Romové v Londýně: naše ošklivá nesnášenlivost

Tento komentář Andrewa Marra vyšel v neděli 19. března v týdeníku Observer.

Klimbal jsem během jízdy v londýnském metru, když mě rázem probudila vášnivě zpívaná píseň, skoro rovnou u mého ucha. Pocházela od krásné ženy, s opálenou tváří, bohatě barevnou košilí a, ano, s šátkem na hlavě. Visela na držadle, záda měla prohnutá a hlavu hozenou dozadu, a byla moc dobrá, i když nikdo nevěděl, jestli zpívá romskou milostnou píseň anebo píseň plnou nenávisti. Ale zpívala nahlas a než jsme dojeli k nejbližší stanici, skoro ve vagónu vyvolala pěstní souboj.

"Buďte zticha a nechte nás na pokoji," ozval se hladce oholený muž v obleku. "Jděte pryč, nechceme vás tady." Na to dal ženě jiný muž ostentativně libru a třetí se výhrůžně navezl do prvního: "Jdi do prdele, neodvažuj se projevovat té ženě nedostatek respektu," řekl s americkým přízvukem. Než se vlak metra zastavil, všichni tři se už hlasitě hádali a málem došlo na facky.

A já? Ochromen novinářskou nemocí jsem se díval. Je to pozoruhodné, ten dopad, jaký má na zemi téměř 60 milionů duší - a ještě více přímo na Londýn, globální megaměsto s 8 miliony obyvatel - příchod několika tisíc Romů, kteří žebrají s dětmi anebo zpěvem písní. Anglie je, podle básnického patriarchy romských klanů, který žije nedaleko Bukurešti, pro profesionální žebráky "zahradou plnou ovoce". Britští reportéři, kteří se vydali do Rumunska, aby tam "odhalili" domovské vesnice nejnovějších romských žadatelů o asyl v Británii, poslali nejisté, ale poctivé reportáže: na jedné straně je pravda, že Romové nejsou pronásledováni, ale na druhé straně je taky pravda, že jsou, jak se zdá, nesmírně chudí.

A proč tedy to ovoce v té zahradě neotrhat? Tady jsme, Angličané, relativně bohatí, historicky bezpeční, zaměstnaní a mocní lidé, a rozčiluje nás a znepokojuje nás pár nemluvňat v plenkách a třesoucí se otevřené dlaně. K žádnému násilí nedochází, i když se hodně lže, ve snaze získat malé drobty z našich stolů, které dokáží proměnit jejich životy v blahobyt. Oficiálně stále dáváme v rámci hospodářské pomoci rozvojovým zemím relativně velmi málo. Ale tyto horké, špinavé mince, magickým shromažďováním, s hlavou Jejího Veličenstva, zakládají celé nové domy, čisté moderní kuchyňské linky a satelitní televizní přijímače na deprimujících rumištích na pokraji pulsující západní Evropy. A proč ne? Lidé se živí prodáváním tabáku a pornografie, tištěním nenávistných článků v novinách, ničením životního prostředí a pasáctvím, prodejem zbraní a narkotik. Jsou přece horší způsoby jak se živit než mávat na neznámé lidi nemluvnětem anebo zpívat v metru?

Závisí to na tom, kdo zpívá. Několik stovek metrů nedaleko od stanice londýnského metra zpívala jiná žena. Byla víceméně téhož věku, zpívala asi tak stejně nahlas, za doprovodu přenosného magnetofonu, byla obklopena asi dvěma sty usměvavých lidí, kteří na ni házeli spršku mincí. Pouštěla v Covent Garden kolemjdoucím známé operní árie. Šátek na hlavě neměla.

Mezi oběma ženami a reakcí lidí na ně je historie naší kultury. Druhá žena představovala to, co chceme nejvíce: zábavu. Nabízela svobodnou, nekomplikovanou optimistickou pouliční transakci, mírně lichotivou hudební dekoraci pro daný okamžik dne. Bylo to zosobnění občanského liberalismu.

Romská zpěvačka naopak komunikovala téměř všechny zdroje moderního znepokojení. Nebyla sama: byla symbolem nespočetné, nekonečné armády chudých - ne jenom několika tisíc Romů zde, ale milionů, ne miliard anonymních úst po celém světě. Napadala náš osobní prostor, byla těsně vedle lidí, octla se uprostřed uzavřeného světa vagónu metra, který byl symbolem uzavřeného světa tohoto britského ostrova.

Nenabízela to, na co jsme zvyklí jako na zábavu. Její píseň byla jako to mávání tím nemluvnětem: způsob, jak při žebrání přilákat pozornost lidí. A tím, že žebrala, se prohřešovala proti naší kultuře, která je založena na pracovní etice a v níž není nic tak ponižujícího jako hospodářská pasivita. Mám taky tenhle pocit. Nemám nenávist vůči žebrákům, ale nenávidím žebrání. Ano, jestliže se octnete v úzkých, jste naprosto zoufalí a nemáte kam se obrátit. Ale je to přece strašné, jestliže schopný, inteligentní savec, plný smyslového vnímání a  možností, nabízejících se k využití - lidská bytost - nemá jiný nápad co udělat s krátkou dobou, která je mu vymezena na této planetě, než stát s nataženou rukou? No, uráží mě to. Cožpak není v  pulsující megalopolis pro aktivní a zdravé lidi jiná příležitost?

Právě obava z miliard chudých lidí, čekajících u bran, je skutečně velkým oslabením liberalismu. Jak zdůrazňuje historik Eric Hobsbawm ve své nejnovější knize rozhovorů, The New Century, Nové století, žijeme ve věku radikálně rozšířené mobility: ve světě levného cestování letadly, v němž přestala většina pohraničníků hlídat. V roce 1997 lidstvo strávilo mimo domov 630 milionů nocí, každý devátý člověk na této planetě strávil jednu noc mimo domov.

Tato mobilita však nutně neznamená, že dochází k většímu porozumění mezi národy. Pro bohaté to znamená, že letí v tubuse se stlačeným vzduchem do Karibiku a tráví tam týden v západní enklávě na pláži a všude kolem, vskrytu, jsou brlohy páchnoucí lidskými exkrementy, děti s očními nemocemi a psi pobíhající s otevřenými ranami.

Anebo to znamená, že jedna sada hodnot, jako jsou hodnoty romských žebráků, přicestuje na náklaďácích do Berlína, do Paříže či do Londýna.

K této migraci samozřejmě dochází nikoliv v důsledku zásluh samotných přistěhovalců, jejichž chudoba a mobilita tak děsí západní voliče, ale v důsledku toho, co udělal Západ sám. My jsme ty hranice otevřeli, dali jsme lidem prostředky. Od Rio Grande až po řeku Odru, od TIRáků až po satelitní televizi, všechno jsme to zavinili my. A nyní se musíme začít ptát: je naše vlastní liberální kultura dostatečně silná, aby to přežila?

Porozumění jiným kulturám vyžaduje mentální gramatiku - ideologii či náboženství. Musíte mít důvod, proč se začít stýkat s jinými lidmi. Musíte mít program. Musíte mít snad i ideologii. A k tomuto novému stěhování národů dochází v době, kdy západní hodnotové systémy, které podporovaly lidskou solidaritu, jsou v úpadku. Národní stát, ať už měl jakékoliv nedostatky, byl mocným motorem solidarity a štěstí, které bezpochyby vzniká z intenzivního pocitu skupinové totožnosti. (Jen se zeptejte dnešního skotského nacionalisty.) Nacionalismus sice způsobuje, že zaujímáte nepřátelský postoj vůči lidem zvnějšku, ale také způsobuje i to, že jste více ochotni pomoci lidem, kteří jsou kolem vás.

Ale, jak Hobsbawm také zdůrazňuje velmi přesně, doba, kdy národní stát něco intenzivně znamenal, trvala od roku 1500 jen do šedesátých let dvacátého století. Nyní znovu vznikly velké části světa, kde národní stát téměř úplně zmizel - ve většině Afriky a na Kavkaze, částečně na Balkáně, a na mnoha místech bývalého Sovětského svazu. A blíže západu znamená rozpuštění starých nacionalismů ve velké obchodní bloky, Evropskou unii či Severoamerickou dohodu volného obchodu, to, že je daleko obtížnější pochopit, co to dnes znamená, když řekneme "my". Zpěvačka v londýnském metru nezpívala sebevědomé komunitě: zpívala znepokojeným, izolovaným jedincům.

A rozplynula se nejen národní solidarita, ale i jiné druhy solidarity. Třídní solidarita, které vyučovali socialisté a duchovní solidarita, které vyučovali křesťané, jsou obě na ústupu, zahnal je liberálně vědecký věk. Misionáři se alespoň chtěli s lidmi stýkat. Když se díváme v televizi na záplavy v Mozambiku nebo na hladovění na Sibiři (které mimochodem bylo v první řadě vyvoláno globálním oteplováním, za něž je odpovědný především Západ) stále menší počty z nás reagují na zoufalé tváře v televizi tím, že si myslíme, že jsou to "taky dělníci" nebo "taky duše, které musíme spasit v Kristu".

V liberálním přesvědčení by mělo stačit "spolučlověk" - ale - funguje to vůbec emocionálně? Anebo vede smrt ideologie k fádnímu konzumeristickému nezájmu , který je ochoten se rozčilovat, že nás někdo vyrušuje, a vidět devastované scény z Afriky jen jako nudné součásti televizních zpráv, které nás obtěžují na začátku televizních novin? (Jde samozřejmě o nudné zpravodajství, jemuž se díky digitální revoluci můžeme stále více úspěšně vyhýbat.)

Jsme dnes všichni liberálové. Ale jsme sobečtí liberálové, chceme svoje místo na pláži, ve vlaku metra, a vztekle se díváme na každého, kdo se k nám odváží přiblížit.