Kdy dojde k další vražedné chřipkové pandemii?
V srpnu 1998 se vydala pozoruhodná výprava do Arktidy ve snaze nalézt v tamějším permafrostu stopy po masovém vrahu. Členové výpravy hledali mrtvoly sedmi mladých horníků, kteří zemřeli v roce 1918. Nezahynuli v první světové válce, ale zemřeli na chřipku.
Epidemie španělské chřipky, která postihla svět v roce 1918, si vyžádala podle odhadů asi 40 milionů lidských životů. Výprava do Arktidy byla seriózním pokusem získat genetický materiál od obětí této katastrofy, jehož studium by mohlo snad zabránit, aby se taková pandemie odehrála podruhé. Protože se očekává, že zcela jistě dojde znovu k takovéto katastrofě. Ve dvacátém století došlo třikrát k oficiálním chřipkovým pandemiím - v roce 1918, v roce 1957 a v roce 1968. Další z nich by mohla přijít každou chvíli.
Až k takové vážné epidemii dojde, to, co zažívají nyní někteří lidé - bolesti hlavy, bolesti v kloubech, propocené noci a touhu nedělat nic jiného než pasivně ležet v posteli - se rozšíří intenzivně po celé zemi. Nikdo nebude imunní - doslova. Pandemii způsobuje nový virus, který zaútočí na každého bez přípravy. Existuje teorie, že člověk poprvé dostal chřipku, když si ochočil domácí zvířata. Má-li vzniknout pandemie, virus musí být schopen se lehce šířit mezi lidmi. Ochromí obyvatelstvo bez ohledu na věk či fyzický stav a první, kteří na onemocnění zemřou, budou ti nejstarší a nejslabší.
V současnosti trpí Evropa chřipkou. Chřipku je vždycky nutno brát vážně, není to jako obyčejné nachlazení. Je to jedna z nejstarších nemocí, známých člověku. Poprvé ji popsal Hippocrates v roce 412 před Kristem. K první známé pandemii došlo v roce 1580, i když jistě před tím muselo dojít i k jiným chřipkovým pandemiím. Od té doby jich bylo 31.
Schopnost chřipky zabíjet je založena na schopnosti viru lehce a rychle se proměňovat. Neexistuje tedy jen jeden virus chřipky, ale celá řada jejich verzí. Dostanete-li chřipku jeden rok, neznamená to, že nemůžete dostat příští rok jinou její verzi. Existují tři formy chřipky: A, B a C. Nejobávanější je virus typu A, ale virus typu B je také schopen zabíjet. I v mírném roce usmrtí chřipka v Británii přibližně 3000 - 4000 lidí. Hlavními obětmi jsou staří a nemocní lidé, lidé se srdečními chorobami či s nemocnými plícemi. Umírají na komplikace, jako je průduškový zápal plic. Osoby s nefunkčním imunitním systémem a děti s astmatem jsou také zranitelní.
Letos v zimě zasáhla chřipka zvlášť tíživě staré lidi. Hlavním viníkem je sydneyský virus, jak správně předpověděla Světová zdravotnická organizace. Proti jednotlivým druhům viru se lze očkovat, ale očkování není vždy úspěšné. Tělo musí být schopno vyvolat proti očkování obrannou reakci. Organismy starých lidí to nečiní nutně zrovna efektivně.
Světová zdravotnická organizace bere hrozbu chřipkové pandemie tak vážně, že naléhá, aby si všechny země světa vytvořily vlastní nouzový plán pro chřipkovou epidemii. Nemají se konat veřejná shromáždění, , mají být uzavřeny školy a zavedena karanténa. Rychle je nutno vyvinout očkovací látky a klíčový personál, lékaři a výzkumnící mají být očkováni. Dosud připravilo takovýto plán 12 ze 120 zemí: Británie je jednou z nich. Pandemie by měla potenciál úplně ochromit celou zemi. Plány zahrnují nouzové očkovací programy (i když první prioritou je identifikovat novou, smrtící verzi viru a pokusit se proti ní vyvinout očkovací látku) a struktury pro zajištění přísunu léků proti chřipce.
Jeden znepokojující rys pandemie je neznámý. Dosud stále nevíme, proč byl chřipkový virus v roce 1918 tak virulentní. Kdybychom to věděli, virologové by se mohli připravit na obdobnou novou pandemii. Právě proto se v srpnu 1998 vydal profesor John Oxford z Royal London Hospital do Arktidy ve snaze odhalit tajemství dosud nejvážnější zaznamenané chřipkové epidemie. Odhady počtu úmrtí na chřipkovou epidemii v roce 1918 se postupně neustále zvyšují - původně se myslelo, že na chřipku tehdy zemřelo 20 milionů lidí, nyní se hovoří o 40 až 50 milionech. Jedinou zemí, která tehdy nebyla chřipkou postižena, byla Samoa. Při nedávných chřipkových pandemiích v roce 1957 a 1968 zahynulo pokaždé jen několik milionů lidí.
"Virulentnost chřipky z roku 1918 je největším nevyřešeným tajemstvím," konstatuje Oxford. "Doufáme, že materiál, s nímž se vrátíme, nám umožní identifikovat konkrétní genetické vlastnosti tehdejšího viru."
Muži pohřbení pod ledem byli ve věku od 18 do 29 let. Přijeli na ostrov Špicberky koncem září 1918 na lodi s norskými farmáři a rybáři. Chystali se na těžkou zimní práci v dolech. Ale s nimi se dostala na loď i španělská chřipka. Podrobnosti o sedmi mužích, kteří zemřeli, byly zaznamenány v deníku, který si vedl hlavní inženýr důlní společnosti. Vědci doufali, že dostatečné množství mrtvol bude pohřbeno v permafrostu, aby bylo možno z jejich tkání identifikovat genetický kód chřipkového viru.
Jenže když se začalo kopat, vyšlo najevo, že hrobníci sami se tehdy velmi báli chřipky. Namísto aby pohřbili mrtvoly v rakvích hluboko do permafrostu, mrtvoly byly urychleně zabaleny do novin a pohřbeny v mělkých hrobech. Přesto se však vědcům podařilo získat 100 vzorků tkání z plic, jater, ledvin, z morku kostí a z mozku pohřbených horníků. "Získali jsme určité signály tohoto viru," konstatuje Oxford. "Doufám, že se nám z toho podaří určit jasné genetické rysy virové chřipky z roku 1918."
V nedávné době došlo k několika chřipkovým epidemiím, kdy se vlády začaly rychle připravovat na realizaci svých nouzových plánů. Ptačí chřipka, která vypukla v Hongkongu v letech 1997-1998 byla jednou takovou epidemií. Jako první na ni zemřel tříletý chlapec. Virus byl posléze identifikován jak zvlášť virulentní virus H5N1, o němž nebylo dosud známo, že je schopen přecházet z ptáků na lidi.
Po celém světě vzniklo velké znepokojení, avšak pak se ukázalo, že oběti chřipky byly všechny ve styku s nakaženými kuřaty. Po masovém usmrcení všech kuřat chřipka zmizela. Tento virus sice byl pro lidskou populaci nový, ale neměl schopnost přenášet se z člověka na člověka. Totéž se stalo loni s formou chřipky, která vznikla stykem s prasaty.
