Integrace Romů, ale jak?
Jaroslav Teplý
Ve včerejších Britských listech mě zaujala tato pasáž v příspěvku Václava Pinkavy:
Pan Čulík v úvodníku v BL zde zcela právem poukazuje na protimluv některých 'nerasistů', kteří zbytečně pořád uvádějí zakořeněná terminologická rozlišení Čech/Rom a kategorizují lidi nejprve podle ras a etnik aby vzápětí argumentovali, že oni proti nim nic nemají.
K tomu bych rád upozornil na článek Johanny Grohové "Romové si musí zachovat svou identitu, říká Viktor Sekyt". (MF Dnes, 22.12.99)
Se zcela novým Úřadem pro integraci Romů s rozpočtem dvě miliardy korun počítá nedávno dokončená koncepce, kterou pro vládu připravil vládní zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl. Hlavní filosofii zhruba čtyřicetistránkového materálu je integrace Romů do většinové společnosti, nikoliv však asimilace. Romové by si měli podle jednoho z autorů koncepce Viktora Sekyta ponechat svou identitu, vybudovat si širší vrstvu intelektuálů, více se osamostatnit. K tomu jim mají pomoci nejrůznější vyrovnávací akce, bezplatné vzdělávací a rekvalifikační kursy....
...."Většina lidí si představuje integraci jako asimilaci. Ale integrace znamená, že se člověku ponechá jeho osobitost a přesto se začlení. Za osobitost není možné považovat některé výstřelky třeba kriminálního rázu, osobitost je kultura, uživání jiného jazyka, jiný druh vzájemných vztahů, a to jde začlenit. A naše společnost si na to musí (tučně od J.T.) zvyknout," říká Sekyt.
Myslíte, že takový postup by mohl odstranit shora zmíněná zakořeněná terminologická rozlišení Čech/Rom a že by přestala ta kategorizace lidí nejprve podle ras a etnik, nebo zase jde o tu zatrachtilou nevědeckou metafysiku?
Pan Škvorecký posílal svým zákazníkům knížky v umělohmotovém sáčku, hustě potištěném sloganem Lidé čtěte! To mohu všem doporučit, současná diskuse o Romech či o neintegrovaných menšinách by se možná dostala blíže ke světu "objektivní reality", jak my byvší neradoby marxisté říkáváme.
J.T. 6.6.2000
Poznámka JČ: To jsou pořád nepřekonatelné problémy. Domnívám se, že je to zcela jednduché. Beru to na vlastním příkladě. Kdyby mi po mém příchodu do Británie někdo vyčítal, že jsem Čech, a třeba mi zakazoval mluvit česky a posmíval se mému českému přízvuku v angličtině, nejenže by mě to traumatizovalo a měl bych pocit vyčleněnosti ze země, do které jsem přišel, ale zároveň bych se před ní měl na pozoru. Británie mou českost zcela tolerovala (jiní, zejména s jinou barvou kůže, neměli vždycky takové štěstí) a v druhé generaci se začíná rozpouštět - mé dcery mluví víceméně česky, ale jejich prvotním jazykem je angličtina a Británii považují za svou rodnou zemi. Totéž se děje i s místními Indy, černochy či Pákistánci. Je množství publikovaných individuálních příběhů, které to dokumentují.
Jinými slovy, etnické skupiny mají přirozeně právo pěstovat si svou interní kulturu, zároveň mají právo, aby na ně společnost pohlížela jako na individuální lidské bytosti.
