13. 3. 2017 / Karel Dolejší
Noah Rothman ZDE upozorňuje na návrat politiky vojenského odstrašování nejméně ve dvou právě probíhajících eskalacích: Jedna zahrnuje nasazení amerických vojáků v Sýrii, druhá systém protiraketové obrany THAAD přítomný v Jižní Koreji. Když Barack Obama v roce 2009 vyhlásil pravidla velmocenské politiky za "zastaralá", upozorňuje Rothman, hovořil pouze o svém zbožném přání. Protože tato pravidla se v základních obrysech od Peloponéské války nezměnila.
Neshody a dokonce střety zájmů mezi mocnostmi nebudou nikdy principiálně odstraněny, a s nimi jde ruku v ruce mocenská politika. V pokusech alespoň poněkud modifikovat dlouho zavedenou hru nemůže jedna strana nikdy automaticky spoléhat na to, že další aktéři přistoupí na její návrhy. Někdy je taková možnost alespoň abstraktně představitelná - což ovšem ještě neznamená, že bude také realizována. Jindy jednoduše ani představitelná není.
Vezměme příklad Číny. Je velmi dobře myslitelné, že Peking by dal přednost ekonomickému soupeření s USA před harašením zbraněmi a vojenskou eskalací. V takovém konkurenčním prostředí jsou z dlouhodobého hlediska výhody spíše na jeho straně. Mohl by si tedy takovou hru velmi dobře dovolit. A priori konfrontační přístup k Číně, jaký ještě před nástupem do úřadu předvedl Donald Trump, nedává naprosto žádný smysl. Zde dialog může přinést ještě mnohé a záleží jen na tom, jak dovedně bude veden.
Ale jsou tu jiné příklady, kde podobná logika naprosto nefunguje. KLDR drží na mezinárodní scéně v ruce prakticky jedinou kartu: Jaderné zbraně v kombinaci s raketami dlouhého doletu. Kdyby se karty implikující politiku neustálého vyhrožování ozbrojeným konfliktem vzdala, nezbylo by severokorejským komunistům v ruce už vůbec nic. Nebýt jejich obrovské armády, vypadali by okamžitě jako chudí příbuzní svých protivníků. Zbídačelá a hladovějící země proti jednomu z ekonomických tygrů asijských trhů. Kdyby v Pchjongjangu přestali harašit zbraněmi, v krátké době by to znamenalo jejich konec.
Ruská federace se ráda řadí do jedné ligy s Čínou, ale ta ji vnímá jako junior partnera a příležitostně konkurenta, který se jí sice neskutečně podbízí na Sibiři, ale ve Střední Asii či Afghánistánu kříží zájmy. Dnešní Moskva reprezentuje spíše KLDR na steroidech. Nebýt harašení zbraněmi, destabilizačních kampaní v zahraničí a militarizované energetické politiky, Kreml je na mezinárodní scéně převelice slabým hráčem. Kdyby přistoupil na mírové ekonomické soupeření se Západem jako v 80. letech minulého století, prohrál by na celé čáře a daleko přesvědčivěji než posledně. Není tedy v jeho zájmu deeskalovat, protože bez nepřetržité konfrontace, bez role "bojovníka proti západní dekadenci", by na mezinárodní scéně ztratil veškerou váhu - velmi podobně jako severokorejský militaristický skanzen.
Bush mladší, Obama a v ještě mnohem větší míře Trump vstupovali do prezidentského úřadu s programem zlepšit vztahy s Ruskem. Kromě úzkých vazeb Trumpovy kampaně s ruskými "diplomaty" ve Washingtonu nebo hackery útočícími na Demokratickou stranu ZDE, podíváme-li se na rovinu mezistátních vztahů, všechno zmíněné úsilí přineslo Spojeným státům velice málo. Vyjma nové Jalty, o které Putin hovoří poslední tři roky - dohody, která by přenechala na pospas Kremlu menší či větší část postskovětského/postkomunistického prostoru, dříve či později včetně ČR - Moskvu žádná deeskalace nezajímá. Její politikou je získávat ústupky a současně pokračovat v agresi.
Existuje prakticky jediný způsob, jak se současným ruským režimem vyjít: Neustále pracovat na tom, aby jeho mocenské karty ztrácely na váze a s tím klesala i motivace jimi hrát. V Evropě to znamená promyšlený program odstrašování ruské agrese na všech úrovních, bude-li to třeba včetně samostatného evropského jaderného potenciálu nezávislého na USA ZDE.
Sny o usmíření s Putinovou Moskvou patří do stejného žánru jako pohádky o míru na Korejském poloostrově. Jestliže protistrana na usmíření objektivně nemůže mít zájem - protože jakkoliv o něm občas účelově hovoří, znamenalo by její pád do bezvýznamnosti - ani nejpůsobivější projev ve Valném shromáždění OSN, a tím spíše zmatené komentáře na Twitteru, na neradostné skutečnosti nic nezmění.
Vytisknout14.3. 2017 / Daniel Veselý
List The Independent zveřejnil zajímavou, třebaže temnými vizemi prodchnutou analýzu, jejíž autor varuje před možností vypuknutí globálního válečného konfliktu a lokalizuje tři fronty, kde by k němu mohlo dojít: Ukrajina, Blízký východ a ...