Evropa musí ohledně Haidera jednat

Tento článek Neala Aschersona vyšel v neděli 6. února 2000 v týdeníku Observer.

U soudu nedaleko londýnského Strandu máme myslet na Davida Irvinga (který se soudí s nakladatelstvím Penguin Books a historičkou Deborah Lipstadtovou o pomluvu, že ho Lipstadtová nařkla ve své knize, že Irving ve svém díle popírá existenci koncentračních táborů). Její kniha o holocaustu ho obvinila, že je nebezpečným "revizionistou", který zkresluje historické důkazy. Ale minulý týden jsme hovořili při přípravě na pokračování procesu jen o Joergu Haiderovi.

Vzpomínal jsem na rozhovor, který jsem kdysi vedl s nyní už zemřelým Bruno Kreiskym. Tou dobou už nezastával úřad rakouského kancléře. Byl to ryšavý haličský žid, který se stal sociálnědemokratickým kancléřem Rakouska. Ostře kritizoval Izrael a velmi rád pobýval ve společnosti novinářů.

"Poslouchejte," řekl. "Horní Rakousko jsou samé hory, plné tvrdohlavých Němců s nacistickými instinkty. Dolní Rakousko je rovná nížina a je plné dospělých, normálních Čechů a Maďarů a Slováků a cikánů a židů. Člověk pořád musí dávat pozor, aby navrch měli tito slušní lidé."

Tajný systém Bruno Kreiského, jestli ho kdy bral dostatečně vážně, se nyní rozložil. Vážně však Kreisky bral svou víru ve skeptickou, tolerantní politiku, v občany, kteří se smáli a pak zívali, když demagogové na ně začali zkoušet charisma. A to se začíná také rozkládat. Nejhorší věcí na Joergu Haiderovi není jeho přesvědčení, ale jeho stoupenci.

Mají David Irving a Joerg Haider hodně společného? Stylem a osobností jsou naprostý opak. Irving je ryzí provokatér, člověk, který vyhledává hořící palubu potápějící se lodi a na ni se pak postaví.

Haider ale vůbec není bizarní. Má pevné zázemi v rodině a ve své komunitě, které sdílejí jeho předsudky. Je pevný v kramflecích jako správce Korutan. Je to chladnokrevný, chytrý, postmoderní politik, který říká koncentračním táborům "trestná střediska" a pak se s ironickým úsměvem omlouvá všem, kdo jsou tím šokováni. Je to přece jen nedorozumění. Proč lpět na slovech?

Ve skutečnosti je docela jasné, kdo je Joerg Haider. Není to neonacista, ale je to fašistický nacionalista "radikální pravice" - což je ve střední Evropě docela běžná věc. Ví, že jeho Stranu svobodných nenávidí a bojí se jí dostatečné množství Rakušanů, že by se nemohl - prozatím - stát kancléřem demokratickými prostředky. Tak je odsouzen k tomu dělit se o moc a využívat této moci nikoliv k tomu, aby proměnil Rakousko v xenofobní korporatistický stát, ale k tomu, aby odměňoval své stoupence lukrativními posty.

Avšak Haider a Irving mají společné jedno nadání. Mění totiž svůj tvar. Haider dokáže vystupovat jako duch mladého árijského vojáka, nebo jako pochybný lyžař v kostkované košili anebo jako vážné nové koště, které chce pročistit "Systém". Davida Irvinga jsme viděli jako shrbeného vědeckého profesora, oběť mezinárodního židovského spiknutí. A pak jsme ho viděli jako arogantního Pána času, který jediný střeží tajemství Třetí říše. A naposledy vystupoval jako staromódní anglický gentleman, který prostě nesnáší všechny ty cizí (barevné) přistěhovalce, jak zaplňují jeho milovaná hrabství a kriketová hřiště.

Jsou tyto podobnosti důležité? Těsně po roce 1945 si Evropané mysleli, že nikoliv. Poučili se. Nikdy neotálejte, jde-li o fašismus, tak jak jsme my tak osudově otáleli před rokem 1939, ale zlikvidujte ho okamžitě, když se objeví ve dveřích jeho hlava. Na plakátech v padesátých letech stálo: Niemals wieder, Už nikdy znovu.

To si mysleli Monnet a Schuman a zakladatelé sjednocené Evropy. V těch letech byla většina mostů ještě rozbitá, miliony Evropanů bez domova seděly v transitních táborech, tisíce katů si změnilo svá jména a skrývali se a lidé si připomínali německé pořekadlo Wehret den Anfaenge (Dávejte pozor na začátky)

Je to dávno. Ale minulý týden, náhle a brilantně, se Evropská unie roku 2000 stala šamanem. 14 šéfů vlád promluvilo jménem svých mrtvých předků, kteří se domnívali, že demokratická sjednocená Evropa je jedinou zárukou proti válce a proti fašismu. Nevarovali jen před vládu, jejíž součástí je Haiderova strana. Projednou se rozhodli jednat.

Bylo to snad proto, že znovu, poprvé za padesát let znovu vznikla poválečná Evropa, v níž visí rozbité mosty, uprchlické rodiny se skrývají v táborech v zahraničí a mučitelé se skrývají s falešnými dokumenty? Ať už to udělali z jakýchkoliv pohnutek, šéfové vlád byli překvapeni svou vlastní odvahou.

Někteří si zjevně přejí, aby bývali nezašli tak daleko. Prezident Klestil jmenoval - jak byl povinen - novou koaliční vládu s účastí Strany svobodných. Nacionalistické rozhořčení nad "zasahováním Evropské unie" zatím zvýšilo Haiderovu podporu. To se všechno dalo čekat. Teď musí EU zahájit svou blokádu bilatelárních styků.

Nicméně je to velká chvíle a slavná hodina pro Evropu. Ano, možná by bývalo moudřejší, kdyby byl Rakousku předložen seznam demokratických požadavků a kdyby se rovnou nezaváděly tyto sankce. Ale sbor britského bědování, že jde o zasahování do vnitřních záležitostí Rakouska, je z devadesáti procent otevřené pokrytectví.

Minulý týden se Joerg Haider posmíval, že "v evropském kurníku nastala panika a liška do něho zatím ani nevlezla." Vůči Evropské unii, vůči přistěhovalctví a vůči asylu mají britští konzervativci pozoruhodně podobnou politiku jako Haider. Jsou oněmi liškami a jednoho dne se proti nim možná i zde vzepřou kuřata.