Znovu: proč jsou členové Rady ČT tak nevýznamné a nezkušené osoby?
K rozhovoru s nově jmenovaným členem Rady Miroslavem Marešem
Jan Čulík
Myslím, že to byla od ODS zlomyslnost, jmenovat do Rady České televize šestadvacetiletého mladého muže bez životních zkušeností. Je Česká republika skutečně tak mladá, že v ní v současnosti mají o zásadních záležitostech rozhodovat děti? Podívejte se prosím na charakteristiky dvanácti členů britské Rady guvernérů BBC. Jaksi mezi nimi nenacházím žádného člověka, který by se byl narodil v roce 1974. Všichni jsou to lidé, kteří za sebou mají podstatnou kariéru. Aby nebylo mýlky: nevyjadřuju žádnou zášť člověka středních let vůči mladým lidem, jenže u pana Mareše jeho mladická nezralost z jeho odpovědí přímo čiší. Jak bude realizovat v Radě ČT "to, co jsem se naučil"? Jaké má povědomí a informace o dobré televizní praxi ve světě a v Evropě?
Je to zajímavá otázka: měli by být v Radě České televize alespoň nějací odborníci? Všimněte si, že v Radě BBC je celá řada osob s rozsáhlou zkušeností ze sdělovacích prostředků, z méií, z oblasti komunikací i ze sektoru managementu. Mou kritikou vůči Radě BBC je to, že v ní v současnosti nezasedají žádní normální lidé - v předchozích Radách BBC býval alespoň jeden symbolický zástupce obyčejného občana. Jenže mu nebylo šestadvacet let.
Jmenuji-li do zásadního správního orgánu mladíka, který mohl ukončit své vysokoškolské vzdělání maximálně před třemi lety a nemá jinou zkušenost než zkušenost z univerzitního prostředí, vytvořím velmi pravděpodobně šanci pro jeho budoucí zkorumpování. Problémem i minulé Rady České televize bylo to, že si její členové, jinak dost nevýznamné osoby, členstvím v Radě dělali kariéru. Naproti tomu v britské Radě guvernérů BBC zasedají osoby, které už mají význačnou kariéru víceméně za sebou, anebo si ji už vytvořily, takže nebezpečí korupce nehrozí - jejich činnost v Radě je pro ně spíše něčím okrajovým, kde uplatňují ve prospěch společnosti své jinde předem získané zkušenosti. V případě lidí, jako je pan Mareš, toto nebezpečí bohužel hrozí, protože vzhledem k vnějšímu světu je pan Mareš tabula rasa. Bude velmi obtížné odolat pokušení se členstvím v Radě ČT výrazněji v české společnosti profilovat. Moc láká. Tomu by odolal jen světec. Další důvod, proč vzniká podezření, že členové takovéto Rady budou asi jen velmi nepravděpodobně opravdu nezávislí.
Z poznámek Miroslava Mareše v rozhovoru s Tomášem Pecinou je zřejmé, že nemá Mareš asi úplně jasno ohledně postavení novinářů v demokratické společnosti. Už v nedávné reakci na dopis Jany Dědečkové jsem upozorňoval na to, že očekávat jen pasivní opakování informací od politiků je vracet sdělovací prostředky do role před Francouzskou revolucí: v moderní demokratické společnosti musejí být sdělovací prostředky dynamickým partnerem politiků. Jejich úkolem je kriticky a nezávisle hodnotit práci zvolených zástupců občanů. Tohle je něco tak banálního. Píše o tom snad každý západní novinář či politolog. Západní demokratičtí politikové to jasně uznávají. Nechápu, proč s tím mají mnozí v České republice pořád tak velké potíže. Miroslav Mareš sice od jasného vyjádření, že by chtěl pasivní roli novinářů, raději couvá, ale jasno ohledně dynamicky kritické role novináře v demokraticé společnosti, zdá se, úplně nemá.
O tom, o čem by se mělo vysílat, nemají podle pana Mareše rozhodovat ani jen politikové, ani jen novináři. Existuje snad objektivní hierarchie postatných témat, argumentuje pan Mareš. To je trochu alibistické: kdo tuto hierarchii určí, zejména ve zrelativizované české společnosti? Obávám se, že pan Mareš asi v tomto smyslu elitářsky spoléhá na univerzitní "odborníky".
" Nemám pocit, že by se v německy mluvících zemích dění točilo podle toho, co napíše Bild nebo v Rakousku Neue Kronen Zeitung…," je výrok pana Mareše, který jeho elitářství dokazuje ještě výrazněji. A podle čeho jiného by se politika v konečném důsledku vytvářela? Primitivní způsob psaní bulvárního tisku můžeme odsuzovat, je však velmi pravděpodobné, že právě bulvární tisk, čtený v milionech výtisků, určuje do dosti podstatné míry politickou náladu v zemi i chování politiků. To platí i v ČR, kde se nakonec většina sdělovacích prostředků chová otevřeně bulvárně, nebo aspoň polobulvárně. Politikové všude berou bulvární tisk velmi vážně. V Británii se usuzuje, že dlouho nemohli ve volbách vyhrát labouristé právě proto, že se proti nim ostře stavěl veškerý bulvární tisk. Teprve před posledními volbami se spojil Tony Blair s Rupertem Murdochem a Murdochův vlivný bulvární list The Sun - poněkud nepřesvědčivě a neochotně - před volbami podpořil Blaira. Kdo proboha jiný než démotické sdělovací prostředky by určovaly, co se v zemi děje? To má snad pan Mareš jakousi představu, že celý národ žije tím, co píše Blesk, ale ve skutečnosti rozhodují za zavřenými dveřmi jakési elity? To má dost blízko modelu totalitní komunistické společnosti, ne? V novinách lidi četli propagandu a Husák rozhodoval v kuloárech... Prostě, tahle otázka je velmi zajímavá a velmi složitá a nadřazeným " Nemám pocit, že by se v německy mluvících zemích dění točilo podle toho, co napíše Bild nebo v Rakousku Neue Kronen Zeitung…" ji nelze shodit ze stolu. Pan Mareš zase - nemyslím to zle - prozrazuje své mládí a nezkušenost.
Politikové berou i bulvární listy velmi vážně, a to natolik, že britský premiér Tony Blair píše dopisy do bulvárního listu The Sun a konzervativní premiér John Major pro tento bulvární deník dokonce psal občas články, vysvětlující jeho politiku. V demokracii je nepřípustné se elitářsky vytahovat nad obyčejné občany, ti jsou přece zdrojem politické moci. Takže ano - pan Mareš neví o čem mluví: v zavedených demokraciích často - a mnohdy jistě nekorektně - určují hlavní politickou agendu i bulvární listy. Pohleďte například na nynější, zcela zbytečnou politickou hysterii o hrozící "vlně uprchlíků" v Británii - vyvolaly ji bulvární listy.
Ukázkou Marešovy nezralosti, obávám se, jsou také takovéto nepříliš ostře promyšlené formulace:
Z pravicového pohledu je každý člověk nezávislý: rodí se svobodný a je nezávislý. Potom si ale vytváří určité názory, zůstává nezávislý, anebo pokud se přikloní k nějakým názorům ne na základě vlastního přesvědčení, ale z toho, že k tomu má sklon, pak se stává závislým. Někdo je víc závislý na svém okolí, někdo méně…
Podle pana Mareše je důležitější diskuse o zákoníku práce než informace o procesu s Liborem Novákem. Dobré zákony jsou jistě důležité, ale prioritou je také diskuse o tom, zda politické strany jako ODS, která bude bezpochyby v této zemi zase někdy vládnout, má dostatečně čistý morální profil...
Řeči o tom, že je Rada České televize zcela nezávislá, že ji parlament pouze jmenuje, shledávám nepřesvědčivé zejména hned poté, co byla předchozí Rada z politických důvodů odvolána. Rada nemůže být nezávislá, má-li parlament právo ji odvolat. Zkoumal jsem otázkami v BBC a na úřadu britské vlády v minulých dnech nezávislost Rady guvernérů BBC. Bylo mi řečeno úplně jasně: jakmile jsou jednou tito lidé jmenováni, jsou přece až do konce svého funkčního období neodvolatelní! Pan Mareš pociťuje jako obrovský handicap, že nová Rada nese vinu podivného odvolání Rady předchozí. Ano, neměl se do toho dávat, historie rozpuštění předchozí Rady je skandální, přestože Rada nebyla příliš schopná. Marešovo rozhodnutí přese všechno usilovat o objektivní a profesionální práci Rady je chvályhodné. Uvidíme, zda se to dá prosadit. Jsem skeptik. Všechno nasvědčuje tomu, že politické strany mají jiné cíle.
Alarmující je to, že Miroslav Mareš nemá jasno ve věci koncesionářského poplatku České televize. Opakujme znovu: česká veřejnost se prostřednictvím parlamentu musí rozhodnout, zda chce mít veřejnoprávní televizi, a pokud ano, musí jí bezpodmínečně zajistit zvyšování koncesionářského poplatku automaticky podle inflace alespoň na dalších deset let. Je nutno jednat i o investicích do nových technologií a je třeba uvažovat, jakou roli má Česká televize v rychle se měnícím mediálním světě vůbec hrát. Výrok pana Mareše : "... jakési mírné zvýšení poplatků nevylučuji…" je nedostatečný.
Hovoří-li Miroslav Mareš o tom, že veřejnoprávní televize "musí být levnější", případně že si "na sebe bude muset vydělat", je zjevné, že zásadní věci financování veřejnoprávní televize nemá jasno. Členové Rady a potažmo parlamentu, vybalte to přece všechno jasně. Tak podporujete veřejnoprávní televizi anebo ne? Pokud ne, proč tedy rovnou veřejnoprávní televizi nezrušit, než napůl předstírat, že ji jaksi neochotně tolerujeme...? To předstírání je dost pokrytecké...
Mohli bychom být k uprchlíkům vstřícnější?
Jan Jařab
Jan Jařab pracuje ve vládním úřadu pro lidská práva, v jehož čele stojí Petr Uhl. (Tento článek vyšel poprvé minulý týden v Literárních novinách č. 19/2000; k jeho napsání autora přiměl Jan Čulík, když tyto informace minulý měsíc od něho vyslechl při obědě v jedné pražské restauraci.)
Česká republika je v paradoxní situaci. Na jedné straně odtud stále více lidí - Romů - odchází a žádá jinde o status uprchlíka s tím, že tu nemohou normálně žít. Jsou často označováni za ekonomicky motivované, falešné žadatele, protože je naše vláda zjevně nepronásleduje; také je však dostatečně nechrání před útoky rasistů. Navíc nemusí jít jen o hrubé násilí: i to, že na vás od rána do večera lidé koukají podezíravě, nikdy vás nikdo nepozdraví jako první, vašim dětem ve škole nadávají a při vašem vstupu do obchodu si drží kabelky obouruč, vás může časem pěkně otrávit, ale do ženevských konvencí se to samozřejmě nevejde.
Na druhé straně však stále více běženců odjinud zoufale usiluje o právo žít právě v této České republice, kterou Romové opouštějí. V roce 1993 požádalo v České republice o přiznání postavení uprchlíka 2207 žadatelů a počet přiznaných postavení uprchlíka dosáhl 251. V roce 1999 byl počet žadatelů podstatně vyšší, přes 6000, a počet přiznaných postavení uprchlíka naopak výrazně nižší, kolem 70. Na první pohled se zdá, že úspěšnost žadatelů klesla v průběhu šesti let asi o řád. Je však třeba vzít v úvahu, že v této statistice se přiznaná postavení uprchlíka mohou týkat žádostí podaných v roce předchozím, a zejména to, že nadpoloviční většina žadatelů nevyčkala rozhodnutí, protože svou žádost podali jen k přechodné legalizaci svého pobytu před dalším postupem na Západ. Přesto lze jen těžko pochybovat o tom, že se úspěšnost žadatelů v České republice trvale snižuje a je dnes dokonce nižší než třeba ve Velké Británii.
Je taková přísnost nutnou daní politickému realismu a přijetí evropských pravidel hry, nebo projevem nadměrných obav z cizinců? Je třeba uvážit, že počet osob, které směřují do České republiky (ať už jako uprchlíci nebo jako přistěhovalci) je přece jen menší než u většiny států Evropské unie. Jsme méně atraktivní zemí než třeba Německo a život v našich uprchlických táborech, bývalých sovětských kasárnách uprostřed českých hvozdů, si asi málokdo dobrovolně vybere, neboť životní podmínky v nich jsou zcela nesrovnatelné se životem žadatelů o azyl například v Londýně. Tomu odpovídá i skutečnost, že je mezi žadateli v České republice už na první pohled méně těch vysloveně ekonomických a zjevně neoprávněných (snad s výjimkou Rumunů) než například ve Velké Británii. Významný podíl naopak představují běženci ze zemí zjevně zoufalých - Afghánistánu, Somálska, Angoly, Srí Lanky. Většina z nich je však rovněž zamítána, protože nedoloží své individuální pronásledování, které je podmínkou pro přiznání azylu podle ženevské konvence.
Pokud žadatel přísná kritéria ženevské konvence skutečně nenaplňuje, je takové rozhodnutí formálně jen těžko napadnutelné, i když by se dalo přinejmenším u afghánských žen namítnout, že snad není třeba dokazovat individuální pronásledování, víme-li, jak zachází režim Tálibánu se všemi ženami. I Spojené státy americké nedávno zvýšily „kvótu“ pro přijímání osob ze Střední Asie právě s ohledem na afghánské ženy, jimž má být v USA poskytnuta ochrana. (Paradoxem je, že za afghánské rodiny u nás stejně podává žádost převážně hlavy rodiny, tedy muž, protože si vzhledem k tradičnímu postavení ženy ani neuvědomují, že by tomu mohlo být jinak.) Rovněž stojí za zmínku, že někteří naši odmítaní žadatelé, například z Kuby nebo Iráku, mají v západních zemích příbuzné, kteří tam s identickou „kvalifikací“ - nedostatkem dokladů o individuálním pronásledování, ale věrohodnost údajů o pronásledování v kontextu obecných znalostí o daném státě - azyl získali.
Ještě důležitější než samotný fakt odmítnutí je však to, co se má s odmítnutými stát dále. Pokud totiž přicházejí z právě uvedených zemí, na něž se vztahuje zásada „non-refoulment“, nemohou být vráceni, protože by jim hrozila smrt nebo jiné závažné následky; navíc mnozí z nich nemají platné cestovní doklady. Až do počátku roku 1999 byli lidé po druhém odmítnutí ministerstvem vnitra v naprostém právním vakuu; i když podali žalobu k Vrchnímu soudu, neměli nárok ani na stravu a bydlení v táboře (respektive si je museli platit), takže přežívali jen díky péči nevládních organizací. Nyní se na ně vztahuje do rozhodnutí soudu režim strpění podle azylového zákona a po případném odmítnutí soudem režim strpění podle zákona o pobytu cizinců, který jim sice poskytuje legalizaci pobytu, ale neumožňuje legálně pracovat. Lidé odmítnutí všemi instancemi nemohou, pokud nemají platné doklady, ani legálně vycestovat a nezbývá jim, než si podat novou žádost o azyl. Navíc ani úspěšná žaloba u Vrchního soudu neznamená vítězství, neboť soud u nás, na rozdíl od Velké Británie, nemůže rozhodnout o udělení azylu, ale vrací azylanta na začátek procesu. Jinými slovy: nejenže je tunel dlouhý, ale na jeho konci není vidět prakticky žádné světlo, žádný most k získání trvalého pobytu.
Co tedy odmítnutým reálně zbývá? To, co nakonec po letech čekání volí i ti z nich, kteří opravdu doufali v azyl a zahájení nového života tady: pokus o útěk za hranice, nejspíše do Německa. Jinými slovy, Česká republika sice posiluje ostrahu hranic a chystá se v připravovaném policejním zákoně oživit ducha železné opony vyhlášením 25kilometrového pásma kolem hranic se zvýšenými pravomocemi policie, ale fakticky svou politikou směřuje k opačnému cíli: dát běžencům najevo, že se o nelegální přechod hranic pokusit prostě musejí, protože tady nemají žádné vyhlídky. Veškerá policejní opatření se pak v kontextu reálné azylové politiky jeví jako symbolická gesta, ne-li přímo jako kamufláž.
Připusťme ovšem, že i sám Západ stojí před zvláštním paradoxem: svobodu pohybu sice proklamuje, ale v praxi jí klade stále větší překážky. Přitom před necelým stoletím, v roce 1908, napsal etnolog Arnold van Gennep ve své slavné knize Přechodové rituály (1908) na úvod kapitoly o těch rituálech, které se v archaických kulturách vyžadovaly u přechodu cizince z jednoho území na druhé: „V našich dobách a s výjimkou několika málo zemí, které si uchovaly cestovní pasy, je tento přechod v civilizovaných krajích volný. S jistou nadsázkou je hranice, pomyslná čára vedená mezi mezníky a sloupy, vidět jen na mapách. Není tomu však tak dávno, kdy přechod z jedné země do druhé… vyžadoval různé formality.“ I když van Gennepa daleko více zajímaly právě bariéry existující u primitivních kultur než soudobý stav, je z jeho výroku zřejmé, že volný přechod hranic vnímal jako známku civilizačního pokroku. Kdyby viděl dnešní bariéry, patrně by se dost divil; možná by to považoval za retrográdní vývoj zpět k barbarství.
Od van Gennepovy doby padla civilizační vymoženost svobody pohybu za oběť novému pragmatismu. Dvě světové války, nacismus, komunismus a dekolonizace uvedly do pohybu takové množství lidí, jaké si nikdo předtím nedokázal představit. Například v Nizozemí už dnes přistěhovalci tvoří jeden milion z celkových šestnácti milionů obyvatel, ale v mladé generaci je jejich zastoupení daleko vyšší; očekává se, že mezi dospívajícími ve velkých městech budou etnické menšiny již brzy představovat většinu. Podle průzkumů veřejného mínění jsou Nizozemci tradičně tolerantní a 80 procent se jich domnívá, že by přistěhovalci měli dostat veškerá práva ve stejném rozsahu jako rodilí občané. Polovina obyvatel Nizozemí se však ve stejných průzkumech vyjadřuje, že další přistěhovalci by už přicházet neměli. Lze si položit otázku, zda se státy jako Nizozemí přece jen už neblíží jakési hranici, za kterou by nebylo moudré jít. A lze si představit varovně zdvižený prst našich úředníků: pozor, brzděme dřív, než nám bude jako Nizozemcům hrozit rozplynutí v tavicím kotli přistěhovaleckých kultur…
Naše výchozí podmínky jsou však velmi odlišné od Nizozemí nebo Británie: jsme v současné době zemí etnicky značně homogenní, přestože je na našem území tato homogenita historicky téměř bezprecedentní. Při podobných paralelách se státy západní Evropy, ať už v azylové politice nebo v řešení přistěhovalectví, bychom se měli mít na pozoru. Zdá se například, že tvůrci zákona o pobytu cizinců si inspiraci pro různá restriktivní ustanovení našli v právním řádu tu jedné, tu zas druhé země západní Evropy, ovšem mimo kontext jiných ustanovení, která přísnost těch výše uvedených zmírňují, a mimo kontext výchozího stavu - toho, že dotyčné země již nesrovnatelně více uprchlíků a přistěhovalců vstřebaly.
Osobně se domnívám, že nám zahlcení uprchlíky nebo přistěhovalci nehrozí a že bychom si mohli dovolit alespoň vůči běžencům ze zemí jako již zmiňovaný Afghánistán, Angola nebo Somálsko být o dost vstřícnější. Hodnoty české kultury ostatně nezachráníme tím, že budeme bránit „invazi“ cizích kultur pokoušet se o konzervaci statu quo. (Pomiňme, že dojemnou starost o ohrožení české kultury projevují právě různí pologramotní vlastenčíci honosící se zástřihem převzatým od londýnských cockneys a krásným českým označením „skin“). A kdybych chtěl být škodolibý, mohl bych dodat, že se naše češství rozplyne spíše v nadnárodní spotřební kultuře než v kulturách přistěhovaleckých - a že pokud těmi našimi hlavními specifiky budou české formy konzumní stupidity, zbožňování hokejistů a pití piva, jak se to často jeví, pak by pro lidstvo nebylo velkou ztrátou, kdyby je nahradila mezinárodní forma konzumentství, zbožňování baseballistů a požírání hamburgerů.
Rada BBC by měla být zrušena, argumentuje šéf Channel Four
Michael Jackson, generální ředitel britské komerční kulturní televizní stanice Channel Four, argumentoval, že by měla být zrušena Rada BBC, a zpochybnil nestrannost jejích členů. Navrhl jednotnou regulační strukturu pro komerční i veřejnoprávní rozhlasové i televizní vysílání, která by podporovala expanzi a konkurenci v mediálním průmyslu.
Britská vláda připravuje návrh zákona o komunikacích, který má být zveřejněn ještě letos. Ministr kultury Chris Smith dal najevo, že chce zjednodušit dost složitou strukturu dohližitelských organizací, které kontrolují rozhlasové a televizní vysílání v Británii.
Ministr financí Gordon Brown také požaduje, aby do tohoto nového návrhu zákona byl zahrnut názor a privatizaci okruhu Channel Four. Channel Four je totiž sice komerční organizace, avšak nemá žádné akcionáře. Je to podnik, v jehož chartě je určeno, že veškeré peníze, které vydělá, musejí být investovány do výroby pořadů. Byl založen za vlády Margaret Thatcherové v roce 1982, iniciativou jejího konzervativního ministra vnitra, Willieho Whitelawa.
Nynější labouristický ministr financí Brown chce Channel Four zprivatizovat, zřejmě proto, že by to vládě vyneslo alespoň 2 miliardy liber (cca 110 miliard korun).
Generální ředitel Channel Four Michael Jackson uvedl ve výroční Flemingově přednášce v Královské televizní společnosti, že se skálopevně staví proti privatizaci své stanice. Dodal, že jako soukromá firma by byl Channel Four odpovědný svým akcionářům. V soukromém sektoru by nebyly možné rozsáhlé investice do nákladných oblastí výroby pořadů, jako je například zpravodajství (Channel Four vysílá každý všední den padesátiminutové hlavní večerní zprávy), které nemají nutně vysokou sledovanost. "V současnosti vyplácí Channel Four své dividendy divákům."
Jackson také reagoval na kritiku, že prý od té doby, kdy se stal šéfem této televizní stanice v roce 1997, se stanice přestala intenzivněji zabývat okrajovějšími názory ve společnosti a kontroverzními tématy a soustředila se daleko více na zábavu. Jackson uvedl:
"Channel Four měl jedinečný charakter - byla to skeptická a nekonformní televizní stanice. Ale některé tyto principy bylo nutno v nové době začít uplatňovat jinak, pro diváckou obec, která považovala svůj pluralismus za něco samozřejmého a která chtěla, aby byla různorodost Británie vyjadřována v našem vysílání složitějším způsbem."
Jackson dodal, že Channel Four se nyní zaměřuje na jednotnou, širokou diváckou obec na "lidi s otevřenou myslí, které zajímají sporné myšlenky a hledají pořád něco nového".
Jackson také oznámil, že Channel Four vstoupil do partnerství s firmou Warner Brothers a chce vyrábět alespoň dva velkofilmy ročně. Televizní stanice také už výrazně pokročila s přípravou subskripčního kanálu E4.Už nyní provozuje subskripční satelitní kanál, specializující se na celovečerní filmy, FilmFour.
BBC odmítla Jacksonův požadavek, aby byla zrušena Rada BBC. Uvedla, že Rady je zapotřebí, protože je BBC financována z koncesionářských poplatků.
Debata o regulaci rozhlasového a televizního vysílání bude zjevně v nadcházejících měsících v Británii pokračovat. Ministr kultury Smith chce prý vytvořit menší počet jen jemně regulujících institucí: jednu, která by dohlížena na to, že pořady dodržují vkus, férovost a slušnost, a druhou, která by regulovala technologii a zajistila by spravedlivou konkurenci mezi jednotlivými vysílateli. Jackson se domnívá, že tyto nové instituce by měly regulovat i BBC.
Rada pro komerční rozhlasové a televizní vysílání ITC se nyní snaží se na britském mediálním trhu výrazněji prosadit. Rada se stala totiž terčem ostré kritiky za to, že dovolila, aby hlavní britský komerční televizní okruh ITV směl po třiceti letech jejich existence zrušit své hlavní zprávy ve 22 hodin - aby mohla stanice nerušeně vysílat celovečerní filmy - a nahradit tyto zprávy jen krátkým přehledem ve 23 hodin. ITC nyní energicky požaduje od ITV, aby zvýšila sledovanost veškerého svého zpravodajství.
Politická satira v britské komerční televizi
Už několik let se vysílají v britské komerční televizi Channel Four satirické politické pořady komika (je to správné slovo?) imitátora Roryho Bremnera.
Bremner má vynikající talent napodobovat a karikovat způsob řeči, gesta i mimiku osobností veřejného života. Dělá to tak, že při vystoupení před mikrofonem v briskním komickém monologu během jediné minuty vstoupí do osobnostních charakteristik nesčetného množství televizních politických komentátorů i samotných politiků. Kromě těchto vystoupení na pódiu před mikrofonem obsahují jeho pořady i jednotlivé samostatné scénky, většinou karikující postoje jednotlivých politiků, které velmi přesvědčivě zosobňuje - hlasově i zjevem - na obrazovce sám Bremner. Bremnerovy pořady zároveň zahrnují komické dialogy dvou jiných známých herců, v jejichž rámci se často drasticky satirickým způsobem ozřejmí závažná aktuální politická témata. Britská televizní divácká obec i kritikové si Bremnerových pořadů váží zejména proto, že mívají investigativní podtext: často humornou formou zveřejní šokující, dosud neznámé skutečnosti.
V neděli 7. května, několik dní po dosti radikální prohře Blairových labouristů v komunálních volbách i ve volbách londýnského starosty (do této funkce byl proti Blairově vůli zvolen konzervativci i Blairovými odpůrci v Labouristické straně Ken Livingstone, aktivista s relativně extrémní levicovou minulostí) vysílal Channel Four hodinový Bremnerův satirický program "Blair did it go so badly wrong" (Proč to s Blairem dopadlo tak špatně).
Bremnerovy pořady bývají ostře kritické a ani tento nebyl výjimkou. Vybíráme z dva fiktivní rozhovory, které v pořadu známým britským novinářům poskytli labouristický premiér "Tony Blair" a "William Hague" (šéf opoziční Konzervativní strany). Oba šéfy stran hrál velmi přesvědčivě sám Rory Bremner. Rozhovory jsou jistě nadsázkou, avšak všechno, co je v nich řečeno, má racionální podklad. Český čtenář z toho může dobře usoudit, jak útočné jsou britské sdělovací prostředky na politiky, stejně jako jaký všeobecně kulturní kontext britské společnosti používají tvůrci satirického pořadu za odrazový můstek, tedy "co je v Británii směšné". (Jsem si ovšem vědom, že pouhý přepis či překlad níže uvedených rozhovorů je jen slabý odvar samotného pořadu: diváka totiž zároveň baví i to, jak přesně odpovídá mimika, hlas i dikce hlasu i způsobu vyjadřování satirizovaného politika, atd. Rozhovory jsou vybudovány na verbálním gagu s pointou, které je v tištěné podobě zploštěn. Kromě toho, verbální výroky v televizi jsou proti tištěné formě daleko jednodušší. Možná to vůbec do tištěné podoby přenositelné není, ale pokusme se:)
Rozhovor s "Tony Blairem":
("Blaira", představovaného Rory Bremnerem interviewoval známý novinář komerčního zpravodajského studia Independent Television News Jon Snow.)
Jon Snow: Právě se máte stát otcem. Jak se cítíte?
Tony Blair: Vzrušený. Nervózní. Přemýšlím ale o tom - máme teď Kena Livingstona v Londýně (zvítězil ve volbách primátora proti Blairovu přání, JČ), Rodericka Morgana ve Walesu (ani tam se Blairovi nepodařilo prosadit vlastního kandidáta, pozn. JČ), má vůbec smysl přivádět děti do takovéhoto světa?
Jon Snow: Ty volby londýnského primátora, to byla skutečně katastrofa, že?
Tony Blair: Jone, s tímhle se chci vypořádat rovnou. Ken v těch volbách prostě zvítězil, protože pouze argumentoval, že je vláda neschopná a nezaslouží si vyhrát. Řekl, hlasujte pro mě a já s tím něco udělám. To se mi nezdá zrovna jako příliš vypracovaný volební program.
Jon Snow: Je to přesně tentýž program, na jehož základě jste byl zvolen vy, pane premiére.
Tony Blair: To je dost hloupá poznámka, mohu-li to tak říci. My jsme ve skutečnosti za poslední rok či půldruhého roku udělali mnoho. Pokročili jsme směrem ke zrušení soudních procesů s porotou, hodně jsme omezili sociální zabezpečení, zreformovali jsme Horní sněmovnu: zbavili jsme se tam dědičných lordů a naplnili jsme ji vlastními lidmi. Ještě máme jistě hodně práce, ale děláme dost.
Jon Snow: Ale podívejme se na všechno to, co jste za poslední rok podporoval.
Tony Blair: Ano, dobře.
Jon Snow: Podporoval jste kandidáta Alana Michaela ve Walesu, primátorského kandidáta Franka Dobsona v Londýně, ministra průmyslu Stevena Byase ohledně automobilky Rover v Longbridge (téměř zkrachovala, ale až po odvysílání tohoto pořadu byla na poslední chvíli zachráněna, JČ), severoirskou dohodu z Velkého pátku, sociální podporu pro zaměstnané rodiny, zrušení klauzule 28, omezující homosexuální práva, kratší fronty na léčení ve zdravotnictví. Všechny tyto kauzy měly vaši plnou podporu. A všechny se rozložily. To nevypadá moc dobře, že?
Tony Blair: Jone, na každých šest příkladů, které mi dáte, vám mohu dát - alespoň - jeden - který - mohl - uspět.
Jon Snow: Ale to jsou všechno problémy, jejichž řešení jste osobně řídil a podporoval.
Tony Blair: To je pravda, ale jsou to všechno - Lidi říkají, že jsem posedlý mocí, to se často říká, že chci všechno ovládat a kontrolovat. Ale z toho, co jste vyjmenoval, vyplývá přece opak. Samozřejmě, já bych rád všechno ovládal, ale - neumím to.
Jon Snow: Vždyť jste v Londýně vyvinul obrovské úsilí, aby Labouristická strana nemohla jmenovat takového kandidáta na funkci primátora, jakého chtěla.
Tony Blair: Upřímně řečeno, Jone, Labouristická strana si může dělat, co chce. Vládnu já, ne Labouristická strana.
Jon Snow: Kde tahle posedlost mocí ale skončí?
Tony Blair: Ovládání končí, když všechno dopadne špatně. Tehdy končí.
Jon Snow: Vás to ale nezastaví. Jestliže začnete osobně řídit státní zdravotnictví...
Tony Blair: Já přebírám odpovědnost. To neznamená, že musím taky přijímat vinu. Myslím, že jde o důvěru. Jde o důvěru mezi vládou a občany. A upřímně řečeno, když se podíváte kolem sebe, zjistíte, že občané zneužili důvěru vlády. Jestliže se rozhodli hlasovat pro Kena Livingstona... Je velmi lehké obviňovat vládu. Naše vláda věří v tvrdou volbu, v tvrdá rozhodnutí. My si nevybíráme lehkou alternativu obviňování vlády. My volíme tvrdé rozhodnutí a obviňujeme voliče.
Jon Snow: Automobilka Rover v Longbridgi?
Tony Blair: Vždycky jsem říkal ohledně průmyslu, že motorem budoucnosti je změna.
Jon Snow: A co to znamená.
Tony Blair: Do háje, to bych rád sám věděl. - Dobře, Jone, já bych rád svou funkci někomu přenechal, velmi rád, ale nutně se při tom vždycky ptám, kdo proboha by převzal v kabinetě korunu. Je to složité...
Jon Snow: Jsou to všechno přitakávající muži bez páteře?
Tony Blair: Jone, naše vláda pevně věří v konsensus. A konsensus nevzniká, že do vlády jmenujete lidi, kteří s vámi nebudou souhlasit.
Jon Snow: Jaká bude budoucnost této vlády?
Tony Blair: No, velký problém je, že posledně jsme se před volbami museli stát atraktivní pro ty lidi, kteří by normálně labouristickou vládu nevolili. Ale před příštími volbami se budeme muset stát atraktivní pro všechny ty lidi, kteří by normálně nevolili konzervativce.
Jon Snow: Už jste určil, kdy se budou konat volby?
Tony Blair: Ale prosím vás, Jone, zatím jsem ještě ani nezfalšoval výsledky. (Podle některých obvinění se při výběru kandidátů na funkci londýnského starosty Labouristická strana pokusila zfalšovat vnitřní stranické volby, pozn. JČ)
Jon Snow: Jakou máte vizi společnosti?
Tony Blair. Všeobecně řečeno existují ve společnosti dva druhy lidí. Jednak bohatí, úspěšní, podnikatelé, tvůrci bohatství. A na druhé straně existují lidé, kteří jsou závislí na sociální podpoře, žadatelé o asyl, lidé žijící na dělnických sídlištích bez zaměstnání a bez kvalifikace...
Jon Snow: A těm lidem chcete pomoci?
Tony Blair: Ne, my chceme pomoci těm úspěšným, těm bohatým, kteří vydělávají. Na ty druhé se právě musíme zaměřit. Příliš dlouho jsme tolerovali v této zemi presumpci neviny. Ale myslím si, že to musíme změnit. Lidé si dnes musejí uvědomit, že jsou vinni, dokud se neprokáže, že mají zaměstnání. Taky je obrovský rozdíl mezi námi a konzervativci. Jak si vzpomínáte, Margaret Thatcherová pronesla ono okřídlené tvrzení, že společnost neexistuje. Já vám říkám, že ano, společnost existuje, ale zatím si ji nemůžeme dovolit.
Rozhovor s Williamem Haguem, šéfem britské Konzervativní strany
(Rory Bremner vystoupil v tomto rozhovoru jako William Hague s oholenou lebkou, v koženém saku s odznakem s britskou vlajkou, a v texaskách - ve skinheadské uniformě. Interviewoval ho známý televizní novinář Jonathan Dimbleby.)
Komentář: Největším štěstím Labouristické strany bylo to, že se na politickou scénu dostal jeden člověk, který sám, vlastnoručně, jako jediný člověk způsobil, že labouristé vypadali úspěšní, populární a zachovali si obrovskou podporu občanů - šéf Konzervativní strany William Hague.
Jonathan Dimbleby: Pokud se pamatuju, když jste posledně vystoupil v tomto pořadu, přišel jste oblečen jako Superman. Změnil jste nyní tedy zase image?
William Hague: No, ano, ano. Protože mám pocit, že mám poslání. Musím zachránit svět, zachránit civilizaci před hrozbou užší hospodářské spolupráce s Evropou. Ale můj předchozí image nepřijali moji přirození stoupenci dobře. A tak - jsem teď tady v tomhle. Půjdeme do ulic a řekneme lidem, Pojďte s námi, jestliže jste dostatečně tvrdí.
Jonathan Dimbleby: To ale přímo nahrává lidem, kteří říkají, že se vaše strana posunuje pořád dál a dál doprava.
William Hague: Musím vás tady hned zastavit. Naprosto jste zkreslil to, co děláme. My se přece nijak povlovně nepřesunujeme doprava. My směrem doprava letíme.
Jonathan Dimbleby: Nedávno jste vyvolal palcové titulky svými názory na zločinnost. Nepřehnal jste to trochu?
William Hague: Ne, vůbec ne. Myslím, že každý Angličan má Bohem dané právo bránit svůj domov jakýmikoliv prostředky. Myslím, že nedávné události to dokázaly. Podpoříme všechny lidi, kteří to budou dělat.
Jonathan Dimbleby: Všechny? Tedy i Kennethe Noye (to je odsouzený nedávno zemřeli, zločinec recidivista, JČ), který před několika lety usmrtil někoho, kdo se mu dostal do domu - asi při tom hájil svůj majetek?
William Hague. No, to jsem rád, že jste se o tom zmínil, Jonathane. Na druhé straně bych byl raději, kdyste se o tom býval nezmínil. To je úplně jiný případ. Ken Noy byl skutečně zločinec a nebyl příliš populární. Neměl moc velkou podporu a hlavně, nedaly se z toho vytřískat žádné volební hlasy.
Jonathan Dimbleby: Dost značné podpory se ovšem dostalo Tonymu Martinovi (který byl nedávno odsouzen na doživotí za to že usmrtil mladíka, který se mu vloupal do domu, JČ). Taky víte, že Martin hovořil o tom, že je nutno shromáždit cikány uprostřed pole, obklopit je ostnatým drátem a pak je usmrtit ze samopalů.
William Hague: Ano, ale lidi jako on jsou našimi přirozenými stoupenci.
Jonathan Dimbleby: To znamená, budete stejně tvrdě jednat s žadateli o asyl jako Labouristická strana? Budete je zavírat do vězení, budete vůči nim systematicky praktikovat nulovou toleranci?
William Hague: Tohle je ovšem absolutně typické, toto pokrytectví, na nějž jsme od Labouristické strany zvyklí. Ale jestliže mi namítnete, že je nesprávné dělat z uprchlíků zločince, no, já mluvím s voliči, poslouchám britský národ, a jim se to opravdu šíleně líbí. Jen se podívejte na jejich růžové tvářičky, jak jsou nadšení, když takhle začnete mluvit proti žadatelům o asyl. Silně podporují všechny tyhle neliberální, šokující, bigotní názory, nad nimiž i mně vstávají vlasy na hlavě.
Jonathan Dimbleby: Ale to znamená, že každého, kdo zde bude žádat o asyl, zavřete do vězení, a nepustíte ho, dokud ho nedeportujete?
William Hague: To je velmi dobrý nápad, to si musím poznamenat.
Jonathan Dimbleby: Minulý měsíc jste byl ostře kritizován, že jste mluvil o tom, co jste charakterizoval jako "přílivovou vlnu falešných žadatelů o asyl, která zaplavuje tuto zemi". Říkáte, že je Británie proti nim slabá. Nyní konzervativci požadují, aby dostali lidé ze Zimbabwe rychlou podporu, aby se sem mohli přestěhovat. V tom je přímý rozpor.
William Hague: No, to nevím. Myslím, že bychom neměli směšovat tisíce falešných žadatelů o asyl se stovkami bělošských žadatelů. Lidé mají oprávněný strach před přistěhovalci a jejich rodinami, že jim seberou zaměstnání. A já tento strach sdílím, pokaždé, když vidím Michaela Portilla. (Portillo je schopný činitel Konzervativní strany, bezpochyby její budoucí šéf. Je španělského původu. JČ)
Jonathan Dimbleby: Myslíte, že o to jde? O strach?
William Hague: Absolutně. O to jde v naší politice naprosto v první řadě. Absolutně. Jde o strach. Nejdůležitějším faktorem v každé politické situaci je strach. Můžete mluvit o naději, lidi můžou vkládat svou naději, do čeho chtějí, ale faktem je, že existují skutečnosti, kterých se lidé bojí, a tomu my v Konzervativní straně rozumíme víc než kdokoliv jiný. Už vůbec nejde o to, podplatit lidi jejich vlastními penězi, tam už jsme byli, to už jsme udělali. (V pozadí se začne ozývat nacionalistická britská píseň Land of Hope and Glory, [Země naděje a slávy], tj. něco jako české "Kde domov můj", postupně pod Haguovými slovy sílí.) Musíme lidem nahnat strach, aby pro nás hlasovali. Musíme jim vysvětlit, že přijdou o britskou libru, přijdou o střechu nad hlavou, jejich děti budou prodány do otroctví. (Nyní je hymnický zvuk nacionalistické písně už značně silný.) V této zemi žijí dobří, počestní, britští lidé. Pane Dimbleby, tito lidé mají strach. Bojí se zločinnosti, bojí se chudoby, bojí se rumunských homosexuálů. Říkáme jim, máte pravdu, že se bojíte. Hlasujte pro nás a my je zavřeme. Ukažte mi své chudé masy, své děti zoufalství. (V podtextu silná emocionální hudba) A já říkám, zavřete ty svině do vězení a zahoďte klíč. Tehdy a jen teprve tehdy budeme mít takovou slušnou, civilizovanou společnost, v jakou všichni věříme. Kéž bychom jen všichni měli ten rozum a začali útočit na liberály. (Hudba ustane.)
Jonathan Dimbleby: Děkuju vám.
K postavení náměstka ministra v ČR- Co je a co není čistka
ad Miroslav Korecký: ČSSD provedla na ministerstvech dokonalou čistku
Lidové noviny 9.5.2000
Miloš Štěpánek
Jako východisek pro mediální kritiku, konkretizaci diskuse o pravidlech a profesionalitě novinářské práce se dovolávám své výzvy k sebekritice médií viz ”publica.cz - oddíl Pohledy” a internetového KREDA - viz Britské listy 22.4. Mohu tedy nad materiálem Miroslava Koreckého hned začít s Karlem Čapkem inspirovaným ”experimentem profesora Rouse”.
Text v Lidovkách není umístěn v oddíle názorů-komentářů a měl by tedy splňovat požadavky kladené na zpravodajství, tj: vyložit k tématu vše podstatné a už proto se pokud možno vyvarovat emotivně zatíženého výraziva.
Rozpor nadpisu a obsahu
Především jen s notnou dávkou ztráty historické paměti (byť jen začátku normalizace v sedmdesátých létech, ale předcházely případy drastičtější) může čtenář brát slovo ”čistka” v titulku tolerantně jako terminus technicus. Zpravodajsky neutrální již v žádném případě není obrat, že ji - tu údajnou čistku - (navíc s přídomkem ”totální”) ”Zemanovi lidé horlivě dokončují na svých ministerstvech”.
V nadpisu klamání čtenáře pokračuje podruhé tím, že budí dojem škodlivého personálního zemětřesení na celých ministerstvech, zatím co podtitul v souladu s obsahem upřesňuje, že nejde o celý správní aparát (až třeba po okresy a obce), ale ani celé aparáty ministerstev: v textu jsou doloženy a rozebírány pouze výměny náměstků ministrů.
I tak to je nepochybně významné téma, které stojí za pojednání. Článek se jím však zabývá krajně povrchně a také alibisticky končí prohlášením, že ”politici (! - kde je tu názor komentátora?) vidí jediné řešení” (což je obrat, po kterém dostávám ještě z doby moci ”strany a vlády” přímo kopřivku). Samotný reálný problém politického vedení ministerstev znepřehledňují řeči ”o něčem jiném”. Proto chci zdůraznit početná, pro ”investigativní žurnalistiku” nepřípustná, nedoložená - a hlavně pro samu věc irelevantní - tvrzení, jako je
- insinuace o početných výměnách ”řady” přednostů okresních úřadů, která se již v minulosti ukázala jako lichá
- tvrzení, že ČSSD ”nenechala po příchodu k moci na úřadech všeho druhu kámen na kameni”, že prý ”U nižších funkcí jako jsou ředitelé sekcí a vedoucí oddělení... lze hovořit o personálním zemětřesení”… odešly “desítky dalších úředníků”.
Tato prohlášení nejsou v materiálu nijak dokládána, jakkoliv bych na fakta byl zvědavý (a patrně ne sám). A průkazný rozbor bych rád viděl zejména pokud jde o přeobsazení vrcholných orgánů ”snad všech” polostátních podniků, zvláště když až sem prý sahá zákulisí smlouvy ”o stabilitě”.
Zatřetí je zavádějící tvrzení, že údajná čistka byla ”dokonalá” potažmo ”totální”, když se ukazuje, že přece jen osminu náměstků ministrů nesmetla. Je-li v podtitulku dále řeč o ”razanci v kádrové práci”, moc rád bych si nechal vyložit dřívější chování odvolaných náměstků, ”kteří byli ve svých úřadech hotovými matadory” (jaké byly “ztráty na mrtvých”?)
Při tom autorovi uniká, že úplná, dokonalá, totální směna politického vedení ministerstev je běžná v řadě západních demokracií, jejichž vzoru se tak často kde-kdo dovolávám. I bez rešerše bezpečně vím, že v Británii se mění přes stovku a ve Francii přes dvě stě politických představitelů v ministerstvech. V USA se před pár desetiletími po volbách vyměňovali prakticky dokonce i všichni velvyslanci. Terminologické označení těchto funkcí může být velmi různorodé, nemám však zkušenost, že prý ”na rozdíl od našeho náměstek ministra se v zahraničí více užívá náměstek ministerstva” (škoda, že M. Korecký neuvedl alespoň případ jedné země, kde tomu tak je).
Náměstkové praví a nepraví
Titul náměstek ministra se zatím v češtině používá (bez jasné definice) ve dvou velice odlišných významech. Podle sémantiky by to měl být v podstatě stále ještě vždy politik, jakýsi ministrův alter ego. Právě tak čeština chápe obecně postavení jakéhokoliv náměstka: v podniku či prokuristy v bance (i když tam nyní náměstkové spíše povýšili na "ředitele" a ten na "generálního"), nebo u vojenského či hasičského útvaru? I Miroslav Korecký hovoří (i když jen o dojmu a nesouhlasně) o osobní svázanosti náměstků s určitým ministrem.
Titul náměstek ministra se někdy užívá i k označení vysokého státního úředníka (to je možná těch osm nevyměněných). Ale, přísně vzato, je to v rozporu s obecným významem slova. Žádní úředníci nesmějí mít v demokratickém státě (i v pojetí EU) politickou příslušnost, tím méně vládní rozhodovací pravomoci; nesmí být v zajetí politické linie žádné strany či koalice, nemají sdílet volební osudy vlády. Tedy takový náměstek nesmí být alter ego svého ministra.
"Politické náměstky" (v tomto smyslu) z řad poslanců sice nezná sousední Německo, ale naplno platí ve Francii. I u nás se v koaličních vládách řada náměstků rekrutovala z řad politiků (i když od začátku roku 1998 to nesmí být poslanci), někdy i z jiných koaličních stran než je šéf. V tomto významu se označení náměstek ministra užívá oprávněně. Není to ovšem ”vysoký státní úředník”, ale vládní činitel, státník, politik.
Politici a byrokraté ve světě
Snad nejjasnější definované rozhraní (interface) mezi vládně politickou a administrativně správní rovinou ústředních úřadů má Velká Británie, kde je však označování vrcholových funkcí tradicí důkladně slovně zakamuflováno. V čele různě pojmenovaných ústředních úřadů se čelný politik označuje v jednom případě jako Tajemník pro zahraničí, u financí Kancléř státní pokladny, u obchodu a průmyslu Prezident správy, u vojenského námořnictva První lord admirality, a snad jen výjimeční členové vládního kabinetu mají opravdu název ministr. Přímí zástupci politické hlavy úřadu mohou mít titul také ministr, někdy - jak jsme zvyklí - náměstek ministra, ale i tajemník či podtajemník, často s přídomkem "parlamentní". Takový náměstek ministra může (za dlouholeté vlády jedné strany) přežít několik ministrů (jak je citován Cyril Svoboda). Prohrané volby však nepřežije spolu se svým bosem.
Bez ohledu na titulaturu je v Británii stranicko - politické vedení přísně odlišeno od tajemníků a podtajemníků stálých, skutečně nejvyšších státních úředníků, kteří jsou součástí státního aparátu (Civil Service), jehož se prakticky nedotýkají žádná politická povolební "škatulata hejbejte se". Hranice pro povolební změny leží právě mezi politiky v orgánech výkonné moci a státními úředníky.
Vládní a úřednický okruh u nás
I když (na rozdíl od autora) mne ani nenapadá, že by kdykoliv mohlo jít o jedině možné řešení (kde by, jak uvádí Korecký, v čele aparátu ministerstva stál státní tajemník a ministr si převedl jen pár svých spolupracovníků), zákon o státní službě a reforma ústředních úřadů jako součást reformy státní správy určitě představují formu řešení našich problémů. Navíc lze bezpečně říci, že po Listopadu u nás dosud neproběhla transformace státní správy, takže řeč o ”reformě” je až přílišný eufemismus, když jde o něco hlubšího. Připravovaný zákon o státní službě by mohl (a vis-a-vis vstupu do EU by i měl) matoucí užití slova "náměstek ministra" pro nejvyšší správní úředníky vymýtit.
Do různě malé ekipy (nejužšího kabinetu, týmu několika lidí) ministra by ovšem dobře mohlo patřit i několik náměstků, aby ministr nestál v čele úřadu jako "sám voják v poli" vůči stmelenému stohlavému aparátu, jehož nestrannost a loyalita k jakékoliv vládě je nutným předpokladem, ale u nás dosud zdaleka nikoliv samozřejmým. A vedle šéfa kanceláře sem ovšem patří i mluvčí - je spíše překvapivé, že některý ministr si pro tuto funkci svoji ”spřízněnou duši” nepřivedl. Tady už ale nejde jen o slovíčka.
Přeryv mezi politickým vedením resortů a jejich odborným aparátem je naléhavě potřebný. Nelze dosti zdůraznit škodlivost stavu, kdy status politického náměstka není u nás oficiálně definován a tak často splývá s rolí vysokého státního úředníka. Vládní činitel se tak podílí nejen legitimně na politickém rozhodování, ale ke škodě věci má i nepřiměřeně velký vliv na přípravu podkladů pro rozhodování (které mají být objektivní, s vyčerpávajícími variantami). A bývá zhoubné, jestliže předčasně vyloučí (oni či sám ministr) korektní, ale jim nelibé alternativy. Předkládána jsou "jedině možná" řešení, často jak víme s fatálními důsledky (nejen za bolševismu).
Bude úkolem pro historika objasnit paradox, proč Klausovy koalice (deklarované jako konservativní, nejvýše konservativně-liberální, deklarativně pravicové či přesněji pravo-středové) v létech 1992-7 nedokázaly podle svých deklarovaných zásad stanovit přísná pravidla proti byrokratům, ke spoutání štíhlého, skromného, ale efektivního aparátu, složeného z odborníků na jeho provoz a řízení. státních správních orgánů. Ani slovo o Ecole Normal Superieur pro vzdělání takových odborníků - i když politickou část kanceláře prezidenta nyní řídí právě absolvent podobné francouzské elitní školy.
A druhý paradox, že k této nevděčné práci na celkové správní (a soudní!) reformě přistupuje vláda sociálně demokratická, která by podle předsudků měla být pro rozverné státní bujení. Že by jen tlak z Evropské Unie? A kdo proti řešení nejaktivněji vystupuje? Za zamyšlení stojí, že část liberální opozice (viz místopředsedkyně US Hana Marvanová v nedělní Sedmičce) stále ještě zastává názor, že do státní správy mají přicházet odborníci (snad ad hoc?) na právě řešené otázky, kteří správní kvalifikaci nemají, v administrativě svoji odbornost ztratí a co pak s nimi? Některým účastníkům sporu možná zamlžené meze kompetencí vyhovují, možná i proto, že se ještě definitivně nerozhodli mezi kariérou zákonodárce, politika, administrátora nebo dokonce podnikatele či bankéře.
Miloš Štěpánek 9. května 2000
Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147). Pár posledních výtisků je ještě k dostání pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na 