Právo vědět (bez uvozovek!) nebo povinnost řešit?
Než jsem začal sepisovat tyto poznámky k textu Tomáše
Škrdlanta "Právo vědět" a Ministerstvo zahraničí a brysknímu
dovětku Jana Čulíka k němu uveřejněným v Britských listech ze 4. února
2000, prolistoval jsem si honem oddíl Sdělovací prostředky na
stránkách 159-190 v knížce "Šjak Češi myslí", (pro mne zbrusu nové,
i když jinak "loňské"), abych byl prostě in, neboli česky "ve
vobraze". A shledal jsem, že polemika souzní s mými názory,
jejichž formulace ve mně dávno zrají.
Shrnul jsem je v delším úvodu (převážně o mediální kritice) k
okrajovým poznámkám v jiné debatě (Metodika a pravidla diskuse
- na adrese publica.cz). Odtud
cituji: Polemika se v Česku nevede lehce, protože na různých
rovinách je otevřena přemíra otázek, výrazivo je postmoderně
zrelativizováno, o hodnotových měřítcích ani nemluvě. Za těchto okolností
potřebná obsáhlost popisu předmětu sporu, cizích i vlastních východisek je
na úkor prostoru pro objasnění podstaty. Na tomto neutěšeném stavu nemají
vinu zdaleka jen politici, ale nezanedbatelný podíl patří i médiím. Ta mají
tendenci jakoukoliv kritiku se strany politiků považovat za útok na svobodu
tisku, slova či na svobodu vůbec. A svobodu slova si vykládat jako svobodu
žvanění a svobodu tisku jako svobodu svého posledního slova.
Beru za slovo redakci Britských listů a Tomáše Škrdlanta z výzvy v
závěru jeho textu, "že tato kauza by měla být impulsem k široké
diskusi". Taková výměna názorů se ovšem nemůže omezit jen na dvě jím
navržené otázky.
T. Škrdlant označil obě otázky za zásadní. Tak bych určitě
necharakterizoval jeho otázku první (zda patří ke "komunikační
strategii" Ministerstva zahraničních věcí snaha cenzurovat Českou
televizi), protože ta má spíše povahu rétorickou. Sotva kdo při
smyslech by na ni mohl i v obecné rovině odpovědět jinak než záporně.
Takže tu není o čem diskutovat, když navíc v jistém stupni
konkretizace již byla odpověď předem poskytnuta. Stačí nahlédnout do
Koncepce zahraniční politiky České republiky, která je dávno umístěna na
Internetové stráncetuším www.mzv.cz a proto bez citace odkazuji na její
odstavec "Dialog s občany" (v kapitole A/VII) a oddíl Propagace
České republiky a její kultury v zahraničí (v kapitole B/VI).
Samozřejmě, že dlouhá je cesta od obecných proklamací k chování
každého jednotlivého úředníka (nejen na MZV), který vyřizuje ten či onen
případ. A proto není v otevírané debatě uspokojivé přejít přímo
k navrhované druhé, příliš obecné otázce (jaký má být vztah mezi
státem(!) a informačními médii). Znamenalo by to příliš veliký skok od
podrobněji nerozebrané "kauzy", vylíčené - při veškeré úctě k panu
Škrdlantovi - pouze představitelem jedné ze zúčastněných strany resp. od
komentáře J. Čulíka, formulovaného patrně "ze štégrajfu" a ponechávajícího
klíčovou (podle mne) otázku otevřenou.
Hlavní zádrhel je zřejmě skutečně v institucionálním zkratu, jak ho
J. Čulik popsal (i když ne zcela bez vad - sporné výrazy uvádím kurzivou a
komentuji pod čarou). Cituji: Státní instituce kupuje vládní
propagandu pro vysílání ve veřejnoprávní televizi
prostřednictvím PR agentury s účastí bývalé
zaměstnankyně MZV, která je nyní členkou protivládního politického
seskupení. Další část výroku J. Čulíka již není zdaleka tak nesporná a
zejména nepoukazuje k žádoucímu možnému a správnému řešení. Je
samozřejmě pravda, že problematice EU a vstupu ČR do ní by se ČT měla více
věnovat: jen do ní, pracuje prý špatně, hon na ní a snad i na nového
ředitele právě probíhá. Zcela vadné je však tvrzení (sporné výrazy opět
kursivou s pozdějším komentářem): Vláda si nemůže(b)
objednávat a financovat vlastní(c) propagandu (a) ve
sdělovacích prostředcích.
- O propagandě v nacisticko-bolševickém směru nemůže být ani
řeči.
- Jako právník se vždy ošívám, když se nepoužije kontextuálně správný
výraz "nesmí", a zůstane volnější "nemůže" , což je v národě Švejka
neodpustitelné: hodně věcí se nesmí, ale ještě více může.
- Samozřejmě budování vládní či ministerské vlastní image (viz kauza
Zeman-Zieleniec) nesmí (!) přicházet v úvahu. I pro základní pochopení
problému nutno začít debatu od předmětu seriálu, který snad byl přece jen
koncipován jako součást přípravy na vstup do EU, včetně povinného
referenda.
Před referendem i jako součást příprav na vstup do EU různé vlády
ve všech přistupovavších zemích pořádaly v různém rozsahu a
variabilních formách vysvětlovací kampaň s různým úspěchem. Je to úkol
i pro Českou republiku a EU o něm nejen nepochybuje, ale i finančně na něj,
pokud vím, dokonce přispívá. Připomeňme, že v přípravě ke vstupu do
NATO taková vládní kampaň zjevně chyběla a kritika tohoto nedostatku je
v análech nesmazatelně zapsána. Závěr tedy nesmí vyznít
v (nesmyslný) zákaz vládě pořádat informační kampaně, ale právě naopak
v zásadní správné institucionální řešení. Vzorem by tu měla být ostrá
mediální kritika nemožného způsobu ne-vyslání našich záchranářů po prvním
zemětřesení do Turecka, který vedl k tak odladěnému uspořádání
státních orgánů i procedur, že při dalších katastrofách odjížděla pomoc
promptně.
Světem protřelí účastníci diskuse přece přesně vědí o aktivitách
americké vládní informační agentury USIS, nebo britské COI, o jejichž
významu a zejména oprávněnosti sotva kdo zapochybuje. Již v prvních
měsících funkce britského Know-How-Fund se zařazení tohoto tématu
posuzovalo, ale pro téměř nulový zájem z čsl. strany odpadlo.
Ideologický zápal pro bezhlavou privatizaci všeho možného vrhl podezření i
na existence zahraničního vysílání rozhlasu, Orbisu, SEVTu atd. Je až
s podivem, že se nyní námět neobjevuje např. v souvislosti ze
zákonem o svobodě informací, činnosti Úřadu pro národní informační systém a
vůbec.
Tedy: o legitimitě a legálnosti účasti MZV na informační kampani
v rámci předvstupních příprav EU nelze pochybovat (konec konců ministr
je současně místopředseda vlády a virilní místopředseda vládního výboru pro
přípravu vstupu státu do EU). Při praktické přípravě právního rámce
realizace účasti MZV na televisním seriálu Naskočíme? zjevně došlo
k nějaké schlamperei. Jinak je těžko představitelné, že při
objednávce zadání jakékoliv státní zakázky, včetně zakázky na propagační
(nebojím se zde toho slova, proti kterému jsem dříve varoval) zabezpečení
takovéto akce by se zadavatel prostě zavázal uvolnit finanční prostředky (z
peněz - jak zní unavující klišé - daňových poplatníků) a ve smlouvě si
nevyhradil nějaká pravidla přejímky, nevyhradil si právo kontroly kvality
apod. Dodavatel přece nemůže sám rozhodovat co vyrobí, v jaké kvalitě,
a už vůbec sám nemůže mít rozhodující slovo při hodnocení, zda je plnění
dostatečné i kvalitní.
Z běžného zpravodajství a komentářů ke střetu o "Právo vědět" mne
překvapilo, že v médiích převládla stavovská solidarita. Nikoho
z investigativních žurnalistů nenapadlo položit činitelům MZV otázku,
jak vůbec mohli přislíbit či skutečně uvolnit státní prostředky, aniž měli
záruku, že jim nebude dodáno sako místo objednaných kalhot a navíc, že to
nebude póvl. Bylo by to jiné kafe, kdyby jakýkoliv program natáčela sama
Česká televise, nebo přebírala program soukromou firmou natočený a jí
nabídnutý. Sotva lze předpokládat, že by vedení jakékoliv stanice
(veřejnoprávní či soukromé) platilo za nabídnuté programy tak říkajíc
naneviděnou. A když (opět jakákoliv) stanice o nějaký program neprojeví
zájem, tak to přece ještě nezbytně není cenzura.
To jsou pro mne otázky zásadní. Chci však připojit ještě několik
poznámek ke způsobu presentace problému v Britských listech.
"Kauzu" (jak zní podtitul) nám předkládá jeden z účastníků
sporu. Nejprve v roli vyšetřovatele popisuje průběh událostí,
v roli svého vlastního advokáta vyvrací námitky proti
objektivitě zaměření pořadu a konečně v roli soudce rozhoduje o
všem všudy. Ve všech čtyřech funkcích najednou pečetí verdikt, v němž
apodikticky vyplývají tři závěry. Že (1) v pořadu není žádná věcná
chyba. (2) Sekvence se nevymyká základní koncepci cyklu,
což je s obezličkou se slovem základní patrně pravda.
Proběhla však zpráva, že ačkoliv je to téma jistě vhodné, původně
v seznamu námětů nebylo, což by jistě byla chyba autorů. Totéž se
rozvádí v dalším odstavci, který je deklaratorní, co do chování
"odsouzeného" úřadu irelevantní. Konečně (4) MZV se sice finančně
podílí, ale z toho nemůže vyplývat jeho právo cenzury, nemůže si
zaplatit loyalitu veřejnoprávního media (což je jistě pravda), ale
současně se nám nepřímo předkládá k věření, že z nějakého
reálného důvodu je opravdu nutno bít na poplach a ministerstvo poučovat, že
zejména nemůže žádat, aby informace byly selektivní a zamlčovaly její
(instituce) vlastní nedostatky.
I když ponecháme stranou to co je výše řečeno o nepochybných vadách
právního rámce této transakce a přijmeme hrdinský tón rytíře svobody tisku,
který jistě přesně ví, jak je zcela vyloučené se vyhnout selektivnosti
informací atd, i tak vyplývají z této filipiky T,. Škrdlanta dva další
problémy:
- Za ministerstvo jednali jistě omylní Boris Lazar a Libor Boháč (které
jsem stejněš jako nikoho z autorů - kromě Moniky Pajerové -
v životě neviděl), ale jejich jednání jako by definitivně
zdiskreditovalo nejen celé ministerstvo, ale má být impulsem pro zásadní
diskusi o vztahu mezi státem a informačními médii. Nic proti zásadní
diskusi, ale zkratová argumentace je mírně sebestředně velikášská.
- A vadí mi sebechvála. Škoda, že alespoň hodnocení náležitosti výběru
fakt, jejich presentace a celkového vyznění dílu (nemluvě o širších
souvislostech s celkem seriálu) nebylo svěřeno méně zainteresovanému
pozorovateli. Pro originální přístup k presentaci mám
pochopení. Od nudné nalejvárny se divák co nejdřív odvrátí. Nic proti
provokujícím šlehům vůčizaostávání legislativy a tím méně vůči dluhům v
jejím (jakož dobrých mravů) uvádění do praxe. Moje smůla je, že jsem právě
tento díl v premiéře ani reprise nestačil shlédnout. Ani teoreticky nelze
předpokládat, že by si žádné, ale vůbec žádné výtky nevysloužil.
Mohu doložit, že (dříve než jsem tuto stať v Blistech viděl)
odešel 17.2. můj dopis do České televise týmu tohoto seriálu (kopie do
tiskového odboru MZV). Psal jsem v něm že i když samozřejmě každá
reklama je pro šíření díla v podstatě dobrá, přípravy našeho vstupu do
EU jsou i tak dost kontroversní, že si takovýto přínos asi sotva zaslouží -
ať to způsobil kdokoliv.Vyslovil jsem v něm politování, že první
významnější ohlas v médiích na tento dokumentaristicko-publicistický
seriál byl spojen až s diskutovanou polo-aférou. A k programu o
průmyslu jsem zaslal řadu připomínek (podle nichž analogicky mám právo
soudit, že podobnou spousta kritických připomínek by nalezl přemýšlivý
pozorovatel i v pořadu "Právo vědět"). Jádro dopisu uvádím
v příloze
Upřímně se těším, že debata o nadhozených otázkách - kam patří i státní
propagace, i mediální kritika, i kritika kritiky, k jaké se hlásí se
střídavým úspěchem Katovna - se bude úspěšně rozvíjet. Mezi zajímavým
námětem a výsledkem je vzdálenost předaleká. Co snahy a dobrých úmyslů lze
tušit za jednotlivými díly brněnské Intolerance, avšak často
nedotaženými, s problematickým výsledkem. Jak slibná byla idea Prahy
mizerné - a z duše mi dnes (24 2) mluví v Salonu Práva
Přemysl Šrut, když lká nad značně zmarněnou příležitostí.
JUDr. Miloš ŠTĚPÁNEK
Bělčická 8/2823
141 00, Praha 4
tel: 72763468
V Praze dne 24.2.2000
Příloha (výpis z dopisu 17. 2. České televizi a tiskovému odboru
MZV)
Co v pořadu vytýkám?
Když už se uváděl rozsah "škatulata hejbejte se" ve vedení Tatry, asi se
jako důkaz reálné obtížnosti transformace nemělo vynechat, že si na něm
kromě našich (naráželo se, že postkomunistických a tedy přinejmenším
nezkušených) manažerů vylámala zuby i jedna (jistě nelevná) garnitura
americká.
Velmi neférově se referovalo o vládních revitalizačních plánech.
Oprávněná je kritika za zdlouhavost jejich uplatnění - ale zapomíná se, že
do nástupu vlády ČSSD panovaly iluze o tom, jak sám trh zaručí odrážení ode
dna. Kdo byl vůbec proti státní podpoře jen těžko může kritizovat, že měla
přijít rychleji. Rovněž se zapomíná, že zákon o bankrotu a vyrovnání až do
nyní přijímané novely znamenal směřování podniku k záhubě a nikoliv
k rozkvětu pod novým vlastníkem. Není ovšem fér, abych kritizoval
autory za to, co vše v pouhé půlhodinovce nebylo.
Připomínky mám přinejmenším v pěti ohledech:
- neoprávněně se mluvilo o mlhavosti projektu. Tuším, že autorům zcela
unikl obtížně čitelný, ale vyčerpávající šestistránkový "dokument" (příloha
v Hospodářských novinách 19.4.1999) "Řešení hospodářské situace
některých průmyslových podniků přijaté vládou ČR dne 14. 4. 1999". Několik
let před tím se omílala potřeba restrukturalizace, ale teprve v tomto
dokumentu bylo náročně, ale srozumitelně řečeno, že to není jen další
..izační, duté zaklínadlo, ale o co má právně, organizačně a
ekonomicky jít.
- naznačovalo se, že snad záměry vlády a statut revitalizačních institucí
jsou napadány Evropskou komisí, ačkoliv s ní byly konsultovány.
Kritika v letní hodnotící zprávě - citovaná v pořadu - se týká
mírně něčeho jiného.
- ani zmínka o tom, že správcem akce je dlouho vybíraná renomovaná firma
Lazard. Škoda, že nebyl dotazován někdo od nich.
- v letmé poznámce o tom, že vlády vyspělých zemí (bez
transformačních potíží a bez zpackané privatizace) dělají zákroky na pomoc
svých gigantů by se hodila zmínka o Crysleru v USA, Renaultu ve
Francii-Belgii, a velké stavební firmy (tuším Bertelsman) v SRN
dokonce v době velmi nedávné. Zatím co v celém světě probíhá
koncentrace a růst gigantů, u nás je tendence prosazovat další a další
drobení. V podkapitalizované ekonomice to je asi pochopitelné, ale
nikoliv pro domácí ekonomiku výhodné. Přidaná hodnota se realizuje
nejčastěji u finalistů.
- je iluse tvrzení, že národnímu hospodářství může významně pomoci pouze
přímá podpora malého podnikání. Dokonce i v USA (ale všude
v Evropě) je do značné míry rozvoj malých a středních firem vzájemně
závislý i na rozvoji firem velkých. Giganti mohou být štíhlí, protože mají
zázemí v pružných dodávkách malých firem a malé firmy se mohou do
značné míry rozvíjet jako subdodavatelé výrobků i služeb pro firmy velké.
Škoda, že dramaturgie tímto směrem autory nepostrčila.
V rámci politiky cukru a biče je vedle přísné kritiky poukazovat také
na dobré předpoklady, povzbuzovat sebevědomí národa tam, kde je to
oprávněné. Věřme, že v rámci kampaně ke vstupu do EU se bude téma
vracet a prohlubovat. A snad tedy moje poznámky nezapadnou jen do historie,
či jen na důstojné místo v redakčním koši.
Poznámka JČ: Je i jiná propaganda než nacisticko-bolševická.
- Co se týče britského vládního Central Office of Information, nezávislé
sdělovací prostředky by byly terčem naprostého posměchu, kdyby od něho
nekriticky přebíraly vládní informace. Opakuji, že v politických
záležitostech musejí být sdělovací prostředky nezávislé a nemohou se
spoléhat na vládní finance. Je to třeba řešit jinak, strukturními
opatřeními: tak, aby měla k vlastnímu, samostatnému rozhodování Česká
televize dostatek financí na tvorbu vlastních pořadů na aktuální náměty a
nemusela se spoléhat na finanční pomoc od státu" Cituji z předpisů
společnosti BBC (Producers' Guidelines):
Vládní informace
Central Office of Information poskytuje sdělovacím prostředkům filmy
a letáky. Přijatelné jsou pouze autenticky nekontroverzní a
nepolitické veřejné informace. V televizi BBC zkontroluje
Prezentační oddělení obsah filmů, poskytovaných Central Office of
Information a odmítne použít nevhodných filmů. V rozhlase podřídí ty
redakce pořadů, které mají v úmyslu vládních informací využít, tyto
informace normálnímu kritickému editorskému procesu. Přijatelné jsou
informace například o prevenci požárům, o zločinnosti, o vzteklině a o tom,
jaké sociální zabezpečení je k dispozici.
Videozáznam či filmy, které BBC poskytují vnější organizace pro
případné použití při vysílání musí být v pořadu jasně označen, jde-li o
víc než faktografický záznam a materiálu je nutno použít tak, aby plně
odpovídat redakčnímu standardu BBC. Diváci musejí být informováni, odkud
materiál pochází, zejména pokud je jeho účel přesvědčovací, tak, aby ho
byli schopni posoudit z nezávislé perspektivy. Tvůrci televizních pořadů
musejí být zejména bdělí vůči videozáznamům, které se týkají ilegální
činnosti, například jde-li o soukromý videozáznam, který natočila skupina
obránců práv zvířat při útoku na farmu či na výzkumný ústav. Záznamu je
možno použít, pokud obsahuje informace, které si veřejnost zaslouží dostat.
Musí být jasně označeno, co je to za materiál a je třeba ho použít v
rozsáhlejší reportáži, která ho umístí do řádného kontextu.
PPS. Britské listy přinesly informace o několika žalobách vznesených
proti firmě Lazard pro různé podvody některých jejích vedoucích
představitelů.