V mém případě beze zbytku platí, že politické myšlení nejvíc čerpá z krizí. Jako mladík jsem měl vědecké zájmy, chtěl jsem buď být geologem nebo meteorologem. Ale hned v prvním roce studií na univerzitě v Adelaide jsem byl povolán do vietnamské války. Austrálie kvůli ní prožívala trpký spor, i já jsem byl vtažen do osobní, rodinné a politické krize, kdy jsem poprvé musel uvažovat politicky. Bojoval jsem proti odvodu. Když jsem odmítl nastoupit do zdravotní služby, dostal jsem pokutu a hrozilo mi vězení. Stal jsem se radikálem roku 1968, ale trochu zvláštním. Vyrůstal jsem totiž v rodině, kde vládl pevnou rukou otec, rozčarovaný z Britského impéria. Matka, pocházející z prostředí vzdorných protestantských sborů, mě naučila umění, jak morálně uvažovat. Začal jsem nedůvěřovat konsenzu a mocným, tíhl jsem k uznání odlišných vlastností a postojů - v Austrálii se tomu říká ochota dát někomu "fair go".

O mém povolání bylo rozhodnuto, když jsem získal doktorský pobyt u C. B. Macphersona v Torontu. Znamenal pro mne nejen přímé spojení na Harolda Laskiho, G. D H. Cola a další anglické liberální socialisty, ale právě v Torontu jsem slyšel přednášky Heideggerova žáka Hanse-Georga Gadamera a začal se živě zajímat o ideál veřejnosti, objevený německými mysliteli Maxem Weberem počínaje a Juergenem Habermasem konče. Zvolil jsem si to za téma své dizerace, kterou jsem psal u Macphersona. A od té doby - díky jeho tiché podpoře a mému zaujetí - jsem se politické teorie už nevzdal.

Mému vkusu odpovídá představa, že politická teorie by měla pojmy, témata a principy, které jsou více či méně sporné, předkládat veřejnému diskursu. Jako prostředek slouží knihy, internet, rozhlas, televize, přednášky a veřejné debaty. Političtí teoretikové by měli být pro veřejnost příkladnými intelektuály. Politická teorie, má-li mít budoucnost, se musí zbavit svého akademického opouzdření. Měla by přijmout veřejnou odpovědnost a činit tak řádně a poctivě. Musí klást nepříjemné otázky, na něž existuje jen málo odpovědí, nebo třeba vůbec žádná. Politická teorie by nám měla také pomoci k tomu, co bych nazval jako "oči v týlu, abychom mohli lépe kultivovat vzpomínky, které nám pomohou lépe vnímat přítomnost a odhadovat budoucnost. A měla by učit skromnosti - elixíru demokracie - tím, že bude bránit nově zpracované verze starých ideálů svobody, rovnosti, solidarity a rozdílnosti. Jsem zastáncem pluralismu v nejradikálnějším smyslu slova, zahrnuji sem též vyvracení navyklých konvencí a předsudků, ať velkých nebo malých. Často jsem kvůli tomu považován za levičáka, ale vrozený odpor k ideologii by měl být jedním z hlavních charakterových rysů každého politického myslitele.

Nelze si ovšem myslet, že jen političtí filozofové mají oživovat spory, pěstovat vzpomínky orientované na budoucnost, učit skromnosti, volat po rovnosti, svobodě, solidaritě a rozdílnosti. Stejnou kvalifikaci potřebují i další veřejní aktéři, včetně žurnalistů, spisovatelů a občanských aktivistů, kteří se oprávněně obávají takových věcí, jako je biogenetika, násilí a mužská privilegia.

To musí posoudit jiní, pro mne osobně jsou fundamentální. Daly smysl tomu, co jsem dělal dříve, a moje snažení tak dostalo definitivní směr. Mé knihy se zabývají především potřebou redukovat násilí v lidských vztazích, politickým významem malých sdružení, kosmpolitní podezíravostí územních velmocí (zvlášť když mají barbarskou a nevypočitatelnou podobu), zdvořilostí v každodenním světě a zásadní důležitostí kultivovat veřejnost v tom smyslu, aby se mohla podílet na moci a držet ji na uzdě. Dospěl jsem k přesvědčení, že rozlišení státu a občanské společnosti, známé z 19. století, je dodnes důležité, neboť umožňuje dát empirický i normativní smysl současné politice, která zasahuje všechny kouty naší planety.

Právě kniha o občanské společnosti a státu se vrací k této perspektivě. Snažím se v ní například ukázat, jak globalizace investic, státem vynucovaná flexibilita ekonomik a ničivé účinky tržních sil musejí být vyváženy nejen tím, že vzniknou nové formy vlád zodpovědných veřejnosti, ale také tím, že se bude podporovat vznik husté sítě pluralitních občanských sdružení.

K této argumentaci mě přivedl dlouhodobý zájem o téma moci, o její vymezení a také sdílení. Koncept moci je ovšem ústřední při studiu politiky a mezinárodních vztahů. První lekci v tomto smyslu jsem dostal na univerzitě. Napsal jsem esej, v němž jsem hájil staromódní princip, že druhá komora parlamentu je potřebná kvůli dohledu nad mocí. Můj studijní vedoucí (tutor), který měl legitimaci Labour Party, a byl zastáncem jednokomorového parlamentu, můj esej ztrhal, ale já to nevzdal. Moje knihy o občanské společnosti mohou být chápány i jako rozvedená osobní odpověď tomuto tutorovi.

Ještě v jiném smyslu jsou mé práce fundamentální. Zaostřují mé myšlení, psaní a politiku na starověkou hubris - problém velikášské touhy, která nutně vede ke špatným koncům. Podle mého soudu má globální renesance zájmu o občanskou společnost mnoho co dělat s tím, že se setkáváme s nevypočitatelnou, přepjatou mocí, která - zvláště ve 20. století - vedla k nebývalým, děsivým zločinům. Měly by nám připomenout, jaké poučení z hubris poprvé formulovali klasičtí řečtí myslitelé a historici, Herodotos a Thukydides. Ptali se: Jestliže ve světě politiky působí tendence k hubris, jak se pak můžeme, pokud to vůbec jde, ochránit před jejími zničujícími důsledky?

Řečeno jinými slovy: Mohou lidé najít způsob, jak organizovat moc, aby se dokázali vyhnout permanentnímu nebezpečí korupce, poručníkování a tyranství? Anebo je to tak, že na hubris není léku? Že život, jak myslel Hobbes, není než nekončícím zápasem o moc, který se utiší pouze v okamžiku smrti? Či snad, jak soudil Heidegger, před hubris nás může zachránit jen nějaký božský zásah?

Vůbec si nejsem jistý, jak na to odpovědět. Výše zmíněné knihy představují pouze jednu z možných odpovědí. Jsou v nich navrženy instituce, jak lépe zajistit veřejný dohled nad mocí a její poměrné rozdělení tak, aby ti, kdo vykonávají moc, ať již na bojišti nebo v ložnici, se naučili, že nemohou, jak to řekl Spinoza, nutit lidi na hostině, aby jedli trávu.

Ostré útoky na něčí myšlenky zpravidla svědčí o značném vlivu těchto myšlenek. Poté, co jsem vydal své první knihy o občanské společnosti, schytal jsem snad všechny nálepky, jaké si jen dokážete představit. Jugoslávský Svaz komunistů mě obvinil, že jsem buržoazní apologet. Stoupenci staré britské Labour Party mě v thatcherovském období nazývali levicovým thatcheristou. Byl jsem označován za bezvýznamného liberála, za socialistu, germanofila, kosmopolitu, spřežence islamistů, anarchického foucaltovce nebo prostě jen za anarchistu.

Nálepkování je pochopitelné, protože jsem se pokoušel přeformulovat dělení na pravici a levici. V eseji o Norbertu Bobbiovi jsem vysvětlil, že historická dělba mezi levicí a pravicí, k níž došlo v období mezi americkou a francouzskou revolucí, se ve 20. století dostala řaady důvodů do úzkých. Stále si však myslím, že je žádoucí o tom uvažovat, zvláště když - normativně řečeno - každé politické těleso si potřebuje myslet, že rozdělení, k němuž dochází na jeho půdě, je legitimní. Ale veden v tom mezi jinými Hannah Arendtovou a Simone Weilovou, došel jsem k závěru, že naše mapa politických linií potřebuje radikální změnu.

Vyžadují to jisté dramatické události v Evropě 20. století, například totální válka, gulag a fašismus. Tak jsem se v knihách o občanské společnosti pokusil vyložit základní politické rozdělení, jaké lze najít v každém světovém kontextu: totiž rozdíl mezi těmi (nazval jsem je pravicí), kteří dávají přednost koncentraci různých podob moci a zdrojů, a druhými (ty jsem označil za levici), kteří namísto toho upřednostňují pluralizaci a dekoncentraci; vystavují vlivu veřejnosti to, co je nevypočitatelné, a moc hledí podrobit veřejnému dozoru. Připouštím, že toto rozlišení je neortodoxní. Není zvykem tvrdit, že je levice synonymem demokratického boje za větší demokracii. Ale trvám na tom, a to snad vysvětluje, proč jsem někdy považován za "levičáka" ve společnosti "pravičáků" a proč mě naopak "levičáci" občas nazývají "pravičákem".

Tři události mi připomněly, že existuje život "za železnou oponou", a podnítily můj zájm o jeho politickou a filozofickou dynamiku. Tou první byla obroda britského mírového hnutí koncem 70. let. Z pohledu Edwarda Thompsona, jenž byl jeho nejlepším veřejným intelektuálem, to bylo největší sociální hnutí od dob chartismu. Veřejná kritika návrhu na rozmístění raket s plochou dráhou letu, pershingů a SS-20, jak si všiml Thompson, měla dopad na západní půlku Evropy. Nebylo možné zastavit rozmisťování, dokud nebylo zproblematizováno geopolitické rozdělení Evropy. Tento argument způsobil, že jsem se stal jakýmsi antropologem života na východní straně železné opony. Poprvé jsem systematicky, v každé mně dostupné řeči, četl práce Adama Michnika, Gyorgy Konráda, Jana Patočky, Václava Havla a dalších. Získal jsem tak mnoho přátel, přirozeně jsem sympatizova s iniciativami typu Charty 77 a mé zaujetí pro socialismus odpovídajícím způsobem sláblo.

Druhým podnětem byl nástup thatcherismu a jeho útok na primát státu v západním i východním podání, vedený v zájmu trhu. Od poloviny 70. let jsem byl přesvědčen o historickém významu mimořádně úspěšného oživení některých staromódních idejí evropské tradice, jako je odpor k zestátňování, víra v jednotlivce, kultura majetnického individualismu a fetišizace tržních sil. Znamenalo to odsouzení jak pozdně socialistických brežněvovských režimů na Východě, tak keynesiánského sociálního státu na Západě.

A konečně za třetí zehrála svou roli má osobní účast na paralelní ("létající") univerzitě v Československu. Navštěvoval jsem Brno a Prahu, přednášel jsem a vedl bytové semináře v podmínkách připomínajících hru na četníky a zloděje. Tato riskantní činnost významně změnila mé myšlení. V trojúhelníku mezi Varšavou, Lublaní a dekadentním západním Berlínem, kde jsem počátkem osmdesátých let strávil šťastný semestr, jsem se s řadou mně podobných naučil jazyku občanské společnosti. Následně a překvapivě se tento jazyk "zglobalizoval" a našel uplatnění v Djakartě, Teheránu a Tchaipei podobně, jako si ho už předtím osvojili intelektuálové, žurnalisté a vládní činitelé v Praze, v Paříži a v Lisabonu.

Zamýšlel jsem napsat práci, která by se svěžím způsobem věnovala tématu moci a jednou by se snad úspěšně přiřadila k dílům, jako je Machiavelliho Vladař nebo Hobbesův Leviathan. Knihu o Václavu Havlovi bych s nimi nesrovnával; byl bych rád, aby byla chápána jako manuál pro demokraty. Zabývá se absurditami diktátorské a totalitní moci a přemýšlí o obtížích při vytváření a upevňování demokratické alternativy. Vyjadřuje mé filozofické přesvědčení, že touha po moci je věčná, a proto je vždy třeba ji veřejně kontrolovat a dohlížet na ni.

Životopisná kniha o Václavu Havlovi, podobně jako má dřívější studie o Thomasu Painovi, je zkouškou umění jak být veřejným intelektuálem, který píše o politice. Jsou jistě další správné způsoby, jak pěstovat umění politického psaní, např. knižní recenze, standartní typy akademických publikací a novinových článků nebo příprava konferenčních přednášek. Jsem si vědom, že biografie se často kritizuje jako poměrně mizerné spojení historie, literatury, filozofie a politické vědy. Nicméně z několika důvodů jsem zvolil formu biografie. Částečně proto, že dokáže přitáhnout i jiné než akademické čtenářstvo díky líčení nějakých vynikajících kvalit daného protagonisty. Jednotlivé životy jsou pro veřejnost zajímavější než řeči o diskursech, pravdě, třídách, národech, zákonodárství nebo globalizaci.

Životopisná forma prodělává zajímavou dlouhodobou proměnu. Jistěže má svou standardní podobu, ta mě však neuspokojuje. Líčení, sledující jeden fakt za druhým, je nudné, jakož i takzvaná jejich úplnost, a je filozoficky slepé, neboť sama struktura vyprávění "fakta" zabarvuje. Standardní biografie jsou často konzervativní. Vyhovují čtenářům, kteří chtějí prolistovat život nějakého člověka od kolébky do hrobu.

Pokouším se o nové pojetí, v němž by biografie přes veškerou nedokonalost dokázala ochránit mrtvé, zvláště ty, kdo prohrál, před blahosklonností potomstva. Jestliže demokracie mezi živými vyžaduje demokracii mezi mrtvými, potom jednou z východ biografie je to, že pomíhá vzkřísit ve slovech život a dobu již mrtvých nebo k hrobu se blížících lidí, a tím jim propůjčuje jistou míru nesmrtelnosti.

Od útoku na viktoriánskou biografii, který inspirovat Lytton Strachey, je biografie též prostředkem, jež umožňuje zproblematizovat způsob, jak slavní jedinci chápou sami sebe a co o nich bláhově soudí ostatní. Biografie v nejlepším podání je úžasně obrazoborecká. Může to mocným řádně nandat. Může napomoci, aby byla hubris překonána tím, že nesmysl bude odmítnut a okázalost demaskována. Stačí, když se skromně řeknou věci, jež zatřesou světem a nedovolí mu upadnout do spánku.