úterý 8. února

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Česká politika:
  • Boj s rudými větrnými mlýny (Andrew Stroehlein) Rakousko:
  • Co s Haiderem? (Observer)
  • Evropa musí ohledně Haidera jednat (Neal Ascherson) České peníze:
  • Drobné a miliardy (Ivan Hoffman) Česká televize:
  • Nový ředitel ČT: Tytéž změny jako Puchalský, ale diplomatičtěji (Jan Čulík, pro týdeník Reflex) Polemika:
  • K pořadu "Naskočíme?" (Petr Jánský) ODS a Libor Novák:
  • Výše trestu (Petr Jánský) Diskuse o Bohu:
  • Ke sporu theistů a atheistů (Jiří Jírovec)
  • Neslušnost příspěvku pana Luboše Motla (Jaromír Jedlička)
  • Jiří Voskovec o Bohu
  • Je nám třeba víry v Boha? (část druhá) (Vlastimil Obereigner) Czech Politics:
  • Battling the Red Windmills (Andrew Stroehlein) Sport:
  • Poprvé... (Ivan Hoffman)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.

  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.


  • Upozornění autorům: Prosím, posílejte pokud možno své příspěvky do BL uložené ve formátu html. Díky. JČ

    Co je nového v České republice

  • Britské listy dnes vyšly až v 9.45 ráno v důsledku technických problémů pražském v Internet Servisu (nešla pošta). Čtenářům se omlouváme.

  • Nedostatečnou revitalizaci krachujících podniků, stoupající nezaměstnanost a nevyplácení mezd, nulové výsledky akce Čisté ruce a trvající korupční atmosféru ve společnosti vytkli představitelé odborů sociálnědemokratické vládě. "Bohužel jsme nepocítili blahodárný účinek revitalizace podniků, protože k ní ve většině podniků, které jsou ohroženy, nedošlo," řekl šéf Českomoravské konfederace odborových svazů Richard Falbr.

  • Nejohroženějšími členy menšinové sociálnědemokratické vlády před možná se blížící vládní rekonstrukcí jsou prý ministři dopravy Antonín Peltrám, místního rozvoje Jaromír Císař, vnitra Václav Grulich a Jaroslav Bašta, který je odpovědný za bezpečnostní služby a protikorupční akci Čisté ruce.

  • Uchazeči o vysokoškolské studium mají letos ve srovnání s loňským rokem zhruba o padesát procent vyšší šanci, že budou přijati. Maturitní zkoušku bude totiž letos v důsledku zavedení povinné devítileté školní docházky v roce 1995/1996 skládat méně studentů.

  • Lidé nevěří, že mohou sami něco změnit. Většina obyvatel České republiky nevěří, že může výrazněji ovlivnit situaci v ČR. Skepticky svou roli při řešení společenských problémů hodnotí 86 procent lidí; 64 procent občanů soudí, že nemají vliv ani na problémy ve svém bydlišti. Vyplývá to z výsledků průzkumu Institutu pro výzkum veřejného mínění.

  • - Asi šedesát lidí se zúčastnilo prvního diskusního setkání, které v Brně uspořádalo občanské Sdružení Děkujeme, odejděte.

  • České ministerstvo zahraničních věcí je znepokojeno některými body vládního programu nové rakouské vlády. Znepokojily ho zejména formulace týkající se rozšíření Evropské unie a toho, jak se Rakousko vyrovnává s nacistickou minulostí. "Je nepřijatelný postoj, který nerozlišuje mezi desítkami milionů obětí nacistického přepadu Evropy, na němž se podílelo i mnoho Rakušanů, a retribucí či odplatou, byť často nepřiměřenou," konstatuje ministerstvo. Nelíbí se mu také mlhavější formulace o rozšiřování Evropské unie.

  • Inteligence žen a mužů. Napsal Václav Pinkava:

    Juliana povazuje za fantazijni tvrzeni pana Kyncla, ze distribuce IQ u muzu a zen se lisi.

    Toto tvrzeni ma sve prameny zde:
    Tyler, L.E, 1965, The Psychology of Human Differences, Appleton Century Croft, New York
    v zevrubnem kontextu uvedeno zde:
    http://h omepages.westminster.org.uk/hooke/issue12/battle.htm

  • Etika nezávislých novinářů, pracujících pro MFD. Loni na podzim zjistilo vedení deníku Mladá fronta Dnes, že reportér listu Karol Wolf vlastní pětatřicetiprocentní majetkový podíl v PR agentuře Dynamic Relations , která pracuje pro slovenskou vládní koalici a je to slovenská pobočka české lobbingové agentury Dynamic Partners, v jejímž čele stojí kontroverzní Ivo Slavík. Šéfredaktor MFD Petr Šabata okamžitě Wolfovi nařídil, aby se nechal ze slovenského obchodního rejstříku vymazat (ne aby svůj podíl v  PR agentuře prodal) a také to hned bylo, aspoň ve zkrácenější verzi rejstříku , kupodivu okamžitě provedeno. Nakonec však nedávno Wolf musel z MFD odejít. List to zdůvodnil rozhodnutím zrušit místo reportéra pro Slovensko. Blíže o tom zde.

  • Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147) je znovu k dostání v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na tomto místě, v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33, případně přímo v nakladatelství Milénium na adrese avc@unl.pvtnet.cz, kde si knihu můžete objednat e-mailem i prostřednictvím úvěrové karty. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.) - Pokud víte o dalších knihkupectvích, kde je kniha v prodeji, anebo o knihkupectvích, kde si myslíte, že by měla být v prodeji, dejte nám vědět.

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Pracovní místa v Bratislavě.

    Guten Tag,

    wir suchen Mitarbeiter für unsere Software-Entwicklung in Bratislava:

  • PHP - mySQL - HTML - Javascript Programmierer
  • Smalltalk (VisualWorks und Squeak) Programmierer
  • Java Programmierer
  • Internet-Operater
  • Website-Designer

    Wir bieten Ihnen finanziell und sachlich interessante Bedingungen, ein angenehmes Arbeitsklima und für Programmierer und Führungskräfte eine attraktive Gewinnbeteiligung.

    Alle Details finden Sie auf der Website http://www.eleform.com.

    Hello,

    our new office in Bratislava has vacancies for:

  • PHP - mySQL - HTML - Javascript programmers
  • Smalltalk (VisualWorks und Squeak)
  • Java programmers
  • Internet operator
  • web site designer

    We offer attractive financial and job conditions and for programmers and management the possibility to participate in a profit sharing scheme.

    You will find further details on the website http://www.eleform.com.

  • Z reakcí čtenářů Britských listů na film televize Channel Four "Cikáni, tuláci a zloději" o útlaku Romů v České republice a z jejich názorů na Romy v ČR cituje v angličtině Jan Čulík v aktuálním čísle časopisu Central Europe Review Jan Čulík na tomto místě. (CER vychází v pondělí k poledni středoevropského času.)

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.h tm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blp ostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/preh led.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    • Výše uvedené nahrávky jsou k dispozici také ve streaming Real Audio, a to zde.

    Boj s rudými větrnými mlýny

    (Filmová recenze)

    Andrew Stroehlein

    Připravuje se nová, dramatická filmová premiéra o příšerách: studio, které nám přineslo fantastický film Zeman-zilla kontra Klaus Kong nyní připravilo pokračování, Útok proti rudým větrným mlýnům: Nekonečný konflikt (bude zpřístupněno veřejnosti 25. února 2000).

    Od doby díla Zeman-zilla kontra Klaus Kong se národ dožaduje od pražských filmových ateliérů jménem "Děkujeme, odejděte" dalšího pokračování. A kdo by je z toho mohl vinit?

    Kdo by mohl zapomenout na pohádkovou sekvenci v díle Zeman-zilla kontra Klaus Kong, v níž obě příšery zázračným způsobem zmizí, poté, co pár chlapců na školním hřišti je prostě zdvořile požádá, aby odešli? Byl to skutečně zlatý bod tragikomedie světové kinematografie.

    A kdo by mohl zapomenout na ten dialog ze scény prozření, kdy hrdinové, bojující proti příšerám, stojí před nadšeným davem stoupenců...:

    "Lidé! Ty příšery musejí být usmrceny!"

    "Ano! Ano! Jsme s vámi, naši chrabří bojovníci!"

    "Ne, ne, ne, počkejte... co tím myslíte, 's námi'? My přece s těmi zlými potvorami, jimž jde z nozder oheň, bojovat nebudeme. Nás jen tak napadlo, že by bylo asi hezké, kdyby ty hnusné příšery odešly, to je všechno.!

    "Ale my chceme, abyste je zabili."

    "No jó... no... ale... hmm... Víte, my vlastně nejsme žádní bojovníci, víte, my jsme jen obyčejní malí lidé, víte, filmoví režiséři a bývalí studenti a tak."

    "Ale my vám dáme tenhle fantastický laserový revolver. Dá vám moc milionu lidí. S tou zbraní je budete moci porazit!"

    "No, hm... jo,. děkujeme, opravdu, hmm... Ale my musíme jít režírovat filmy nebo studovat a tak. Nashledanou."

    Byla to nezapomenutelná ukázka kinematografického dramatu a jsem si jist, že právě proto dostali tvůrci filmu prestižní cenu Stříbrné kukačky, první takovou cenu, kterou tyto obnovené filmové ateliéry obdržely od doby, kdy získaly před deseti lety téměř všechny mezinárodní ceny za velký kasovní úspěch "Udělejme revoluci tak, jak to udělali u sousedů".

    A teď přichází jejich nejnovější nabídka: Útok na rudé větrné mlýny: Nekonečný konflikt a studio očekává nový hit.

    Film začíná tím, že se tajně schází skupina lidí, jimž je něco přes dvacet. Sdílejí spolu bolest, kterou pociťují poté, co žili dlouhých čtyřicet let v tvrdém Režimu Rudých větrných mlýnů.

    Připraví si plán na boj s těmito větrnými mlýny, které však, což je zajímavé, se už přestaly otáčet, protože silný vítr z  východu, který je udr žoval v provozu, už přestal vát. Je možné, že je to důsledkem globálního oteplování, ale ve scénáři to není řečeno příliš jasně.

    Film je vytvořit v tak dokonale živých barvách a s takovými spektakulárními zvláštními efekty, (světla, která divákovi působí závrať, a kouřové clony), že člověku téměř připadá, že ty příšery větrných mlýnů jsou ještě stále živé a jsou s ním přítomny v kině. Jenže, samozřejmě, to není možné, protože na exkluzívní předpremiéře, které jsem se účastnil, někdo promyšleně umístil na dveře kina plakáty s nápisem: "Větrné mlýny, zůstaňte doma!"

    Jistě, porušil bych tradici, kdybych prozradil, jak to všechno skončí, ale musím říci, že mě ten film trochu zklamal. Tento mladý tým scénáristů, režisérů a herců měl před deseti lety prst na tepu národa milovníků kinematografie, a dokonce i jejich loňská produkce přilákala dost podstatné davy.

    Ale s novým dílem Útok na rudé větrné mlýny se projevuje stárnutí filmových ateliérů Děkujeme, odejděte. Zdá se, že tyto kdysi tvůrčí mladé talenty už ztratily svůj talent.

    Odhaduji, že se veřejnost asi nedostaví v úplně stejném počtu, v jakém přišla na předešlé produkce těchto filmových ateliérů. Lidi si mezi sebou řeknou, že je scénář stereotypní a otřepaný a absence vyvrcholení není tak inteligentně tvůrčí, jak to autoři zamýšleli, ale jen neobyčejně frustrující.

    Na druhé straně se ovšem mohu mýlit: Toto je taková špatná sezóna pro milovníky dobré kinematografie, že se lidi možná dostaví i na toto dílo, protože nic jiného vlastně neexistuje. A při sledování Útoku na rudé větrné mlýny si alespoň užijí trochu nostalgie ohledně starých filmových úspěchů.


    Co s Haiderem?

    Tento komentář vyšel v týdeníku Observer v neděli 6. února 2000.

    Nejstarším argumentem, jemuž čelí každý demokratický systém, je otázka, zda existuje nějaká událost, která ospravedlňuje odmítnutí demokratické vůle občanů. Poválečný liberální konsenzus, jemuž stáli v čele filozofové jako Karl Popper a Isaiah Berlin, argumentovali, že se lidé mohli a  měli postavit proti demokratické volbě Adolfa Hitlera německým kancléřem. Žádná demokracie nemůže přijmout stranu ani vedoucího politika, jejímž cílem je zlikvidovat svobody a širší kulturu, na níž je ta demokracie založena.

    To, že Strana svobodných Joerga Haidera vstoupila po nedávných všeobecných volbách v Rakousku do vládní koalice, vyvolává poprvé od ukončení druhé světové války tuto kontroverzní otázku. Strana svobodných není stranou fašistickou: její hospodářský program je kvazithatcherovský. Ale její širší postoje jsou hluboce rasistické: Haider je připraven zaujmout postoje, o nichž on ti, kdož ho poslouchají, vědí, že jsou v Rakousku ospravedlněním nacistických postojů k přistěhovalcům a k lidem, kteří nemluví německy. Strana svobodných považuje tyto lidi za geneticky naprogramované zloděje či osoby, které se příliš rychle rozmnožují a jsou tedy příčinou zločinnosti a sociální dislokace. Haiderova strana je proti rozšiřování Evropské unie, protože to otevře Evropskou unii lidem, kteří jsou rasově nežádoucí.

    Tato strana se vychloubá, že její kořeny jdou až k německému romantismu a že tedy není vinna fašistickými tendencemi. Jenže, jak si povšiml před více než čtyřiceti lety Isaiah Berlin, romantismus byl kulturní základnou pro nacistické představy o německé výlučnosti a rasové nadřazenosti. Řekneme-li to otevřeně, v Evropské unii nyní existuje vládnoucí politická strana, která mimo jiné zastává názor, že je lidstvo možno rozdělit do kategorie dobrých a špatných lidí na základě jeho genů. To je naprosto zásadní výzva veškerému pojetí evropského práva i lidských práv.

    Jak by měla reagovat Evropská unie? O minulém víkendu se spojil rakouský prezident Klestil osobně s ostatními šéfy vlád zemí EU a informoval je, že jen zahraniční intervence by mohla zabránit účasti Strany svobodných ve vládě. Rada ministrů EU reagovala tím, že přislíbila omezit diplomatické styky s Rakouskem na oficiální minimum. Evropská komise se pokusila ránu zmírnit s tím, že existující pracovní vztahy s Rakouskem budou pokračovat. Ale směr politiky EU je jasný, i když to nezabránilo Straně svobodných vstoupit do vlády.

    Britští euroskeptikové reagovali typicky a odsoudili akci EU jako nepřijatelné vměšování do záležitostí jednoho členského státu. Racionálnější názory se obávají, že tato akce může být kontraproduktivní, může vyvolat rozhořčení a sympatie pro Haidera a tak posílit jeho postavení. V každém případě dosud neučinil nic proti žádné smlouvě s Evropskou unií.

    Nesouhlasíme. Argumentem proti preventivní akci vždycky je, že by to celou věc mohlo zhoršit. Udělat něco vždycky znamená zvýšit riziko. Ale je neučinit nic počestnou anebo i jen politicky realistickou alternativou? Pro Evropskou unii je naprosto legitimní, vzhledem k tomu, že ústava EU vyžaduje jednomyslný souhlas v klíčových otázkách, vyjádřit názor ohledně toho, zda bude možné spolupracovat s vládou, jejíž hodnoty zpochybňují základní zásadu Evropské konvence o lidských právech a smluv Evropské unie. To, že Haider odmítl své výroky odvolat, jen tím více opravedlňuje postoj EU. On a jeho strana jsou mimo hranice civilizovaného světa. Je možné, že Haidera reakce Evropské unie posílí a že Rakousko z Evropské unie odejde. Ať tomu tak klidně je. Nechť mají Rakušané právo zvolit si do čela svého státu neonacistické rasisty, ale my ostatní se na jejich volbě nemusíme podílet.


    Evropa musí ohledně Haidera jednat

    Tento článek Neala Aschersona vyšel v neděli 6. února 2000 v týdeníku Observer.

    U soudu nedaleko londýnského Strandu máme myslet na Davida Irvinga (který se soudí s nakladatelstvím Penguin Books a historičkou Deborah Lipstadtovou o pomluvu, že ho Lipstadtová nařkla ve své knize, že Irving ve svém díle popírá existenci koncentračních táborů). Její kniha o holocaustu ho obvinila, že je nebezpečným "revizionistou", který zkresluje historické důkazy. Ale minulý týden jsme hovořili při přípravě na pokračování procesu jen o Joergu Haiderovi.

    Vzpomínal jsem na rozhovor, který jsem kdysi vedl s nyní už zemřelým Bruno Kreiskym. Tou dobou už nezastával úřad rakouského kancléře. Byl to ryšavý haličský žid, který se stal sociálnědemokratickým kancléřem Rakouska. Ostře kritizoval Izrael a velmi rád pobýval ve společnosti novinářů.

    "Poslouchejte," řekl. "Horní Rakousko jsou samé hory, plné tvrdohlavých Němců s nacistickými instinkty. Dolní Rakousko je rovná nížina a je plné dospělých, normálních Čechů a Maďarů a Slováků a cikánů a židů. Člověk pořád musí dávat pozor, aby navrch měli tito slušní lidé."

    Tajný systém Bruno Kreiského, jestli ho kdy bral dostatečně vážně, se nyní rozložil. Vážně však Kreisky bral svou víru ve skeptickou, tolerantní politiku, v občany, kteří se smáli a pak zívali, když demagogové na ně začali zkoušet charisma. A to se začíná také rozkládat. Nejhorší věcí na Joergu Haiderovi není jeho přesvědčení, ale jeho stoupenci.

    Mají David Irving a Joerg Haider hodně společného? Stylem a osobností jsou naprostý opak. Irving je ryzí provokatér, člověk, který vyhledává hořící palubu potápějící se lodi a na ni se pak postaví.

    Haider ale vůbec není bizarní. Má pevné zázemi v rodině a ve své komunitě, které sdílejí jeho předsudky. Je pevný v kramflecích jako správce Korutan. Je to chladnokrevný, chytrý, postmoderní politik, který říká koncentračním táborům "trestná střediska" a pak se s ironickým úsměvem omlouvá všem, kdo jsou tím šokováni. Je to přece jen nedorozumění. Proč lpět na slovech?

    Ve skutečnosti je docela jasné, kdo je Joerg Haider. Není to neonacista, ale je to fašistický nacionalista "radikální pravice" - což je ve střední Evropě docela běžná věc. Ví, že jeho Stranu svobodných nenávidí a bojí se jí dostatečné množství Rakušanů, že by se nemohl - prozatím - stát kancléřem demokratickými prostředky. Tak je odsouzen k tomu dělit se o moc a využívat této moci nikoliv k tomu, aby proměnil Rakousko v xenofobní korporatistický stát, ale k tomu, aby odměňoval své stoupence lukrativními posty.

    Avšak Haider a Irving mají společné jedno nadání. Mění totiž svůj tvar. Haider dokáže vystupovat jako duch mladého árijského vojáka, nebo jako pochybný lyžař v kostkované košili anebo jako vážné nové koště, které chce pročistit "Systém". Davida Irvinga jsme viděli jako shrbeného vědeckého profesora, oběť mezinárodního židovského spiknutí. A pak jsme ho viděli jako arogantního Pána času, který jediný střeží tajemství Třetí říše. A naposledy vystupoval jako staromódní anglický gentleman, který prostě nesnáší všechny ty cizí (barevné) přistěhovalce, jak zaplňují jeho milovaná hrabství a kriketová hřiště.

    Jsou tyto podobnosti důležité? Těsně po roce 1945 si Evropané mysleli, že nikoliv. Poučili se. Nikdy neotálejte, jde-li o fašismus, tak jak jsme my tak osudově otáleli před rokem 1939, ale zlikvidujte ho okamžitě, když se objeví ve dveřích jeho hlava. Na plakátech v padesátých letech stálo: Niemals wieder, Už nikdy znovu.

    To si mysleli Monnet a Schuman a zakladatelé sjednocené Evropy. V těch letech byla většina mostů ještě rozbitá, miliony Evropanů bez domova seděly v transitních táborech, tisíce katů si změnilo svá jména a skrývali se a lidé si připomínali německé pořekadlo Wehret den Anfaenge (Dávejte pozor na začátky)

    Je to dávno. Ale minulý týden, náhle a brilantně, se Evropská unie roku 2000 stala šamanem. 14 šéfů vlád promluvilo jménem svých mrtvých předků, kteří se domnívali, že demokratická sjednocená Evropa je jedinou zárukou proti válce a proti fašismu. Nevarovali jen před vládu, jejíž součástí je Haiderova strana. Projednou se rozhodli jednat.

    Bylo to snad proto, že znovu, poprvé za padesát let znovu vznikla poválečná Evropa, v níž visí rozbité mosty, uprchlické rodiny se skrývají v táborech v zahraničí a mučitelé se skrývají s falešnými dokumenty? Ať už to udělali z jakýchkoliv pohnutek, šéfové vlád byli překvapeni svou vlastní odvahou.

    Někteří si zjevně přejí, aby bývali nezašli tak daleko. Prezident Klestil jmenoval - jak byl povinen - novou koaliční vládu s účastí Strany svobodných. Nacionalistické rozhořčení nad "zasahováním Evropské unie" zatím zvýšilo Haiderovu podporu. To se všechno dalo čekat. Teď musí EU zahájit svou blokádu bilatelárních styků.

    Nicméně je to velká chvíle a slavná hodina pro Evropu. Ano, možná by bývalo moudřejší, kdyby byl Rakousku předložen seznam demokratických požadavků a kdyby se rovnou nezaváděly tyto sankce. Ale sbor britského bědování, že jde o zasahování do vnitřních záležitostí Rakouska, je z devadesáti procent otevřené pokrytectví.

    Minulý týden se Joerg Haider posmíval, že "v evropském kurníku nastala panika a liška do něho zatím ani nevlezla." Vůči Evropské unii, vůči přistěhovalctví a vůči asylu mají britští konzervativci pozoruhodně podobnou politiku jako Haider. Jsou oněmi liškami a jednoho dne se proti nim možná i zde vzepřou kuřata.


    Drobné a miliardy

    Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

    Desetníky a dvacetníky zůstanou v oběhu i přesto, že ražba jednoho desetihaléře stojí haléřů pětadvacet.

    Od svého původního záměru zlikvidovat drobné prý centrální banka ustoupila proto, že měna zdaleka neoslabila natolik, že by desetníky a dvacetníky ztratily svůj cenotvorný význam.

    Tuto skutečnost ovšem bankéři vzali v úvahu až po té, co si na základě ostré reakce méně majetných občanů zřejmě uvědomili, že zde jsou lidé, kteří ještě drobné doopravdy používají. Řečí bankéřů zmíněné desetníky a dvacetníky zdaleka nejsou pod nějakým prahem vnímání veřejnosti.

    Jestliže nad tím prahem vnímání ještě nějakou dobu zůstanou, pak i proto, že pod prahem vnímání veřejnosti setrvává způsob, jakým stát nakládá s miliardami.

    Jak si vysvětlit, že se pouze mezi řečí, jaksi na okraj vášnivé diskuse o desetnících, dovídáme, že špatných úvěrů se v Komerční bance vytvořilo za šedesát miliard?

    Jistě to bude tím, že zatímco s desetníkem se setká kde kdo, s miliardami pracuje skupinka občanů tak nepočetná, že její členy můžeme zpětně vyjmenovat do jednoho.

    Čeští makro-ekonomové nás podle hesla "Co oči nevidí, to srdce nebolí" léta šetřili pohledu do bankovních trezorů, milosrdně před námi skryli účetní knihy, pomlčeli o rozsahu podepsaných státních garancí.

    Celé toto bankovní tajemství se dostává na světlo až nyní, zrovna ve chvíli, kdy jsme si vydechli, že nebudou z oběhu staženy drobné.

    Druhou stranou mince je ovšem to, že z oběhu nebudou staženi ani političtí makroekonomové a s nimi spřátelení bankéři, kteří věřili, že špatnými úvěry lze vydláždit cestu k prosperitě.

    Nepodařilo se, ale díky onomu prahu vnímání veřejnosti se včerejší správci našich miliard a dnes vážení poslanci a senátoři nemusejí bát, že jim v kapse tepláků budou chrastit drobné.

    Vysílá se v úterý 8. února ráno.

    Nový ředitel ČT: Tytéž změny jako Puchalský, ale diplomatičtěji

    Vyšlo v týdeníku Reflex č. 5/2000.

    Nový generální ředitel České televize Dušan Chmelíček, bývalý šéf právního oddělení ČT, se začal na veřejnosti projevovat dvěma radikálně odlišnými způsoby. Jeho veřejná vystoupení byla zatím nezajímavá, bez jiskry a plná banalit. Navzdory problémům s kvalitou zpravodajství ČT i strukturou zpravodajské redakce konstatoval Chmelíček, že Zdeněk Šámal, šéf zpravodajství, je muž na svém místě. V Jednadvacítce 23. ledna odpověděl Chmelíček na moderátorovu otázku, zda je nutno posílit veřejnoprávní postavení České televize, mlhavě a vyhýbavě. Pozorovatelé jsou zklamáni, je však možné, že Chmelíček diplomaticky mlží záměrně. Otevřenost vůči problémům v České televizi totiž zatím vždycky znamenala, že reformátoři byli zanedlouho vyneseni v zubech.

    Navzdory banalitám, které pronesl Chmelíček v minulých dnech ve sdělovacích prostředcích, Chmelíček zároveň také zveřejnil (viz Britské listy 21. ledna 2000) velmi racionální a dobře vyargumentovaný projekt dalšího rozvoje České televize, na jehož základě ho právě Rada České televize jmenovala do funkce. Tato otevřenost je chvályhodná - Puchalský svůj projekt skoro dva roky utajoval. (I druhý ze tří kandidátů v užším výběru, Petr Sládeček, zveřejnil svou zajímavou vizi pro ČT, viz Britské listy 28. ledna 2000).

    Jako typický právník-diplomat chválí Chmelíček v projektu nejprve všechny úspěchy, jichž Česká televize dosud dosáhla. Jeho řeč je jasná, logická a rozumná: ne všechny chyby, k nimž v České televizi v posledních dvou letech došlo, byly vinou Jakuba Puchalského a jeho "nekomunikativnosti". (Puchalský skutečně hovořil o své práci zřídkakdy otevřeně, nebxyl si úplně pevný v kramflecích a obával se, že by kritikové mohli zpochybnit, co řekne.). Na rozdíl, od toho, co vyhýbavě řekl v Jednadvacítce, v projektu Chmelíček jasně konstatuje, že "je třeba posílit nezávislost, postavení a prestiž České televize jako instituce veřejné služby".

    V reakci na silně centralizovaný systém řízení v Československé televizi za komunismu, konstatuje v projektu Chmelíček, vznikl zejména od roku 1992 v České televizi volný "producentský systém", plochá, nehierarchická řídící struktura. To je sice moderní a prospěšné, jenže producentská struktura v ČT byla příliš neformální. Producenti pracovali na základě nepsaných pravidel a zvyklostí - neexistovaly oficiální směrnice a přesněji, oficiálně definované vnitropodnikové vztahy. Britské listy o tom píší už dva roky, možná trochu brutálněji: uvnitř České televize rozhoduje neformálně vzniklá řídící struktura na základě soukromých přátelských vztahů. Situace je tak volná, že lidé, kteří rozhodují, nenesou nutně za své rozhodování osobní odpovědnost. Chmelíček chce posílit existující producentský systém, ale zároveň pro něj vytvořit pevné a závazné interní struktury, nezávislé na jednotlivých lidech a jejich osobních vztazích. Rozhodovací procesy v řízení televize musejí být zpětně kontrolovatelné. V projektu píše Chmelíček otevřeně: "Musí být jasně řečeno, že v instituci, jakou je v České republice televize veřejné služby, není cesty zpět před duben 1998 (kdy odešel z funkce GŘ ČT Ivo Mathé, pozn. JČ) - k neprůhlednému rozhodování na základě ustálených zvyklostí, k nepřetržitému sledu neustálých improvizací a k opakovanému rozhodování ad hoc i v těch nejdůležitějších otázkách." Chmelíček argumentuje, že v letech 1992 - 1997 ČT jistě dosáhla lecjakých úspěchů, avšak se systémem neprůhledného rozhodování, za něž nikdo nenese odpovědnost, prostě ČT nepřežije v rychle se měnící technologické éře.

    Snad nejdůležitější oblastí vysílání veřejnoprávní televize je oblast zpravodajství. I tady nachází Chmelíček tytéž chyby jako v ostatních částech struktury České televize. Je zajímavé, že ve snaze o nápravu přímo vychází z reformního projektu Ivana Kytky, který byl donucen v důsledku své snahy svůj projekt realizovat odejít z funkce šéfa zpravodajství ČT na jaře roku 1998 už za rekordních sedm týdnů. Kytka, jak se zdá, měl pravdu. Bez jeho reforem zpravodajství ČT nepřejde do moderní éry. Je pozoruhodné, že z Kytkova modelu v oblasti zpravodajství přímo vychází ve svém projektu nejen Dušan Chmelíček, ale i druhý uchazeč o funkci generálního ředitele ČT Petr Sládeček, který to i otevřeně konstatuje. Je to asi logické, protože struktury, které se pokoušel do zpravodajství zavést Kytka, jsou součástí racionálního provozu každé moderní televizní redakce - není to nakonec nic zas tak světaborného. Bez nich to prostě ani v ČT dál nepůjde. Hlavní změnou, kterou chtěl Kytka zavést do zpravodajství ČT, bylo vytvořit pro každý zpravodajský pořad samostatný výrobní a redakční tým. V rozhovoru pro Britské listy k tomu řekl 2. 9. 1998:

    "Můj projekt počítal s tím, že redakce, místo rozdělení na domácí a zahraniční, bude rozdělena na příslušnost k jednotlivým programům tak, jak je to obvyklé v britských a mnoha dalších televizích. Problém redakce zpravodajství je, že se tam pohybuje deset jedenáct programů, na kterých do mého příchodu pracovali někdy nahodile a střídavě různí editoři, různé redakční seskupení, často podle toho, kdo měl chuť a čas. Chtěl jsem, aby vznikly k jednotlivým relacím redakční, editorské a produkční týmy, nebo minitýmy. To byla hlavní změna, kterou jsem do České televize přinesl." Před svým vypuzením z redakce rozdělil Kytka zpravodajství do čtyř minitýmů. Dále v rozhovoru pro BL konstatoval: "V mnoha ohledech bylo rozhodování v ČT dvojkolejné nebo dokonce trojkolejné. Vedoucí domácí či zahraniční rubriky rozhodovali o obsahu pořadů, aniž by pak nesli přímou odpovědnost za relace."

    Srovnejte to s projektem Dušana Chmelíčka: "V dosavadním systému zpravodajství nenutí jeho šéfredaktora nic dále strukturovat útvar a přenášet odpovědnost za výslednou podobu konkrétních pořadů na nižší stupeň řízení. Jednotlivé pořady (nebo skupiny pořadů, například Události a Události plus) nemají své stálé šéfredaktory. Moderátoři významných zpravodajských relací (např. prestižní Jednadvacítky) působí v týdnech, kdy nemoderují tento pořad, v jiných relacích jako reportéři. Pokud je však vazba tvůrců k jednotlivým pořadům takto volná a nikdo z nich neví, zda příští týden nebude "zaskakovat" v jiném, který by za normálních okolností považoval za svou vnitropodnikovou konkurenci, pak nelze očekávat, že se jednotlivé typy zpravodajských relací budou svým stylem výrazně lišit. Editoři pořadů se navíc po týdnu střídají, takže je velmi obtížné zachovat kontinuitu v řízení agendy jednotlivých typů zpravodajských relací."

    Chmelíčkův popis líčí situaci přesně takovou, jaká byla koncem března 1998 po odchodu Ivo Mathého. Jestliže nynější šéf zpravodajství ČT Zdeněk Šámal po odchodu Ivana Kytky spolu s Jakubem Puchalským konstatovali, že chtějí Kytkovy modernizační reformy provést, co v televizi dva roky dělali, když po odchodu Puchalského nyní konstatuje Chmelíček, že se situace za poslední dva roky vůbec nezměnila? A jak se to shoduje s Chmelíčkovým diplomatickým konstatováním, že je Zdeněk Šámal jako šéf zpravodajství ČT "muž na svém místě"?

    Potíž je, že jakmile se někdo pokusí zmodernizovat pevně zakonzervované mocenské struktury uvnitř České televize, dané neformálními přátelskými vztahy, zaměstnanci televize začnou rebelovat a reformu sabotovat, i když je v dlouhodobější perspektivě v jejich vlastním zájmu, protože v zakonzervované postkomunistické podobě Česká televize nepřežije. Sabotáž reforem je nejúčinnější právě v redakci zpravodajství, kde dokáží citlivý výrobní proces, jehož výchozím produktem je živé každodenní zpravodajské vysílání, ochromit svými naschvály už jen dva nebo tři jednotlivci. To se stalo Kytkovi, a právě proto se zřejmě Puchalský a Šámal dva roky neodvážili do vnitřní struktury zpravodajství výrazněji zasáhnout. Bude na Chmelíčkovi, jestli prokáže dostatečnou schopnost citlivého řízení a diplomacie, zda se mu Českou televizi podaří nenápadným, mírným pokrokem přivést do moderního světa.


    K pořadu "Naskočíme?"

    Petr Jánský

    Obávám se, že Jan Čulík (JČ) vstoupil do diskuse kolem pořadu Naskočíme? poněkud nešťastně. Abych shrnul, co jsem se v BL dočetl: Na základě nepříliš lichotivé Pravidelné zprávy komise EU vyzvalo Ministerstvo zahraničí (MZ) nezávislé tvůrce k natočení kritického pořadu o nedostatečné připravenosti ČR na vstup do EU. Měla odvysílat ČT, která pořad převážně financovala, příspěvek však poskytlo i MZ. Stalo se, leč ve 4. dílu (Právo vědět) zazněla i kritika Miloše Zemana. To se nelíbilo panu B. Lazarovi z MZ, který se při schvalování pořadu pokusil o cenzuru a požadoval vystřižení příslušné pasáže. Autoři projektu P. Štingl, M. Pajerová, dramaturgyně H. Stibralová a M. Fialová, jakož i autor schvalovaného dílu T. Škarlant takový zásah odmítli. Proto MZ vymyslelo zástupný důvod a písemně požadovalo zákaz vysílání celého dílu. 4.

    Za této situace JČ zveřejnil zprávu, že MZ svůj seriál v ČT zrušilo. Následně ještě více zamlžil obraz tvrzením, že pořad Naskočíme? je reklamním pořadem vlády vysílaný ve veřejnoprávní televizi, navíc prostřednictvím politicky kontroverzních osob, zvláště M. Pajerové. Ani slovo o cenzuře.

    Teprve když se T. Škarlant snažil vysvětlit situaci seč mu síly stačily, JČ cenzuru připustil, ale jen jako osobní problém p. Škarlanta. Podle JČ zůstává hlavní problém v tom, že na pořad přispělo MZ, takový pořad do veřejnoprávní televize nepatří, ve spojení s politicky angažovanými lidmi automaticky ztrácí na důvěryhodnosti.

    Rád bych JČ vyvedl z omylu:

    1. MZ si neobjednalo reklamní pořad o nutnosti našeho vstupu do EU, ale kritický pořad o příčinách zaostávání a nedostatečné připravenosti ČR na vstup do EU.

    2. Že pořad byl dostatečně kritický a tudíž splnil své poslání, potvrdil pokus o cenzuru MZ. Za peníze MZ se dostalo kritiky Miloši Zemanovi. Tím pořad rozhodně na důvěryhodnosti neztratil. Naopak!

    3. Je nekorektní nazývat M. Pajerovou "politicky kontroverzní osobou". Je nesprávné tvrdit, že podpisem výzvy Děkujeme, odejděte! vstoupila do politiky.

    a) Výzva Děkujeme, odejděte! je občanskou iniciativou, stejně jako Impuls 99. Jejím podpisem do politiky nikdo nevstoupil.

    b) Do politiky se nevstupuje dokonce ani členstvím v některé politické straně. Teprve pokud člověk začne svými názory ovlivňovat voliče, teprve je-li zvolen do funce či poslancem, teprve může-li politiku ovlivňovat, pak se dá říci, že vstoupil do politiky.

    4. I kdyby kdokoliv z tvůrců seriálu byl proevropsky "zaujat", rozhodně bych mu to nevyčítal, protože směřování a vstup do EU je ve všech volebních programech demokratických stran, je v programovém prohlášení vlády, je dokonce i v "tolerančním patentu" a je v zájmu této země. Případné nedostatky z neobjektivního informování (jak se domnívá JČ) jsou naprosto zanedbatelné ve srovnáním s tím, že by občané (třeba na základě masivní kampaně KSČM) vstup do EU v referendu odmítli.

    Kdyby JČ zajímaly skutečné problémy, pak by se zaměřil na slabou práci presidenta při jmenování Kavana do funkce ministra, úlohu Kavana při aféře Zieleniec, lavírování ministerstva kolem války v Kosovu, války v Čečensku a naposledy kolem rakouské vlády, na personální obsazení MZ (všelijací Srbové), na hospodaření nejen v souvislosti se zámkem Štiřín. Pokus o výše uvedenou cenzuru, je jen třešinkou na nedobrém ministerském dortu.

    Poznámka JČ: Původní zpráva o zrušení pořadu "Naskočíme?" byla citována podle ČTK.


    Výše trestu

    Petr Jánský

    Je s podivem, že se nikdo nepozastavil nad výší trestu, který hrozí Liboru Novákovi - 12 let. Jakkoli nejsem příznivcem ODS, ani nechci zpochybnit právo státu na výběr daní, přesto se mi zdá 12 let za nesprávně rozepsaný sponzorský dar nepřiměřeně mnoho.

    Nepřiměřeně k čemu? Nepřiměřeně k sazbě za úkladnou vraždu (dává se tak 14 let), nepřiměřeně k postihu státního úředníka, který si odnesl 6 mil. na hotovosti v kufříku, nepřiměřeně k nezaplacení 300 mil. za privatizaci Elektroodbytu (Čekan) atd. a nepřiměřeně k právnímu vědomí a disciplině obyvatelstva v oblasti výběru daní.

    Důvodů k nechuti platit daně je několik. Za hlavní považuji vysoké daňové zatížení celkem a nedobré hospodaření státu s vybranými daněmi.

    Obvykla se uvádí daňové zatížení mezi 38 a 40%, které patří mezi nejvyšší v Evropě. Ve skutečnosti je však ještě vyšší, protože do tohoto čísla patří jen daň z příjmu (příp. daň ze mzdy), sociální a nemocenské pojištění. Není započtena spotřební daň, DPH (pro neplátce), silniční daň (plus dálniční známka) a daň z nemovitosti. K tomu přičtěte penalizaci, neb normální smrtelník nemůže všechno uhlídat a pochopíte, proč je u nás obcházení daní národním sportem.

    Ještě závažnějším motivem k neplacení daní je vědomí, že vaše daně nejdou na rozvoj státu, ale do různých černých děr, v lepším případě na záchranu krachujících bank a podniků, na zvelebení zámku Štiřín, na 13. a 14. platy udřených poslanců a soudců, v horším pak přímo na konto pana Lánského.

    Z toho vyplývá těch 80 nebo 90 miliard daňových nedoplatků. A za této situace se najednou udělá aféra se 6 miliony. Shodou okolností je to číslo zhruba stejné u Libora Nováka i u býv. ministra Svobody. Občan jen kroutí hlavou a uvažuje, jaká hra se tady hraje. Hra, která má málo společného s budováním právního státu.


    Ke sporu theistů a atheistů

    Jiří Jírovec

    V diskusi o existenci boha mě zaujal názor Jaroslava Štemberka, podle nějž "nemusí znamenat nevyváženost, jestliže theisté dostávají ve sdělovacích prostředcích víc prostoru než atheisté, protože theista musí nastínit svoji theologii". Míněno tak, že atheistům prostě stačí říct, že bůh neexistuje a šmytec.

    Jenže proč by theista musel? Kdo, nebo daleko přesněji co ho nutí k tomu, aby ve sdělovacích prostředcích nastiňoval svoji theologii - nebo lépe řečeno dogma?

    Štemberkův názor se stává neudržitelným v tom okamžiku, kdy začneme uvažovat co vlastně theisté proti atheistům mají - tedy ve smyslu argument proti argumentu. Primitivní atheismus (bůh je nepochopitelný a proto není) lze odrazit stejně časově a myšlenkově nenáročným, že pravě ta nepochopitelnost je dokladem jeho existence.

    V hlubších filosofických a fyzikálních rovinách se teorie obou stran začnou tak vymykat běžnému chápání, že je v podstatě jedno, kdo je atheista a kdo nikoli.

    Pokud jde o prostor k vyjádření, theisté měli dlouho absolutní výhodu proti atheistům. Doby, kdy se atheista kvůli meči a ohni raději ohnul, nejsou zas tak vzdálené.

    Na theismus a atheismus (bez různých přívlastků) lze pohlížet jako na stav individuální mysli. V této základní rovině nemá ani jedna strana důvod, proč by svůj názor vnucovala druhé straně a proč by se měla cítit druhou stranou ohrožena.

    Tato situace se ovšem změnila v tom nestřeženém okamžiku, kdy komusi došlo, že víru lze přetvořit ve výborný mocenský nástroj, který nazýváme náboženství. Jakmile ztratil vztah theistů a atheistů svoji nevinnost, stalo se nemožným rozlišit, kde pro theistu končí víra a kde začíná ideologie - což je stav, který zjevně platí i pro současnou diskusi v BL.

    Troufám si tvrdit, že po historických zkušenostech s náboženstvími (bez ohledu na  jména bohů a a jejich pozemských filiálek), by bylo daleko záslužnější zabývat se tím, jak se tohoto zlořádu zbavit.

    Ve stejném okamžiku, kdy na obrazovce mého počítače přibývají písmenka tohoto odstavce, se v zájmu svých povedených pastýřů okopávají tupohlavé ovce katolické s protestantskými berany, muslimové sbírají kamení nebo rakety proti židovským, křesťanským a jiným psům, zrabínovaný žid se odpojuje z internetu, aby neinfikoval svoji mysl nepovolenými myšlenkami a v Praze se přičinlivě křižuje nějaký nový Lux, aby se na vlně náboženství dostal k moci. V TV se non-stop střídají kšeftaři s vírou a páčí z diváků čísla jejich úvěrových karet výměnou za ujištění, že "náš Lord Jesus Christ" nenechá finanční transakci bez povšimnutí a nejenže splní různá tajná přání hned teď, ale vzpomene si na štědrý dar při posledním soudu, až se být dusno ohledně malého počtu vyvolených. Samozvaní zástupci boha na zemi mají penízky rádi, zvlášť ty, na nichž je vyraženo "In God We Trust".

    V současném světě se berlička náboženství, o níž se někteří politikové opírjí, změnila v pořádný klacek a my se budeme dohadovat o tak odtažitých věcech jako je existence boha? Neměli by se atheisté i theisté ve svém vlastním zájmu probudit?

    Jiří Jírovec

    PS Pokud se někdo pokusí číst mezi řádky, měl by dojít k závěru, že nenapadám víru, ale její zneužití pro manipulace s lidmi.


    Neslušnost příspěvku pana Luboše Motla

    Jaromír Jedlička

    Otřesen neslušností příspěvku pana Luboše Motla z 2.2.2000 si dovoluji napsat svůj názor na otázku existence Boha ve vztahu k vědeckému poznání. Pan L.M. zřejmě zná něco ze současné vědy, ale neuvědomuje si, že nedovede odpovědět na základní otázky (ani ve fyzice, která je zřejmě jeho oborem).

    Současný vědec věří v to, že pokud existuje opakovatelně prokazatelná korelace mezi dvěma jevy, tak jde o přírodní zákon, pokud naopak taková korelace není zjistitelná, tak jde o náhodu. Vědec dnes věří, že náhoda je neoddělitelnou součástí světa (světa stochastického).

    Náhodnost světa se projevuje např. v okamžiku vzniku a zániku diskrétních částic světa. Není třeba diskutovat o tom, zda jsou tyto částice hmotné, podstatné je to, že existují. Jako důkaz si dovolím uvést schopnost naší paměti, ve které se nepochybně ukládá informace našeho poznání, abychom si ji později mohli vybavit v téže podobě (to, že s věkem se mi to vybavuje obtížněji, pochopitelně předložený důkaz nezpochybňuje).

    Na informacích, které jsou uloženy v "částicích zapamatování" je založeno každé vědění. Platí však ale, že nikdo a nic nemůže být vševědoucí. Pokud je totiž svět nekonečný, tak jej samozřejmě nelze poznat, pokud je konečný, tak omezený počet "částic zapamatování" nemůže být žádným způsobem "zpracován" tak, aby kdokoliv či cokoliv mělo možnost prohlásit, že ví vše. Tedy nikdo a nic nemůže být vševědoucí. To je dostatečný důkaz k tomu, abych se prohlásil za věřícího tomu, že vševědoucí bůh neexistuje. Pokud chce někdo předložit jinou definici boha, pochopitelně mu v tom nebráním, ale pro mne to již, věřící prominou, nebude bůh.

    Věda je tedy vírou, jako každá jiná víra. Od ostatních vír se však liší tím, že ostatní víry, ostatní náboženství, hledají korelaci mezi úspěchy konkrétních lidí a věčností. Úspěchem může být např. to, že se po smrti dostanu do ráje (zde se L.M. mýlí, neboť současní křesťané již nehrozí peklem, neboť dobrotivý bůh by přece nikoho nemohl tak krutě trestat), zatímco v jiných geopolitických podmínkách se jako úspěch vyvinula víra v to, že po smrti již nebudu obtěžován znovuzrozením (převtělením).

    Tímto příspěvkem se nestavím proti žádné víře, ani žádnému náboženství, neboť vím, že člověk naději potřebuje, právě tak jako potřebuje zaplnit čas jinak, než jen samým zbrojením. Dokonce i já bych rád vyslovil naději, že až lidé pochopí, že žádná korelace mezi nimi a věčností neexistuje, tak se jim může podařit prožít smysluplnější život - vytvořit smysluplnější svět.

    Jaromír Jedlička


    Jiří Voskovec o Bohu

    Člověk je sám. Strašně sám v přírodě a jenom na chvilinku. Na návštěvě. A příroda je děsně lhostejná. A není na chvilinku. A člověk má strach, tak si vymyslel pánaboha. Ale to, jak už jsem řek, je šidítko. A státní filosofie, to jsou taky šidítka. Berličky, protézičky. Praktická věc, to jo. Moc lidem se s tím líp chodí.

    Ale já myslím, dokud se nenaučíme si autoritu najít v sobě, uvnitř, tak budeme život konit dál a setrváme v nebezpečí kolektivní sebevraždy... Budeme se muset smířit s tím, že jsme menší zvíře na malinký planetě, obíhající kolem stálice podprůměrné velikosti na okraji jedné z nespočetných miliard spirálových galaxií.

    Jak to krásně napsal vynikající hvězdář, profesor Harlow Shapley: "Organická struktura a společenské zvyky homo sapiens nesvědčí, že by byl žádoucím klientem pro astronomické životní pojištění." Soudě podle našeho dosavadního chování a podle prostředků zhouby, které jsme si uklohnili, mají ryby v oceánu a hmyz na pevninách neskonale vyšší pravděpodobnost, že během příštích deseti tisíc let zdědí svět, než homo...

    (Svědectví 89/90. Melantrich 1990 str. 330, výbor z článků, rozhovor s Jiřím Voskovcem byl zveřejněn ve Svědectví 58/79)


    Je nám třeba víry v Boha? (část druhá)

    Vlastimil Obereigner

    Zásahem vyšší moci jsem byl týden bez počítače a tudíž uvízlý mimo informační dálnici. Konflikt v "registrech Oken 95", jestli snad někdo ví o co jde (já ne.) Vše bylo nabouráno a musel jsem vložit znovu všechny programy, včetně internetového. Bylo to velmi napínavé, ještě že mám plno času, zotavujíc se z operace výměny kyčle.

    Konečně je vše v pořádku, dokonce jsem si přidal paměť (bohužel jen v počítači). Se zájmem jsem otevřel Britské listy, jelikož jsem očekával nějakou reakci na můj příspěvek o potřebě víry v Boha. Byla tam celá řádka zajímavých prací. Zajímaly mě hlavně kritiky a námitky. Musím s úlevou konstatovat, že na mě všichni byli velice hodní a slušní. Tak by to ale mezi dobrými křesťany mělo být.

    Mám, jistě oprávněný, pocit, že zde hodně dlužím. Proto se k tomuto tématu znovu vracím.

    Předně přiznávám, že jsem se kopnul s tou poznámkou o Desateru. A hned několikrát. Nechtěl jsem, ať už to vyznělo jakkoliv, vzbudit dojem, že nechápu morální hodnotu tohoto dokumentu. Byl a je to universální návod, jak se člověčenstvo má chovat. To, co jsem napsal o nedostatku lidské paměti, že těch přikázání je trochu na slabší paměť moc, mělo být chápáno spíše jako sarkasmus, v žádném případě cynismus. Též to je reakce na snahy některých zdejších (US) politiků,kteří by chtěli dát do zákona, aby ve všech školních třídách, veřejných (na př. soudních) budovách atd., bylo Desatero vyvěšeno. Sám jsem se nikdy Desateru nazpaměť neučil a přesto vás mohu ujistit, že jsem nikdy nikoho nezabil, neokradl, rodiče jsem nade vše miloval, k manželkám sousedů jsem se choval slušně, uctivě a nic víc, a když jsem tedy nikoho neokradl, tedy samozřejmě, a tím spíše ne, souseda. Ta první tři přikázání, (někde se píše, že byly vytesány na první desce, ostatních sedm na desce druhé) jsem se snažil dodržovat, když jsem byl ještě malý chlapec. Rodiče mě k tomu vedli. Před nějakými třemi ticíci lety, možná trochu více, snad Mojžíšovi vypadly z rukou, nebo co, dosti na tom, rozbily se a pánu Bohu nezbylo, než je tesat znovu. Ani ty duplikáty se nezachovaly a teď se vlastně neví to správné pořadí a rozložení. To však není ani tak důležité. Židé se snaží podle těchto pravidel morálky žít už od prvopočátku. Dočetl jsem se, že Křesťané až někde v devátém století. Ale to, co jsem napsal, že by stačilo jedno, jednoduše zapamatovatelné pravidlo - Nečiň druhému, co by se nelíbilo tobě samému - jsem myslel vážně. Nelíbilo by se mi, aby mě někdo zabil, okradl, aby mi někdo chodil za manželkou a nebylo by mi jedno, kdyby mě neměly mé děti rády a tudíž ani já bych to nečinil druhým.

    Tak to je jedna věc a částečná odpověď panu Navrátilovi, který se dosti podrobně mým článečkem zabýval. Mimo jiné píše, že Oregon, ve kterém dílem osudu žiji, není "bašta pravičáckých věřících". To opravdu není. Je to a vždy byl, podle mého názoru, poměrně pokrokový stát. Velký rozlohou, (251.180km) víc než třikrát než Česko, ale jen se třemi miliony obyvatel. Kdybych zde žil před sto lety, mým nedalekým sousedem by byl známý žurnalista John Reed, který odpočívá v pokoji u Kremelské zdi. Žila zde i jeho manželka Louise Bryant a Emma Goldman, která spolu s nimi prožila Velkou Říjnovou a po návratu (po smrti Johna Reeda) napsala zajímavou knihu "My Disillusionment in Russia" (Mé zklamání v Rusku). Oregon má systém "přímé demokracie" a jako jediný v Unii (a druhý na světě) má zákon, který dovoluje lékařům ukončit pacientovo trápení v případě smrtelné nemoci. (Částečná euthanasie). Přesto ale, co se týče náboženství, zbožnosti, bigotství, pověrčivosti, křesťanského fundamentalismu, si nemyslím, že se nějak zvláště liší od amerického průměru. Mohu to tvrdit ze zkušenosti pozorováním a čtením tisku, ale i v několika případech, kdy jsem se snažil nějakou debatu začít, nebo, když jsem reagoval na něco, co podle mého vkusu bylo velice naivní a nesmyslné. (Pracoval jsem s jedním velice zbožným mladíkem, otcem čtyř dětí, který žil a pracoval pro kostel. Ten mi tvrdil, že mám zajištěné místo v pekle, protože jsem "nepřijmul Ježíše." Nezáleží prý na tom, jak člověk žije, jak se chová, jestli hřeší, když přijme Ježíše, jde do nebe.)

    Zmínil jsem se o tzv. Křesťanské koalici, (Pat Robertson, Ralf Reed, Jerry Bauer atd.) kteří mají své televizní kanály, silnou organizaci, která se snaží prosadit účast náboženství v politice a státním aparátu a chtějí zasahovat i do školní výuky - povinné modlení a zákaz výuky bezbožné evoluční theorie. Pan Navrátil mi přetiskl část řeči prvního prezidenta USA George Washingtona. Je to více než 200 let starý dokument, i ta archaická angličtina mi neseděla, ale co hlavní, s čímž nemohu souhlasit, je tvrzení o neoddělitelnosti náboženství a mravnosti, spojitost zbožných politiků s občanskou blažeností, nemůže si představit spravedlivý soud, bez náboženské přísahy, a tvrzení, že bez náboženství a jeho principů nelze zachovat národní mravnost. Mohli bychom do nekonečna dokazovat, že slušnost, tedy mravnost, není naprosto podmíněná vírou ve Vyšší moc a už vůbec ne příslušností, nebo vyznáváním jakéhokoli náboženství. Jako chlapec jsem byl Skaut a byli jsme vedeni k dobru, bez modlení. (Zde, v USA v Boha nevěřící děcko má dveře do Skautu zavřené!) Sdílím názor s těmi, kteří tvrdí, že to, co K.K. prosazuje by byl drastický zásah do svobod občanů, svobod, které činí Ameriku Amerikou. Tyto snahy nejsou nijak nové. V padesátých letech se jim podařilo uzákonit motto "IN GOD WE TRUST", které musí být na všech platidlech! (Jakkoli je to komické! - tedy, samozřejmě, jak pro koho) Do přísahy k vlajce zákonem vmontovali slůvka "...UNDER GOD..." Tehdy jen těsně neprošel zákon, že do státních, (vládních) služeb a funkcí mohou být nominováni pouze občané věrní Bohu. Každý soudný člověk musí uznat, že zde neexistují snahy komukoli zakazovat, či přikazovat jakoukoli víru, ale právě naopak, tito zbožní fanatici dělají vše pro to, aby vnutili svá přesvědčení, svůj způsob žití těm druhým. Tito Boží bojovníci používají všech možných prostředků, včetně vraždění, násilí a ničení. (Ta druhá tabulka Desatera je pro ně prostě ta podřadnější)

    Vypadá to též, že pan Navrátil nesouhlasí s mým názorem, že náboženství působilo a působí negativně. Já jen vzpomněl na inkvizici, různá křižácká tažení, násilné šíření víry ve světě s tisíci obětí, vliv dogmatismu na rozvoj vědy, šíření dědičného hříchu Židů, za ukřižování Krista, kterážto tvrzení způsobila nesmírné utrpení milionům Židů. (Znám několik zbožných Katolíků, kteří dodnes nevědí o usnesení Druhého Vatikánského Koncilu, kde toto dávné, nepravdivé tvrzení bylo zrušeno) Stovky náboženských válek, nerovnoprávnost žen a v současnosti neustálé nabádání lidí, aby se nebránili a více množili a dalo by se vyčíslovat a pokračovat. Papež se omluvil za upálení Jana Husa, ale rehabilitace není prý možná. (V moderní češtině něco jako "zůstatkový trest")

    A ještě - pan Navrátil se mě ptá, jestli mohu doporučit nějakou vědecky podloženou práci, která vysvětlí vztah mezi režimem hlásícím se k filosofii Nietzscheho, založeným na budování národního socialismu s tím, jak jsem já napsal - "Gott mit uns" - a náboženstvím. Tam samozřejmě žádný vztah není, tudíž žádné vědce tím nebudeme obtěžovat. Já jsem jen naznačil, že ta nesmírná svinstva, která se za toho režimu děla, byla prováděna tvory, kteří toto heslo na opasku nosili, zbraněmi posvěcenými kněžími, požehnáním Vatikánu, pod vedením Vůdce, který se velmi často ve svých projevech odvolával k Prozřetelnosti. Není tajemstvím, že Hitler sám nepřipouštěl míchání se církví do své politiky, ale jeho víra v Nejvyššího je známá.

    Ani s definicí historie, jako " Lži, se kterými souhlasíme", (údajně řečeno Napoleonem) nemohu souhlasit a vztahovat to na to, co jsem napsal opravdu nechápu. Přece to moje vyznání nemohl nikdo brát jako "přepisování historie?" Neskrývám se s tím, že nemám žádné vyšší vzdělání, jediný titul, který jsem za Komunistů, v roce 1952 dostal, je honosný titul s dekretem, "Universální nástrojař", v tříleté učňovce nás latině neučili a o Voltairovi, Humeovi, Kantovi a jiných filosofů jsem sice slyšel, ale nikdy je nestudoval. Nechci tvrdit, že nebýt Komunistů, by ze mě snad byl rektor Karlovy University, ale faktem je, že když jsem ukončil v roce 1949 měšťanku, s Kainovým znamením v kádrovém posudku jsem měl dveře k vyššímu vzdělání zavřeny. (Otec, aby uživil za První republiky rodinu, střílel do dělníků.) Ale myslím, že přes moje čistě empirické názory, měl bych snad mít možnost zúčastnit se debat o zajímavostech doby, ve které nám pán Bůh umožňuje existenci.

    Účastníkům naší debaty bych doporučil jednu knížečku, dílko Bertranda Russella "Why I am not a Christian" (Proč nejsem křesťan) Je tam mnoho zajímavých postřehů, ale zde není na to místa. Bylo by velmi poučné slyšet námitky proti tvrzení tohoto světoznámého filosofa. Nebo k názoru Alberta Einsteina, Russellova obdivovatele, který napsal, že náboženství vznikala u primitivních lidí ze strachu z nevysvětlitelných aktů přírody, nemocí a smrti - nazval to náboženstvím bázně. Však už v obecné škole jsme se učili o našich předcích z krajin pod Řípem, že se klaněli "Dědkům", Řekové měli Bohy pro všechno možné a teprve Mojžíš dostal vnuknutí, že by bylo rozumnější to nějak "zcentralizovat". Na svou dobu to bylo velice pokrokové a taky to mělo hodně nepřátel. Je ale k podivení, že v jedenadvacátém století někdo ještě může věřit v duchy, čerty, ďábly a anděle, (podle průzkumu, 56% dospělých Američanů tak věří) na pravdivost legend z Písma svatého atd. Chápu, když někdo věří v nějaké to transcendentno, když mu nejde do noty myšlenka, že první zde byla hmota a to, co nazýváme duší, myšlením a vnímáním se z té prvotní hmoty vyvinulo. Ale věřit, že to stvořil Bůh, tak jak to dnes existuje, popírat evoluci, po tolika důkazech a nálezech to přesahuje obzor mého chápání.

    Nemínil jsem nikoho urazit, zesměšnit či nic podobného! Mám zato, že je zdravé diskutovat, vyměňovat názory. Z každé debaty něco v paměti uvázne a v každém případě to pootevře obzor. Myslím, že můžeme být šťastni, že žijeme v době tak rozvinutých technických zázraků, jako je internet. Amen!


    Film Review: Battling the Red Windmills

    Andrew Stroehlein

    There's more madcap, monster movie mayhem on the way: the studio who brought us the fantastic flick Zeman-zilla vs Klaus Kong are finally ready with their sequel, Attack of the Red Windmills: The endless conflict (for general release on 25 February 2000).

    Ever since "ZZvKK," the nation has been demanding a sequel from Prague-based Thank You Now Please Leave Studios. And who can blame them?

    Who could forget that fantasy sequence in "ZZvKK" in which both monsters magically vanish into thin air when a few small boys in a school playground simply ask them nicely to leave? One of cinema's golden moments of tragicomedy if ever there was one.

    And who could forget those lines from the epiphany scene, when the monster-fighting heroes stand before an enthusiastic crowd of supporters...

    "People! Those two monsters must be slain!"

    "Yes! Yes! We are with you, our brave warriors!"

    "No, no, no, wait... what do you mean 'with us'? We're not going to do battle with those evil fire-breathing beasts. We just sort of thought it might be nice if those nasty monsters went away, that's all."

    "But we want you to slay them."

    "Well, uh... yes... but, uh... Now, look here, we're not really fighters; we're just little people, you know, film directors and former students and that sort of thing."

    "But we offer you this fantastic new laser gun. It gives you the power of a million men. With that, you can defeat them!"

    "Well, uh... thanks, yeah, really, but, uh... I think we have to go direct films or study or something. Have a nice day."

    That was one of those most memorable bits of cinematic drama, and I am sure that's what clinched the film's producers the coveted Silver Cuckoo Award, the first such prize the revived studio has received since they swept the awards ten years ago with the runaway box-office success Revolt Like the Neighbours.

    Now comes their latest offering, Attack of the Red Windmills: The endless conflict, and the studio is expecting yet another hit.

    The film opens with a group of twentysomethings meeting in secret to share the pain they feel after living under the oppressive Regime of the Red Windmills for four long decades.

    They hatch a plan to do battle with the windmills, which, interestingly, don't even turn anymore because the strong winds from the East which kept them going just don't blow anymore. There's a suggestion that this is due to global warming, but the script really doesn't make it very clear.

    The film is presented in such vivid colour and with such spectacular special effects (dizzying lights and smoke screens), that you'd almost think those windmill monsters were alive and in the cinema with you. But, of course, that couldn't be, because at the exclusive preview screening I went to anyway, someone had thoughtfully posted signs on the cinema door which read, "Windmills, stay home!"

    Certainly, I wouldn't break with tradition by giving away the ending here, but I will say that I was a bit disappointed with this film. This youthful team of screenwriters, directors and actors really had their finger on the pulse of the movie-going nation ten years ago, and even last year's offering managed to pull in substantial crowds.

    But with Attack of the Red Windmills, Thank You Now Please Leave Studios are showing their age; those once-youthful creative talents now seem past their prime.

    My guess is that audiences won't turn up in nearly the same numbers as they did for this studio's earlier productions. Word will get out that the script is formulaic and worn and that the lack of climax is not cleverly creative as the creators intended, but merely infuriatingly frustrating.

    Then again, I could be wrong; after all, this is such a slow season for cinema buffs, that they may go in for this one just because it's the only thing on. And with Attack of the Red Windmills, at least they can still enjoy a bit of nostalgia for those earlier cinematic marvels.


    Poprvé...

    Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

    Když se říká, že všechno tu už bylo, není to docela pravda. Finsko bude mít poprvé v historii prezidentku, v dějinách USA bude poprvé manželka prezidenta kandidovat na politickou funkci a v NHL bude v roli hlavního kouče poprvé působit Evropan.

    Při nedávné návštěvě Pittsburghu se o možném Hlinkově působení coby trenéra Tučňáků spekulovalo, ale události zřejmě nabraly rychlý spád. Předseda hokejového svazu potvrdil, že již z Pittsburghu obdržel faxem žádost o Hlinkovo uvolnění, trenér, že mu v této věci telefonoval a na dnešní tiskové konferenci před odletem na Švédské hry se zřejmě již pouze oficiálně dovíme podrobnosti.

    Na jedné straně je jistě škoda, že Ivan Hlinka bude jako trenér chybět na lavičce našich hokejistů na mistrovství světa, na straně druhé je dobré, že přijal tuto výzvu. Je trenérem mistrů světa, trenérem olympijských vítězů a vlastně už mu chybí pouze vyhrát Stanleyův pohár. Hlinka odchází do mužstva, kde již působí šest hráčů, se kterými se domluví česky. Představme si, že to tak půjde dál. Ve včerejším Výběru světa, který v Utkání hvězd NHL porazil Výběr Ameriky (mimochodem - také se tak stalo poprvé) nastoupilo na led osm českých hráčů. Turek ze St.Louis, Buzek z Atlanty, Svoboda z Tampy Bay, Ručinský z Montrealu, Bonk z Otawy, Hejduk z Colorada, Eliáš z New Jersey, a Jágr z Pittsbourghu.

    Viděno takto našima očima z dálky, Hlinka by v NHL teoreticky mohl sestavit skvělý český tým. Větším úspěchem ovšem bude, pokud se mu podaří vtisknout Američanům, Kanaďanům, Švédům, Finům a Rusům český styl hokeje. I když kdo ví - možná to nakonec bude Hlinkův styl. V každém případě mu přejme, aby v Pittsburghu uspěl.

    7. února 2000


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|