Co je nového v České republice

No, nic mě to stát nebude, když 30. dubna benzín nekoupím....

Letos v březnu zemřel Edmond Kaiser, bylo mu asi 84 let, byl to zakladatel Terre des hommes nekdy v 60. roce a Sentinelles snad nekdy pred 80. rokem, organizace zabyvajici se utrpenim deti - a to zejména barbarskou ženskou obřízkou (prováděnou zejména v třetím světě často za drastických hygienických podmínek u děvčat, vede k likvidaci jejich sexuálního libida). Kaiser byl skutečně výjimečný člověk. Komentáře jej kvalifikují pěkným francouzským slovem EMMERDEUR - "ten, který otravuje" - a to mocné tohoto světa .... když jsem jej slyšel, ubrousky si nebral - ani vůči švýcarským politikům, ani vůči OSN, ani vůči církvi - ale poslední dobou o něm člověk v rádiu neslyšel ... tak už to bývá...

Praha, 17. brezna - Snaha o destabilizaci ceskych telekomunikaci dohnala skupinu obcanu k zorganizovani peticni akce proti nastoleni chaosu a anarchie v oblasti telekomunikaci v teto zemi.

"Dnes a denne se presvedcuji, ze Cesky Telecom, a.s. poskytuje firmam i jednotlivcum vysoce kvalitni a financne dostupne sluzby, je i nejvyznamnejsim poskytovatelem pripojeni k internetu v Ceske republice," rekl Premysl Olsansky, predni nezavisly expert v oblasti telekomunikaci. "Obcany, vladu i parlament je treba varovat pred nedozirnymi nasledky neuvazene liberalizace a poskozeni nejsilnejsi a nejuspesnejsi ceske firmy."

Petici za zachovani monopolu je mozno podepsat na internetove adrese http://www.neliberalizovat.cz/

(PS. Dostal jsem vynadáno, že zveřejňuju každou hloupost a že jsem jasně neuvedl, že je to vtip. Ale to snad lidi poznají sami, ne? JČ)

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147) je znovu k dostání v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na tomto místě, v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33, případně přímo v nakladatelství Milénium na adrese avc@unl.pvtnet.cz, kde si knihu můžete objednat e-mailem i prostřednictvím úvěrové karty. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.) - Pokud víte o dalších knihkupectvích, kde je kniha v prodeji, anebo o knihkupectvích, kde si myslíte, že by měla být v prodeji, dejte nám vědět.

Výběr textů z posledních dní:

...pily bzučí po skalinách...

Václav Pinkava

V pondělí 20.3 v 8:35 SEČ přišlo do Čech jaro. S úderem jara žasnu, kolik zdravých, statných stromů najednou jako by se vypařilo. Nezbývá po nich ani kláda, jen úhledný pařez a nějaké to klestí. Nadšenci vybaveni motorovými pilami jsou doslova noční můrou české krajiny.

Kácí se, kácí. Nejen v lesích napadených kůrovcem, nejen Na Cibulce v Praze, kde se budou stavět nějaké domky, ale i podél cest a řečišť v odlehlých končinách střední Moravy, kde se asi už nedá uživit se jinak, než odprodáváním kvalitního dřeva k sousedům.

Z doslechu znám jediné odůvodnění, že prý je to nebezpečné řidičům, když statný strom stojí těsně vedle vozovky a ne až za příkopem. Pod stromem je stín, drží se tam námraza, dokonce na vozovku padá listí atd. Nabourat do stromu je leckdy smrtelné tam, kde by auto skončilo jen v příkopu. Nevím jak toto aplikovat na vodáky, ale ty stromy drží říční břehy a ty zas překáží rozlévání vody do kraje mimo město při povodních...

Kdo chce strom kácet, pilu si najde, argument taky.

"Silen buď a nepovol, jsi-li v lese žití dub. Jsi-li pouze trávy stvol, schyl se, ale neustup!" - zní porobenecké doporučení českému lidu od jednoho básníka (J.V. Sládek ?).

Pokud jsi však dub, buk, platan, javor, lípa, nebo i méně hodnotná bříza, ne v lese žití, ale podél české cesty do Evropy, tak padej.

Václav Pinkava

Tomáše Pecina

Pane Čulíku, Váš závěr, že ať vyhraje Lauder nebo Železný, je vlastně jedno, protože oba budou produkovat "podřadnou" televizi, je zkratkovitý a hrubě nepřesný.

Předně není pravda, že neexistuje rozdíl v kvalitě. Protože CME je na tom finančně mnohem hůř než CET, ředitel smutné postavy Vávra je neporovnatelně méně schopný než ředitel Železný a najít dobrého televizního manažera bude mírně řečeno nesnadné, je skoro jisté, že Lauderova Nova bude z hlediska programu mnohem horší než Železného.

Za druhé si nejsem jist, že vysílání Novy je v místním kontextu tak podřadné, jak to líčíte. Spíš bych řekl, že vysílání původní Novy (před vytunelováním směr Barrandov) byla na dobrém postkomunistikém standardu. Ano, vysílají blbé programy, levné jihoamerické seriály, staré dallasy (pošesté), beverly hillsy, hrůzostrašné sitcomy a zaujaté bulvární zpravodajství, ale to dělají ostatní televize v regionu taky, a kromě toho má Nova slušnou publicistiku (srovnatelnou s německými komerčními stanicemi), sportovní přenosy, ranní filmy atd. Značná část programů - včetně amerických seriálů pro mládež - se vysílá v duálu (Česká televize má dva roky po Mathého odchodu duál jen na ukázku, asi jako odškrtnuté políčko v kolonce).

V kauze Železného tunelu jde o něco jiného: Jistě Vám neušlo, jak bedlivě Češi sledují Koženého podnikání na Kavkazu a těší sez každého jeho neúspěchu podle známého úsloví o významu chcíplé sousedovy kozy pro naši vlastní životní úroveň. Podobně se sleduje, co bude s Novou, jestli Železného "asertivní" chování (tak se tomu tady říká) povede k úspěchu.

Pokud Železný padne, bude to špatná zpráva pro diváka, ale dobrá zpráva pro občana. Ale moc tomu nevěřím: kdo jiný než ničema může být králem v zemi, kde má většina obyvatel celoživotní průpravu v přetvářce a zbabělosti?

Jano Rovenský, Děti Země, Plzeň

Pan Jirovec ve svem clanku ctenarum BL sugeruje dojem, ze na rozdil od hodnych a poucitelnych vedcu jsou hloupi ekologickti aktviste krome rady dalsich nedostatku neschopni uznat vlastni chybu. Neni to pravda.

Napr. Greenpeace dodatecne priznalo, ze jeho obavy z potopeni plosiny Brent Spar (jiste si na ni pamatujete z televize) se opiraly o zkreslene udaje o poctu toxickych latek na palube plosiny. Samozrejme jim ropny prumysl jejich priznani radne osladil.

Kdyz zustanu doma v CR, napr. Deti Zeme po predlozeni odbornych podkladu, jejichz zpracovani si vyzadaly, opakovane pristoupily na realizaci projektu, kterym zpocatku branily (napr. v souvislosti s kacenim stromu pro skladku zeminy na Borskych polich ci ustredny Radiomobilu v Plzni). Tedy nechali se presvedcit odbornymi argumenty presne tak, jak chce pan Jirovec.

Kdyz ale budu mit v ruce dva ruzne posudky od jaderneho inzenyra z Temelina a absolventa jaderne fakulty, ktery neni na elektrarne existence zavisly, jde o neco jineho. Ten prvni ma na manipulaci prokazatelny existencni zajem, zatimco ten druhy mozna (ale samozrejme take ne jiste) nikoliv. Pan Jirovec prehledl, ze vetsina polemik mezi aktivisty a prumyslem stoji a pada s vyse uvedenym problemem "dvou znalcu". Znam totiz jen malo "ekologistu", kteri by si na vec delali nazor zcela sami.

Zmineny jiz teatrolog se napr. opira o odborne posudky akademiku z Biologickeho a Entomologickeho ustavu AV CR a clenu poradniho sboru ministra ZP pro narodni parky. Pokud oni rikaji nekacet, muze to po nich klidne opakovat nejen teatrolog, ale i uklizecka z Hlavniho nadrazi a nelze to poctive sohdut argumentem ad personam, ale opet jen jinymi odbornymi dukazy. Pro Jirovcova "hodneho vedce" je ale samozrejme pohodlnejsi utrit ji tim, ze tomu jako uklizecka nerozumi.

Jiří Jírovec

Vážený pane Rovenský,

možná, že jste se při četbě mého článku nechal příliš unést titulkem, kterým jej opatřil pan Čulík. Nepokoušel jsem se nikomu nic vsugerovat, toliko jsem napsal, že alespoň podle toho, jak se situace jeví mně, je v současné době velmi těžké, ne-li nemožné laiky o něčem poučit, zejména pokud mají vlastní politickou agendu. Je jen shoda okolností, že se příklady, které jsem uvedl, týkají jaderné energie.

Jestliže se Děti země nechají, jak píšete, poučit, jsem první, kdo uzná, že to je skvělé.

V případě teatrologa a kácení pralesa Vám patrně ušlo, že jsem napsal, že takový člověk může jako laik učinit velmi kvalifikovaný závěr, ale že by rovněž měl ustoupit v případě, že se nabízí ekologicky zdůvodnitelné řešení. Šlo mi o modelovou situaci, nikoli o konkrétní případ.

Ve svém dopisu jste napsal: "Zmineny jiz teatrolog se napr. opira o odborne posudky akademiku z Biologickeho a Entomologickeho ustavu AV CR a clenu poradniho sboru ministra ZP pro narodni parky. Pokud oni rikaji nekacet, muze to po nich klidne opakovat nejen teatrolog, ale i uklizecka z Hlavniho nadrazi a nelze to poctive soudit argumentem ad personam, ale opet jen jinymi odbornymi dukazy. Pro Jirovcova "hodneho vedce" je ale samozrejme pohodlnejsi utrit ji tim, ze tomu jako uklizecka nerozumi."

A máte zcela pravdu. Teatrolog i uklizečka to mohou opakovat. Ale nic víc. To není nic proti těmto profesím ani inteligenci lidí, kteří je zastávají.

Problém, který jsem se pokusil naznačit, je zcela jiný. Totiž ten, že organizovaní laikové velmi často opakují jen to, co se jim hodí do krámu. Stejně jako politikové ovšem.

V daném případě dospěli biologové a entomologové k závěru nekácet, což teatrologovi umožňuje opřít se o vědu respektive o její autoritu. Udělal by ale totéž, kdyby verdikt týchž vědců byl opačný?

Pokud tvrdíte, že "většina polemik mezi aktivisty a průmyslem stoji a padá s problémem dvou znalců" (jednoho který má na manipulaci prokazatelný existenční zájem a druhého, který je objektivní) uhodil jste hřebíček na hlavičku. Hnutí se často opírají o vlastní experty (ať již v uvozovkách nebo ne), kteří mají na manipulaci existenční zájem. V oblasti jaderné energetiky to platí, troufám si tvrdit, jednoznačně.

Srdečně Vás zdraví

Jiří Jírovec

Vladimíra Bošková

V podstatě žádná politická strana v ČR si veřejně nedovolí protestovat proti tzv. občanské společnosti. Ovšem například ODS si ji představuje víceméně jen jako vztah občan - centrální politická moc, kdy se možnost občanů ovlivnit dění ve společnosti zužuje převážně pouze na volby do parlamentu či do obecních zastupitelstev. Se skřípěním zubů si nyní ODS začíná zvykat na myšlenku, že občan také bude moci - snad již brzy - volit do krajských samospráv.

ODA, KDU-ČSL a ČSSD o sobě tvrdí, že jsou pro širší pojetí občanské společnosti. Podpora jejího dalšího rozvoje však u těchto politických subjektů setrvává zatím převážně jen na úrovni nebránění vzniku dobrovolných neziskových sdružení a organizací s tím, že některé tyto neziskové organizace získají finanční prostředky ze státního rozpočtu a mohou vykonávat pro společnost určité veřejně prospěšné služby.

Další rozvoj občanské společnosti se však v ČR zastavil. Již na úrovni existujících neziskových organizací (např. v sociálním resortu) se vyskytuje mnoho nedostatků. Na rozdíl od V. Británie či dalších západních zemí v ČR stále chybějí důkladné zákony, jejichž prostřednictvím lze například měřit kvalitu a hospodárnost neziskových služeb, takže veřejné prostředky jsou rozdělovány nedokonalým způsobem a výběr "uznaných" neziskových subjektů lze někdy označit za problematický či sporný.

Profesní pracovníci vykonávající pro veřejnost neziskové služby nezískali zákonná pravidla pro možnost vyjednávat se státní či veřejnou správou o svých podnětech ke zlepšení různých věcí. A už vůbec takovou možnost nemají uživatelé neziskových služeb - na rozhodování o kvalitě a hospodárnosti využití prostředků nemají občané žádný vliv.

Politické strany v ČR se zatím úspěšně vyhýbají tématu rozvinutí občanské společnosti a občanské samosprávy do té míry, která řadovým občanům v západních státech umožňuje přímý vliv na správu a kontrolu veřejných prostředků. Přestože v ČR již od roku 1991 existuje veřejné zdravotní pojištění, společnost dosud nezískala prostřednictvím zákona možnost volit si sama své zástupce do orgánů zdravotních pojišťoven a přes tyto své zástupce přímo vidět do účtů i do ukazatelů o kvalitě zdravotní péče. Zatím tzv. zástupce pojištěnců Všeobecné zdravotní pojišťovny volí poslanecká sněmovna (jde o přátele politiků, nikoli o skutečné zástupce občanů). Kdo a jak je volen do orgánů ostatních zdravotních pojišťoven, to je veřejnosti zcela neznámo. U okresních poboček Všeobecné zdravotní pojišťovny probíhají rovněž veřejnosti utajené "volby" - zaměstnanci okresních úřadů, případně obcí si prostě dosadí své známé. Pokud se pojištěnci v ČR pídí po jménech "svých zástupců" ve zdravotních pojišťovnách, dostávají od vedoucích pracovníků těchto institucí odpovědi typu: do toho vám nic není. Zatímco v západních státech bývají schůze správních rad nemocnic a zdravotních správ veřejné, tj. otevřené veřejnosti, v ČR podléhají schůze správních rad vysokému stupni utajení, jako by mělo jít o vojenské tajemství.

Smutné na tom je, že v době první republiky existovala v ČSR široce rozvinutá občanská společnost, kdy si mj. občané v okresech sami volili své zástupce do orgánů tehdejších nemocenských pojišťoven a také sami kandidovali (kandidátku mohli předkládat i jednotlivci, nikoli pouze odbory). Jenže tento princip se současným politikům v ČR nehodí do hry - nemohli by totiž manipulovat se zdravotním pojištěním, jak to dělají nyní, kdy politici zničujícím způsobem přímo ovládají finanční toky v českém zdravotnictví jednak prostřednictvím tzv. "zástupců pojištěnců", jednak prostřednictvím státních úředníků, kteří rovněž zasedají v orgánech zdravotních pojišťoven (při centrálním ústředí těchto pojišťoven). Zbytek tragickým způsobem rozdávaných peněz občanů pak "zhodnocují" zástupci tzv. zaměstnavatelů, kdy se jedná ve vysoké míře o problematické podnikatele, nikoli o seriózní zaměstnavatele, které by zajímala úroveň zdravotního stavu pracovních sil v ČR.

Abychom byli spravedliví, vicepremiér Vladimír Špidla v současné době zkouší odstartovat vznik Sociální pojišťovny (pro správu prostředků na důchody a nemocenské dávky), do jejíchž orgánů se mají vedle vládou vybraných osob dostat také zástupci pojištěnců a zaměstnavatelů. ODS by tuto Sociální pojišťovnu nejraději pohřbila, ačkoli tato instituce ve vyspělých evropských zemích přes všechny problémy se stárnoucí populací zůstává spolehlivým pilířem určitých nutných sociálních jistot obyvatelstva - a především také dobrým nástrojem vlivu občanů na správu veřejných peněz.

Bohužel, Špidla se ve svých záměrech zatím zastavil na půlce cesty. Dosud se nerozhoupal k tomu, aby prosazoval volby do orgánů Sociální pojišťovny zdola, od okresů. V návrhu věcného záměru zákona o Sociální pojišťovně se počítá s delegováním pojištěnců a zaměstnavatelů do orgánů této instituce na úrovni hlavního města Prahy. Jak tento volební klíč dopadne v praxi? V Praze zatím vždy došlo k nezdravé kooperaci centrálních politiků s tzv. zástupci občanů, kteří bývají příliš odtrženi od skutečného lidu v okresech a obcích. Nelze očekávat, že v budoucnu tomu bude jinak. Řadoví občané opět nedohlédnou na prsty "svých zástupců" v hlavním městě, nebudou znát jejich jména a nikdo z Prahy se jim také nebude pravidelně ze svých skutků zpovídat.

Volební klíč do orgánů Sociální pojišťovny tedy Špidla nezvládl, neboť ho neokopíroval od vyspělých zemí, ale bohužel od principu nynější Všeobecné zdravotní pojišťovny, který vznik občanské společnosti a široké veřejné kontroly potlačuje.

Druhou chybou Špidly je fakt, že nemá odvahu propojit Sociální pojišťovnu se zdravotními pojišťovnami. Dohled sociální pojišťovny nad zdravotními (resp. nemocenskými) pojišťovnami je ve vyspělých evropských státech samozřejmostí.

Jedná se totiž o účinný systémový prvek demokracie i nástroj potlačování korupce (pojištěnci zvolení do orgánů sociální pojišťovny zdola samotnými občany, kteří vidí přímo do účtů jak důchodů, tak zdravotní péče a dávek při pracovní neschopnosti, nejsou politiky snadno manipulovatelní, neboť mají veškeré informace k samostatnému úsudku). Propojení sociální pojišťovny se zdravotními pojišťovnami v západních zemích je rovněž nástrojem k potlačování inflace nákladů ve zdravotnictví (např. léčebné standardy se díky tomu formulují účinnějším způsobem tak, aby se předcházelo zbytečné invaliditě - tento pohled na zdravotní péči v ČR zcela chybí). A právě z tohoto důvodu se čeští ministři zdravotnictví vlivu sociální pojišťovny (a přes ni vlivu pojištěnců a zaměstnavatelů) na  kvalitu, účelnost a hospodárnost zdravotní péče urputně brání - čeští ministři zdravotnictví jako přímí zástupci lékařské lobby nemají rádi protiinflační nástroje, neboť inflace cen zdravotní péče jim vyhovuje a nekvalitních služeb se nebojí (až budou stonat, dostanou protekčně lepší službu než řadový občan). Špidla je tedy ve dvojím ohni - z jedné strany ODS nepřející si rozvoj veřejnoprávních organizací v ČR, z druhé strany ministři zdravotnictví - lékaři, kteří nechtějí připustit, že by léčebné výsledky začali nestranně hodnotit skuteční zástupci občanů (prostřednictvím profesionálních úředníků, které by si průměrně duševně zdraví občané nechali vyškolit v okolních vyspělých zemích).

V těchto měsících, kdy se připravuje jednak projednávání návrhu zákona o české Sociální pojišťovně a kdy se nedočkavě čeká i na nový zákon o veřejném zdravotním pojištění, se tedy rozhodne o tom, zda v ČR na dalších pět až deset let zůstane občanská společnost a veřejná kontrola v polozakrnělém stavu, anebo zda se situace zlepší.

Politici v ČR se jako klíšťata přisávají na všechny významné instituce, v nichž je hodně peněz a z jejichž úrovně lze hodně ovlivnit. Je to ostatně vidět i na současných tanečkách kolem České národní banky. Všeobecná zdravotní pojišťovna, kterou ročně projde pomalu sto miliard Kč, už na politiky - klíšťata doplatila opakovaným a kumulovaným, několikamiliardovým schodkem. V důsledku toho se pojištěncům skrytým, veřejně nepřiznávaným způsobem prodlužují čekací doby na operace i na vyšetření, zhoršuje se kvalita některých druhů péče a zbytečně se brzdí možnosti zdokonalení léčebných postupů. Podobný marasmus čeká i Sociální pojišťovnu, pokud se této instituce opět zmocní centrální politici (se svými přáteli). Politikům při správě veřejných prostředků jde a půjde převážně o krátkodobé horizonty, např. o zvýšení nemocenských dávek před parlamentními volbami. Rozhodně jim nepůjde o zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva ani o korektní zhodnocování peněz občanů pro delší časový horizont.

Vladimíra Bošková, Občanské sdružení na ochranu pacientů

(Praha 2, Podskalská 24)

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Důvodem zvýšených privatizačních příjmů bude především zvýšení ceny prodávaných podniků, pouze částečně prý jejich počet.

Premiér pak řekl, kdo bude mít z těch miliard prospěch. Budou to zahraniční investoři. Zda je dobrá zpráva pro zahraniční investory také dobrou zprávou pro občany, ať posoudí nezávislí ekonomové, kteří premiérovi jistě naslouchali s kalkulačkou.

Než začneme otevírat šampaňské, počkejme si na vysvětlení, zda například od zisku z privatizace nemáme odečíst náklady na privatizaci, anebo zda jsou státní podíly určitě prodávány těm nejlepším možným zájemcům.

Pak sledujme, jací investoři k nám přijdou, jak si budou počínat, jaká vytvoří pracovní místa a na kolik nás jedno takové místo přijde.

Co víme s jistotou, je fakt, že po roce dva tisíce dva už v ČR nebude co privatizovat.

Zahraniční investoři budou mít supermoderní infrastrukturu, ve svých moderních průmyslových zónách. K tomu přirozeně různé daňové prázdniny a jiné výhody, které jim zpříjemní pobyt, protože zvýší zisk.

V celé té makroekonomické vizi ovšem chybí odpověď na otázku, jací budeme my.

Pokud není v projevu o ziscích z privatizace jedním dechem řečeno, že vláda míní většinu prostředků věnovat do rozvoje vzdělanosti, do školství a do rekvalifikace nezaměstnaných, pak nenasloucháme politické vizi, ale pouhé účetní uzávěrce.

Je totiž jisté, že nebudeme-li v budoucnu vzdělaní, budeme zcela jistě chudí a nezaměstnaní. Bylo by asi nespravedlivé obvinit vládu, že takový osud připravuje neprozíravě všem občanům. Nevzdělanost a s ní nouze čeká pouze většinu.

Vysílá se v úterý 21. března ráno.

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Významná část veřejnosti ovšem na nový úřad pohlíží skepticky. Buďto si nedovedou konkrétně představit, v čem jim pomůže, anebo se jim nelíbí, že se ombudsmanovi a jeho lidem budou vyplácet mzdy, a ochrana práv bude něco stát.

Jakého zastání se občané od úřadu ombudsmana dočkají, se teprve ukáže.

Zmíněný průzkum vypovídá spíše o našem vztahu k těm "současným institucím" a na místě je otázka, co mohou udělat pro to, aby se ten vztah zlepšil.

Zmíněný průzkum tu odpověď nabízí: Měly by být méně navzájem propojeny a přiblížit se občanovi. Smyslem nezávislého ochránce práv není státní instituce nahradit, ale na konkrétních případech zjistit, zda fungují tak, jak mají a pokud ne, vyvinout na ně patřičný tlak.

Jestliže parlament po dlouhém zvažování nakonec institut veřejného ochránce práv po vzoru řady zemí Evropské unie zřídil, odráží to zřejmě poznání zákonodárců, že zákony nestačí pouze odhlasovat, a instituce pouze zřídit. Jestliže se poslancům a senátorům dosud vyčítala nedokonalost právního řádu, úřad ombudsmana, bude-li si počínat rázně, může ukázat, že problém není v nedostatečnosti zákonů, tedy v práci parlamentu, nýbrž v tom, jak jsou zákony v praxi uplatňovány.

Pokud s ombudsmanem skutečně přijde více spravedlnosti a zákonodárcům se tedy bude méně spílat, mohou si vyčítat, že úřad ochránce práv neodhlasovali dříve.

20. března 2000

Jan Hurych

Ze zájmem jsme si přečetl články v BL o vrhačích vajec a také názory kolem.

Samotné vrhání a použitá munice není na západě nic nového, o tom svědčí i anglický výraz "to end up with an egg in your face". Jakožto protest je to ovšem poměrně zastaralé, stejně jako povolání "geeků", tj. klaunů, kteří na jarmarcích ukusovali živým kuřatům hlavy. Jméno geek objevila až doba nová, která ho povýšila na "počítačového pošuka", patrně neprávem.

Trestnost vrhu vejcem se asi liší podle států: někdo se tomu zasměje a historie jde dál. Jiný to považuje za znesvěcení majestátu a podle toho trestá. I to je možné: kdysi byl "atentátník", který ohrožoval anglickou královnu pistolí, tuším uvězněn, i když byla tato pistole pouze dřevěná.

Z fyziky víme, že házet syrová vejce přesně na cíl je velmi obtížné, ono totiž díky setrvačnosti kapalného obsahu téhož letí značně křivě. Pokud se metači syrových vajec strefili, je to sportovní výkon, pokud se nestrefili, měli by si tuto část výkonu nejprve pořádně nacvičit. Kromě toho by se i dověděli, že je lepší - pro efekt - používat vejce v nahnilém stavu, neboli zkažená (pokud je použili, tak se jim omlouvám, ale nikde jsem se to nedočetl). Házení vejci natvrdo se nedoporučuje, neboť se jak známo nedocílí patřičného rozprsklého efektu.

Jakožto protest politický byla tato metoda opuštěna už dávno anarchisty, marxisty a dokonce i květinovými dětmi - teď mi napadá: neztratili právě proto svou přitažlivost? Pravda, řeknete, jde tu jen o gesto, ale jak ho vlastně má náš "vejcobolos" (varianta diskobolose) vysvětlit? Napsat to na vejce? Nebo zabalit vejce neprve do letáku? A tak se stane, že se pak musí akce ještě dodatečně vysvětlovat, navíc těmi, co ta vejce neházeli a tak se jen dohadují, co tím chtěl vrhač říci.

Prý to byl protest proti....(zde doplňte, ale ne moc specificky). Možná proti všemu možnému, ne? Jedna stránka věci ale diskutujícím unikla - totiž to starořímské: komu to prospívá? Obávám se, že v dané situaci nikomu. Ani výrobci vajec na tom nevydělají, už proto, že většina obyvatelstva nachází pro vejce daleko lepší uplatnění. Pravda, protestanti si udělali reklamu, ale jakou? Ukázat světu, že ještě je u nás dost syrových vajec? Anebo to, jak jim to málo myslí?

Vždyť paní Albrightová je dnes asi jediný politik, který Čechům můžete trochu pomoci ze současné - no řekněme složité - situace. A možná jediná ve světě, která má o to ještě zájem.

Protože ostatním je to to celkem jedno, nedělejme si iluze.

Jan B. Hurych

Ondřej Čapek

Polemika s článkem v Literárních novinách

Vždy jednou za čas pocítí jistá skupina intelektuálů potřebu seznámit občany s tím, že ne vše na tom světě je, jak má být, a chce vnést do celé situace jasno. Přiznávám se, že nerozumím proč se Eva Kružíková, Václav Mezřický a Viktor Třebícký rozhodli napsat článek zabývající se právě problematikou ekonomického růstu a obnovitelných zdrojů, když o celé situaci nepřinášejí nic nového. Článek vyšel pod názvem Mýtus o nevyčerpatelnosti zdrojů v Literárních novinách č. 12. Výsledkem je slepenec zakončený (vzhledem k pochybné kvalitě) dost nestydatou ambicí: chceme jen poukázat na fakta, která v reálném světě existují, a neinterpretovat je ve světle pomíjivých, ideologicky zabarvených názorů.

Podle autorů existuje řada kritiků environmentální problematiky, mezi něž patří např. R. Gargulák, V. Jakl, K. Kříž, V. Klaus, či I. Březina. Těžko říci, proč autoři všechny tyto kritiky shrnují pod označení pragmatický technolog moci. I když se Březina staví pozitivně k technickému pokroku, těžko bych ho označil za technologa moci a nikdy jsem v žádném jsem v žádném Jaklově, Klausově či Březinově článku nečetl nic o populačním růstu jako o požehnání lidstva.

Všechna tato tvrzení jsou prkotinami ve srovnání s odstavcem, ve kterém autoři vytyčují vědecký důkaz o omezenosti obnovitelných a neobnovitelných zdrojů a nemožnosti trvalého růstu: Protože je Země uzavřeným systémem, jehož jediným výraznějším zdrojem energie je sluneční záření. Korunu tomuto svéráznému pojetí, ve kterém je "zřejmě" Slunce jen jakousi lampičkou nad energeticky samostatným světem je i pojetí entropie: míra entropie v systému určuje nejen míru koncentraci energie, ale i její užitkovost. Z toho plyne, že vznik odpadů je i zvyšováním entropie. Přiznám se, že neznám žádný odborný ekologický text, ve kterém se termín entropie uplatňuje tímto způsobem.

Po vyjasnění zákonů fyzikálních cítí autoři povinnost objasnit zákony ekonomické. V této části se sebejistotou spletou do hromady hned několik věcí. Věta Ve skutečnosti mnoho moderních technologií nahrazuje lidskou práci jinými druhy kapitálu: zdroji a stroji je nesmyslná. Především lidská práce je výrobním faktorem (stejně jako půda a finanční kapitál), nikoliv druhem kapitálu. Pokud už chtějí autoři hovořit o kapitálu, tak v tradičním pojetí hlavního proudu ekonomie existuje pouze kapitál finanční. V současnosti se používají i termíny lidský kapitál (to je suma znalostí a dovedností jednotlivce) a společenský kapitál (který se podle G. Beckera projevuje zvýšením užitku jednotlivce díky činnosti okolí - jde o něco podobného pozitivním externalitám). K naprosto bizarním tvrzením patří domněnka, že farmář dnes na jednotku sklizně (proboha co je to za míru?) spotřebuje mnohem více energie, materiálu a vody. Čtenář si může vybrat, co vlastně tím chtěl básník říci. Moje hypotéza je ta, že autoři zaměnili jednotku sklizně za jednotku plochy. Jinak řečeno: půda se dnes využívá intenzivněji.

Následuje výčet důkazů a definitivní porážka pragmatických technologů moci, dějinných optimistů a zarytých zastánců ekonomického růstu a pokroku (opravdu - autoři chápou růst a pokrok zřejmě jako synonyma). Tak například britský geolog, opírající se o údajně nejúplnější databázi světových zásob ropy je schopen určit, že v roce 2010 stoupne cena za barel na 60 USD. Nechápu, proč k tomu potřebuje zrovna databázi. Následuje smršť čísel z důvěryhodně vypadajících zdrojů. Možná, že kdyby autoři nepodlehli intelektuálské pýše a místo spasení světa se zaměřili na problematiku ropných zásob, text by mohl být lepší.

Bohužel po zvládnutí problematiky trhu s ropou se autoři pouštějí do trhu s obilím, který ohrožuje rostoucí životní úroveň Číňanů. Lidé v Číně se přeorientovávají na lepší potraviny: maso, vejce, ryby, pivo. Roste tedy poptávka po krmném obilí a tedy i jeho celková spotřeba a z toho v budoucnu jeho nedostatek. Na první pohled vypadají čísla impozantně, ale neplatí náhodou, že při růstu poptávky, který není nabídka schopna uspokojovat dojde k růstu ceny obilí a tedy ke zpětnému poklesu životní úrovně vzhledem ke spotřebnímu koši?

Autoři se sice zaštiťují vědeckostí, přesto nejsou ani schopni používat jednotný termín. Tak se z problému 1,3 miliard lidí, kteří nemají přístup k čisté vodě se stává problém nedostatku vodních zdrojů. Přehled katastrof hrozících lidstvu je zakončen jak jinak než nebezpečím klimatických změn. Vědci mohou sice být přesvědčeni, že neobvyklá prudkost bouří, kterou způsobil El Niňo, je způsobena globální změnou klimatu, já však pochybuji, že to souvisí s tématem článku. Autoři se to ani neopovažují dávat do souvislosti s vyčerpáním zdrojů a já tedy nechápu proč tento jev vůbec zmiňují.

Ondřej Čapek

P.S.: Vážený pane Čulíku, v jednom z vydání BL píšete, že Vám nechodí e-maily, podporující pana Motla. I když naprosto nesouhlasím s jeho názory na TV Nova, ve sporu Motl - Cihelková, který se týkal fyziky, jsem plně na straně p. Motla. Možná, že p. Motl je sociálně nešikovný (nepamatuji si Váš přesný termín), to ale neznamená, že pí Cihelková má jakékoliv právo na toleranci svého diletantství. Chápu, že se mohla splést při psaní prvního článku. Nerozumím však její odpovědi na kvalifikovanou reakci p Motla.

Josef Fronek

Josef Fronek je Emeritus Reader in Czech na slovanské katedře Glasgow University, kde dvacet let vyučoval český jazyk; odešel do důchodu v létě 1999. Je autorem několika nedávno v ČR vydaných, velmi dobrých anglicko-českých a česko-anglických slovníků. Tento text přednesl v angličtině na glasgowské katedře slovanských studií v pondělí 13. března 2000. Vlastní český překlad z angličtiny trochu zkrátil.

Jan Čulík nemá o svých krajanech příliš lichotivé mínění. Zdá se mu, že jsou nedovzdělaní, i když čeští školáci dosahují v nejrůznějších mezinárodních soutěžích téměř bez výjimky lepších výsledků než děti z ostatních evropských zemí. Češi prý neumějí samostatně myslet, podvádějí, kradou, jsou zkorumpovaní, což sice není unikátní pro Českou republiku, problém je však v tom, "že se za to v ČR nikdo nestydí". Dorozumívají se jazykem, kterému nikdo nerozumí. Anglicky mluvit neumějí. Když někdo anglicky přece jen promluví, je to hrůza poslouchat. České ženy jsou stále ještě neemancipované. Navzdory obrovskému civilizačnímu úsilí mnoha amerických feministických misionářek a misionářů mají stále ještě rády muže, a tak promrhávají velké množství času na to, aby obstály na  "trhu masa".

Prodavači a prodavačky se neusmívají na zákazníky. Češi podléhají dětinsky svodům konzumní společnosti a koukají se v televizi na pornografické předpovědi počasí, aniž by si uvědomovali, jak je to ubohé. V Britských listech stojí, že když JČ promítl nahrávku 'Počasíčka' na jedné vědecké konferenci ve Velké Británii, vyslovilo velevážené shromáždění podiv nad tím, že si Češi neuvědomují, jak je to příšerně ubohé, laciné a nevkusné.

Přítomní eminenti sice asi slintali při té podívané zrovna tak jako čeští burani, ale oni se dívali na předváděný materiál poučeně a s příslušným akademickým nadhledem. Ctihodnému shromáždění se však nejevilo nikterak laciným a nevkusným to, že někdo promítal tuto pornometeorologickou nahrávku na vědecké konferenci. Není vyloučeno, že o tom nějaký postgraduant bude někdy v budoucnu chtít napsat doktorskou práci.

Přítel a bývalý student Jana Čulíka, Američan Andrew Stroehlein, má v tomto ohledu už určitý náskok. V elektronických Central Europe Review (anglicky) a v Britských listech (česky) lze najít jeho erudovaný rozbor socio-ekonomicko-politické symboliky 'počasíčka' v kontextu naprostého krachu klausovské ekonomické reformy v České republice. (Lepší téma práce pro získání hodnosti PhD si lze jen těžko představit.)

A. Stroehlein je rovněž autorem bystrého postřehu, že ve světě je ČR proslavena dvěma věcmi: svým pivem a 'Počasíčkem'. A to máme ještě štěstí, že se o věhlas 'Počasíčka' nezištně postaral on sám spolu s JČ. Jinak by už zbylo jen to pivo. Chudák Andrew! Kdyby přestal ztrácet čas slintáním nad svou počasíčkovou videotékou a porozhlédl se kolem sebe v Praze s otevřenýma očima (a hlavně s otevřenou myslí), viděl by možná, že to až tak hrozné s tou českou kulturou není. Aspoň mně se to tak nejeví.

Místo toho, aby se všemožně snažili dosáhnout úrovně, která by jim umožnila vstoupit co nejdříve do globalistického ráje 21. století, ztrácejí Češi moře času koukáním na hokej, fotbal, tenis a jiné frivolní sporty, nebo dokonce jejich hraním. Jana Čulíka trápí, že dost často vyhrávají v mezinárodních soutěžích, což jim dodává falešnýpocit úspěchu. Navíc se dětinsky radují a zástupně jásají nad takovou banalitou jako je např. získání zlaté medaile v postrkování černého kotouče po kluzišti. V osvícenějších zemích, jako je např. Anglie, by se lidé asi takhle dětinsky nechovali. Může to být však také tím, že se jim v mezinárodních soutěžích zrovna moc nedaří.

Češi okupují sice prostor ve Střední Evropě, ale svou mentalitou tam zrovna nepatří. S určitou neochotou" dochází JČ "na základě četných reakcí" k závěru, "že se zdá být mentalita dnešních Čechů trochu podobná mentalitě srbské - tedy balkánské". Když srovnává Čechy se Srby, nemá asi na mysli skutečné Srby, proti tomu by mnozí Češi určitě nic nenamítali. Má na mysli asi spíše virtuální mytické obludy, vytvořené v průběhu devadesátých let podle hollywoodských předloh vysoce principiálními americko-britskými masovými médii, nelidi. na které je možno bez jakýchkoliv výčitek házet z výše pěti kilometrů humanistické bomby.

Když řekne JČ, že je něco typicky české, chce tím říct, že to za moc nestojí. Když řekně, že je někdo typický Čech/ typická Češka vyslovuje se o příslušné osobě nelichotivě. Říká tím, že má o této osobě nevalné mínění. Jde o někoho, kdo má buď všechny nebo některé nedostatky, o kterých jsem se zmínil výše. Když se však setká s někým z ČR, kdo se nechová podle očekávaného schématu, tj. je na Čecha nad očekávání inteligentní, je JČ ochoten velkoryse připustit, že takový člověk není zrovna typický Čech a tímto ho pochválit, případně mu (jí) podle situace takto polichotit.

Typicky český = nekvalitní, neefektivní, neprofesionální povrchní, morálně pokleslý, nacionalistický, xenofobský, politicky nekorektní ap.; nikoli typicky český = správný, efektivní, profesionální, inteligentní, zásadový, multikulturalní, globalistický, politicky korektní, blížící se britskému ideálu ap. Vypadá to, že většina z nás patří do první kategorie; do ní patří rovněž speciální podskupina absolutních vyvrhelů - čeští žurnalisté a pracovníci českých médií.

Ti leží Janu Čulíkovi v žaludku nejvíc. Jsou vystavováni téměř každodenní kritice v Britských listech (česky) a velmi často též v Stroehleinově Central Europe Review (anglicky). Čas od času se jim dostává publicity i v jiných světových médiích, např. v polském deníku Gazeta Wyborcza. Jejich hrozivé nedostatky odhaluje JČ nemilosrdně též už nejméně pět let v četných přednáškách na University of Glasgow, ale i na četných britských a mezinárodních konferencích. Kdyby to bylo v jeho moci, zrušil by JČ asi české žurnalisty jako třídu a začal by v ČR vydávat překlady anglických novin. Většině ostatních českých intelektuálů se dostává stejné medicíny, ale většinou nejsou označováni za prosťáčky a šašky.

Nejničivější kritika je však vyhrazena pro pracovníky delikventní České televize. Ta je v očích JČ jakýmsi Haiderem nebo dokonce Miloševičem české mediální scény. Předpokládám však, že JČ bude ochoten nepokrytecky přiznat, že v tomto ohledu může být jen těžko zcela neosobně objektivním. Při posuzování ČT je JČ zcela absolutistický. Kdybych před ním řekl, že se mi ČT docela líbí, což je pravda, a že s ním v tomto ohledu nesouhlasím, díval by se na mne přinejmenším jako na apologeta holocaustu.

Česká civilizace je podle JČ-a méně vyspělá než civilizace v západních zemích, zvláště pak ve Velké Británii. Ve svých mravokárných kázáních o stavu české společnosti, o nedostatku principiálnosti a o pokleslé morálce v ČR se JČ často dopouští značných antropologických zjednodušení. Jejich cílem je vždy ukázat ČR ve špatném světle. Nejde o černobílé, ale spíše o černočerné názory.

Cituji:

"Česká civilizace nemá nic společného se západní civilizací". (BL, 28/4)

"Osobní integrita je velmi důležitá. Fascinuje mě, že v ČR nikoliv. Lidem prostě stačí, když někdo lži a polopravdy opakuje dost dlouho a dost sugestivně". (BL 28/4)

"Přímost a slušnost se v Praze často považuje za slabost. Namísto toho, aby lidi v ČR řekli, co si myslí, otevřeně a na rovinu, volí často raději úhybné intrikánské cestičky. Kdo nemá za sebou podporu intrikánské sítě kamarádů a stoupenců, neprosadí své myšlenky, i kdyby byly jakkoli dobré. Loajalita a bratříčkování se považují za důležitější než schopnosti a znalosti.

Ruku v ruce s tím jde také absence obecného civilizačního standardu, vůčí němuž bývají v tzv. 'zavedených demokraciích' poměřovány skutky lidí. Dobrou myšlenku nelze prosadit, protože většina lidí neví, že je dobrá a všeobecné povědomí o tom, co jsou hodnoty a co je šunt, neexistuje. Vládne atmosféra relativity, v níž si každý může dělat, co chce. Tomu se říká demokracie" (BL. 25/5).

Toto jsou silná slova. Potíž je ale v tom, že jde o zcela subjektivní názor. Taková zobecnění mohou, anebo nemusí platit. Mohou platit v některých individuálních případech, ale nikoliv ve většině ostatních případů. Podobná dalekosáhlá zobecnění o celém národě nelze zakládat pouze na individuálních zkušenostech.

Když čtu podobná pyšná mravokárná zobecnění Jana Čulíka, vždy je mi ho trochu líto. Zjevně nemá štěstí na lidi. V jakých kruzích se vlastně v Praze pohybuje? S jakými lidmi se vlastně stýká? Člověk se pak nemůže divit, že je pro něj každá cesta do ČR tak traumatická. Já mám zcela jiné zkušenosti. Když mám nějaký nápad a je dobrý, nemám v ČR potíže s tím, abych o tom někoho přesvědčil. V průběhu posledních 15 let se mi dostalo v ČR naprosto vynikající pomoci při úspěšné realizaci celé řady projektů.

Žádnou intrikánskou síť kamarádů jsem rozhodně nepotřeboval. Ani nevím, kde se takoví intrikáni dají najít. S lidmi, kteří mi např. pomáhali při realizaci mých slovníků se mi pracovalo výborně. Všichni mají téměř encyklopedické vzdělání a jsou na vysoké profesionální úrovni. Navíc jsou to mimořádně milí lidé. Práce na slovnících je kromě jiného velmi náročná na čas. Bez obětavosti a nadšení pro věc, bez ochoty spolupracovníku a nakladatele přizpůsobit se mým nerozumným workaholickým návykům, bych sotva mohl své mamutí projekty realizovat. Obávám se, že podobnou pružnost přístupu bych asi stěží našel u některého britského nakladatele a u jeho redaktorů.

Čím to je, že JČ naráží soustavně právě na úhybné a nemravné intrikány? Nelze zcela vyloučit, že si to jen namlouvá. Možná, že si fabuluje draky nebo staví větrné mlýny, aby s nimi mohl stále bojovat. Mnohá z jeho dalekosáhlých zobecnění, pokud je nemůže podpořit spolehlivými důkazy, je třeba brát jako výtvory jeho obrazotvornosti.

Čulíkovy komentáře o české společnosti jsou plné pohrdání. Jinak se vyjádřovat o ČR už asi ani není schopen. Tvrdí, že je stoupencem konfrontační žurnalistiky. Když však mluví o ČR (zvláště pak o českých žurnalistech a o ČT), je spíše agresivní než jen konfrontační. Britské listy jsou jako Zeď nářků; jinak tomu není ani s českou částí Central Europe Review. Soustředí se hlavně na pochmurné zprávy o ČR. Když nejsou k dispozici vhodné negativní zprávy, JČ často dodá negativní zabarvení něčemu, co je jinak víceméně banální. Českým žurnalistům často tvrdě laje, když používají řvavé titulky. Sám se však v používání ultrařvavých titulků přímo vyžívá.

"Lidé jezdí automobily jak dobytek" (1.6.1999) .... ... "Jezdit automobily je v ČR prý až šestkrát nebezpečnější než v Západní Evropě. (Cituji po paměti)."

Je tohle vůbec možné? Že by snad byli Češi už geneticky předurčeni k tomu, aby šoférovali šestkrát hůř než Francouzi, Řeci nebo Portugalci? Kdyby se to potvrdilo, šlo by skutečně o ojedinělý úkaz. Pustil jsem se tedy do investigativní žurnalistiky. Podle srovnávacích tabulek nehodovostí OECD pro rok 1998 (v publikaci Road Accidents in Scotland 1998) se však uvedené hausnumero nepotvrdilo. Český údaj o úmrtnosti -- hlavní kriterium při hodnocení nehodovosti -- je 15,2 na 100.000 obyvatel. Je jen o něco méně příznivý než údaj pro Francii (14,7). Je však nižší než údaj pro USA (16,1), podstatně nižší než pro Řecko (22,5) a Portugalsko (28,9). Průměrná úmrtnost pro EU je 11,9, což je jen o 20% nižší než údaj pro ČR. JČ je v tomto případě jako baron Prášil. Cituje (po paměti) údaj, který je třicetinásobkem údaje uvedeného v oficiálních statistikách.

Toto je docela neškodný příklad Čulíkova tvořivého zacházení s fakty, i když u Čechů, kteří J. Čulíka berou vážně, musí podobné nesmysly vést ke komplexu méněcennosti. JČ se dopouští však i manipulací, které by od tak neúprosného kritika žurnalistické obce člověk sotva očekával. Je mu často vyčítáno, že není při psaní o české skutečnosti dostatečně nestranný. Tomuto obvinění se snaží čelit citacemi z prací jiných, pokud možno seriózních autorů, aby potvrdil, že není v hlásání určitých názorů sám. Přitom jim však někdy vkládá do úst formulace, které oni sami nevyslovilli. Následující příklad je založen na Čulíkově značně imaginativním překladu jedné pasáže z článku C. Sparkse o bývalém vlastníkovi Novy, o  společnosti CME. Srovnej:

Firma CME nemá podnikatelskou strategii. Podařilo se jí zvítězit, když začínala v zemi televizního bezvědomí, jakou byla Česká republika v r. 1993, avšak když se pokusila prosadit svůj vliv na trochu inteligentnějších trzích, jako bylo Maďarsko a Polsko, zjistila, že se jí to nedaří. (BL, 12/4/99).

Stejná pasáž se v poněkud dramatičtější podobě objevila v knize 'Jak Češi myslí' (str. 25):

(CME) uspěla jen, jak píše Colin Sparks, na  "bezvědomých" (uvozovky JČ), primitivních televizních trzích jako v České republice. V jiných zemích, kde bylo televizní publikum zralejší, například v Německu, v Polsku a v Maďarsku, podnik CME neuspěl komerčně skoro vůbec". (polotučné zvýraznění: JF)

V BL jsem našel dva další odkazy na tuto pasáž; jeden z nich je až hystericky teatrální:

Stydím se za to, že je na mezinárodních konferencích ČR označována za zemi s primitivním, bezvědomým (pltč. JČ) televizním trhem, protože na zralejších východoevropských trzích (Polsko, Maďarsko) by něco tak ubohého, jako je TV Nova komerčně neuspělo) (BL, 21/4/99)

Uvedené formulace se zdají naznačovat, že prof. Sparks má nevalné mínění o inteligenci českého národa. Napsal jsem mu o tom dopis. V odpovědi píše:

Omyl v interpretaci (textu), ať už k němu došlo u dr. Čulíka nebo nějak jinak, spočívá v nepochopení toho, že kritické poznámky o trhu nejsou nutně kritikou lidí. Termíny jako 'bezvědomý', 'primitivní' nebo 'méně inteligentní' jsem v textu ale nepoužil ani o trhu, ani o Češích. .... V článku se snažím ukázat s ohledem na ekonomické podmínky, že CME byla úspěšná, když měla na trhu 'výhodu prvního tahu' (first mover advantage) -- když byla prvním komerčním podnikem na tom kterém trhu. Takto tomu bylo v České republice, ale ne v Německu, Polsku nebo v Maďarsku. Ve všech těchto případech byly v těchto zemích již zavedené společnosti s komerční orientací a CME jim nebyla schopna konkurovat tím, že by přetáhla jejich diváctvo.

Anglický text článku autorova slova potvrdil. Jde o velmi věcný článek, který bere v úvahu pouze politicko-ekonomické faktory problému. O vyspělosti diváctva se vůbec nezmiňuje. V textu jsem nenašel žádná dramatická adjektiva, která by bylo možno přeložit slovy 'bezvědomý, 'primitivní' ap. Jediné hodnotíci adjektivum je 'untried' ('panenský' - kde se ještě nikdo nepokoušel uplatnit), ale i to je kvalifikováno adverbiem 'relativně'

Je zjevné, že JČ interpretoval text prof. Sparkse velmi volně. Ve snaze získat podporu pro svoji oblíbenou tezi, že Češi jsou zaostalí, vkládá prof. Sparksovi do úst slova, která on sám nevyslovil. JČ přitom konstantně obviňuje české žurnalisty en masse z nedostatku žurnalistické integrity. Není mi jasné, proč se tolik snaží prezentovat Čechy jako nejzaostalejší národ ve Střední Evropě.

Dále mi není jasné, proč se JČ tolik identifikuje s povrchními, arogantními, povětšině americkými komisaři politické korektnosti, kteří přišli civilizovat 'český prostor'. JČ se s neskrytou radostí a téměř vždy ztotožní s jakýmkoliv nesmyslem, kteří tito korekčníci vypotí; hlavní je, aby to Čechům poněkud srazilo hřebínek.

V jednom příspěvku v BL, napsaném loni na podzim anonymním česko-americkým autorem, se dočítáme kromě jiných přehřátých invektiv následujícího prohlášení:

"Civilizace českého prostoru bude mnohem dlouhodobější, nákladově náročnější a s daleko nejistějšími výsledky, než si i pesimisté před 10 lety i nyní myslí".

Takto promluvil misionář ze země, kde na sebe ve škole střílejí šestileté děti. Zdá se, že 'český prostor' se bez civilizátorů prostě neobejde.

Tento článek se objevil pod titulkem Barbarský středověk v Čechách".

Zkusme si do výše uvedené věty za 'český prostor' dosadit např. 'Romové'.

Kdyby někdo napsal:

"Civilizace Romů bude mnohem dlouhodobější, nákladově náročnější a s nejistými výsledky .....",

vypálil by mu JČ na čele Kainovo znamení. Jeden přispěvatel BT ho na nedůslednost jeho postojů upozornil a poukázal rovněž na řvavý titulek. JČ, nesmiřitelný kritik bulvárních, nevkusných, laciných a emocionálních titulků odpověděl, že titulek Barbarský středověk" je redakční, tj. byl dodán Janem Čulíkem.

O co vlastně šlo? Příspěvek byl reakcí na článek v Mladé frontě dnes (8.9.99) o muži, který přinutil mladou ženu k orálnímu a análnímu sexu. Pachatel byl dopaden, ale nemohl být stíhán za znásilnění (maximální trest 8 let vězení), protože český zákon považuje za znásilnění jen přímý kontakt pohlavních orgánů, ale pouze za vydírání (max. trest 3 roky vězení). Soud pachateli vyměřil tři roky vězení za vydírání + jeden rok za loupež. Autor článku na nedostatek v příslušném zákoně zcela správně upozornil a kritizoval jej. Stejně se o potřebě provést novelu zákona vyslovili i lidé, které interviewoval. Hysterický jazyk a přehřátý komentář zde nebyl vůbec na místě. Tím spíše, že ani americké zákony nejsou v tomto ohledu patrně jednoznačné. Jistě si všichni vzpomínáme na prezidenta Clintona, jak s rukou na srdci tvdil: Prohlašuji, že jsem neměl s Lewinskou pohlavní styk". A co ty hektary novinových článků, ve kterých se zrovna o tomto problému dohadovali nejrenomovanější právnící na americkém kontinentě? Stojí za zmínku i to, že v civilizovaných Spojených státech dochází zhruba k dvojnásobku znásilnění (3,9 na 100.000 v r. 1998) ve srovnání s barbarským středověkem v Čechách (2 na 100.000 obyvatel).

Janu Čulíkovi je proti mysli připustit jakýkoliv fakt, který by ukazoval Čechy v pozitivním světle, a to i v případě, kdy je pozitivní interpretace zcela jasně podepřena číselnými údaji. Má vynikající schopnost číselné údaje interpretovat tak, že to průměrného čtenáře, který není ochoten používat svého vlastního mozku a nechá se informovat bez srovnání slovního doprovodu s čísly, zcela zmate. V listopadu 1999 zveřejnil v elektronickém týdeníku Central Europe Review článek pod názvem 'Hodnocení dekády' (Evaluating a Decade), ve kterém komentuje výsledky výzkumu veřejného mínění, který byl proveden současně v ČR, Maďarsku a Polsku (1500 respondentů v každé jednotlivé zemi). Na úvodní stránce je článek uveden následujícími slovy:

While the majority of Hungarians and Poles are generally pleased with their post Communist lot, Czechs are divided equally on the issue of transition.

Zatímco většina Maďarů a Poláku je celkem spokojena se svým post-komunistickým osudem, Češi jsou ve svých názorech na  období přechodu rozděleni.

Výzkum způsobu čtení novin naznačuje, že počet lidí, kteří začnou číst nějaký článek, se postupně při procházení článku snižuje. Více než polovina čtenářů si podle názorů odborníků přečte jen titulek a nic víc. Dále je známo, že i ti, kteří si přečtou text článku, jsou velmi silně ovlivněni titulkem.

Toto platí určitě přinejmenším ve stejné míře pro čtenáře elektronických časopisů, kde je informace často hnízdována tak, že si čtenář může vyvolat jen tu část, která ho zajímá. Na úvodní stránce si může přečíst krátké shrnutí obsahu článku, jde o velmi krátkou anotaci článku. Pokud ho téma zaujme, otevře si stránku s vlastním článkem a případně další přidružené stránky. Přitom má stále podvědomě na mysli informaci, která je uvedena v anotaci. Zhruba 60% čtenářů se v našem případě asis informací ve výšeuvedené anotaci spokojí, aniž by četli vlastní článek a odnesou si dojem, že ti věčně nespokojení švejkovští Češi si vůbec neváží svobody. Ti, kteří si však článek otevřou, uvidí tabulku 1, která uvádí číselné údaje, jež jsou v rozporu s tím, co jsme se dozvěděli na úvodní stránce. Na otázku: Je dobré, že došlo k pádu komunismu?" odpověděli kladně jednoznačně Poláci (+67/ -22) a Češi (+55/ -32); smíšené pocity mají jen Maďaři (+46/ -40).

Následuje text, který se větším dílem zábývá hodnocením údajů v tabulce 2, která není jeho součástí, ale v textu je na ni odkaz (link) a je ji možno otevřít zvlášť dalším kliknutím. Text je velmi zavádějící. Je vynikajícím příkladem toho, čemu se anglicky říká 'spin' ('spin' v tenise ap. = faleš). Zde jde o negativní 'spin' údajů v tabulce 2, které se týkají České republiky. 'Spin' spočívá ve zdůraznění určitého výběru fakt na úkor fakt jiných. Určitá fakta jsou zdůrazňována, jiná jsou buď upozaděna nebo zcela vynechána. Nejde tedy o lhaní, ale o vynechání informace, která se autorovi nehodí do krámu.

Tabulka 2 ukazuje zajímavou skutečnost. Poláci i Maďaři mají pocit, že mají možnost ovlivnit veřejné záležitosti jak v místě, kde bydlí, tak i ve své zemi vcelku lépe, než tomu bylo před 1989. V České republice tomu tak není. Počet těch, kteří si myslí, že je situace lepší je stejný jako těch, kteří si myslí, že je tomu naopak. Lidem připadá, že i v mnoha jiných ohledech je situace daleko horší než před rokem 1989. Mají problémy s hledáním zaměstnání, nemají existenční jistoty, mají strach ze zvýšené kriminality. V Polsku a Maďarsku došlo ke značnému snížení životní úrovně, lidé trpí více pocitem nespokojenosti a (zvláště Maďaři) mají málo volného času.

Čulíkův komentář naznačuje, že Češi jsou nespokojeni téměř se vším, zatímco Poláci a Maďaři jsou víceméně spokojeni. Ale čtenář nesmí být příliš zvědavý a vyvolávat si tabulku. Stačí, aby si ještě přečetl o tom, jak nás ten nemožný Klaus zase ohlupuje svými teoriemi o tom, že se proti nám spikl Západ a s tabulkou se už nemusí zdržovat. A je skutečně pravděpodobné, že velké množství čtenářů, kteří se prolouskali až sem, se takto zachová. To nejdůležitější se dozvěděli už ve stručném shrnutí přímo v textu. A proč by měli pochybovat o informacích, které pro ně vybral autor článku. Odnesou si poněkud špatný dojem o Češích, ale potěší je, že alespoň Poláci a Maďaři si dovedou vážit svobody.

Čtenáři, kteří se ale přece jen na tabulku podívají a dají si trochu práce s porovnáváním výsledků, budou opět poněkud překvapeni. Uvedená čísla rozhodně nepotvrzují ani úvodní kratičkou anotaci, ani slovní komentář.

Komentář je nepřesný a jen částečně pravdivý. Češi jsou rozděleni v názorech na svou vládu (otázka 3), ale zcela spokojeni se situací na místní úrovni (otázka 2: +25/ -16) - zde je komentář autora zcela jasně nepravdivý. Následující část komentáře je opět zavádějící. Tvrzení, lidem připadá, že i v mnoha jiných ohledech je situace daleko horší než před rokem 1989, které se má patrně vztahovat na ČR, je pravdivé pouze o Maďarsku (7 otázek z 11) a Polsku (6 z 11), ale netypické pro ČR (jen 3 z 11). Češi mají podle komentáře problémy se zaměstnáním a kriminalitou (otázky 5,6,7), ale přinejmenším stejné nebo podstatně větší problémy mají v tomto ohledu i obě další země. Srovnej např. otázku 5 (ČR: +19/ -33; Polsko +9/ -71; Maďarsko +6/ -81). V Polsku je podle ankety situace 5x, v Maďarsku zhruba 8x méně příznivá.

Srovnejme nyní údaje v tabulce 2 s anotací na úvodní stránce.

Zatímco většina Maďarů a Poláku je celkem spokojena se svým postkomunistickým osudem, Češi jsou ve svých názorech na  období přechodu rozděleni.

V úvodní anotaci se tvrdí, že ze tří zkoumaných zemí jsou se současnou situací nejméně spokojeni Češi, To však není pravda. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Češi jsou podle výsledků ankety daleko nejspokojenější z těchto tří zemí. Mají nejpříznivější výsledky v odpovědích na 6 otázek (4,5,8,9,11), druzí jsou ve 4 případech (1,2,6,7) a poslední jen jednou (3), Poláci jsou první 3x (1,6,7), druzí 7x (3,4,5,8,9,10,11) a poslední jednou (2). Nejméně spokojeni jsou zcela definitivně Maďaři - jsou první ve dvou kategoriích 2,3) a poslední v 9 (1, 4-11). Skutečná čísla např. u otázek 4 (životní úroveň: ČR: +30/ -33; P: +25/ -46; M: +12/ -66), 10 (pocit spokojenosti: ČR: +32/ -29; P: +25/ -37; M: +14/ -57), a 11 (celkové životní podmínky: ČR: +35/ -29; P: +27/ -40; M: +18/ -49) ukazují, jak nesprávně informoval své čtenáře o výsledcích ankety v úvodní poznámce. Kdyby projevili Češi tak mizivou míru spokojenosti s demokratickým uspořádáním ve své zemi jako Maďaři, dočkali bychom se řvavých titulků jako: 'Češi touží po návratu komunismu' ap.

JČ je z nějakého důvodu zcela otevřeně zaujat proti České republice. Vyjadřuje se o ní nezřídka velmi pohrdavě. Dělá mu starosti, že mluvíme jazykem, kterému mimo český kotec stejně nikdo nerozumí". Není si jist, zda nám neudělali obrozenci svým bojem proti poněmčování vlastně medvědí službu. Vím, že kálení do vlastního hnízda se dnes velmi nosí. Nemůžeme přece riskovat, aby nás někdo z politicko korektní inkvizice onálepkoval jako nacionalisty nebo dokonce xenofoby. JČ by to však rozhodně neměl v tomto ohledu přehánět. Nejde to dost dobře dohromady s jeho profesí.

Poznámka JČ:

1. K přednášce Colina Sparkse. Britský profesor měl přednášku pro slovinskou konferenci loni v dubnu připravenou na laptopu v programu PowerPoint, formou diapozitivů, na nichž měl hlavní body, které promítal přítomným na plátno a k tomu volně hovořil bez papíru. S jeho svolením jsem si jeho projev natočil na magnetofon a  v letadle zpět ze Slovinska (Sparks seděl vedle mne a měl jakési poznámky, že příliš mnoho pracuji) jsem z magnetofonové nahrávky jeho přednášku přeložil do češtiny. Vyšla v zde Britských listech. Citace o "bezvědomém" českém televizním trhu je přesná. Nemohu za to, zda svůj psaný text, který nemám k dispozici, Colin Sparks později změnil.

2. K průzkumu veřejného mínění. Jde o průzkum veřejného mínění, které provedla společnost IVVM ve spolupráci s obdobnou polskou a maďarskou agenturou, a v článku v Central Europe Review je to jasně uvedeno. Uvedené hodnotící výroky jsou parafrází textu, který k číslům vydala firma IVVM, i když přiznávám, že snad mohl být formulován přesněji. Jenže tyto citace byly pouze převzatým úvodem k vlastním mým úvahám v druhé části článku.

3. Údaj o šestinásobně vyšší nehodovosti v ČR v porovnání s Británií je citací z článku Petera Bradleyho o ježdění automobilem v České republice, viz Britské listy z 6. prosince 1997. Uznávám, že jsem neměl přejímat informace ze sekundárního zdroje.

4. Vydavatel Britských listů může být těžko obviňován z názorů jiných korespondentů, jako je například autor článku, který v BL kritizoval případ znásilnění, o němž psala Mladá fronta Dnes.