Každý pochvalný článek nelze považovat za důkaz úplatnosti jeho autora
Novinář se nemá pasovat na mučedníka za vlastní chybu
Jako vystudovaného psychologa mne fascinuje, kterak se vyvíjí spor mezi Janem Čulíkem a mediálním establishmentem v ukázkové cause Jaromíra Štětiny.
Nechci, aby se chytrácky podařilo odvést pozornost od prapůvodu celé věci - byla by to špatná novinářská kultura.
Zcela prostě, Jan Čulík se zatím nedokázal omluvit za "trestuhodnou" (to sotva) novinářskou nedbalost, která vedla k nepodloženému nařčení, že je Štětina placený agens Gregoriho Javlinského.
Vypadá to tak, že super-sleuth Čulík, samozvaný novinářský papež, který je neomylný ve věcech žurnalistických mravů a víry, si nechal nabulíkovat od nějakého dopisovatele do BL, že Štětinova 'agentura Epicentrum' je totožná s Javlinského organizací, na základě podobnosti názvů Epicentrum a EPIcentrum. Pak tohle vyblekotal v rozhlase. Když omyl vyšel najevo, přetavil to celé v pošetilou otázku, jakže spolu obě Epicentra souvisejí - a ať nám pan Štětina dokáže, že nesouvisejí, když je takovým obdivovatelem Javlinského. Oba názvy zní stejně, to je pravda, a pan Štětina píše obdivně o Javlinském, to taky. Ale to nestačí pane Čulíku, jinak nejste novinář, ale klepna. Ty články o Javlinském jsou vskutku obdivné (rozumějme psány s obdivem). No a? Jan Čulík si nedovede představit, že by někdo psal o někom s obdivem a byl přitom nezávislý novinář. Budiž, to je hodnotný a snad i přijatelný názor. (S ním lze polemizovat zase jinak, třeba zda není novinářský aktivista ten, který všechno napadá, ale to už tu bylo.) Příliš průhledná je však snaha odvést pozornost tímto směrem, ke všeobecným pravdám novinářského aktivismu. To nic nemění na pomluvě, které se Jan Čulík dopustil, sice, že je Štětina úplatný. Tady jde o nařčení, že jeho pošetilý a neprofesionální obdiv není opravdový, z blbosti, že musel byl koupen! Zvažme, že by se každý pochvalný článek měl považovat za důkaz o úplatnosti pisatele a vidíme hned tu absurditu. Nikdo už nesmí napsat ani větu pochvaly, snad vyjma nekrologu. Toto pseudo-rovnítko mezi vyjádřeným názorem a penězi však platí naruby u Jana Čulíka samotného, v češtině se mi do toho plete ten dvojí negativ ale v angličtině by se dalo říct - "Nobody pays me and so I praise Nobody." Pane Čulíku, co když někdo napíše něco obdivného o Vás, třeba proto, že tohle vydáte? Máme jej skutečně podezírat z úplatnosti... Kolik nabízíte ;-) ? Víte, kolik jsem dostal za tenhle výpadek proti Vám? Asi tolik, kolik vy za výpadky proti všem. Zbla nic.
Summa sumarum: Jan Čulík se nechal unést vlastní horlivostí k nepodložené urážce, za kterou by se mněl stydět, a tedy omluvit, jako chlap.
Neomluvit se z principu, nikdy? Taky možnost.
K tomuto životnímu krédu však lidská moudrost přidala ještě další souvztažné aspekty chování. Tradují se už tak dlouho, že se neuvádí zdroj, vlastně jsou k dispozici podobné moudré rady od různých zdrojů. Bez nich to neprojde.
Ve snaze nalézt pramen jsem sáhl (jak jinak) po internetu, a našel citát "never complain, never explain, and never apologize" atribuovaný nějakému vojákovi jménem Lt. Steve Sloan.
Pak ovšem máme "Never contradict, never explain, never apologize" (nikdy neprotiřečit, nikdy nevysvětlovat, nikdy se neomlouvat) od barona Fishera, z dopisu do deníku The Times 5.9.1919. Tomu předchází politik Benjamin Disraeli v roce 1903 svým "Never complain and never explain" (Nikdy si nestěžuj a nikdy nevysvětluj/neospravedlňuj) a dále "Never apologize for showing feeling. When you do so, you apologize for truth." (Nikdy se neomlouvej za své projevené city. Kdo to dělá, omlouvá se za pravdu.) Spisovatel P.G. Wodehouse napsal v roce 1914 " It is a good rule in life never to apologize. The right sort of people do not want apologies, and the wrong sort take a mean advantage of them." (dobrým životním pravidlem je, nikdy se neomlouvat. neboť správní lidé omluvu nepotřebují, a ti špatní ji podle zneužijí.) což poté přetavil Elbert Hubbard na "Never explain - your friends do not need it and your enemies will not believe you anyway." (nikdy se neomlouvej - tvoji přátelé to nepotřebují a nepřátelé ti stejně neuvěří). Kdo svět dělí na přátele nebo nepřátele, drž se této rady.
Jan Čulík se pokouší ospravedlnit kolemjdoucím (ospravedlnit míněno česky, nikoli slovensky), spíš než se omluvit nařčenému. Fuj.
Jako taktika by bylo lepší hrdě mlčet, a nechat nám pochybnosti, že víte své. Vy raději dáváte na doporučení 33 prezidenta USA, Harry S Trumana. "Carry the battle to them. Don't let them bring it to you. Put them on the defensive. And don't ever apologize for anything." (nejlepší obrana je útok, ať jsou zaskočeni oni. A žádné omluvy, nikdy.) Truman taky údajně pravil, "Always be sincere, even if you don't mean it" - čověk má vždy jednat z hlubokého přesvědčení, i když to nemyslí vážně. Je vidět jistá afinita s chováním Jana Čulíka, soudím.
Ale Truman měl na svém stole slogan "The buck stops here". Doslova to znamená Tady končí Jelen. Idiomaticky: Dost bylo vykrucování a jančení.
- P.S. A kdo má problémy s omluvami, může využít internetu. http://www.imsorry.com/
Poznámka JČ:
Pan Pinkava nemá přesné informace. Např., navzdory tomu, co píše, neřekl jsem v rozhlase, že jsou "agentury Epicentrum totožné". Vůbec jsem o existenci obou "agentur" v rozhlase nehovořil. O novinářském aktivismu u Jaromíra Štětiny a jeho závislosti na Javlinském (viz Štětinovy články) jsem mluvil a psal od začátku. Otázka o financování práce Jaromíra Štětiny je v kontextu těch článků legitimní. Atd. - Stejně jako jsem nemohl v roce 1992 přesvědčit českou veřejnost, že bude pro zemi katastrofální, vyhraje-li volby Václav Klaus, nemohu zřejmě některé čtenáře v roce 2000 přesvědčit o tom, že emocionálně podbarvené texty Jaromíra Štětiny (viz třeba jeho obrana "angažovaného novinářství" v Literárních novinách) nejsou profesionální, důvěryhodnou novinářskou prací, naopak je jejich emocionalita pro rozumně uvažujícího člověka odpuzující, protože manipulativní. - Divím se, že panu Pinkavovi po tolika letech života v Británii není jasné, že kritický odstup je podstatou seriózní novinářské práce. Pamatujete, pane Pinkavo, jakého všeobecného posměchu se dožil moderátor televize BBC Martyn Lewis, když se vyjádřil, že by televize měla vysílat častěji pozitivní zprávy? Hned se stal obětí podezření, že chce dělat propagandu. Myslím, že by se vám, pane Pinkavo, v Británii a v Americe vysmáli, kdybyste jim tvrdil, že když novinář kritizuje, je to žurnalistický aktivismus. (Určité pohybnosti mám, s prominutím, i o vašem psychologickém rozboru celé záležitosti; pamatujete, pane Pinkavo, jak jste radil, že jsem v květnu v televizním pořadu Netopýr měl ve studiu vystupovat víc profesorsky a víc si proto jako psát, abych přilákal k sobě kameru? No comment.)
A pro ty, jimž jdou na nervy Poznámky JČ, opakuji po sté: jsou tady proto, aby čtenář zároveň nezávisle uvažoval o dvou protichůdných názorech, nikoliv pro přesvědčování, aby všichni nakonec přijali názor Čulíkův.
