Pohrobci stařičkého mocnářství aneb együttélés

30. 5. 2013 / Ladislav Žák

Je prostě na světě jen málo tak obdivuhodných geomorfologických zlomů, jakým je Boskovická brázda, která je součástí pomyslné čáry, která se táhne a klikatí od Terstu někam k Sankt-Petěrburgu a dělí Evropu na individualistický západ a sociálně-korporativistický východ s jeho byzantinsko-osmanskými tradicemi. Všechno za řekou Moravou už je Asie, říká stará průpovídka a jiná hovoří o podivném časoprostorovém zlomu mezi Hodonínem a Skalicou, za kterým jsou z čista jasna párky studené a pivo teplé, a to platí až do Vladivostoku..., dál prý pak už nejsou ani párky ani pivo. Panonská nížina bývá také zvána Uherskou a centrem Uher je odpradávna město, nyní zvané Budapešť, dnes hlavní město Maďarska, ještě nedávno Maďarské republiky, dříve Maďarské lidové republiky a Maďarského státu, ještě dříve Maďarského království, které povstalo z království Uherského.

Už podivuhodná evoluce názvu a jazykové hříčky se slovy maďarský, který zdůrazňuje jednoznačnou dominanci Maďarů na daném území, a uherský, který poukazuje na mnohonárodnostní charakter teritoria, které také nese název Translajtánie, neboli Zalitavsko nebo také Země koruny svatého Štěpána, ukazují na to, oč tu běží. V Panonské nížině se na přelomu 9. a 10. století usadil kočovný národ Maďarů, kterému nikdo příliš nerozuměl a tento stav trvá již více než tisíc let, bez ohledu na to, že jinak je Maďarsko dlouhodobě integrováno do všech možných světových, evropských i lokálních organizací. Dokázal vtisknout Panonské nížině jméno Velká Uherská, popřípadě dokonce pro své nacionální cítění bližší jméno Velká maďarská nížina. Zachování vlastní identity je vykoupeno neustálým potlačováním společenských i kulturních kontaktů, které skutečně nebo domněle hrozí jejím narušením. Na druhé straně jde o absorpci všeho, co by mohlo skutečně nebo domněle pozici Maďarů posílit. Děje se tak v duchu velkomaďarského šovinismu bez jakéhokoliv pocitu vzájemnosti, sounáležitosti nebo dokonce solidarity. Podstatou takového způsobu existence je permanentní latentní i otevřená agrese vůči okolnímu světu i jakýmkoliv renegátům uvnitř maďarské společnosti. Cikáni, Slováci, Rumuni, Srbové, Chorvati, Slovinci a dlouhá řada dalších národů mají smutné zkušenosti s péčí vyvoleného státotvorného maďarského národa o jejich blaho ve společném státě, stejně jako s jeho neustálým mesiášským vměšováním do jejich vnitřních záležitostí. Historicky ambivalentní je vztah k Židům, kteří přes svou jinakost patří tradičně k nejsilnějším maďarským nacionalistům. Na straně druhé horliví vykonavatelé maďarského holocaustu zahubili více než 564 000 svých židovských spoluobčanů. Československo má ve svých dějinách minimálně tři smutné zkušenosti s maďarskou politikou ochraňující výhradně své vlastní zájmy. Tou první je nepřátelský postoj maďarského horthyovského režimu proti Československé republice, který označoval ČSR za nefunkční slátaninu a útočil na ni prostřednictvím masové špionáže a spoluprací s Třetí říši na její demontáži, která byla posléze Hitlerem odměněna anexí jižního Slovenska na základě Vídeňské arbitráže, druhou aktivní účast Maďarů v okupaci ČSSR a likvidaci Pražského jara a třetí je pak odstoupení Maďarska z výstavby vodního díla Gabčíkovo--Nagymaros. V této souvislosti nelze nepřipomenout některé teze z Dobrého vojáka Švejka, zejména tu, že "každý Maďar může za to, že je Maďar...", což svědčí o tom, že určité animozity nemají své zdroje jen v politických aktech, ale že jsou pevnou součástí lidového povědomí, a to zdaleka nikoliv jen českého nebo slovenského. To jistě v konečném důsledku přispívá k prohlubování maďarského národního i individuálního stresu a z něj plynoucí sebeposilující se potřeby kruhové obrany maďarské identity.

Dnes je Maďarsko proslulé svými tlakem na autonomii maďarských menšin a zvláštní statut občanů maďarské národnosti v sousedních zemích, seznamy nežádoucích maďarských Židů ve veřejných funkcích, vražděním Romů a omezováním vlivu Ústavního soudu, stejně jako masmédií, tedy opět útokem na vše, co by mohlo nějakým způsobem ohrozit maďarskou identitu tentokrát ve prospěch té evropské. Pozoruhodné je nejen neustálé překrucování vlastních i cizích dějin a permanentní revizionismus ve vztahu ke všemu, co kdy v dějinách omezilo velkomaďarské velmocenské ambice, ale i otevřené přihlašování se k tradicím, které jsou minimálně sporné. Předvojem maďarské společnosti jsou v tomto tažení dnes gardy parlamentní strany Jobbik, které se netají sympatiemi k tradicím nejen fašistických a antisemitských Šípových křížů, ale i tzv. "druhé armády", která proslula svými esesáckými praktikami při vypálení tisíce ukrajinských a ruských vesnic a masovým vyvražďováním desetitisíců civilistů a samozřejmě pogromy na Židy. Porážka této "druhé armády" na Donu před 70 lety je rovněž pokládáno za národní tragédii, "druhé trauma", hned po tom trianonském. Mimochodem Jobbik by dnes volil každý třetí maďarský student. Členství v EU je pro maďarskou identitu skutečně hluboce stresující a přináší, jak se zdá, nové trauma, nikoliv nepodobné tzv. traumatu trianonskému, které znamenalo konec Velkých Uher. Tam, kde vzniklo samostatné Československo, Rumunsko a další státy, tam přišlo Maďarsko o Horní Uhry, Sedmihradsko, Vojvodinu a bůh ví, oč ještě. Trianonské trauma si dnešní maďarští představitelé dovolují před českým publikem srovnávat s traumatem, které česká společnost utrpěla v Mnichově, a je zajímavé, že se přitom nejen vůbec nestydí, ale ještě očekávají porozumění podobně, jako požadují porozumění pro mapy Velkých Uher na aktuálně zřizovaných kamenných pomnících v maďarských obcích a školních učebnicích. Je až s podivem, jak se moderními maďarskými dějinami prolíná slovo stres. Ten leží v základu nejen ve vysoké sebevražednosti jednotlivců, ale i v tak intenzivním sebezáchovném jednání maďarské společnosti, které ovšem mnohdy hraničí s chováním sebezničujícím.

Přitom se dá říci, že pokud se Maďaři nacházeli ve své historii jako součást nějakého vyššího celku a byli donuceni myslet také na něco přesahujícího jejich vlastní identitu, bylo jim to vždy ku prospěchu. Nejde jen o dominanci Habsburské říše na jejich území, ale stejně tak o období, kdy Maďaři existovali v rámci říše Osmanské. Budapešť nebo spíše město, které se rozkládalo na jejím dnešním území, se nazývalo turecky Ofen a náhradním centrem Uher byla tenkrát Bratislava, zvaná tehdy ovšem maďarsky Pozsony a německy Pressburg, známý z písně "U Prešpurku kraj Dunaja..." Osmanská říše tenkrát dvakrát v rozmezí půldruhého století stála před Vídní a Rakousko bylo skoro na kolenou. Součástmi Osmanské říše byly tenkrát i košický a novozámecký pašalík. Dědictví Osmanské říše nespočívá samozřejmě jenom v několika stavebních památkách nebo v jazykovém vlivu. Zanechala za sebou i půvab mocenské centralizace a korporativistického státu v podobě velké pečující rodiny, kterého Rakousko dosáhlo až v dobách tereziánských a Maďaři ho rozvinuli k dokonalosti v období rakousko-uherského dualismu, ovšem s tím rozdílem, že rodina měla výhradně maďarskou národnost, zatímco ostatní byli bráni v tom nejlepším případě jako rodinný servis, někteří pak spíše jako zdroje rodinného blaha. Diametrální odlišnost území dominovaného Budapeští od zbytku mocnářství lze nahlédnout i skrze uspořádání politického života, státní správy a v neposlední řadě i některých prvků občanského zákoníku, např. právo dědické. Tradiční vicišpáni a magnáti, kteří tvořili nezpochybnitelné autority na určitém území, župní uspořádání a pseudodemokratické rituály pro aristokracii v uherském sněmu, to vše jako kdyby predestinovalo dnešní likvidaci zbytků maďarské demokracie prostřednictvím demokraticky zvoleného parlamentu a ničím a nikým neomezovaného vůdce národa. Je to figura v Evropě nechvalně známá a přesto se neustále opakující. V konečném důsledku to samozřejmě dopadá nejhůře na Maďary samotné, kteří hledají o to intenzivněji nepřátele své identity a přitom se po kolena brodí ve skutečném bauxitovém i virtuálním politickém bahně, kterým Maďarsko zaplavují jeho mocní.

Čím intenzivněji se budeme snažit, aby tu Maďaři žili doopravdy s námi, tím méně se nám to bude dařit, protože tím více se budou uzavírat sami do sebe. Budiž nám proto vše, co nám zdánlivě nebo skutečně vadí na Maďarsku, především zdrojem vlastního poučení a nenechme se sami zahnat do stavu stresu z toho, že nám někdo blíže neurčený bere naši blíže neurčenou identitu. Stres nám brání suverénně komunikovat s druhými. Skutečná identita se komunikací s jinými identitami posiluje a nikoliv ztrácí. Buďme ostražití, protože i nás se snaží mnozí utvrzovat v tom, že bychom se měli stresovat z toho, co k nám přichází zvenčí, lhostejno zda z Bruselu, Berlína, Moskvy či odkudkoliv odjinud. Prapor EU na Hradě vzbuzuje směšné a doslovně fangličkářské vášně. Připomeňme si elementární pravdu na téma kvality polských potravin, která by měla být předmětem našeho národního odporu proti polské produkci a v posledku ke všemu polskému. Jenom mentálně méně zdatný jedinec si nechce uvědomit, že do našich obchodů je dovážejí naši čeští obchodníci a tudíž za nekvalitu v našich obchodech mohou především ti, kteří nás proti Polákům štvou a pak také trochu my sami. A tak je to skoro se vším. Stačí, když pochopíme, že přes palubu nás může hodit jen ten, kdo je s námi na jedné lodi a největším zlem je to, které nám stojí nejblíže.

Často je to zlo v nás...

napsáno v březnu 2013 pro Konkursní noviny

Vytisknout