Může být osobní zkušenost základem poznání?

12. 10. 2015 / Boris Cvek

Osobní zkušenost jako údajný zdroj skutečného vědění bývá zaměňovaná s vědeckým poznáním, které člověk získá v laboratoři. Jenže právě v laboratoři člověk opakuje postupy, které zásadně přesahují jeho osobní zkušenosti, a poslušně se učí nadosobní zkušenosti mnoha generací vědců. Vědecký experiment nespočívá v osobní zkušenosti, ale v jejím opaku: ve velmi neosobním dodržování pravidel, která vedou ke stále stejným výsledkům pro kohokoli. Vědecký experiment je tedy plodem vzájemného ověřování a konsensu, osobní zkušenost k němu v žádném případě nestačí. Člověk se musí v laboratoři nejprve ze všeho učit neosobní zkušenosti předchozích generací, jinak jeho osobní zkušeností bude poznání, že nic nefunguje, jak má (zapojí špatně aparaturu, zapomene přidat chemikálii, nastaví špatně teplotu…).

V tom se experimentální vědy neliší od věd historických. Kdyby osobní zkušenost byla jediným možným zdrojem informací, nemůžeme nic znát o minulosti, nemůžeme znovu jet s Kryštofem Kolumbem objevit Ameriku. Jenže i kdybychom mohli, asi bychom na té lodi vůbec nic netušili o epochálním významu té cesty. To je totiž paradoxem historie, že mnohem lépe rozumíme tomu, co už bylo, čeho nejsme sami zaujatými svědky, ale kde můžeme s dostatečným nadhledem a konsensem srovnávat různá svědectví. Stejně se to děje u soudu. Svědkové a oběť, kteří měli bezprostřední, osobní zkušenost se zločinem, nemohou hrát úlohu soudce a soudce má být ten, kdo není žádnou osobní zkušeností do případu zatažen.

Málokdo by také řekl, že své současné životní situaci, s níž má právě osobní zkušenost, rozumí lépe, než jí bude rozumět s odstupem několika desítek let, kdy jednak získá nadhled, jednak uvidí důsledky svých činů. Na základě pouhé osobní zkušenosti se ani nelze učit ze zkušenosti jiných, vzdálených lidí, zejména ne ze zkušenosti, které jsou prověřené staletími a které nám zůstávají už jen v podobě knih (jako jsou např. Thúkididovy Dějiny peloponéské války, které se dodnes ve světě používají při výuce mezinárodních vztahů). Žádný jedinec za celý svůj život nemůže na základě osobní zkušenosti shromáždit vědění, které bylo získáváno a ověřováno po staletí a které je třeba dále ověřovat a hledat jeho nová využití.

Jiným překvapením v souvislosti s mýtem osobní zkušenosti jako základu poznání pro mne bylo zjištění, že tento mýtus je chápán jako podstata empirismu. Empirismus ovšem neříká, že osobní zkušenost je základ poznání, je to spíše společná zkušenost, a tato zkušenost nevypovídá podle empirismu tolik o věcech samotných, nýbrž o tom, jak je my sami poznáváme. Moderní empirismus vznikal jako filozofická reakce britských filozofů (hlavně Locke a Hume) na kontinentální racionalismus a jeho základním protivníkem je tedy přesvědčení, že rozum může nahlédnout abstraktní pravdy (včetně těch metafyzických) v zásadě bez pomoci smyslů.

U Huma, který je asi vůbec nejvlivnějším filozofem empirismu, se empirismus stává de facto skepticismem. Např. jeho slavný útok na to, že existuje příčinnost, spočívá v tom, že žádnou příčinnost nelze smysly vnímat, že vnímáme pouze nějaký děj (např. náraz dvou kulečníkových koulí) a že tento děj pak pod vlivem zvyku interpretujeme jako nějak zapříčiněný. Přitom je jasné, že „výbavu“ interpretovat děje kolem nás přes příčinnost si neneseme díky osobním zkušenostem, ale jako jakýsi starodávný genetický základ, který máme společný se zvířaty, tedy jako mustr, v němž naše osobní zkušenosti teprve vznikají (a Kant z tohoto mustru udělal tzv. „transcendentální syntézu“ a „syntetické poznání apriori“). Ostatně i to pojetí příčinnosti se historicky velmi liší. Naši předkové z doby kamenné podle četné evidence, kterou cituje Cassirer ve své Filozofii symbolických forem, vnímali svět tak, že pokud nějaká věc (třeba pád kamene) měla příčinu, musela být příčinou osoba – pojem neosobní příčiny neznali (ten se např. objevuje v kontrastu s homérským světem u prvních iónských filozofů). Osobní zkušenost paleolitického člověka např. s bleskem nebo měsícem na nebi byla zásadně odlišná od osobní zkušenosti moderního člověka. Naše osobní zkušenosti jsou tedy závislé na kultuře, v níž žijeme, na vzdělání, které máme, a na spoustě dalších věcí.

Vytisknout