Mohli bychom být k uprchlíkům vstřícnější?

Jan Jařab

Česká republika je v paradoxní situaci. Na jedné straně odtud stále více lidí - Romů - odchází a žádá jinde o status uprchlíka s tím, že tu nemohou normálně žít. Jsou často označováni za ekonomicky motivované, falešné žadatele, protože je naše vláda zjevně nepronásleduje; také je však dostatečně nechrání před útoky rasistů. Navíc nemusí jít jen o hrubé násilí: i to, že na vás od rána do večera lidé koukají podezíravě, nikdy vás nikdo nepozdraví jako první, vašim dětem ve škole nadávají a při vašem vstupu do obchodu si drží kabelky obouruč, vás může časem pěkně otrávit, ale do ženevských konvencí se to samozřejmě nevejde.

Na druhé straně však stále více běženců odjinud zoufale usiluje o právo žít právě v této České republice, kterou Romové opouštějí. V roce 1993 požádalo v České republice o přiznání postavení uprchlíka 2207 žadatelů a počet přiznaných postavení uprchlíka dosáhl 251. V roce 1999 byl počet žadatelů podstatně vyšší, přes 6000, a počet přiznaných postavení uprchlíka naopak výrazně nižší, kolem 70. Na první pohled se zdá, že úspěšnost žadatelů klesla v průběhu šesti let asi o řád. Je však třeba vzít v úvahu, že v této statistice se přiznaná postavení uprchlíka mohou týkat žádostí podaných v roce předchozím, a zejména to, že nadpoloviční většina žadatelů nevyčkala rozhodnutí, protože svou žádost podali jen k přechodné legalizaci svého pobytu před dalším postupem na Západ. Přesto lze jen těžko pochybovat o tom, že se úspěšnost žadatelů v České republice trvale snižuje a je dnes dokonce nižší než třeba ve Velké Británii.

Je taková přísnost nutnou daní politickému realismu a přijetí evropských pravidel hry, nebo projevem nadměrných obav z cizinců? Je třeba uvážit, že počet osob, které směřují do České republiky (ať už jako uprchlíci nebo jako přistěhovalci) je přece jen menší než u většiny států Evropské unie. Jsme méně atraktivní zemí než třeba Německo a život v našich uprchlických táborech, bývalých sovětských kasárnách uprostřed českých hvozdů, si asi málokdo dobrovolně vybere, neboť životní podmínky v nich jsou zcela nesrovnatelné se životem žadatelů o azyl například v Londýně. Tomu odpovídá i skutečnost, že je mezi žadateli v České republice už na první pohled méně těch vysloveně ekonomických a zjevně neoprávněných (snad s výjimkou Rumunů) než například ve Velké Británii. Významný podíl naopak představují běženci ze zemí zjevně zoufalých - Afghánistánu, Somálska, Angoly, Srí Lanky. Většina z nich je však rovněž zamítána, protože nedoloží své individuální pronásledování, které je podmínkou pro přiznání azylu podle ženevské konvence.

Pokud žadatel přísná kritéria ženevské konvence skutečně nenaplňuje, je takové rozhodnutí formálně jen těžko napadnutelné, i když by se dalo přinejmenším u afghánských žen namítnout, že snad není třeba dokazovat individuální pronásledování, víme-li, jak zachází režim Tálibánu se všemi ženami. I Spojené státy americké nedávno zvýšily „kvótu“ pro přijímání osob ze Střední Asie právě s ohledem na afghánské ženy, jimž má být v USA poskytnuta ochrana. (Paradoxem je, že za afghánské rodiny u nás stejně podává žádost převážně hlavy rodiny, tedy muž, protože si vzhledem k tradičnímu postavení ženy ani neuvědomují, že by tomu mohlo být jinak.) Rovněž stojí za zmínku, že někteří naši odmítaní žadatelé, například z Kuby nebo Iráku, mají v západních zemích příbuzné, kteří tam s identickou „kvalifikací“ - nedostatkem dokladů o individuálním pronásledování, ale věrohodnost údajů o pronásledování v kontextu obecných znalostí o daném státě - azyl získali.

Ještě důležitější než samotný fakt odmítnutí je však to, co se má s odmítnutými stát dále. Pokud totiž přicházejí z právě uvedených zemí, na něž se vztahuje zásada „non-refoulment“, nemohou být vráceni, protože by jim hrozila smrt nebo jiné závažné následky; navíc mnozí z nich nemají platné cestovní doklady. Až do počátku roku 1999 byli lidé po druhém odmítnutí ministerstvem vnitra v naprostém právním vakuu; i když podali žalobu k Vrchnímu soudu, neměli nárok ani na stravu a bydlení v táboře (respektive si je museli platit), takže přežívali jen díky péči nevládních organizací. Nyní se na ně vztahuje do rozhodnutí soudu režim strpění podle azylového zákona a po případném odmítnutí soudem režim strpění podle zákona o pobytu cizinců, který jim sice poskytuje legalizaci pobytu, ale neumožňuje legálně pracovat. Lidé odmítnutí všemi instancemi nemohou, pokud nemají platné doklady, ani legálně vycestovat a nezbývá jim, než si podat novou žádost o azyl. Navíc ani úspěšná žaloba u Vrchního soudu neznamená vítězství, neboť soud u nás, na rozdíl od Velké Británie, nemůže rozhodnout o udělení azylu, ale vrací azylanta na začátek procesu. Jinými slovy: nejenže je tunel dlouhý, ale na jeho konci není vidět prakticky žádné světlo, žádný most k získání trvalého pobytu.

Co tedy odmítnutým reálně zbývá? To, co nakonec po letech čekání volí i ti z nich, kteří opravdu doufali v azyl a zahájení nového života tady: pokus o útěk za hranice, nejspíše do Německa. Jinými slovy, Česká republika sice posiluje ostrahu hranic a chystá se v připravovaném policejním zákoně oživit ducha železné opony vyhlášením 25kilometrového pásma kolem hranic se zvýšenými pravomocemi policie, ale fakticky svou politikou směřuje k opačnému cíli: dát běžencům najevo, že se o nelegální přechod hranic pokusit prostě musejí, protože tady nemají žádné vyhlídky. Veškerá policejní opatření se pak v kontextu reálné azylové politiky jeví jako symbolická gesta, ne-li přímo jako kamufláž.

Připusťme ovšem, že i sám Západ stojí před zvláštním paradoxem: svobodu pohybu sice proklamuje, ale v praxi jí klade stále větší překážky. Přitom před necelým stoletím, v roce 1908, napsal etnolog Arnold van Gennep ve své slavné knize Přechodové rituály (1908) na úvod kapitoly o těch rituálech, které se v archaických kulturách vyžadovaly u přechodu cizince z jednoho území na druhé: „V našich dobách a s výjimkou několika málo zemí, které si uchovaly cestovní pasy, je tento přechod v civilizovaných krajích volný. S jistou nadsázkou je hranice, pomyslná čára vedená mezi mezníky a sloupy, vidět jen na mapách. Není tomu však tak dávno, kdy přechod z jedné země do druhé… vyžadoval různé formality.“ I když van Gennepa daleko více zajímaly právě bariéry existující u primitivních kultur než soudobý stav, je z jeho výroku zřejmé, že volný přechod hranic vnímal jako známku civilizačního pokroku. Kdyby viděl dnešní bariéry, patrně by se dost divil; možná by to považoval za retrográdní vývoj zpět k barbarství.

Od van Gennepovy doby padla civilizační vymoženost svobody pohybu za oběť novému pragmatismu. Dvě světové války, nacismus, komunismus a dekolonizace uvedly do pohybu takové množství lidí, jaké si nikdo předtím nedokázal představit. Například v Nizozemí už dnes přistěhovalci tvoří jeden milion z celkových šestnácti milionů obyvatel, ale v mladé generaci je jejich zastoupení daleko vyšší; očekává se, že mezi dospívajícími ve velkých městech budou etnické menšiny již brzy představovat většinu. Podle průzkumů veřejného mínění jsou Nizozemci tradičně tolerantní a 80 procent se jich domnívá, že by přistěhovalci měli dostat veškerá práva ve stejném rozsahu jako rodilí občané. Polovina obyvatel Nizozemí se však ve stejných průzkumech vyjadřuje, že další přistěhovalci by už přicházet neměli. Lze si položit otázku, zda se státy jako Nizozemí přece jen už neblíží jakési hranici, za kterou by nebylo moudré jít. A lze si představit varovně zdvižený prst našich úředníků: pozor, brzděme dřív, než nám bude jako Nizozemcům hrozit rozplynutí v tavicím kotli přistěhovaleckých kultur…

Naše výchozí podmínky jsou však velmi odlišné od Nizozemí nebo Británie: jsme v současné době zemí etnicky značně homogenní, přestože je na našem území tato homogenita historicky téměř bezprecedentní. Při podobných paralelách se státy západní Evropy, ať už v azylové politice nebo v řešení přistěhovalectví, bychom se měli mít na pozoru. Zdá se například, že tvůrci zákona o pobytu cizinců si inspiraci pro různá restriktivní ustanovení našli v právním řádu tu jedné, tu zas druhé země západní Evropy, ovšem mimo kontext jiných ustanovení, která přísnost těch výše uvedených zmírňují, a mimo kontext výchozího stavu - toho, že dotyčné země již nesrovnatelně více uprchlíků a přistěhovalců vstřebaly.

Osobně se domnívám, že nám zahlcení uprchlíky nebo přistěhovalci nehrozí a že bychom si mohli dovolit alespoň vůči běžencům ze zemí jako již zmiňovaný Afghánistán, Angola nebo Somálsko být o dost vstřícnější. Hodnoty české kultury ostatně nezachráníme tím, že budeme bránit „invazi“ cizích kultur pokoušet se o konzervaci statu quo. (Pomiňme, že dojemnou starost o ohrožení české kultury projevují právě různí pologramotní vlastenčíci honosící se zástřihem převzatým od londýnských cockneys a krásným českým označením „skin“). A kdybych chtěl být škodolibý, mohl bych dodat, že se naše češství rozplyne spíše v nadnárodní spotřební kultuře než v kulturách přistěhovaleckých - a že pokud těmi našimi hlavními specifiky budou české formy konzumní stupidity, zbožňování hokejistů a pití piva, jak se to často jeví, pak by pro lidstvo nebylo velkou ztrátou, kdyby je nahradila mezinárodní forma konzumentství, zbožňování baseballistů a požírání hamburgerů.