K novoročnímu projevu Václava Havla
Novoroční projev presidenta Václava Havla lze vcelku pěkně shrnout
parafrází výroku z Cimrmanovy hry "Dobytí Severního pólu Čechem Františkem
Němcem": Vítejte mezi trudomyslné, pane presidente!
Nicméně tady legrace končí, mimo jiné i proto, že českému tisku z valné
části nestálo za to projev otisknout, natož rozebrat. Tento okázalý
nezájem o myšlenky prvního filosofa státu je patrně příznačný pro jeho
schizofrénní postavení ve společnosti.
Myšlenky na nichž je projev postaven, nejsou samy o sobě nikterak převratné
- není mezi nimi nic, co by nevěděl každý. Nicméně skutečnost, že je
vyslovil (relativně) mocný politik vede k zásadní otázce: co tedy navrhuje
a jak on sám svoji moc ve prospěch lepší budoucnosti využívá.
Je ovšem typické, že v okamžiku, kdy se politik nabízí k otázkám (nebo
"odstřelu", ukáže-li se, že odpovědět nechce nebo neumí), zůstávají
sdělovací prostředky, s tradiční výjimkou Britských listů, netečné.
V následujícím textu se pokouším zabít dvě mouchy jednou ranou: přinést
čtenářům BL celý presidentův projev (je tištěn kursivou) a zvýraznit
otázky, které navozuje.
"Dnes o půlnoci jsme vstoupili do roku velkého přelomu věků. Takový čas
lidé tradičně pociťují jako výzvu k zásadnějšímu přemýšlení o sobě samých,
o světě, o smyslu všech věcí. Myslím, že jsou vážné důvody k tomu, aby i
pro nás, občany České republiky, byl nadcházející rok časem nových úvah o
našem společném životě, o charakteru naší společnosti, našeho systému,
našeho státu, o jeho postavení a směřování, o našem pojetí sebe samých. A
považoval bych za skvělé, kdyby to byl i rok velké změny k lepšímu, která z
těchto úvah vzejde.
Kdybych měl velmi stručně charakterizovat situaci světa, jehož jsme dnes -
ať chceme či nechceme - nedílnou součástí, pak bych řekl, že je opravdu
varovná."
Po povzbuzení k myšlení začíná úvod špatnou zprávou. Deset let svobodně a
bez překážek budujeme rozvinutou kapitalistickou společnost, a to podle
modelu, který, jak Havel nyní naznačuje, vlastně nefunguje.
"Některé odhady říkají, že koncem nadcházejícího století může být na Zemi
až čtyřicet miliard lidí a že takové množství může vážně ohrožovat samu
existenci života na naší planetě. Už teď jsou stále rychleji ničeny různé
neobnovitelné zdroje, ať paliv, či surovin, vymírají živočišné druhy a
člověk se dokonce vědomě připravuje i o látku pro život tak důležitou,
jakou je kyslík."
Zmínka o životním prostředí neškodí. Pomineme-li skutečnost, že suroviny
neničíme, ale (stále rychleji) spotřebováváme, je presidentova obava
reálná.
Václava Havla se zde můžeme ptát na to, jak by tuto situaci chtěl změnit.
Jak přinutit bohaté a dobře vyzbrojené země k tomu, aby přestaly plýtvat
surovinami i energií. Pokud jde o (reálnou) obavu z přelidněnosti, mohl se zmínit o
tom, že jedno z největších světových zel představuje katolická církev
odmítáním antikoncepce.
"Svět se přitom téměř závratnou rychlostí globalizuje, což znamená, že naše
planeta je stále rychleji pokrývána - zřejmě vůbec poprvé ve své historii -
povlakem jediné civilizace: stává se jednotným a elektronicky propojeným
informačním, komunikačním, finančním i obchodním prostorem, jímž se
rychlostí světla šíří nejen zprávy, ale i miliardy dolarů, kulturní hodnoty
i pahodnoty, dobré i špatné statky, dobré i špatné životní postoje."
Škoda, že Václav Havel neupřesnil, co považuje za pahodnoty, špatné statky
a špatné životní postoje. Nejspíš mu to připadá žinantní, protože mezi
řádky lze vyčíst, že tyto výdobytky přicházejí především z USA a vyspělejší
části Evropy. (1)
"Krajně nebezpečné přitom je, že zestejňující tlak, který tato
globalizující se civilizace vyvíjí na rychle rostoucí lidstvo, vyvolává
spoustu nových společenských rozporů. Snaha různých komunit uhájit si v
těchto podmínkách svou identitu a jinakost rozmnožuje konflikty kultur,
civilizačních tradic a různých etnik."
Při vší úctě k presidentovi si dovoluji tvrdit, že to je nesmysl.
Globalizace není víc než boj o trh a pracovní sílu. (2) Zájem "velkých
mocných" dává příležitost "malým mocným" aby si dělali pořádek na svém
písečku. Ani v Evropě nemusíme chodit pro příklady daleko.
"Gigantické městské aglomerace, do nichž rozvoj civilizace nutně lidstvo
stahuje, ničí přirozená a přirozeně obhlédnutelná lidská společenství, a
tím i přirozené nástroje mravní společenské sebekontroly, což vede
pochopitelně k dalšímu růstu kriminality. Globální obchod se stále
sofistikovanější technikou umožňuje nebývalý rozvoj organizovaného zločinu
a terorismu."
Šílenost městských aglomerací kdysi výmluvnou zkratkou zachytil Jiránkův
film.
Méně již lze souhlasit s další částí presidentova výroku. To k čemu
dochází je spíše nebývalé sbližování organizovaného zločinu a terorismu s
tím, co formálně považujeme za legální obchodní činnost a hájení národních
zájmů. (3)
A zase - co s tím, pane presidente?
Problém terorismu je ovšem složitý vzhledem k tomu, že při z teroristy se
snadno stane bojovník za svobodu a naopak.
"Soudobá podoba světové tržní ekonomiky a jejích institucí přitom usnadňuje
různé typy hospodářské nespravedlnosti, krátkozrakého egoismu a
parazitismu. Integrující se gigantické nadnárodní korporace mají stále
větší vliv na politiku států i mezinárodních organizací a ohrožují volnou
hospodářskou soutěž. Bohaté státy s rozvinutou ekonomikou usilují o
maximální otevřenost trhu chudých zemí pro sebe, ale samy své trhy
uzavírají."
No a jsme u nenáviděné myšlenky přerozdělování bohatství ve světě. Václav
Havel ji obohacuje o meziřádkové obvinění bohatých států z vyděračství. Je
jistě mrzuté, že opět jde především o USA a zbytek G-7. To je zřejmě
jediný důvod, proč president neuvedl u žádné z vyjmenovaných kategorií
konkrétní příklad.
"Není asi příznakem ničeho dobrého, když hodnota majetku tří nejbohatších
lidí světa převyšuje součet hrubých národních produktů skupiny rozvojových
zemí s šesti sty milióny mnohdy hladovějících obyvatel. Světové
hospodářství závratně vzkvétá, a přitom v osmdesáti zemích světa mají
občané dnes podstatně nižší průměrný příjem, než měli před deseti lety.
Počítačové praní špinavých peněz dosahuje už výše pěti procent
hospodářského produktu celého lidstva a obchod s drogami představuje osm
procent světového obchodu, tedy víc než obchod s auty či s ocelí."
Opět - a co s tím?
Na obchod s drogami lze ovšem hledět i positivně. Tyto peníze, jakkoli
přeprané, se přece vracejí do ekonomiky - ledaže by si jimi drogoví bosové
nacpávali matrace.
"Péče o pohyb peněz, kapitálu a vlastnických práv vynáší podstatně víc než
tvorba konkrétních hodnot. V naší zemi je například, obávám se, daleko
výnosnější podnikat v oblasti rozmanitých mediálních agentur a
nejrůznějších poradenských či zprostředkovatelských firem než třeba stavět
hezké domy pro lidi středně vysokých příjmů či pečovat o stále zanedbanější
lesy."
President Havel si zjevně nechce rozházet tak zvanou střední vrstvu. Proč
se raději nebere za ty, jejichž příjem je nižší než střední? Škoda, že se
Václav Havel přestal kamarádit s Václavem Klausem. Ten by mu při své
světaznalosti jistě vysvětlil, že stav, který charakterizují stále
zanedbanější lesy, nedostatek pěkných domů pro střední a spodnější vrstvy a
zisky z péče o svěřený kapitál (někdy vylepšené tunelováním) není ryze
český. (4)
"Idea lidských práv a snaha o vznik a upevňování demokratických institucí
se sice úspěšně šíří světem, ale ruku v ruce s nimi se bohužel šíří i četné
moderní zlořády, jako diktatura reklamy a konzumu, bezduchá komerční
kultura, televizní násilí či rostoucí nadvláda mediálních manipulátorů a
vynálezců sloganů nad přemýšlivými politiky."
Toto je klíčová část presidentova projevu a zároveň největší mystifikace,
které se ve své řeči dopouští. Přemýšliví politikové (což zní až příliš
sebechvalně) se jaksi nedokáží bránit zlořádům. Potíž je v tom, že první,
co "přemýšliví politikové" vypřemýšleli, je ochrana jejich vlastní moci.
Ať si to připouštějí nebo ne, nejsou u moci díky laskavosti voličů, ale
díky vlivu skutečných mocných, jejichž moc se odvozuje z bohatství
získaného prostřednictvím oněch moderních zlořádů, které Havel zmiňuje. K
tomu, že demokracie je pouhé synonymum pro stav v němž moc nechá poddané na
pokoji, pokud ji (nadměrně) neobtěžují, se Václav Havel možná propracuje v
příštím novoročním projevu. (5)
"Ale to není všechno a možná to není ani to hlavní: k smrtelně nebezpečným
civilizačním hrozbám patří samozřejmě stále rostoucí rizika spojená s
moderním výzkumem a moderní technikou, od nebezpečí počítačového pirátství
či přímo terorismu přes možnost zneužití genetického inženýrství až po
ztrátu jakékoli kontroly nad arzenály a šířením nukleárních zbraní."
Václav Havel se přidržuje módního trendu, jímž je varování před genetickým
inženýrstvím, které jak se zdá vytlačuje jadernou energii z popředí zájmu.
Na druhé straně správně upozorňuje na nebezpečí, které představují jaderné
zbraně. Nedostal se bohužel tak daleko, aby odsoudil Clintona a Jelcina (o
jeho nástupci Putinovi se zatím moc neví), jejichž návrat k primitivnímu
harašení jadernými arsenály vyvolává značné pochybnosti o tom, jaké mozky
mají kontrolu nad kufříky s kódy.
"O všech těchto a dalších civilizačních hrozbách ví dnešní lidstvo velmi
dobře, vždyť se tím zabývají samostatné vědní obory, mnohé světové
konference, a bylo o tom vydáno velké množství odborných i populárních
knih.
Skutečného odhodlání zvrátit nedobrý vývoj je však zatím ve světě málo.
Jako by jakýmsi samospádem věcí, navzdory zdravému lidskému rozumu,
vítězilo heslo 'po nás potopa', tedy okamžitý zájem nad zájmem dlouhodobým.
Je tomu tak podle mne proto, že soudobý člověk, aniž si to pořádně
uvědomuje, ztrácí odvěkou lidskou pokoru před tajemstvím původu, řádu a
záměru bytí, tedy něčím, co ho dalekosáhle přesahuje, a v důsledku toho i
odpovědnost za celek světa a odpovědnost před zrakem věčnosti."
Pokud jde o výsledky konferencí a obsah knih, Václav Havel uhodil hřebík na
hlavičku. Tyhle věci politiky nevzrušují, ledaže se cítí sami ohroženi
nebo obdivováni (většinou při slavnostním zahájení konferencí).
Vítězství hesla "po nás potopa" lze vysvětlit buď vůlí Boží nebo idiocií
politiků. Vzhledem k tomu, že svět je až na Čínu (možná ještě
marxisticko-atheistickou) plně v rukou lidí, kteří se netají svojí vírou v
existenci "zraku věčnosti" (nenapadnutelné synonymum pro jakéhokoli boha)
lze Havlova slova chápat jako kritiku bohů, selhávájícíh v komunikaci se
svými respektivními stády ovcí.
Možná, že se president Havel sám přistihl při ztrátě "odvěké lidské
pokory" a že odtud pramení pocit jeho odpovědnosti "za celek světa před
zrakem věčnosti". Normální občan je nepochybně přízemnější a zrak
věčnosti mu může být ukraden, zejména v momentu, kdy ztratí práci, úspory
nebo obojí.
"Informační i podnikatelská globalizace není provázena rozvojem globální
odpovědnosti. Svědomí jako by kulhalo za vědou, výzkumem a technikou,
respektive za tím typem lidského poznání, jež dnes určuje jejich hlavní
směr."
Sex, peníze a touha po moci, to je to, co vládne světem. Věda, výzkum a
technika jsou v tomto smyslu podřadné. Hlavní je velký klacek. (6)
"Zajisté: i dnes chodí milióny lidí do svých kostelů či svatyň, modlí se ke
svým bohům, ba někteří dokonce vedou v jejich údajném zastoupení bitvy
proti jiným. Ve skutečnosti se ale lidstvo chová tak, jako by nebylo už nic
nad ním a člověk byl - bez ohledu na jeho pomíjivost a omezenou schopnost
chápat smysl věci - strůjcem, pánem i vlastníkem všehomíra. Shrnuto: lidský
svět se zdá být na přelomu druhého a třetího tisíciletí po Kristu víc než
kdy ve svých dějinách propojen a zároveň ohrožen."
Návrat k víře je v současné době populární. A jak finančně prosperující
teleevangelisté dokazují, je to i dobrý kšeft. Normální člověk ovšem nemá
na pocity ohledně panování nad vesmírem většinou čas. Václav Havel zde
nepochybně popisuje společnost v níž se pohybuje sám.
Jedna naprosto zásadní věc: měli bychom daleko silněji chápat, že nejsme
jen členy své rodiny, zaměstnanci či majiteli svého podniku, obyvateli své
obce či svého města, příslušníky své profese, členy svého spolku či své
strany a příslušníky svého národa, ale že jsme i obyvateli této Země a že
osud každého z nás je ovlivňován celkovým osudem lidského rodu víc než kdy
dosud, přičemž každý z nás je zároveň víc než kdy dosud za tento celkový
osud spoluodpovědný.
Pomineme-li jaderné zbraně, není zřejmě situace nijak odlišná od minulosti.
Považovat se za občana Země je dobré heslo. Bude-li se ho však někdo
držet doslova a vystupovat proti moci, dopadne jak občané v Seattlu nebo ve
vedlejším Vancouveru. Možná, že mi ušlo, že Václav Havel proti obuškům a
slznému plynu v zastoupení občanů Země kdesi ostře protestoval.
"Vím, jak to zní nepopulárně, ale nemohu si pomoct: nejvíc ublížíme sami
sobě, když se budeme starat jen sami o sebe.
Nesmí nám být jedno, co se děje kolem nás, jakou tvář má naše země a její
krajina, naše města a obce; nemůžeme myslet jen na to, abychom měli dobrý
dům a garáž, ale musíme myslet i na to, co je obklopuje; nemůžeme hájit jen
zájmy své firmy či svého povolání, ale musíme mít ohled i k zájmům
ostatních; nemůžeme si myslet, že existuje jen Česká republika, ale musíme
vědět, že existuje i Kosovo, Čečensko, Somálsko, Rwanda, Východní Timor,
ale i Tibet, Barma, Kuba, Severní Korea a těžce v této době zkoušená
Venezuela; musíme rozpoznávat a ctít kvalitu a pestrobarevnost života a
vážit si lidské pospolitosti, solidarity a společné tvůrčí vůle jakožto
hodnot nepoměrně vyšších, než jsou jen čisté zisky."
Krásná slova. Ještě kdyby nám pan president naznačil, jak se může lid vypořádat s proradnými politiky. Vzpomeňme například rozpad republiky nebo
zákrok NATO v Kosovu. V obou případech byla většina obyvatel proti a přece
si politikové prosadili svoje.
Tato pasáž je navíc značně pokrytecká. Jsou to totiž právě politikové
(včetně nepoliticky se tvářících presidentů), kteří jednají tak jako by
existovalo (například) jen Kosovo, ale nikoli Rwanda nebo Východní Timor.
Někteří z nich tuto pragmatickou slepost využívají k vlastním politickým
cílům. Proto můžeme slyšet výroky typu "nemůžeme být všude" s podtextem
náhlého ohledu na peníze daňových poplatníků. (7)
"Mít peníze a majetek není samozřejmě žádná hanba. Naopak: může to být a
měl by to být znak úspěchu v tvorbě hodnot zvyšujících obecnou úroveň
života. Hanbou je něco jiného: hromadit peníze a majetek na úkor práva
jiných na lidskou důstojnost a život ve spravedlivé společnosti a právním
státě, na úkor obecné kvality života a životního prostředí, na úkor krásy
země a jejích sídel, na úkor budoucnosti."
První část předcházejícího odstavce vzbuzuje úsměv, protože z ní čouhá
obrana proti námitce, že president sám docela úspěšně hromadí majetek. Že
nějaký ten majetek neškodí, tvrdil již dýzlák Šemančák, zvaný Peňáz: "Periny
- gazdovstvo - aj čosi kamsi na knížke by sa patrilo" - míněno vedle
morálních hodnot (nevěsty).
Jeho druhá část vede k otázce za jakou cenu hromadí peníze a majetek
současná česká společnost, a jde-li o způsob hanebný, co s tím chce
president Havel udělat? Jaké je měřítko hanebnosti?
Je hanebné to, že kanadské velkobanky s miliardovými zisky propouštějí
několik tisíc lidí jen proto, že musejí vydělávat ještě víc?
Není tomu tak, že zákon nabídky a poptávky vysvětluje kompletně svět: vždyť
nevysvětlí ani tak samozřejmé věci, jako je pomoc bližnímu v nouzi nebo
touha po dítěti nebo péče o ně, potřeba žít v souladu se zdravou přírodou a
žít ve společenství vzájemné důvěry, dobré vůle a dobré mysli, anebo proč
leckomu stojí svoboda - včetně svobody podnikání - za to, aby obětoval kus
života nebo život riskoval či dokonce ztratil, jak to dokázali účastníci
našich odbojů proti diktaturám a okupacím.
Ve snaze nandat to Klausovi, se Václav Havel napadnutelně přibližuje ke
komunistickým myšlenkám, které, pokud si pamatuji, nadřazovaly jisté ideály
(presentované jako život v dobré vůli a dobré mysli - po likvidaci buržujů)
omezeným zákonům nabídky a poptávky.
Obětování života za ideály existují, ale najdeme v nich jen málo
racionálního uvažování. Vždyť jsou i hrdinové, kteří položili život za
císaře pány a jejich imperia i za diktátory. Nasrat, jo nasrat, tak praví
český básník v zastoupení neznámého vojína.
"Obávám se, že se v posledních letech a měsících politika a každodenní
život u nás povážlivě navzájem sobě odcizují. Ve veřejném životě i v životě
hospodářském se přitom rozmáhá zvláštní nevraživost, zlovolnost, sobectví,
neúcta k právním a morálním pravidlům, hamižnost, skepse, možná i
cynismus.
Spousta lidí si navzájem přestává věřit a hlavní starostí mnohých z nás se
stává, buď aby je nikdo neokradl, anebo - v horším případě - jak by oni
sami co nejšikovněji vyzráli na druhé. Někdy se mi zdá, že jsme z dnešní
globální tržní ekonomiky ze všeho nejdřív převzali to ze všeho nejhorší,
přesně to, s čím se jinde už začali systematicky potýkat."
President Havel opět mluví o prostředí v němž se pohybuje sám. Použití
množného čísla je nutné vztahovat na poměrně úzký okruh politiků, kteří se
dostali k moci po roce 1989 a použili ji k obrazu svému.
"Pokusme se přelomový rok 2000 učinit rokem změny. Změny politické kultury.
Změny kultury veřejného života. Změny ve stupnici našich hodnot. Změny v
orientaci jednotlivce, ve významu občanského sdružování, v pojetí role a
smyslu státu. Zkusme se zaměřit víc na celek, ať už celek našeho občanského
společenství, nebo celek soudobého lidstva."
Skvělý nápad. Vezměme paskvilní přístup politiků ke státnímu rozpočtu jako
příklad. Jak známo, diskuse už dávno není o číslech a schodcích, ale o
výměně hlasů pro rozpočet za různé ústupky. Jinými slovy poslanci jsou buď
ochotni prodat svoje hlasy za ústupky a schválit mizerný rozpočet nebo, což
je ještě horší, blokují přijatelný rozpočet vyděračskými požadavky.
Co by tedy pan president v takové situaci občanům radil? Vyměnit klíče za
hůl?
"Zkusme dát konečně své zemi jasný, dlouhodobý a obecně srozumitelný
program, takový program, který by odpovídal nárokům nadcházejícího věku.
Každý z nás žije samozřejmě ve svém vlastním světě, trochu odlišném od
světa druhých.
Pokusme se všichni vidět i za hranice svých malých světů, vidět dál, v čase
i prostoru. Pro začátek stačí málo: například daleko víc podpořit všechny
organizace, které pomáhají trpícím lidem v různých částech světa. V
celosvětovém měřítku patříme mezi rozvinutější země."
Co jsou "nároky nadcházejícího věku"? V přízemnější formě jde spíš o to,
co je třeba udělat dnes a jak dohnat to, co mělo být uděláno již včera.
Na charitativní organizace lze pohlížet, a to s cynismem vskutku
zanedbatelným, jako na mechanismus, jímž jsou peníze občanů používány na
záplatování děr, které způsobuje daný politicko-ekonomický systém.
Nemělo by být vznosným cílem politiků změnit systém tak, aby v něm
charitativní organizace nebyly zapotřebí?
"Proč bychom tedy nemohli v roce zaokrouhleného letopočtu velkoryseji
odpouštět dluhy některým nejchudším zemím? Takovým gestem svět ještě
nezachráníme. Ale ukážeme, že cítíme spoluodpovědnost za jeho budoucnost."
Svět již začal začal chudým dluhy odpouštět. Jednak kvůli nedobytnosti a
možná trochu kvůli špatnému svědomí.
"Nové pojetí lidského úkolu na Zemi je nejlépe prosazovat příkladem. Proč
bychom se nemohli začít trochu uskromňovat v zájmu obecném, a tudíž i
svém?"
Bohužel i zde president Havel propásl příležitost uvést konkrétní příklad a
naznačit, jak se uskromňuje ve svém vlastním zájmu.
"Proč bychom nemohli daleko energičtěji usilovat o to, aby všechny naše
podniky měly vskutku moudré vedení a aby vyráběly levně a kvalitně věci, o
něž je zájem a které neničí svět? Je hrozné, dozvídáme-li se, jak naše
banky přicházejí o desítky, ne-li stovky miliard korun, a víme-li zároveň,
že jsou podniky, které neplatí svým zaměstnancům za vykonanou práci."
No žijete v kapitalismu, pane presidente!
Pasáž o moudrém vedení připomíná teorie o dělnických radách z roku 1968.
Politická moc se samozřejmě měla po roce 1989 snažit o to, po čem teď Havel
volá, v době kdy od komunistů převzala kontrolu nad celou ekonomikou.
Pokud "naše" podniky (míněn může být jen zbytek státního sektoru) nemají
vskutku moudré vedení , je zřejmě něco v nepořádku, možná až kriminálním.
President Havel se zde ovšem ekonomicky zesměšňuje, protože předpokládá, že
státní podniky mohou vyrábět levně a kvalitně, čímž popírá základní
podpůrnou tézi privatizace, která praví přesný opak. Ideologická
nepevnost Václava Havla je vskutku na pováženou, stejně jako zmatek, který
musel vyvolat v myslích posluchačů.
Pokud jde o ztrátové banky a mzdy neplatící podniky, jde přece o pouhou
potíž růstu. Vždyť snahou všech vlád, které jste za deset let jmenoval,
bylo zbavit se co nejrychleji státního majetku a pokud možno i českého
vlivu. Hodní zahraniční strýčkové to přece za nás zařídí.
Zbavit se dědictví minulosti není lehké. Jakou práci musela dát
likvidace komunistické extravagance - flotily námořních lodí. Není divu,
že to muselo stát spoustu peněz, zbavit se jich. Co s nimi, když nemáme
moře.
Ne každá transakce je ovšem ztrátová. Předpokládám, že například Chemapol
slušně vydělal na převodu Havlovy poloviny Lucerny na jeho švagrovu a bude
mít na mzdy svým zaměstnancům.
"Je smutné, že naše nejvlivnější politické strany jsou podezřelé z temného
hospodaření, vlastnění záhadných kont a z daňových úniků, nebo že člověk
odpovědný za ztrátu miliard či propagátor rasismu nejsou potrestáni,
zatímco mnohý politický vězeň z padesátých let se dodnes nedočkal aspoň
důstojné penze. Je ale ještě něco hroznějšího než toto všechno: totiž že se
tomu tak málo divíme. Myslím, že vůbec neuškodí, budeme-li se občas trochu
víc divit špatným věcem, které se kolem nás dějí, protože takový údiv je
prvním krokem k hledání jejich pravých příčin a k jejich rychlé nápravě."
President zde semílá několik věcí dohromady. Jeho představa, že bude-li se
občan trochu víc divit, dojde k rychlé nápravě, je na prvního myslitele
státu - řekněme - primitivní.
Obyčejný člověk se už ani divit nestačí - to zaprvé. Za druhé, pouhý údiv
nestačí, pokud neexistuje mechanismus jak zbavit gaunery moci a případně je
dostat za mříže.
Mám-li mluvit za sebe, divím se, že proč president znovu používá plurál,
jímž se jaksi schovává do houfu, aby se kolektivně divil místo toho aby
jednal, jak to má v pracovní náplni.
"Není pravda, že vše je špatné a vše je ztraceno a všechno musí smést
nějaká vichřice. Pravý opak je pravdou: v této společnosti žije ohromný
potenciál dobré vůle, tvořivosti, pracovitosti, laskavosti i touhy po
lepším lidském prostředí. Oč běží, je tento potenciál uvolnit, otevřít mu
prostor, povzbudit ho. Je to úkol politiků, ale ne jenom jich. Je to úkol
všech veřejně činných lidí, všech lidí v odpovědných postaveních a
koneckonců všech nás, občanů České republiky, kteří to s ní myslíme dobře."
Po apokalyptickém začátku - připoměňme si, že v něm president mluví o tom,
že situace světa, "jehož jsme dnes - ať chceme či nechceme - nedílnou
součástí, je opravdu varovná." to president žene k optimistickému závěru,
který silně připomíná projevy jeho předchůdců na Hradě. S jazykem maličko
ve tváři, jak říkají Angličané (tj. jako provokaci, pozn. JČ), lze dodat, že i tentokráte nám cestu k
jasné budoucnosti kazí zlí imperialisté.
"Naději máme. Jsem si tím jist dnes víc než kdykoli dosud. Nemůžeme však
čekat, až se tato naděje naplní. Musíme ji naplňovat sami. Byť třeba i tím,
že zatřeseme všemi, kteří mají sice vliv, ale dřímají, místo aby jednali."
Tento výrok zjevně vznikl před rokem 1989 a do projevu se dostal metodou
"cut and paste". Václav Havel ovšem zapomněl, že použití první osoby
množného čísla činí z původně moudrého výroku jeho karikaturu. Bohužel
neměl dost odvahy k tomu, aby šel s vlastní kůží na trh a použil druhou
osobu množného čísla.
Všimněme si rovněž Havlovy metafory s oživením spáče zatřesením. Nejen
Švejk, ale i Haškův mírný pokrok v mezích zákona zapustil hluboké kořeny.
Jistě, kdyby Havel prohlásil, že si společnost nemůže dovolit držet
politiky, kteří buď kteří jednají mimo rámec přijatelných chyb nebo
dřímají u svých koryt, mohl by to někdo obrátit i proti němu.
"Nevím, zda mám právo vám děkovat za vše dobré, co jste v různých oblastech
vykonali, protože jste to přece nedělali pro mne, ale pro nás všechny. Vím
ale, na co právo mám: podělit se s vámi - byť by to někdo stokrát nazval
moralizováním - o svůj názor na to, čím bychom všichni bez rozdílu mohli a
měli v tomto roce své počínání obohatit, prohloubit, či jak bychom ho mohli
či měli změnit."
Tento odstavec působí výplňově. Nicméně obava presidenta z toho, že by si
někdo mohl myslet, že občanům děkuje za to, že konali pro něj, může mít
skrytý význam, dávající možná smysl psychologům a psychiatrům.
"Platí to tím spíš, že nadcházející předěl věků může být opravdu asi
okamžikem pro nás mimořádně významným, totiž okamžikem, kdy se jasně ukáže,
jak jsme se vlastně rozhodli: zda se uzavřeme sami do sebe a sebevražedně
se odřízneme od světa, který nás obklopuje, anebo zda vezmeme na svá bedra
spolu s ostatními břímě rozhodování o budoucnosti naší civilizace; zda
budeme moderní a otevřenou občanskou společností, anebo - až uprostřed
Evropy - jen nezajímavým a okrajovým státem utopeným v jakýchsi svých
lokálních a dokonce i vlastnímu občanstvu málo srozumitelných rozepřích."
Předěl věků zní stejně mýticky jako představa, že o svých věcech
rozhodujeme sami. Podíváme-li se realisticky na cíle české zahraniční
politiky musíme být skeptičtí, pokud jde o to kolik z rozhodování o
budoucnosti naší civilizace si bereme na svá bedra.
Strategickou polohu ČR jsme vyměnili za druhořadé členství v NATO. O tom,
že tím přispějeme ke stabilitě světa, lze s úspěchem pochybovat.
EU nás milostivě přijme v okamžiku, kdy ekonomické a politické zájmy Západu
převáží nad obavou z toho, co je to bude stát.
Příklad Kanady, která je "nezajímavým a okrajovým státem utopeným v
jakýchsi svých lokálních a dokonce i vlastnímu občanstvu málo
srozumitelných rozepřích" pak naznačuje, že ani členství v klubu G-7 není
všechno.
"A pokud bych vám přece jen právě dnes, deset let po změně režimu a deset
let po svém prvním zvolení do tohoto úřadu, chtěl za něco poděkovat, pak
asi především za jednu věc: že jste se tehdy tak jednoznačně rozhodli pro
dobrý směr, že jste vytrvali přesto, že tolik vašich očekávání se zatím
nenaplnilo, a že jste to s námi všemi, které revoluční čas kdysi vynesl do
politických funkcí, tak dlouho vydrželi."
Václav Havel má vskutku smysl pro humor. Cožpak je odstranitelný? Cožpak
jsou odstranitelní?
"Přeji nám všem všechno dobré v přelomovém roce 2000! Přeji nám všem velký
návrat naděje - naděje do života osobního, do života naší země i do života
celého lidského společenství!
Šťastný nový rok!"
Domnívám se, že by se sdělovací prostředky tímto unikátním projevem měly
zabývat. Proč se nepokusit, když už vypukl ten přelom věků, o prolomení
bludného kruhu, který kdysi popsal Edward Albee bonmotem "Kde se někdo ptá,
tam nikdo neodpovídá a kde by někdo odpověděl, tam se nikdo neptá." a
zaplavit presidentskou kancelář žádostmi o interview s presidentem.
V zájmu Václava Havla jistě je, aby dal svým myšlenkám racionální rámec a
dokázal tím občanům, že s ním těch deset let nevydrželi omylem.
Je ovšem možné, že majitelé sdělovací prostředků tuto příležitost Havovi
nedopřejí, protože jim vyhovuje, že vypadá jako člověk, který je tak
odtržen od reality, že jej ani není třeba brát vážně.
Jiří Jírovec
Poznámka JČ: V zájmu diskuse bych si dovolil v některých bodech trochu polemizovat s komentářem Jiřího Jírovce: neberte ani jeho, ani moje názory za bernou minci, jen se nad nimi zamyslete. Souhlasím s Jiřím Jírovcem, že je projev Václava Havla v mnoha ohledech poněkud česky intelektuálsky mlhavý a nekonkrétní - je dobře míněný, ale nakonec se zvrhává v pravidelné výroční cvičení, bohužel.
1. Přicházejí pahodnoty skutečně především z USA a vyspělejší části Evropy? Z Prahy se tomu tak skutečně zdá: ze záhadných důvodů se do ČR jen těžko profiltrovává ze Západu to, co je tam dobrého. Řekl bych, že na Západě existují hodnoty i pahodnoty. V jiných částech světa je možná těch pahodnot i víc - globálně se neprosazují, protože největší globální vliv mají hospodářský nejúspěšnější země. Zatím jsou to Spojené státy - může se nejúspěšnější hospodářskou zemí však v budoucnu klidně stát např. Čína.
2. Globalizace není víc než boj o trh a pracovní sílu, píše Jiří Jírovec. Nejsem si tak jist. Je zcela zjevné, že zrušení vzdáleností a nové komunikace poskytují lidem, i lidem dosud nepříliš mocným, množství nových příležitostí. I Britské listy jsou rysem globalizace. Pokud by nebyla globalizace ničím víc než bojem o trh a pracovní sílu, těžko by se mohl Jiří Jírovec účastnit aktuální politické diskuse v ČR ze svého zapadlého kanadského městečka Deep River.
3. Nejsem si ani zde jist, jestli JJ trochu nepřestřelil. Jistě takové tendence existují: je však možno činit rovnítko mezi veškerým podnikáním a terorismem?
4. Nevím, jestli to s tím nedostatkem domů a bytů na Západě nevidí Jiří Jírovec trochu příliš apokalypticky. V Británii jsou například šance pro mladého člověka, aby si koupil byt, nesrovnatelně vyšší než v ČR.
5. I tato interpretace se mi zdá příliš pochmurná. Jistěže existují tendence vůči zkorumpovanosti politiků, že bych však byly celé demokratické systémy stoprocentně zkorumpované stejně, jako nějaké jihoamerické plukovnické diktatury, se mi zdá přehnané.
6. I zde si nemyslím, že to s globální neodpovědností je celosvětově tak špatné, jak to vidí z Prahy Václav Havel a z Deep River Jiří Jírovec. Tu a tam se ozývají hlasy, že je nutno něco dělat. Ne u všech lidí chybí svědomí.
7. Nemyslím, že zásah v Kosovu a nikoliv ve Rwandě či na Východním Timoru je jen důsledkem pragmatické slepoty západních politiků. Mezinárodní politika je důsledkem kompromisů často velmi sobeckých zájmů. I ten nejidealističtější politik zjistí, že je velmi obtížné prosadit v této spleti zájmů dobré rozhodnutí. Vzpomeňme, jak složité bylo např. pro Británii prosadit mezinárodní zákaz nášlapných min.
