12. 7. 2016 / Václav Chyský
Vox
populi,vox dei
Alcuin,
(735 -804), anglosaský mnich, politický a kulturní poradce Karla
Velikého
Představa o moudrosti davů, o tak zvaném selském rozumu a o prosazování svaté vůle prostých lidí se táhne staletími. Najdeme ji u Hesiodota, v Homérově Odyssee i u římského Senecy staršího: „ … věř mi, řeč lidu je svatá“ .(1 ) Nejznámější je výrok anglosaského mnicha Alcuina:“ Vox populi vox dei“.(Hlas lidu hlas boží). Alcuin byl – vyjádřeno dnešními pojmy - politický a kulturní poradce Karla Velikého. Žel není nikdy citována celá věta, která smysl výroku úplně mění: „Těm však nemusíme naslouchat, kteří říkají, že hlas lidu je hlasem božím , neboť povykování plebsu se vždy blíží bláznovství“.(2)
I
ve starých časech měla údajná moudrost davů vždy ideologický
nádech protestu proti vzdělancům, intelektuálům a duchovním
elitám. U nás se to projevuje nechutí k pražské
kavárně, přicházející z míst ústavně nejvyšších.
Paradox spočívá v tom, že jsou to právě intelektuálové,
kteří ovlivňují
myšlení davu. Nejhlasitějšími kritiky elit jsou novináři,
politici, sociologové a politologové. Kálejí do vlastního
hnízda. Voličské masy– a o ty právě jde - dychtivě nasávají
kritiku elit i chválu vlastní moudrosti. Z ideí intelektuálů
si pak vybírají drobty, keré jim konvenují a tyto pak
v zjednodušené formě, někdy změněné k nepoznání ve
formě pivních tlachů, podávají dále. Umění kultivovaného
dialogu, hry argumentů s protiargumenty se na davovách
shromážděních, na sociálních
sítích i v hospodách neprosadí.
Masy zřídkakdy volí zástupce ze svých vlastních řad, nýbrž volí ty, kteří ideologicky formovali jejich myšlenkový svět, tedy intelektuály. Údajný zdravý selský rozum je zjednodušený, často zkomolený derivát intelektuálních myšlenkových produktů.
Připomínám polozapomenutá padesátá léta, období stalinismu, kdy Marxova, v podmínkách devatenáctého století revoluční analýza společnosti, byla nevzdělanými funkcionáři degradována k nepoznání a k smíchu. V praxi jsme to zažili na příklad na vojně z úst narychlo nakvašených důstojnických politruků.
Dostanou-li se během postrevolučních fází do řízení společnosti nositelé selského rozumu, přizpůsobují společenský vývoj vlastnímu duševnímu a morálnímu horizontu, což končí zpravidla ve slepé uličce, ne-li v barbarství. Ve dvacátém století jsme to zažili dvakrát v nacionálním socialismu a komunismu..
Revoluce požírala své vlastní děti, své ideologické odpůrce a dokonce politicky indiferentní prosté občany. Nemohu zapomenout na zaťaté pěsti účastníků masové manifestace na Staroměstském náměstí při projevu Klementa Gottwalda v únoru 1948. Byla to emociální předzvěst pozdějších davových násilí za úplné absence racionálních úvah. Dav je ve své mase nekontrolovatelný. Ideologické třídní přesvědčení se v davu rychle mění v brutální nenávist. V takových emocích a ve formulování otázek tkví riziko referend.
Také britský exit je jasný příklad iracionality smíšené s nostalgickými vzpomínkami na zašlou imperiální éru British Empire. Mythos tradiční racionální britské demokracie byl popřen značnou částí voličů samých, kteří do poslední chvíle nebyli rozhodnuti jak volit. Jejich nerozhodnost byla ad absurdum dovršena ideologickým propagátory exitu, kteří neměli alternativní plán pro politický vývoj země v případě vlastního vítězství. Tak dlouho nahlodávali důvěru britských podaných v Evropskou unii, až ji vmanévrovali do neklidných politických vod. Zneužili indoktrinovaného a neinformovaného hlasu lidu pro svoje mlžné představy. Jako hlodavci opuštějí nyní jeden po druhém kormidlo kdysi mocného britského korábu, brázdívšího světová moře. Několik hodin po oznámení volebního výsledku opustil kapitánský můstek David Cameron, krátce nato odmítl odpovědnost Cameronův spojenec a vyhlídnutý adept na post stranického předsedy konzervativní strany George Osborne. Následoval nejviditelnější buřič Boris Johnson. Listinu nezodpovědných, dá se říci politických zbabělců, zatím uzavřel Nigel Farage, který po svém vítězství si chce - jak se vyjádřil - užívat svůj (soukromý) život. Zůstává však poslancem v Evropském paralamentu, kde bude nadále pobírat tučný obolos k financování svých privátních zájmů a protievropské propagandy.
Brexit rozvířil i personální otázku Labour party, kde je pod tlakem dosavadní předseda Jeremy Corbyn. Britský exit je výsledek jak politické neprofesionality lídrů, tak prohrou neinformovaného britského voliče, který zaměnil referendum za sázku v loterii. Demokracie má být vládou angažovaných občanů, tedy lidí kteří mají zájem o prosperitu obce, lidí s politickou gramotností. Neznalost neomlouvá.
Hlas lidu zamotal politickou budoucností Hrdého Albionu, (antický keltský název Anglie). Jako následek nespokojenosti Skotů s výsledkem referenda se ozývají hlasy po separátním přijetí Skotska do Evropské unie. Z Great Britain, kterýžto název vznikl 1604 po spojení Anglie a Skotska pod vládou skotského krále Jakuba I., se může stát Little England. Union Jack, vlajka Velké Británie je optickým symbolem sjednocení těchto dvou království. Překřížením anglického kříže Sv. Jiřího s křížem skotským, zobrazujícím způsob ukřižování Sv. Ondřeje, vyjadřuje Union Jack dosavadní jednotu státu. Po brexitu, Velká Britanie už nebude nikdy tím, čím byla před tím. Díky nepromyšlenému referendu.
I ve Francii, Nizozemsku, Česku, Slovensku a Madarsku klečí antievropští propagandisté ve startovních blocích. U nás napáchal základní škodu „Altmeister“ antievropeistů Václav Klaus, který ovlivnuje záporně vztah českých občanů k Evropské unii. V zákrytu za ním se formují Benjamin Kuras a Petr Robejšek, který žije v Hamburku, městě otevřeném světu s nejvyšší životní kvalitou. Odtud otravuje evropské studně nedůvěrou v profesionalitu a vzdělání vůbec. Pohrdání vzdělaností dokumentoval v článku, uveřejněném v Reflexu: „ Proč jsou lidé moudřejší než elity“. Vyslovil thesi, že elity všude odpírají lidem právo spolurozhodovat v referendech, aby nepřišly o svůj mocenský monopol. Připomíná mi to antisemitskou báchorku o židovském komplotu na ovládnutí země. Neuvěřitelné, že takovou myšlenku může vyslovit sociolog a sociální psycholog vystudovavší na Karlově universitě.
„Čelíme spiknutí elit a odborníků?,“ ptá se Erik Tabery v článku, uveřejněném v Respektu. Zavedení eura prý vyvolá přesně ty nacionalistické nálady, kterým chtěli otcové evropského sjednocení provždy zabránit, píše pan Robejšek. Robejšek kritizuje politiku západních vlád vůči Rusku a spekuluje, že evropské elity chtějí „ pomocí kontrolované eskalace posílit rozpadající se evropskou jednotu tváří v tvář ruskému nebezpečí“. Sentence jako vypadlé z kremelské dezinformační kuchyně. Cui bono?
V životopisu Petra Robejška, uveřejněném na Wikipedii, je zmínka o jeho akademickém prohřešku, totiž že se podle Německé asociace věd dopustil v roce 2003 plagiátorství, když opisoval z cizího článku, aniž tento pramen uvedl. Skutečným autorem byl politolog Gregor Walter z university v Brémách. Neuvedl prý také jako spoluautora studenta, který se na práci podílel a vydával práci výhradně za svou, což je nepřípustný čin proti akademickým pravidlům. V reakci na vyjádření etické komise se magazín ZIB (Časopis pro mezinárodní vztahy), odkud Robejšek opisoval, rozhodl, že tento autor má na jeho stránky jednou pro vždy vstup zakázán.
Články popírající vzdělání a preferující „zdravý selský rozum“ zaplavují česká média. Šimon Krbec, sám se pohybující svojí magisterskou prací ve výšinách fenomenologické filozofie „ K otázce nepředmětné intencionality“, uveřejnil 7. července 2016 v Mladé frontě traktát proti vzdělanosti s titulem“ Elitářství žene EU do záhuby“, kde varuje před „evropskými elitami, chtivými moci. Arogance a pocit vyvolenosti se stávají standardem evropské politické kultury, protože jsou uzavřeny v paraniodním světě vlastní výlučnosti a jejich izolace a pocit osamění začínají připomínat osudy diktátorů 20.století!. To je odvážný příměr absolventa teologické fakulty Univerzity Krarlovy, srovnávat evropské politiky a úředníky s masovými vrahy, Hitlerem a Stalinem. Nositelům selského rozumu a zajisté předsedovi Svobodných Petru Machovi se ale takové přirovnání líbí. Je působivé a mohlo by ovlivnit potenciální referendum o vystoupení z Evropské unie. Nedej Bože!
Do současného evropského zmatku kakofonicky zaznívající český euroskeptismus je recidiva vzorů chování málo sebevědomé části české společnosti, která zůstala vězet v jiráskovské představě „vozové hradby proti všem“ , posílené čtyřicetiletým odříznutím od svobodného světa. Po staletých evropských zkušenostech násilného hájení partikulárních zájmů, po přesunech obyvatelstva a o jejich dělení na panské a služebné národy, je Evropská unie svým duchovním, hospodářským a vojenským propojením zátkou která má udržovat zlé a svéhlavé džiny pevně uzavřené v neprostupné láhvy. (3)
Nevěřím propagátorům referend, kteří berou v úvahu a nebo si dokonce přejí rozpad Evropské unie, věřím středověkému Alkuinovi po přečtení jeho celého citátu, ve kterém varuje před povykováním plebsu a jeho intelektuálních svůdců a před činy neinformovaných voličů, kteří se rozhodují na poslední chvíli a zaměnují volby za loterii.
Světově uznávaný vědec Richard Dawkins nedávno napsal, „že se necítí kompetentní rozhodovat o brexitu, aby hlasoval ano či ne, protože nestudoval ekonomii ani historii:“Jak se opovažujete svěřit tak důležité rozhodnutí nevědomcům, jako jsem já ?“ (4) Vzácná sebereflexe.
Poznámky:
1. Latinský originál Seneky: „ ….věř mi, řeč lidu je svatá ( Crede mihi, sacra populi lingua est)
2. Latinský original“„ Nec audiendi qui solent dicere, vox populi vox dei , quum tumultuositas vulgi semper insanae proxima sit“.
3. Václav Chyský: Po stopách konceptů Střední Evropy 19. a počátků 20. století se zaměřením na „ Mitteleuropu „ Friedricha Naumana. Střední Evropa ,Revue pro středoevropskou kulturu a politiku, č. 136, 20. leden 2012,
4. Erik Tabery: Čelíme spiknutí elit a odborníků ? Respekt 27.6. 2016
28.7. 2016 / Pavel Urban
Hlas lidu není hlasem božím, neboť povykování plebsu se vždy blíží bláznovství. Tento výrok poradce Karla Velikého je pravdivý. Podobně pravdivý, jako nám časově poněkud bližší výrok George Orwella: na určité věci musí být člověk intelektuál. Obyčej...