K postavení náměstka ministra v ČR- Co je a co není čistka
ad Miroslav Korecký: ČSSD provedla na ministerstvech dokonalou čistku
Lidové noviny 9.5.2000
Miloš Štěpánek
Jako východisek pro mediální kritiku, konkretizaci diskuse o pravidlech a profesionalitě novinářské práce se dovolávám své výzvy k sebekritice médií viz ”publica.cz - oddíl Pohledy” a internetového KREDA - viz Britské listy 22.4. Mohu tedy nad materiálem Miroslava Koreckého hned začít s Karlem Čapkem inspirovaným ”experimentem profesora Rouse”.
Text v Lidovkách není umístěn v oddíle názorů-komentářů a měl by tedy splňovat požadavky kladené na zpravodajství, tj: vyložit k tématu vše podstatné a už proto se pokud možno vyvarovat emotivně zatíženého výraziva.
Rozpor nadpisu a obsahu
Především jen s notnou dávkou ztráty historické paměti (byť jen začátku normalizace v sedmdesátých létech, ale předcházely případy drastičtější) může čtenář brát slovo ”čistka” v titulku tolerantně jako terminus technicus. Zpravodajsky neutrální již v žádném případě není obrat, že ji - tu údajnou čistku - (navíc s přídomkem ”totální”) ”Zemanovi lidé horlivě dokončují na svých ministerstvech”.
V nadpisu klamání čtenáře pokračuje podruhé tím, že budí dojem škodlivého personálního zemětřesení na celých ministerstvech, zatím co podtitul v souladu s obsahem upřesňuje, že nejde o celý správní aparát (až třeba po okresy a obce), ale ani celé aparáty ministerstev: v textu jsou doloženy a rozebírány pouze výměny náměstků ministrů.
I tak to je nepochybně významné téma, které stojí za pojednání. Článek se jím však zabývá krajně povrchně a také alibisticky končí prohlášením, že ”politici (! - kde je tu názor komentátora?) vidí jediné řešení” (což je obrat, po kterém dostávám ještě z doby moci ”strany a vlády” přímo kopřivku). Samotný reálný problém politického vedení ministerstev znepřehledňují řeči ”o něčem jiném”. Proto chci zdůraznit početná, pro ”investigativní žurnalistiku” nepřípustná, nedoložená - a hlavně pro samu věc irelevantní - tvrzení, jako je
- insinuace o početných výměnách ”řady” přednostů okresních úřadů, která se již v minulosti ukázala jako lichá
- tvrzení, že ČSSD ”nenechala po příchodu k moci na úřadech všeho druhu kámen na kameni”, že prý ”U nižších funkcí jako jsou ředitelé sekcí a vedoucí oddělení... lze hovořit o personálním zemětřesení”… odešly “desítky dalších úředníků”.
Tato prohlášení nejsou v materiálu nijak dokládána, jakkoliv bych na fakta byl zvědavý (a patrně ne sám). A průkazný rozbor bych rád viděl zejména pokud jde o přeobsazení vrcholných orgánů ”snad všech” polostátních podniků, zvláště když až sem prý sahá zákulisí smlouvy ”o stabilitě”.
Zatřetí je zavádějící tvrzení, že údajná čistka byla ”dokonalá” potažmo ”totální”, když se ukazuje, že přece jen osminu náměstků ministrů nesmetla. Je-li v podtitulku dále řeč o ”razanci v kádrové práci”, moc rád bych si nechal vyložit dřívější chování odvolaných náměstků, ”kteří byli ve svých úřadech hotovými matadory” (jaké byly “ztráty na mrtvých”?)
Při tom autorovi uniká, že úplná, dokonalá, totální směna politického vedení ministerstev je běžná v řadě západních demokracií, jejichž vzoru se tak často kde-kdo dovolávám. I bez rešerše bezpečně vím, že v Británii se mění přes stovku a ve Francii přes dvě stě politických představitelů v ministerstvech. V USA se před pár desetiletími po volbách vyměňovali prakticky dokonce i všichni velvyslanci. Terminologické označení těchto funkcí může být velmi různorodé, nemám však zkušenost, že prý ”na rozdíl od našeho náměstek ministra se v zahraničí více užívá náměstek ministerstva” (škoda, že M. Korecký neuvedl alespoň případ jedné země, kde tomu tak je).
Náměstkové praví a nepraví
Titul náměstek ministra se zatím v češtině používá (bez jasné definice) ve dvou velice odlišných významech. Podle sémantiky by to měl být v podstatě stále ještě vždy politik, jakýsi ministrův alter ego. Právě tak čeština chápe obecně postavení jakéhokoliv náměstka: v podniku či prokuristy v bance (i když tam nyní náměstkové spíše povýšili na "ředitele" a ten na "generálního"), nebo u vojenského či hasičského útvaru? I Miroslav Korecký hovoří (i když jen o dojmu a nesouhlasně) o osobní svázanosti náměstků s určitým ministrem.
Titul náměstek ministra se někdy užívá i k označení vysokého státního úředníka (to je možná těch osm nevyměněných). Ale, přísně vzato, je to v rozporu s obecným významem slova. Žádní úředníci nesmějí mít v demokratickém státě (i v pojetí EU) politickou příslušnost, tím méně vládní rozhodovací pravomoci; nesmí být v zajetí politické linie žádné strany či koalice, nemají sdílet volební osudy vlády. Tedy takový náměstek nesmí být alter ego svého ministra.
"Politické náměstky" (v tomto smyslu) z řad poslanců sice nezná sousední Německo, ale naplno platí ve Francii. I u nás se v koaličních vládách řada náměstků rekrutovala z řad politiků (i když od začátku roku 1998 to nesmí být poslanci), někdy i z jiných koaličních stran než je šéf. V tomto významu se označení náměstek ministra užívá oprávněně. Není to ovšem ”vysoký státní úředník”, ale vládní činitel, státník, politik.
Politici a byrokraté ve světě
Snad nejjasnější definované rozhraní (interface) mezi vládně politickou a administrativně správní rovinou ústředních úřadů má Velká Británie, kde je však označování vrcholových funkcí tradicí důkladně slovně zakamuflováno. V čele různě pojmenovaných ústředních úřadů se čelný politik označuje v jednom případě jako Tajemník pro zahraničí, u financí Kancléř státní pokladny, u obchodu a průmyslu Prezident správy, u vojenského námořnictva První lord admirality, a snad jen výjimeční členové vládního kabinetu mají opravdu název ministr. Přímí zástupci politické hlavy úřadu mohou mít titul také ministr, někdy - jak jsme zvyklí - náměstek ministra, ale i tajemník či podtajemník, často s přídomkem "parlamentní". Takový náměstek ministra může (za dlouholeté vlády jedné strany) přežít několik ministrů (jak je citován Cyril Svoboda). Prohrané volby však nepřežije spolu se svým bosem.
Bez ohledu na titulaturu je v Británii stranicko - politické vedení přísně odlišeno od tajemníků a podtajemníků stálých, skutečně nejvyšších státních úředníků, kteří jsou součástí státního aparátu (Civil Service), jehož se prakticky nedotýkají žádná politická povolební "škatulata hejbejte se". Hranice pro povolební změny leží právě mezi politiky v orgánech výkonné moci a státními úředníky.
Vládní a úřednický okruh u nás
I když (na rozdíl od autora) mne ani nenapadá, že by kdykoliv mohlo jít o jedině možné řešení (kde by, jak uvádí Korecký, v čele aparátu ministerstva stál státní tajemník a ministr si převedl jen pár svých spolupracovníků), zákon o státní službě a reforma ústředních úřadů jako součást reformy státní správy určitě představují formu řešení našich problémů. Navíc lze bezpečně říci, že po Listopadu u nás dosud neproběhla transformace státní správy, takže řeč o ”reformě” je až přílišný eufemismus, když jde o něco hlubšího. Připravovaný zákon o státní službě by mohl (a vis-a-vis vstupu do EU by i měl) matoucí užití slova "náměstek ministra" pro nejvyšší správní úředníky vymýtit.
Do různě malé ekipy (nejužšího kabinetu, týmu několika lidí) ministra by ovšem dobře mohlo patřit i několik náměstků, aby ministr nestál v čele úřadu jako "sám voják v poli" vůči stmelenému stohlavému aparátu, jehož nestrannost a loyalita k jakékoliv vládě je nutným předpokladem, ale u nás dosud zdaleka nikoliv samozřejmým. A vedle šéfa kanceláře sem ovšem patří i mluvčí - je spíše překvapivé, že některý ministr si pro tuto funkci svoji ”spřízněnou duši” nepřivedl. Tady už ale nejde jen o slovíčka.
Přeryv mezi politickým vedením resortů a jejich odborným aparátem je naléhavě potřebný. Nelze dosti zdůraznit škodlivost stavu, kdy status politického náměstka není u nás oficiálně definován a tak často splývá s rolí vysokého státního úředníka. Vládní činitel se tak podílí nejen legitimně na politickém rozhodování, ale ke škodě věci má i nepřiměřeně velký vliv na přípravu podkladů pro rozhodování (které mají být objektivní, s vyčerpávajícími variantami). A bývá zhoubné, jestliže předčasně vyloučí (oni či sám ministr) korektní, ale jim nelibé alternativy. Předkládána jsou "jedině možná" řešení, často jak víme s fatálními důsledky (nejen za bolševismu).
Bude úkolem pro historika objasnit paradox, proč Klausovy koalice (deklarované jako konservativní, nejvýše konservativně-liberální, deklarativně pravicové či přesněji pravo-středové) v létech 1992-7 nedokázaly podle svých deklarovaných zásad stanovit přísná pravidla proti byrokratům, ke spoutání štíhlého, skromného, ale efektivního aparátu, složeného z odborníků na jeho provoz a řízení. státních správních orgánů. Ani slovo o Ecole Normal Superieur pro vzdělání takových odborníků - i když politickou část kanceláře prezidenta nyní řídí právě absolvent podobné francouzské elitní školy.
A druhý paradox, že k této nevděčné práci na celkové správní (a soudní!) reformě přistupuje vláda sociálně demokratická, která by podle předsudků měla být pro rozverné státní bujení. Že by jen tlak z Evropské Unie? A kdo proti řešení nejaktivněji vystupuje? Za zamyšlení stojí, že část liberální opozice (viz místopředsedkyně US Hana Marvanová v nedělní Sedmičce) stále ještě zastává názor, že do státní správy mají přicházet odborníci (snad ad hoc?) na právě řešené otázky, kteří správní kvalifikaci nemají, v administrativě svoji odbornost ztratí a co pak s nimi? Některým účastníkům sporu možná zamlžené meze kompetencí vyhovují, možná i proto, že se ještě definitivně nerozhodli mezi kariérou zákonodárce, politika, administrátora nebo dokonce podnikatele či bankéře.
Miloš Štěpánek 9. května 2000
