Hašek
K umění odejít patří i umění zůstat.
Když Dominik Hašek loni v létě oznámil, že vstupuje do své poslední
sezóny v NHL, měl na mysli poslední úspěšnou sezónu. Když ho z ní na tři
měsíce vyřadilo zranění, rozhodnutí změnil. Nikde samozřejmě není psáno, že
se zranění neobnoví, jisté není ani to, že ke dvěma Hartovým a pěti
Vezinovým trofejím získá další, stejně jako rozhodnutí zůstat automaticky
neznamená, že v příští sezóně Hašek vychytá Buffalu Sabres ještě jednou
účast ve finále Stanleyova poháru.
Jisté ale je, že se o něco z toho, anebo třeba o všechno míní
pokusit. To poslední, čeho ještě Hašek může dosáhnout, je ukončit kariéru
na samém vrcholu svých schopností.
To je zřejmě silnější motivace, než dalších devět miliónů dolarů,
které bere za sezónu jako nejlépe placený brankář na světě. Myšlenku, že
když se nedaří, je třeba zůstat a když se daří lze spokojeně odejít nelze
zobecnit. Normálně je tomu přesně naopak.
Zaměstnanci, kterému se nedaří jak by si představoval, zpravidla
nehrozí, že by mohl své firmě oznámit, že se míní v budoucnu pokusit o
lepší výsledek, a manažer, kterému se daří nemá proč končit. V poslední
době sice takto Bill Gates odešel z vedení Microsoftu, ale existuje
domněnka, že příčina tohoto rozhodnutí byla obchodně strategická.
Haškova úvaha neplatí ani v politice. Neoblíbení politikové se
naštěstí nemohou rozhodnout, že budou opět zvoleni, aby se pokusili získat
oblibu. Mohou tím pouze vyhrožovat. Ke včerejší tiskové konferenci, na
které Dominik Hašek oznámil že hraje dál je dobré uvést jednu okolnost.
Před novináře předstoupil po té, co ve čtyřech zápasech od svého
uzdravení Buffalu dvakrát vychytal vítězství a dvakrát remizu. Zřejmě si
ověřil, že má smysl říct co řekl, než se rozhodl to říct.
15. února 2000.
