Jsou Češi tak nemožní, jak je líčí Jan Čulík?
Josef Fronek je Emeritus Reader in Czech na slovanské katedře
Glasgow University, kde dvacet let vyučoval český jazyk; odešel do důchodu
v létě 1999. Je autorem několika nedávno v ČR vydaných, velmi dobrých
anglicko-českých a česko-anglických slovníků. Tento text přednesl v
angličtině na glasgowské katedře slovanských studií v pondělí 13. března
2000. Vlastní český překlad z angličtiny trochu zkrátil.
Jan Čulík nemá o svých krajanech příliš lichotivé mínění. Zdá se mu, že
jsou nedovzdělaní, i když čeští školáci dosahují v nejrůznějších
mezinárodních soutěžích téměř bez výjimky lepších výsledků než děti z
ostatních evropských zemí. Češi prý neumějí samostatně myslet, podvádějí,
kradou, jsou zkorumpovaní, což sice není unikátní pro Českou republiku,
problém je však v tom, "že se za to v ČR nikdo nestydí". Dorozumívají se
jazykem, kterému nikdo nerozumí. Anglicky mluvit neumějí. Když někdo
anglicky přece jen promluví, je to hrůza poslouchat. České ženy jsou stále
ještě neemancipované. Navzdory obrovskému civilizačnímu úsilí mnoha
amerických feministických misionářek a misionářů mají stále ještě rády
muže, a tak promrhávají velké množství času na to, aby obstály na "trhu
masa".
Prodavači a prodavačky se neusmívají na zákazníky. Češi podléhají
dětinsky svodům konzumní společnosti a koukají se v televizi na
pornografické předpovědi počasí, aniž by si uvědomovali, jak je to ubohé. V
Britských listech stojí, že když JČ promítl nahrávku 'Počasíčka' na jedné
vědecké konferenci ve Velké Británii, vyslovilo velevážené shromáždění
podiv nad tím, že si Češi neuvědomují, jak je to příšerně ubohé, laciné a
nevkusné.
Přítomní eminenti sice asi slintali při té podívané zrovna tak jako
čeští burani, ale oni se dívali na předváděný materiál poučeně a s
příslušným akademickým nadhledem. Ctihodnému shromáždění se však nejevilo
nikterak laciným a nevkusným to, že někdo promítal tuto
pornometeorologickou nahrávku na vědecké konferenci. Není vyloučeno, že o
tom nějaký postgraduant bude někdy v budoucnu chtít napsat doktorskou
práci.
Přítel a bývalý student Jana Čulíka, Američan Andrew Stroehlein, má
v tomto ohledu už určitý náskok. V elektronických Central Europe Review
(anglicky) a v Britských listech (česky) lze najít jeho erudovaný rozbor
socio-ekonomicko-politické symboliky 'počasíčka' v kontextu naprostého
krachu klausovské ekonomické reformy v České republice. (Lepší téma práce
pro získání hodnosti PhD si lze jen těžko představit.)
A. Stroehlein je rovněž autorem bystrého postřehu, že ve světě je ČR
proslavena dvěma věcmi: svým pivem a 'Počasíčkem'. A to máme ještě štěstí,
že se o věhlas 'Počasíčka' nezištně postaral on sám spolu s JČ. Jinak by už
zbylo jen to pivo. Chudák Andrew! Kdyby přestal ztrácet čas slintáním nad
svou počasíčkovou videotékou a porozhlédl se kolem sebe v Praze s
otevřenýma očima (a hlavně s otevřenou myslí), viděl by možná, že to až tak
hrozné s tou českou kulturou není. Aspoň mně se to tak nejeví.
Místo toho, aby se všemožně snažili dosáhnout úrovně, která by jim
umožnila vstoupit co nejdříve do globalistického ráje 21. století, ztrácejí
Češi moře času koukáním na hokej, fotbal, tenis a jiné frivolní sporty,
nebo dokonce jejich hraním. Jana Čulíka trápí, že dost často vyhrávají v
mezinárodních soutěžích, což jim dodává falešnýpocit úspěchu. Navíc se
dětinsky radují a zástupně jásají nad takovou banalitou jako je např.
získání zlaté medaile v postrkování černého kotouče po kluzišti. V
osvícenějších zemích, jako je např. Anglie, by se lidé asi takhle dětinsky
nechovali. Může to být však také tím, že se jim v mezinárodních soutěžích
zrovna moc nedaří.
Češi okupují sice prostor ve Střední Evropě, ale svou mentalitou tam
zrovna nepatří. S určitou neochotou" dochází JČ "na základě četných
reakcí" k závěru, "že se zdá být mentalita dnešních Čechů trochu podobná
mentalitě srbské - tedy balkánské". Když srovnává Čechy se Srby, nemá asi
na mysli skutečné Srby, proti tomu by mnozí Češi určitě nic nenamítali. Má
na mysli asi spíše virtuální mytické obludy, vytvořené v průběhu
devadesátých let podle hollywoodských předloh vysoce principiálními
americko-britskými masovými médii, nelidi. na které je možno bez
jakýchkoliv výčitek házet z výše pěti kilometrů humanistické bomby.
Když řekne JČ, že je něco typicky české, chce tím říct, že to za moc
nestojí. Když řekně, že je někdo typický Čech/ typická Češka vyslovuje se o
příslušné osobě nelichotivě. Říká tím, že má o této osobě nevalné mínění.
Jde o někoho, kdo má buď všechny nebo některé nedostatky, o kterých jsem se
zmínil výše. Když se však setká s někým z ČR, kdo se nechová podle
očekávaného schématu, tj. je na Čecha nad očekávání inteligentní, je JČ
ochoten velkoryse připustit, že takový člověk není zrovna typický Čech a
tímto ho pochválit, případně mu (jí) podle situace takto polichotit.
Typicky český = nekvalitní, neefektivní, neprofesionální povrchní,
morálně pokleslý, nacionalistický, xenofobský, politicky nekorektní ap.;
nikoli typicky český = správný, efektivní, profesionální, inteligentní,
zásadový, multikulturalní, globalistický, politicky korektní, blížící se
britskému ideálu ap. Vypadá to, že většina z nás patří do první kategorie;
do ní patří rovněž speciální podskupina absolutních vyvrhelů - čeští
žurnalisté a pracovníci českých médií.
Ti leží Janu Čulíkovi v žaludku nejvíc. Jsou vystavováni téměř
každodenní kritice v Britských listech (česky) a velmi často též v
Stroehleinově Central Europe Review (anglicky). Čas od času se jim dostává
publicity i v jiných světových médiích, např. v polském deníku Gazeta
Wyborcza. Jejich hrozivé nedostatky odhaluje JČ nemilosrdně též už nejméně
pět let v četných přednáškách na University of Glasgow, ale i na četných
britských a mezinárodních konferencích. Kdyby to bylo v jeho moci, zrušil
by JČ asi české žurnalisty jako třídu a začal by v ČR vydávat překlady
anglických novin. Většině ostatních českých intelektuálů se dostává stejné
medicíny, ale většinou nejsou označováni za prosťáčky a šašky.
Nejničivější kritika je však vyhrazena pro pracovníky delikventní
České televize. Ta je v očích JČ jakýmsi Haiderem nebo dokonce Miloševičem
české mediální scény. Předpokládám však, že JČ bude ochoten nepokrytecky
přiznat, že v tomto ohledu může být jen těžko zcela neosobně objektivním.
Při posuzování ČT je JČ zcela absolutistický. Kdybych před ním řekl, že se
mi ČT docela líbí, což je pravda, a že s ním v tomto ohledu nesouhlasím,
díval by se na mne přinejmenším jako na apologeta holocaustu.
Česká civilizace je podle JČ-a méně vyspělá než civilizace v
západních zemích, zvláště pak ve Velké Británii. Ve svých mravokárných
kázáních o stavu české společnosti, o nedostatku principiálnosti a o
pokleslé morálce v ČR se JČ často dopouští značných antropologických
zjednodušení. Jejich cílem je vždy ukázat ČR ve špatném světle. Nejde o
černobílé, ale spíše o černočerné názory.
Cituji:
"Česká civilizace nemá nic společného se západní civilizací". (BL, 28/4)
"Osobní integrita je velmi důležitá. Fascinuje mě, že v ČR nikoliv.
Lidem prostě stačí, když někdo lži a polopravdy opakuje dost dlouho a dost
sugestivně". (BL 28/4)
"Přímost a slušnost se v Praze často považuje za slabost. Namísto
toho, aby lidi v ČR řekli, co si myslí, otevřeně a na rovinu, volí často
raději úhybné intrikánské cestičky. Kdo nemá za sebou podporu intrikánské
sítě kamarádů a stoupenců, neprosadí své myšlenky, i kdyby byly jakkoli
dobré. Loajalita a bratříčkování se považují za důležitější než schopnosti
a znalosti.
Ruku v ruce s tím jde také absence obecného civilizačního standardu,
vůčí němuž bývají v tzv. 'zavedených demokraciích' poměřovány skutky lidí.
Dobrou myšlenku nelze prosadit, protože většina lidí neví, že je dobrá a
všeobecné povědomí o tom, co jsou hodnoty a co je šunt, neexistuje. Vládne
atmosféra relativity, v níž si každý může dělat, co chce. Tomu se říká
demokracie" (BL. 25/5).
Toto jsou silná slova. Potíž je ale v tom, že jde o zcela
subjektivní názor. Taková zobecnění mohou, anebo nemusí platit. Mohou
platit v některých individuálních případech, ale nikoliv ve většině
ostatních případů. Podobná dalekosáhlá zobecnění o celém národě nelze
zakládat pouze na individuálních zkušenostech.
Když čtu podobná pyšná mravokárná zobecnění Jana Čulíka, vždy je mi
ho trochu líto. Zjevně nemá štěstí na lidi. V jakých kruzích se vlastně v
Praze pohybuje? S jakými lidmi se vlastně stýká? Člověk se pak nemůže
divit, že je pro něj každá cesta do ČR tak traumatická. Já mám zcela jiné
zkušenosti. Když mám nějaký nápad a je dobrý, nemám v ČR potíže s tím,
abych o tom někoho přesvědčil. V průběhu posledních 15 let se mi dostalo v
ČR naprosto vynikající pomoci při úspěšné realizaci celé řady projektů.
Žádnou intrikánskou síť kamarádů jsem rozhodně nepotřeboval. Ani
nevím, kde se takoví intrikáni dají najít. S lidmi, kteří mi např. pomáhali
při realizaci mých slovníků se mi pracovalo výborně. Všichni mají téměř
encyklopedické vzdělání a jsou na vysoké profesionální úrovni. Navíc jsou
to mimořádně milí lidé. Práce na slovnících je kromě jiného velmi náročná
na čas. Bez obětavosti a nadšení pro věc, bez ochoty spolupracovníku a
nakladatele přizpůsobit se mým nerozumným workaholickým návykům, bych sotva
mohl své mamutí projekty realizovat. Obávám se, že podobnou pružnost
přístupu bych asi stěží našel u některého britského nakladatele a u jeho
redaktorů.
Čím to je, že JČ naráží soustavně právě na úhybné a nemravné
intrikány? Nelze zcela vyloučit, že si to jen namlouvá. Možná, že si
fabuluje draky nebo staví větrné mlýny, aby s nimi mohl stále bojovat.
Mnohá z jeho dalekosáhlých zobecnění, pokud je nemůže podpořit spolehlivými
důkazy, je třeba brát jako výtvory jeho obrazotvornosti.
Čulíkovy komentáře o české společnosti jsou plné pohrdání. Jinak se
vyjádřovat o ČR už asi ani není schopen. Tvrdí, že je stoupencem
konfrontační žurnalistiky. Když však mluví o ČR (zvláště pak o českých
žurnalistech a o ČT), je spíše agresivní než jen konfrontační. Britské
listy jsou jako Zeď nářků; jinak tomu není ani s českou částí Central
Europe Review. Soustředí se hlavně na pochmurné zprávy o ČR. Když nejsou k
dispozici vhodné negativní zprávy, JČ často dodá negativní zabarvení
něčemu, co je jinak víceméně banální. Českým žurnalistům často tvrdě laje,
když používají řvavé titulky. Sám se však v používání ultrařvavých titulků
přímo vyžívá.
"Lidé jezdí automobily jak dobytek" (1.6.1999) .... ... "Jezdit
automobily je v ČR prý až šestkrát nebezpečnější než v Západní Evropě.
(Cituji po paměti)."
Je tohle vůbec možné? Že by snad byli Češi už geneticky předurčeni k
tomu, aby šoférovali šestkrát hůř než Francouzi, Řeci nebo Portugalci?
Kdyby se to potvrdilo, šlo by skutečně o ojedinělý úkaz. Pustil jsem se
tedy do investigativní žurnalistiky. Podle srovnávacích tabulek nehodovostí
OECD pro rok 1998 (v publikaci Road Accidents in Scotland 1998) se však
uvedené hausnumero nepotvrdilo. Český údaj o úmrtnosti -- hlavní kriterium
při hodnocení nehodovosti -- je 15,2 na 100.000 obyvatel. Je jen o něco
méně příznivý než údaj pro Francii (14,7). Je však nižší než údaj pro USA
(16,1), podstatně nižší než pro Řecko (22,5) a Portugalsko (28,9). Průměrná
úmrtnost pro EU je 11,9, což je jen o 20% nižší než údaj pro ČR. JČ je v
tomto případě jako baron Prášil. Cituje (po paměti) údaj, který je
třicetinásobkem údaje uvedeného v oficiálních statistikách.
Toto je docela neškodný příklad Čulíkova tvořivého zacházení s
fakty, i když u Čechů, kteří J. Čulíka berou vážně, musí podobné nesmysly
vést ke komplexu méněcennosti. JČ se dopouští však i manipulací, které by
od tak neúprosného kritika žurnalistické obce člověk sotva očekával. Je mu
často vyčítáno, že není při psaní o české skutečnosti dostatečně nestranný.
Tomuto obvinění se snaží čelit citacemi z prací jiných, pokud možno
seriózních autorů, aby potvrdil, že není v hlásání určitých názorů sám.
Přitom jim však někdy vkládá do úst formulace, které oni sami nevyslovilli.
Následující příklad je založen na Čulíkově značně imaginativním překladu
jedné pasáže z článku C. Sparkse o bývalém vlastníkovi Novy, o společnosti
CME. Srovnej:
Firma CME nemá podnikatelskou strategii. Podařilo se jí zvítězit,
když začínala v zemi televizního bezvědomí, jakou byla Česká republika v r.
1993, avšak když se pokusila prosadit svůj vliv na trochu inteligentnějších
trzích, jako bylo Maďarsko a Polsko, zjistila, že se jí to nedaří. (BL,
12/4/99).
Stejná pasáž se v poněkud dramatičtější podobě objevila v knize 'Jak Češi
myslí' (str. 25):
(CME) uspěla jen, jak píše Colin Sparks, na "bezvědomých"
(uvozovky JČ), primitivních televizních trzích jako v České republice. V
jiných zemích, kde bylo televizní publikum zralejší, například v Německu, v
Polsku a v Maďarsku, podnik CME neuspěl komerčně skoro vůbec". (polotučné
zvýraznění: JF)
V BL jsem našel dva další odkazy na tuto pasáž; jeden z nich je až
hystericky teatrální:
Stydím se za to, že je na mezinárodních konferencích ČR
označována za zemi s primitivním, bezvědomým (pltč. JČ) televizním trhem,
protože na zralejších východoevropských trzích (Polsko, Maďarsko) by něco
tak ubohého, jako je TV Nova komerčně neuspělo) (BL, 21/4/99)
Uvedené formulace se zdají naznačovat, že prof. Sparks má nevalné
mínění o inteligenci českého národa. Napsal jsem mu o tom dopis. V odpovědi
píše:
Omyl v interpretaci (textu), ať už k němu došlo u dr. Čulíka
nebo nějak jinak, spočívá v nepochopení toho, že kritické poznámky o trhu
nejsou nutně kritikou lidí. Termíny jako 'bezvědomý', 'primitivní' nebo
'méně inteligentní' jsem v textu ale nepoužil ani o trhu, ani o Češích.
.... V článku se snažím ukázat s ohledem na ekonomické podmínky, že CME
byla úspěšná, když měla na trhu 'výhodu prvního tahu' (first mover
advantage) -- když byla prvním komerčním podnikem na tom kterém trhu. Takto
tomu bylo v České republice, ale ne v Německu, Polsku nebo v Maďarsku. Ve
všech těchto případech byly v těchto zemích již zavedené společnosti s
komerční orientací a CME jim nebyla schopna konkurovat tím, že by přetáhla
jejich diváctvo.
Anglický text článku autorova slova potvrdil. Jde o velmi věcný
článek, který bere v úvahu pouze politicko-ekonomické faktory problému. O
vyspělosti diváctva se vůbec nezmiňuje. V textu jsem nenašel žádná
dramatická adjektiva, která by bylo možno přeložit slovy 'bezvědomý,
'primitivní' ap. Jediné hodnotíci adjektivum je 'untried' ('panenský' - kde
se ještě nikdo nepokoušel uplatnit), ale i to je kvalifikováno adverbiem
'relativně'
Je zjevné, že JČ interpretoval text prof. Sparkse velmi volně. Ve
snaze získat podporu pro svoji oblíbenou tezi, že Češi jsou zaostalí,
vkládá prof. Sparksovi do úst slova, která on sám nevyslovil. JČ přitom
konstantně obviňuje české žurnalisty en masse z nedostatku žurnalistické
integrity. Není mi jasné, proč se tolik snaží prezentovat Čechy jako
nejzaostalejší národ ve Střední Evropě.
Dále mi není jasné, proč se JČ tolik identifikuje s povrchními,
arogantními, povětšině americkými komisaři politické korektnosti, kteří
přišli civilizovat 'český prostor'. JČ se s neskrytou radostí a téměř vždy
ztotožní s jakýmkoliv nesmyslem, kteří tito korekčníci vypotí; hlavní je,
aby to Čechům poněkud srazilo hřebínek.
V jednom příspěvku v BL, napsaném loni na podzim anonymním
česko-americkým autorem, se dočítáme kromě jiných přehřátých invektiv
následujícího prohlášení:
"Civilizace českého prostoru bude mnohem dlouhodobější, nákladově
náročnější a s daleko nejistějšími výsledky, než si i pesimisté před 10
lety i nyní myslí".
Takto promluvil misionář ze země, kde na sebe ve škole střílejí
šestileté děti. Zdá se, že 'český prostor' se bez civilizátorů prostě
neobejde.
Tento článek se objevil pod titulkem Barbarský středověk v Čechách".
Zkusme si do výše uvedené věty za 'český prostor' dosadit např.
'Romové'.
Kdyby někdo napsal:
"Civilizace Romů bude mnohem dlouhodobější, nákladově náročnější
a s nejistými výsledky .....",
vypálil by mu JČ na čele Kainovo znamení. Jeden přispěvatel BT ho na
nedůslednost jeho postojů upozornil a poukázal rovněž na řvavý titulek. JČ,
nesmiřitelný kritik bulvárních, nevkusných, laciných a emocionálních
titulků odpověděl, že titulek Barbarský středověk" je redakční, tj. byl
dodán Janem Čulíkem.
O co vlastně šlo? Příspěvek byl reakcí na článek v Mladé frontě dnes
(8.9.99) o muži, který přinutil mladou ženu k orálnímu a análnímu sexu.
Pachatel byl dopaden, ale nemohl být stíhán za znásilnění (maximální trest
8 let vězení), protože český zákon považuje za znásilnění jen přímý kontakt
pohlavních orgánů, ale pouze za vydírání (max. trest 3 roky vězení). Soud
pachateli vyměřil tři roky vězení za vydírání + jeden rok za loupež. Autor
článku na nedostatek v příslušném zákoně zcela správně upozornil a
kritizoval jej. Stejně se o potřebě provést novelu zákona vyslovili i lidé,
které interviewoval. Hysterický jazyk a přehřátý komentář zde nebyl vůbec
na místě. Tím spíše, že ani americké zákony nejsou v tomto ohledu patrně
jednoznačné. Jistě si všichni vzpomínáme na prezidenta Clintona, jak s
rukou na srdci tvdil: Prohlašuji, že jsem neměl s Lewinskou pohlavní
styk". A co ty hektary novinových článků, ve kterých se zrovna o tomto
problému dohadovali nejrenomovanější právnící na americkém kontinentě?
Stojí za zmínku i to, že v civilizovaných Spojených státech dochází zhruba
k dvojnásobku znásilnění (3,9 na 100.000 v r. 1998) ve srovnání s
barbarským středověkem v Čechách (2 na 100.000 obyvatel).
Janu Čulíkovi je proti mysli připustit jakýkoliv fakt, který by
ukazoval Čechy v pozitivním světle, a to i v případě, kdy je pozitivní
interpretace zcela jasně podepřena číselnými údaji. Má vynikající schopnost
číselné údaje interpretovat tak, že to průměrného čtenáře, který není
ochoten používat svého vlastního mozku a nechá se informovat bez srovnání
slovního doprovodu s čísly, zcela zmate. V listopadu 1999 zveřejnil v
elektronickém týdeníku Central Europe Review článek pod názvem 'Hodnocení
dekády' (Evaluating a Decade), ve kterém komentuje výsledky výzkumu
veřejného mínění, který byl proveden současně v ČR, Maďarsku a Polsku (1500
respondentů v každé jednotlivé zemi). Na úvodní stránce je článek uveden
následujícími slovy:
While the majority of Hungarians and Poles are generally pleased
with their post Communist lot, Czechs are divided equally on the issue of
transition.
Zatímco většina Maďarů a Poláku je celkem spokojena se svým
post-komunistickým osudem, Češi jsou ve svých názorech na období přechodu
rozděleni.
Výzkum způsobu čtení novin naznačuje, že počet lidí, kteří začnou
číst nějaký článek, se postupně při procházení článku snižuje. Více než
polovina čtenářů si podle názorů odborníků přečte jen titulek a nic víc.
Dále je známo, že i ti, kteří si přečtou text článku, jsou velmi silně
ovlivněni titulkem.
Toto platí určitě přinejmenším ve stejné míře pro čtenáře
elektronických časopisů, kde je informace často hnízdována tak, že si
čtenář může vyvolat jen tu část, která ho zajímá. Na úvodní stránce si může
přečíst krátké shrnutí obsahu článku, jde o velmi krátkou anotaci článku.
Pokud ho téma zaujme, otevře si stránku s vlastním článkem a případně další
přidružené stránky. Přitom má stále podvědomě na mysli informaci, která je
uvedena v anotaci. Zhruba 60% čtenářů se v našem případě asis informací ve
výšeuvedené anotaci spokojí, aniž by četli vlastní článek a odnesou si
dojem, že ti věčně nespokojení švejkovští Češi si vůbec neváží svobody. Ti,
kteří si však článek otevřou, uvidí tabulku 1, která uvádí číselné údaje,
jež jsou v rozporu s tím, co jsme se dozvěděli na úvodní stránce. Na
otázku: Je dobré, že došlo k pádu komunismu?" odpověděli kladně
jednoznačně Poláci (+67/ -22) a Češi (+55/ -32); smíšené pocity mají jen
Maďaři (+46/ -40).
Následuje text, který se větším dílem zábývá hodnocením údajů v
tabulce 2, která není jeho součástí, ale v textu je na ni odkaz (link) a je
ji možno otevřít zvlášť dalším kliknutím. Text je velmi zavádějící. Je
vynikajícím příkladem toho, čemu se anglicky říká 'spin' ('spin' v tenise
ap. = faleš). Zde jde o negativní 'spin' údajů v tabulce 2, které se týkají
České republiky. 'Spin' spočívá ve zdůraznění určitého výběru fakt na úkor
fakt jiných. Určitá fakta jsou zdůrazňována, jiná jsou buď upozaděna nebo
zcela vynechána. Nejde tedy o lhaní, ale o vynechání informace, která se
autorovi nehodí do krámu.
Tabulka 2 ukazuje zajímavou skutečnost. Poláci i Maďaři mají
pocit, že mají možnost ovlivnit veřejné záležitosti jak v místě, kde bydlí,
tak i ve své zemi vcelku lépe, než tomu bylo před 1989. V České republice
tomu tak není. Počet těch, kteří si myslí, že je situace lepší je stejný
jako těch, kteří si myslí, že je tomu naopak. Lidem připadá, že i v mnoha
jiných ohledech je situace daleko horší než před rokem 1989. Mají problémy
s hledáním zaměstnání, nemají existenční jistoty, mají strach ze zvýšené
kriminality. V Polsku a Maďarsku došlo ke značnému snížení životní úrovně,
lidé trpí více pocitem nespokojenosti a (zvláště Maďaři) mají málo volného
času.
Čulíkův komentář naznačuje, že Češi jsou nespokojeni téměř se vším,
zatímco Poláci a Maďaři jsou víceméně spokojeni. Ale čtenář nesmí být
příliš zvědavý a vyvolávat si tabulku. Stačí, aby si ještě přečetl o tom,
jak nás ten nemožný Klaus zase ohlupuje svými teoriemi o tom, že se proti
nám spikl Západ a s tabulkou se už nemusí zdržovat. A je skutečně
pravděpodobné, že velké množství čtenářů, kteří se prolouskali až sem, se
takto zachová. To nejdůležitější se dozvěděli už ve stručném shrnutí přímo
v textu. A proč by měli pochybovat o informacích, které pro ně vybral autor
článku. Odnesou si poněkud špatný dojem o Češích, ale potěší je, že alespoň
Poláci a Maďaři si dovedou vážit svobody.
Čtenáři, kteří se ale přece jen na tabulku podívají a dají si trochu
práce s porovnáváním výsledků, budou opět poněkud překvapeni. Uvedená čísla
rozhodně nepotvrzují ani úvodní kratičkou anotaci, ani slovní komentář.
Komentář je nepřesný a jen částečně pravdivý. Češi jsou rozděleni v
názorech na svou vládu (otázka 3), ale zcela spokojeni se situací na místní
úrovni (otázka 2: +25/ -16) - zde je komentář autora zcela jasně
nepravdivý. Následující část komentáře je opět zavádějící. Tvrzení, lidem
připadá, že i v mnoha jiných ohledech je situace daleko horší než před
rokem 1989, které se má patrně vztahovat na ČR, je pravdivé pouze o
Maďarsku (7 otázek z 11) a Polsku (6 z 11), ale netypické pro ČR (jen 3 z
11). Češi mají podle komentáře problémy se zaměstnáním a kriminalitou
(otázky 5,6,7), ale přinejmenším stejné nebo podstatně větší problémy mají
v tomto ohledu i obě další země. Srovnej např. otázku 5 (ČR: +19/ -33;
Polsko +9/ -71; Maďarsko +6/ -81). V Polsku je podle ankety situace 5x, v
Maďarsku zhruba 8x méně příznivá.
Srovnejme nyní údaje v tabulce 2 s anotací na úvodní stránce.
Zatímco většina Maďarů a Poláku je celkem spokojena se svým
postkomunistickým osudem, Češi jsou ve svých názorech na období přechodu
rozděleni.
V úvodní anotaci se tvrdí, že ze tří zkoumaných zemí jsou se
současnou situací nejméně spokojeni Češi, To však není pravda. Ve
skutečnosti je tomu právě naopak. Češi jsou podle výsledků ankety daleko
nejspokojenější z těchto tří zemí. Mají nejpříznivější výsledky v
odpovědích na 6 otázek (4,5,8,9,11), druzí jsou ve 4 případech (1,2,6,7) a
poslední jen jednou (3), Poláci jsou první 3x (1,6,7), druzí 7x
(3,4,5,8,9,10,11) a poslední jednou (2). Nejméně spokojeni jsou zcela
definitivně Maďaři - jsou první ve dvou kategoriích 2,3) a poslední v 9 (1,
4-11). Skutečná čísla např. u otázek 4 (životní úroveň: ČR: +30/ -33; P:
+25/ -46; M: +12/ -66), 10 (pocit spokojenosti: ČR: +32/ -29; P: +25/ -37;
M: +14/ -57), a 11 (celkové životní podmínky: ČR: +35/ -29; P: +27/ -40; M:
+18/ -49) ukazují, jak nesprávně informoval své čtenáře o výsledcích ankety
v úvodní poznámce. Kdyby projevili Češi tak mizivou míru spokojenosti s
demokratickým uspořádáním ve své zemi jako Maďaři, dočkali bychom se
řvavých titulků jako: 'Češi touží po návratu komunismu' ap.
JČ je z nějakého důvodu zcela otevřeně zaujat proti České republice.
Vyjadřuje se o ní nezřídka velmi pohrdavě. Dělá mu starosti, že mluvíme
jazykem, kterému mimo český kotec stejně nikdo nerozumí". Není si jist,
zda nám neudělali obrozenci svým bojem proti poněmčování vlastně medvědí
službu. Vím, že kálení do vlastního hnízda se dnes velmi nosí. Nemůžeme
přece riskovat, aby nás někdo z politicko korektní inkvizice onálepkoval
jako nacionalisty nebo dokonce xenofoby. JČ by to však rozhodně neměl v
tomto ohledu přehánět. Nejde to dost dobře dohromady s jeho profesí.
Poznámka JČ:
1. K přednášce Colina Sparkse. Britský profesor měl přednášku pro
slovinskou konferenci loni v dubnu připravenou na laptopu v programu
PowerPoint, formou diapozitivů, na nichž měl hlavní body, které promítal
přítomným na plátno a k tomu volně hovořil bez papíru. S jeho svolením jsem
si jeho projev natočil na magnetofon a v letadle zpět ze Slovinska (Sparks
seděl vedle mne a měl jakési poznámky, že příliš mnoho pracuji) jsem z
magnetofonové nahrávky jeho přednášku přeložil do češtiny. Vyšla v zde Britských
listech. Citace o "bezvědomém" českém televizním trhu je přesná. Nemohu za
to, zda svůj psaný text, který nemám k dispozici, Colin Sparks později
změnil.
2. K průzkumu veřejného mínění. Jde o průzkum veřejného mínění,
které provedla společnost IVVM ve spolupráci s obdobnou polskou a maďarskou
agenturou, a v článku v Central Europe Review je to jasně uvedeno. Uvedené
hodnotící výroky jsou parafrází textu, který k číslům vydala firma IVVM, i
když přiznávám, že snad mohl být formulován přesněji. Jenže tyto citace
byly pouze převzatým úvodem k vlastním mým úvahám v druhé části článku.
3. Údaj o šestinásobně vyšší nehodovosti v ČR v porovnání s Británií
je citací z článku Petera Bradleyho o ježdění automobilem v České
republice, viz Britské listy z 6. prosince 1997. Uznávám, že jsem neměl
přejímat informace ze sekundárního zdroje.
4. Vydavatel Britských listů může být těžko obviňován z názorů
jiných korespondentů, jako je například autor článku, který v BL kritizoval
případ znásilnění, o němž psala Mladá fronta Dnes.
