pátek 12. května

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Rozhovor s členem nové Rady České televize:
  • Člen Rady ČT Miroslav Mareš: "Televize musí šetřit" (Tomáš Pecina) K rozhovoru s Miroslavem Marešem:
  • Znovu: proč jsou členové Rady ČT tak nevýznamné a nezkušené osoby? (Jan Čulík) Společnost:
  • Mohli bychom být k uprchlíkům vstřícnější? Rasismus:
  • Jsou argumenty Charlese Murrayho o nadřazenosti bílé rasy přesvědčivé? (Guardian) Sdělovací prostředky:
  • Rada BBC by měla být zrušena, argumentuje šéf Channel Four Britská politika v satirickém televizním pořadu:
  • (Fingované) rozhovory s britským premiérem i šéfem konzervativní opozice Polemika s Lidovými novinami:
  • K postavení náměstka ministra v ČR- Co je a co není čistka (Miloš Štěpánek) Styky s veřejností:
  • Odpovídá ČT stejně rychle na dopisy jako poslanci, které za mlčení kritizuje? (Jindra Vavruška) Sport:
  • Hokejový víkend (Ivan Hoffman)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.

  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.


  • Upozornění autorům: Prosím, posílejte pokud možno své příspěvky do BL uložené ve formátu html. Díky. JČ

    Co je nového v České republice

  • Knihu ...jak Češi jednají, druhý výbor z Britských listů, který právě vychází, bude Jan Čulík podepisovat v sobotu 13. května od 11 hodin na veletrhu Svět knihy v Kanzelsbergerově stánku číslo P101. (Další podrobnosti viz níže na této stránce.) (Dnes v 17.10 vystoupí Jan Čulík v Radiofóru na stanici Radiožurnál.)

  • Fencl: Sucho může vést ke katastrofě srovnatelné se povodněmi. Pokud se naplní poslední dlouhodobá prognóza meteorologů a ještě další měsíc potrvá výjimečně teplé počasí s minimem deště, bude to znamenat katastrofu, konstatoval ministr zemědělství Jan Fencl. "Katastrofu nejen pro zemědělce, ale pro všechny občany tohoto státu, katastrofu srovnatelnou s povodněmi nebo zemětřesením," dodal. Fencl řekl, že těm zemědělcům, kteří nesklidí, hrozí nebezpečí, že "skončí". - Dlouhodobé předpovědi počasí jsou ovšem naprosto nespolehlivé (proto například britský meteorologický ústav nedělá delší předpovědi než jen asi na pět dní). Ovšem určitý vliv skleníkového efektu se zřejmě podle zpráv projevovat začíná a před časem jsem si povšiml spekulací, že na to může doplatit i střední Evropa...

  • Pražské matky: Podmínky pro chodce se zhoršují. Návrh novely zákona o provozu na pozemních komunikacích zhoršuje podle představitelek občanského hnutí Pražské matky podmínky pro chodce. Chodec nemá přednost ani na přechodu. Současně varují před zmírněním podmínek odnětí řidičského průkazu, což vytváří prostor pro korupci policistů a nepřispívá k prevenci dopravní nehodovosti. Oproti nynějšímu stavu označují v novele za nesmírně liberální i to, že odnětí řidičského průkazu má být podmíněno uložením pokuty přesahující 15.000 korun za jeden rok, přičemž horní hranice pokuty za přestupek je 2000 korun.

  • Manželství není na ústupu, ale Češi chtějí nejdřív kariéru. Sociologický ústav ČAV zjistil, že 90 procent dotázaných počítá se vstupem do manželského svazku. Čtyři pětiny lidí si také myslí, že dvojice by se měly vzít, chtějí-li dítě. Nepotvrzuje se tedy, že by alternativní formy soužití v ČR vytlačovaly manželství, ale mění se načasování priorit. Češi počítají s tím, že si před založením rodiny vybudují kariéru a budou se nějakou dobu věnovat sobě a svým zájmům. Do roku 1997 stoupl průměrný věk při prvním sňatku u mužů na 27,7 roku (vzestup o 3,2 roku) a na 25,4 roky u žen (vzestup o 4,5 roku). Pokles sňatků i porodnosti o 30 procent od roku 1989 přičítají sociologové ekonomickým poměrům. - Týdeník Economist přináší tento týden na titulní straně velký tituek EVROPA POTŘEBUJE IMIGRANTY. A uvnitř časopisu k tomu rozsáhlou analýzu - nerodí se dostatečné množství dětí.

  • Počet zahraničních turistů ČR za 1. čtvrtletí vzrostl o 9,1 procenta. ČR od začátku ledna do konce března navštívilo 21,19 miliónu zahraničních hostů.

  • Český ministr obrany Vetchý podepsal v Tunisku dohodu o spolupráci ve vojenské oblasti. Tunisko je sice stoupencem Západu, je to ale dosti autoritativní polo"socialistický" režim. Od roku 1995 tuniské vojenské letectvo podle agentury AFP používá 12 cvičných podzvukových a bojových letounů L-59, která vyrábí Aero Vodochody a několik dopravních letadel L-410 vyráběných firmou Let Kunovice.

  • Estampaciones Sabadell v ČR otevře továrnu na autodíly. Španělský výrobce lisovaných dílů pro automobily společnost Estampaciones Sabadell otevře v pátek v Úvalech u Prahy první pobočku mimo Španělsko. Nová továrna si v první fázi na zastavěné ploše 7500 metrů čtverečních vyžádala investici 326 miliónů korun.

  • Televize TV3 bude využívat zpravodajství společnosti Mafra. Nová televize TV3, která zahájí vysílání 25. května na frekvencích současné Galaxie, uzavřela smlouvu o poskytování a využívání zpravodajského servisu s vydavatelstvím Mladé fronty Dnes, společností Mafra. Podle smlouvy bude televizní agentura Mafry zajišťovat pro TV3 obrazové zpravodajství z domova, ekonomiky a zprávy ze společnosti.

  • Skladiště je ve skutečnosti ústředí NATO a Britské listy jsou nekompetentní. Pavel Bouda poslal v reakci na tento článek báseň:

    "O nekompetentnosti"

    Blisty chlísty směle brojí, až se třese země.
    Proti všem a proti hnoji, kopou také do mě.
    Terč pečlivě vybírají, vždy to stojí za to.
    Zvlášť "skladiště", co tolik vadí - je v něm sídlo NATO.
    Lehko se to kritizuje, bez znalosti faktů.
    Analýzy však pak končí v zažívacím traktu.

    Zpravodaj-bavič

    Poznámka JČ: Je to zajímavé, viděl jsem v britských televizích nesčetné množství reportáží z ústředí NATO, zejména během loňské války o Kosovo, ale toto ústředí v nich nevypadalo jako skladiště. Čím to asi je? (Včera stál Pavel Bouda před rozvinutou zástavou EU. Pan Bouda si neuvědomuje, že když se postaví před zástavu nějaké organizace, působí jako její mluvčí.)

    Tomáš Pecina k tomu dodává:

    Pane Boudo,

    věřte mi, že když předvedete to, co John Simpson, odpustím Vám, že při tom budete stát uprostřed smetiště. Nevadí mi Vaše skladiště, malér je, že obsah Vašich vstupů koresponduje s formou...

    Ze včerejšího vystoupení (toho "před zástavou") se divák bohužel téměř nic nedozvěděl. Být v Praze místo Janečka Stephen Cole (a v Bruselu Coomarasamy, Simpson, Ingram nebo kdokoli jiný ze zpravodajů BBC) Coomarasamy, Simpson nebo Ingram by zasvěceně, bez frází a secesně vykroucených metafor, začal vykládat o pozadí a souvislostech zprávy. Cole by položil např. tyto doplňující otázky:

  • Z čeho pramení nechuť obyvatel EU k rozšiřování?
  • Jsou tyto obavy oprávněné nebo jde hlavně o předsudky?
  • Může mít takto vládou organizovaná mediální kampaň vůbec úspěch? Nebude ji veřejnost vnímat jako manipulaci? atd.

  • Proč by ženy nemohly studovat teologii? Na včerejší poznámku Jaroslava Štemberka reagovala Juliana:

    Vážený pane Štemberku,

    s diskusemi k církevní problematice raději skončím, vidím, že mám mezery ve znalostech.

    Co mě ale udivuje, je toto Vaše tvrzení:

    "...denní studium na katolické teologické fakultě je obsahově zaměřeno na přípravu budoucích kněží a jak snad víte, v katolické církvi mohou být svěceni na kněze pouze muži. Přijetí ženy na denní studium na pražské katolické teologické fakultě není právně vyloučeno, jde o to, že získané vzdělání by žena nemohla v  praxi využít."

    Proč by žena nemohla využít získané vzdělání? Jistě ty kněze neškolí jenom v  kazatelství, ale třeba také v theologii. Katolické intelektuálky se uplatňovaly "v praxi" už ve středověku a raném novověku - např. Hildegarda von Bingen (1098-1178) nebo Terezie z Avily (1515-1582), tak nechápu, proč by se katolické theoložky nemohly uplatnit v 21. století v České republice. Neznám logický důvod, proč nemohou být ženy vysvěcovány na kněze (asi patriarchální tradice - ale je hloupé, že ženy musí podporovat na daních instituci, která hlásá jejich nerovnoprávnost), ale zakazuje nějaký katolický církevní předpis, aby např. přednášely theologii?

  • Zveme vás na literární Luhačovice - setkání mladých a zavedených autorů, pod záštitou Klubu českých spisovatelů v Praze. Informace, podrobný program a přihlášky (nutno odeslat do 30. května) viz na této adrese.

  • Česká literatura na internetu. Na nový odkaz www.ceskaliteratura.cz upozorňuje Radek Sarkozi.

  • Časopis Integrace, ktery je prvnim ceskym mediem venujicim se kriticky problematice evropske integrace, je na adrese http://www.integrace.cz.

  • Čtěte revui Souvislosti. Píše Jakub Krč:

    Posílám vám odkaz na nové číslo revue Souvislosti (vycházíme od r. 1990, na internetu 3 roky). Ač jsme zaměřeni filosoficko-teologicko-literárně, máme v posledním čísle dva příspěvky, které možná mají aktuálnost i publicističnost v sobě. Je to jednak úplný soubor dokumentů ke kauze Pražská katolická teologická fakulta (Wolf, Štampach, Halík a spol.), jednak edice e-mailů jihoslovanských intelektuálů z doby bombardování NATO. Jelikož "žijeme" pouze z dotací a nevyděláváme (spíš naopak), neberte prosím můj dopis jako nevyžádanou reklamu, prostě jen jako tip, možná nejen pro vás... Pěkné čtení a pěkné léto!

  • Česká pravice upozorňuje na svoji existenci. Jsme v opomíjené kategorii neparlamentních stran subjektem docela významným. Prohlédněte si prosím náš poměrně podrobný web www.ceskapravice.cz , píše výkonný předseda ČP Michal Simkanič.

  • Nový knižní výbor z Britských listů vyjde v sobotu. Druhý výbor z Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) bude Jan Čulík podepisovat v sobotu 13. května v 11 hodin na veletrhu Svět knihy na pražském Výstavišti na stánku knihkupectví Jana Kanzelsbergera. - V pátek 12. 5. po 17. hodině vystoupí Jan Čulík v Radiofóru Radiožurnálu, v úterý 16. května ve 21.50 se bude účastnit diskuse na ČT 2 v pořadu Antonína Přidala "Netopýr" na téma "Boj o televizi". - Autogramiáda knihy ...jak Češi jednají ve středu 17. května od 17 hodin v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, Praha 1 a ve čtvrtek 18. května od 17 hodin v pražském PEN klubu v Domě u dvou medvědů, Praha 1, ul. 28. října 9, Jan Čulík také bude pořádat besedy v Olomouci a v Ostravě.

    Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, obálka je tady. Výbor ...jak Češi jednají je možno už nyní objednávat v nakladatelství Milenium na této adrese.

  • O debatě v ČR, zda bylo či nebylo správné, když na Prvního máje zasáhla agresivně česká policie proti pokojným demonstrantům na Střeleckém ostrově, píše v angličtině Jan Čulík v aktuálním čísle časopisu Central Europe Review na tomto místě.

  • Výběrové řízení na jednoho českého účastníka programu Eisenhower Exchange Fellowship pro rok 2001. Upozorňuje Jiří Zlatuška:

    Dne 15. května je uzávěrka přihlášek do výběrové řízení na jednoho českého reprezentanta v tříměsíčním prestižním programu Eisenhower Exchange Fellowships, kterého se zúčastní v termínu 20.3.--17.5.2001 ve Spojených státech. Vítáni jsou uchazeči ve věku přibližně 30--45 let s výraznou perspektivou uplatnit se v oblasti veřejného nebo podnikatelského života v ČR, s dobrou znalostí angličtiny, a možností využít individualizovaného programu pobytu v přibližně 80 institucích ve zhruba 20 různých místech po celých kontinentálních USA, který bude s vybraným uchazečem na míru připraven. Načerpá podněty pro své další působení, naváže kontakty v USA i mezi dalšími účastníky programu ze dvou desítek zemí celého světa.

    Bližší informace, podmínky účasti i formuláře potřebné k přihlášení je možné najít na adrese http://www.fi.muni.cz/~zlatuska/EEF/

  • WWW aplikace Obchodního rejstříku na webu Ministerstva spravedlnosti byla doplněna o evidenci úpadců. Zpřístupňuje se tak databáze firem, na které soud prohlásí konkurs nebo povolí vyrovnání (http://www.justice.cz/cgi-bin/sqw1250.cgi/upkuk/s_i8.sqw,) informuje Štěpán Kotrba.

  • Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147). Pár posledních výtisků je ještě k dostání pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Miroslav Mareš: Televize musí šetřit

    Rozhovor s nově jmenovaným členem Rady České televize

    Tomáš Pecina

  • Pane magistře, jste mladý člověk, s praxí pouze v akademickém prostředí… Bylo pro Vás obtížné přijmout nabídku stát se členem Rady ČT?

    Ani ne. Byl jsem rád, že mi to nabízejí, že budu moci dál realizovat, co jsem se naučil.

  • Od koho přišla ta nabídka?

    Volali mi z poslaneckého klubu ODS a ptali se, jestli bych ochoten přijmout kandidaturu strany.

  • Byl jste s ODS v profesionálním kontaktu, kromě toho, že jste o ní psal?

    Tuším, že jsem dělal nějaké přednášky pro různé strany, pro lidovce, pro ODS, ne přímo, ale pro sdružení CEVRO… Přednášky o volebních systémech.

  • Už máte přesné představy o tom, jak by měla fungovat Česká televize?

    Měla by fungovat tak, jak jí to předepisuje zákon.

  • To jistě, ale mám na mysli, zda jste ještě ve fázi analýzy, nebo jestli už jste si vytvořil určitý obraz…

    Samozřejmě, že vstřebávám čím dál víc informací a budu se snažit hovořit s co nejvíc lidmi, protože den ode dne pronikám do problémů… především nezávislých producentských skupin apod., a poznávám, že v tom je hlavní problém televize. Samozřejmě reaguji i na některé výtky, které na Radu přicházely a přicházejí, o nevyváženosti atd.

  • Kde jsou podle Vás největší slabiny veřejnoprávní televize a kde by mělo dojít k největšímu pokroku?

    K pokroku by mělo zřejmě dojít hlavně v publicistických pořadech, aby byly informativní, aby veřejnoprávní televize přinášela především věcné problémy. Jde o to, aby se politici kteří jdou do televize, profilovali především na konkrétních tématech, na návrzích zákonů, na problémech každodenní nebo praktické politiky. Problém byl právě v tom, že televize měla příliš obecně zaměřené pořady, kdo s kým a proti komu…

  • To se ale netýká pouze publicistiky, ale celého, když to tak nazvu, komplexu zpravodajsko-publicistického vysílání…

    Ano, jistě. Vždy je tam samozřejmě riziko, že tyto věci budou mít dopad na sledovanost…

  • Tento trend mě překvapuje. V západních zemích, které mají delší demokratickou zkušenost, velmi často agendu pro politiky připravují média: politici jsou nuceni zabývat se tím, co napsaly noviny. Vy říkáte, že Česká televize by se měla víc věnovat tomu, co dělají politici, např. diskutovat podrobněji o návrzích zákonů, a to jde proti tomuto trendu. Nemáte ten pocit?

    Ani ne. Nemám pocit, že by se v německy mluvících zemích dění točilo podle toho, co napíše Bild nebo v Rakousku Neue Kronen Zeitung…

  • Nejste tedy příznivcem trendu, že by agendu politické reprezentaci určovala média, ale naopak, média by měla sledovat to, co se děje v Parlamentu, čím se politici zabývají, tzn. měla by být nástrojem veřejné diskuse k tomu, co politici chtějí. Rozumím Vám dobře?

    To ne, ne, co politici chtějí. Vycházím z toho, že existuje nějaká objektivní hierarchie podstatných témat, ale ta není určována tím ani, co chtějí politici, ani tím, co chtějí novináři. Samozřejmě, že mezi těmito dvěma pohledy může být rozpor, ale snad, doufejme, někde mezi nimi je i ideální prostor…

  • Konkrétně: před dvěma týdny zároveň běžela (nebo spíš neběžela) veřejná debata k návrhu zákoníku práce a zároveň se odehrával soud s Liborem Novákem. Co má ve Vašem pojetí vyšší prioritu?

    Podle mě diskuse o zákoníku práce. To ale neznamená, že by soud s Liborem Novákem neměl být mediálně prezentován, ale z hlediska občana bude mít pro další desetiletí větší význam nový zákoník práce.

  • Jaké nástroje má Rada ČT k uplatňování svých představ? Podle zákona jmenuje generálního ředitele, ale mezi jmenováním ředitele a koncem jeho funkčního období (nebo jeho odvoláním) má pouze konzultativní pravomoc.

    Je to tak: konzultacemi. Největší problém je ochota ke spolupráci, jak reflektovat problémy a realizovat jakési přirozené kontakty mezi těmito dvěma stranami. Rada samozřejmě musí také reagovat na podněty veřejnosti. Obecně jde ale o ochotu komunikovat a vzájemný respekt mezi těmito institucemi.

  • Jaké by měly být vztahy mezi Radou a poslaneckou sněmovnou Parlamentu? Na základě zákona. Rada předkládá sněmovně zprávu a záleží na tom, nakolik s ní budou poslanci spokojeni. Existuje samozřejmě autonomie, stejně jako v případě ředitele, který má také značnou autonomii.

  • Vy tedy vidíte Radu jako příčel v hierarchii: nejvýš je sněmovna, jí je podřízená Rada a pod ní je ředitel České televize…

    Ne, tak to není: Rada je pouze jmenována. Podle zákona není podřízena Parlamentu.

  • V tom zákonu ale také stojí, že Rada je jmenována z nezávislých odborníků. Vidíte v tom zdroj potenciálního konfliktu? Je současné znění zákona optimální?

    Těžko vybrat kritérium pro nezávislého odborníka…

  • Stanovisko ODS, nevím, zda oficiální nebo neoficiální, je, že nikdo není nezávislý - kromě mrtvol. Sdílíte tento názor?

    Jak ale definovat nezávislost? Z pravicového pohledu je každý člověk nezávislý: rodí se svobodný a je nezávislý. Potom si ale vytváří určité názory, zůstává nezávislý, anebo pokud se přikloní k nějakým názorům ne na základě vlastního přesvědčení, ale z toho, že k tomu má sklon, pak se stává závislým. Někdo je víc závislý na svém okolí, někdo méně…

  • Já ale mluvím o něčem jiném: v zemích, které používáme jako jakési srovnávací měřítko, je základním úkolem kontrolních rad izolovat televizi od politického tlaku, protože veřejnoprávní televize, která je pod politickým tlakem, zpravidla pracuje špatně a nevykonává dobře veřejnou službu…

    V tomto směru je Rada izolovaná, má relativně velkou nezávislost, protože ji podle zákona nelze odvolávat pokaždé, když se po jednom pořadu znelíbí ředitel. Je věcí politické kultury, jestli by si sněmovna dovolila vyměňovat Radu pokaždé, když se jí nelíbil jeden pořad.

  • Ano, to je klíčové slovo: je to věcí politické kultury. Nedávno se stalo, že Rada byla odvolána tak, že dvakrát během jediného jednacího dne sněmovna vyslovila názor, že ČT neplní veřejnoprávní poslání. To bylo „politicky kulturní“?

    K tomu došlo po dlouhodobé mediální diskusi, vůči Radě byly vznášeny připomínky, přestože některé z nich možná nebyly oprávněné, ale Rada nebyla schopna mediálně prezentovat obhajobu a selhala v komunikaci s odbornou dokonce i širokou veřejností.

  • Cítíte způsob, jak byla odvolána předchozí Rada, jako osobní handicap? Obáváte se, že osud příštích rad by mohl být obdobný?

    To ne, osobní handicap ne. Já to cítím jako osobní urážku, protože se najednou na tu novou Radu snesla taková mediální atmosféra… Aniž by mě kdo kdy viděl, automaticky všichni, včetně Vás, jsou schopni o mně tvrdit, že budu „převodní páka ideologie“ apod., přestože se mnou nikdo takto nehovoří, podobně s kolegou Mikšem… Okamžitě nám byly vnuceny jakési vlastnosti podle subjektivního přesvědčení některých novinářů. Takže to cítím jako osobní handicap…

  • (úsměv) U mnoha věcí, které jsem napsal, bych byl šťasten, kdybych neměl pravdu. Vaši výtku ale samozřejmě akceptuji...

    Nemáte tedy pocit osobního traumatu z toho, co se stalo v Parlamentu při odvolání předchozí Rady? Budete schopen začít s čistým stolem?

    Rada si samozřejmě musí nejdřív udělat pořádek. Musí být komunikativnější než předchozí rada, musí víc vycházet z expertních studií, musí stanovit kritéria pro vypracovávání expertních studií, které budou podkladem pro veškeré rozhodování Rady. Její členové se musí snažit víc publikovat v novinách, aby vysvětlovali svou činnost. V tom musí Rada zlepšit svou práci. Bude samozřejmě chvíli trvat, než se ukáže, zda všechno, co bylo v předchozích zprávách Rady, odpovídá. Nelze vycházet pouze ze členů Rady, ale Rada se v tom musí napojit na odbornou veřejnost, včetně ekonomické oblasti, kde teď budou velké problémy, a Rada potřebuje i jakési ekonomické poradenství…

  • Jak by měla Rada fungovat v každodenní činnosti? Měla by se zabývat i jednotlivými pořady a personálními otázkami?

    Asi ne, ale samozřejmě, kdyby přišly připomínky veřejnosti…

  • Ano, v tom případě je zákonnou povinností pořadem se zabývat…

    Ale sama od sebe Rada musí sledovat dlouhodobé trendy, např. si vybrat určitý druh pořadu, který je kritizován, zadat odborné posudky, o tom vést odbornou diskusi…

  • Vést odbornou diskusi nebo účastnit se odborné diskuse?

    Ne vést, samozřejmě, účastnit se odborné diskuse… A na základě těchto podkladů předkládat zprávy a diskutovat je s generálním ředitelem, v jehož kompetenci je řešení.

  • A personální otázky? Např. co se týká manažerů?

    To je spíš věcí ředitele.

  • Ani na úrovni doporučení, např. vyslovit nespokojenost s prací ředitele zpravodajství?

    Rada má posuzovat kvalitu zpravodajství, ale nemyslím si, že by měla takto mluvit do personálních otázek. To jí nepřísluší.

  • Jak posuzujete jako „mimopražský“ člověk kvalitu regionálního zpravodajství ČT?

    Regionální zpravodajství je velmi důležité a u nás nedosahuje takové kvality, jaká je běžná v zahraničí. Ale to záleží i na občanech, aby sledovali dění ve své obci a měli zájem kontrolovat, co se děje kolem nich pomocí médií. To je problém nejen televize, ale hlavně regionálních médií. Možná je zajímavé, kde koho přejede tramvaj, ale důležitější je to, co se děje na magistrátech.

  • Mělo by být na obrazovce méně politiků, více politiků nebo stejně politiků, ale v jiných situacích?

    Stejně jako doposud, ale různorodějších. Zdá se mi, že televize si stále vybírá stejné tváře.

  • A co se týká situací, ve kterých se politici objevují? Mám na mysli pořad typu „posaď politika do studia, zapni kameru a nech ho - slušně řečeno - hovořit“?

    Takový pořad snad v ČT není…

  • Např. nedělní debaty V pravé poledne mají často charakter nestrukturované, bezbřehé diskuse, a politici si z nich pak často udělají tiskovou konferenci…

    To jistě, ale je věcí moderátora, aby rozpoznal, co je podstatné, a kladl další a další otázky. To je otázka výběru moderátora.

  • A tam by mělo dojít k radikálním změnám?

    V určitém směru možná ano. Tam je problém počtu politiků v pořadu: jinde je to obráceně, čtyři novináři a jeden politik, tady jeden novinář a čtyři politici… Můj osobní názor je, že ano, ale je potřeba dělat výzkumy, zda je veřejnost s tímto pořadem spokojena.

  • Jak jste spokojen se zahraničním zpravodajstvím (a zahraničními zpravodaji)?

    To souvisí s finančními problémy, ke kterým televize dospěla nebo dospívá. Ale nemám vyhraněný názor.

  • Patříte tedy k lidem jako já, kteří tento typ zpravodajství na ČT vůbec nesledují, protože mají k dispozici BBC, ZDF…?

    Mám informace z Internetu, takže se na to už nedokážu dívat z pohledu člověka, který nemá informace z jiných zdrojů, ze zpravodajských serverů apod. Zahraniční zpravodajové by měli získávat informace od podstatných lidí… Oni jsou vždycky přibíráni, aby představili nějaké téma: když se tady mluví o bytech, jak se o bytech mluví v Americe, v Anglii, v Německu…

  • Zasazovat místní problémy do kontextů v zahraničí?

    A to právě není zcela optimální. Pokud je zpravodaj v cizí zemi, musí být natolik dobrým novinářem, aby se mohl kdykoli vetřít k důležitým lidem a získat exkluzivní vyjádření pro Českou televizi.

  • Měly by to tedy být osobnosti, které v té zemi pracují dlouhodobě?

    Ano, aby byli schopni přinést exkluzivní zpravodajství pro Českou republiku…

  • Kde na to všechno vzít peníze? Bylo by potřeba zvyšovat koncesionářské poplatky a poslanci přitom televizi „dělají dusno“…

    Na tuto otázku existují velmi kontroverzní názory. Můj názor je takový, že jakési mírné zvýšení poplatků nevylučuji…

  • O tom Rada ale nerozhoduje?

    Ano, to je pouze můj názor. Je pravda, že Rada asi neodvolá ředitele, protože tlačí na poplatky…

  • Ale možný scénář je, že ředitel resignuje, protože z koncesionářských poplatků a příjmů z reklamy nesestaví rozpočet. Co by Rada měla dělat v tomto směru? Apelovat na poslance? Apelovat na odbornou veřejnost?

    Rada se musí snažit o maximálně objektivní analýzy. To je problém televize, problém kontroly jejího rozpočtu.

  • Tady ale není problém nehospodárnosti. Existuje kladná inflace, ale rozpočet televize téměř neroste, protože koncesionářské poplatky nejsou indexovány.

    Televize samozřejmě nemůže dělat takové věci, které dělala v době, kdy měla velké příjmy z prodeje nemovitostí. Pokud bude méně peněz, televize bude muset určité aktivity omezovat…

  • Jste tedy pro levnější televizi?

    Ano, spíš bych to ale řekl, že pro takovou televizi, na co si televize vydělá.

  • Otázka zvýšení koncesionářských poplatků podle Vás tedy není klíčová…?

    Byla by klíčová v situaci, kdyby byly silné požadavky na dražší televizi.

  • Ale takové požadavky existují, např. požadavek na digitalizaci…

    Ale to zase nebude záležitostí Rady. Kdyby levnější televize nebyla schopna plnit svoje veřejnoprávní poslání, Rada by mohla apelovat na zvýšení koncesionářských poplatků. Ale v současné době jsou kolem toho příliš velké šumy a naprosto rozdílné názory.

  • Pane magistře, děkuji Vám za rozhovor!

    Miroslav Mareš (1974), politolog. Absolvent právnické a filosofické fakulty Masarykovy university v Brně. Poté absolvoval několikaměsíční stáž na Ruhr-Universität v německé Bochumi. Pracuje jako odborný asistent na katedře politologie fakulty sociálních studií Masarykovy university, zabývá se mimo jiné politickým extremismem a programatikou politických stran. Často publikuje společně s Petrem Fialou. Bez stranické příslušnosti.


    Znovu: proč jsou členové Rady ČT tak nevýznamné a nezkušené osoby?

    K rozhovoru s nově jmenovaným členem Rady Miroslavem Marešem

    Jan Čulík

    Myslím, že to byla od ODS zlomyslnost, jmenovat do Rady České televize šestadvacetiletého mladého muže bez životních zkušeností. Je Česká republika skutečně tak mladá, že v ní v současnosti mají o zásadních záležitostech rozhodovat děti? Podívejte se prosím na charakteristiky dvanácti členů britské Rady guvernérů BBC. Jaksi mezi nimi nenacházím žádného člověka, který by se byl narodil v roce 1974. Všichni jsou to lidé, kteří za sebou mají podstatnou kariéru. Aby nebylo mýlky: nevyjadřuju žádnou zášť člověka středních let vůči mladým lidem, jenže u pana Mareše jeho mladická nezralost z jeho odpovědí přímo čiší. Jak bude realizovat v Radě ČT "to, co jsem se naučil"? Jaké má povědomí a informace o dobré televizní praxi ve světě a v Evropě?

    Je to zajímavá otázka: měli by být v Radě České televize alespoň nějací odborníci? Všimněte si, že v Radě BBC je celá řada osob s rozsáhlou zkušeností ze sdělovacích prostředků, z méií, z oblasti komunikací i ze sektoru managementu. Mou kritikou vůči Radě BBC je to, že v ní v současnosti nezasedají žádní normální lidé - v předchozích Radách BBC býval alespoň jeden symbolický zástupce obyčejného občana. Jenže mu nebylo šestadvacet let.

    Jmenuji-li do zásadního správního orgánu mladíka, který mohl ukončit své vysokoškolské vzdělání maximálně před třemi lety a nemá jinou zkušenost než zkušenost z univerzitního prostředí, vytvořím velmi pravděpodobně šanci pro jeho budoucí zkorumpování. Problémem i minulé Rady České televize bylo to, že si její členové, jinak dost nevýznamné osoby, členstvím v Radě dělali kariéru. Naproti tomu v britské Radě guvernérů BBC zasedají osoby, které už mají význačnou kariéru víceméně za sebou, anebo si ji už vytvořily, takže nebezpečí korupce nehrozí - jejich činnost v Radě je pro ně spíše něčím okrajovým, kde uplatňují ve prospěch společnosti své jinde předem získané zkušenosti. V případě lidí, jako je pan Mareš, toto nebezpečí bohužel hrozí, protože vzhledem k vnějšímu světu je pan Mareš tabula rasa. Bude velmi obtížné odolat pokušení se členstvím v Radě ČT výrazněji v české společnosti profilovat. Moc láká. Tomu by odolal jen světec. Další důvod, proč vzniká podezření, že členové takovéto Rady budou asi jen velmi nepravděpodobně opravdu nezávislí.

    Z poznámek Miroslava Mareše v rozhovoru s Tomášem Pecinou je zřejmé, že nemá Mareš asi úplně jasno ohledně postavení novinářů v demokratické společnosti. Už v nedávné reakci na dopis Jany Dědečkové jsem upozorňoval na to, že očekávat jen pasivní opakování informací od politiků je vracet sdělovací prostředky do role před Francouzskou revolucí: v moderní demokratické společnosti musejí být sdělovací prostředky dynamickým partnerem politiků. Jejich úkolem je kriticky a nezávisle hodnotit práci zvolených zástupců občanů. Tohle je něco tak banálního. Píše o tom snad každý západní novinář či politolog. Západní demokratičtí politikové to jasně uznávají. Nechápu, proč s tím mají mnozí v České republice pořád tak velké potíže. Miroslav Mareš sice od jasného vyjádření, že by chtěl pasivní roli novinářů, raději couvá, ale jasno ohledně dynamicky kritické role novináře v demokraticé společnosti, zdá se, úplně nemá.

    O tom, o čem by se mělo vysílat, nemají podle pana Mareše rozhodovat ani jen politikové, ani jen novináři. Existuje snad objektivní hierarchie postatných témat, argumentuje pan Mareš. To je trochu alibistické: kdo tuto hierarchii určí, zejména ve zrelativizované české společnosti? Obávám se, že pan Mareš asi v tomto smyslu elitářsky spoléhá na univerzitní "odborníky".

    " Nemám pocit, že by se v německy mluvících zemích dění točilo podle toho, co napíše Bild nebo v Rakousku Neue Kronen Zeitung…," je výrok pana Mareše, který jeho elitářství dokazuje ještě výrazněji. A podle čeho jiného by se politika v konečném důsledku vytvářela? Primitivní způsob psaní bulvárního tisku můžeme odsuzovat, je však velmi pravděpodobné, že právě bulvární tisk, čtený v milionech výtisků, určuje do dosti podstatné míry politickou náladu v zemi i chování politiků. To platí i v ČR, kde se nakonec většina sdělovacích prostředků chová otevřeně bulvárně, nebo aspoň polobulvárně. Politikové všude berou bulvární tisk velmi vážně. V Británii se usuzuje, že dlouho nemohli ve volbách vyhrát labouristé právě proto, že se proti nim ostře stavěl veškerý bulvární tisk. Teprve před posledními volbami se spojil Tony Blair s Rupertem Murdochem a Murdochův vlivný bulvární list The Sun - poněkud nepřesvědčivě a neochotně - před volbami podpořil Blaira. Kdo proboha jiný než démotické sdělovací prostředky by určovaly, co se v zemi děje? To má snad pan Mareš jakousi představu, že celý národ žije tím, co píše Blesk, ale ve skutečnosti rozhodují za zavřenými dveřmi jakési elity? To má dost blízko modelu totalitní komunistické společnosti, ne? V novinách lidi četli propagandu a Husák rozhodoval v kuloárech... Prostě, tahle otázka je velmi zajímavá a velmi složitá a nadřazeným " Nemám pocit, že by se v německy mluvících zemích dění točilo podle toho, co napíše Bild nebo v Rakousku Neue Kronen Zeitung…" ji nelze shodit ze stolu. Pan Mareš zase - nemyslím to zle - prozrazuje své mládí a nezkušenost.

    Politikové berou i bulvární listy velmi vážně, a  to natolik, že britský premiér Tony Blair píše dopisy do bulvárního listu The Sun a konzervativní premiér John Major pro tento bulvární deník dokonce psal občas články, vysvětlující jeho politiku. V demokracii je nepřípustné se elitářsky vytahovat nad obyčejné občany, ti jsou přece zdrojem politické moci. Takže ano - pan Mareš neví o čem mluví: v zavedených demokraciích často - a mnohdy jistě nekorektně - určují hlavní politickou agendu i bulvární listy. Pohleďte například na nynější, zcela zbytečnou politickou hysterii o hrozící "vlně uprchlíků" v Británii - vyvolaly ji bulvární listy.

    Ukázkou Marešovy nezralosti, obávám se, jsou také takovéto nepříliš ostře promyšlené formulace:

    Z pravicového pohledu je každý člověk nezávislý: rodí se svobodný a je nezávislý. Potom si ale vytváří určité názory, zůstává nezávislý, anebo pokud se přikloní k nějakým názorům ne na základě vlastního přesvědčení, ale z toho, že k tomu má sklon, pak se stává závislým. Někdo je víc závislý na svém okolí, někdo méně…

    Podle pana Mareše je důležitější diskuse o zákoníku práce než informace o procesu s Liborem Novákem. Dobré zákony jsou jistě důležité, ale prioritou je také diskuse o tom, zda politické strany jako ODS, která bude bezpochyby v této zemi zase někdy vládnout, má dostatečně čistý morální profil...

    Řeči o tom, že je Rada České televize zcela nezávislá, že ji parlament pouze jmenuje, shledávám nepřesvědčivé zejména hned poté, co byla předchozí Rada z politických důvodů odvolána. Rada nemůže být nezávislá, má-li parlament právo ji odvolat. Zkoumal jsem otázkami v BBC a na úřadu britské vlády v minulých dnech nezávislost Rady guvernérů BBC. Bylo mi řečeno úplně jasně: jakmile jsou jednou tito lidé jmenováni, jsou přece až do konce svého funkčního období neodvolatelní! Pan Mareš pociťuje jako obrovský handicap, že nová Rada nese vinu podivného odvolání Rady předchozí. Ano, neměl se do toho dávat, historie rozpuštění předchozí Rady je skandální, přestože Rada nebyla příliš schopná. Marešovo rozhodnutí přese všechno usilovat o objektivní a profesionální práci Rady je chvályhodné. Uvidíme, zda se to dá prosadit. Jsem skeptik. Všechno nasvědčuje tomu, že politické strany mají jiné cíle.

    Alarmující je to, že Miroslav Mareš nemá jasno ve věci koncesionářského poplatku České televize. Opakujme znovu: česká veřejnost se prostřednictvím parlamentu musí rozhodnout, zda chce mít veřejnoprávní televizi, a pokud ano, musí jí bezpodmínečně zajistit zvyšování koncesionářského poplatku automaticky podle inflace alespoň na dalších deset let. Je nutno jednat i o investicích do nových technologií a je třeba uvažovat, jakou roli má Česká televize v rychle se měnícím mediálním světě vůbec hrát. Výrok pana Mareše : "... jakési mírné zvýšení poplatků nevylučuji…" je nedostatečný.

    Hovoří-li Miroslav Mareš o tom, že veřejnoprávní televize "musí být levnější", případně že si "na sebe bude muset vydělat", je zjevné, že zásadní věci financování veřejnoprávní televize nemá jasno. Členové Rady a potažmo parlamentu, vybalte to přece všechno jasně. Tak podporujete veřejnoprávní televizi anebo ne? Pokud ne, proč tedy rovnou veřejnoprávní televizi nezrušit, než napůl předstírat, že ji jaksi neochotně tolerujeme...? To předstírání je dost pokrytecké...


    Mohli bychom být k uprchlíkům vstřícnější?

    Jan Jařab

    Jan Jařab pracuje ve vládním úřadu pro lidská práva, v jehož čele stojí Petr Uhl. (Tento článek vyšel poprvé minulý týden v Literárních novinách č. 19/2000; k jeho napsání autora přiměl Jan Čulík, když tyto informace minulý měsíc od něho vyslechl při obědě v jedné pražské restauraci.)

    Česká republika je v paradoxní situaci. Na jedné straně odtud stále více lidí - Romů - odchází a žádá jinde o status uprchlíka s tím, že tu nemohou normálně žít. Jsou často označováni za ekonomicky motivované, falešné žadatele, protože je naše vláda zjevně nepronásleduje; také je však dostatečně nechrání před útoky rasistů. Navíc nemusí jít jen o hrubé násilí: i to, že na vás od rána do večera lidé koukají podezíravě, nikdy vás nikdo nepozdraví jako první, vašim dětem ve škole nadávají a při vašem vstupu do obchodu si drží kabelky obouruč, vás může časem pěkně otrávit, ale do ženevských konvencí se to samozřejmě nevejde.

    Na druhé straně však stále více běženců odjinud zoufale usiluje o právo žít právě v této České republice, kterou Romové opouštějí. V roce 1993 požádalo v České republice o přiznání postavení uprchlíka 2207 žadatelů a počet přiznaných postavení uprchlíka dosáhl 251. V roce 1999 byl počet žadatelů podstatně vyšší, přes 6000, a počet přiznaných postavení uprchlíka naopak výrazně nižší, kolem 70. Na první pohled se zdá, že úspěšnost žadatelů klesla v průběhu šesti let asi o řád. Je však třeba vzít v úvahu, že v této statistice se přiznaná postavení uprchlíka mohou týkat žádostí podaných v roce předchozím, a zejména to, že nadpoloviční většina žadatelů nevyčkala rozhodnutí, protože svou žádost podali jen k přechodné legalizaci svého pobytu před dalším postupem na Západ. Přesto lze jen těžko pochybovat o tom, že se úspěšnost žadatelů v České republice trvale snižuje a je dnes dokonce nižší než třeba ve Velké Británii.

    Je taková přísnost nutnou daní politickému realismu a přijetí evropských pravidel hry, nebo projevem nadměrných obav z cizinců? Je třeba uvážit, že počet osob, které směřují do České republiky (ať už jako uprchlíci nebo jako přistěhovalci) je přece jen menší než u většiny států Evropské unie. Jsme méně atraktivní zemí než třeba Německo a život v našich uprchlických táborech, bývalých sovětských kasárnách uprostřed českých hvozdů, si asi málokdo dobrovolně vybere, neboť životní podmínky v nich jsou zcela nesrovnatelné se životem žadatelů o azyl například v Londýně. Tomu odpovídá i skutečnost, že je mezi žadateli v České republice už na první pohled méně těch vysloveně ekonomických a zjevně neoprávněných (snad s výjimkou Rumunů) než například ve Velké Británii. Významný podíl naopak představují běženci ze zemí zjevně zoufalých - Afghánistánu, Somálska, Angoly, Srí Lanky. Většina z nich je však rovněž zamítána, protože nedoloží své individuální pronásledování, které je podmínkou pro přiznání azylu podle ženevské konvence.

    Pokud žadatel přísná kritéria ženevské konvence skutečně nenaplňuje, je takové rozhodnutí formálně jen těžko napadnutelné, i když by se dalo přinejmenším u afghánských žen namítnout, že snad není třeba dokazovat individuální pronásledování, víme-li, jak zachází režim Tálibánu se všemi ženami. I Spojené státy americké nedávno zvýšily „kvótu“ pro přijímání osob ze Střední Asie právě s ohledem na afghánské ženy, jimž má být v USA poskytnuta ochrana. (Paradoxem je, že za afghánské rodiny u nás stejně podává žádost převážně hlavy rodiny, tedy muž, protože si vzhledem k tradičnímu postavení ženy ani neuvědomují, že by tomu mohlo být jinak.) Rovněž stojí za zmínku, že někteří naši odmítaní žadatelé, například z Kuby nebo Iráku, mají v západních zemích příbuzné, kteří tam s identickou „kvalifikací“ - nedostatkem dokladů o individuálním pronásledování, ale věrohodnost údajů o pronásledování v kontextu obecných znalostí o daném státě - azyl získali.

    Ještě důležitější než samotný fakt odmítnutí je však to, co se má s odmítnutými stát dále. Pokud totiž přicházejí z právě uvedených zemí, na něž se vztahuje zásada „non-refoulment“, nemohou být vráceni, protože by jim hrozila smrt nebo jiné závažné následky; navíc mnozí z nich nemají platné cestovní doklady. Až do počátku roku 1999 byli lidé po druhém odmítnutí ministerstvem vnitra v naprostém právním vakuu; i když podali žalobu k Vrchnímu soudu, neměli nárok ani na stravu a bydlení v táboře (respektive si je museli platit), takže přežívali jen díky péči nevládních organizací. Nyní se na ně vztahuje do rozhodnutí soudu režim strpění podle azylového zákona a po případném odmítnutí soudem režim strpění podle zákona o pobytu cizinců, který jim sice poskytuje legalizaci pobytu, ale neumožňuje legálně pracovat. Lidé odmítnutí všemi instancemi nemohou, pokud nemají platné doklady, ani legálně vycestovat a nezbývá jim, než si podat novou žádost o azyl. Navíc ani úspěšná žaloba u Vrchního soudu neznamená vítězství, neboť soud u nás, na rozdíl od Velké Británie, nemůže rozhodnout o udělení azylu, ale vrací azylanta na začátek procesu. Jinými slovy: nejenže je tunel dlouhý, ale na jeho konci není vidět prakticky žádné světlo, žádný most k získání trvalého pobytu.

    Co tedy odmítnutým reálně zbývá? To, co nakonec po letech čekání volí i ti z nich, kteří opravdu doufali v azyl a zahájení nového života tady: pokus o útěk za hranice, nejspíše do Německa. Jinými slovy, Česká republika sice posiluje ostrahu hranic a chystá se v připravovaném policejním zákoně oživit ducha železné opony vyhlášením 25kilometrového pásma kolem hranic se zvýšenými pravomocemi policie, ale fakticky svou politikou směřuje k opačnému cíli: dát běžencům najevo, že se o nelegální přechod hranic pokusit prostě musejí, protože tady nemají žádné vyhlídky. Veškerá policejní opatření se pak v kontextu reálné azylové politiky jeví jako symbolická gesta, ne-li přímo jako kamufláž.

    Připusťme ovšem, že i sám Západ stojí před zvláštním paradoxem: svobodu pohybu sice proklamuje, ale v praxi jí klade stále větší překážky. Přitom před necelým stoletím, v roce 1908, napsal etnolog Arnold van Gennep ve své slavné knize Přechodové rituály (1908) na úvod kapitoly o těch rituálech, které se v archaických kulturách vyžadovaly u přechodu cizince z jednoho území na druhé: „V našich dobách a s výjimkou několika málo zemí, které si uchovaly cestovní pasy, je tento přechod v civilizovaných krajích volný. S jistou nadsázkou je hranice, pomyslná čára vedená mezi mezníky a sloupy, vidět jen na mapách. Není tomu však tak dávno, kdy přechod z jedné země do druhé… vyžadoval různé formality.“ I když van Gennepa daleko více zajímaly právě bariéry existující u primitivních kultur než soudobý stav, je z jeho výroku zřejmé, že volný přechod hranic vnímal jako známku civilizačního pokroku. Kdyby viděl dnešní bariéry, patrně by se dost divil; možná by to považoval za retrográdní vývoj zpět k barbarství.

    Od van Gennepovy doby padla civilizační vymoženost svobody pohybu za oběť novému pragmatismu. Dvě světové války, nacismus, komunismus a dekolonizace uvedly do pohybu takové množství lidí, jaké si nikdo předtím nedokázal představit. Například v Nizozemí už dnes přistěhovalci tvoří jeden milion z celkových šestnácti milionů obyvatel, ale v mladé generaci je jejich zastoupení daleko vyšší; očekává se, že mezi dospívajícími ve velkých městech budou etnické menšiny již brzy představovat většinu. Podle průzkumů veřejného mínění jsou Nizozemci tradičně tolerantní a 80 procent se jich domnívá, že by přistěhovalci měli dostat veškerá práva ve stejném rozsahu jako rodilí občané. Polovina obyvatel Nizozemí se však ve stejných průzkumech vyjadřuje, že další přistěhovalci by už přicházet neměli. Lze si položit otázku, zda se státy jako Nizozemí přece jen už neblíží jakési hranici, za kterou by nebylo moudré jít. A lze si představit varovně zdvižený prst našich úředníků: pozor, brzděme dřív, než nám bude jako Nizozemcům hrozit rozplynutí v tavicím kotli přistěhovaleckých kultur…

    Naše výchozí podmínky jsou však velmi odlišné od Nizozemí nebo Británie: jsme v současné době zemí etnicky značně homogenní, přestože je na našem území tato homogenita historicky téměř bezprecedentní. Při podobných paralelách se státy západní Evropy, ať už v azylové politice nebo v řešení přistěhovalectví, bychom se měli mít na pozoru. Zdá se například, že tvůrci zákona o pobytu cizinců si inspiraci pro různá restriktivní ustanovení našli v právním řádu tu jedné, tu zas druhé země západní Evropy, ovšem mimo kontext jiných ustanovení, která přísnost těch výše uvedených zmírňují, a mimo kontext výchozího stavu - toho, že dotyčné země již nesrovnatelně více uprchlíků a přistěhovalců vstřebaly.

    Osobně se domnívám, že nám zahlcení uprchlíky nebo přistěhovalci nehrozí a že bychom si mohli dovolit alespoň vůči běžencům ze zemí jako již zmiňovaný Afghánistán, Angola nebo Somálsko být o dost vstřícnější. Hodnoty české kultury ostatně nezachráníme tím, že budeme bránit „invazi“ cizích kultur pokoušet se o konzervaci statu quo. (Pomiňme, že dojemnou starost o ohrožení české kultury projevují právě různí pologramotní vlastenčíci honosící se zástřihem převzatým od londýnských cockneys a krásným českým označením „skin“). A kdybych chtěl být škodolibý, mohl bych dodat, že se naše češství rozplyne spíše v nadnárodní spotřební kultuře než v kulturách přistěhovaleckých - a že pokud těmi našimi hlavními specifiky budou české formy konzumní stupidity, zbožňování hokejistů a pití piva, jak se to často jeví, pak by pro lidstvo nebylo velkou ztrátou, kdyby je nahradila mezinárodní forma konzumentství, zbožňování baseballistů a požírání hamburgerů.


    Jsou argumenty Charlese Murrayho o nadřazenosti bílé rasy přesvědčivé?

    Britský ministr vnitra Jack Straw se v minulých dnech v Londýně účastnil debaty s americkým autorem Charlese Murraym o "rostoucí hrozbě společenských podtříd". Shrnujeme článek Francise Wheena z deníku Guardian z 10. května, který ostře kritizuje Murrayho rasové názory.

    Nejznámější Murrayho kniha, The Bell Curve (Křivka ve tvaru zvonu, 1994) má více než osm set stran, lze ji ale shrnout několika větami. Černoši jsou hloupější než běloši, vždycky tomu tak bylo a vždycky tomu tak bude. Proto jsou méně společensky i hospodářsky úspěšní. Jelikož je toto selhání zakódováno v jejich genech, budou vždycky druhořadými občany.

    Více než 400 000 Američanů si koupilo Murrayho knihu a bylo potěšeno, že byly jejich předsudky potvrzeny zdánlivě neotřesitelný statistickým výzkumem. Jen málo z nich si pak přečetlo články v amerických vědeckých časopisech, které systematicky dokázaly, že Murrayho metodologie je nedůvěryhodná.

    Murrayho práce závisí na hrubých definicích dvou nedefinovatelných pojmů: inteligence a rasy. Je přesvědčen, že místo, jaké zaujímáme na společenském žebříčku, závisí na našem IQ a tento inteligenční kvocient je rasově a geneticky určen a neovlivňuje ho ani vzdělání, ani prostředí, ani příslušnost k určité třídě. Měřítkem inteligence v knize The Bell Curve je kvalifikační test pro americkou armádu a jestliže přijmete Murrayho argument, že IQ je "vrozená záležitost", pak údaje z tohoto testu skutečně dokazují, že jsou černoši méně inteligentní.

    Když si však dáte práci a vyhledáte si ten test, zjistíte, že jsou v něm otázky jako: "Solitérní" v podstatě znamená a) slunečný b) samotářský c) hrající hry d) duchaplný. Nebo tato otázka: "Jestliže váží kubická stopa vody 55 liber, jak těžká bude plná nádrž na vodu o velikosti 75 a půl kubických stop?"

    Jestliže shledávají mladí Afroameričané tyto otázky obtížnými, nemá to něco společného s jejich vzděláním? Murray argumentuje, že nikoliv, že je to jedině důsledkem jejich neměnného starobylého genetického dědictví.

    Co se rasy týče, jeho přesvědčení že jsou "Afričané" rasově homogenní, je ještě absurdnější. Je to totiž přesně obráceně. Po podrobném studiu vzorků DNA dospěl profesor Kenneth Kidd z Yale Universit k názoru, že "téměř v každé africké populaci - v každém kmeni, nebo jak to chcete nazývat - je větší množství genetických variací než na celém ostatním světě. Vysvětlení je jednoduché: Afrika je kontinent, kde vznikla lidská rasa a kde se rozvíjela po dobu prvních 100 000 let své historie. A za tu dobu vznikly všechny ty velké genetické variace.

    I když je Murray často charakterizován jako sociální vědec, má doktorát z politologie. Odstraníme-li vědeckou kamufláž, objevíme v podstatě pravicového polemika, který šíří známý mýts: že se nedá nic dělat a nemělo by se nic dělat ve snaze odstranit rasovou a hospodářskou nerovnost. Před třemi lety vydal stručný osobní manifest, v němž argumentoval, že by se mělo zrušit veškeré sociální zabezpečení a všechny zákony, chránící občanská práva a zakazujíc rasovou diskriminaci.


    Rada BBC by měla být zrušena, argumentuje šéf Channel Four

    Michael Jackson, generální ředitel britské komerční kulturní televizní stanice Channel Four, argumentoval, že by měla být zrušena Rada BBC, a zpochybnil nestrannost jejích členů. Navrhl jednotnou regulační strukturu pro komerční i veřejnoprávní rozhlasové i televizní vysílání, která by podporovala expanzi a konkurenci v mediálním průmyslu.

    Britská vláda připravuje návrh zákona o komunikacích, který má být zveřejněn ještě letos. Ministr kultury Chris Smith dal najevo, že chce zjednodušit dost složitou strukturu dohližitelských organizací, které kontrolují rozhlasové a televizní vysílání v  Británii.

    Ministr financí Gordon Brown také požaduje, aby do tohoto nového návrhu zákona byl zahrnut názor a privatizaci okruhu Channel Four. Channel Four je totiž sice komerční organizace, avšak nemá žádné akcionáře. Je to podnik, v jehož chartě je určeno, že veškeré peníze, které vydělá, musejí být investovány do výroby pořadů. Byl založen za vlády Margaret Thatcherové v roce 1982, iniciativou jejího konzervativního ministra vnitra, Willieho Whitelawa.

    Nynější labouristický ministr financí Brown chce Channel Four zprivatizovat, zřejmě proto, že by to vládě vyneslo alespoň 2 miliardy liber (cca 110 miliard korun).

    Generální ředitel Channel Four Michael Jackson uvedl ve výroční Flemingově přednášce v Královské televizní společnosti, že se skálopevně staví proti privatizaci své stanice. Dodal, že jako soukromá firma by byl Channel Four odpovědný svým akcionářům. V soukromém sektoru by nebyly možné rozsáhlé investice do nákladných oblastí výroby pořadů, jako je například zpravodajství (Channel Four vysílá každý všední den padesátiminutové hlavní večerní zprávy), které nemají nutně vysokou sledovanost. "V současnosti vyplácí Channel Four své dividendy divákům."

    Jackson také reagoval na kritiku, že prý od té doby, kdy se stal šéfem této televizní stanice v roce 1997, se stanice přestala intenzivněji zabývat okrajovějšími názory ve společnosti a kontroverzními tématy a soustředila se daleko více na zábavu. Jackson uvedl:

    "Channel Four měl jedinečný charakter - byla to skeptická a nekonformní televizní stanice. Ale některé tyto principy bylo nutno v nové době začít uplatňovat jinak, pro diváckou obec, která považovala svůj pluralismus za něco samozřejmého a která chtěla, aby byla různorodost Británie vyjadřována v našem vysílání složitějším způsbem."

    Jackson dodal, že Channel Four se nyní zaměřuje na jednotnou, širokou diváckou obec na "lidi s otevřenou myslí, které zajímají sporné myšlenky a hledají pořád něco nového".

    Jackson také oznámil, že Channel Four vstoupil do partnerství s firmou Warner Brothers a chce vyrábět alespoň dva velkofilmy ročně. Televizní stanice také už výrazně pokročila s přípravou subskripčního kanálu E4.Už nyní provozuje subskripční satelitní kanál, specializující se na celovečerní filmy, FilmFour.

    BBC odmítla Jacksonův požadavek, aby byla zrušena Rada BBC. Uvedla, že Rady je zapotřebí, protože je BBC financována z koncesionářských poplatků. Debata o regulaci rozhlasového a televizního vysílání bude zjevně v nadcházejících měsících v Británii pokračovat. Ministr kultury Smith chce prý vytvořit menší počet jen jemně regulujících institucí: jednu, která by dohlížena na to, že pořady dodržují vkus, férovost a slušnost, a druhou, která by regulovala technologii a zajistila by spravedlivou konkurenci mezi jednotlivými vysílateli. Jackson se domnívá, že tyto nové instituce by měly regulovat i BBC. Rada pro komerční rozhlasové a televizní vysílání ITC se nyní snaží se na britském mediálním trhu výrazněji prosadit. Rada se stala totiž terčem ostré kritiky za to, že dovolila, aby hlavní britský komerční televizní okruh ITV směl po třiceti letech jejich existence zrušit své hlavní zprávy ve 22 hodin - aby mohla stanice nerušeně vysílat celovečerní filmy - a nahradit tyto zprávy jen krátkým přehledem ve 23 hodin. ITC nyní energicky požaduje od ITV, aby zvýšila sledovanost veškerého svého zpravodajství.


    Politická satira v britské komerční televizi

    Už několik let se vysílají v britské komerční televizi Channel Four satirické politické pořady komika (je to správné slovo?) imitátora Roryho Bremnera.

    Bremner má vynikající talent napodobovat a karikovat způsob řeči, gesta i mimiku osobností veřejného života. Dělá to tak, že při vystoupení před mikrofonem v briskním komickém monologu během jediné minuty vstoupí do osobnostních charakteristik nesčetného množství televizních politických komentátorů i samotných politiků. Kromě těchto vystoupení na pódiu před mikrofonem obsahují jeho pořady i jednotlivé samostatné scénky, většinou karikující postoje jednotlivých politiků, které velmi přesvědčivě zosobňuje - hlasově i zjevem - na obrazovce sám Bremner. Bremnerovy pořady zároveň zahrnují komické dialogy dvou jiných známých herců, v jejichž rámci se často drasticky satirickým způsobem ozřejmí závažná aktuální politická témata. Britská televizní divácká obec i kritikové si Bremnerových pořadů váží zejména proto, že mívají investigativní podtext: často humornou formou zveřejní šokující, dosud neznámé skutečnosti.

    V neděli 7. května, několik dní po dosti radikální prohře Blairových labouristů v komunálních volbách i ve volbách londýnského starosty (do této funkce byl proti Blairově vůli zvolen konzervativci i Blairovými odpůrci v Labouristické straně Ken Livingstone, aktivista s relativně extrémní levicovou minulostí) vysílal Channel Four hodinový Bremnerův satirický program "Blair did it go so badly wrong" (Proč to s Blairem dopadlo tak špatně).

    Bremnerovy pořady bývají ostře kritické a ani tento nebyl výjimkou. Vybíráme z dva fiktivní rozhovory, které v pořadu známým britským novinářům poskytli labouristický premiér "Tony Blair" a "William Hague" (šéf opoziční Konzervativní strany). Oba šéfy stran hrál velmi přesvědčivě sám Rory Bremner. Rozhovory jsou jistě nadsázkou, avšak všechno, co je v nich řečeno, má racionální podklad. Český čtenář z toho může dobře usoudit, jak útočné jsou britské sdělovací prostředky na politiky, stejně jako jaký všeobecně kulturní kontext britské společnosti používají tvůrci satirického pořadu za odrazový můstek, tedy "co je v Británii směšné". (Jsem si ovšem vědom, že pouhý přepis či překlad níže uvedených rozhovorů je jen slabý odvar samotného pořadu: diváka totiž zároveň baví i to, jak přesně odpovídá mimika, hlas i dikce hlasu i způsobu vyjadřování satirizovaného politika, atd. Rozhovory jsou vybudovány na verbálním gagu s pointou, které je v tištěné podobě zploštěn. Kromě toho, verbální výroky v televizi jsou proti tištěné formě daleko jednodušší. Možná to vůbec do tištěné podoby přenositelné není, ale pokusme se:)

    Rozhovor s "Tony Blairem":

    ("Blaira", představovaného Rory Bremnerem interviewoval známý novinář komerčního zpravodajského studia Independent Television News Jon Snow.)

    Jon Snow: Právě se máte stát otcem. Jak se cítíte?

    Tony Blair: Vzrušený. Nervózní. Přemýšlím ale o tom - máme teď Kena Livingstona v Londýně (zvítězil ve volbách primátora proti Blairovu přání, JČ), Rodericka Morgana ve Walesu (ani tam se Blairovi nepodařilo prosadit vlastního kandidáta, pozn. JČ), má vůbec smysl přivádět děti do takovéhoto světa?

    Jon Snow: Ty volby londýnského primátora, to byla skutečně katastrofa, že?

    Tony Blair: Jone, s tímhle se chci vypořádat rovnou. Ken v těch volbách prostě zvítězil, protože pouze argumentoval, že je vláda neschopná a nezaslouží si vyhrát. Řekl, hlasujte pro mě a já s tím něco udělám. To se mi nezdá zrovna jako příliš vypracovaný volební program.

    Jon Snow: Je to přesně tentýž program, na jehož základě jste byl zvolen vy, pane premiére.

    Tony Blair: To je dost hloupá poznámka, mohu-li to tak říci. My jsme ve skutečnosti za poslední rok či půldruhého roku udělali mnoho. Pokročili jsme směrem ke zrušení soudních procesů s porotou, hodně jsme omezili sociální zabezpečení, zreformovali jsme Horní sněmovnu: zbavili jsme se tam dědičných lordů a naplnili jsme ji vlastními lidmi. Ještě máme jistě hodně práce, ale děláme dost.

    Jon Snow: Ale podívejme se na všechno to, co jste za poslední rok podporoval.

    Tony Blair: Ano, dobře.

    Jon Snow: Podporoval jste kandidáta Alana Michaela ve Walesu, primátorského kandidáta Franka Dobsona v Londýně, ministra průmyslu Stevena Byase ohledně automobilky Rover v Longbridge (téměř zkrachovala, ale až po odvysílání tohoto pořadu byla na poslední chvíli zachráněna, JČ), severoirskou dohodu z Velkého pátku, sociální podporu pro zaměstnané rodiny, zrušení klauzule 28, omezující homosexuální práva, kratší fronty na  léčení ve zdravotnictví. Všechny tyto kauzy měly vaši plnou podporu. A všechny se rozložily. To nevypadá moc dobře, že?

    Tony Blair: Jone, na každých šest příkladů, které mi dáte, vám mohu dát - alespoň - jeden - který - mohl - uspět.

    Jon Snow: Ale to jsou všechno problémy, jejichž řešení jste osobně řídil a podporoval.

    Tony Blair: To je pravda, ale jsou to všechno - Lidi říkají, že jsem posedlý mocí, to se často říká, že chci všechno ovládat a kontrolovat. Ale z toho, co jste vyjmenoval, vyplývá přece opak. Samozřejmě, já bych rád všechno ovládal, ale - neumím to.

    Jon Snow: Vždyť jste v Londýně vyvinul obrovské úsilí, aby Labouristická strana nemohla jmenovat takového kandidáta na funkci primátora, jakého chtěla.

    Tony Blair: Upřímně řečeno, Jone, Labouristická strana si může dělat, co chce. Vládnu já, ne Labouristická strana.

    Jon Snow: Kde tahle posedlost mocí ale skončí?

    Tony Blair: Ovládání končí, když všechno dopadne špatně. Tehdy končí.

    Jon Snow: Vás to ale nezastaví. Jestliže začnete osobně řídit státní zdravotnictví...

    Tony Blair: Já přebírám odpovědnost. To neznamená, že musím taky přijímat vinu. Myslím, že jde o důvěru. Jde o důvěru mezi vládou a občany. A upřímně řečeno, když se podíváte kolem sebe, zjistíte, že občané zneužili důvěru vlády. Jestliže se rozhodli hlasovat pro Kena Livingstona... Je velmi lehké obviňovat vládu. Naše vláda věří v tvrdou volbu, v tvrdá rozhodnutí. My si nevybíráme lehkou alternativu obviňování vlády. My volíme tvrdé rozhodnutí a obviňujeme voliče.

    Jon Snow: Automobilka Rover v Longbridgi?

    Tony Blair: Vždycky jsem říkal ohledně průmyslu, že motorem budoucnosti je změna.

    Jon Snow: A co to znamená.

    Tony Blair: Do háje, to bych rád sám věděl. - Dobře, Jone, já bych rád svou funkci někomu přenechal, velmi rád, ale nutně se při tom vždycky ptám, kdo proboha by převzal v kabinetě korunu. Je to složité...

    Jon Snow: Jsou to všechno přitakávající muži bez páteře?

    Tony Blair: Jone, naše vláda pevně věří v konsensus. A konsensus nevzniká, že do vlády jmenujete lidi, kteří s vámi nebudou souhlasit.

    Jon Snow: Jaká bude budoucnost této vlády?

    Tony Blair: No, velký problém je, že posledně jsme se před volbami museli stát atraktivní pro ty lidi, kteří by normálně labouristickou vládu nevolili. Ale před příštími volbami se budeme muset stát atraktivní pro všechny ty lidi, kteří by normálně nevolili konzervativce.

    Jon Snow: Už jste určil, kdy se budou konat volby?

    Tony Blair: Ale prosím vás, Jone, zatím jsem ještě ani nezfalšoval výsledky. (Podle některých obvinění se při výběru kandidátů na funkci londýnského starosty Labouristická strana pokusila zfalšovat vnitřní stranické volby, pozn. JČ)

    Jon Snow: Jakou máte vizi společnosti?

    Tony Blair. Všeobecně řečeno existují ve společnosti dva druhy lidí. Jednak bohatí, úspěšní, podnikatelé, tvůrci bohatství. A na druhé straně existují lidé, kteří jsou závislí na sociální podpoře, žadatelé o asyl, lidé žijící na  dělnických sídlištích bez zaměstnání a bez kvalifikace...

    Jon Snow: A těm lidem chcete pomoci?

    Tony Blair: Ne, my chceme pomoci těm úspěšným, těm bohatým, kteří vydělávají. Na ty druhé se právě musíme zaměřit. Příliš dlouho jsme tolerovali v této zemi presumpci neviny. Ale myslím si, že to musíme změnit. Lidé si dnes musejí uvědomit, že jsou vinni, dokud se neprokáže, že mají zaměstnání. Taky je obrovský rozdíl mezi námi a konzervativci. Jak si vzpomínáte, Margaret Thatcherová pronesla ono okřídlené tvrzení, že společnost neexistuje. Já vám říkám, že ano, společnost existuje, ale zatím si ji nemůžeme dovolit.


    Rozhovor s Williamem Haguem, šéfem britské Konzervativní strany

    (Rory Bremner vystoupil v tomto rozhovoru jako William Hague s oholenou lebkou, v koženém saku s odznakem s britskou vlajkou, a v texaskách - ve skinheadské uniformě. Interviewoval ho známý televizní novinář Jonathan Dimbleby.)

    Komentář: Největším štěstím Labouristické strany bylo to, že se na politickou scénu dostal jeden člověk, který sám, vlastnoručně, jako jediný člověk způsobil, že labouristé vypadali úspěšní, populární a zachovali si obrovskou podporu občanů - šéf Konzervativní strany William Hague.

    Jonathan Dimbleby: Pokud se pamatuju, když jste posledně vystoupil v tomto pořadu, přišel jste oblečen jako Superman. Změnil jste nyní tedy zase image?

    William Hague: No, ano, ano. Protože mám pocit, že mám poslání. Musím zachránit svět, zachránit civilizaci před hrozbou užší hospodářské spolupráce s Evropou. Ale můj předchozí image nepřijali moji přirození stoupenci dobře. A tak - jsem teď tady v tomhle. Půjdeme do ulic a řekneme lidem, Pojďte s námi, jestliže jste dostatečně tvrdí.

    Jonathan Dimbleby: To ale přímo nahrává lidem, kteří říkají, že se vaše strana posunuje pořád dál a dál doprava.

    William Hague: Musím vás tady hned zastavit. Naprosto jste zkreslil to, co děláme. My se přece nijak povlovně nepřesunujeme doprava. My směrem doprava letíme.

    Jonathan Dimbleby: Nedávno jste vyvolal palcové titulky svými názory na zločinnost. Nepřehnal jste to trochu?

    William Hague: Ne, vůbec ne. Myslím, že každý Angličan má Bohem dané právo bránit svůj domov jakýmikoliv prostředky. Myslím, že nedávné události to dokázaly. Podpoříme všechny lidi, kteří to budou dělat.

    Jonathan Dimbleby: Všechny? Tedy i Kennethe Noye (to je odsouzený nedávno zemřeli, zločinec recidivista, JČ), který před několika lety usmrtil někoho, kdo se mu dostal do domu - asi při tom hájil svůj majetek?

    William Hague. No, to jsem rád, že jste se o tom zmínil, Jonathane. Na druhé straně bych byl raději, kdyste se o tom býval nezmínil. To je úplně jiný případ. Ken Noy byl skutečně zločinec a nebyl příliš populární. Neměl moc velkou podporu a hlavně, nedaly se z toho vytřískat žádné volební hlasy.

    Jonathan Dimbleby: Dost značné podpory se ovšem dostalo Tonymu Martinovi (který byl nedávno odsouzen na doživotí za to že usmrtil mladíka, který se mu vloupal do domu, JČ). Taky víte, že Martin hovořil o tom, že je nutno shromáždit cikány uprostřed pole, obklopit je ostnatým drátem a pak je usmrtit ze samopalů.

    William Hague: Ano, ale lidi jako on jsou našimi přirozenými stoupenci.

    Jonathan Dimbleby: To znamená, budete stejně tvrdě jednat s žadateli o asyl jako Labouristická strana? Budete je zavírat do vězení, budete vůči nim systematicky praktikovat nulovou toleranci?

    William Hague: Tohle je ovšem absolutně typické, toto pokrytectví, na nějž jsme od Labouristické strany zvyklí. Ale jestliže mi namítnete, že je nesprávné dělat z uprchlíků zločince, no, já mluvím s voliči, poslouchám britský národ, a jim se to opravdu šíleně líbí. Jen se podívejte na jejich růžové tvářičky, jak jsou nadšení, když takhle začnete mluvit proti žadatelům o asyl. Silně podporují všechny tyhle neliberální, šokující, bigotní názory, nad nimiž i mně vstávají vlasy na hlavě.

    Jonathan Dimbleby: Ale to znamená, že každého, kdo zde bude žádat o asyl, zavřete do vězení, a nepustíte ho, dokud ho nedeportujete?

    William Hague: To je velmi dobrý nápad, to si musím poznamenat.

    Jonathan Dimbleby: Minulý měsíc jste byl ostře kritizován, že jste mluvil o tom, co jste charakterizoval jako "přílivovou vlnu falešných žadatelů o asyl, která zaplavuje tuto zemi". Říkáte, že je Británie proti nim slabá. Nyní konzervativci požadují, aby dostali lidé ze Zimbabwe rychlou podporu, aby se sem mohli přestěhovat. V tom je přímý rozpor.

    William Hague: No, to nevím. Myslím, že bychom neměli směšovat tisíce falešných žadatelů o asyl se stovkami bělošských žadatelů. Lidé mají oprávněný strach před přistěhovalci a jejich rodinami, že jim seberou zaměstnání. A já tento strach sdílím, pokaždé, když vidím Michaela Portilla. (Portillo je schopný činitel Konzervativní strany, bezpochyby její budoucí šéf. Je španělského původu. JČ)

    Jonathan Dimbleby: Myslíte, že o to jde? O strach?

    William Hague: Absolutně. O to jde v naší politice naprosto v první řadě. Absolutně. Jde o strach. Nejdůležitějším faktorem v každé politické situaci je strach. Můžete mluvit o naději, lidi můžou vkládat svou naději, do čeho chtějí, ale faktem je, že existují skutečnosti, kterých se lidé bojí, a tomu my v Konzervativní straně rozumíme víc než kdokoliv jiný. Už vůbec nejde o to, podplatit lidi jejich vlastními penězi, tam už jsme byli, to už jsme udělali. (V pozadí se začne ozývat nacionalistická britská píseň Land of Hope and Glory, [Země naděje a slávy], tj. něco jako české "Kde domov můj", postupně pod Haguovými slovy sílí.) Musíme lidem nahnat strach, aby pro nás hlasovali. Musíme jim vysvětlit, že přijdou o britskou libru, přijdou o střechu nad hlavou, jejich děti budou prodány do otroctví. (Nyní je hymnický zvuk nacionalistické písně už značně silný.) V této zemi žijí dobří, počestní, britští lidé. Pane Dimbleby, tito lidé mají strach. Bojí se zločinnosti, bojí se chudoby, bojí se rumunských homosexuálů. Říkáme jim, máte pravdu, že se bojíte. Hlasujte pro nás a my je zavřeme. Ukažte mi své chudé masy, své děti zoufalství. (V podtextu silná emocionální hudba) A já říkám, zavřete ty svině do vězení a zahoďte klíč. Tehdy a jen teprve tehdy budeme mít takovou slušnou, civilizovanou společnost, v jakou všichni věříme. Kéž bychom jen všichni měli ten rozum a začali útočit na liberály. (Hudba ustane.)

    Jonathan Dimbleby: Děkuju vám.


    K postavení náměstka ministra v ČR- Co je a co není čistka

    ad Miroslav Korecký: ČSSD provedla na ministerstvech dokonalou čistku

    Lidové noviny 9.5.2000

    Miloš Štěpánek

    Jako východisek pro mediální kritiku, konkretizaci diskuse o pravidlech a profesionalitě novinářské práce se dovolávám své výzvy k sebekritice médií viz ”publica.cz - oddíl Pohledy” a internetového KREDA - viz Britské listy 22.4. Mohu tedy nad materiálem Miroslava Koreckého hned začít s Karlem Čapkem inspirovaným ”experimentem profesora Rouse”.

    Text v Lidovkách není umístěn v oddíle názorů-komentářů a měl by tedy splňovat požadavky kladené na zpravodajství, tj: vyložit k tématu vše podstatné a už proto se pokud možno vyvarovat emotivně zatíženého výraziva.

    Rozpor nadpisu a obsahu

    Především jen s notnou dávkou ztráty historické paměti (byť jen začátku normalizace v sedmdesátých létech, ale předcházely případy drastičtější) může čtenář brát slovo ”čistka” v titulku tolerantně jako terminus technicus. Zpravodajsky neutrální již v žádném případě není obrat, že ji - tu údajnou čistku - (navíc s přídomkem ”totální”) ”Zemanovi lidé horlivě dokončují na svých ministerstvech”.

    V nadpisu klamání čtenáře pokračuje podruhé tím, že budí dojem škodlivého personálního zemětřesení na celých ministerstvech, zatím co podtitul v souladu s obsahem upřesňuje, že nejde o celý správní aparát (až třeba po okresy a obce), ale ani celé aparáty ministerstev: v textu jsou doloženy a rozebírány pouze výměny náměstků ministrů.

    I tak to je nepochybně významné téma, které stojí za pojednání. Článek se jím však zabývá krajně povrchně a také alibisticky končí prohlášením, že ”politici (! - kde je tu názor komentátora?) vidí jediné řešení” (což je obrat, po kterém dostávám ještě z doby moci ”strany a vlády” přímo kopřivku). Samotný reálný problém politického vedení ministerstev znepřehledňují řeči ”o něčem jiném”. Proto chci zdůraznit početná, pro ”investigativní žurnalistiku” nepřípustná, nedoložená - a hlavně pro samu věc irelevantní - tvrzení, jako je

    - insinuace o početných výměnách ”řady” přednostů okresních úřadů, která se již v minulosti ukázala jako lichá

    - tvrzení, že ČSSD ”nenechala po příchodu k moci na úřadech všeho druhu kámen na kameni”, že prý ”U nižších funkcí jako jsou ředitelé sekcí a vedoucí oddělení... lze hovořit o personálním zemětřesení”… odešly “desítky dalších úředníků”.

    Tato prohlášení nejsou v materiálu nijak dokládána, jakkoliv bych na fakta byl zvědavý (a patrně ne sám). A průkazný rozbor bych rád viděl zejména pokud jde o přeobsazení vrcholných orgánů ”snad všech” polostátních podniků, zvláště když až sem prý sahá zákulisí smlouvy ”o stabilitě”.

    Zatřetí je zavádějící tvrzení, že údajná čistka byla ”dokonalá” potažmo ”totální”, když se ukazuje, že přece jen osminu náměstků ministrů nesmetla. Je-li v podtitulku dále řeč o ”razanci v kádrové práci”, moc rád bych si nechal vyložit dřívější chování odvolaných náměstků, ”kteří byli ve svých úřadech hotovými matadory” (jaké byly “ztráty na mrtvých”?)

    Při tom autorovi uniká, že úplná, dokonalá, totální směna politického vedení ministerstev je běžná v řadě západních demokracií, jejichž vzoru se tak často kde-kdo dovolávám. I bez rešerše bezpečně vím, že v Británii se mění přes stovku a ve Francii přes dvě stě politických představitelů v ministerstvech. V USA se před pár desetiletími po volbách vyměňovali prakticky dokonce i všichni velvyslanci. Terminologické označení těchto funkcí může být velmi různorodé, nemám však zkušenost, že prý ”na rozdíl od našeho náměstek ministra se v zahraničí více užívá náměstek ministerstva” (škoda, že M. Korecký neuvedl alespoň případ jedné země, kde tomu tak je).

    Náměstkové praví a nepraví

    Titul náměstek ministra se zatím v češtině používá (bez jasné definice) ve dvou velice odlišných významech. Podle sémantiky by to měl být v podstatě stále ještě vždy politik, jakýsi ministrův alter ego. Právě tak čeština chápe obecně postavení jakéhokoliv náměstka: v podniku či prokuristy v bance (i když tam nyní náměstkové spíše povýšili na "ředitele" a ten na "generálního"), nebo u vojenského či hasičského útvaru? I Miroslav Korecký hovoří (i když jen o dojmu a nesouhlasně) o osobní svázanosti náměstků s určitým ministrem.

    Titul náměstek ministra se někdy užívá i k označení vysokého státního úředníka (to je možná těch osm nevyměněných). Ale, přísně vzato, je to v rozporu s obecným významem slova. Žádní úředníci nesmějí mít v demokratickém státě (i v pojetí EU) politickou příslušnost, tím méně vládní rozhodovací pravomoci; nesmí být v zajetí politické linie žádné strany či koalice, nemají sdílet volební osudy vlády. Tedy takový náměstek nesmí být alter ego svého ministra.

    "Politické náměstky" (v tomto smyslu) z řad poslanců sice nezná sousední Německo, ale naplno platí ve Francii. I u nás se v koaličních vládách řada náměstků rekrutovala z řad politiků (i když od začátku roku 1998 to nesmí být poslanci), někdy i z jiných koaličních stran než je šéf. V tomto významu se označení náměstek ministra užívá oprávněně. Není to ovšem ”vysoký státní úředník”, ale vládní činitel, státník, politik.

    Politici a byrokraté ve světě

    Snad nejjasnější definované rozhraní (interface) mezi vládně politickou a administrativně správní rovinou ústředních úřadů má Velká Británie, kde je však označování vrcholových funkcí tradicí důkladně slovně zakamuflováno. V čele různě pojmenovaných ústředních úřadů se čelný politik označuje v jednom případě jako Tajemník pro zahraničí, u financí Kancléř státní pokladny, u obchodu a průmyslu Prezident správy, u vojenského námořnictva První lord admirality, a snad jen výjimeční členové vládního kabinetu mají opravdu název ministr. Přímí zástupci politické hlavy úřadu mohou mít titul také ministr, někdy - jak jsme zvyklí - náměstek ministra, ale i tajemník či podtajemník, často s přídomkem "parlamentní". Takový náměstek ministra může (za dlouholeté vlády jedné strany) přežít několik ministrů (jak je citován Cyril Svoboda). Prohrané volby však nepřežije spolu se svým bosem.

    Bez ohledu na titulaturu je v Británii stranicko - politické vedení přísně odlišeno od tajemníků a podtajemníků stálých, skutečně nejvyšších státních úředníků, kteří jsou součástí státního aparátu (Civil Service), jehož se prakticky nedotýkají žádná politická povolební "škatulata hejbejte se". Hranice pro povolební změny leží právě mezi politiky v orgánech výkonné moci a státními úředníky.

    Vládní a úřednický okruh u nás

    I když (na rozdíl od autora) mne ani nenapadá, že by kdykoliv mohlo jít o jedině možné řešení (kde by, jak uvádí Korecký, v čele aparátu ministerstva stál státní tajemník a ministr si převedl jen pár svých spolupracovníků), zákon o státní službě a reforma ústředních úřadů jako součást reformy státní správy určitě představují formu řešení našich problémů. Navíc lze bezpečně říci, že po Listopadu u nás dosud neproběhla transformace státní správy, takže řeč o ”reformě” je až přílišný eufemismus, když jde o něco hlubšího. Připravovaný zákon o státní službě by mohl (a vis-a-vis vstupu do EU by i měl) matoucí užití slova "náměstek ministra" pro nejvyšší správní úředníky vymýtit.

    Do různě malé ekipy (nejužšího kabinetu, týmu několika lidí) ministra by ovšem dobře mohlo patřit i několik náměstků, aby ministr nestál v čele úřadu jako "sám voják v poli" vůči stmelenému stohlavému aparátu, jehož nestrannost a loyalita k jakékoliv vládě je nutným předpokladem, ale u nás dosud zdaleka nikoliv samozřejmým. A vedle šéfa kanceláře sem ovšem patří i mluvčí - je spíše překvapivé, že některý ministr si pro tuto funkci svoji ”spřízněnou duši” nepřivedl. Tady už ale nejde jen o slovíčka.

    Přeryv mezi politickým vedením resortů a jejich odborným aparátem je naléhavě potřebný. Nelze dosti zdůraznit škodlivost stavu, kdy status politického náměstka není u nás oficiálně definován a tak často splývá s rolí vysokého státního úředníka. Vládní činitel se tak podílí nejen legitimně na politickém rozhodování, ale ke škodě věci má i nepřiměřeně velký vliv na přípravu podkladů pro rozhodování (které mají být objektivní, s vyčerpávajícími variantami). A bývá zhoubné, jestliže předčasně vyloučí (oni či sám ministr) korektní, ale jim nelibé alternativy. Předkládána jsou "jedině možná" řešení, často jak víme s fatálními důsledky (nejen za bolševismu).

    Bude úkolem pro historika objasnit paradox, proč Klausovy koalice (deklarované jako konservativní, nejvýše konservativně-liberální, deklarativně pravicové či přesněji pravo-středové) v létech 1992-7 nedokázaly podle svých deklarovaných zásad stanovit přísná pravidla proti byrokratům, ke spoutání štíhlého, skromného, ale efektivního aparátu, složeného z odborníků na jeho provoz a řízení. státních správních orgánů. Ani slovo o Ecole Normal Superieur pro vzdělání takových odborníků - i když politickou část kanceláře prezidenta nyní řídí právě absolvent podobné francouzské elitní školy.

    A druhý paradox, že k této nevděčné práci na celkové správní (a soudní!) reformě přistupuje vláda sociálně demokratická, která by podle předsudků měla být pro rozverné státní bujení. Že by jen tlak z Evropské Unie? A kdo proti řešení nejaktivněji vystupuje? Za zamyšlení stojí, že část liberální opozice (viz místopředsedkyně US Hana Marvanová v nedělní Sedmičce) stále ještě zastává názor, že do státní správy mají přicházet odborníci (snad ad hoc?) na právě řešené otázky, kteří správní kvalifikaci nemají, v administrativě svoji odbornost ztratí a co pak s nimi? Některým účastníkům sporu možná zamlžené meze kompetencí vyhovují, možná i proto, že se ještě definitivně nerozhodli mezi kariérou zákonodárce, politika, administrátora nebo dokonce podnikatele či bankéře.

    Miloš Štěpánek 9. května 2000


    Česká televize a e-mail pro poslance

    Jindra Vavruška

    Jistě si vzpomínáte, že před časem proběhla jakási kampaň, která se jmenovala "E-mail pro poslance" nebo nějak podobně. Kdosi z poslanců nechal zřídit další e-mailové adresy poslancům. Mimochodem, každý poslanec má svůj email už od začátku volebního období, stačí se podívat na web Poslanecké sněmovny, takže tato iniciativa byla vlastně z jedné poloviny (z té e-mailové)zbytečná.

    Druhá polovina akce, ta propagandistická, měla dohru začátkem dubna ve zpravodajství ČT (promiňte, ale už si nevzpomínám, jestli to bylo v Událostech nebo až potom).

    V rámci vyhodnocení akce vyšlo najevo zhruba to, že poslanci čtyřkoalice měli 100% podíl odpovězených e-mailů zaslaných jim v rámci této kampaně (řádově desítky e-mailů), zatímco poslanci ostatních stran měli "response rate" 0%. Odpusťte mi, pokud se přesné výsledky o nějaké to procento liší.

    Takové výsledky ovšem už na první pohled zavánějí manipulací.

    Náhoda tomu však chtěla, že v březnu jsem, aniž bych o této podivné akci věděl, poslal e-mail s nějakým nepříliš moudrým návrhem jednomu poslanci ODS. Samozřejmě, na jeho "standardní" adresu prijmeni@psp.cz. Dotyčný poslanec mi asi během dvou týdnů odpověděl.

    Nemusím vám asi vykládat, že tento poslanec byl jeden z těch, které moderátor ČT jmenovitě zmínil jako notorického neodpovídače na e-maily.

    Proto jsem sedl a o celé věci jsem napsal email do ČT. Na stránkách ČT jsem nenašel emailovou adresu Událostí, proto jsem mail poslal na adresu jiného pořadu, který se zabývá reportážemi.Viz seznam emailových adres některých pořadů ČT.

    Adresu jsem zvolil "správně", protože mi odpověděl Marek Vítek, že se můj dopis sice netýká jeho pořadu, ale že ho předá na správné místo. Nezmínil se sice komu, ale je to jedno, protože po emailu pana Vítka už mi z ČT žádný email stejně nepřišel. Přiznám se, že jsem neměl chuť se po odpovědi pídit, protože jsem i bez ní přesvědčen, že celá akce vznikla na zakázku stran čtyřkoalice, které chtěly využít neinformovanosti voličů o Internetu (a speciálně o fungování internetu v PS) ve svůj prospěch. Proč to ale veřejná televize vysílá jako zprávy a ne jako placenou reklamu je, jak říkají cizinci, "beyond me".

    ČT je tedy na tom ve všech ohledech hůře než Poslanecká sněmovna. Jak v dostupnosti kontaktních emailových adres na webu, tak v intenzitě neodpovídání na emaily.

    Čtyřkoalice má nyní skvělou příležitost pomoci svým přátelům v ČT zavést do kanceláře email a naučit je s ním pracovat...


    Hokejový víkend

    Ivan Hoffman, Radiožurnál

    Před námi je hokejový víkend a po včerejšku je možné všechno. Tedy i to, že se dočkáme česko - slovenského finále. Po té, co se Kanaďané neuvěřitelně trápili se Švýcary a Slováci přehráli dosud neporažené Američany, zbývá abychom po druhé porazili Kanadu a Slovensko aby něco vymyslelo na Finy, se kterými v minulém zápase vydřelo remizu.

    Jestliže se ovšem může stát všechno, pak se také po dnešku můžeme se Slovenskem setkat v boji o bronz a nikdo se asi neodváží vyloučit, že můžeme nakonec přihlížet jak Šatan, který vede kanadské bodování a s osmi brankami i tabulku střelců rozstřílí ve finále Kanadu.

    Právě ta nejistota, daná vyrovnaností týmů, které postoupily do semifinále dělá z tohoto mistrovství světa zvláštní dobrodružství. Všechny čtyři týmy jsou schopné zvrátit nepříznivě se vyvíjející zápas, všechny jsou schopné hrát do poslední minuty. Naši hokejisté se zkrátka dostali do dobré semifinálové společnosti a ať už ty jejich poslední zápasy dopadnou jakýmkoli výsledkem, stojí za to připomenout co řekl v Radiofóru před odjezdem našich hokejistů do Petrohradu manžer našeho týmu František Černík.

    Upozornil na to, že odhodlání našich hokejistů uspět rostlo s každým dalším odmítnutím krajánků z NHL, kteří se vymlouvali na únavu. Zdá se že není tak důležité, které hokejisty naši trenéři obleknou do reprezentačních dresů, spíše že jsou důležité ty dresy, které hráči mají na sobě. Teoreticky by se dnes mohl do branky postavit Hašek a vedle Dopity Jágr. Bylo by to ovšem riskantní (jsou jistě vyčerpaní) a také zbytečné - v týmu bez hvězd největší velikosti, který si nemůže dovolit podceňovat žádného soupeře a možná právě proto se mu daří, se nikdo nezranil.

    Vysílá se v pátek 12. května ráno.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|