Oční optik ze Sicílie:

"Musíme se podívat do svého svědomí. A přemýšlet o tom, co se stalo."

13. 10. 2015

"Byl to krásný den," vzpomíná Carmine. "Byli jsme na člunu a vzbudili jsme se brzo, asi v 5.30 nebo v 6 ráno. A já jsem zaslechl něco, co znělo jako křik. Nebyli jsme si jisti, co to je, asi to budou rackové, řekli jsme si. Takhle brzo ráno bylo nepravděpodobné, že by někdo křičel. Měli jsme před sebou otevřené moře a nebyla tam živá duše, tak jsme si mysleli, že to musejí být ptáci."

Když vypráví svůj příběh, přejíždí rukama po stranách svých džínsů, znovu a znovu.

"Jeli jsme se s člunem podívat," řekl, "a to, co jsme viděli, bylo to, co vidíte v televizi. Nikdy v životě jsem neviděl tolik lidí ve vodě. Strašně to námi otřáslo. Okamžitě nás napadlo, jak na tohle můžeme reagovat? Bylo jich ve vodě tolik. Desítky. Příliš mnoho."

Odmlčí se.

"Roli převzal instinkt. Bylo nás osm. Hodili jsme gumový záchranný pás, ale bylo tak obtížné se k nim dostat. Byli rozptýleni na čtyři sta, pět set metrů. Když uviděli náš člun, mávali, chtěli, abychom si jich všimli. A byly tam skupinky dvou nebo tří lidí, kteří se úzkostlivě drželi navzájem. Snažili se neutopit se.

Říkal jsem si: Jak je můžu všechny zachránit?"

"Byli všichni naživu, ti, které jsme natahali na palubu. Byli naživu, ale zvraceli a káleli. Muži byli fyzicky na konci svých sil, byli ve strašném stavu. Někteří, které jsme zachránili, byli opravdu na prahu smrti."

Reportérka: "Vy jste jich zachránili 47? Vy jste zachránili 47 lidí?"

"Čtyřicet sedm osob, ano."

Do obchodu přichází zákazník. Carmine se rychle stává znovu optikem v Lampeduse. Profesionální a soustředěný. Když ale pokračujeme v rozhovoru, je zjevné, že myslí na daleko víc než jen na prasklou zákazníkovu čočku v jeho brýlích.

"Zachránili jsme jen všichni společně," tvrdí. "Kdybych byl sám, nedokázal bych to. Ale stalo se, že to ohrozilo náš člun. Má nosnost deset lidí. Najednou měl na palubě 47 lidí a nás osm. Hrozilo opravdu riziko, že se loď potopí. Byli jsme velmi hluboko ve vodě. Nedalo se člun zvládnout a mohli jsme se tam rovnou potopit."

Carmine a já se na sebe navzájem podíváme. Ví, že já vím, že je nemohl zachránit všechny. "Samozřejmě, že myslím na ně," říká. "To je první věc, která vás napadne. Kolik lidí bylo na palubě té lodi, které jsem nezachránil. Samozřejmě, když jsme se vrátili do přístavu, dověděli jsme se, kolik lidí zahynulo v té lodi. Uvízlých v podpalubí. Ženy a děti. Při ztroskotání lodi, jehož byl Carmini svědkem, se utopilo 366 lidí. To přimělo italskou vládu, aby zahájila námořní záchrannou operaci Mare nostrum.

Carmine si povšimne, že se dívám na jeho manželku, která během našeho rozhovoru stojí u otevřených dveří. Je dojatá a snaží se nás neposlouchat.

"Víte, my jsme jen obyčejní lidé," říká Carmini. "Nejsme profesionální zachránci, nevládní organizace ani záchranné služby. Byli jsme pak strašně ztraumatizováni. Moje manželka skončila v nemocnici. Ono vám není dobře, když něco takového zažijete."

Carmine stále vyplouvá na moře. Konec konců, jsem z Lampedusy, mám to v krvi. Loni se tři eritrejští imigranti, které zachránil, a kteří nyní žijí ve Švédsku, vrátili na ostrov a on s nimi vyplul na člunu na místo ztroskotání, aby tam mohli hodit květiny a pomodlit se za své utopené přátele.

"Může se to stát znovu," varuje. "Doufejme, že se to nestane, protože to nechci zažít znovu. Nemůžu ale vyloučit, že se octnu v téže situaci. Když slyším v televizi, že se utopilo 600, 700 lidí, vzpomínky se vracejí." Zdvořile se usměje. "Raději bych býval ten příběh nevyprávěl. Není to hezký příběh. Ale jsme v situaci, kdy se poměry nezlepšily. Situace se zhoršuje. Dochází k ještě horším tragédiím."

Sundavá si brýle a začne je čistit.

"Musíme se podívat do svého svědomí," říká. "A přemýšlet o tom, co se stalo."

Zdroj v angličtině BBC Radio Four (od minuty 51.22) ZDE

Vytisknout