
Zucastnil jsem se pred casem seminare, kde muj kolega prezentoval sociologicky pruzkum, podle ktereho se lide ve Spojenem kralovstvi povazuji zaroven za prislusniky nekolika kategorii. V Britanii je pro jednotlivce obvykle deklarovat se jako Skot a zaroven jako Brit; pro mnohe lidi je vice vrstev identity beznou soucasti jejich zivota. Velssky nacionalista se muze deklarovat pouze jako 'Velsan', ale vetsina lidi zrejme zvoli dvoji ci troji uzemni ci narodni prislunost. Nemusi to mit nic spolecneho s jejich politickymi nazory. Nekdo se treba oznaci pouze za Skota, ale je zaroven proti skotske nezavislosti. Stejne tak Anglican zijici ve Skotsku muze byt priznivcem skotske autonomie ci skotske nezavislosti.
Toto neni zadny postmodernismus. I Frantisek Palacky se povazoval zaroven za Cecha i Moravana. Scitani lidu, ktere v Cesku probehne v pristim roce, bychom tedy meli brat jako velmi nedokonaly obraz skutecne identity respondentu. Kategorie 'narodnost ceska' bude obsahovat mnohe, kdo se zaroven povazuji za Moravany, Slezany, Slovaky ci za Romy, ale jejich 'moravskost' ci 'romskost' je pro ne az na druhem miste. Nebude jasne, kdo je Cech, protoze je Bohemian, boehmisch, a kdo je Cech, protoze je pouze Czech ci tschechisch. Podobne se 'oficialni' Moravane mohou citit zaroven Cechy, Romy ci Polaky, ackoliv statisticke udaje o tom nic nereknou.
Určité rezervy vidím i v mediální prezentaci uzákoněných či dobrovolných "profesních" organizací, pracujících ve kdekteré oblasti lidské činnosti. Za svůj bohulibý cíl ostentativně vyhlašují - na kongresech a tiskových a jiných slavnostních konferencích - zkvalitňování činností svých členů, ba branže jako celku, a zejména pak ochranu veřejnosti před jejich (případným, avšak krajně nepravděpodobným) nekalým působením. Při tom mají zpravidla také spadeno na působení státu ve svém oboru, zejména činnosti regulační, a tvrdí, že jsou schopny tyto funkce vykonávat (dokonce lépe) samy.
Obecné námitky proti korporativismu mají podobně dlouhou životnost a malou účinnost jako v Česku "osvědčená", více než desetiletá libertariánská (až anarchická) argumentace proti etatismu. Ve "filosofické" rovině nelze archetypální spory tohoto druhu nikdy dovést do konce. Působivá by naopak jistě byla přesvědčivá sebeočistná aktivita etických či disciplinárních orgánů těchto profesních orgnizací.
Přes standardní rizika zneužití kritiky do vlastních řad a prezumpci neviny členů podezřívaných z prořehřešku, je s podivem, jak vzácná jsou jejich aktivní oficiální vystoupení v roli hlídače vlastních kodexů. Zvláště srovnáváme-li s pohotovostí a počtem vystoupení na obranu vlastního "corps d'esprit", jakmile v sebemenším pociťují jeho uražení či ohrožení. Uvádím namátkově jen dva čerstvé příklady, i když podobných quasi-principiálních "diskusí" je téměř nekonečně. A to úmyslně vylučuji témata v úzkém slova smyslu politická, nemluvě o politikářských.
Nejde samozřejmě o to, že by ovečky neměly mít u představitelů svých profesních zájmů náležité zastání. Je mi však líto místa i času, které téměř stejné "kauzy" v médiích opětovně zabírají.
Profesní organizace zvládly umění využívat médii očividně lépe než většina státních orgánů. Vědí, že ohlas zpráv o positivních výsledcích každodenní činnosti je minimální. Pochopily zdokonalenou definici "novinky" (místo dřívějšího "muž pokousal psa" platí od letošního léta "dáma pokousala muže, když to před tím odmítl provést její pes") Jejich "myšlenkové" arsenály obsahují (parafrázuji Pozn. 1) v nepřeberném množství hesla a zkratky, které v naší zemi, zahalené v husté mediální mlze, vytlačují z veřejného prostoru povědomí o problémech, a přispívají k obrovské proliferace žvástu a rozptylování pozornosti, která je v současném světě nejúčinnější formou kontroly informací.
Povinností novinářů - tedy alespoň těch, kteří se hlási k roli "čtvrtého pilíře demokracie"! - by mělo být mediální mlhu rozptylovat, problémy kompetentně nastolovat, žvást usvědčovat, pozornost soustřeďovat, podstatnými informacemi entropii snižovat. I když z požadavků na profesionalitu slevíme pro vleklou "komentaritidu" zpravodajství i chronickou nekvalifikovanost komentářů, neoddiskutovatelnou povinností žurnalistiky je pěstování paměti. V médiích vystupují i politici a představitelé nejrůznějších profesí, jejichž role je jiná. Zejména jejich "smrtonosné" repliky by neměly zůstávat bez příslušného odkazu. Novináři hodní tohoto titulu musí souvislosti připomínat, poukazovat na závěry již dříve dosažené a tím omezovat dosud tak časté tápání debat v ďáblově kruhu a znovunastolování již vyřešených problémů. To je jedna z cest k tak žádoucímu uvolňování veřejného prostoru pro prioritní otázky dosud neujasněné. Jak se k takovému úkolu staví profesní Syndikát?
O Kosovu v srpnu 2000
Agentura ANP citovala 11.7.2000 francouzského ministra zahraničí Huberta Védrina, který na schůzce se svými kolegy z EU kritizoval evropskou politiku proti režimu presidenta Miloševiče s tím, že sankce se minuly s účinkem. Tuto věc budou projednávat ministři zahraničních věcí asi začátkem září.
Svou agendu si však možná budou muset doplnit, protože byly podány žaloby proti postupu vojenských sil NATO. Jednu podala Jugoslávie u Mezinárodního tribunálu pro zločiny v bývalé Jugoslavii (ICTY), ale také u Mezinárodního soudního dvora, což je orgán OSN. Jugoslávie žádá, aby 10 členských států NATO bylo prohlášeno za odpovědné hlavně za porušení mezinárodních závazků, za vměšování do vnitřních záležitostí jiné země a za genocidu Srbů v Kosovu a rovněž žádá náhradu za způsobené škody. Podobnou žalobu podala u ICTY i velmi pestrá skupina vedená kanadským profesorem práva Mandelem proti 68 politikům zemí NATO. Pozadu nezůstala ani Amnesty International, která založila svou stížnost na osmi útocích, při kterých zahynuly stovky civilistů. Stručný výčet ostatních kritiků, hlavně právníků, a jejich argumentů podal nedávno Jan Vítek v LN 10.8.2000. Ten také informuje o rozhodnutí komise ICTY, že se nebude zabývat obviněními různých mezinárodních humanitárních organizací, protože prý dostupné informace nestačí k zahájení vyšetřování. To je ovšem rozhodnutím správním, proti kterému se chtějí ony organizace odvolat.
Protože se rád zabývám věcmi, kterým nerozumím, jak je mi občas velmi decentně naznačeno, podíval jsem se na argumenty kritiků, uvedené v článku J. Vítka, ale i jinde. Všechny jsou založeny na porušování válečného práva, hlavně Ženevských dohod. Ty jsem nehledal, protože nejsou relevantní. Nikdo totiž nikomu válku nevyhlásil, žádný seriosní soud se proto nemůže zabývat stížnostmi na porušení válečného práva, když k válce nedošlo. Když to nebyla a není válka, co to tedy je? Obrátil jsem se se svou otázkou na holandský deník De Telegraaf, který mi přece jen občas nějaký choulostivý názor otiskne, ale tentokrát můj dotaz neotiskli. Hledal jsem tedy dál, až jsem našel pozoruhodné vysvětlení. LN převzaly 23.června 2000 z International Herald Tribune (22.6.) článek pod titulem "NATO by mělo brát své kritiky vážně" , ve kterém se mimo jiné dočteme:
...Cílem intervence NATO bylo zajistit, aby president Miloševič přijal podmínky z Rambouillet. Neměla to být válka proti lidu. Ale protože měl Miloševič velení nad ozbrojenými silami, síly aliance musely
podniknout operace připomínající válku.
To je velmi zajímavá formulace, která by mohla otevřít v justici zcela netušené perspektivy, i když určité precedenty už tu jsou (Protektorát Čechy a Morava). Tribunál ICTY je orgánem vítězů té akce připomínající válku, a proto jeho zatím jen správní rozhodnutí nám také jen připomíná jistou spravedlnost, tu, kterou známe ze zkušenosti s totalitními režimy. Ovšem v náporu kritických hlasů, jak píše J.Vítek, si Carla Del Pontiová z ICTY pootevřela zadní vrátka. "Musíme (na tomto případu) dále pracovat s největší možnou opatrností. Ať již bude konečný závěr jakýkoli, naše pohnutky musí být naprosto nenapadnutelné." Nelze tedy ještě z tohoto hlediska pokládat záležitost za uzavřenou, už proto, že veřejnosti dostupné dostatečné informace o průběhu zničení srbské ekonomiky a infrastruktury se mohou po čase do rukou komise ICTY přece jen dostat.
Po rozpadu komunistického impéria je růst islámského fundamentalismu pro Západ největším hrozbou současné doby, jak se aspoň velmi zřídka a víceméně nepřímo o tom můžeme dočíst v tisku. Svým zásahem v Kosovu však otevřelo NATO islámu bránu, či spíše slavobránu do Evropy. Nejen islámu, ale i zločinu a obchodu s drogami.
Zásah NATO v Kosovu, jinak též válka pokrokářů, byl připraven nebo spíše nařízen lidmi nemajícími ani potuchy o politické situaci na místě, jmenovitě o hlubokém a nepřeklenutelném antagonismu Srbů a jiných etnických skupin na jedné straně a Albánců na straně druhé. Pokrokáři měli ovšem svou motivaci. Clintonovi šlo o to nějakým způsobem odvést zájem veřejnosti od jeho sexuálních a finančních dobrodružství. Našel ochotné spojence v evropských levičácích (Blair, Schroeder, Solana, vesměs bývalí "protestanti" proti americkým raketám v Evropě), kteří viděli v Kosovu mimořádnou příležitost ukázat, jak hezky bude vypadat svět, když jim dá příležitost realizovat své vznešené, ale zcela nerealistické plány.
V Československu před rokem 1968 se o totéž pokusila komunistická strana, která chtěla ukázat světu, jak se řeší (tehdy ještě) cikánský problém. Postavila na Slovensku (nejméně jednu) novou vzorovou vesnici, ve které se cikáni usadili. Rychle však domy "vybydleli", spálili podlahy a všechno, co bylo ze dřeva a šli pak na Národní výbor se žádostí o jiné bydlení. Když byli odmítnuti, stěžovali si, že "tohle není žádný socialismus".
Výsledky vojenského zásahu celkem přesně odpovídají myšlenkovému a politickému potenciálu jeho autorů. Především politická prohra Západu v Srbsku a méně viditelně asi také v Chorvatsku a Slovinsku. Útok posílil významně politickou posici Miloševiče. Jak je možné, že si některé gypsové hlavy na Západě vůbec jen mohly představit, že by se mohla v Jugoslávii zformovat oposice proti Miloševičovi v době, kdy letectvo bohatých a mocných států roztlouká celou jugoslávskou ekonomiku a infrastrukturu na padrť? Právě před několika dny sice označil Miloševiče jeho současný hlavní soupeř v presidentských volbách, Vojislav Koštunica, za hlavního viníka srbského strádání v posledních 10 letech, ale řekl, že žádný Srb nezapomene loňské bombardování Jugoslávie zeměmi NATO. Zdůraznil, že Washington pro Srby představuje "zlo" (LN 14.8.2000).
Ještě než síly KFOR začaly připravovat výstavbu multietnického státu, doslova vymetli kosovští Albánci asi 240 tisíc příslušníků jiných etnických skupin ze země. Mezi nimi bylo podle údajů v tisku asi 90 tisíc Romů. Na multietnickou provincii to tedy už nevypadá, etnické složky, které by ospravedlnily tu předponu multi, by bylo nutno importovat. Ostatně bývalý šéf KFORu generál Clark prohlásil, že "Kosovo nikdy multietnickou společností nebylo", čímž vlastně naznačil, že se o to asi nikdo nebude pokoušet a nepřímo potvrdil to, co bylo nedopatřením považováno pouze za vtip, že totiž letectvo NATO fungovalo jako letecká složka UCK, Kosovské osvobozenecké armády.
Jaké jsou vyhlídky do budoucna? Špatné. Jediné praktické řešení existovalo v době počátečního zmatku v Kosovu a spočívalo v tom, že NATO mělo silou rozdělit Kosovo na severní část srbskou a jižní albánskou. Tím mohly být obě nesmiřitelné komunity odděleny a Albánci by si pak museli sami nést následky své populační explose, která je hlavní příčinou celé tragedie. Ostatně už začínají stejným způsobem destabilizovat Makedonii.
NATO a EU počítají s tím, že vojska KFOR budou muset v Kosovu zůstat snad desítky let. To bude stát spoustu peněz, stejně tak jako zoufalá snaha vybudovat v Kosovu státní infrastrukturu pomocí lidí, sehnaných z celého světa , neovládajících místní jazyk a neznajících mentalitu obyvatel. Ale to je jen teorie. Clinton zmizí brzy "v propadlišti dějin" jako nejskandálnější ze všech amerických presidentů a jeho nástupce se asi bude chtít zbavit takového kamenu na krku. V říjnu budou v Kosovu demokratické obecní volby, kterých se asi nikdo jiný nezúčastní kromě Albánců. Jejich dnes už známý výsledek poskytne první příležitost těm, kteří se z Kosova chtějí rychle stáhnout. Je také otázka, jak dlouho se budou v Evropě držet u moci "pokrokáři" a jak by se k věci postavili jejich nástupci.
Nelze ani vyloučit, že ICTY bude muset nakonec pod tlakem veřejnosti a tíhou nevyvratitelných důkazů nějakým způsobem přece jen projednat stížnosti odpůrců a kritiků vojenské intervence. Jeho případné rozhodnutí bude nepochybně šalamounské, ale už jen to, co vyjde najevo během jednání, bude znamenat konec ilusím, že se v Kosovu něco korektně vyřešilo. Neškodí uvést zde ještě závěr ze shora citovaného článku International Herald Tribune:
... Ale ačkoli se místní vyhánění a odpor vyvolávající brutalita objevovaly již dříve, masové vystěhovávání kosovských Albánců z provincie společně s hromadným vyvražďováním, mučením a znásilňováním propuklo až po zahájení náletů NATO. Je proto hodné diskuse, zda uvedená spojenecká operace se stanovenými limity pro ztráty aliance měla být vůbec podniknuta.
V každém případě v Kosovu ztratilo a ještě ztratí NATO pěkný kousek své prestiže.
Termín populační anexace, kterým razím pro to, co se událo v Kosovu, by měly převzít Spojené národy a začít bojovat proti takovým anexacím dokud je čas. Znamená to vrhnout veškerou autoritu OSN do boje proti populačním explosím ve státech, které si zvykly nebo zvykají na to, že jim nepřiměřený růst obyvatelstva pořád někdo bude financovat a že mohou i územně expandovat na úkor svých sousedů. Na světě totiž už není dost místa.
Po Kosovu se už rýsuje další pokus o takovou anexaci, a to v jednání mezi Israelem a Palestinci. Amos Oz, israelský pacifista, který se už v roce 1967 zasazoval o mírové soužití Palestiny a Israele se společným hlavním městem Jerusalemem, píše po 30 letech v Corriere della sera (převzato MF Dnes 29.7.2000)
...A Palestinci trvají na svém "právu na návrat", když my všichni dobře víme, že všude tady kolem "právo na návrat" je arabským eufemismem pro likvidaci Israele. Arafat netrvá jen na právu na palestinský stát, právu, které plně podporuji. Nyní žádá, aby se palestinský exil vrátil nejen do Palestiny, ale i do Izraele, a zvrátil tak demografickou rovnováhu a případně přeměnil Izrael ve 26. arabský stát...
Francouzská televise France 2 citovala nedávno ve svém ranním přehledu tisku deník, který označil dnešní pásmo Gazy za populační bombu. Dnešní počet obyvatel tohoto pásma, dva miliony se má podle předpokladů zvýšit během 25 let na 7,5 milionu ( palestinská rodina podle téže zprávy má průměrně 7 dětí). Jakou skutečnou cenu může mít jakákoliv "mírová" dohoda mezi Israelem a Palestinou, pokud k ní vůbec někdy dojde?
V BL je teď aktuální poesie, třeba v podzemní dráze. Pro ty, kterým připadají mé vývody příliš chmurné, končím mírně upraveným citátem ze známé básně:
Myslete na Dajaky, malověrní, myslete na Dajaky (BL 15.7.99).
18.8.2000
Beyond Expectations and Our Dreams
Echoes and Reflections from the Millennium SVU World Congress
Upon returning from the last scheduled Congress event - a visit to President
Jefferson's home at Monticello - I decided to put down some of my thoughts on
the six memorable days at the Congress, while my memory is still fresh.
Speaking as a whole, the Congress was an unqualified success and the
organizers' hope that it might be a pivotal event of the historic year 2000
for those interested in the thing Czech or Slovak turned out to be a
fulfilled prophecy. There were around 400 registrants, not counting numerous
other individuals who sneaked in without paying, making it a record for any
SVU Congress held on the American continent.
Only some ten years ago one could hear rumblings among individual SVU members
that the Society has done its thing and that the time has come to cease and
desist. I doubt there was a single soul at the Congress who would have dared
to utter or even contemplate such a thought. What difference ten years make!
The vigor and vitality of the Society was self-evident in all of the fifty
five scheduled panels. Many a panel was overflowing with listeners so that
some of them had to stand or sit on the floor. To be sure, some panels
started with a few individuals only but as the time went on they began to
fill up, even to capacity. Interestingly enough, even in the less attended
panels, as the presentations proceeded, the listeners and the speakers became
so engrossed in the proceedings and in intensive discussions that the number
of people in the audience did not seem to matter. The people in the audience
were not just passive listeners, many of them contributed to discussion,
sometimes clarifying points or adding new information. There was something
there for everyone and frequently one had to make hard choices of which of
the sessions or papers to attend.
The Congress took place in the capital of the US, Washington, DC, where the
Czechoslovak Society of Arts and Sciences (SVU) got its start, where the idea
of creating the Society was developed, and where the first Society's Congress
was held. The present Congress, 20th in number, was organized jointly with
the American University where most of the meetings and related activities
were held. The Congress was organized under the aegis of both the Czech and
Slovak Embassies and Ambassadors Alexandr Vondra and Martin Butora took part
personally in a number of events.
The Congress started with a bang - a reception at the Slovak Ambassador's
residence in McLean Virginia in the late afternoon of August 8. When I first
discussed the idea with Hon. Martin Butora, I had in mind a relatively small
group of people attending, 100 at most, considering that it would actually
take place the day before the Congress' opening. However, to our amazement,
three times as many people actually came, filling every available inch of,
otherwise a spacious building. I was told that this was a record attendance
for any gathering in the Ambassador's residence. Mrs. Butorova personally
graciously welcomed visitors at the door which gave us a feeling of
hospitality and warmth. Because of the distance from the city, the Ambassador
arranged for transportation from and to American University by bus. The
culinary skills of their new chef were evident in the scrumptious food
served.
The official opening of the Congress took place at American University
Washington College of Law in the elegant Morella Courtroom, patterned after a
classical British courtroom. The program started with a musical piece - Dance
Suite by Tylman Susato, performed by Annandale Brass, John Wright,
conducting. Then followed the national anthems. When the Czech "Kde domov
muj" was played, followed by "Nad Tatrou sa blyska," a site unseen and the
sound unheard since the painful separation of the two Republics, there was a
visible stir in the audience and one could see an honest tear in the eyes of
many. The official welcome was given by President of American University Dr.
Benjamin Ladner, who commenced and ended his words with the quotation from
Comenius, a real gesture from an American, followed by the greetings of the
representatives of Washington College of Law and the Wesley Theological
Seminary where some of the meetings were held. I then had the pleasure of
officially opening the Congress, which occasion I used to acquaint the
audience with the aims of SVU and recapitulate key milestones in its history
and activities. Then came the presentations by the Czech and Slovak
Ambassadors, Alexandr Vondra and Martin Butora, respectively, outlining their
views on future cooperation of their governments with Czech and Slovaks in
the US.
Following a short intermission came the keynote address by Hon. Vaclav Klaus,
Speaker of the House, Czech Parliament, on the perspectives of the Czech
Republics in the next continuum, focusing on the economic aspects. His
presentation was followed by an address by Hon Pal Csaky, Vice Premier of the
Slovak Republic, who discussed his views on the democratization of Slovakia
based on tolerance and the rule of law..
After a buffet lunch, hosted jointly by SVU and the American University,
there was a plenary session on the theme "Czech and Slovaks Who Made a
Difference in the Second Millennium." Selected speakers gave presentation on
the contributions of such outstanding personalities as Jan Hus, Jan Amos
Komensky (Comenius), Rabbi Chatam Sofer, Antonin Dvorak, Johann G. Mendel,
Sigmund Freud, Thomas G. Masaryk, Milan Rastislav Stefanik, Stefan Osusky and
Jan Papanek. All speakers were outstanding personalities in their own right,
coming from such institutions as the Academy of Sciences of the Czech
Republic, Slovak Academy of Sciences, Charles University, Jewish Museum of
Prague, Palacky University, etc.
That evening Congress participants were hosted in a reception at the Czech
Embassy which was cosponsored by the SVU Washington DC Chapter. This
reception which was very successful was attended by an enormous crowd which
made it necessary to open the doors into the garden. There was the customary
receiving line and later Ambassador Vondra introduced several distinguished
guests from the Czech Republic, i.e., Senator Petr Pithart, Senator Jaroslava
Moserova, and the Chief of Staff of the Czech Ministry of Foreign Affairs
Martin Vavra.
The next three days were devoted to individual sessions, discussion panels
and symposia, organized by subject, discipline, or topic. It is beyond the
scope of this article to dwell into detail or even to attempt to summarize
proceedings of individual panels. There was such a variety that everybody
could find something of interest or to his or her liking. A number of people
commented that the proceedings of at least some of the panels should be
published and disseminated. The SVU Executive Board will definitely make
effort in this direction. Of the various panels I would like to make special
reference to the SVU Symposium on the "Future of Planet Earth: Environmental
and Sustainable Development in the Czech Republic and Slovakia." This was a
carefully planned symposium with the financial assistance of the Trust of
Mutual Understanding, and the participation of six leading experts from the
Czech and Slovak Republics. The active participants of the Symposium had an
opportunity to also meet with the representatives of the National Science
Foundation and those of the Environmental Protections Agency and to discus
their program and future cooperation with their American counterparts.
Apart from the strictly academic program, there were a variety of cultural
and social events the participants could attend. In connection with the SVU
special project on the preservation of the Czech and Slovak heritage in
America, the SVU staged a historical photo exhibit of Czech and Slovak
communities, arranged by States and cultural institutions. It was beautifully
done and Pat DeVoe who did most of the work deserves special thanks. Some
participants took the advantage of taking part in the arranged and guided
tour in the National Gallery of Art. The American University Theater, under
the direction of Gail Humphries Mardirosian, staged for the Congress
participants an American premiere of Josef Topol's "Hour of Love"(translated
by Vera Borkovec). It was an extraordinary play written by the foremost
playwright of the Czech Republic. There was also a showing of a remarkable
Mican's film "All Loved Ones," depicting the life of the Czech Jewish family
at the onset of the World War II .Another film with the Jewish theme from the
World War II was shown in the panel on "The Holocaust." One of SVU members,
Suzanne Justman produced this very moving. the Emmy-winning, film, entitled
"Voices of Children." The Congress program also included an annual meeting of
the Society which will be addressed elsewhere.
One of the startling phenomenon of the Congress was the omnipresence of the
young people, or more precisely the young folks in their twenties and the
middle-aged folks in their thirties and forties. This was not just a
happenstance. The Congress organizers planned for that by selecting several
young people who organized panels by themselves. Anybody who attended these
panels must agree that they did an outstanding job. Another striking feature
of the Congress was the number of visitors from the Czech and Slovak
Republics who made the discussions more interesting, more genuine, and more
realistic. The fact that the top political leaders from the Czech and Slovak
Republics, such as Vaclav Klaus and Pal Csaki, actively participated at the
Congress, is an indication that not only SVU commends greater respect than
ever before in the home countries but also that Czech and Slovaks abroad are
being viewed more seriously over there.
A number of greetings were received on the occasion of SVU World congress,
including those of President Vaclav Havel, and Minister of Foreign Affairs
Jan Kavan, which are reprinted elsewhere. In addition, the Mayor of
Washington, Hon. Anthony A. Williams declared August 9, 2000, as
"Czechoslovak Society of Arts and Sciences Day" in Washington, DC. The
holding of the Congress was also recognized by the remarks of Hon. James P.
Morgan, a Representative of Virginia, published in the Congressional Record.
All in all, the Congress more than fulfilled our expectations. Everyone I
talked to generally had good time. The overall mood was excellent and good
humor prevailed most of the time. Occasional problems, such as looking for
taxis, were relatively minor, in comparison to everything else which was
overwhelmingly positive, exciting, stimulating, encouraging, and enthralling.
There was a feeling of warmth, belonging, and camaraderie among all, be they
Czechs or Slovaks or anybody else, the young or the old, professionals,
political and community leaders alike, irrespective of what side of the
Atlantic one lived on Only meetings like this, unassuming, face to face,
individuals of good will without preconceived notions can overcome the
existing and imaginary beelines or crowlines separating the Czechs and
Slovaks abroad from their compatriots in the home countries.
Tolerance, humanity and good will were the underlying tone of the congress,
exquisitely fitting and contemplatively reflecting upon the general theme
"Civil Society and Democracy into the New Millennium."
Mila
Rechcigl
Washington, DC
Štětina Revisited:
Další dopis od Jaromíra Štětiny
Dobry den pane Čulíku,
dne 22.června 00 jste v rozhlasovém vysíláni Radiožurnálu veřejně pomluvil českou agenturu Epicentrum absurdním tvrzením, že není nezávislá, ale je "součástí impéria Berezovského". Den nato, 23.června jste toto tvrzení zopakoval veřejně v Britských listech, jen s tím rozdílem, že tentokrát je podle vás agentura Epicentrum závislá a je součástí "impéria Javlinského". Od té doby jste se za tato nepravdivá tvrzení neomluvil, ani je nikterak nedoložil, přestože jste na to měl zhruba dva měsíce času.
Namísto toho ve své argumentaci používáte stále nových a nových lží a hrubého manipulování s fakty, abyste z této pro vás trapné situace vykličkoval. Viz například vaše tvrzení v dnešních BL (21.srpna), kde píšete:
Od samého počátku kritizuji novinářský aktivismus a "angažované psaní" Jaromíra Štětiny, k němuž se pan Štětina vášnivě hlásí. Opakuji, že totožnost jmen obou Epicenter je záležitost relativně podružná, i když zajímavá, a otázka, proč se obě centra jmenují stejně, je legitimní. Zdůrazňováním tohoto jednoho, podružného aspektu problému a odmítáním odpovědět na všechny vznesené otázky, se pan Štětina snaží zamlžit jádro problému.
Hned první věta vašeho tvrzení je nepravdivá. Ani ve vašem prohlášení z 22.června, ani ve vašem prohlášení z 23.června není, ani zmínka o nějakém novinářském aktivismu či "angažovaném psaní". Jsou to přímá, nepravdivá a hrubá obvinění ze spolupráce s politickými silami Ruska.
Další část vašeho dnešního (21.srpna) tvrzení je hrubou manipulací s fakty.
Vyzval jsem vás ve svém dopise, který jste dnes uveřejnil, abyste doložil svá nepravdivá tvrzení, že existují jakási personální spojení mezi ruským politikem Javlinským a agenturou Epicentrum. Tato vaše tvrzení jsem citoval a uvádím je zde znovu, neb jsou velmi podstatná pro důkaz neserióznosti vaší novinářské práce (znovu cituji z BL z 27.června):
Kdopak mluví pravdu, Jan Čulík anebo Jaromír Štětina z agentury Epicentrum? Předsedou organizace Epicentrum je ruský politik Grigorij Javlinskij. (Omylem jsem v rozhovoru v Radiožurnálu řekl Berezovskij, avšak v Britských listech jsem to posléze opravil na Javlinského.) V Radiožurnálu konstatoval včera Jaromír Štětina, že jeho agentura Epicentrum je nezávislá a pokud Jan Čulík řekl, že je závislá na ruských politických skupinách, buď lže nebo má nesprávné informace. - Potíž je, že na ruských internetových stránkách je výslovně uvedeno, že Grigorij Javlinskij, šéf ruského politického seskupení "Jabloko" je předsedou Epicentra. Viz například tato internetová adresa http://www.nns.ru/tsentr/epits2.html. . (E-mail Epicentra je na těchto stránkách uvedený jako YABLOKO@ipsun.RAS.RU. V seznamu publikací Epicentra je uvedeno větší množství tiskovin od Grigorije Javlinského.)
Místo toho, abyste doložil, že je předsedou organizace Epicentrum ruský politik Grigorij Javlinskij (jak zcela explicitně mnohokrát za sebou uveřejňujete v BL) zaslal jste mi internetové odkazy na ruskou organizaci podobného, leč zcela jiného jména: Centr dlja ekonomičesko-političeskich issledovanij (zkratka EPIcentr) . Prostě jste opět nedoložil své nepravdivé tvrzení, že organizace Epicentrum je personálně spjata s Grigorijem Javlinským.
Jestliže mluvíte o " totožnosti jmen obou Epicenter" dostáváte se do role žáčka, kterému paní učitelka diktuje známý češtinářský chyták: "Kos seděl na bidle. Měl tam dobré bydlo. Obě b?dla se mu líbila." Právě tak jako nelze napsat společný plurál od slov bidlo a bydlo, nelze vytvářet společný plurál od rozdílných názvů Epicentrum a EPIcentr. Otázka rozdílu mezi názvy není "záležitost relativně podružná", používáte-li manipulaci s názvy v případě tak vážném, jako je útok na čest řady českých novinářů. Moje otázka tedy zůstává otevřená: jak dokážete, že " předsedou organizace Epicentrum je ruský politik " Grigorij Javlinskij"? Jestliže to nedokážete, myslím, že byste se měl za své tvrzení omluvit.
Vaše manipulace s fakty zpochybňuje i vaše tvrzení, která předkládáte ve vašem dopise Komisi pro etiku Syndikátu novinářů (BL ze 28.července):
Uvedl jsem, že tzv. agentura Epicentrum, v níž působí Jaromír Štětina a Petra Procházková, má vazby na ruského politika Grigorije Javlinského, resp. že je součástí jeho mediálního impéria, a jejím prostřednictvím se tak v České republice uplatňuje Javlinského vliv.
Svá tvrzení opírám o hrubě neobjektivní, jednostranné, propagandisticky laděné a nekriticky obdivné zpravodajství, které o G. Javlinském a jeho hnutí Jabloko přinášeli J. Štětina a P. Procházková.
Pane Čulíku, i kdybychom psali o Grigoriji Javlinském "hrubě neobjektivní, jednostranné, propagandisticky laděné a nekriticky obdivné články", což nečiníme, i kdybychom psali na Grigorije Javlinskeho oslavné ódy, nedává vám to právo říci o nás, že jsme součástí jeho mediálního impéria, či že se v Čechách našim prostřednictvím uplatňuje jeho vliv, což opakovaně tvrdíte. Ale pomiňme pro tentokrát tento fakt. Mnohem důležitější je, že vysvětlení, které předkládáte Komisi pro etiku je opět nepravdivé: svá tvrzení o tom, že česká agentura Epicentrum je součástí jakéhosi mediálního či politického impéria cizího státu jste začal opírat a stále jej opakovaně opíráte o falešné a lživé, vámi nedokázané tvrzení, že naším předsedou je Grigorij Javlinskij. Znovu, již poněkolikáté vás vyzývám, abyste toto tvrzení dokázal. A doporučuji vám, abyste si poslechl nahrávku Vašeho unáhleného a nepravdivého tvrzení v Radiožurnálu o našich "vazbách" na Berezovského (připouštím, že jste si spletl Berezovského s Javlinským , i to je jen projev zmíněné povrchnosti vaší novinářské práce): o nějakých článcích tam není ani zmínka. Těch jste se začal chytat teprve tehdy, když začaly být vaše pomluvy neudržitelné.
Považujete, pane Čulíku, tento můj dopis za otevřený. Je součástí mého vyjádření k stížnosti na vás pana Jana Urbana k Komisi pro etiku Syndikátu novinářů.
S pozdravem
Jaromír Štětina, Praha, 21.srpna 00
Další dopisy Jaromíra Štětiny na toto téma, zveřejněné v Britských listech, jsou
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 