Adresa Britských listů

Co je nového v České republice

Vazeny pane Culiku,

dost dobre jste predvidal reakci ceskych intelektualu na Keanovu knihu o Havlovi - ohlas je jednoznacne negativni. V LtN naposledy J. Burian a J. Penaz.  J. Penaz pise, ze J. Keane pouziva argumenty jako "nas J. Culik". 

Ale moc se neradujte. Jste sice nas, ale nejste "prestizni osobnost", takze by LtN nemely Vase nazory o mediich publikovat. To zase psal  Otakar Svoboda v dopisu redakci, otistenem v LtN 1-2/2000.   Podle me vic zalezi na kvalite argumentu nez na "prestiznosti" toho, kdo je rika, ale s timto nazorem se patrne ceska media neztotoznuji.

(O nepřípustně nacionalistickém významu zájmena "náš" ve smyslu "český" ["naši Romové", "naši Němci" - nyní "náš" Čulík - Jiřímu Peňázovi gratulujeme!] jsme psali v Britských listech nesčetněkrát.) - V Británii vyvolala Keanova kniha o Václavu Havlovi celou řadu nejrůznějších kritik, kladných i záporných; deník Guardian ji označil za knihu loňského roku. Ostře na ni zaútočil v Times Literary Supplement Havlův přítel Timothy Garton Ash, který se rád ukazuje v Havlově blízkosti, na to zase odpověděl oxfordský emeritní profesor historie Zbyněk Zeman, že Ash dost nerozumí Havlově (záporné) roli v české politice. K oběma článkům v TLS se vrátíme. - Co se týče dopisů Otakara Svobody z ČT, jiný text, snažící se osobně zdiskreditovat Jana Čulíka, založený na převážně nepravdivých informacích, otiskl koncem prosince časopis Týden. Rozebral jsem ho v BL zde, dnešní BL přinášejí reakci Otakara Svobody. JČ

Výběr textů z posledních dní:

J. J. Procházka

Již několik dní je v účinnosti zákon o poskytování informací veřejnosti, zavazující i úředníky Václava Havla (pány Ivo Mathé, Lad. Špačka, Janu Chalupovou a další) - tedy všech 350 úředníků V.Havla v Kanceláři PR - poskytovat občanům informace. Teprve nyní s určitou naději mohou občané vznášet žádosti o informace na tento tajuplný úřad, což tímto činím:

(1) Kolik za období 8 let (od 1.1.1990 do 1.1.1998) konalo se v této zemi politických procesů podle § 103 tr. zák. kvůli Havlovi Václavu, a čeho se vlastně konkretní občané konkretně dopustili?

(2) Kolik se za posledních 10 let konalo soudních procesů na tzv. ochranu cti Václava Havla podle § 11 obč. zák. vyvolaných Václavem Havlem a s jakým výsledkem?

(3) Jaké další soukromé soudní procesy po dobu výkonu prezidentské funkce vedl V.Havel? Kolik a jakých procesů vedli předchozí prezidenti?

(4) Kolik občanů podalo žalobu na V. Havla v době výkonu jeho prezidentské funkce - tedy za posledních 10 let - a konkretně kvůli čemu a s jakým výsledkem?

Jsem právník v důchodu a nemám možnost tyto otázky položit jinak - pokud chci mít aspoň minimální naději na odpověď - než prostřednictvím tisku.

Závěrem na okraj:

Kolik z těch 350 úředníků Hradu má vysokoškolské vzdělání a proč nejsou jejich případné akademické tituly uvedeny na úředním seznamu Hradu (http://www.hrad.cz)?

Má to nějakou souvislost s akademickými tituly Václava Havla?

Jiří Jírovec

Novoroční projev presidenta Václava Havla lze vcelku pěkně shrnout parafrází výroku z Cimrmanovy hry "Dobytí Severního pólu Čechem Františkem Němcem": Vítejte mezi trudomyslné, pane presidente!

Nicméně tady legrace končí, mimo jiné i proto, že českému tisku z valné části nestálo za to projev otisknout, natož rozebrat. Tento okázalý nezájem o myšlenky prvního filosofa státu je patrně příznačný pro jeho schizofrénní postavení ve společnosti.

Myšlenky na nichž je projev postaven, nejsou samy o sobě nikterak převratné - není mezi nimi nic, co by nevěděl každý. Nicméně skutečnost, že je vyslovil (relativně) mocný politik vede k zásadní otázce: co tedy navrhuje a jak on sám svoji moc ve prospěch lepší budoucnosti využívá.

Je ovšem typické, že v okamžiku, kdy se politik nabízí k otázkám (nebo "odstřelu", ukáže-li se, že odpovědět nechce nebo neumí), zůstávají sdělovací prostředky, s tradiční výjimkou Britských listů, netečné.

V následujícím textu se pokouším zabít dvě mouchy jednou ranou: přinést čtenářům BL celý presidentův projev (je tištěn kursivou) a zvýraznit otázky, které navozuje.

"Dnes o půlnoci jsme vstoupili do roku velkého přelomu věků. Takový čas lidé tradičně pociťují jako výzvu k zásadnějšímu přemýšlení o sobě samých, o světě, o smyslu všech věcí. Myslím, že jsou vážné důvody k tomu, aby i pro nás, občany České republiky, byl nadcházející rok časem nových úvah o našem společném životě, o charakteru naší společnosti, našeho systému, našeho státu, o jeho postavení a směřování, o našem pojetí sebe samých. A považoval bych za skvělé, kdyby to byl i rok velké změny k lepšímu, která z těchto úvah vzejde.

Kdybych měl velmi stručně charakterizovat situaci světa, jehož jsme dnes - ať chceme či nechceme - nedílnou součástí, pak bych řekl, že je opravdu varovná."

Po povzbuzení k myšlení začíná úvod špatnou zprávou. Deset let svobodně a bez překážek budujeme rozvinutou kapitalistickou společnost, a to podle modelu, který, jak Havel nyní naznačuje, vlastně nefunguje.

"Některé odhady říkají, že koncem nadcházejícího století může být na Zemi až čtyřicet miliard lidí a že takové množství může vážně ohrožovat samu existenci života na naší planetě. Už teď jsou stále rychleji ničeny různé neobnovitelné zdroje, ať paliv, či surovin, vymírají živočišné druhy a člověk se dokonce vědomě připravuje i o látku pro život tak důležitou, jakou je kyslík."

Zmínka o životním prostředí neškodí. Pomineme-li skutečnost, že suroviny neničíme, ale (stále rychleji) spotřebováváme, je presidentova obava reálná.

Václava Havla se zde můžeme ptát na to, jak by tuto situaci chtěl změnit. Jak přinutit bohaté a dobře vyzbrojené země k tomu, aby přestaly plýtvat surovinami i energií. Pokud jde o (reálnou) obavu z přelidněnosti, mohl se zmínit o tom, že jedno z největších světových zel představuje katolická církev odmítáním antikoncepce.

"Svět se přitom téměř závratnou rychlostí globalizuje, což znamená, že naše planeta je stále rychleji pokrývána - zřejmě vůbec poprvé ve své historii - povlakem jediné civilizace: stává se jednotným a elektronicky propojeným informačním, komunikačním, finančním i obchodním prostorem, jímž se rychlostí světla šíří nejen zprávy, ale i miliardy dolarů, kulturní hodnoty i pahodnoty, dobré i špatné statky, dobré i špatné životní postoje."

Škoda, že Václav Havel neupřesnil, co považuje za pahodnoty, špatné statky a špatné životní postoje. Nejspíš mu to připadá žinantní, protože mezi řádky lze vyčíst, že tyto výdobytky přicházejí především z USA a vyspělejší části Evropy. (1)

"Krajně nebezpečné přitom je, že zestejňující tlak, který tato globalizující se civilizace vyvíjí na rychle rostoucí lidstvo, vyvolává spoustu nových společenských rozporů. Snaha různých komunit uhájit si v těchto podmínkách svou identitu a jinakost rozmnožuje konflikty kultur, civilizačních tradic a různých etnik."

Při vší úctě k presidentovi si dovoluji tvrdit, že to je nesmysl. Globalizace není víc než boj o trh a pracovní sílu. (2) Zájem "velkých mocných" dává příležitost "malým mocným" aby si dělali pořádek na svém písečku. Ani v Evropě nemusíme chodit pro příklady daleko.

"Gigantické městské aglomerace, do nichž rozvoj civilizace nutně lidstvo stahuje, ničí přirozená a přirozeně obhlédnutelná lidská společenství, a tím i přirozené nástroje mravní společenské sebekontroly, což vede pochopitelně k dalšímu růstu kriminality. Globální obchod se stále sofistikovanější technikou umožňuje nebývalý rozvoj organizovaného zločinu a terorismu."

Šílenost městských aglomerací kdysi výmluvnou zkratkou zachytil Jiránkův film.

Méně již lze souhlasit s další částí presidentova výroku. To k čemu dochází je spíše nebývalé sbližování organizovaného zločinu a terorismu s tím, co formálně považujeme za legální obchodní činnost a hájení národních zájmů. (3)

A zase - co s tím, pane presidente?

Problém terorismu je ovšem složitý vzhledem k tomu, že při z teroristy se snadno stane bojovník za svobodu a naopak.

"Soudobá podoba světové tržní ekonomiky a jejích institucí přitom usnadňuje různé typy hospodářské nespravedlnosti, krátkozrakého egoismu a parazitismu. Integrující se gigantické nadnárodní korporace mají stále větší vliv na politiku států i mezinárodních organizací a ohrožují volnou hospodářskou soutěž. Bohaté státy s rozvinutou ekonomikou usilují o maximální otevřenost trhu chudých zemí pro sebe, ale samy své trhy uzavírají."

No a jsme u nenáviděné myšlenky přerozdělování bohatství ve světě. Václav Havel ji obohacuje o meziřádkové obvinění bohatých států z vyděračství. Je jistě mrzuté, že opět jde především o USA a zbytek G-7. To je zřejmě jediný důvod, proč president neuvedl u žádné z vyjmenovaných kategorií konkrétní příklad.

"Není asi příznakem ničeho dobrého, když hodnota majetku tří nejbohatších lidí světa převyšuje součet hrubých národních produktů skupiny rozvojových zemí s šesti sty milióny mnohdy hladovějících obyvatel. Světové hospodářství závratně vzkvétá, a přitom v osmdesáti zemích světa mají občané dnes podstatně nižší průměrný příjem, než měli před deseti lety. Počítačové praní špinavých peněz dosahuje už výše pěti procent hospodářského produktu celého lidstva a obchod s drogami představuje osm procent světového obchodu, tedy víc než obchod s auty či s ocelí."

Opět - a co s tím?

Na obchod s drogami lze ovšem hledět i positivně. Tyto peníze, jakkoli přeprané, se přece vracejí do ekonomiky - ledaže by si jimi drogoví bosové nacpávali matrace.

"Péče o pohyb peněz, kapitálu a vlastnických práv vynáší podstatně víc než tvorba konkrétních hodnot. V naší zemi je například, obávám se, daleko výnosnější podnikat v oblasti rozmanitých mediálních agentur a nejrůznějších poradenských či zprostředkovatelských firem než třeba stavět hezké domy pro lidi středně vysokých příjmů či pečovat o stále zanedbanější lesy."

President Havel si zjevně nechce rozházet tak zvanou střední vrstvu. Proč se raději nebere za ty, jejichž příjem je nižší než střední? Škoda, že se Václav Havel přestal kamarádit s Václavem Klausem. Ten by mu při své světaznalosti jistě vysvětlil, že stav, který charakterizují stále zanedbanější lesy, nedostatek pěkných domů pro střední a spodnější vrstvy a zisky z péče o svěřený kapitál (někdy vylepšené tunelováním) není ryze český. (4)

"Idea lidských práv a snaha o vznik a upevňování demokratických institucí se sice úspěšně šíří světem, ale ruku v ruce s nimi se bohužel šíří i četné moderní zlořády, jako diktatura reklamy a konzumu, bezduchá komerční kultura, televizní násilí či rostoucí nadvláda mediálních manipulátorů a vynálezců sloganů nad přemýšlivými politiky."

Toto je klíčová část presidentova projevu a zároveň největší mystifikace, které se ve své řeči dopouští. Přemýšliví politikové (což zní až příliš sebechvalně) se jaksi nedokáží bránit zlořádům. Potíž je v tom, že první, co "přemýšliví politikové" vypřemýšleli, je ochrana jejich vlastní moci. Ať si to připouštějí nebo ne, nejsou u moci díky laskavosti voličů, ale díky vlivu skutečných mocných, jejichž moc se odvozuje z bohatství získaného prostřednictvím oněch moderních zlořádů, které Havel zmiňuje. K tomu, že demokracie je pouhé synonymum pro stav v němž moc nechá poddané na pokoji, pokud ji (nadměrně) neobtěžují, se Václav Havel možná propracuje v příštím novoročním projevu. (5)

"Ale to není všechno a možná to není ani to hlavní: k smrtelně nebezpečným civilizačním hrozbám patří samozřejmě stále rostoucí rizika spojená s moderním výzkumem a moderní technikou, od nebezpečí počítačového pirátství či přímo terorismu přes možnost zneužití genetického inženýrství až po ztrátu jakékoli kontroly nad arzenály a šířením nukleárních zbraní."

Václav Havel se přidržuje módního trendu, jímž je varování před genetickým inženýrstvím, které jak se zdá vytlačuje jadernou energii z popředí zájmu. Na druhé straně správně upozorňuje na nebezpečí, které představují jaderné zbraně. Nedostal se bohužel tak daleko, aby odsoudil Clintona a Jelcina (o jeho nástupci Putinovi se zatím moc neví), jejichž návrat k primitivnímu harašení jadernými arsenály vyvolává značné pochybnosti o tom, jaké mozky mají kontrolu nad kufříky s kódy.

"O všech těchto a dalších civilizačních hrozbách ví dnešní lidstvo velmi dobře, vždyť se tím zabývají samostatné vědní obory, mnohé světové konference, a bylo o tom vydáno velké množství odborných i populárních knih.

Skutečného odhodlání zvrátit nedobrý vývoj je však zatím ve světě málo. Jako by jakýmsi samospádem věcí, navzdory zdravému lidskému rozumu, vítězilo heslo 'po nás potopa', tedy okamžitý zájem nad zájmem dlouhodobým. Je tomu tak podle mne proto, že soudobý člověk, aniž si to pořádně uvědomuje, ztrácí odvěkou lidskou pokoru před tajemstvím původu, řádu a záměru bytí, tedy něčím, co ho dalekosáhle přesahuje, a v důsledku toho i odpovědnost za celek světa a odpovědnost před zrakem věčnosti."

Pokud jde o výsledky konferencí a obsah knih, Václav Havel uhodil hřebík na hlavičku. Tyhle věci politiky nevzrušují, ledaže se cítí sami ohroženi nebo obdivováni (většinou při slavnostním zahájení konferencí).

Vítězství hesla "po nás potopa" lze vysvětlit buď vůlí Boží nebo idiocií politiků. Vzhledem k tomu, že svět je až na Čínu (možná ještě marxisticko-atheistickou) plně v rukou lidí, kteří se netají svojí vírou v existenci "zraku věčnosti" (nenapadnutelné synonymum pro jakéhokoli boha) lze Havlova slova chápat jako kritiku bohů, selhávájícíh v komunikaci se svými respektivními stády ovcí.

Možná, že se president Havel sám přistihl při ztrátě "odvěké lidské pokory" a že odtud pramení pocit jeho odpovědnosti "za celek světa před zrakem věčnosti". Normální občan je nepochybně přízemnější a zrak věčnosti mu může být ukraden, zejména v momentu, kdy ztratí práci, úspory nebo obojí.

"Informační i podnikatelská globalizace není provázena rozvojem globální odpovědnosti. Svědomí jako by kulhalo za vědou, výzkumem a technikou, respektive za tím typem lidského poznání, jež dnes určuje jejich hlavní směr."

Sex, peníze a touha po moci, to je to, co vládne světem. Věda, výzkum a technika jsou v tomto smyslu podřadné. Hlavní je velký klacek. (6)

"Zajisté: i dnes chodí milióny lidí do svých kostelů či svatyň, modlí se ke svým bohům, ba někteří dokonce vedou v jejich údajném zastoupení bitvy proti jiným. Ve skutečnosti se ale lidstvo chová tak, jako by nebylo už nic nad ním a člověk byl - bez ohledu na jeho pomíjivost a omezenou schopnost chápat smysl věci - strůjcem, pánem i vlastníkem všehomíra. Shrnuto: lidský svět se zdá být na přelomu druhého a třetího tisíciletí po Kristu víc než kdy ve svých dějinách propojen a zároveň ohrožen."

Návrat k víře je v současné době populární. A jak finančně prosperující teleevangelisté dokazují, je to i dobrý kšeft. Normální člověk ovšem nemá na pocity ohledně panování nad vesmírem většinou čas. Václav Havel zde nepochybně popisuje společnost v níž se pohybuje sám.

Jedna naprosto zásadní věc: měli bychom daleko silněji chápat, že nejsme jen členy své rodiny, zaměstnanci či majiteli svého podniku, obyvateli své obce či svého města, příslušníky své profese, členy svého spolku či své strany a příslušníky svého národa, ale že jsme i obyvateli této Země a že osud každého z nás je ovlivňován celkovým osudem lidského rodu víc než kdy dosud, přičemž každý z nás je zároveň víc než kdy dosud za tento celkový osud spoluodpovědný.

Pomineme-li jaderné zbraně, není zřejmě situace nijak odlišná od minulosti. Považovat se za občana Země je dobré heslo. Bude-li se ho však někdo držet doslova a vystupovat proti moci, dopadne jak občané v Seattlu nebo ve vedlejším Vancouveru. Možná, že mi ušlo, že Václav Havel proti obuškům a slznému plynu v zastoupení občanů Země kdesi ostře protestoval.

"Vím, jak to zní nepopulárně, ale nemohu si pomoct: nejvíc ublížíme sami sobě, když se budeme starat jen sami o sebe.

Nesmí nám být jedno, co se děje kolem nás, jakou tvář má naše země a její krajina, naše města a obce; nemůžeme myslet jen na to, abychom měli dobrý dům a garáž, ale musíme myslet i na to, co je obklopuje; nemůžeme hájit jen zájmy své firmy či svého povolání, ale musíme mít ohled i k zájmům ostatních; nemůžeme si myslet, že existuje jen Česká republika, ale musíme vědět, že existuje i Kosovo, Čečensko, Somálsko, Rwanda, Východní Timor, ale i Tibet, Barma, Kuba, Severní Korea a těžce v této době zkoušená Venezuela; musíme rozpoznávat a ctít kvalitu a pestrobarevnost života a vážit si lidské pospolitosti, solidarity a společné tvůrčí vůle jakožto hodnot nepoměrně vyšších, než jsou jen čisté zisky."

Krásná slova. Ještě kdyby nám pan president naznačil, jak se může lid vypořádat s proradnými politiky. Vzpomeňme například rozpad republiky nebo zákrok NATO v Kosovu. V obou případech byla většina obyvatel proti a přece si politikové prosadili svoje.

Tato pasáž je navíc značně pokrytecká. Jsou to totiž právě politikové (včetně nepoliticky se tvářících presidentů), kteří jednají tak jako by existovalo (například) jen Kosovo, ale nikoli Rwanda nebo Východní Timor. Někteří z nich tuto pragmatickou slepost využívají k vlastním politickým cílům. Proto můžeme slyšet výroky typu "nemůžeme být všude" s podtextem náhlého ohledu na peníze daňových poplatníků. (7)

"Mít peníze a majetek není samozřejmě žádná hanba. Naopak: může to být a měl by to být znak úspěchu v tvorbě hodnot zvyšujících obecnou úroveň života. Hanbou je něco jiného: hromadit peníze a majetek na úkor práva jiných na lidskou důstojnost a život ve spravedlivé společnosti a právním státě, na úkor obecné kvality života a životního prostředí, na úkor krásy země a jejích sídel, na úkor budoucnosti."

První část předcházejícího odstavce vzbuzuje úsměv, protože z ní čouhá obrana proti námitce, že president sám docela úspěšně hromadí majetek. Že nějaký ten majetek neškodí, tvrdil již dýzlák Šemančák, zvaný Peňáz: "Periny - gazdovstvo - aj čosi kamsi na knížke by sa patrilo" - míněno vedle morálních hodnot (nevěsty).

Jeho druhá část vede k otázce za jakou cenu hromadí peníze a majetek současná česká společnost, a jde-li o způsob hanebný, co s tím chce president Havel udělat? Jaké je měřítko hanebnosti?

Je hanebné to, že kanadské velkobanky s miliardovými zisky propouštějí několik tisíc lidí jen proto, že musejí vydělávat ještě víc?

Není tomu tak, že zákon nabídky a poptávky vysvětluje kompletně svět: vždyť nevysvětlí ani tak samozřejmé věci, jako je pomoc bližnímu v nouzi nebo touha po dítěti nebo péče o ně, potřeba žít v souladu se zdravou přírodou a žít ve společenství vzájemné důvěry, dobré vůle a dobré mysli, anebo proč leckomu stojí svoboda - včetně svobody podnikání - za to, aby obětoval kus života nebo život riskoval či dokonce ztratil, jak to dokázali účastníci našich odbojů proti diktaturám a okupacím.

Ve snaze nandat to Klausovi, se Václav Havel napadnutelně přibližuje ke komunistickým myšlenkám, které, pokud si pamatuji, nadřazovaly jisté ideály (presentované jako život v dobré vůli a dobré mysli - po likvidaci buržujů) omezeným zákonům nabídky a poptávky.

Obětování života za ideály existují, ale najdeme v nich jen málo racionálního uvažování. Vždyť jsou i hrdinové, kteří položili život za císaře pány a jejich imperia i za diktátory. Nasrat, jo nasrat, tak praví český básník v zastoupení neznámého vojína.

"Obávám se, že se v posledních letech a měsících politika a každodenní život u nás povážlivě navzájem sobě odcizují. Ve veřejném životě i v životě hospodářském se přitom rozmáhá zvláštní nevraživost, zlovolnost, sobectví, neúcta k právním a morálním pravidlům, hamižnost, skepse, možná i cynismus.

Spousta lidí si navzájem přestává věřit a hlavní starostí mnohých z nás se stává, buď aby je nikdo neokradl, anebo - v horším případě - jak by oni sami co nejšikovněji vyzráli na druhé. Někdy se mi zdá, že jsme z dnešní globální tržní ekonomiky ze všeho nejdřív převzali to ze všeho nejhorší, přesně to, s čím se jinde už začali systematicky potýkat."

President Havel opět mluví o prostředí v němž se pohybuje sám. Použití množného čísla je nutné vztahovat na poměrně úzký okruh politiků, kteří se dostali k moci po roce 1989 a použili ji k obrazu svému.

"Pokusme se přelomový rok 2000 učinit rokem změny. Změny politické kultury. Změny kultury veřejného života. Změny ve stupnici našich hodnot. Změny v orientaci jednotlivce, ve významu občanského sdružování, v pojetí role a smyslu státu. Zkusme se zaměřit víc na celek, ať už celek našeho občanského společenství, nebo celek soudobého lidstva."

Skvělý nápad. Vezměme paskvilní přístup politiků ke státnímu rozpočtu jako příklad. Jak známo, diskuse už dávno není o číslech a schodcích, ale o výměně hlasů pro rozpočet za různé ústupky. Jinými slovy poslanci jsou buď ochotni prodat svoje hlasy za ústupky a schválit mizerný rozpočet nebo, což je ještě horší, blokují přijatelný rozpočet vyděračskými požadavky.

Co by tedy pan president v takové situaci občanům radil? Vyměnit klíče za hůl?

"Zkusme dát konečně své zemi jasný, dlouhodobý a obecně srozumitelný program, takový program, který by odpovídal nárokům nadcházejícího věku. Každý z nás žije samozřejmě ve svém vlastním světě, trochu odlišném od světa druhých.

Pokusme se všichni vidět i za hranice svých malých světů, vidět dál, v čase i prostoru. Pro začátek stačí málo: například daleko víc podpořit všechny organizace, které pomáhají trpícím lidem v různých částech světa. V celosvětovém měřítku patříme mezi rozvinutější země."

Co jsou "nároky nadcházejícího věku"? V přízemnější formě jde spíš o to, co je třeba udělat dnes a jak dohnat to, co mělo být uděláno již včera.

Na charitativní organizace lze pohlížet, a to s cynismem vskutku zanedbatelným, jako na mechanismus, jímž jsou peníze občanů používány na záplatování děr, které způsobuje daný politicko-ekonomický systém.

Nemělo by být vznosným cílem politiků změnit systém tak, aby v něm charitativní organizace nebyly zapotřebí?

"Proč bychom tedy nemohli v roce zaokrouhleného letopočtu velkoryseji odpouštět dluhy některým nejchudším zemím? Takovým gestem svět ještě nezachráníme. Ale ukážeme, že cítíme spoluodpovědnost za jeho budoucnost."

Svět již začal začal chudým dluhy odpouštět. Jednak kvůli nedobytnosti a možná trochu kvůli špatnému svědomí.

"Nové pojetí lidského úkolu na Zemi je nejlépe prosazovat příkladem. Proč bychom se nemohli začít trochu uskromňovat v zájmu obecném, a tudíž i svém?"

Bohužel i zde president Havel propásl příležitost uvést konkrétní příklad a naznačit, jak se uskromňuje ve svém vlastním zájmu.

"Proč bychom nemohli daleko energičtěji usilovat o to, aby všechny naše podniky měly vskutku moudré vedení a aby vyráběly levně a kvalitně věci, o něž je zájem a které neničí svět? Je hrozné, dozvídáme-li se, jak naše banky přicházejí o desítky, ne-li stovky miliard korun, a víme-li zároveň, že jsou podniky, které neplatí svým zaměstnancům za vykonanou práci."

No žijete v kapitalismu, pane presidente!

Pasáž o moudrém vedení připomíná teorie o dělnických radách z roku 1968. Politická moc se samozřejmě měla po roce 1989 snažit o to, po čem teď Havel volá, v době kdy od komunistů převzala kontrolu nad celou ekonomikou.

Pokud "naše" podniky (míněn může být jen zbytek státního sektoru) nemají vskutku moudré vedení , je zřejmě něco v nepořádku, možná až kriminálním.

President Havel se zde ovšem ekonomicky zesměšňuje, protože předpokládá, že státní podniky mohou vyrábět levně a kvalitně, čímž popírá základní podpůrnou tézi privatizace, která praví přesný opak. Ideologická nepevnost Václava Havla je vskutku na pováženou, stejně jako zmatek, který musel vyvolat v myslích posluchačů.

Pokud jde o ztrátové banky a mzdy neplatící podniky, jde přece o pouhou potíž růstu. Vždyť snahou všech vlád, které jste za deset let jmenoval, bylo zbavit se co nejrychleji státního majetku a pokud možno i českého vlivu. Hodní zahraniční strýčkové to přece za nás zařídí.

Zbavit se dědictví minulosti není lehké. Jakou práci musela dát likvidace komunistické extravagance - flotily námořních lodí. Není divu, že to muselo stát spoustu peněz, zbavit se jich. Co s nimi, když nemáme moře.

Ne každá transakce je ovšem ztrátová. Předpokládám, že například Chemapol slušně vydělal na převodu Havlovy poloviny Lucerny na jeho švagrovu a bude mít na mzdy svým zaměstnancům.

"Je smutné, že naše nejvlivnější politické strany jsou podezřelé z temného hospodaření, vlastnění záhadných kont a z daňových úniků, nebo že člověk odpovědný za ztrátu miliard či propagátor rasismu nejsou potrestáni, zatímco mnohý politický vězeň z padesátých let se dodnes nedočkal aspoň důstojné penze. Je ale ještě něco hroznějšího než toto všechno: totiž že se tomu tak málo divíme. Myslím, že vůbec neuškodí, budeme-li se občas trochu víc divit špatným věcem, které se kolem nás dějí, protože takový údiv je prvním krokem k hledání jejich pravých příčin a k jejich rychlé nápravě."

President zde semílá několik věcí dohromady. Jeho představa, že bude-li se občan trochu víc divit, dojde k rychlé nápravě, je na prvního myslitele státu - řekněme - primitivní.

Obyčejný člověk se už ani divit nestačí - to zaprvé. Za druhé, pouhý údiv nestačí, pokud neexistuje mechanismus jak zbavit gaunery moci a případně je dostat za mříže.

Mám-li mluvit za sebe, divím se, že proč president znovu používá plurál, jímž se jaksi schovává do houfu, aby se kolektivně divil místo toho aby jednal, jak to má v pracovní náplni.

"Není pravda, že vše je špatné a vše je ztraceno a všechno musí smést nějaká vichřice. Pravý opak je pravdou: v této společnosti žije ohromný potenciál dobré vůle, tvořivosti, pracovitosti, laskavosti i touhy po lepším lidském prostředí. Oč běží, je tento potenciál uvolnit, otevřít mu prostor, povzbudit ho. Je to úkol politiků, ale ne jenom jich. Je to úkol všech veřejně činných lidí, všech lidí v odpovědných postaveních a koneckonců všech nás, občanů České republiky, kteří to s ní myslíme dobře."

Po apokalyptickém začátku - připoměňme si, že v něm president mluví o tom, že situace světa, "jehož jsme dnes - ať chceme či nechceme - nedílnou součástí, je opravdu varovná." to president žene k optimistickému závěru, který silně připomíná projevy jeho předchůdců na Hradě. S jazykem maličko ve tváři, jak říkají Angličané (tj. jako provokaci, pozn. JČ), lze dodat, že i tentokráte nám cestu k jasné budoucnosti kazí zlí imperialisté.

"Naději máme. Jsem si tím jist dnes víc než kdykoli dosud. Nemůžeme však čekat, až se tato naděje naplní. Musíme ji naplňovat sami. Byť třeba i tím, že zatřeseme všemi, kteří mají sice vliv, ale dřímají, místo aby jednali."

Tento výrok zjevně vznikl před rokem 1989 a do projevu se dostal metodou "cut and paste". Václav Havel ovšem zapomněl, že použití první osoby množného čísla činí z původně moudrého výroku jeho karikaturu. Bohužel neměl dost odvahy k tomu, aby šel s vlastní kůží na trh a použil druhou osobu množného čísla.

Všimněme si rovněž Havlovy metafory s oživením spáče zatřesením. Nejen Švejk, ale i Haškův mírný pokrok v mezích zákona zapustil hluboké kořeny.

Jistě, kdyby Havel prohlásil, že si společnost nemůže dovolit držet politiky, kteří buď kteří jednají mimo rámec přijatelných chyb nebo dřímají u svých koryt, mohl by to někdo obrátit i proti němu.

"Nevím, zda mám právo vám děkovat za vše dobré, co jste v různých oblastech vykonali, protože jste to přece nedělali pro mne, ale pro nás všechny. Vím ale, na co právo mám: podělit se s vámi - byť by to někdo stokrát nazval moralizováním - o svůj názor na to, čím bychom všichni bez rozdílu mohli a měli v tomto roce své počínání obohatit, prohloubit, či jak bychom ho mohli či měli změnit."

Tento odstavec působí výplňově. Nicméně obava presidenta z toho, že by si někdo mohl myslet, že občanům děkuje za to, že konali pro něj, může mít skrytý význam, dávající možná smysl psychologům a psychiatrům.

"Platí to tím spíš, že nadcházející předěl věků může být opravdu asi okamžikem pro nás mimořádně významným, totiž okamžikem, kdy se jasně ukáže, jak jsme se vlastně rozhodli: zda se uzavřeme sami do sebe a sebevražedně se odřízneme od světa, který nás obklopuje, anebo zda vezmeme na svá bedra spolu s ostatními břímě rozhodování o budoucnosti naší civilizace; zda budeme moderní a otevřenou občanskou společností, anebo - až uprostřed Evropy - jen nezajímavým a okrajovým státem utopeným v jakýchsi svých lokálních a dokonce i vlastnímu občanstvu málo srozumitelných rozepřích."

Předěl věků zní stejně mýticky jako představa, že o svých věcech rozhodujeme sami. Podíváme-li se realisticky na cíle české zahraniční politiky musíme být skeptičtí, pokud jde o to kolik z rozhodování o budoucnosti naší civilizace si bereme na svá bedra.

Strategickou polohu ČR jsme vyměnili za druhořadé členství v NATO. O tom, že tím přispějeme ke stabilitě světa, lze s úspěchem pochybovat.

EU nás milostivě přijme v okamžiku, kdy ekonomické a politické zájmy Západu převáží nad obavou z toho, co je to bude stát.

Příklad Kanady, která je "nezajímavým a okrajovým státem utopeným v jakýchsi svých lokálních a dokonce i vlastnímu občanstvu málo srozumitelných rozepřích" pak naznačuje, že ani členství v klubu G-7 není všechno.

"A pokud bych vám přece jen právě dnes, deset let po změně režimu a deset let po svém prvním zvolení do tohoto úřadu, chtěl za něco poděkovat, pak asi především za jednu věc: že jste se tehdy tak jednoznačně rozhodli pro dobrý směr, že jste vytrvali přesto, že tolik vašich očekávání se zatím nenaplnilo, a že jste to s námi všemi, které revoluční čas kdysi vynesl do politických funkcí, tak dlouho vydrželi."

Václav Havel má vskutku smysl pro humor. Cožpak je odstranitelný? Cožpak jsou odstranitelní?

"Přeji nám všem všechno dobré v přelomovém roce 2000! Přeji nám všem velký návrat naděje - naděje do života osobního, do života naší země i do života celého lidského společenství!

Šťastný nový rok!"

Domnívám se, že by se sdělovací prostředky tímto unikátním projevem měly zabývat. Proč se nepokusit, když už vypukl ten přelom věků, o prolomení bludného kruhu, který kdysi popsal Edward Albee bonmotem "Kde se někdo ptá, tam nikdo neodpovídá a kde by někdo odpověděl, tam se nikdo neptá." a zaplavit presidentskou kancelář žádostmi o interview s presidentem.

V zájmu Václava Havla jistě je, aby dal svým myšlenkám racionální rámec a dokázal tím občanům, že s ním těch deset let nevydrželi omylem.

Je ovšem možné, že majitelé sdělovací prostředků tuto příležitost Havovi nedopřejí, protože jim vyhovuje, že vypadá jako člověk, který je tak odtržen od reality, že jej ani není třeba brát vážně.

Jiří Jírovec

Poznámka JČ: V zájmu diskuse bych si dovolil v některých bodech trochu polemizovat s komentářem Jiřího Jírovce: neberte ani jeho, ani moje názory za bernou minci, jen se nad nimi zamyslete. Souhlasím s Jiřím Jírovcem, že je projev Václava Havla v mnoha ohledech poněkud česky intelektuálsky mlhavý a nekonkrétní - je dobře míněný, ale nakonec se zvrhává v pravidelné výroční cvičení, bohužel.

1. Přicházejí pahodnoty skutečně především z USA a vyspělejší části Evropy? Z Prahy se tomu tak skutečně zdá: ze záhadných důvodů se do ČR jen těžko profiltrovává ze Západu to, co je tam dobrého. Řekl bych, že na Západě existují hodnoty i pahodnoty. V jiných částech světa je možná těch pahodnot i víc - globálně se neprosazují, protože největší globální vliv mají hospodářský nejúspěšnější země. Zatím jsou to Spojené státy - může se nejúspěšnější hospodářskou zemí však v budoucnu klidně stát např. Čína.

2. Globalizace není víc než boj o trh a pracovní sílu, píše Jiří Jírovec. Nejsem si tak jist. Je zcela zjevné, že zrušení vzdáleností a nové komunikace poskytují lidem, i lidem dosud nepříliš mocným, množství nových příležitostí. I Britské listy jsou rysem globalizace. Pokud by nebyla globalizace ničím víc než bojem o trh a pracovní sílu, těžko by se mohl Jiří Jírovec účastnit aktuální politické diskuse v ČR ze svého zapadlého kanadského městečka Deep River.

3. Nejsem si ani zde jist, jestli JJ trochu nepřestřelil. Jistě takové tendence existují: je však možno činit rovnítko mezi veškerým podnikáním a terorismem?

4. Nevím, jestli to s tím nedostatkem domů a bytů na Západě nevidí Jiří Jírovec trochu příliš apokalypticky. V Británii jsou například šance pro mladého člověka, aby si koupil byt, nesrovnatelně vyšší než v ČR.

5. I tato interpretace se mi zdá příliš pochmurná. Jistěže existují tendence vůči zkorumpovanosti politiků, že bych však byly celé demokratické systémy stoprocentně zkorumpované stejně, jako nějaké jihoamerické plukovnické diktatury, se mi zdá přehnané.

6. I zde si nemyslím, že to s globální neodpovědností je celosvětově tak špatné, jak to vidí z Prahy Václav Havel a z Deep River Jiří Jírovec. Tu a tam se ozývají hlasy, že je nutno něco dělat. Ne u všech lidí chybí svědomí.

7. Nemyslím, že zásah v Kosovu a nikoliv ve Rwandě či na Východním Timoru je jen důsledkem pragmatické slepoty západních politiků. Mezinárodní politika je důsledkem kompromisů často velmi sobeckých zájmů. I ten nejidealističtější politik zjistí, že je velmi obtížné prosadit v této spleti zájmů dobré rozhodnutí. Vzpomeňme, jak složité bylo např. pro Británii prosadit mezinárodní zákaz nášlapných min.

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Ministr zahraničí se včera Jesefu Zielencovi omluvil ze dvou dobrých důvodů. Své podezření, že jeho předchůdce uplácel novináře se mu nepodařilo prokázat a aféra mu bránila plně se soustředit na řešení důležitých problémů naší zahraniční a bezpečnostní politiky.

Jestliže nemá důkazy ministr, sotva je může mít premiér, který se na ministra od konce loňského června odvolává. A protože i předseda vlády se potřebuje soustředit na vlastní práci, také se zřejmě na dnešní tiskové konferenci omluví, jak mu to ostatně doporučují jeho straničtí kolegové Petra Buzková a Stanislav Gross .

Po té, co v pondělí exministr Zieleniec na tiskové konferenci vyjádří nad omluvami uspokojení, by aféra měla zůstat v paměti politiků jako názorný příklad, že ne všechno lze zamést pod koberec. Lepší než se o to marně snažit je mluvit a jednat tak, aby k tomu nebyl důvod.

Včerejší vyjádření ministra zahraničí ovšem neobsahovalo pouze omluvu. V jeho závěru se objevila také zajímavá výzva. Jan Kavan řekl, že si osobně uchovává pochybnosti o korektnosti vztahů pana Zieleniece s některými novináři a že předpokládá že podobně si (cituji) "Josef Zieleniec uchoval své vlastní pochybnosti o financování ODS, které se dodnes ani nepokusil veřejně osvětlit."

Faktem je, že to politicky nejdůležitější osvětleno nebylo, totiž zda o mrtvých sponzorech a údajném zahraničním kontu věděl předseda ODS Václav Klaus. Josef Zieleniec řekl že ano, Václav Klaus řekl že ne a ke konfrontaci nedošlo dodnes. Jan Kavan by rád od Josefa Zieleniece věděl víc a jistě není sám. V každém případě Josefa Zieleniece nepřímo vyzval, aby buďto Václava Klause usvědčil, anebo aby se mu také omluvil. Říká se tomu bránit se útokem. A tento útok je zdařilý. Usvědčí Zieleniec Klause, anebo se mu omluví?

Pátek 7. ledna 2000.

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Jsou informace, které člověk jednoduše vezme na vědomí, pak jsou takové, se kterými nezbývá než souhlasit a konečně existují informace u kterých člověk neví, co si má myslet.

K těm prvním patří zpráva, že se u nás včera opět nikomu nepodařilo uhodnout šest čísel vylosovaných v sazce. Do druhé kategorie patří například informace, že vstupem do Evropské unie se zvýší komfort našich slepic. Dnes snášejí vejce v klecích o čtyři sta padesáti čtverečných centimetrech, v EU budou mít nárok na sedm set padesát. Bude nás to sice stát zhruba miliardu, ale slepicím stejně není co závidět a nenamítám ani půl slova.

Pak jsou ovšem informace, které mi nedávají smysl. Bývalý ruský prezident jede s manželkou, dvěma dcerami a dvěma vnuky do Izraele a v jeruzalémském hotelu Hilton si rezervoval sto padesát pokojů. Přitom by pro pět lidí docela stačily dva.

Pak je zde stejně pozoruhodná informace o tom, jak hospodaří Komerční banka: Za tři čtvrtletí loňského roku se ztrátou téměř čtyř miliard korun, za poslední čtvrtletí očekává ztrátu dalších tří a v letošním (cituji) "by ztráta měla činit třináct celé dvě miliardy."

To samo osobě zvláštní není, banka v minulosti nesla, jak se u nás říká, rizika transformace. Obtížně pochopitelné je ovšem to, jakých úspěchů při tomto způsobu hospodaření zmíněná banka dosáhla. Za minulý rok u ní o dvacet procent vzrostl počet účtů, které dnes vede pro milión a tři sta tisíc klientů a o polovinu, až na půl miliónu, vrostl počet Komerční bankou vydaných platebních karet.

O tom, že ztrátové banky u nás zřejmě mají perspektivu svědčí fakt, že zrovna u tohoto ústavu uložilo své úspory dvacet šest tisíc vysokoškoláků. Agenturní zpráva neuvádí, že jsou mezi nimi i studenti ekonomie. Ale ani to nevyvrací.

Čtvrtek 6. ledna 2000.

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Ze všech koutů světa přicházela včera večer stejná zpráva, pouze jinými slovy. Index akcií na londýnské burze zaznamenal rekordní denní ztrátu ve své šestnáctileté historii. Francouzské akcie prý včera "dostaly výprask", německé akcie zaznamenaly "citelné ztráty" a rakouské uzavřely seanci "v negativním teritoriu".

Oslabení akcií hlásila Varšava a Budapešť. Na náladě investorů se podepsal vývoj newyorské burzy. Wall Street se "propadl" pod hranici, při níž burza zavádí omezující režim obchodování ve snaze zmírnit celkový propad trhu. A příčina toho všeho? Investoři si uvědomili, že absence počítačového problému Y2K povede k dalšímu silnému růstu americké ekonomiky a Úřad Federálních rezerv zvýší úrokové sazby. Za výprodejem akcií tedy stojí obava ze špatných důsledků dobré zprávy.

Mimochodem, vysoké ztráty zaznamenali i výrobci počítačů Apple Computer a Dell Computer, a také Microsoft, který ovšem později získal půdu pod nohama a tříbodovou ztrátu zredukoval na čtvrt bodu. Včera pak oslabila také ropa a zlato a tak lze říct, že zřejmě jediné akcie, které posílily jsou akcie českého hokeje. Poprvé v historii se naši hráči do dvaceti let stali mistry světa, když v průběhu turnaje neprohráli ani jeden zápas a ve finále porazili favorizované Rusy.

Úspěch mladých hokejistů je cenný i tím, že většina hráčů našeho výběru cestoval do Švédska z domácích klubů. Znamená to, že u nás stále vyrůstá dostatek talentů a v hokejovém světě se zřejmě ani v budoucnu neztratíme. Symbolicky zrovna včera oznámil ukončení hokejové kariéry kapitán vítězného olympijského týmu Vladimír Růžička. Ve Slávii bude trénovat mládež. Zpráva o tomto rozhodnutí jednoho z nejlepších hráčů v dějinách českého hokeje může naše hokejové akcie jenom zvýšit.

Středa 5. ledna 2000

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Má-li tedy někdo důvod být zaskočen, pak pouze svým špatně vedeným diářem. Čas na výměnu názorů uplynul. Jednání, ke kterému se v pátek sejdou předsedové ČSSD a ODS už nemůže změnit podobu rozpočtu, nicméně o jeho schválení jednat lze. V ČSSD se ví, že ODS má i jiné podmínky, které přímo s rozpočtem nesouvisejí a je zcela přirozené, že při hledání kompromisu bude třeba něco nabídnout.

ODS by možná rozpočet shledala snesitelným výměnou za jasnou dohodu o změně volebního systému, anebo za účast na privatizaci, anebo by jí mohlo stačit, kdyby premiéra přinutila vyměnit několik ministrů, aby občané získali dojem, že ODS má menšinovou vládu pod kontrolou. Na druhé straně ovšem ČSSD nemá důvod podléhat panice. Jediné, čím ODS může vyhrožovat, je vypovězení smluvního vztahu a odchod do skutečné opozice. Takový krok by ovšem nepostrádal riziko.

Jestliže je ODS se svou dnešní situací nespokojena, po volbách by mohla být v ještě horší. Volební preference hovoří vcelku jasnou řečí, kdyby se volby konaly v dohledné době, tedy předčasně, vládu by pravděpodobně sestavovala čtyřkoalice. Miloš Zeman a Václav Klaus mají zkrátka dobrý důvod se na něčem domluvit. Tu domluvu jim mimochodem komplikuje pouze přesvědčení, že by se měli tvářit jako soupeři. Jak běží čas předstírá se jim spor stále obtížněji. Pomalu mu věří již pouze oni sami. Přibývá občanů, na které ten zápas působí jako přátelské objetí.

Úterý 4. ledna 2000.

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Přechod počítačů na rok 2000 byl očekáván s napětím. Tomu napětí pak odpovídala úleva, když nedošlo k žádným vážnějším problémům. A proč k nim nedošlo?

Buďto proto, že byla učiněna důkladná bezpečnostní opatření a i těm starším počítačům bylo vysvětleno, jak se mají s příchodem dvou nul srovnat. Je pak ještě druhé vysvětlení, na kterém se shodli naši předsedové vlády a Sněmovny.

Podle nich problém nenastal proto, protože ani nehrozil. Jednalo se prý o pouhý humbuk, celý problém si vymysleli počítačoví výrobci, aby vydělali miliardy dolarů. Je zajímavé, že celý podvod neodhalili počítačoví experti, a napálit se nechaly i soukromé firmy, které jinak nemají ve zvyku vyhazovat peníze oknem.

O to větší máme důvod obdivovat se dvěma obyčejným politikům, kteří to dávno prokoukli. Jejich odhalení má pouze jednu drobnou kosmetickou vadu. Přišlo trochu pozdě. Když je řeč o těch zbytečně utracených miliardách dolarů, třeba tomu šlo zabránit. Kdyby před půlrokem zmínění politikové učinili společnou tiskovou konferenci, na které by oznámili, že se naše republika nezúčastní frašky, při které se softwarové firmy chtějí nakapsovat, byla by to obrovská mezinárodní událost.

Možná by nás to dokonce proslavilo, především bychom ale ušetřili slušné peníze. Takto bohužel připomínají generály, o které po bitvě nebývá nouze. To ovšem za předpokladu, že mají pravdu a doopravdy nebylo třeba nic řešit. Některé počítače se totiž přece jen spletly. Elektrokardiografy ve třech švédských nemocnicích a systémy monitorující radiaci v některých japonských jaderných elektrárnách. Nějaké riziko tedy asi hrozilo, a v takovém případě jsme měli velké štěstí, že o tom, co dělat, nerozhodovali politikové, kteří by bývali nedělali nic.

Pondělí 3. ledna 2000.

Tomáš Horyna

"We shall require substantially new manner
of thinking if mankind is to survive. "

Albert Einstein

"Knowledge less wisdom is the domain
of fools, idiots, lawyers, and politicians."

Dr. Dan Woolman

Jakkoliv se může zdát druhá úvodní citace nepatřičná, našel jsem tento bonmot Dr. Woolmana na konci internetového seznamu některých publikací Alberta Einsteina. Možná by bylo vhodnější vložit slůvko "some", před právníky a politiky.

Zpráva o tom, že za osobnost století byl vybrán vědec a nikoliv politik asi mnohé překvapila. Do jisté míry i mě. Poprvé se dostává do mediálního popředí člověk, který svůj život zasvětil vědecké práci a mimořádně významě přispěl k rozšíření vědecky podložených znalostí lidstva. Mnohým tato zpráva unikla. Jiní ji nepokládají za nijak významnou v záplavě událostí a katastrof které na nás deně chrlí sdělovací protředky. Albert Einstein nebyl samozřejně jediný, kdo významě přispěl k obrovskému rozvoji vědy a poznávání zákonů světa ve kterém žijeme. Vědci ale v našem dosavadním světě nepatří k příliš popularizovaným osobnostem. Albert Einstein je v jistém smyslu vzácnou vyjímkou.

Průměrný obyvatel naší země zná dnes spíše kdejakého baviče, herce, zpěváka, nebo politika než někoho z těch, kteří lidstvu přináší užitečné poznání a skutečné, trvalé hodnoty. Vra»me se, ale ještě k osobnosti století, člověku Albertu Einsteinovi. Asi by se tu spíš hodilo označení " osobnost konce tisíciletí ", protože Albert Einstein se narodil v roce 1879, a to v německém Ulmu. Zde si jeho otec Hermann a strýc Jakob otevřeli malou elektrotechnickou a strojírenskou dílnu. Jeho matka si přála aby se Albert věnoval hudbě, ale stýc Jakob první poznal Albertovo mimořádné nadání pro abstrakní myšlení a matematiku.

Po nijak vyjímečném studiu v Mnichově a Arrau, dokončil Einsten v roce 1900 svá studia fyziky a matematematiky na Polytechnickém institutu v Zurichu. V roce 1905 získal švýcarské občanství a pracoval pak nějaký čas ve Švýcarském patentovém úřadě ( 1902 - 1909 ). V roce 1903 se oženil a se svojí ženou Milevou měl dva syny. První teoretickou práci publikoval v roce 1905. V roce 1911 přijal místo profesora fyziky na německé univerzitě v Praze a strávil zde jeden rok. Pak odešel zpět do Zurichu. V roce 1919 se oženil podruhé. V roce 1914 byl jmenován ředitelem Fyzikálního institutu císaře Viléma v Berlíně, kde působil až do roku 1933. V témže roce emigroval do USA. Zde dlouhá léta působil na Institute of Advanced Study v Princetonu. Zemřel v Princetonu v roce 1955.

Asi každý ví, že stěžejní Einsteinovo dílo je jeho teorie relativity, nejprve speciální teorie relativity ( 1905 ), pzději rozšířená všeobecná teorie relativity ( 1919 ). Méně známá je skutečnost, že Nobelovu cenu za fyziku získal Einstein v roce 1921 nikoliv za teorii relativity, ale za jeho práce týkající se foto-elektrického jevu. Jeho teorie relativity byla v té době ještě příliš revoluční. Na sklonku své vědecké dráhy se Einstein snažil najít jednotnou teori polí. Zpravidla se uvádí, že nikoliv úspěšně.

Einstein byl nejen jeden z nejvýznamějších vědců konce tisícíletí, nadaný mimořádnou silou logického, abstarktního myšlení, ale také angažovaný humanista, zvláště ve svém vyšším věku. Jeho první angažované vystoupení bylo již v roce 1933, kdy spolu se Sigmundem Freudem veřejně publikoval proklamaci " Warum Krieg ". Ve svých humanistických a protiválečných aktivitách pokračoval i po druhé světové válce. Známé byly i jeho nekonformní názory na některé poválečné tendence v USA např. na vyšetřování známých vědců tehdejším výborem pro neamerickou činnost.

Mnozí tehdy tyto Einsteinovi aktivity odsuzovali. Mnozí ho pokládali za politicky naivního. Názory člověka s tak mimořádným darem pronikavého, logického myšlení bychom ale měli brát více než vážně. Dokonce i dnes, 45 let po jeho smrti, kdy stojíme na prahu nového tisíciletí. Názory Alberta Einsteina v oblastech které se netýkají fyziky možná mnohé překvapí. Tak jako nedávno mě, když jsem na Internetu hledal další zdroje informací k jeho osobě.

Zvláště mladším doporučuji pozorně si přečíst třeba Einsteinovu studii, otištěnou v roce 1949 v Monthly Review a přetištěnou později v "Ideas and Opinions". Tuto studii uvádí právě věta, kterou jsem vybral jako první citaci. Věta : " We shall require substantially new manner of thinking if mankind is to survive ". Věta, kterou lze vzít jako Einsteinovo poselství do třetího tisíciletí. Jistě nebude nikdo, kdo by s tímto varováním nesouhlasil. Název oné studie ale překvapí mnohé, zní totiž "Why Socialism?"

Nemusíte se ale bát. Tady nejde studii nahrávající dnes právem zatracovanému totalitnímu socializmu, který se u nás čtyřicet let budoval podle vzoru a pod dohledem Sovětského svazu. Jde o studii rozumné alternativy k současné organizaci, ekonomickým a politickým mecha- nizmům společnosti v níž nyní žijeme a jejíž klady a zápory postupně poznáváme. Cílem téhle Ensteinovy studie je jeho rozumovými prostředky přispět k dalšímu vývoji lidské společnosti. Od společnosti řízené dravci, ovládajícími miliony průměrných, kterým stačí chléb a hry, k vyspělé humanitní společnosti rozumných, vzdělaných, odpovědných, vzájemně spolupracujích lidí.

Tomáš Horyna

Peter Erbák

Dobrý den,

važený pane Čulíku, mám k Vám dotaz.

V práci mívám po Silvestru pacienty postižené explozí tzv.zábavné pyrotechniky.

Petardy a kapsle všeho druhu jsou volně v prodeji již minimálně 2-3 měsíce před Silvestrem. Každoročně přichází několik postižených, ohlušených náhodou anebo schválně, ze žertu, či lidské blbosti.

Následky jsou často dramatické, nejednou doživotní. Rozhodl jsem se oslovit jednak pacientskou veřejnost, jednak naši radnici. V místních novinách mi vyšel článek o zábavné pyrotechnice: http://lightning.prohosting.com/~erbak/pyrotechnika.html

Reakce našeho starosty byla velmi promptní. Sdělil mi zhruba tolik, že naše radnice neni ochotna porušovat zákony České republiky, tudíž se podobnou regulací používání zábavné pyrotechniky zabývat nebude.

Údajně došlo k soudnímu projednávání podobných vyhlášek z jiných českých měst, přičemž soud rozhodl v neprospěch těchto regulací. Detaily mi sděleny nebyly.

Údajně pokud zákon povoluje prodej těchto výrobků, není možné vyhláškou omezovat jejich použití...
Ve včerejších lidovkach jsem ale četl článek o pokutě až 1500 Ks, kterou může dostat obcan za odpálení petardy v Bratislavě mimo povolenou dobu od 18,00 do 03,00 hodiny během silvestrovské noci.

Zajímalo by mě, jak je tomu v Británii. O tom, že problematice hluku se v zahraničí na Západ od nás věnuje mnohem větší pozornost než u nás, vím z internetu.

Peter Erbák

Poznámka JČ: Pan starosta v Rakovníce je bohužel pošetilec. Jako v mnoha jiných oblastech, i v této oblasti je Česká republika sto let za opicemi - musí dohánět oněch čtyřicet let komunistického bezčasí, kdy v ostatních evropských zemích probíhal civilizační vývoj. Situace, jak ji popisuje pan Erbák, existovala v Británii někdy ve třicátých letech. V posledních desetiletích je veřejný prodej tzv. zábavní pyrotechniky velmi silně omezen na skutečně neškodlivé výrobky, které se ještě prodávají jen s velmi vážným varováním (po zapálení nutnost se vzdálit na 10, popř. 25 metrů) a podléhají v obchodech velmi přísným bezpečnostním předpisům. Celkově jsou v Británii zákony, zajišťující bezpečnost občanů, daleko přísnější a daleko rozvinutější než v České republice. - Věděli jste například, že nákladní automobil, autobus, ale i malá dodávka, musí, když couvá, vydávat v Británii (a zřejmě i ve všech zemích Evropské unie, protože téhož jsem si povšiml minulý týden ve Francii) výrazné zvukové výstražné znamení, aby nikoho nezajel?

Václav Pinkava

Státnicky svorné dvojí ušklíbnutí
nad tvrdým i, dvojkovou cifrou, ká
vida, dva generálové nadutí
po bitvě ? (Neb jim leccos uniká)

Je náhoda, že letopočet římský
zní jako citoslovce váhání?
Vždyť problém probíhá, neb druhý, blízký
termín s  přestupným dnem se naklání.

Kdo mobilizacemi davy diví
zakrátko jimi sám se unaví
a ten, kdo příliš stínohrou se živí
nakonec čirou tmou se obstaví.

Však ruce obou raději se zhostí
údělu, hrabat dál svá koryta,
a bagatelizace buiž ctností,
kde korupce je skrytá, letitá...

Josef Schrabal

Stred Manhattanu byl na Silvestra jako obsazene mesto, hlidane 8 500 policisty. Uprostred na Times Square dva miliony lidi z celeho sveta privitaly rok 2000. Nebyl zadrzen jediny vytrznik a presto ze se prolilo mnoho sampanskeho, nebyl zadrzen jediny opilec.

Ale Newyorcane tam nebyli. Prave tak jako minuleho roku temer sedm tisic registrovanych (za $25) a tri tisice neregistrovanych, se ucastnilo petimiloveho behu v Central Parku. Prihlizejicich ucastniku bylo dvakrat tolik. Tento beh kazdorocne porada New York Road Runners Club, tataz organizace co vede Newyorsky Marathon.

Otakar Svoboda

V reakci na můj komentář k rezignaci Jakuba Puchalského na funkci generálního ředitele ČT, který vyšel v časopise Týden před Vánoci, napsal redaktor České televize do Týdne dopis, jímž podle mého názoru pomíjí věcnou argumentaci, ale usiluje o zpochybnění mé osobní integrity, a to převážně nepravdivými informacemi. Dopis Otakara Svobody jsem rozebral v Britských listech zde, dnes zveřejňuji jeho odpověď. (JČ)

Vážený pane Čulíku,

evidentně přeceňujete můj prostý dopis do Týdne. Nemám moc a ani přátele v tomto periodiku či jinde, díky kterým by se podařilo Vám cokoliv znemožnit, či Vás diskreditovat. Jen jsem prostě vyjádřil názor zevnitř, který je relevantní prostě proto, že jsme nástup Vámi neustále vyzdvihovaného Ivana Kytky zažili osobně. A vyjádřit názor je - pokud se nemýlím - v demokracii běžné.

Poněkud nepřesně také komentujete některé mé argumenty:

1) nepodsouvám Vám osobní zájmy ale preferenci přátel,

2) o I. Kytkovi netvrdím, že je novinář špatný, nýbrž průměrný,

3) jeho podivnou minulostí míním začátek novinářské kariéry v časopise Melodie, tehdy čerstvě uchopeném STB. Což jsme vnímali, to mi věřte, velmi citlivě. A o čemž zasvěcení dobře vědí,

4) vůbec nehodlám poukazovat na Vaši glasgowskou vzdálenost z xenofobního hlediska - jen a pouze z hlediska vzdálenosti fyzické - nikdy jsem Vás v redakci nespatřil a Vaše televizní výkony také ne. Nedomnívám se tedy, že jste považovaným znalcem - ale pouhým pokojovým expertem.

Vážený pane Čulíku - vyslovuje-li člověk opakovaně ostré názory na práci jiných, měl by být schopen s klidem přijmout totéž na adresu svou.

Racionální jádro mého dopisu jste ostatně - snad programově - opominul.

Zdraví,

Otakar Svoboda