úterý 14. března

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Druhý dopis z Alice Springs:
  • Člověk a divoká australská příroda (Jaroslav Kováříček) České školství:
  • Co se studenty, kteří složí přijímací zkoušky na vysokou školu, ale nejsou přijati (Jiří Zlatuška) Česká politika:
  • K reakci rektora Zlatušky na protest proti Madeleine Albrightové (Jiří Jírovec) Podnikání a etika:
  • Horníci a raketa (Ivan Hoffman) Reakce:
  • Film BBC o Kosovu (Jaromír Křepelka) Český jazyk:
  • Kam kráčíš, jazyku český? (Luboš Motl)
  • Je libo libomudravna (Václav Pinkava) České právo:
  • Zase o kus dále v demokratickém právním státě aneb v kotli vřelo právo (Radomír Tesař) Vojenské investice:
  • Stranické stíhačky se mi líbí (František Roček)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • K reakci rektora Zlatušky na protest proti Madeleine Albrightové

    Jiří Jírovec

    Jiří Zlatuška si ukopl palec a v následném rozhořčení poslal do Britských listů text , který zrovna nesvědčí o tom, že v čele Masarykovy university v Brně stojí člověk s nadhledem.

    Pokud jde o jeho zranění, soud za ně může vrhače vajíček těžko postihnout. Jako precedent může sloužit Jahelkova píseň o medvědí pasti, v níž měla skončit noha záletného souseda, až zase půjde smilnit. Čelisti se ale zatnuly do jiné části jeho těla, a to v důsledku toho, že se objevenou past pokoušel znečistit vlastním trusem, aby souseda naštval. Zpívající právník pak publiku vysvětlil, že majitel pasti nemohl být postižen za ty ucvaklý k..., protože nemohl takový vývoj předpokládat.

    Stejně tak dva protestující občané, kteří zjevně pana rektora neznali, nemohli vědět, že se někam vrhne a něco si při tom udělá. Ivo Jahelka by je z toho vysekal jako nic.

    Legrace ovšem končí v okamžiku, kdy se trochu zamyslíme nad tím, co má Jiří Zlatuška v hlavě, respektive nad tím, co z ní dal na papír ohledně zmíněného protestu.

    Jiří Zlatuška píše, že proti demonstrujícím vznesl žalobu, protože "bohužel už nežijeme v dobách, kdy bych měl jako rektor nad lidmi z akademické půdy soudní pravomoc a kdy bych se o to mohl postarat sám". To zní skoro jako "škoda, soudruzi, že teď musíme přes ty soudy, tenkrát v roce X bysme se s takovými nemazali".

    Předcházející režim připomíná i Zlatuškovo zpochybňování svéprávnosti demonstrantů. Jsou mladí, živí se bůhví čím, jsou nejspíš pomatení (viz ohodnocení ženy protestující před universitou). Komunisté si také mysleli, že jen šílenec může protestovat proti oficiálním pravdám, a tak přicházely ke slovu psychiatrické léčebny.

    V textu rektora Zlatušky lze ovšem najít i náznaky toho, že jde s dobou. Připouští totiž tak zvaný "adekvátní protest", což je poměrně nedávný vynález, který naplňuje úsloví o vlku a koze.

    Jak si moc představuje spořádanou demonstraci a co se stane, když se někomu začne zdát, že se adekvátnost vymkla z ruky, lze vysvětlit na okolnostech účasti diktátora Suharta na konferenci APEC ve Vancouveru v roce 1997.

    Policie tehdy vymezila pro demonstrující prostor dosti daleko od místa konference. Protestující tam přišli a rozvinuli transparenty s nápisy "svobodu slova" a podobně. Pak si ale kdosi uvědomil, že se vloudila hrozná chyba: ty transparenty mohly být viditelné z ulice po níž se měla prořítit kolona limusin s diktátorem kdesi uprostřed. Kdyby tomu náhoda chtěla a Suharto se podíval náhodou podíval v určitém místě určitým směrem, mohl by si myslet, že si v Kanadě není pořádek, nebo by ho z takového nápisu mohla i ranit mrtvice.

    Policie tedy přispěchala (druhým rokem se vyšetřuje na čí příkaz) a pomocí pepřových sprejů domluvila demonstrantům, aby táhli uplatňovat tyhlety demokratický svobody tam, kde je nebude vidět.

    Ačkoli pan rektor má jakési tušení o tom, jak moderně protestovat, ČR jako celek je sto let za opicemi. Jak jinak si vysvětlit, že okolí Masarykovy university nebylo vyklizeno, takže tam mohla jakási "pomateně působící žena vykřikovat ne zcela konsekventní nadávky slovníkem patrně pro ženu nevhodným i k poslouchání".

    V dané souvislosti je třeba dodat, že panu rektorovi zjevně ušlo, že doba, kdy si muž mohl myslet, že pro ženu je něco nevhodné, pominula. Konec konců, i nejvýše postavená žena USA prý zahrnula kosovské Albánce nepřeložitelnými nadávkami, když si ji v hotelu spletli s uklizečkou.

    Protože neznám Brno, dovolím si naznačit, jak by "adekvátní demonstrace" mohla vypadat v Praze: Bude-li sláva v Karolinu, povolíme rozvinout transparenty na trávníku ve Stromovce. Že tam nebudou média a nikdo se o protestu nedozví? - takový je už život.

    To, že tato mocenská logika nenalézá odezvu u lidí, kteří považují za potřebné vyjádřit názor na to, co se děje kolem nich, je vcelku pochopitelné.

    Podle rektora Zlatušky "kdyby nebylo tohoto útoku, neměla by bývala dotyčná dvojice žádné velké problémy jí (Albrightové) na místě své námitky říci". Troufám si tvrdit, že než by ze sebe takový člověk vysoukal něco o americkém imperialismu, byl by jako podezřelý živel nemilosrdně zpracován ochrankou.

    Jiří Zlatuška se zachoval "staročesky" i v tom, že protest proti USA, které v danou chvíli Albrightová symbolizovala, překroutil na útok proti Masarykově universitě a tím patrně i proti svému majestátu. Proč si nepřipustí, že jsou lidé (a zdaleka ne všichni jsou ochotni svůj názor vyjádřit) kteří nevěří na absolutní pravdy a lezení do právě módních zadků.

    Universita má jistě interní právo dát medaili, komu chce. To ovšem neznamená, že se z toho nemůže stát věc velmi veřejná. Vzhledem k okolnostem návštěvy ministryně Albrightové a její výměně lichotek s presidentem Havlem, není divu, že část veřejnosti může považovat slávu na Masarykově universitě za součást patolízalského přístupu některých veřejných činitelů k USA.

    Od oslavného projevu se jisté nadsazování dá očekávat, nicméně vývoj v Kosovu nikterak nenaznačuje, že šlo o úspěch na medaili. Kroky ministryně byly jistě rozhodné, to nemůže nikdo popřít. Byly dokonce tak rozhodné, že destabilizovaly celou oblast.

    Naopak pochvala Jiřího Zlatušky, týkající se zastavení etnických čistek v Kosovu, je v podstatě oprávněná. V Kosovu už skoro doběhly. Drobný problém je v tom, že si "nezaměstnaná" Kosovská osvobozenecká armáda si již hledá práci v oblastech ke Kosovu přilehlých.

    Americký lid je v podstatě dobrý a pracovitý, a tak si nezaslouží Zlatuškovo obvinění z toho, že se díky přínosu ministryně Albrightové zvýšeně zajímá o zahraničně-politické problémy a je ochoten aktivně se v jejich řešení angažovat.

    Jiří Zlatuška asi nemůže v Brně dost dobře vědět, že americký občan, vychovávaný k představě, že ve světě není nad něj a jeho životní styl, nemá potřebu ztrácet čas zahraničím - tak velká země je v leteckých katastrofách, presidentském orálu, vraždách, baseballu, a televisních seriálech soběstačná.

    Je pravda, že američtí politikové čas od času přibalí kousek zahraničí do balíčku národních zájmů, ale zájem občana o takový dárek trvá jen tak dlouho, než zjistí, kolik to bude stát, a že nakonec stejně nebude benzin lacinější. Katastrofa televisního významu ukončí zájem ještě rychleji.

    Medaile prý přinese, jak sdělovací prostředky údajně přehlédly, Fulbrightovo-Masarykovo stipendium pro české akademiky. Jiří Zlatuška tím možná nechtěně přiznal, proč ji vlastně udělili. Otázka ovšem je, zda jeho radost není předčasná, protože sláva v Brně nepochybně k smrti urazila republikány, kteří považují Clintona a jeho kabinet za zhoubu Ameriky. Pokud příští volby vyhrají, bude paní ministryně Brnu možná na obtíž.

    Jiří Jírovec

    PS Pokud se Jiří Zlatuška obává o pokleslý styl BL, nechť si ve svém projevu znovu vyhledá červenoknižní pasáže typu "(Josef Korbel) intelektuál středoevropského vychování s formálním vystupováním" nebo "(matka) ze zámožného prostředí s vychováním získaným ve Švýcarsku".



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|