Zahraničněpolitická schizofrenie české "levice"

12. 2. 2014 / Karel Dolejší

Není příliš případné srovnávat bojovníky za věc demokraticky zvolené, legální a legitimní vlády podle všech měřítek dané doby považované za pokrokovou s bojovníky za islámský stát, jimž se povedlo takřka nemožné: Přesvědčit Syřany, že tyran, jehož se chtěli zbavit, bude nakonec přece jen pořád ještě menším zlem, než oni.

Co lze ale u Monbiota vysvětlit individuální a snad dočasnou indispozicí, to nalézáme u veliké části české "levice" v soustavné podobě a nelze se uchýlit k omluvě výše zmíněného typu. Nelze tak snadno přejít otázku zcela zjevného popírání hodnot či údajných historických tendencí, za něž se prý na "levici" bojuje, příklonem k tomu, kdo zmíněné naprosto popírá.

Porozhlédněme se trochu po evropské politické scéně a podívejme se, které politické směry mají tendenci přiklánět se k současné baště světového konzervatismu, putinovskému Rusku. Nepřekvapivě narazíme na francouzskou krajně pravicovou Národní frontu, která v posledních prezidentských volbách avízovala obrat francouzské zahraniční politiky směrem k Moskvě, dále na maďarský pravicově nacionalistický režim; Putinův poradce a "duchovní otec" Eurasijské unie Alexandr Dugin si píše s šéfem řeckého Zlatého úsvitu a obecně pléduje za spojenectví s rasistickou krajní pravicí. A kdo by se tomu vůbec mohl divit. Dugin je přece sám neonacista, jeden z převzácných plodů belgicko-francouzské neonacistické misie do Ruska podniknuté v 90. letech s cílem zničit evropskou demokracii po bolševickém způsobu, podle teorie nejslabšího článku - nejprve v Rusku, poté odsud "vývozem revoluce" všude jinde. Přesně tuto linii ostatně zastávala i zaniklá německá neonacistická strana DVU, která v 90. letech od Rusů nakoupila většinu svého ilegálního arsenálu.

Spojené státy v řadě případů provádějí naprosto nezodpovědnou zahraniční politiku, když se jako v Libyi spojují s islamisty (ti jim pak za odměnu povraždí diplomatický personál), nebo na Ukrajině, kde sponzorují radikální pravici. Hájit to nelze, obecně se pouze sluší poznamenat, že hodnotový základ takových spojenectví je veškerý žádný. USA zaslepeně podporují nepřátele svých politických protivníků a když tito lidé získají moc, netrvá dlouho a postaví se proti svým sponzorům.

Ruský přístup je jiný. Spojenci jako Národní fronta, Zlatý úsvit či Fidesz sdílejí s ultrakonzervativní a xenofobní Moskvou nenávidějící "kosmopolitismus" v těch nejhorších tradicích sovětských antisemitských kampaní stejný obraz světa a světový názor. Jejich příklon k Moskvě nereprezentuje účelové spojenectví, jako řekněme dočasná aliance libyjských islamistů napojených na al-Kajdu s USA, ale jedná se o zcela logickou volbu založenou na solidních základech. Tito lidé vidí svět podobně. Chtějí vytlačit Američany z Evropy. Chtějí ale také zničit Evropskou unii. Chtějí rehabilitovat nacionalismus a národní stát a vynucovat ve společnosti "tradiční hodnoty".

Co spojuje českou "levici" s takovými politickými subjekty? Domnívám se, že podobně jako v případě některých vnitropolitických voleb je to také až fanatický antiamerikanismus (namísto spravedlivě kritického přístupu k agendám všech velmocí), často nepřiznaný antisemitismus a modifikované legendy o světovém spiknutí, kterému je údajně třeba za každou cenu čelit. Demokracie zde není považována za hodnotu, která by měla být hájena.

Evropská demokratická levice přistupuje k Rusku velmi kriticky a pokud s ním hodlá někde spoupracovat, pak zcela pragmaticky, na základě vzájemné rovnosti a výhodnosti, což vylučuje podkuřování a neustálé omlouvání sebevětších prohřešků. Avšak komunistická část české "levice" v těch "nejlepších" tradicích národní pobočky moskevské centrály a vlastního kulturního konzervatismu nevidí žádný problém v adoraci Putina, kterému radí "národní bolševik" Dugin. Ale ani značná část českých sociálních demokratů není ve skutečnosti schopna kritického odstupu k Rusku, protože to přece stojí proti arciďáblovi USA, a to stačí. "Nová levice" označuje chybně kritiku Ruska za antikomunistickou.

Připojit se k nové americké kampani proti Rusku na Ukrajině, jak to právě někteří dělají, je ovšem už ve střednědobém výhledu také katastrofální strategie. Příznivci evropského projektu a evropských hodnot si nemohou dovolit spojenectví s ukrajinskou ultrapravicí, která se rozhodně nenechá vázat nějakými bruselskými normami. A je navíc nepravděpodobné, že by tento směr mohl na delší čas uspět. Moskva má silnější trumfy než USA a politické kruhy kolem Dugina, které se na ukrajinskou krizi připravovaly řadu let, jsou odhodlány pohltit východního souseda třeba i po malých kousíčkách. Poslední šancí na nekonfrontační řešení ukrajinské otázky jsou patrně údajná jednání Moskvy s Američany jednoznačně odepsaným Vitalijem Kličkem, který se těší podpoře Německa. Pokud ani tohle nevyjde, smírné řešení patrně nalezeno nebude. A na Američany bych si na Ukrajině s výhledem na pět let dopředu tak jako tak nevsadil ani korunu, to už spíše na Němce. Role USA v Evropě je škodit, ne budovat. Jejich vliv roste možná na Filipínách a ve Vietnamu, všude jinde ve světě však klesá a s tímto cílem vznikají ty nejnepravděpodobnější ad hoc koalice.

Zmatený George Monbiot srovnává projekt islámského státu v Iráku a Levantě vynucujícího šaríatské zákonodárství s republikánskou vládou meziválečného Španělska. Nejspíše ho brzy někdo zkoriguje a přišpendlí ke zjevným protimluvům, s nimiž operuje, když se ohání příkladem George Orwella. Tam kde se velká skupina sobě podobných navzájem ve svém bludu utvrzuje groupthinkem ovšem takovou operaci prakticky nelze provést. Vzájemný souhlas ve skupině je mnohem víc než empirická realita. A jak poznamenává Harry Frankfurt, lháři přinejmenším aspoň vědí, že lžou, protože nepřestali rozlišovat pravdu a nepravdu, kdežto osoby plně závislé na "hovadině" vlastně ani lhát nemohou, protože realita pro ně subjektivně už dávno vůbec nic neznamená.

Vytisknout