Zkrácený pracovní týden

13. 2. 2014 / Pavel Urban

Naproti tomu ke strojům většinou nemůžete posadit člověka bez jisté kvalifikace. V tomhle případě by patrně stačil nějaký rychlokurz. (Mám podobnou osobní zkušenost.) Ovšem třeba do bagru nemůžete posadit člověka, který neprošel důkladným zácvikem. Navíc potřebujete servisního technika (také odborníka), dobrou organizaci práce atd. Prostoj bagru stojí mnohem víc, než prostoj dvaceti lopat. A škody se s bagrem dají udělat mnohem větší, než s lopatou.

Co to znamená? Rostou požadavky na kvalifikaci, což je zřejmé. Méně zřejmé je, že i v jiných ohledech rostou rozdíly mezi vynikajícím, průměrným a podprůměrným pracovníkem. Pokud někdo od vidlí či lopaty chodil do práce nepravidelně, protože chlastal nebo měl nějaké rodinné problémy, ostatní jeho práci většinou nějak zastali. V nejhorším se ta jeho práce prostě neudělala. Pokud se takhle chová někdo z "týmu bagr", pak může zablokovat nebo i znehodnotit práci ostatních.

Nedostatek práce je rozdělen velmi nerovnoměrně. Na jednu stranu máme rostoucí počet nezaměstnaných, kteří nepracují vůbec, na druhé straně mnozí pracující dřou stejně, a někdy ještě víc, než dříve. A jsou provozy, které naopak brzdí nedostatek zaměstnanců. Zaměstnanost nezaměstnanost.

V minulém desetiletí se na mém domku vystřídalo několik stavebních firem. Vesměs malých místních podniků v klasicky soukromém vlastnictví. Jejich majitelé i zaměstnanci rozhodně nevypadali, že by trpěli nedostatkem práce. Bylo to ještě před krizí a navíc ve středních Čechách. Ale určitá nezaměstnanost tu byla už tehdy. Ptal jsem se tehdy majitelů, zda by nezaměstnali někoho dalšího. Odpovědi byly jak přes kopírák: "Klidně -- ale musí něco umět." Z dalšího rozhovoru pak většinou vyplynulo, že nedostatek lidí, kteří něco umí a je na ně spolehnutí, je pro tyto podnikatele větší problém, než například vysoké daně.

Propagátoři povinně zkrácené pracovní doby pohlíží na nezaměstnané jako na masu lidí, pro které není práce. Obávám se, že to není dobrý přístup. Lepší by bylo dívat se na nezaměstnané jako na lidi, které se z nějakých důvodů nevyplatí zaměstnávat. A popsat tyto důvody ještě před návrhem možných opatření.

Tam, kde jsou lidé v teorii i praxi snadno nahraditelní (třeba v hypermarketech) může být tímto důvodem i to, že práce je příliš málo a povinné zkrácení pracovní doby by tu odpovídající efekt přineslo. Uvažovat takto o celém pracovním trhu je ale nebezpečně zjednodušující.

Také aritmetika finančních důsledků je ještě složitější, než pan Jírovec uvádí. Snížení nezaměstnanosti přinese úsporu na sociálních výdajích. Ale nová pracovní místa mohou přijít ještě dráž, pokud budou ztrátová. Což v tržním systému nehrozí; ale pokud trh nedokáže pozitivně absorbovat takovouto reformu, pak budou logicky sílit tlaky na státní intervence.

"Vzdělávací systém musí připravit dostatečný počet lidí tak, aby byli schopni vykonávat práce, které budou zapotřebí." Tohle bude možná největší problém. Jak připravit průměrného nebo podprůměrného člověka pro výkon a pružnost dostatečnou k tomu, aby jeho práce kompenzovala nejen přiměřenou mzdu, ale i skutečný a ideální podíl na celospolečenské solidaritě? Nechceme toho po těch lidech někdy až příliš? V každém případě by splnění tohoto úkolu mělo zkrácení pracovního týdne předcházet.

Je dobré se zamyslet nad dvěma obecnějšími problémy. Za prvé, v jakém světě vlastně žijeme. Jestli ve světě mechanickém, kde jasné příčiny mají jasné důsledky (byť ne vždy domyšlené) a naopak. Tady platí, že bojovat za dobrou věc, byť špatně, je vždy lepší, než nedělat nic. Protože v nejhorším případě ničeho nedosáhneme, výsledek je nula.

Nebo zda žijeme v komplexním, chaotickém světě. Který dokáže udělat z komára velblouda a naopak. Který někdy dokáže otočit vektory v něm působící o sto osmdesát stupňů. V takovém světě se může stát, že upřímné, nezištné a poctivé úsilí o zvýšení zaměstnanosti může vést k větší nezaměstnanosti v porovnání se situací, kdy by se neudělalo nic. Tedy záporný výsledek, horší než nula. Neříkám, že to tak musí dopadnout. Jde o to si připustit, že něco takového je vůbec možné.

Druhý problém -- o co vlastně levicově myslím lidem jde? O zlepšení situace v tom smyslu, aby bylo méně nezaměstnaných, aby lidé, kteří pracují, měli mzdu umožňující aspoň trochu důstojný život, aby se zmenšily ekonomické a pokud možno i sociální rozdíly atd.? Nebo o nalezení a pojmenování správného viníka toho, že tomu tak není? V druhém případě jsou argumenty "příručkově věřících" nepřijatelné, protože by mohly vést k obvinění těch, kteří obviněni být nesmějí. A kdyby se později ukázalo, že "příručkově věřící" měli pravdu? Hlavně že budeme vědět, kdo za to může.

Vzhledem k tomu, že situace se, objektivně vzato, skutečně zhoršuje, mě druhý přístup připadá jako čím dál větší luxus. Stejně jako aktivismus v duchu hesla "Když můžu, pomůžu, když nemůžu, aspoň uškodím."

Pan Jírovec má pravdu, když tvrdí, že chybí vize. Obávám se ale, že hledání této vize bude vyžadovat radikálnější změnu pohledu na svět a na prosazované hodnoty. A to především na straně levice. Současný Západ je, historicky vzato, hodně vlevo. Je to pokrok. Znamená to ale, že kořeny současných problémů bychom měli hledat především v tomto posunu. To neznamená, že bychom se měli levicových hodnot vzdát. Je ale nutné více zvažovat cenu, kterou za ně společnost platí. A také to, kdo je nakonec zaplatí. Tedy komu zůstane v rukou Černý Petr nákladů, které dotyčný nemůže přesunout dál.

Zatím to vypadá, že levicoví myslitelé na něco takového nemají čas, neboť musí sobě i jiným dokazovat morální převahu levicových hodnot nad hodnotami pravicovými. To se jim sice daří, ale je to na draka. Skutečným vítězem totiž nebude ten, kdo tyto hodnoty vyznává, ale ten, kdo dokáže aspoň zčásti zajistit jejich úhradu. Nelze-li jinak, tedy i za cenu toho, že podstata těchto hodnot jde k čertu.

Vytisknout