Vysokoškolské vzdělání a světlé zítřky
(Jiří Zlatuška je rektor Masarykovy univezity v Brně.)
Každoročně nechávají vysoké školy před svými branami značné počty uchazečů,
kteří se mnohdy i opakovaně hlásí ke studiu. Ve velké míře toho nejsou
důvodem špatné studijní předpoklady. Složili úspěšně přijímací zkoušky,
avšak nebyli přijati z tzv. "kapacitních důvodů". Kdysi se pod tímto
označením skrývala směrná čísla, kterými ministerstvo školství určovalo
vysokým školám, kolik posluchačů mohou na který studijní obor přijmout.
Dnes je jím kartelová
dohoda, kterou MŠMT uzavřelo s reprezentací vysokých škol: VŠ nebudou
přijímat vyšší počty studentů, než odpovídá nárůstu o 2 procenta vůči
předchozímu roku či o 5 procent vůči stavu před dvěma roky, a ministerstvo
školství bude předstírat, že zabraňuje devalvaci dotace na jednoho
studenta.
Co na tom, že studie MŠMT o uplatnění absolventů škol jednoznačně
konstatuje: "Nejdůležitějším faktorem pro co nejlepší uplatňování
absolventů škol na pracovním trhu
se tedy jeví co nejvyšší úroveň dosaženého vzdělání." Co na tom, že stejnou
zkušenost učinily všechny vyspělé země a v důsledku toho hledají způsoby,
jak umožnit co nejvyššímu počtu obyvatel dosáhnout co nejvyššího vzdělání,
včetně vysokoškolského?
V ČR každoročně vzrůstá počet nezaměstnaných absolventů středních
škol a na vytrvale nejlepší úrovni zůstává zaměstnanost vysokoškolsky
kvalifikovaných obyvatel. Začátkem února 2000, tedy šest měsíců po konci
školního roku, bylo v ČR evidováno 67 379 absolventů škol a mladistvých a z
toho cca 40 000 absolventů s maturitou. Řada z nich se jistě hlásila ke
studiu na vysoké škole. Možná uspěli, ale byli odmítnuti kvůli finančnímu
postihu, který by za ně
škola utrpěla.
Jiní možná nestačili svými studijními předpoklady na tradiční
pětileté studium magisterského typu, ale mohli by dobře uspět v dosud málo
rozšířených studiích bakalářských. Proč by se ale takové studium pro ně
vysoká škola namáhala otevírat, když by tím ještě víc překročila počty
přijímaných posluchačů, za které je penalizována -- otevírání nových
studijních příležitostí pro větší počty různě disponovaných posluchačů je
něco, co dnes stát
při poskytování dotace trestá.
Při projednávání třetí verze návrhu státního rozpočtu byl po
dramatické sérii opakovaných hlasování v pátek 3. března zamítnut
pozměňovací návrh, který předpokládal převedení 366 milionů korun z
prostředků Ministerstva práce a sociálních věcí věnovaných na politiku
zaměstnanosti do rozpočtu vysokých škol, které jsou ochotny přijímat vyšší
počty studentů.
Zcela důsledné pochopení toho, že lépe než hasit důsledky špatné
strukturace trhu práce a nabídky pracovních příležitostí na něm je
přispívat k vytváření kvalifikovanější pracovní síly, ukázala při hlasování
jen KDU-ČSL a Unie svobody, poslanci zbylých stran se účastnili divadelního
představení, kdy postupně zpochybňovali právě proběhlé hlasování. V 16:04
je ve třetí rundě návrh přijat a ani na dva dotazy předsedajícího Grosse
není výsledek hlasování
zpochybněn.
Po sérii dalších hlasování je v 16:42 na návrh sociálního demokrata
Sobotky vyhlášena půlhodinová přestávka. Sociální demokraté v tu chvíli
vyčerpali všechny možnosti, kterými by hlasování mohli dále zpochybnit. Po
přestávce se v 17:15 vzpamatovává Deux ex machina komunista Fischer a
oznamuje: "Hlasoval jsem pro a v úmyslu jsem měl hlasovat proti."
Není třeba, aby předsedajícímu Grossovi poukázal na chybu
hlasovacího zařízení (poslanci
Výbornému o chvíli později předsedající Gross námitku z tohoto důvodu ovšem
zamítne), to by se mu ostatně dělalo těžko, protože ve všech třech
opakovaných předchozích hlasováních hlasoval vždy stejně pro. (Ano:
"Nevěřte Danajským, i když přinášejí dary!"). Sociální demokracie nyní
hlasuje jako jeden muž proti ve zcela zřejmém komplotu s KSČM (ta jí toto
opakované hlasování nejen umožní, ale ve shodném směru po přestávce svůj
hlas mění 8 komunistů) návrh
definitivně zamítá a třešničku na dort připojí ještě poslanci ODS jako
strany navrhovatele Bendl, Hort, Krejčí, Melichar a Langer. Předsedající
Gross ještě chvíli tlumí hrozbu kaskády důsledků své zřejmé předsednické
manipulace hlasování (možná se přitom v duchu vidí tahat za páky manipulací
méně viditelných z ministerstva vnitra) a po chvíli se všichni svorně
radují z přijatého rozpočtu.
Jak je možné jedno hlasování opakovat tolikrát? Snadno. V jednacím
řádu je pamatováno na možnost zpochybnění hlasování, dojde-li k chybě
hlasovacího zařízení a u některého z poslanců se na počítači ukáže jiný
výsledek, než jak tento poslanec údajně hlasoval. Stroje mohou samozřejmě
udělat chybu. Prakticky však dochází k tomu, že při těsném výsledku
hlasování je potřeba zmasírovat kteréhokoli poslance, který se odchýlil od
stranické linie, a donutit ho,
aby nahlásil chybu hlasovacího zařízení a hlasoval jinak.
(Když předsedající Gross vidí výsledek první rundy hlasování, říká
vizionářsky: "Myslím si, že u tohoto hlasování se na chvíli zasekneme. Mám
avizováno - pan kolega Vlček dává námitku? Nedává námitku. Prosil bych o
chvilku strpení, neb je zapotřebí ověřit výsledky hlasování.") Není to tedy
počítač, komu v takovém případě přeskočí v drátcích, ale na vině je
stranická disciplina, která převálcovává
jasně věcně definovanou politiku a při uplatňování které některému z
poslanců občas jakoby přeskočí v hlavě. Počítače zde na vině nejsou,
vyšetření by ale místo nich možná potřebovali lidé. Škoda, že televize není
dostatečně pohotová a večerního Monty Pythona operativně nenahradí
sestřihem těchto hvězdných momentů našeho Parlamentu. Někdo říkal
"Děkujeme, odejděte"? Co měl na mysli tím prvním slovem?
Částka, o které poslanci rozhodovali, odpovídala přesně těm
financím, o které jsou dotace jednotlivých vysokých škol kráceny za
překročení "povolených" nárůstů počtů studentů. Tato vláda ani levicová
část parlamentu zkrátka nepatří k těm, kdo si cení vzdělanost. Neumí si
spočítat, že jeden nezaměstnaný stojí ročně víc než dvojnásobek toho, co
jeden vysokoškolák. Není také ochotna akceptovat prověřenou zkušenost toho,
že mladiství nezaměstnaní vytvářejí
trvalou sociální zátěž málo pružné a málo zaměstnatelné pracovní síly do
budoucna. V programovém prohlášení vlády sice najdeme odněkud vyčtené
fráze: "Odmítáme myšlenku, že by naší základní komparativní výhodou v
celosvětové soutěži globalizované společnosti mohla být levná pracovní
síla. Naopak, domníváme se, že můžeme prorazit efektivním využíváním
kvalifikované a dobře placené pracovní síly s vysokou produktivitou práce.
Sociální investice, investice
do lidského kapitálu či do rozvoje lidského potenciálu považujeme za
nejúčinnější formu vládních investic. Tuto formu, zejména v podobě investic
do vzdělání, chceme vyjádřit i v našich rozpočtových prioritách tak, aby se
naše společnost postupně stávala znalostní společností." Slova, slova,
slova! Praktické kroky, jak vidno, ukazují, že vzdělaný občan vytrénovaný v
kritickém myšlení a díky vyšší úrovni vzdělání schopný pružnějšího
uplatnění podle
měnících se potřeb trhu práce je této naší mocenské elitě na obtíž. To, kde
instinktivně cítí hlavní voličskou základnu, jsou zřejmě nezaměstnaní,
kterým se lépe podbízí frázemi o zbohatlících a tunelářích a jejichž přízeň
se snáze kupuje drobným zvyšováním dávek v nezaměstnanosti. Chcete moderní
politiku zaměstnanosti pro 21. století? Zapomeňte na to, protože naše vláda
i většina v Parlamentu by se raději viděla v prostředí sociálních
turbulencí konce
století devatenáctého!
Je to vůbec zajímavý svět, který se nám vláda snaží malovat.
Západoevropské zdravotnictví za české peníze. Světové školství za české
peníze a s tím, že studentům, učitelům nebo výzkumníkům z jiných zemí co
nejvíce znepříjemníme jejich žádosti o víza. Konkurenceschopná,
kvalifikovaná a dobře placená pracovní síla, kterou ale nepotřebujeme
vzdělávatájejí produktivita práce sice neodpovídá nákladům na ni, ale co na
tom, když podnikatelům připlatíme, aby na
její zaplacení měli (to se nazývá politika aktivní zaměstnanosti). Připadá
vám, že náklady na takový stav musí být podstatně vyšší, než jsou výnosy,
ze kterých ho lze financovat? Nevadí. Zatím ještě umí počítat hodně lidí,
ale i toho se při vhodně provedené školské reformě zbavíme.
Na Masarykově universitě se v těchto dnech již sešlo 30 000
přihlášek ke studiu a je reálné, že výsledný počet bude i v letošním
"hubeném" (pokud jde o čerstvé absolventy středních škol) roce blízko
loňských 33 000. Poslanci se tedy usnesli, že je skutečně dobře odmítnout
spíš více než méně z nich. Za překročení nárůstu počtu posluchačů v nových
velmi perspektivních a na trhu práce vysoce ceněných oborech má letos MŠMT
v plánu Masarykovu universitu
penalizovat 55 miliony korun, tj. téměř desetiprocentní srážkou rozpočtové
dotace. Použitý výpočet je navíc takový, že státní dotace by byla o 10
milionů vyšší, kdyby MU tyto studenty vůbec nevzala. Měl bych se asi
postarat o změnu dikce dopisů, kterými odmítnuté uchazeče uvědomujeme o
nepřijetí z kapacitních důvodů. Proč se vymlouvat na kapacitu, kterou
bychom pro ně mít mohli?
Proč neříci popravdě: "Vážený pane/slečno, přestože jste splnil/a
požadavky
přijímacích zkoušek, ke studiu Vás nepřijímám. Vím, že na studium máte, že
by Vám i částečně absolvované zlepšilo vyhlídky na budoucí uplatnění a s
velkou pravděpodobností Vám zabránilo skončit na podpoře, na kterou se Vám
budou skládat Vaši pracující kolegové. Vláda a Parlament mi ale dávají
zadání jiné. Zapomeňte na další vzdělávání a jděte si raději o podporu
požádat. Proti tomuto rozhodnutí se můžete v zákonné lhůtě odvolat, ale
stejně Vám to moc
platné nebude."
Abych ale nebyl tak škarohlídský - ministerstvo školství prý příští
rok zruší omezení nárůstu počtu posluchačů a penalizace za větší množství
studentů prý již nebudou. Poslancům to prý při hlasování slíbili a
vysvětlili, že není třeba se starat ani o tyhle přespočetné uchazeče ani
dát šanci těm starším, kteří by v rámci svého celoživotního vzdělávání na
studium mohli přispět sami, aby si mohli připlatit na diplomová studia. Ono
se přece nic nestane, když
si tento vzdělanostní a kvalifikační deficit ještě o trochu zvýšíme, zítra
je na nápravu času dost.
V Latinské Americe ve stavu stejné apatie domorodci říkají "maňana"
- "zítra".
Svět kolem nás sice pádí, naše zpoždění na trhu globalizované
společnosti se bude zvyšovat, a bez větších problémů na nás zbude jen levná
a málo kvalifikovaná práce, ale my máme času dost. Možná nám tohle "zítra"
splývá se světlými zítřky, ve které nás přece tolik ještě nedávno
věřilo. Potíž je v tom, že není důvodu, proč by tvůrci rozpočtu měli naráz
prohlédnout a do rozpočtu potřebné finance na vzdělávání dát. Navýšit podíl
prostředků státního rozpočtu na školství na slibovaných 6 procent HDP by
dnes ovšem chtělo použít metodu Velkého skoku předsedy Maa.
