Co vlastně chce NATO po nových členech a dalších uchazečích ? A proč chce USA něco jiného ?
Již dlouho před českým vstupem do NATO bylo uchazečům dáno na vědomí, že by bylo vhodné ( samozřejmě v rámci finančních možností států) zbavit se závislosti na zbrojních dodávkách z Ruska a dalších postsovětských států .
A opravdu noví uchazeči se v rámci svých možnosti snaží.
Buď vyhlašují výběrová řízení na nové zbraně západního původu,pokud dosavadním zbraním končí životnost, anebo se dosavadní zbraně snaží ve spolupráci se západními zbrojovkami modernizovat, aby splňovaly požadavky NATO.
Toto je i náž případ. Největší investicí pro českou armádu tvoří tři projekty : zavedení domácích lehkých bitevních letadel L159 Alca ( letos armáda dostane 21 kusů - celkem naplánováno 72 kusů), dále se chystá výběrové řízení na nadzvukové stíhací letouny, a už jednotlivé firmy předkládají své nabídky co týká cen a velikosti offsetů ( v principu jde o to, že se cena nákupu letadel je kompenzována nákupy zboží od domácích výrobců dohodnutými výrobcem letadel v celkové ceně přesahující někdy i několikrát cenu nakupovaných zbraní, případně investice do domácího průmyslu.)
Třetím velkým projektem je modernizace tanku T 72, kde byly dlouho problémy s integrací systému řízení palby italslé firmy Officine Galileo, ale v poslední době se zdá, že i tento problém se blíží vyřešení. Tato modernizace spěchá ze všeho nejméně, a může být zpomalena.
Až dosud se to zdá všechno logické, i když samozřejmě probíhají diskuze, zda to není příliš investic najednou, a zda se to dá finančně zvládnout.
Jako protiargumenty je možné uvést, že L 159 se múže stát exportním artiklem, stejně jako modernizace T 72 může vést k objednávkám těchto modernizací jinými státy, které tyto tanky vlastní.
A ve světě je těchto tanků několik tisíc.
Čili byla by práce pro české podniky a jejich zaměstnance.
Co se týká stíhaček, v zahraničním odborném tisku se objevily informace o modernizačním programu ozbrojených sil JAR. Jaký prospěch může ekonomika získat z vhodně vyjednaného přezbrojení lze dokumentovat na údajích, které zveřejnil autoritativní amer. měsíčník " Armed Forces Journal International." ( Otištěno v Letectví + kosmonautika)
Zveřejnil tabulku,jejíž malou část uvádím.
Počet nakupovaných letadel Gripen: 28
Investice JAR (cena letadel): 1,9mld US dolarů
Hodnota offsetu: 8,3 mld US dolarů
Nově vytvořená pracovní místa: 23 195
V této tabulce jsou ještě další druhy zbraní, včetně námořních plavidel a dalších letounů a vrtulníků, celkem za 5,08 mld US dolarů, ale hodnota offsetů je dohodnuta na 19 mld dolarů a víc než 64 000 pracovních míst.
Samozřejmě není možné mechanicky aplikovat tyto čísla na náš případný nákup letadel. Sumy, které se podaří dohodnout české vládě, se mohou lišit. Ale v zásadě je možné říct, že takovýto nákup může výrazně podpořit domácí ekonomiku.
A teprve po tomto informativním úvodu se dostaneme k nadpisu tohoto článku. Zdálo by se, že na tyto české "nákupy" bude NATO reagovat kladně.
Není tomu tak, alespoň ne všeobecně. Je totiž velký rozdíl mezi stanovisky evropských členů a vlády USA.
Zatímco evropské státy to většinou kvitují kladně, USA se snaží tyto nákupy letecké techniky zablokovat. A to nejen v případě ČR, ale i Slovenska. I v českém tisku se objevily přetisky těchto článků ze slovenského deníku Sme.
Slovensko je v podobné, i když z finančních důvodů poněkud horší situaci. I jim končí životnost letadel sovětského původu, stejně jako nám. Na rozdíl od nás nechali v provozu svoji polovinu stíhaček Mig 29, a za Mečiarovy vlády dokonce v rámci deblokací ruského dluhu dokoupili další. Ty ještě mohou dost dlouho létat, ale jejich spotřeba paliva je pro Slovensko, stejně jako pro nás, neúnosná. Není tedy divu, že počet letových hodin nalétaných slovenskými piloty je nízký, a pravděpodobně ještě nižší než u nás. Navíc ze zastaravajících sovětských letadel je letuschopných maximálně 30 %.
Slovensko se rozhoduje, jak tuto situaci řešit. Do vlády má jít v září do vlády návrh na vyhlášení výběrového řízení na nákup určitého množství lehkých bitevních letadel typu našeho L 159 nebo briského Hawku. ( celkem 6 zájemců o dodávky). Ruské typy mají být vyřazeny.
A v této situaci se objevuje ve slovenském tisku několik článků o tom, že USA odrazují Slovensko od nákupu těchto letadel s tím, že za deset let údajně prodá Slovensku výhodně stíhačky F-16. Proč ?
Další řádky budou jen spekulací. Nikde nebyly zmíněny důvody pro takovéto odrazovaní od nákupu letadel.
Má snad USA strach o finanční stabilitu Slovenska ?
Zajímavé ovšem je, že mezi 6 zájemci o prodej letadel této kategorie není žádná americká firma. Takovéto letadla USA totiž nevyrábějí. ( A nejlacinější typ USA stíhačky který se lehkým bitevnikům nejvíce blíží cenou, F-16 má kapacitu výrobní linky vyprodánu do roku 2007). Má si Slovensko šetřit peníze do roku 2010, kdy snad budou volné kapacity ?
Ale F 16 je typ letadla , který se vyrábí již skoro 30 let a v roce 2010 budou již zastaravající. ( USA odebírají ročně jen malé množství letadel ročně, ostatní jde na export.)
Státy, které ho kupují, s ním počítají spíše jako bitevníky nebo stíhací bombardéry. / Řecko - objednáno 50 F 16 - jako stíhačky objednalo stejný počet Eurofighterů, Izrael jako stíhačky používá F-.15 ( kryly F-16 při známém útoku na irácký jaderný reaktor , i při jiných akcích) podobně i Egypt.
Jako stíhací bombardéry budou používány ještě dlouho, pro stíhací účely však příliš nevyhovují už dnes. Všeobecně se uznává, že proti srbských Migům 29 se prosadily jen díky spolupráci s letadly Awacs a velkou početní převahou.
A postkomunistické státy potřebují stíhačky, které jako stíhačky budou moci sloužit po nejbližších 30 let.
Podobná situace je i s nákupem nadzvukových stíhaček pro ČR. Zde se sice americké firmy soutěže zůčastní, dokonce 2 typy - F 16 a F 18. Z nich ale F 18 v nynějším provedení má končit, a její nástupce SuperHornet je vylepšenou, zvětšenou verzí dosavadního typu, který už teď je pro ČR příliš velký a drahý.
Favoritem se zdá britsko-švédský Gripen, jak pro cenu, provozní úspory a jednoduchost obsluhy, tak také pro vstřícnost při domlouvání offsetů. ( Už byly totiž předem dohodnuty nějaké dodávky součástek pro výrobu kanónů pro tyto letadla- a to nezávisle na tom, že zatím nebylo rozhodnuto o nakupovaném typu letadla.)
Toto letadlo je také prvním seriově vyráběnou stíhačkou 4, generace, a dá se tedy počítat , že bude mít delší životnost, než nyní provozované stíhačky 3,generace, které, i když průběžně modernizované, jsou konstrukce 20- 30 let staré.
Zdá se, že momentální nedostatek typů vhodných pro postkomunistické státy, a konkurence zbrojních výrobců jiných států,- ať už spojenců z NATO, nebo jiných, dělá Američanům těžkou hlavu.
Evropští členové této aliance, znechucení kázáními USA o jejich nedostatečné zbrojní kapacitě na jedné straně, a odmítáním USA poskytovat jim nejmodernější technologie se v mnoha směrech snaží postavit na vlastní nohy.
Také se po pádu SSSR méně obávají dnes slabého Ruska, a snaží se více prosazovat své vlastní zájmy.
Také se stávalo, že USA blokovaly vývoz některých evropských zbraní s USA komponenty do třetích zemí, a snižovaly tak konkurenceschopnost evropských zbraní.
Technologie, které se jim nepodařilo dostat od USA, začali Evropané spojenými silami vyvíjet sami, ať už se jedná o stíhačku Eurofighter "Typhoon", které je už objednáno přes 500 kusů, tak při její výzbroji ( byla odmítnuta americká letecká protiletadlová střela středního dosahu a Eurofighter dostane střelu společné evropské konstrukce.
USA dosud, odmítaly uvolnit pro Evropany technologii střel s plochou dráhou letu, (jediná výjimka byla prodej pro britské ponorky) a tak si Evropané vyvíjejí vlastní, zatím jen letecké, s kratším doletem. Jeden typ se vyvíjí i pro letouny Gripen.
Program vytvoření silnějšího dopravního letectva v rámci konstituce sil Eurokorps bude založen na typu společné evropské firmy Airbus, a tím bude zlomen dosavadní americký téměř monopol ve výrobě těžších vojenských dopravních letadel. Tato skutečnost je Američanům nepříjemná i proto, že Airbus dohání americké výrobce i v prodeji a objednávkách civilních velkoletadel. A zde už jde o obrovské sumy.
.
Konkurence evropských zemí ale není jediná. Po pádu sovětského režimu dochází i k tomu, že státy dříve zaměřené jen na západní techniku nakupují, nebo zvažují nákup ruských zbraní.
Řecko koupilo ruský pozemní PL systém S-300 ( umístěn na Krétě, původně určen pro Kypr), Turecko zvažuje nákup nových ruských bitevních vrtulníků, upravených ve spolupráci Ruska a Izraele, Jižní Korea zvažuje nákup ruských stíhaček SU-37.
Řada států už ruskou nebo ukrajinskou tankovou techniku koupila, včetně takového spojence jako byl Pákistán.
V oblasti modernizace starší techniky je velmi agilní Izrael. Modernizuje turecké F-4, podílí se na modernizaci Migů 21, vrtulníků MI-24, spolupracuje s Rusy ve vývojí bitevních vrtulníků Ka -50, modernizuje stíhačky F 16 a uplatňuje svou skvělou počítačovou a radarovou technologii. Zvládlo již dokonce výrobu systému AWACS, což kontrastuje s neúspěšnou snahou Velké Británie před asi 15 lety. Británie byla nucena ukončit dlouhý neúspěšný vývoj, a nakoupit v USA.
Izrael konkuruje čím dál tím více PL raketami, ať už leteckými, nebo pozemními.
Rusko dnes sice nemá dost peněz na masové zavádění nových typů výzbroje, na vývoj nové techniky však stále vydává dostatečné množství prostředků, a nedá se říct, že by technologicky zaostávalo.
A je dnes ochotno prodat komukoliv cokoli, aby udrželo v provozu výrobní linky.
Konkurence je prostě čím dál větší, a místa na trhu je čím dál tím méně. Za těchto okolností je každá, i malá zakázka důležita. Při cenách zbrojní techniky jde vždy o zajímavé sumy, a každý exportovaný kus snižuje vývojové náklady na kus a tedy přispívá k zisku. Naopak u konkurenčních firem každý úspěch v přítomnosti může potencovat konkurenční schopnost této firmy v budoucnosti a mění se v nevýhodu pro vlastní podniky.
Možná právě tohle jsou důvody, proč USA nedoporučují ČR a Slovensku nákup nových letadel. A možná proto se zatím zdá, že firma Boeing podle mínění českého ministerstva průmyslu nedostatečně propaguje L -159 ve světě.
To chce v nejbližší době vyvolat jednání s Boeingem o této otázce.
Neodvažuji se tvrdit, že toto jsou jediné a hlavní důvody toho, proč Američané nesouhlasí s nákupy letadel v ČR a na Slovensku. Ale je třeba tyto skutečnosti vzít v úvahu. Je třeba vzít v úvahu to, že jde o velmi výnosné obchody, a státy vždy budou podporovat svůj zbrojní průmysl. Intenzita této podpory záleží na politické a ekonomické sílle exportující země.
Tak naivní politici jako pan Payne, kterého napadlo, k velkému pobavení premiéra Zemana, interpelovat kvůli ůdajnému lobbingu ministra Kavana ve prospěch Tatry Kopřivnice v Dánsku jsou snad jen v ČR.
Jeho odpověď, "že lobbing ve prospěch českého průmyslu je v popisu práce ministrů české vlády" platí, a bude platit stále, a nejen pro ČR.
Je ovšem otázka, kde má tento lobbing meze. Občas se zdá, že jednání Američanů tyto velmi nezřetelné meze překračují a mění se spíše v politický nátlak. A to je rozdíl.
