Slova, která patří za rámeček, aneb Nečasi, Kalousku, Duko (ale i řada dalších), za trest opsat 100 krát!

16. 9. 2012 / Jiří Baťa

Dvě strany mince: jedna je možnost prolomení Benešových dekretů, na kterou poukazuje opozice a velká část občanů v případě, že bude schválen zákon o církevních restitucích, druhá strana mince zapřisáhlé tvrzení koaliční vlády, jejich poslanců, stejně jak představitelů církve, že k něčemu podobnému nemůže dojít. Komu nebo čemu věřit? Zkušenosti s vládou jsou však natolik bohaté, že jim již nelze věřit ani "Dobrý den", u církve, ačkoliv má v desateru napsáno, že lhát je hřích, přesto jsou jejich slova nevěrohodná. Jednak proto, že už kdysi dávno kardinál Tomášek prohlásil, že si církev nečiní na majetek žádný nárok, stejně jako nedávný výrok D. Duky, že "vlastně není co restituovat"!

Ze slov předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského pak vyplývá, že nejistota či pravděpodobnost možnosti prolomení hranice 25. února 1948 je větší, než naopak. Svědčí o tom jeho názor, který lze najít v níže uvedené (části) jeho rozhovoru ze sobotního PRÁVA. Kromě toho však vyřknul i mnoho zajímavých názorů, o kterých se sice (šeptem) mluví, ale nahlas je de facto nikdo nevyslovil. Až JUDr. Rychetský, ZDE:

  • A co současný stav politiky, o které mluvíte jako o zdegenerované, která se vám hnusí?

Těžko se mi to říká nahlas, ale přiznávám, že bych nechtěl účinkovat jako kulisa systému, jehož jsme v tuto chvíli svědky. Systému cílené, soustavné demontáže sociálního státu, systému pokračující privatizace veřejných funkcí státu, a tedy vlastně demontáže toho ústavního demokratického právního státu, který se velmi pracně v Evropě vytvářel. V naší zemi došlo k úpadku demokracie, ke zdegenerování základních funkcí státu. Vím, že je to problém celé euroatlantické civilizace, jen u nás má mnohem drsnější a vulgárnější podobu.

  • Čemu to přisuzujete?

Možná to zní jako laciná fráze, ale já to pociťuji tak, že se zcela vytratil polistopadový étos z politiky. Mohli jsme mít různé ideologické názory, ale spojoval nás étos, že vytvoříme svobodnou demokratickou společnost.

Mám pocit, že u dnešní politické reprezentace lze bez nadsázky říci, že tento druh étosu se zcela vytratil. Zavládlo u ní téměř sociální bezvědomí. Není tajemství, že v době, kdy jsem byl v politice, jsem byl na opačné názorové straně než Václav Klaus, ale jsem přesvědčen, že oba jsme vnímali existenci jednoho naprosto elementárního předpokladu fungování státu, a to udržení sociální soudržnosti společnosti. Oba jsme věděli, že je to jediný stabilní tmel pro fungování společnosti a vztahů uvnitř ní. Mám pocit, že ten dnešní politická reprezentace postrádá.

  • Koalice stále omílá, že parlament musí schválit církevní restituce kvůli rozhodnutí Ústavního soudu. Souhlasíte?

Žádnému ústavnímu soudci, ani mně, nepřísluší hodnotit normu, která ještě není ani schválená z hlediska jejího případného konfliktu s ústavou. Ale v tomto případě je dobré říci, že odvolávání se na to, že tento zákon v této podobě musel být s ohledem na naši judikaturu přijat, není férové. Náš judikát ohledně blokačního paragrafu říkal, že není možné, aby dvacet let byl součástí právního řádu paragraf, podle kterého s určitou částí majetku nelze disponovat a je tudíž třeba nějaký zákon přijmout. V jakém rozsahu má být přijat, jestli má jít jen o naturální, nebo i finanční restituce, jak se mají vypočítávat, tak to v žádném případě Ústavní soud neřekl a ani nemohl. Koalice stále omílá, že parlament musí schválit církevní restituce kvůli rozhodnutí ÚMůže podle vás případné schválení církevních restitucí prolomit hranici 25. února 1948, jak se obává opozice i prezident?

Fakt je, že polemika mezi panem prezidentem a panem premiérem potažmo vládní koalicí o tom, zda může dojít k prolomení zatím jasně ustálené a zakotvené hranice 25. únor 1948, má význam víc z praktického než legislativního důvodu. Zákon totiž umožní státním úředníkům vydávat majetek, aniž by došlo k soudnímu přezkumu. Oprávněný subjekt, tedy řád nebo konkrétní farnost, pokud jí bude majetek vydán, nebude přece mít důvod vyvolávat soudní spor. Žádný státní úředník se z tohoto hlediska přitom nemůže obrátit na Ústavní soud, protože stát je jediný subjekt, který nemá lidská práva a svobody. Takže k prolomení hranice může dojít nikoli proto, že to dikce zákona umožní, ale proto, že neexistuje žádný systém kontroly, a dojde-li k vydávání exekutivní cestou, pak se může vydat cokoli.

Je k tomu potřeba ještě něco dodat? Myslím, že nikoliv. Snad jen tolik, že ti, jichž se to týká, by se měli "chytit za nos" a pořádně zpytovat svědomí. Možná to budou brzy potřebovat i při jiné příležitosti!

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 17.9. 2012