Zásadní otázka celospolečenského významu

13. 2. 2014 / Marek Řezanka

Nejvyšší soud sice vykládá poslaneckou imunitu takovým způsobem, že by pravděpodobně poslanec nemohl být stíhán ani v případě, že by na parlamentní půdě někoho odpravil, ale i tak kauza tzv. rebelů z ODS a podezření, že se svým mandátem obchodovali, stále ještě neusnula. Stejně jako neusnulo údajné zneužívání rozvědky. Naopak, po vlnách dehonestace M. Zemana, I. Ištvana a R. Šlachty, po mediálních masážích, které křičely: "Svou vládu nedáme", po rozpačitém nemastném neslaném stanovisku ČSSD k celé kauze (jejíž vedení pokládalo překlenovací vládu za nelegitimní), vyšetřování stále pokračuje. Dokonce se dostáváme i k "otázce celospolečenského významu".

"V této trestní věci jde o zodpovězení zásadní otázky celospolečenského významu, zda se mají poslanci v procesu projednávání a schvalování zákonů, které ovlivňují život všech občanů, ve smyslu svého ústavního slibu řídit svým nejlepším vědomím a svědomím a mandát vykonávat v zájmu všeho lidu, nebo zda a nakolik je přípustné, aby jejich rozhodování mohlo být ovlivňováno slibem nebo poskytnutím osobních výhod," konstatovali pro Právo (12. 2. 2014) žalobci ve svém stanovisku.

"Mám pocit, že je to poslední zoufalý pokus pana Ištvana dokázat, že jeho zásah loni v létě v Praze měl nějaké opodstatnění. Až se ukáže, že i toto obvinění je naprosto nesmyslné, a soud ho shodí, bude třeba, aby byla vyvozena odpovědnost vůči panu Ištvanovi", nedokázal ovládnout svou zášť M. Benda, který ve volbách přesvědčoval voliče ODS, že jeho tvář by ve Sněmovně chyběla a že za kroužky bude rád. Pan Benda snad již předem ví, jak soud rozhodne?

"Výzvy k odstoupení, kterými budu nyní bohatě oblažován ze strany opozice, nevyslyším... Vem čert můj politický osud, ale policie poškozuje pověst Česka", burácel expremiér Nečas ještě v první polovině června 2013 (Parlamentní listy, 14. 6. 2013).

Důvod ke svému odstoupení expremiér Nečas neviděl -- a podporovali ho mj. P. Blažek (exministr spravedlnosti), M. Benda či M. Němcová. Ta se již nemohla dočkat, až bude premiérkou země -- a jak potom celé vyšetřování bude zameteno pod koberec. Politici z ODS se tím ani netajili a veřejně hlásali, jak s celou kauzou zatočí. Naštěstí nezískali příležitost.

"Pan vrchní státní zástupce to musí nejprve odůvodnit. Já jsem tu žádost rychle předala mandátovému a imunitnímu výboru. Je to pro mne ale překvapení. Nevím, jakou souvislost tady mají kauzy, o nichž už víme, s Petrem Nečasem. Jde o šetření kolem Jany Nagyové týkající se Vojenského zpravodajství, obvinění exposlanců, pak se k tomu přimotává vyšetřování v jižních Čechách a pořád tyto věci jsou směšovány dohromady a já nevím, co se stalo. Proto se k tomu já těžko vyjadřuji. Pro mne je to nepřehledná situace", vyjádřila se k celé situaci M. Němcová (Parlamentní listy, 8. 7. 2013), která bez mrknutí oka během pár minut měla jasno v tom, že Ratha je třeba vydat. Jednalo se o ukázkový dvojí metr, který - což bylo ještě děsivější, převzala většina českých médií.

Bylo neuvěřitelné, jak se mainstreamová média šikovala v názoru, že jsme svědky "konce demokracie" a "návratu policejního státu". Většinou titíž komentátoři, kteří odsoudili D. Ratha pár minut po zatčení, měli pár minut po zveřejnění Nečasova skandálu jasno v tom, že jsou všichni nevinní.

Například F. Nachtigall napsal článek, jak "Policejní divadlo ničí demokracii" (Týden, 23. 6. 2013), Pavel Šafr pro změnu: "Je čas na obranu demokracie? Ano" (Reflex, 29. 8. 2013).

Jak v případě D. Ratha tak P. Nečase se měla ctít presumpce neviny, dokud nepadnou pravomocné rozsudky. V obou případech měl být tlak na odchod z významných politických funkcí (hejtmana, premiéra republiky). A v obou případech se média měla snažit o objektivní věcné informování. Ani nemluvě o dalších korupčních kauzách (např. CASA).

Co se vlastně na podzim roku 2012 odehrávalo? Kabinet P. Nečase čelil další ze svých krizí. Zdálo se, že kvůli postojům několika tzv. rebelů z ODS neprojde konsolidační balíček -- a neprojde-li tento balíček, neschválí se ani tzv. církevní restituce. A tam se jednalo o majetky a částky v desítkách až stovkách miliard korun (v případě finanční částky je zjevné výrazné nadhodnocení, co se týče vydávaného majetku, reálně hrozí prolomení hranice 25. 2. 1948).

Stávající vedení ODS prokazuje, že ho nějaké právo vůbec nezajímá. Že mu je naprosto jedno, jestli se něco prosadí pomocí korupčních mechanismů, hlavně, že se to prosadí -- a běda všem, kdo by chtěli prověřit, zda na ony korupční mechanismy nedošlo.

Svou vizitku si dal nový předseda ODS, Petr Fiala: "Je stále jasnější, že tento případ se týká něčeho úplně jiného, tady už jde o demokratický politický systém a jeho pravidla...Dosazování do různých funkcí je součástí demokratické politiky, ať se nám to líbí, nebo ne. Dokonce to patří k úkolům politických stran."

Není zřejmě nejšťastnější, když je předsedou politické strany člověk, který neumí od sebe odlišit situaci, kdy politik po skončení svého funkčního období odchází zúročit své schopnosti a vědomosti do státní správy či sféry soukromé, a situaci, kdy se někdo zřekne svého mandátu, aby se zpronevěřil svému dlouhodobě deklarovanému postoji -- a brzy nato dostane lukrativní pozici s tím, že o jeho kompetentnosti na této pozici mohou být oprávněné pochybnosti.

Jedna věc je, jak se soudům podaří prokázat vinu obžalovaných. Druhou věcí je definice činu, který má být trestný. Pokud někteří politici omlouvají trestný čin jako "něco zcela běžného a normálního", je možné mluvit o poměrně závažném společenském problému, o němž je třeba diskutovat.

Petr Fiala ví, proč tzv. rebelové přestali být rebely a umožnili schválení něčeho, proti čemuž velmi hlasitě protestovali? Stal se snad zázrak? Něčím takovým by totiž změna názoru den ze dne - a hned u několika lidí - byla. Pokud ovšem připustíme, že se zázrak nekonal -- a že nedošlo ani k hlubokým přerodům niter našich "rebelů", potom je na místě se ptát, co je k jejich počínání vedlo, co je motivovalo. Nechme orgány činné v trestním řízení, aby se to pokusily rozplést.

ODS ukazuje, že zřejmě není nějaké své obrody schopná.

Otázkou je, čeho je schopna stávající vládní koalice? Bude se tvářit, že problémy kolem tzv. církevních restitucí nevidí? Že ji nezajímají problémy, které plynou jednak z jejich sporného obsahu a jednak z jejich pochybné formy schvalování? Na potřebný hlas za korupci odsouzeného poslance Pekárka by se také zapomínat nemělo.

Je na policii a soudech, aby zjistily, zda ke korupčnímu jednání došlo, či ne. Co by ale mělo být naprosto samozřejmé, je fakt, že jednání, kdy někdo radikálně změní svůj postoj doslova přes noc, aniž ho lze nějak racionálně zdůvodnit -- a následně je odměněn "trafikou", zavání korupcí. Na hony. Kdo trafiku nabízí, aby tak něco získal (změnu něčího postoje), korumpuje -- a kdo trafiku přijímá, je korumpován. Jiná věc je, zda se podaří shromáždit dostatečně silné důkazy, že přesně toto se v listopadu 2012 dělo.

Pokud bychom se ale nechali přesvědčit, že podobné jednání je normální -- a je běžnou politickou praxí, můžeme ušetřit za volby i vymýšlení zákonů. Jediným a hlavním zákonem by byl totiž zákon mocnějšího a zákon movitějšího. Neboli -- přeloženo do lidové mluvy -- vítěz bere vše -- a na to, jak vítězství dosáhl, se nikdo neptá. Je možné, aby bylo platné něco, co bylo schváleno nelegálním postupem? Je přípustné, aby se s politickým mandátem kšeftovalo? Koho v takovém případě politici zastupují -- a komu se zodpovídají? Nechceme se smířit s tím, že obchodování s mandátem je v pořádku? Že je v pořádku, aby se politici zodpovídali někomu jinému než nám, svým voličům? Že hlavní je něco prosadit, aniž je podstatné, jak toho bylo dosaženo? Nenechme tedy "zásadní otázku celospolečenského významu" zapadnout do temnot zapomnění a dbejme o to, aby právní systém nemohl být ohýbán podle toho, jak se komu momentálně hodí.

Vytisknout